3 Tdo 399/2025-462
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2025 o dovolání, které podal obviněný I. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2025, č. j. 3 To 220/2024-424, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 100/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. K. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále také jen „městský soud“) ze dne 6. 11. 2024, č. j. 10 T 100/2024-400, byl obviněný I. K. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, na skutkovém základě popsaném v bodech 1) – 7) výroku o vině a v případě skutků pod body 1), 3), 4) a 6) též přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost nahradit škodu v rozsudku vyjmenovaným poškozeným, v jednom případě společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzeným P. C., nar. XY. Část poškozených pak byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti předmětnému rozsudku podal obviněný odvolání zaměřené výhradně do výroku o trestu, o němž Krajský soud v Brně (dále také jen „krajský soud“) rozhodl usnesením ze dne 22. 1. 2025, č. j. 3 To 220/2024-424, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Citované rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný I. K. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř.
4. V jeho odůvodnění předně namítl, že mu byl v projednávané věci nezákonně uložen „samostatný úhrnný“ trest odnětí svobody, ačkoli mu měl být správně uložen podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku společný trest za pokračování v trestném činu ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2024, č. j. 11 T 195/2023-391. Tím byl totiž pravomocně odsouzen pro dílčí útoky, které naplňovaly stejnou skutkovou podstatu a s nyní řešenou trestnou činností je spojoval i obdobný způsob provedení, jednotný záměr a blízká souvislost časová i v předmětu útoku. Dílčích útoků popsaných v bodech 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se navíc dopustil ještě před vyhlášením zmíněného rozsudku Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 11 T 195/2023. Závěr soudů o nesplnění podmínek pro uložení společného trestu tedy považuje za chybný a spatřuje v něm vadu nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zároveň namítá, že soudy nerespektovaly ustanovení § 38 tr. zákoníku, podle kterého je trestní sankce nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele, a že dostatečně nezohlednily existenci polehčujících okolností podle § 41 písm. k), m) tr. zákoníku. V uvedené souvislosti zdůraznil, že se ke všem stíhaným skutkům doznal ještě předtím, než mu bylo sděleno obvinění, a tím výrazně napomohl k objasnění své trestné činnosti. Stran svých osobních poměrů pak poukázal na svůj pokročilý věk a zdravotní stav, k němuž okresní soud po jeho výtce rovněž nepřihlédl v dostatečné míře. Uložený trest vnímá jako nepřiměřeně přísný a neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.
5. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání úvodem zdůraznil, že jeho prostřednictvím nelze brojit proti nevhodnosti či nepřiměřenosti uloženého trestu z hlediska jeho účelu. Námitky vůči druhu a výměře trestu lze uplatňovat jen z důvodu zakotveného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tj. pokud byl obviněnému uložen trest, který zákon nepřipouští, anebo byla při jeho výměře překročena zákonná trestní sazba stanovená pro trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. O takový případ se však v nynější trestní věci nejedná, protože dovolateli byl uložen trest odnětí svobody v rámci trestní sazby podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jejíž horní hranice činí tři léta. Jeho námitky zároveň nejsou podřaditelné ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud totiž poukázal na nesprávnost uložení úhrnného trestu pouze za nyní projednávanou trestnou činnost, domáhá se ve své podstatě nového právního posouzení skutkového děje jako pokračování v trestném činu a teprve na tomto základě navrhuje uložení společného trestu i za majetkové delikty, pro něž byl dříve pravomocně odsouzen v jiné trestní věci. Odvolání nicméně podal pouze do výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně a tím přezkumné oprávnění krajského soudu omezil pouze na tento výrok. Výrok o vině tedy následným dovoláním napadnout nemohl.
7. K další argumentaci dovolatele státní zástupce rozvedl, že pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 a § 38 tr. zákoníku, spojeném případně i s nesprávným posouzením polehčujících okolností podle § 41 tr. zákoníku, nelze namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Zásah Nejvyššího soudu do pravomocného výroku o trestu lze výjimečně připustit jen tam, kde se trest jeví jako extrémně přísný, exemplární či jinak očividně nespravedlivý. K uložení takového trestu ovšem v posuzované věci nedošlo. Námitky obviněného tak nemohou obstát ani z ústavněprávního hlediska, neboť z rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že se otázkou individualizace trestu náležitě zabývaly jak s přihlédnutím k osobě obviněného, tak i povaze spáchané trestné činnosti. Obviněný nadto přikládá svému dostavení se k policejnímu orgánu a poskytnutí součinnosti při objasňování trestné činnosti, které prezentuje jako polehčující okolnost nad rámec již zohledněného doznání (resp. prohlášení viny), nepřiměřenou váhu, když na straně druhé nelze opomenout, že je recidivistou s obsáhlou trestní minulostí. Akcentuje-li svůj věk a zdravotní stav, nijak nekonkretizuje, proč by tyto okolnosti měly v jeho případě bránit uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, nehledě k tomu, že Vězeňská služba České republiky je povinna zajišťovat péči odsouzeným osobám ve svých zdravotnických zařízeních a v případě, že by výkon trestu nebyl ze zdravotních důvodů možný, právní řád umožňuje jeho přerušení po nezbytně nutnou dobu.
8. Své vyjádření proto státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř., a aby podle ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tímto způsobem rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ vydání jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
9. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
10. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat jen takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím zvoleným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale vždy je třeba, aby jim svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
12. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
IV. Důvodnost dovolání
13. Úvodem k této části je vhodné poznamenat, že vzhledem k nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se dovolateli primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata výše zmíněného dovolacího důvodu tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
14. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud v praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto zaměřil přímo na řešení otázky, zda napadené usnesení krajského soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy dovolatelem namítanými vadami a zda tvrzená pochybení zároveň zakládají existenci deklarovaných důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není.
15. Námitce obviněného, že Městský soud v Brně měl aktuálně řešené skutky posoudit jako sedm dílčích útoků pokračujícího trestného činu, pro jehož další útoky jej už dříve pravomocně odsoudil rozsudkem ze dne 30. 1. 2024, č. j. 11 T 195/2023-391, a podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku mu tudíž měl za celou uvažovanou pokračující trestnou činnost uložit jediný společný trest, nelze přiznat věcné opodstatnění.
16. Obhajoba v tomto směru pouze bez dalšího opakuje argumentaci uplatněnou již v řádném opravném prostředku (odvolání), se kterou se ovšem Krajský soud v Brně odpovídajícím způsobem vypořádal v bodě 7. odůvodnění napadeného usnesení. Jeho závěry obviněný paušálně odmítá jako nesprávné, když nadále poukazuje na hmotněprávní úpravu obsaženou v § 116 tr. zákoníku a tu tvrdošíjně prezentuje jako jediný klíč k řešení nastolené otázky. Bazíruje na tom, že skutky (dílčí útoky), pro něž byl pravomocně odsouzen v řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 11 T 195/2023, a skutky (dílčí útoky), pro něž byl následně odsouzen v nynější trestní věci, naplňují stejnou skutkovou podstatu a pojí je blízká časová souvislost a stejný způsob provedení, aniž by ovšem současně bral v úvahu i procesněprávní aspekt celého problému, jak je normativně vymezen v § 12 odst. 12 tr. ř.
17. Podle citovaného zákonného ustanovení platí, že pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Sdělení obvinění je tedy mezníkem, který ukončuje jeden pokračující trestný čin a odděluje jej od dalšího (ev. pokračujícího) trestného činu. Novým skutkem ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř. se tak rozumí i jednání, které by, nebýt dřívějšího sdělení obvinění, bylo dílčím útokem téhož pokračujícího trestu činu. Právě v důsledku předchozího doručení usnesení o zahájení trestního stíhání či návrhu na potrestání obviněnému (což je ekvivalent původního sdělení obvinění) pro kterýkoli z dosavadních dílčích útoků však již toto jednání naplňuje znaky dalšího (nového) trestného činu, ohledně kterého pak již postup podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku samozřejmě nepřipadá do úvahy (k tomu srov. v právní nauce např. ŠÁMAL Pavel a kol.: Trestní řád I - Komentář, § 1 - 156, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, s. 259 a násl., a v soudní judikatuře přiměřeně např. rozsudek ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 4 Tz 101/2002, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 24/2003-T 556).
18. Optikou výše rozvedených zákonných hledisek na věc správně nahlížel Krajský soud v Brně, který k příslušné námitce obhajoby přiléhavě konstatoval, že ve věci vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 11 T 195/2023 byl obviněnému doručen návrh na potrestání dne 4. 12. 2023, tj. ještě předtím, než začal páchat trestnou činnost, pro níž je stíhán v nynější trestní věci. Tato zásadní okolnost (kterou dovolací senát sám ověřil z příslušného spisu) ze
zákona vylučovala souborné právní posouzení skutků, jichž se obviněný dopouštěl v období od 15. 6. 2023 do 6. 11. 2023, a skutků, které páchal od 15. 1. 2024 do 19. 3. 2024, jako jediné pokračující trestné činnosti. Na tom nic nemění ani fakt, že dílčí útoky popsané pod body 1) a 2) spáchal obviněný ještě před vyhlášením rozsudku Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 11 T 195/2023. Tato okolnost zároveň nemá význam ani z hlediska úvah o možném ukládání souhrnného trestu, jak odvolací soud přesvědčivě vysvětlil v závěru již zmíněného bodu 7. písemného vyhotovení svého usnesení.
19. K námitkám obviněného stran údajné nepřiměřenosti uloženého trestu je pak třeba poukázat na dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž pochybení spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho i uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu dovoláním napadat nelze (k tomu viz zejm. usnesení ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací přezkum též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, který soud v daném případě použil. To by však bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně např. způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by ve své podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. Takový záměr však zákonodárce zjevně neměl.
20. Nadále platí, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., v aktuálním znění, který však explicitně postihuje pouze dvě nejzávažnější selhání soudu při ukládání sankcí, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon vůbec nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Takových pochybení se však městský soud nedopustil a obviněný v tomto směru koneckonců ani ničeho nenamítá. Otevřeně se domáhá revize napadeného výroku jdoucí nad rámec zákonem vymezených mantinelů dovolacího přezkumu. K ní ovšem Nejvyšší soud přistupuje jen ve zcela výjimečných případech, je-li konfrontován se situací, kdy se uložená sankce vzhledem ke specifikům řešené věci jeví být natolik přísnou, neodůvodněnou a zjevně nespravedlivou, že atakuje principy proporcionality a humánnosti trestního postihu a v důsledku toho koliduje s ústavně garantovaným právem obviněného na osobní svobodu.
21. Nositelem zmíněných vlastností však nepodmíněný trest odnětí svobody, který byl dovolateli jakožto výraznému obecnému i speciálnímu recidivistovi uložen stále ještě v první polovině zákonné trestní sazby podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, nadto jako trest úhrnný za dva různé trestné činy, jistě není. Dovolací senát z předloženého procesního spisu nezjistil žádné výjimečné specifické okolnosti, v jejichž světle by se uložená sankce jevila jako vyloženě nespravedlivá a z ústavněprávního hlediska neakceptovatelná, pročež by reklamovaný výrok o trestu nemohl obstát. 22. Nezbývá tedy než shrnout, že obviněný I. K. svůj mimořádný opravný prostředek opřel zčásti o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a zčásti o námitku, která z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemá věcné opodstatnění. Z důvodu vzájemné podmíněnosti tak nemohl být v řízení naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný navíc ani explicitně neoznačil.
V. Způsob rozhodnutí
23. Nejvyšší soud proto předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 5. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek