Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. L. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2025, č. j. 5 To 11/2025-255, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 52/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále též jen „městský soud“) ze dne 14. 11. 2024, č. j. 11 T 52/2024-195, byl obviněný M. L. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku městského soudu) dne 3. 3. 2024 v době kolem 05:30 hodin řídil v Brně na ulici XY ve směru od ulice XY směrem k ulici XY osobní motorové vozidlo tovární značky Hyundai i40, registrační značky XY, a učinil tak poté, co požil větší množství alkoholických nápojů, přičemž dechovou zkouškou mu bylo přístrojem Dräger Alcotest 7510 v 05:55 hodin zjištěno 1,90 promile alkoholu v krvi a opakovanou zkouškou v 06:00 hodin bylo zjištěno 1,85 promile alkoholu v krvi, v důsledku čehož nezvládl řízení, když nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, a levou přední částí svého vozidla najel na vyvýšený dělící středový ostrůvek mezi zastávkami MHD „XY", na kterém narazil levou přední částí svého vozidla do kovového zábradlí vlastníka Dopravního podniku města Brna, a.s., čímž porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) a § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
2. Za to byl odsouzen podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 30 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl současně zavázán zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Dopravní podnik města Brna, a. s., částku ve výši 35 000 Kč.
3. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Brně (dále též jen „krajský soud“) usnesením ze dne 5. 2. 2025, č. j. 5 To 11/2025-255, rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že poškozenou společnost Dopravní podnik města Brna, a. s., odkázal podle § 265 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zdeňka Burdy dovolání, v němž odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. V odůvodnění uvedl, že „soudy věc kvalifikovaly jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, ale toto soudy takto neměly nikdy kvalifikovat, neboť v daném případě nešlo vůbec o trestněprávní jednání. Soud prvního stupně a druhého stupně nesprávně právně vyhodnotil důkazy a skutkový stav podle popsaného skutkového stavu a nesprávně kvalifikoval skutek. Byla porušena Listina základních práv a svobod, a to konkrétně její čl. 40 odst. 2“. K tomu obviněný připojil odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, z něhož odcitoval část textu. Dále vyjádřil přesvědčení, že „v průběhu hlavního líčení nebylo prokázáno, že by usedl za volant po předchozím požití drog ani alkoholu, naopak uvedl, že on nebyl řidičem. Byl odsouzen bez prokázání skutku a byla porušena zásada in dubio pro reo – byl odsouzen za jízdu pod vlivem alkoholu, kdy je zde z jeho strany tvrzeno, že on neřídil motorové vozidlo. Svoji výpověď při hlavním líčení považuje za zřejmou a jasnou, když vysvětlil všechny skutečnosti a všechno do sebe zapadá. Zároveň jeho výpověď koresponduje s výpovědí svědka, který byl řidičem vozidla, tedy paní B. Jeho výpověď tedy nelze považovat jako nepředmětnou ani jako nepravdivou. Je zde namístě uplatnit zásadu v pochybnostech ve prospěch odsouzeného a je to obžaloba, která má důkazní povinnost. On vše řádně vysvětlil a obhájil. Jeho verze je samozřejmě pravdivá a skutečná, rozhodně nebylo žádným způsobem prokázáno, že řídil pod vlivem návykové látky a jsou zde důvodné pochybnosti stran toho“.
6. S odkazem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2025, č. j. 5 To 11/2025-255, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2024, č. j. 11 T 52/2024-195, zrušil a „věc vrátil zpět k rozhodnutí soudu prvního stupně“.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání úvodem konstatoval, že obviněný pouze opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a následně shrnul ve svém odvolání proti jeho odsuzujícímu rozsudku. Podstatou této obhajoby je popírání trestné činnosti s tím, že havarované vozidlo ve skutečnosti řídila jeho milenka D. B. S těmito námitkami se však již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Velmi pečlivě odůvodnily, že D. B. dovolatelovo vozidlo v žádném případě neřídila a proč je správné i
právní posouzení skutku. Odvolací soud podal na jmenovanou svědkyni trestní oznámení pro křivou výpověď. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje. Z hlediska dovolání považuje za pozoruhodné, že ani dovolatel, respektive jeho obhájce, nemá k argumentaci soudů žádné konkrétní připomínky. Pokud uplatnil první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak pouze lakonicky sdělil, že „nešlo vůbec o trestněprávní jednání“. K tomu lze jen stručně uvést, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, včetně zjištění, že vozidlo řídil dovolatel, má znaky přečinu, jímž byl dovolatel uznán vinným, a právní posouzení skutku je tedy správné.
Dovolatel v podstatě jen sděluje, že spáchání skutku nedoznává. Absence doznání obviněného však žádný dovolací důvod nenaplňuje. Ohledně skutkových zjištění se dovolatel nejenže nepokusil napadnout konkrétní argumentaci soudů, ale nepokusil se ani uplatnit některou z variant dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., formálně ani obsahově. Své námitky opřel pouze o zásadu in dubio pro reo. K tomu však státní zástupce připomněl, že Ústavní soud ve vícero svých rozhodnutích shledal, že k uplatnění této zásady je důvod pouze tehdy, pokud soud pochybnosti má, nikoliv pokud je nemá.
Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Taková námitka nemůže založit žádný dovolací důvod ani za nového znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 581/22). Dovolání obviněného neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla uvedená zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly, což logicky nenapadnutelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí.
Námitky dovolatele proti právnímu posouzení skutku jsou zjevně neopodstatněné a jeho ostatní námitky neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.
8. Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
9. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., podal jej v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a to prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věta první tr. ř. Dovolání zároveň splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí (analogicky) od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
10. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovanému dovolacímu důvodu. Ten totiž nemůže být uplatněn jen formálně, ale je třeba, aby mu svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
11. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
12. K citovanému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu, který obviněný výslovně označil, je vzhledem k podstatě a zaměření jeho argumentace vhodné nejprve stručně vyložit obsah základních pojmů obsažených v předmětném zákonném ustanovení. „Právní posouzení skutku“ tkví v řešení otázek, zda posuzované jednání, jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Jinými slovy, přezkumná povinnost Nejvyššího soudu se zde omezuje toliko na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. „Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Jsou-li výše rozvedená interpretační východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, pak je namístě konstatovat, že námitky obviněného pod jím označený dovolací důvod podřadit nelze. Dovolatel sice formálně brojil proti právní kvalifikaci posuzovaného skutku jako přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ovšem svoji rétoriku primárně založil na odmítnutí finálních skutkových zjištění soudů, na prosazování vlastní verze skutkového děje a na paušálním tvrzení, že předmětné motorové vozidlo v době nehody vůbec neřídil. Až na tomto půdorysu zpochybnil závěr soudů o naplnění znaků přisouzeného trestného činu. Podobně koncipované námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadají. Fakticky totiž nejde o relevantní výtky stran chybné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a rozvedený v jeho odůvodnění, ani stran případného nesprávného posouzení jiné okolnosti významné z pohledu hmotného práva, nýbrž o pokus dosáhnout nejprve revize skutkových zjištění soudu ve svůj prospěch a v návaznosti na to pak i požadované změny v právním posouzení věci.
14. Zásah do skutkového základu napadených rozhodnutí v dovolacím řízení připouští aktuální právní úprava toliko na podkladě ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), podle něhož lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Z uvedeného legálního výčtu vyplývá, že zmíněný dovolací důvod postihuje pouze tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu, jimiž jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu, což má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Zároveň podle zákonného znění a ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že k tomu, aby byl tento dovolací důvod uplatněn opodstatněně, musí být splněna podmínka, že tvrzené vady skutečně měly nebo alespoň mohly mít zásadní význam pro takové skutkové závěry soudů, jež byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném trestním řízení.
15. Takovéto parametry však ryze obecné námitky obviněného směřující výlučně proti způsobu hodnocení důkazů, který zvolily soudy, jednoznačně nemají. Dovolací senát především podotýká, že obviněný na žádnou z vad vymezených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. explicitně nepoukázal. Mimo jiné neoznačil ani jeden důkaz, který soudy měly hodnotit deformativním způsobem a interpretovat jeho obsah v rozporu s jeho skutečným vyzněním. Námitka, že soudy rekonstruovaný skutkový stav nemá potřebnou oporu v provedených důkazech, zjevně odporuje realitě. V opozici k ní postačí odkázat na pečlivá, logická a zcela přesvědčivá odůvodnění napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů (viz zejména body 26.-41. rozsudku městského soudu), která žádné prvky nepřípustné a neakceptovatelné svévole nenesou. Oba soudy naopak v souladu s ustanovením § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2, tr. ř. podrobně a srozumitelně vyložily, proč měly obhajobu obviněného za spolehlivě vyvrácenou, proč o jeho vině nemají žádné důvodné pochybnosti a o jaké důkazy svůj konečný názor opírají. Prostý fakt, že jejich skutkové závěry neodpovídají představám obviněného, sám o sobě samozřejmě neznamená, že svá rozhodnutí zatížily vadou ve smyslu první alternativy uvažovaného dovolacího důvodu. Zmíněný „extrémní rozpor“ nelze kvalifikovaně namítat jen prostým popíráním trestné činnosti, polemikou se způsobem hodnocení důkazů a nabízením vlastních verzí skutkového děje.
16. Souborně lze tedy uzavřít, že obviněný M. L. ve svém dovolání formuloval výhradně takové námitky, které nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů.
V. Způsob rozhodnutí
17. Nejvyšší soud proto předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
18. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti se znovu připomíná, že obviněný vystavěl svůj mimořádný opravný prostředek prakticky na stejných námitkách, na kterých založil svoji procesní obranu již v dřívějších fázích trestního řízení, včetně řízení odvolacího, a na něž dostatečně podrobně, pečlivě a přesvědčivě reagovaly již soudy nižších stupňů.
Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Danou problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25.
10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (viz např. rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku nebo rozsudek ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 6. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek