3 Tdo 43/2025

3 Tdo 43/2025-212

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. M. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 10 To 224/2024-159, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 140/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 6. 2024, č. j. 16 T 140/2023-133, byl obviněný uznán vinným přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku a zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. Za prvé dva přečiny a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 z 8. 1. 2024, sp. zn. 4 T 103/2023, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na 1 rok s ostrahou, kdy současně byl zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za třetí přečin pak byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 6 měsíců s ostrahou. Obviněný byl také zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené firmě Pekařství u Píchů, s.r.o., 12 954 Kč.

2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obviněný přečinů dopustil zjednodušeně řečeno tím, že a) navzdory uloženému zákazu řízení motorových vozidel řídil jednak dne 21. 10. 2023 ve večerních hodinách Mercedes-Benz ve XY a jednak dne 26. 10. 2023 v časných ranních hodinách Ford Tranzit v Praze [přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], b) v době od 21. do 29. 10. 2023 jako řidič a závozník firmy Pekařství u Píchů, s.r.o., vybral u koncových zákazníků hotovost 23 854 Kč, které řádně zaměstnavateli neodevzdal a peníze si ponechal pro svou potřebu (přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku), c) od února 2022 do 12. 2. 2024, kdy nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, kromě částky 37 000 Kč uhrazené postupně v šesti platbách, úmyslně řádně neplnil vyživovací povinnost na děti AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), která byla konkretizována schválenou dohodou rodičů z prosince 2016, v níž se zavázal přispívat na výživu dcery AAAAA částkou 3 500 Kč měsíčně a syna BBBBB částkou 2 500 Kč měsíčně, vždy do každého 20. dne v měsíci předem, ač bylo v jeho možnostech a schopnostech vyživovací povinnost plnit v plné výši, a dluží za uvedené období 107 000 Kč (úmyslný přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku).

3. Odvolání obviněného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2024, č. j. 10 To 224/2024-159, zamítl podle § 256 tr. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněný. To opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h), vždy ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Své námitky nestrukturoval primárně podle jednotlivých dovolacích důvodů, ale uspořádal je především v rozčlenění stíhaného jednání na jednotlivé skutky.

5. K prvému skutku (zakázané řízení) shledal naplněným dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v tom, že ačkoliv prohlásil svou vinu, prvostupňový soud odmítl k tomuto přihlédnout jako k polehčující okolnosti. Tento chybný postup nenapravil ani odvolací soud, který toto pochybení bagatelizoval tím, že prvostupňový soud použil neobratnou formulaci, ale že z výměry trestu je zřejmé, že i prohlášení viny při stanovení výměry trestu náležitě zohlednil. Formulace prvostupňového soudu však nebyla neobratná, ale explicitní a neumožňující žádný prostor pro odlišnou interpretaci. Dovolatel uzavřel, že zákonná povinnost zohlednění prohlášení viny při stanovení výměry trestů byla coby otázka hmotného práva posouzena nesprávně.

6. K druhému přečinu (zpronevěra) obviněný shledal naplněným dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a to v alternativě, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Upozornil, že rozhodným skutkovým zjištěním bylo, jak probíhal výběr tržeb a jejich odevzdávání ve firmě, kde pracoval. Prvostupňový soud označil dovolatelovu obhajobu o tom, že ve firmě byl chaos, za nepravdivou a skutková zjištění učinil z výpovědí pracovníků firmy – Píchové, Píchy a M. Obviněným poptávané výslechy pracovníků firmy T. a S. soudy zamítly jako nadbytečné s argumentací, že rozhodné okolnosti již byly provedeným dokazováním spolehlivě prokázány. Dovolatel namítl, že za nadbytečný nemůže být označen důkaz, kterým má být vyvráceno to, co soud považuje za prokázané. Pokud tedy soudy zamítly zmíněné výslechy svědků jako nadbytečné, ale následně považovaly za prokázaný skutkový závěr, který dovolatel chtěl skrze tyto svědecké výpovědi vyvrátit, pak institut nadbytečného důkazu vyložily přesně opačně, než jaký je jeho skutečný význam. Jestliže totiž soudy vyšly z úvahy, že na věc si již názor vytvořily, a proto je další dokazování nadbytečné, pak takový postup je v rozporu buď se zásadou přímosti, anebo se zásadou materiální pravdy. Tedy buď má soud za to, že by navržené důkazy jeho názor stejně nezměnily, čímž porušuje zásadu přímosti, neboť nepřípustně hodnotí důkazy, které vůbec neprovedl. Anebo soud připouští, že provedení navržených důkazů by jeho názor změnit mohlo, ale přesto je neprovede, a tím porušuje zásadu materiální pravdy.

7. Ve vztahu k třetímu skutku (neplacení výživného) obviněný dovodil naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil v jeho prvé alternativě, totiž že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. To vztáhl k tomu, že odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že příjem obviněného činil 70 000 Kč měsíčně, ačkoliv tomuto zjištění nepředcházelo žádné dokazování. Údaj o takovém příjmu totiž pocházel z vyjádření obviněného v jiném řízení, a to v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 4 T 103/2023. Listiny z tamního řízení se sice nacházejí ve spisu v nyní řešené věci, ale jen kvůli uložení souhrnného trestu, a nikoliv proto, že by se jimi provádělo dokazování k otázce dovolatelových příjmů. Navíc takové dokazování by bylo v rozporu se zásadou bezprostřednosti, podle níž platí, že pokud soud chce z výpovědi obviněného zjišťovat výši jeho příjmů, má tak činit právě skrze jeho výpověď v aktuálním řízení, a nikoliv prostřednictvím protokolu o jeho výpovědi z řízení jiného.

9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. opřel obviněný o to, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily subjektivní a objektivní stránku přečinu zanedbání povinné výživy. Ve vztahu k objektivní stránce měly nejprve vyřešit předběžnou otázku, zda a v jaké výši měl dovolatel svou vyživovací povinnost plnit. Přitom měly vzít v potaz úpravu občanského zákoníku, podle něhož je účelem vyživovací povinnosti zajistit shodnou životní úroveň dítěte a rodiče, a v rámci toho zohlednit jednak, že dovolatel musí živit i sám sebe (což je objektivizováno institutem nezabavitelné částky) a jednak, že vyživované dítě získalo jiného živitele v podobě nového partnera druhého rodiče. Dle výpovědi dovolatelovy manželky přispívá její partner do společné domácnosti částkou 8 000 Kč měsíčně. Tuto podstatnou okolnost prvostupňový soud nezohlednil, neboť nový partner je podle § 885 občanského zákoníku povinen o dítě ve společné domácnosti pečovat, přičemž péče je neoddělitelně spjata s výživou. Pokud tedy soudy okolnost nového živitele

10. Z hlediska subjektivní stránky dovolatel upozornil, že by muselo být prokázáno, že vyživovací povinnost záměrně neplnil. Na jeho schopnost plnit výživné stanovené v opatrovnickém řízení soudy usuzovaly z toho, že obviněný disponoval zálohou od svého klienta ve výši 120 000 Kč, dále že na výživné mohl použít částku, kterou měl zpronevěřit, popřípadě, že měl být schopen stanovené výživné hradit z minimální mzdy. Odvolací soud vedle toho vycházel z měsíčního příjmu 70 000 Kč, k jehož nepoužitelnosti se dovolatel vyjádřil již výše.

11. Dovolatel odmítl, že by inkasovanou zálohu od klienta mohl použít na úhradu výživného, neboť záloha byla účelově vázaná na nákup materiálu pro klienta. Pokud by tedy zálohu užil na výživné, jednalo by se o učebnicovou zpronevěru, případně podvod. Současně by došlo i k legalizaci výnosů z trestné činnosti, neboť dovolatel by buď musel vůči bývalé manželce zastírat, že neoprávněně použitá záloha je výnosem z trestné činnosti, anebo by tuto skutečnost nezastíral, a pak by se legalizačního deliktu dopustila jeho ex-manželka. Na účelovém určení inkasované zálohy pak nic nemění poukaz odvolacího soudu na to, že dovolatel udal, že jednak zálohu dal svému pomocníkovi a jednak, že za ni koupil nářadí. Odvolací soud totiž tímto poukazem míří mimo podstatu věci, kdy není rozhodné, zda a co za ni nakoupil, či komu ji předal, ale rozhodující je, že nebyl oprávněn použít ji k uhrazení své vyživovací povinnosti.

12. Zjevně nepřijatelná je i argumentace soudu, podle níž mohl k uhrazení výživného použít výnos 23 854 Kč, který měl získat zpronevěrou, za niž byl prvostupňovým rozsudkem odsouzen. V tomto ohledu obviněný poukázal na svou argumentaci týkající se legalizace výnosů z trestné činnosti a pozastavil se nad tím, že jej prvostupňový soud k takovému postupu podněcoval.

13. Za jediný ekonomický ukazatel, od něhož bylo možno odvíjet jeho schopnost platit výživné, tak dovolatel označil minimální mzdu. Ta se v rozhodném období pohybovala od 14 500 do 16 500 Kč, přičemž nezabavitelná částka činila od necelých 11 000 Kč do necelých 14 000 Kč. Obviněný měl vyživovací povinnost vůči své manželce, čtyřem dětem a implicitně i vůči dítěti své manželky, s nímž žil ve společné domácnosti. Z uvedeného je na první pohled zřejmé, že z minimální mzdy rozhodně nemohl plnit vyživovací povinnost na dvě děti ve výši 6 000 Kč měsíčně, jak je mu kladeno za vinu, neboť taková částka by v každém měsíci zasáhla do částky nezabavitelné. Při zohlednění těchto okolností uzavřel, že jeho vyživovací povinnost na jedno dítě se pohybovala od částek zhruba 200–600 Kč a povinnost v tomto rozsahu plnil více než dvojnásobně.

14. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací i prvostupňové rozhodnutí, stejně jako další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal prvostupňovému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

15. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta upozornila, že obviněný ve svém dovolání opakuje obhajobu uplatněnou již před nižšími soudy, přičemž velmi často směšuje argumentaci hmotněprávní a procesněprávní, a de facto setrvale prosazuje vlastní skutkovou verzi k druhému a třetímu skutku prvostupňového rozsudku.

16. Námitky obviněného uplatněné na podporu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou z podstatné části námitkami, které směřují proti zjištěnému skutkovému stavu. S ohledem na to je lze pod tento dovolací důvod podřazovat jen s určitou mírou tolerance a při této kategorizaci jde o námitky zjevně neopodstatněné. Argumentace obviněného o nemožnosti užití inkasované zálohy od klienta na hrazení výživného neobstojí, neboť tuto skutečnost obviněný v řízení před soudy neuvedl, a pokud prvostupňový soud argumentoval minimální mzdou, činil tak pouze podpůrně k doložení postoje obviněného k placení výživného. Lze zcela přijmout i argument soudů, že pokud obviněný příjem neměl, neučinil nic, aby svou finanční situaci řešil například evidováním se na úřadu práce. Státní zástupkyně připustila, že diskutabilní zůstala otázka, zda lze argumentovat hrazením výživného z částky, kterou měl obviněný získat zpronevěrou, za kterou byl prvostupňovým soudem odsouzen, další rozbor této problematiky je však s ohledem na dostatečně důkazně podložený závěr o naplnění objektivní i subjektivní stránky přečinu zanedbání povinné výživy bezpředmětný. Pokud obviněný v rámci námitek k tomuto přečinu rozporoval závěr odvolacího soudu poukazujícího na jeho měsíční příjem 70 000 Kč, čímž uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak státní zástupkyně vyzdvihla, že přílohový spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 4 T 103/2023, z něhož údaj o onom měsíčním příjmu pocházel, byl proveden jako důkaz v řízení před prvostupňovým soudem a za této situace odvolací soud toliko upřesnil výdělkové poměry obviněného a vycházel ze skutečností, které byly ve spise objektivně podloženy.

17. Pokud obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojí proti tomu, že soudy při stanovení výměry trestu nepřihlédly k polehčující okolnosti v podobě prohlášení viny ve vztahu k prvému přečinu, pak obviněný fakticky namítá nepřiměřenost uloženého trestu, což nelze podřadit pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod. Nepřiměřenost uloženého trestu lze relevantně uplatnit pouze ve zcela výjimečných případech uložení extrémně přísných a zjevně nespravedlivých trestů zasahujících do základních práv a svobod obviněného. Tyto parametry však trest uložený obviněnému nemá, neboť obviněnému byl ukládán souhrnný trest k nepodmíněnému trestu, takže ze samotné podstaty souhrnného trestu nebylo možno ukládat jiný druh trestu než trest nepodmíněný. Tamní trest byl v rámci trestu souhrnného navýšen o pouhé 4 měsíce, takže souhrnný trest – ukládaný za tři úmyslné trestné činy zakládající u dvou z nich speciální recidivu a spáchané ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem – vyměřený v polovině zákonné trestní sazby nelze označit za trest nepřiměřený, extrémně přísný či nespravedlivý. Důvody pro uložení trestu soudy také náležitě odůvodnily.

18. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně upozornila, že obviněný fakticky pouze napadá zákonný postup soudů, které dostály své povinnosti nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také vyložit, z jakých důvodů je neprovedly. Námitky obviněného deklarovanému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídají.

19. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř]. III. Přípustnost dovolání

20. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání

21. V prvé řadě nutno zmínit, že všechny dovolací výhrady jsou opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ně patřičně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč jim nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

22. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), a m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Svou argumentaci strukturoval nikoliv podle jednotlivých skutků, jak své dovolání koncipoval obviněný, nýbrž podle jednotlivých dovolacích důvodů.

23. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

24. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

25. Obviněný tento dovolací důvod uplatnil v jeho prvé alternativě ve vztahu ke skutkovému závěru odvolacího soudu o tom, že v době, kdy neplatil výživné, činil jeho měsíční příjem 70 000 Kč, a dále v jeho třetí alternativě ve vztahu k otázce k výběru a odvodu inkasovaných tržeb od zákazníků ve firmě Pekařství u Píchů, s.r.o.

26. S prvou alternativou dovolacího důvodu se námitky obviněného rozcházejí, neboť dílčí skutkový závěr o měsíčním příjmu obviněného ve výši 70 000 Kč nelze označit za rozhodné skutkové zjištění. Takovým skutkovým zjištěním je schopnost obviněného hradit výživné na své děti AAAAA a BBBBB, přičemž závěr o této jeho schopnosti je zbudován na základě vícesložkové úvahy, u níž pouze jedním ze vstupních údajů je informace o zmíněném sedmdesátitisícovém měsíčním příjmu obviněného. Vedle této jedné složky jsou brány v potaz jeho možnosti a schopnosti opatřovat si dostatečné finanční prostředky vlastní činností v závislosti na jeho vzdělání a z toho pramenícího uplatnění na pracovním trhu, jak se děje u drtivé většiny populace. I kdyby tedy bylo možno údaj o jeho měsíčním příjmu ve výši 70 000 Kč zpochybňovat či označovat za nesprávný, nemělo by to žádný vliv na jeho možnost a schopnost uspořádat si své výdělečné poměry tak, aby svedl dostát základním povinnostem, které jej jako rodiče stíhají. Navíc zdrojem informace o měsíčním příjmu obviněného ve výši 70 000 Kč bylo jeho vyjádření ve věci Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 4 T 103/2023, jejímž spisem byl ve zdejším hlavním líčení proveden důkaz (viz č. l. 131). Obviněnému nelze přisvědčit, ani namítá-li, že takové dokazování by kolidovalo se zásadou bezprostřednosti. Napadaný údaj o dovolatelově příjmu byl přímo zjištěn ze spisového materiálu, přičemž procesní předpisy jednak okruh důkazů nikterak nelimitují (§ 89 odst. 2 věta první tr. ř.) a jednak neurčují způsob, jakým má být ta, která skutečnost dokazována. I kdyby tedy hypoteticky bylo možno dovozovat, že zjištění o měsíční příjmu obviněného ve výši 70 000 Kč je rozhodným skutkovým zjištěním (což z důvodu vyložených výše nelze), pak takové zjištění není s obsahem provedených důkazů v rozporu, natožpak v rozporu zjevném.

27. I námitky obviněného uplatněné k třetí alternativě uvedeného dovolacího důvodu se s ní spíše míjejí, neboť svědecké výpovědi poptávaných svědků T. a S. nelze mít za důkazy podstatné. I kdyby totiž tito svědci potvrdili tvrzení obviněného o chaosu ve firmě Pekařství u Píchů, s.r.o., neměnilo by to nic na konkrétním skutku vztahujícím se ke konkrétním inkasním úkonům obviněného vůči konkrétním zákazníkům poškozené firmy Pekařství u Píchů, s.r.o. Jinak řečeno, i kdyby svědci T. a S. referovali o svém subjektivním vjemu nějakého chaosu, neznamenalo by to, že takový chaos by ve firmě skutečně vládl, že svědci Píchovi by o finančních tocích v dodavatelsko-odběratelských vztazích neměli přehled, a že by se tak dělo právě i ve vztahu k inkasům, na nichž se podílel obviněný.

28. Pokud by s jistou měrou tolerance tyto námitky obviněného pod třetí alternativu zmíněného dovolacího důvodu podřazovány být mohly, pak jde o námitky zjevně neopodstatněné. Rozhodným skutkovým zjištěním je v případě zpronevěrního přečinu „způsob výběru tržeb obviněným”, nikoliv otázka obecného (ne)chaosu panujícího v poškozené firmě. Prvostupňový soud vzal za prokázaný způsob výběru tržeb z výpovědí Píchových a svědka M., a je proto nadbytečné zjišťovat totéž z výslechu T. a S. Obviněný se zde de facto domáhá jiného hodnocení důkazů, než k jakému přistoupily nalézací soudy a opomíjí ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. ukládající justičním orgánům povinnost provést dokazování v takovém rozsahu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Jestliže soudy dovodily, že z výpovědí svědků Píchových a M., u nichž neshledaly žádné důvody k nevěrohodnosti, lze spolehlivě zjistit, jak ze strany obviněného probíhalo inkaso a odvod tržeb, pak od dalšího dokazování nebylo možno očekávat žádný informativní přínos. To platí i přesto, že obviněný tvrdí, že z výpovědí poptávaných svědků by měl vyplynout opak toho, co vzaly za zjištěné soudy nižších stupňů. Měla-li by platit konstrukce obviněného, pak by se dokazování k jakékoliv otázce stalo v podstatě bezbřehým, neboť takřka vždy by bylo možno namítat, že existuje důkaz, který má prokazovat opak. Informativní přínos navrhovaného důkazu musí justiční orgán vždy náležitě vážit a vyhodnocovat, zda případná zjištění, jež mají z nabízeného důkazu vyplývat, jsou schopna zpochybnit spolehlivost zjištění učiněných již z důkazů provedených.

29. K posouzení této otázky musí justiční orgán vždy provést jakési před- vyhodnocení předkládaných důkazů a poté zvažovat, zda jsou tyto důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, anebo zda je namístě tyto důkazní návrhy zamítnout pro nadbytečnost. Takový postup je bytostně logický a nezbytný, neboť po orgánu činném v trestním řízení nelze spravedlivě požadovat, aby se obsahem určitého důkazu mohl zabývat teprve až tehdy, když důkaz provede. Justiční orgán proto z logiky věci musí nejprve provést jakési předběžné posouzení důkazu z hlediska, zda poskytuje informace, které mohou vnést světlo do řešené kauzy a teprve při pozitivní odpovědi na tuto otázku může dojít k provedení důkazu v pravém slova smyslu a k jeho hodnocení podle § 2 odst. 6 tr. ř. Takový postup nikterak nekoliduje se zásadou přímosti, jak namítá dovolatel.

30. V rámci onoho předběžného vyhodnocení pak justiční orgán váží nejen přítomnost v něm obsažených relevantních informací, ale i jejich validitu vyplývající z jejich opodstatněnosti a odůvodněnosti. Takto bude nadbytečným nejen důkaz, který neobsahuje informace přinášející objasnění skutkového stavu, ale i důkaz, který takové informace nabízí, ovšem nikoliv na základě logického a přesvědčivého podkladu, nýbrž na základě například fabulací, subjektivních tužeb, omylu či jiné nepřijatelné motivace. Všechny tyto parametry musí být předmětem onoho předběžného posouzení důkazů justičním orgánem a není proto namístě posouzení těchto parametrů ponechávat až do fáze hodnocení důkazů ve vlastním slova smyslu, k němuž dochází až poté, co je důkaz procesně v řízení proveden. Pokud by tomu mělo být jinak, pak by de facto nikdy nepřipadalo v úvahu zamítnutí důkazního návrhu, neboť před provedením důkazu by důkazní návrh vyhodnocován být nesměl. Při takové optice by pak řízení mohlo být zatěžováno zcela nesmyslnými důkazními návrhy zahrnujícími například výslechy prezidentů, členů panovnických rodů či globálních celebrit s argumentem, že údaj o tom, zda tyto osoby o projednávané kauze něco vědí, mohou justiční orgány posuzovat až poté, co provedou jejich výslech. Obdobné stanovisko zaujal i Ústavní soud v rozhodnutí pléna sp. zn. Pl. Ús-st. 50/20.

31. V projednávaném případě soudy nižších stupňů proces předběžného posouzení nabízených důkazů provedly a dovodily, že tyto důkazy informativním přínosem pro objasnění řešené kauzy neoplývají. Ani takový postup však nekoliduje se zásadou materiální pravdy (jak namítá dovolatel), respektive s povinností justičního orgánu zjistit úplně a správně skutkový stav věci bez důvodných pochybností v rozsahu nutném pro jeho rozhodnutí. Jak zmíněno již výše, i kdyby T. a S. referovali o určitém chaosu při výběru tržeb, těžko by to mohlo zvrátit tvrzení svědků Píchových a M. T. a S. by se totiž k (ne)chaosu v poškozené firmě mohli vyjadřovat toliko z pozice řidičů majících vhled pouze do určitého užšího segmentu fungování firmy, zatímco svědci Píchovi mající na starosti účtování a rovněž i svědek M. coby dlouholetý firemní zaměstnanec byli schopni poskytnout daleko plastičtější obrázek o chodu poškozené společnosti. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

32. Námitku nesprávného hmotněprávního posouzení lze vztahovat pouze ke skutkovým zjištěním, která byla učiněna soudy a vyjádřena především v popisu skutků, popřípadě ve skutkových závěrech rozvedených v odůvodnění soudních rozhodnutí. Naopak tuto námitku nelze vznášet na podkladě prosazování vlastní skutkové alternativy vyvěrající z toho, jak by si dovolatel představoval, že by důkazy měly být hodnoceny a jaká by z nich měla být učiněna skutková zjištění. Výhrada obviněného k absenci objektivní i subjektivní stránky přečinu zanedbání povinné výživy však vychází právě z jeho vlastní skutkové alternativy, která neodpovídá skutkovým závěrům učiněným nižšími soudy. V tomto směru se jeho námitky jak proti absenci objektivní, tak subjektivní stránky s uplatněným dovolacím důvodem spíše míjejí, nicméně pokud by je s určitou měrou tolerance bylo možno pod tento dovolací důvod podřazovat, jedná se o námitky zjevně neopodstatněné.

33. Obviněný rozporuje výši výživného, a to jak z hlediska okolností na straně vyživovaných dětí, tak i z hledisek jeho schopností, možností a majetkových poměrů. V obou těchto okruzích však selektuje rozhodná kritéria, kdy vyzdvihuje ta, která vyhovují jeho představě, a naopak upozaďuje ta, která do jeho konstrukce nezapadají. Náhled obviněného tak není ucelený a vyvážený. Obviněný takto izolovaně vyzdvihuje kritérium shodné životní úrovně vyživovaného dítěte a rodiče, opomíjí ovšem, že životní úroveň rodiče je (na rozdíl od životní úrovně vyživovaného dítěte) ovlivnitelná patřičným úsilím rodiče zasadit se vlastním přičiněním o to, aby dosahoval dostatečných příjmů odpovídajících jeho zkušenostem, vzdělání a možnostem svého uplatnění na pracovním trhu. Preference životního stylu je sice svobodnou volbou, nicméně v případě vyživujících osob jde o volbu nikoliv bezbřehou, ale narážející na oprávněné zájmy třetích osob, k nimž má vyživovací povinnost. Jestliže je tedy životní úroveň vyživující osoby nižší, než by být mohla, tak to neznamená, že se automaticky má snížit i životní úroveň osob vyživovaných, ale naopak (a především) že vyživující se má spravedlivě požadovatelným úsilím zasadit, aby náležitě využil veškeré své možnosti a schopnosti k dosahování takového příjmu, který pokryje odůvodněné potřeby jak vyživujícího samotného, tak i osob vyživovaných.

34. Obviněný dále zdůrazňuje kritérium, že poškozené děti získaly nového živitele v podobě nového partnera matky, s nímž žijí v rodinné domácnosti. Obviněný však tento parametr do značné míry přeceňuje či dezinterpretuje, zvlášť pokud dovozuje jakousi vyživovací povinnost onoho nového partnera rodiče. Ustanovení § 885 občanského zákoníku, o které se dovolatel opírá, se totiž primárně vztahuje na péči o dítě, a nikoliv na vyživovací povinnost k němu. To je patrné již ze samotného zařazení tohoto ustanovení v systému občanského zákoníku, v němž § 885 spadá do pododdílu „rodičovské zodpovědnosti“ a skupiny ustanovení uvozených názvem „Péče o dítě a jeho ochrana”. Naproti tomu vyživovací povinnost je upravena v jiném samostatném pododdílu občanského zákoníku. Z ustanovení § 885 občanského zákoníku vyplývá, že nový partner rodiče dítěte žijící s ním v rodinné domácnosti se podílí na péči o dítě a na jeho výchově. Ze zmíněného ustanovení však nelze přímo dovozovat, že by nového partnera rodiče dítěte stíhala vyživovací povinnost, byť se existence takového (nového) člena rodinné domácnosti promítne do životní úrovně i dítěte, neboť zvyšuje-li nový partner životní úroveň rodiče dítěte, pak díky tomu, že životní úroveň dítěte i rodiče by měla být v zásadě stejná, to z logiky věci nutně ovlivňuje i životní úroveň dítěte samotného. Uvedené však neznamená, že stanovení vyživovací povinnosti by se výlučně a primárně odvíjelo od životní úrovně dítěte participujícího na životní úrovni vyvěrající z majetkových poměrů takzvaně nového živitele. Mělo-li by tomu tak být, pak ad absurdum dovedeno, by dítě tyjící z mimořádně vysoké životní úrovně nového živitele, jaké jeho druhý rodič nežijící s ním v rodinné domácnosti není schopen dosáhnout ani při nadměrném úsilí, by ztrácelo nárok na výživné. Výživné přitom není svou povahou pouze finanční plnění, ale obsahuje v sobě i prvek projevu rodičovské zodpovědnosti tak, jak je vymezena v ustanovení § 858 občanského zákoníku. I v rámci extrémně vysoké životní úrovně dítěte vyvěrající z participace na životní úrovni nového živitele, tak zpravidla bude žádoucí (a většinou bude i vůlí standardně uspořádaného rodiče), aby v rámci rozvoje osobních vazeb s potomkem projevoval svůj zájem o něho nejen osobním kontaktem s ním, ale i určitými materiálními počiny.

35. Touto optikou je nutno nazírat i na výklad ustanovení § 915 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. To totiž neznamená, že má-li dítě výrazně vyšší životní úroveň než rodič, s nímž neobývá rodinnou domácnost, odbřemeňuje to takového rodiče od vyživovací povinnosti. Naopak smyslem uvedeného ustanovení je vyjádřit, že výživné je zásadně třeba stanovit tak, aby rodič neobývající s dítětem rodinnou domácnost, vynakládal na takového svého potomka obdobnou částku, jakou by musel vynaložit v případě, že by dítě s ním rodinnou domácnost sdílelo. Jinak řečeno, z hlediska ekonomické rozvahy rodiče by jeho náklady na dítě měly být v zásadě stejné, ať s ním dítě v rodinné domácnosti žije nebo nežije.

36. Druhou stranou výše vyživovací povinnosti jsou možnosti, schopnosti a majetkové poměry povinné osoby. Tato zákonná kritéria obviněný zcela opomíjí a upíná se na více či méně relevantní matematické modely vycházející buď z dispozice s určitými částkami (120 000 Kč záloha od klienta + cca 24 000 Kč zpronevěřených ke škodě firmy Pekařství u Píchů, s.r.o.), anebo z ekonomického parametru minimální mzdy. Všechny tyto matematické modely však mohou fungovat tolik podpůrně a na platformě primárního kritéria na straně povinné osoby, jímž jsou její schopnosti, možnosti a majetkové poměry. I kdyby tedy obviněnému bylo možno dát za pravdu, že žádnou z konkretizovaných částek k úhradě výživného použít nemohl, nic by to neměnilo na tom, že si měl a mohl zvolit takové zaměstnání či jiný legální zdroj příjmů, který by mu umožňoval výživné hradit. Ze spisu se podává, že obviněný je osobou se středním odborným vzděláním bez maturity (č. l. 7), a z tohoto hlediska bylo v jeho schopnostech a možnostech dosahovat dostatečných příjmů k hrazení stanoveného výživného. Ostatně i tvrzení obviněného samotného o tom, že jeho příjem činil 70 000 Kč měsíčně, tomu nasvědčuje.

37. Námitky obviněného proti možnosti použít k úhradě výživného 120 000 Kč ze zálohy od klientů, popřípadě 24 000 Kč získaných zpronevěrou jsou bezpředmětné, neboť v tomto ohledu nejde o nosné úvahy k soudu nižších stupňů, ale jde spíše o podpůrnou argumentaci. Přesto stojí za zmínku, že dovolatel nedůvodně odvolacímu soudu vytýká úvahy týkající se částky 120 000 Kč. Odvolací soud zpochybnil argumentaci obviněného o účelové vázanosti poskytnuté zálohy poukazem na to, že obviněný sám deklaroval, že se zálohou naložil v rozporu s jejím údajným účelovým určením. Pakliže se obviněný necítil být vázán účelovým určením zálohy při nákupu nářadí či při jejím předání svému pomocníkovi, pak odvolací soud logicky proti-argumentoval tím, že tak, jak ji obviněný užil k těmto jiným účelům, ji mohl užít k úhradě výživného. Paradoxně obviněný tímto svým tvrzením sám osvědčuje úmysl výživné nehradit, neboť měl-li s určitými finančními prostředky nějak naložit (byť tvrdí, že protiprávně), preferoval uspokojení jiných svých potřeb. Jinak řečeno, pokud se obviněný rozhodl (dle svého tvrzení nezákonně) s poskytnutou zálohou nakládat, pak jednoznačně projevil svůj záměr výživné nehradit, neboť pokud by takový záměr neměl, pak mohl zálohu (s níž stejně dle svého tvrzení nakládal protiprávně) užít ve prospěch svých vyživovaných dětí.

38. Pochybovat lze i o námitkách obviněného, že peníze získané zpronevěrou nemohl k úhradě výživného použít. Ani tyto peníze totiž poškozené firmě nevrátil a užil je k účelu sice neznámému, avšak jinému než k úhradě výživného. Jestliže se tedy uvolil tyto peníze užít – a jeho slovy tedy legalizovat je jiným nezjištěným způsobem – pak i tato skutečnost nasvědčuje jeho vůli k hrazení výživného.

39. Argumentace obviněného hrozícím legalizačním deliktem – pokud by buď zálohu anebo peníze získané ke škodě firmy Pekařství u Píchů, s.r.o., použil k hrazení výživného – je navíc pochybná i z toho hlediska, že nakládání pachatele zdrojové trestné činnosti s jejím výnosem se nestává legalizací automaticky (tj. jakýmkoliv využitím výnosu), nýbrž až další zástěrnou aktivitou zakládající tzv. samopraní špinavých peněz. Teprve až to totiž představuje určitou aktivní nástavbu přesahující něco, co je esenciální a pravidelnou součástí zdrojové trestné činnosti a s čím její pachatel automaticky počítá (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 Tdo 591/2021, publikované pod č. 3/2022 Sb. rozh. tr.). Vyjádřeno jinak, měla-li by platit konstrukce obviněného o legalizačním deliktu, pak by se ho dopouštěl v podstatě každý pachatel majetkové trestné činnosti, který by s majetkem získaným trestným činem jakkoliv dále nakládal. Obohacení sebe nebo jiného je přitom klíčovým ekonomickým motivátorem a zhusta i znakem skutkové podstaty majetkové trestné činnosti, z níž chce zpravidla pachatel kořistit.

40. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani pod jiný dovolací důvod nespadají námitky obviněného k nezohlednění jeho prohlášení viny při ukládání souhrnného trestu a v návaznosti na to k nepřiměřenosti tohoto trestu. Námitka nepřiměřenosti trestu může být relevantně uplatněna ve zcela výjimečných případech, kdy jde o trest natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že vybočuje z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Pokud uložený trest těmito parametry neoplývá, pak případné nedostatky při zohlednění kritérií rozhodných pro druh a výměru trestu pod žádný z dovolacích důvodů podřazovat nelze. V projednávaném případě navíc žádná podstatná okolnost významná pro ukládání trestu přehlédnuta nebyla, neboť odvolací soud velmi výstižně podchytil podstatu argumentace okresního soudu, který vskutku pouze neobratně vyjádřil, že hodnota prohlášení viny obviněného je velmi nízká a nesvědčí příliš pro jeho sebereflexi. Obviněnému totiž nezbyl žádný manévrovací prostor pro jiný postoj než pro doznání se k trestné činnosti, při níž byl přímo přistižen, a díky tomu má jeho prohlášení viny malou váhu nepatrně ovlivňující trest. Nicméně i kdyby platilo, že polehčující okolnost prohlášení viny byla skutečně opomenuta, nebylo by možno tuto námitku podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, neboť souhrnný trest uložený obviněnému je trestem spíše mírným, jak přesvědčivě vysvětlil odvolací soud v bodě 17. odůvodnění svého usnesení.

V. Způsob rozhodnutí

41. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání vznesl dílem námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody věcně rozešly a dílem námitky, které se s dovolacími důvody sice nemíjejí, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

42. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 2. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů