3 Tdo 438/2025-493
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný I. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha-Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2024, č. j. 9 To 197/2024-397, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 9/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. K. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále také jen “obvodní soud“) ze dne 19. 4. 2023, č. j. 31 T 9/2023-120, byl obviněný M. K. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku obvodního soudu)
ačkoliv dne 3. 11. 2021 v místě svého bydliště na adrese XY osobně převzal výzvu vydanou Okresním soudem v Liberci ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 5 T 8/2021, k nástupu do výkonu trestu do Vazební věznice Liberec, uloženého rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 5. 2021, č. j. 5 T 8/2021-316, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 9. 2021, č. j. 31 To 249/2021-343, a to ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení výzvy, tak bez závažných důvodů neučinil, následně pak byl v dne 7. 12. 2021 vydán Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 5 T 8/2021 příkaz k dodání do výkonu trestu, kdy obviněný byl dne 9. 12. 2021 policejními orgány zadržen a dodán do výkonu trestu.
Za to byl obviněný podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 1 rok, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze (dále také jen „městský soud“) usnesením ze dne 14. 9. 2023, č. j. 9 To 293/2023-181, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 1. 2024, č. j. 0 Nt 2029/2023-72, byla následně v dotčené trestní věci podle § 284 odst. 1 tr. ř. povolena obnova řízení ve prospěch i neprospěch obviněného a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2023, č. j. 31 T 9/2023-120, byl zrušen ve výroku o trestu. Současně byla zrušena i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Usnesení o povolení obnovy řízení nabylo právní moci ihned po jeho vyhlášení, tedy dne 11. 1. 2024.
4. Obvodní soud pro Prahu 4 pak svým rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 31 T 9/2023-357, rozhodl, že při nezměněném výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku z rozsudku téhož soudu ze dne 19. 4. 2023, č. j. 31 T 9/2023-120, se obviněný odsuzuje za tento přečin a za sbíhající se přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 6 T 46/2022, podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 23 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou a současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 6 T 46/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
5. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 2024, č. j. 31 T 9/2023-357, obviněný napadl odvoláním směřujícím do výroku o trestu. Toto odvolání Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 9. 7. 2024, č. j. 9 To 197/2024-397, zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Posledně uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Michaely Dvořáčkové dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. U obou přitom odcitoval jejich plné zákonné znění, aniž by označil konkrétní alternativu.
7. V odůvodnění jen velmi stručně uvedl, že „soud prvního stupně ve vztahu k možnému upuštění od uložení souhrnného trestu ničeho neuvedl, nicméně ve vztahu k druhu trestu a jeho výměře odkázal na trestní minulost obviněného“. Také odvolací soud zdůvodnil uložení souhrnného trestu trestní minulostí obviněného, když zmínil, že nelze považovat za pochybení, pokud soud prvního stupně neshledal důvody pro upuštění od uložení souhrnného trestu. Podle judikatury vztahující se k upuštění od uložení souhrnného trestu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 11. 1970, sp. zn. 6 Tz 35/70) je však nutné zhodnotit stupeň společenské nebezpečnosti projednávané i předchozí trestné činnosti, poměry pachatele a možnosti jeho nápravy, a to se zřetelem k tomu, jak dosavadní výkon trestu uloženého dřívějším rozsudkem plní svůj účel, zejména pokud jde o nápravu pachatele a ochranu společnosti. Hlediskem plnění účelu trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 6 T 46/2022, se však soud prvního stupně ani soud odvolací vůbec nezabývaly. Jejich rozhodnutí tedy v tomto směru „závisejí na nesprávném právním posouzení věci“. S ohledem na to obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2024, č. j. 9 To 197/2024-397, zrušil, případně zrušil i výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 2024, č. j. 31 T 9/2023-357, a věc vrátil Městskému soudu v Praze či Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve připomněla usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v tehdy účinném znění), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Shodně rozhodl i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. Obě citovaná rozhodnutí pak zmínil Nejvyšší soud například i ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, v němž striktně odmítl možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody z hlediska jeho podmíněného odkladu pod některý z dovolacích důvodů. Ústavní soud potvrdil shora uvedenou zásadu ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, publikovaném pod č. 75/2018 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, když konstatoval, že uplatnění diskrece při ukládání trestu,
děje-li se v zákonných mezích, nelze považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení a nepřiměřenost trestu tak zásadně nemůže naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v tehdy účinném znění).
9. V rámci dovolacích důvodů se tedy Nejvyšší soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 39 tr. zákoníku. Přiměřenost trestu může posoudit pouze ve dvou případech – jednak v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by nastaly výjimečné podmínky vymezené citovaným nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 492/2017, a jednak mimo dovolací důvody, pokud by se jednalo o porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí (přičemž státní zástupkyně odkázala na některá konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se dané problematiky týkají).
Trest uložený dovolateli však nepřiměřeně přísný není. Je možné souhlasit se závěry odvolacího soudu, že podmínky pro uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly splněny, a soudy obou stupňů postupovaly správně, když neshledaly podmínky a důvody pro upuštění od uložení souhrnného trestu. Dřívějším rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 6 T 46/2022, byl obviněný uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 15 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně tedy v nynější věci obviněnému ukládal trest v trestní sazbě až tří let ve smyslu § 326 odst. 1 tr. zákoníku. Při ukládání trestu přihlédl k zásadám trestání uvedeným v § 38 a § 39 tr. zákoníku. Polehčující okolnosti neshledal, naopak v neprospěch obviněného hodnotil jeho trestní minulost, když opakovaně ukládané alternativní tresty nevedly k jeho nápravě. Jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody by tak skutečně již nemohl splnit výchovný účel.
Vzhledem k opakovaným výkonům trestů odnětí svobody a dříve ukládaným trestům nespojeným s odnětím svobody, které dosud obviněného nepřiměly k vedení řádného života, nepřipadalo do úvahy ve smyslu § 55 odst. 2 tr. zákoníku uložení jiného trestu než trestu odnětí svobody. Nepodmíněný souhrnný trest v trvání 23 měsíců, tedy trest o 8 měsíců přísnější než trest zrušený, je sankcí plně vystihující charakter trestné činnosti obviněného, jeho postoj v celé věci a jeho trestní minulost. „Postup soudu v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 tr.
zákoníku a s odkazem na argumenty obhajoby stran § 43 odst. 1 tr. zákoníku je plně v souladu se zásadami trestání v případě ukládání souhrnného trestu s tím, že je evidentní, že nedošlo ke sčítání obou trestů, ale že trest byl ukládán za všechny trestné činy podle ustanovení nejpřísněji trestného činu“. Trest byl navýšen o dobu výrazně kratší, než byl v této věci uložen původní trest odnětí svobody. Takto uložený trest je zcela odpovídající všem zákonným hlediskům rozhodným pro ukládání trestu. Ve shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutné a možné napravit cestou dovolání.
Deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Státní zástupkyně zároveň vyslovila souhlas s tím, aby ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání rozhodl případně i jiným než navrženým způsobem.
10. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž mu byl uložen trest.
11. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jí deklarovaném dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
12. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV. Důvodnost dovolání
13. Vzhledem ke konkrétnímu, a nutno předeslat že značně strohému, obsahu dovolání je třeba nejprve připomenout ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud přezkoumává napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení jen v rozsahu a z důvodů, které jsou v dovolání uvedeny. Není povolán k přezkumné činnosti ve větším rozsahu z vlastní iniciativy a samozřejmě není jeho úkolem, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neuvedl ani jeden konkrétní důvod, proč by v jeho případě mělo být aplikováno ustanovení § 44 tr. zákoníku o upuštění od uložení souhrnného trestu (což je postup, jehož se domáhá), proč by napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nemohla obstát, proč je nesprávný jejich závěr, že zejména s ohledem na jeho výraznou trestní minulost a absenci polehčujících okolností nelze mít trest uložený dřívějším rozsudkem za dostatečný, atd.
14. Především je však třeba zdůraznit, že podané dovolání není ničím jiným než polemikou týkající se přiměřenosti soudy zvolené trestní sankce. Reklamace nepřiměřené přísnosti trestu ovšem pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ani pod žádný jiný) nespadá. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Tento dovolací důvod a jemu odpovídající tvrzení však dovolatel neuplatnil (uplatnit zjevně ani nemohl). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., je totiž možné (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nic z toho však zjevně nepřichází do úvahy. Podmínky ustanovení § 43 odst. 2 tr.
zákoníku pro uložení souhrnného trestu v daném případě splněny byly a dovolatel to ani nijak nezpochybňuje (naopak to implicitně potvrzuje). Jestliže následně brojí proti závěru soudů o nutnosti určitého „navýšení“ trestu uloženého mu dřívějším rozsudkem v rámci nynějšího trestu souhrnného, pak se již ocitá mimo rámec taxativně vymezených dovolacích důvodů, neboť fakticky toliko zpochybňuje přiměřenost uložené sankce (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 428/2011, ze dne 4.
4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 399/2017, ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 3 Tdo 714/2023, a řada dalších).
15. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky nepřiměřenosti uloženého trestu, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů) je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb). Nejvyšší soud proto napadené usnesení, resp. jemu předcházející rozsudek, přezkoumal z toho pohledu, zda trest uložený dovolateli není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. K takovému závěru však nedospěl.
16. Trest, který byl obviněnému uložen, nevybočuje z rámce běžně se vyskytujících případů a je odpovídající jak povaze a závažnosti spáchaných trestných činů, tak i poměrům pachatele. Rozhodně nejde o potrestání nepřiměřeně přísné, a už vůbec ne natolik, že by atakovalo principy přiměřenosti trestních sankcí. Nelze přehlédnout, že obviněný je výrazným recidivistou (před odsouzením ve věci Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 6 T 46/2022, měl v opisu rejstříku trestů již 23 záznamů) a trest mu byl nyní ukládán za dva různé úmyslné trestné činy, což představuje další přitěžující okolnost. Podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku byl ohrožen trestem odnětí svobody až na tři roky. Jestliže mu byl za této situace, při absenci polehčujících okolností a naopak existenci dvou okolností přitěžujících [§ 42 písm. n), q) tr. zákoníku], uložen souhrnný trest odnětí svobody na 23 měsíců, tedy sankce vyměřená stále ještě ve druhé třetině zákonné trestní sazby, pak rozhodně nejde o extrémně přísné a zjevně nespravedlivé potrestání.
17. S odkazem na výše uvedené lze souhrnně konstatovat, že konkrétní námitky obviněného (pokud je tedy za konkrétní vůbec lze označit) nespadají pod žádný z taxativně vypočtených dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
18. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 6. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek