3 Tdo 497/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
května 2010 o dovolání podaném obviněnou I. K., proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2009, č. j. 12 To 345/2009-500, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod
sp. zn. 2 T 2/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 8. 2009, č. j. 2 T
2/2009-457, byla obviněná I. K. uznána vinnou trestným činem podle § 257b odst.
1 tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr.
zák.“/) na tom skutkovém základě, že „dne 23. 6. 2008 kolem 21:15 hod. v obci
B. z důvodu vleklého sousedského sporu o vlastnictví pozemku postříkala sprejem
červené barvy celkem tři kovové sloupky oplocení a část skříně HUP, náležející
k domu, jakož i fasádu domu tak, že na čelní stěně domu nastříkala kříž o
délce 1 metr a šířce pruhů 5 cm a na levé boční stěně domu nastříkala kříž o
délce 1,5 metru a šířce pruhů 5 cm, vše ke škodě poškozeného F. K.“. Za to byla
podle § 257b odst. 1 tr. zák. za použití § 45 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a § 45a
odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100
hodin. Poškozeného F. K. odkázal soud s jeho nárokem na náhradu škody výrokem
podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněná byla
zároveň podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby Okresního státního
zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, sp. zn. 1 ZT 364/2008, pro trestné činy
ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst.
1 tr. zák., jichž se měla dopustit jednáním popsaným v bodě 1) obžaloby. S
nárokem na náhradu škody uplatněným v souvislosti s tímto jednáním byli
poškození F. K. a Česká zdravotní pojišťovna odkázáni podle § 229 odst. 3 tr.
ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněná a v její
neprospěch státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci
Králové rozsudkem ze dne 14. 10. 2009, č. j. 12 To 345/2009-500, jímž pod bodem
I/ z podnětu odvolání obviněné napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d),
odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově
rozhodl tak, že se obviněné za trestný čin podle § 257b odst. 1 tr. zák.,
ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, ukládá podle § 257b odst. 1
tr. zák. za použití § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve
výši 10.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. současně stanovil náhradní trest
odnětí svobody v trvání jednoho měsíce pro případ, že by peněžitý trest nebyl
ve stanovené lhůtě vykonán. Z podnětu odvolání státního zástupce pak odvolací
soud pod bodem II/ zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř.
v jeho zprošťující části a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního
stupně. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 14. 10. 2009 (§ 139
odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i
rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadla obviněná I. K. následně
dovoláním směřujícím proti výroku pod bodem I/, jímž odvolací soud ponechal
rozsudek soudu prvního stupně nedotčen ve výroku o vině trestným činem podle §
257b odst. 1 tr. zák. a změnil toliko trest. Uplatněným dovolacím důvodem byl
důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka především v
souladu se svou dosavadní obhajobou z průběhu celého trestního řízení popřela,
že by se jednání, pro které byla uznána vinnou, vůbec dopustila. Skutek popsaný
v odsuzující části výroku rozsudku soudu prvního stupně navíc podle jejího
názoru nevykazuje znaky trestného činu podle § 257b odst. 1 tr. zák.
Dovolatelka má zato, že její jednání mohlo být právně kvalifikováno nejvýše
jako přestupek podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“).
Přestože si je vědoma toho, že výše škody není obligatorním znakem skutkové
podstaty trestného činu podle § 257b odst. 1 tr. zák., poukázala na
nejednotnost soudní praxe při posuzování, jaké jednání spočívající v poškození
cizí věci postříkáním, pomalováním nebo popsáním lze ještě považovat za
přestupek a jaké již za trestný čin. Za reálný v tomto směru označila
předpoklad, že bude vycházeno analogicky z výše škody (nikoli nepatrné) u
trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a tedy méně
závažné případy zničení či poškození věci způsobem předpokládaným v § 257b tr.
zák. nebudou posuzovány jako trestný čin, ale právě jako přestupek podle § 50
odst. 1 písm. a) přestupkového zákona. V této souvislosti pak poukázala na
znalecký posudek, podle kterého byly náklady na odstranění inkriminovaných škod
na majetku poškozeného vyčísleny na 200,- Kč.
Právě minimální výše způsobené škody měla být podle dovolatelky zohledněna při
posuzování společenské nebezpečnosti jejího jednání a soudy v jejím případě
měly dospět k závěru, že materiální stránku trestného činu toto jednání
nenaplnilo. Připomněla, že podle hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. ř. je
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován mimo jiné významem chráněného
zájmu, který byl činem ohrožen, a s odkazem na důvodovou zprávu k novele
trestního zákona, která zavedla skutkovou podstatu trestného činu podle § 257b
tr. zák., dovodila, že zákonodárce měl v úmyslu postihovat činnost zejména tzv.
„sprayerů“, tj. většinou osob nižšího věku, kteří se touto činností „baví“
opakovaně a způsobují velké škody často i na historických a kulturních
památkách. V jejím případě, pokud by ovšem skutečně dům poškozeného postříkala
barvou, by se jednalo o ojedinělý exces tohoto druhu, jehož příčinou byly
vyhrocené vztahy s poškozeným, a nejednalo by se o takové porušení
společenských zájmů, jejichž ochranu má na mysli právě ustanovení § 257b tr.
zák.
V závěrečné části podaného dovolání obviněná znovu zdůraznila, že spáchání
souzeného skutku od počátku popírá. Způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil
ve věci provedené důkazy, zejména výpovědi poškozeného F. K. a jeho syna D. K.,
jakož i nedostatečný rozsah provedeného dokazování, podle jejího přesvědčení
založil tzv. extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů na straně jedné a
učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé, který podle Ústavního soudu
odůvodňuje revizi a případný zásah do skutkových zjištění i v řízení o dovolání.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatelka navrhla, „aby Nejvyšší soud České
republiky výrok pod bodem I/ rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
14. 10. 2009, č. j. 12 To 345/2009-500, zrušil a věc přikázal soudu prvního
stupně k novému projednání“. Přípisem ze dne 22. 4. 2010 pak soudu prvního
stupně sdělila, že nesouhlasí s tím, aby její dovolání bylo projednáno v
neveřejném zasedání.
Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně (§ 265h odst. 2 tr. ř.) zaslán
Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 14.
4. 2009. K dnešnímu dni dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní
zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj
zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněné či práva vyplývajícího z
ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout,
že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak
vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro
projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu,
jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněná I. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet
ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně
a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst.
6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným
průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability
právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně
dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného
prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody
ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr.
ř.) podstatně užší.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejícím odstavci je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka
dovolatelky, podle níž se jednání, pro které byla pravomocně odsouzena,
nedopustila. V uvedeném směru dovolatelka svoji argumentaci opřela především o
polemiku se správností hodnocení provedeného dokazování soudem prvního stupně,
které ve vztahu k trestnému činu podle § 257b tr. zák. jako bezchybné
akceptoval i soud odvolací. Soudům vytkla především to, že závěr o její vině
založily na zjevně účelové a nepravdivé svědecké výpovědi poškozeného F. K.,
který měl k její tíži křivě vypovídat ve snaze jí uškodit vzhledem k vzájemným
sousedským sporům o hranici mezi pozemky, a dále na nepřesvědčivé výpovědi jeho
syna D. K., tedy člena rodiny poškozeného a v tomto ohledu osoby jemu blízké.
Shora uvedené námitky se však primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení
důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně
právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatelka svůj mimořádný
opravný prostředek zčásti nezaložila na hmotně právních důvodech
předpokládaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože je v
dovolání formálně proklamovala, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 6 tr. ř.)
se domáhala přezkoumání a přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů a
prosazení vlastní verze celého případu. Tuto část jejích námitek proto pod
shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního
soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý
proces - však nutno uvažovat i v dovolacím řízení, a to v těch případech, kdy
je dán (dovolatelkou namítaný) extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v
soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy
Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94).
Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v
rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková
zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah
provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo
skutečným obsahem dokazování.
V projednávané věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky
provedeného dokazování nemohly dospět ke skutkovým závěrům v té podobě, jak je
popsána v odsuzující části výroku rozsudku soudu prvního stupně. Tento soud se
ve svém rozsudku důkazy provedenými ve vztahu k poškození plotu a fasády domu
poškozeného důsledně zabýval a zároveň náležitě v souladu s ustanovením § 125
odst. 1 tr. ř. vyložil a odůvodnil, proč obhajobě dovolatelky, že to nebyla
ona, kdo plot a fasádu postříkal, neuvěřil. Je třeba připomenout, že ani z
výpovědi poškozeného F. K. nevycházel zcela nekriticky a vypořádal se též s
nelogičností jeho tvrzení, že viděl obviněnou z čelního okna domu stříkat barvu
i na část fasády nacházející se ve skutečnosti mimo jeho výhledové poměry (viz
str. 5 odůvodnění rozsudku). Soud však zároveň také vysvětlil, proč výpověď
poškozeného nepovažoval za nevěrohodnou ve svém celku a v jakém směru byla
naopak učiněna v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Odvolací soud
pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud
prvního stupně provedené důkazy ve vztahu k trestnému činu podle § 257b odst. 1
tr. zák. vyhodnotil způsobem odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř. V souladu s
ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. současně vysvětlil, proč skutkové závěry soudu
prvního stupně plně akceptoval a co jej vedlo k tomu, že skutkové námitky
obviněné (dovolatelky) nepovažoval za důvodné.
K námitce dovolatelky stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování
Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6
tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k
prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či
typů důkazů. Podle ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. resp. § 134 odst. 2 tr. ř.
však soud musí ve svém rozhodnutí vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané,
o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při
hodnocení provedených důkazů. Soud je povinen současně odůvodnit, proč případně
nevyhověl návrhům obviněného na provedení dalších důkazů a jakými právními
úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných
ustanovení zákona (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.
III. ÚS 150/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.
2., jako nález č. 49, a dále např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn.
II. ÚS 213/2000, III. ÚS 1285/08, III. ÚS 1305/08). Podle zjištění Nejvyššího
soudu soud prvního stupně v projednávané trestní věci tato kritéria splnil,
když se návrhy obhajoby na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku
z oboru geodézie a kartografie, výslechem svědků, jakož i přehráním obhájcem
předložené videonahrávky dokumentující stav zdi domu poškozeného tři měsíce po
postříkání zdi, zabýval a v rámci hlavního líčení konaného dne 13. 8. 2009
rozhodl usnesením o zamítnutí důkazního návrhu obviněné na doplnění dokazování
a zároveň vysvětlil, proč tento návrh z důvodu nadbytečnosti zamítl.
Shora naznačený postup soudů svědčí o tom, že skutkový stav věci nebyl
zjišťován povrchně a bez zřetele k zásadám uvedeným v ustanovení § 2 odst. 5,
odst. 6 tr. ř. Naopak byl opřen o pečlivý rozbor všech ve věci provedených
důkazů. Dovolatelkou namítaný extremní rozpor mezi zjištěním soudů a právní
kvalifikací skutku byl ve skutečnosti použit jen v rovině prosazení vlastní
skutkové verze celého případu a v tomto smyslu nejde o námitku, jíž by bylo
možno přiznat jakýkoliv hmotně právní dopad.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl
dovolatelkou uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž
poukázala na to, že soudy neprávně posoudily zjištěný skutek jako trestný čin
podle § 257b odst. 1 tr. zák., aniž by zohlednily skutečnost, že svým jednáním
měla na fasádě domu poškozeného způsobit pouze minimální škodu, a především že
nevycházely ze záměru zákonodárce postihovat tímto ustanovením zejména činnost
tzv. „sprayerů“ spočívající v systematickém hyzdění kulturních památek,
obytných domů i kancelářských a průmyslových objektů a jejich příslušenství.
Tím mělo dojít k nepřípustné kriminalizaci jejího ojedinělého a „bagatelního“
jednání, které mělo být předmětem maximálně přestupkového řízení.
Pokud jde o opodstatněnost této části námitek dovolatelky, Nejvyšší soud dospěl
k následujícím závěrům:
Trestný čin podle § 257b tr. zák. je ve vztahu speciality k trestnému činu
poškozování cizí věci podle § 257 tr. zák., neboť upravuje zvláštní případ
poškozování cizí věci, k níž musí dojít specifickým způsobem, a to postříkáním,
pomalováním nebo popsáním barvou nebo jinou látkou. To tedy znamená, že k
poškození věci jedním z uvedených alternativních způsobů musí dojít za použití
barvy nebo jiné látky, která je nanášena na povrch věci. Jde-li o barvu,
nerozhoduje její chemické složení, odstín apod., ani to, zda je nanášena
štětcem, válečkem apod. či zda šlo o barvu ve spreji. Pokud jde o míru
poškození, nezáleží na tom, do jaké míry se jedná o proces nezvratný, resp. zda
je výsledek postříkání, pomalování nebo popsání odstranitelný či nikoliv (to
může mít vliv toliko na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost)./ Pozn.: v
právní nauce k tomu srov. Šámal P., Púry F., Rizman S.: Trestní zákon –
komentář, 6. doplněné a přepracované vydání, nakladatelství C. H. Beck, Praha
2004, str. 1594. K naplnění základní skutkové podstaty (§ 257b odst. 1 tr.
zák.) zákon nevyžaduje způsobení škody (majetkové újmy). Škoda má význam až při
právní kvalifikaci podle odstavců 2 a 3 § 257b tr. zák.
Se zřetelem k povaze projednávaného případu je třeba dále upozornit na usnesení
pléna Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 4/03, publikovaného ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 5/2003 Usu., kde se uvádí, že z
formulace skutkové podstaty a rovněž z jejího systematického zařazení v
trestním zákoně vyplývá, že objektem trestného činu podle § 257b tr. zák. jsou
majetková práva, resp. ochrana majetkových práv, u nichž se vždy dostává do
popředí otázka míry jejich poškození či narušení, přičemž tuto míru lze
kvantifikovat především výší způsobené škody. Z absence výše škody v případě
trestného činu podle § 257b odst. 1 tr. zák. lze dovodit, že vedlejším (tzn. ne
hlavním) objektem jsou rovněž další nemateriální hodnoty, mj. též ochrana
hodnot estetických. To znamená, že objektem trestného činu podle § 257b tr.
zák. jsou nejen majetková práva, nýbrž i další nemajetkové hodnoty, na jejichž
ochraně existuje společenský zájem vyjádřený v ústavně konformní vůli
zákonodárce tento druh jednání trestněprávně postihovat.
Jestliže oba soudy jednání dovolatelky spočívající v tom, že z důvodu vleklého
sousedského sporu postříkala sprejem červené barvy celkem tři kovové sloupky
oplocení a část skříně HUP náležející k pozemku poškozeného F. K. a především
také fasádu jeho domu na čelní a levé boční stěně, kde vyhotovila po jednom
kříži o rozměrech specifikovaných ve výroku rozsudku, po právní stránce
posoudily jako trestný čin podle § 257b odst. 1 tr. zák., nelze jim vytknout,
že by postupovaly v rozporu se zásadami rozvedenými v předcházejících
odstavcích. Nelze pochybovat o tom, že dovolatelka způsobem předpokládaným v
zákoně, tj. za použití barvy ve spreji, úmyslně esteticky poškodila (zohyzdila)
věc (zejména zánovní fasádu rodinného domu), která vůči ní byla věcí cizí.
Při posuzování toho, zda jednání dovolatelky dosáhlo zároveň stupně
nebezpečnosti činu pro společnost vyššího než nepatrného podle § 3 odst. 2 tr.
zák., je nutno vyjít ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité
skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se
vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla
vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy,
když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly
naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně
odpovídajícího alespoň dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost,
když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům
trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/1996 tr.).
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost lze pak v konkrétním případě stanovit
teprve po zhodnocení všech hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák.
Pokud dovolatelka ve výše uvedené souvislosti poukazovala na minimální škodu
(ke škodě viz shora), kterou svým jednáním způsobila, je nutno připomenout, že
soud prvního stupně závěry znalce, o které se obviněná v tomto ohledu opírá,
odmítl jako velmi nepřesvědčivé. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v
rámci posuzování materiální stránky (společenské nebezpečnosti) jednání
obviněné (dovolatelky) zdůraznil skutečnost, že poškodila v podstatě zcela nově
upravenou fasádu domu poškozeného, což je ostatně patrno z fotodokumentace
obsažené ve spise. Zabýval se také okolnostmi, za nichž byl čin spáchán, osobou
obviněné a pohnutkou, jíž byla k činu vedena. Zcela správně pak soudy
přihlížely k tomu, že obviněná (dovolatelka) bezohledným způsobem, při
naprostém ignorování práv poškozeného a s cílem mu škodit, řešila na jeho úkor
vzájemný dlouhodobý a stále trvající spor o hranici pozemku. Takovou
nepřípustnou svémocnou formu prosazování svých subjektivně vnímaných práv bez
ohledu na práva druhé strany a vlastní možnost využití příslušných legálních
prostředků, pak nelze tolerovat.
Rovněž Nejvyšší soud nesdílí názor, že stupeň nebezpečnosti činu dovolatelky
pro společnost byl ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. pouze nepatrný.
Dovolatelce především nepřisvědčil v tom, že se jednalo o bezvýznamnou
(bagatelní) záležitost a že ustanovení § 257b odst. 1 tr. zák. je určeno k
ochraně před činy jiných pachatelů (tzv. „sprayerů“) a dopadá na případy
odlišné od toho, kterého se měla dopustit. Zákon zde nezná žádný zvláštní či
speciální subjekt. To znamená, že trestný čin podle § 257b odst. 1 tr. zák.
může spáchat každý pachatel, který jedná způsobem předpokládaným v citovaném
ustanovení zákona, za předpokladu, že čin je naplněn i po stránce materiální.
Soudy dovozovaný nižší stupeň nebezpečnosti činu pak v posuzovaném případě
našel své vyjádření v potrestání dovolatelky uložením toliko peněžitého trestu
ve výši 10.000,- Kč.
Vzhledem k důvodům jednotlivě rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné I. K. bylo dílem podáno z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části pak
nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným. Proto rozhodl tak, že se podané
dovolání § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. O
odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, neboť takový postup
umožňuje ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by zde zákon zároveň
vyžadoval souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler