USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. Ch., rozený Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 4 To 211/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 7 T 46/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 7 T 46/2018, byl obviněný M. Ch. uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (body 2, 3, 4, 6, 7, 8, 9, 10, 11), zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (body 2, 3, 7), přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku (body 1, 7, 9) a přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku (bod 5). Za to byl podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku a § 59 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku bylo obviněnému dále uloženo ochranné léčení psychiatrické a sexuologické ústavní formou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 4 To 211/2022, jímž je podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného na upraveném skutkovém základě uznal vinným ze spáchání dílem dokonaného, dílem nedokonaného zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku (v bodech 2, 3, 4, 6, 7, 8, 9, 10, 11), zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (v bodech 2, 3, 7), přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku (v bodech 1, 7, 9) a přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku (v bodě 5). Za to jej podle § podle § 185 odst. 2 trestního zákoníku s využitím § 43 odst. 1 trestního zákoníku a § 59 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku obviněnému dále uložil ochranné léčení psychiatrické a sexuologické ústavní formou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), e), g), h), i) a k) trestního řádu. Obviněný nejprve obecně namítl, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně a nepřesvědčivě odůvodněna v rozporu s § 125 trestního řádu.
4. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu obviněný namítl, že ve věci rozhodoval soudce, který měl být z důvodu podjatosti vyloučen. Důvod podjatosti spatřuje obviněný v tom, že předseda senátu Mgr. Jaroslav Malchus pronesl několik slovních projevů na adresu obviněného mimo hlavní líčení v přítomnosti členů senátu a protokolující úřednice, zachycených na zvukový záznam, kdy jednak obviněného označil za „zmetka“, a dále prohlásil, že „...i na těch šest (poškozených) on dostane paletu..“ a „..je po navýšení v sazbě dva až třináct a půl roku, musí dostat v horní polovině, tedy sedm a půl roku až třináct a půl; za těch šest si odůvodním těch dvanáct…“ Obviněný je přesvědčen, že uvedené konkrétní výroky předsedy senátu Mgr.
Malchuse na adresu obviněného mají osobní charakter a jsou tak dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti Mgr. Malchuse přistupovat k věci a k úkonům v ní činěných objektivně, a to ve smyslu § 30 odst. 1 trestního řádu. Současně lze výroky předsedy senátu považovat za porušení zásady trestního řízení podle § 2 odst. 2 trestního řádu. Námitku podjatosti vznesl obviněný před soudem prvního stupně. Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 9. 3. 2020, č. j. 7 T 46/2018-1350, a Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19.
5. 2020, č. j. 7 To 171/2020-1374, rozhodly, že předseda senátu Mgr. Jaroslav Malchus není vyloučen jako soudce z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u OS v Teplicích pod sp. zn. 7 T 46/2018.
Proti citovaným rozhodnutím podal obviněný ústavní stížnost, o níž rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 17. 7. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1823/20, tak, že otázka možné podjatosti soudce je předmětem rozhodování jak v hlavním líčení, tak zejména v případném odvolacím a dovolacím řízení. K námitce podjatosti se vyjádřil i odvolací soud v nyní napadeném rozhodnutí se závěrem, podle kterého s ohledem na opakovaná rozhodnutí soudů obou stupňů o této námitce nemůže dospět k jinému závěru, než že předseda senátu Mgr. Jaroslav Malchus není z vykonávání úkonů vyloučen. Takový závěr odvolacího soudu považuje obviněný za nepřijatelný a rozporný s vyjádřením Ústavního soudu ve shora citovaném usnesení.
5. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu spatřuje obviněný v tom, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dnů 12. 4. 2018, 15. 5. 2018 a 18. 7. 2018 byla vydána policejním orgánem v rozporu s § 160 trestního řádu. Prověřování trestní věci postupem podle § 158 trestního řádu nebylo podle názoru obviněného dostatečné a pro zahájení trestního stíhání nebyl dán žádný důvod. Usnesení policejního orgánu také nesplňovala podmínky, které jsou na ně kladeny v § 160 odst. 1 trestního řádu, konkrétně označení osoby obviněného a popisu skutku z hlediska vyjádření objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Obviněný k tomu doplnil, že považuje dosavadní výklad tohoto dovolacího důvodu svázaný s existencí některého z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1, 2 a 5 trestního řádu a § 11a trestního řádu za příliš restriktivní a nacházející se mimo rámec spravedlivého procesu vymezený Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod.
6. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný uvedl, že nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování nalézacím a odvolacím soudem ani se závěry, které oba soudy z dokazování dovodily. Namítl, že policejní orgán v přípravném řízení nepostupoval v souladu se zásadou uvedenou v § 2 odst. 5 trestního řádu, když neobjasňoval stejně pečlivě také okolnosti svědčící ve prospěch obviněného. Všechny důkazní návrhy obviněného byly policejním orgánem odmítány a nebyly provedeny. Důkazní návrhy obviněného byly následně zamítnuty jako nadbytečné také nalézacím i odvolacím. Obviněný zejména navrhoval provedení znaleckých posudků na všechny ve věci poškozené ženy, kdy úkolem znalce by bylo provést vyšetření a posoudit jejich osobnost a věrohodnost, jelikož výpovědi poškozených byly jediným přímým důkazem prokazujícím vinu obviněného. Obviněný popřel, že by se dopustil jednání, která jsou mu kladena za vinu. Nesouhlasí s tím, že policejním orgánem bylo zcela bezdůvodně přistoupeno k rekognici podle fotografií postupem podle § 104b odst. 4 trestního řádu místo toho, aby byla provedena rekognice postupem podle § 104b odst. 3 trestního řádu. Označení obviněného za pachatele při hlavním líčení, v situaci kdy je v jednací síni jedinou osobou na lavici obžalovaných, pak není podle obviněného dostatečným důkazem. Poukázal rovněž na to, že poškozené se ve svých výpovědích často odchylovaly od výpovědí, které učinily v přípravném řízení na policii, a proto musel být upravován popis skutků jak nalézacím soudem, tak soudem odvolacím. Podle obviněného zůstaly po provedeném dokazování důvodné pochybnosti, zda se skutky opravdu staly a pokud ano, zda se staly tak, jak je popisují poškozené a zda je spáchal obviněný. Tím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces.
7. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. h) trestního řádu obviněný namítl, že na základě provedených důkazů nelze dospět k závěru, že by se obviněný v rozsudku popsaných jednání dopustil. V případě skutků pod body 2, 3 a 7 nebyl obviněnému prokázán zištný úmysl, proto bylo jednání nesprávně posouzeno jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. U skutků pod body 1, 7 a 9 učinily soudy nesprávný závěr o ublížení na zdraví poškozených. Jednak nebylo prokázáno, že by objektivně doložená zranění poškozeným způsobil obviněný, a jednak poškozené nevyhledaly po údajném napadení lékařské ošetření.
8. Podle názoru obviněného byl naplněn také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu. K tomu namítl, že odvolací soud dostatečně neodůvodnil naplnění podmínek pro postup podle § 59 odst. 1 trestního zákoníku. Odvolací soud se zabýval splněním spíše formálních podmínek pro postup podle § 59 odst. 1 trestního zákoníku, ale pominul další zákonné předpoklady, a to závažnost činu a možnost nápravy pachatele.
9. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu obviněný namítl, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Obviněný v této souvislosti vyjádřil nesouhlas se závěry znaleckého posudku prof. MUDr. Jiřího Rabocha, DrSc. Zamítnutí jeho návrhů na doplnění dokazování výslechy svědků doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny a MUDr. Růženy Hajnové, kteří se měli vyjádřit k jeho zdravotnímu stavu v době, kdy jej měli ve své péči, považuje obviněný za zkrácení právo na obhajobu, a to zejména s ohledem na § 2 odst. 5 trestního řádu a § 215 odst. 2 trestního řádu.
10. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2022, č. j. 4 To 211/2022-2317, a podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek. Pokud Nejvyšší soud následně nerozhodne ve věci sám podle § 265m trestního řádu, pak nechť podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikáže Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o trestního řádu přerušil výkon rozhodnutí napadeného dovoláním, a to výkon trestu odnětí svobody a výkon ochranného léčení.
11. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že obviněný především nesouhlasí s rozhodnými skutkovými zjištěními, jak je ve věci učinily soudy obou stupňů, jakož i s provedenými důkazy, přičemž setrvává na svém dosavadním postoji a spáchání posuzovaného skutku zcela popírá. Své výhrady soustřeďuje hlavně proti nesprávnému hodnocení důkazů, které bylo dle něj v rozporu s pravidly vyplývajícími z trestního řádu.
Touto argumentací však obviněný zcela míjí hranice uplatněných dovolacích důvodů, neboť své námitky zaměřuje do sféry procesu dokazování, postupu při hodnocení důkazů a tím soudům obou stupňů vytýká nesprávnost skutkových zjištění, na jejichž podkladě rozhodly o jeho vině. Pokud jde o námitku podjatosti vůči osobě předsedy senátu prvoinstančního soudu, bylo v řízení opakovaně rozhodnuto, že Mgr. Jaroslav Malchus není z vykonávání úkonů v tomto řízení vyloučen. Z obsahu přezkoumávaných spisových materiálů nevyplynula žádná skutečnost nasvědčující podjatosti Mgr.
Jaroslava Malchuse v této trestní věci. Jednání obviněného bylo prokázáno především podrobnými výpověďmi všech poškozených, provedenou rekognicí, jakož i s těmito důkazy zcela korespondujícími znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Státní zástupkyně plně souhlasí s názorem odvolacího soudu, že není zákonnou povinností orgánů činných v trestním řízení provést všechny stranami navržené důkazy, ale je v jejich ingerenci postupovat v souladu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a v této souvislosti vyhodnotit, které důkazy jsou pro jejich rozhodnutí nezbytné, a které jsou naopak nadbytečné či zcela nepotřebné.
Proto za popsané důkazní situace již soud prvého stupně důvodně a správně zamítl návrhy obviněného na doplnění dokazování důkazy uplatněnými opakovaně v rámci hlavního líčení, z nichž provedení některých se obviněný domáhal opětovně v rámci svého odvolání (výslech doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, MUDr. Růženy Hajnové, provedení rekonstrukce skutku a znaleckého zkoumání poškozených žen). Jde o důkazní návrhy, které by s ohledem na důkazy v hlavním líčení provedené nemohly závěry o skutkovém stavu změnit.
Jednání obviněného tak bylo těmito provedenými důkazy zcela prokázáno a použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá. Trest uložený obviněnému rovněž odpovídá všem rozhodným hlediskům pro ukládání trestu, když v dané souvislosti je třeba upozornit na to, že dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu je dán dle ustálené judikatury jen tehdy, když uložený trest je extrémně nepřiměřeně přísný, což v daném případě splněno nebylo. Pokud jde o aplikaci ustanovení § 59 odst.
1 trestního zákoníku, kterým byl pro obviněného zpřísněn uložený trest, poukázala státní zástupkyně na to, že obviněný spáchal čtyři trestné činy, z toho dva zvlášť závažné zločiny, trestné činnosti se dopustil po uplynutí krátké doby, kdy pominulo omezení jeho osobní svobody výkonem trestu odnětí svobody a ochranného léčení ústavního. Trestnou činnost páchal razantně, bezskrupulózně, s cílem uspokojení svých potřeb, což dobře koresponduje s jeho osobnostní výbavou popsanou znalcem. Tato osobnostní výbava však na rozdíl od sexuální deviace v podobě agresivního sadismu, nemá žádný forenzní dopad.
Pokud jde o uložení ochranného léčení psychiatrického a sexuologického ve formě ústavní, potom podkladem pro uložení tohoto trestu je především znalecký posudek prof. MUDr. Jiřího Rabocha, DrSc., který uložení tohoto ochranného opatření navrhoval. Státní zástupkyně má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarované důvody dovolání naplněny nebyly.
12. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
13. Obviněný M. Ch. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
15. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g), h), i) a k) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
16. Dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu předpokládá splnění dvou kumulativních podmínek a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 trestního řádu, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 trestního řádu. Důvodem vyloučení podle § 30 odst. 1 trestního řádu jsou pochybnosti o tom, že soudce nemůže nestranně rozhodovat pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení.
17. Dovolací námitky, podle kterých byl předseda senátu Mgr. Jaroslav Malchus vyloučen z projednávané věci vhledem k jeho výrokům na adresu obviněného, které podle zvukového záznamu pronesl mimo hlavní líčení v přítomnosti členů senátu a protokolující úřednice, kdy jednak obviněného označil za „zmetka“, a dále prohlásil, že „...i na těch šest (poškozených) on dostane paletu..“ a „..je po navýšení v sazbě dva až třináct a půl roku, musí dostat v horní polovině, tedy sedm a půl roku až třináct a půl; za těch šest si odůvodním těch dvanáct…“, deklarovanému důvodu dovolání odpovídají i s ohledem na skutečnost, že stejné námitky obviněný neúspěšně uplatnil již v řízení před nalézacím soudem i v odvolání. Po seznámení s trestním spisem však Nejvyšší soud shledal, že výhradám obviněného nelze přisvědčit.
18. Předně je třeba uvést, že obviněný namítal podjatost předsedy senátu Mgr. Jaroslava Malchuse v řízení před soudem prvního stupně opakovaně. O první námitce rozhodl Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 18. 11. 2019, č. j. 7 T 46/2018-1250 tak, že Mgr. Jaroslav Malchus není jako soudce vyloučen. Stížnost obviněného podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 7. 1. 2020, č. j. 7 Nt 1310/2019-1290 s odůvodnění, že ze spisového materiálu nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o poměru předsedy senátu Mgr. Jaroslava Malchuse k projednávané věci či k osobám uvedeným v § 30 odst. 1 trestního řádu. Z citovaných rozhodnutí je zřejmé, že obviněný nevznesl žádné konkrétní námitky, jen v obecné rovině poukázal na to, že předseda senátu svým subjektivním přístupem porušuje objektivitu zákona. V této části souhlasí dovolací soud se závěry označených rozhodnutí, podle kterých nebyly dány žádné konkrétní skutečnosti, které by zavdávaly pochybnosti o nestrannosti předsedy senátu nalézacího soudu a vedly k jeho vyloučení z projednávané věci.
19. Další návrh na vyloučení předsedy senátu vznesl obviněný dne 19. 2. 2020, a odůvodnil jej výše citovanými zvukovými nahrávkami zachycujícími vyjádření předsedy senátu na adresu obviněného. Také o tomto návrhu rozhodl Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 9. 3. 2020, č. j. 7 T 46/2018-1350, tak, že Mgr. Jaroslav Malchus není vyloučen jako soudce z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 7 T 46/2018. Stížnost obviněného podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 5. 2020, č. j. 7 To 171/2020-1374. Navazující ústavní stížnost obviněného Ústavní soud usnesením ze dne 17. 7. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1823/20, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. I v tomto případě, tedy vzhledem k předloženým zvukovým záznamům, dospěl dovolací soud ve shodě s Okresním soudem v Teplicích a Krajským soudem v Ústí nad Labem k závěru, že zjištěné skutečnosti nemohou odůvodnit pochybnost o nestrannosti předsedy senátu Mgr. Jaroslava Malchuse, který tak nebyl z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného vyloučen jako soudce ve smyslu § 30 odst. 1 trestního řádu.
20. V otázce přípustnosti zvukových nahrávek předložených obviněným jako důkazu pro potřeby rozhodování o vyloučení soudce podle § 31 trestního řádu odkazuje dovolací soud na odůvodnění dotčeného usnesení Krajský soud v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2020, č. j. 7 To 171/2020-1374, potažmo tam citovaný nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17. Obě nahrávky tudíž bylo třeba zahrnout do úvah o případné podjatosti předsedy senátu nalézacího soud.
21. V podstatě jednoznačný je pohled dovolacího soudu na druhou zvukovou nahrávku označenou jako „Důkaz na Falkuse 2“. Nahrávka neobsahuje nic, co by odůvodňovalo pochybnosti o podjatosti (nestrannosti) předsedy senátu. Výstižně se k nahrávce vyjádřil již stížnostní soud, podle něhož na nahrávce předseda senátu z odborného právního hlediska vysvětluje laickým přísedícím, jakým způsobem se bude ubírat následné dokazování, na základě dosud učiněných důkazů předběžně hodnotí otázku viny a otázku druhu trestu a jeho výměry, včetně případné aplikace § 59 odst. 1 trestního zákoníku.
Nelze souhlasit s obviněným, že zachycená vyjádření předsedy senátu odráží jeho předsudečnost vůči osobě obviněného, aniž by bylo dokončeno dokazování. Předseda senátu, stejně jako jednotliví členové senátu, předběžně hodnotí důkazy provedené v průběhu celého dokazování a na tomto základě si tvoří subjektivní názor na projednávanou věc. Je zcela legitimní, že spolu své názory konzultují. To neznamená, že by nebyli otevřeni dalším důkazům a že by se názor senátu na celou věc nemohl v průběhu dalšího dokazování třeba i vícekrát změnit.
Podstatné v této souvislosti je, aby bez ohledu na své subjektivní (předběžné) přesvědčení o vině obviněného vystupovaly vůči němu nestranně a nezaujatě (srov. Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 24). Jak vyplývá ze zvukové nahrávky, vyjádření předsedy senátu byla vyřčena poté, kdy byly v hlavním líčení slyšeny čtyři z dvanácti poškozených. To za situace, kdy předmětem řízení byla pokračující trestná činnost obviněného sestávající - jak se později ukázalo - z jedenácti dílčích útoků.
Ke čtyřem dílčím útokům (skutkům) tedy již byly provedeny podstatné důkazy, tedy jak výslech obviněného, tak jednotlivých poškozených, a tudíž měl předseda senátu již určitý podklad pro svůj předběžný názor na to, zda se skutek v této části stal, zda je trestným činem, zda jej spáchal obviněný a zda je za něj obviněný trestně odpovědný. V návaznosti na to a s ohledem na trestní minulost obviněného představil předseda senátu dalším členům senátu i své předběžné úvahy o druhu a výměře hrozícího trestu, ukládaného za podmínek § 59 odst. 1 trestního zákoníku.
22. Více polemický se na první pohled jeví případ zvukové nahrávky označené jako „Důkaz na Falkuse 1“, na níž hovoří předseda senátu o obviněném jako o „zmetkovi“. Je zřejmé, že takové vyjádření soudce na adresu obviněného je nepřijatelné a představuje selhání v jeho profesionálním přístupu. To ovšem neznamená, že by nutně zakládalo pochybnost o jeho nestrannosti. Vyjádření je totiž třeba zasadit do kontextu projednávané věci a souvislostí, za nichž bylo proneseno. Celý výrok předsedy senátu zní: „Já předpokládám, že on bude taky trošku unavenej, zmetek.“ Větu předseda senátu pronesl bezprostředně po skončení části hlavního líčení jako reakci na chování a vystupování obviněného v předchozím průběhu hlavního líčení.
Jak vyplývá z trestního spisu, obviněný zvolil v podstatě obstrukční procesní obrannou taktiku. Již předtím zjevně nedůvodně obviňoval z nezákonného postupu či podjatosti všechny do té doby ve věci činné orgány, ostatně stejně jako své obhájce. V průběhu hlavního líčení bylo vystupování obviněného značně konfliktní a problematické, často nerespektoval zákonem stanovené procesní náležitosti průběhu hlavního líčení. I přes opakovaná poučení vstupoval předsedovi senátu do vedení hlavního líčení svými vyjádřeními, aniž by mu k tomu byl dán prostor, opakoval svá vyjádření k předchozímu průběhu trestního řízení namísto k aktuálně prováděným důkazům.
Vícekrát rovněž nařkl předsedu senátu ze lži. Právě chování obviněného činilo provádění dokazování složitějším a průběh hlavního líčení časově náročnějším. Pokud obviněný poukazoval na to, že předseda senátu měl v takovém případě k dispozici dostatek procesních nástrojů, jak zajistit řádný průběh hlavního líčení (obviněný zmiňuje mimo jiné vykázání obviněného z jednací síně, udělení pořádkové pokuty, eventuálně vyvození trestní odpovědnosti za trestný čin pohrdání soudem), pak mu lze sice částečně přisvědčit, ovšem skutečnost, že předseda senátu tyto nástroje nevyužil a zvolil takový přístup, kdy ponechal obviněnému maximální možný prostor pro uplatnění jeho obhajovacích práv v hlavním líčení, nelze vykládat jako okolnost svědčící o jeho podjatosti.
Je zřejmé, že problematické vyjádření předsedy senátu zachycené na zvukovém záznamu představovalo toliko spontánní a izolovaný projev vyplynuvší z rozhovoru se členy senátu v bezprostřední reakci na přerušené emocionálně zatěžující hlavní líčení, nikoliv obecné vyjádření k osobě obviněného či k vlastní podstatě projednávané věci. Přehlédnout nelze předchozí ani následný průběh hlavního líčení a vystupování předsedy senátu, které svědčí o jeho nestranném a nezaujatém přístupu k obviněnému a projednávané věci.
Předseda senátu obviněného opakovaně poučoval o jeho obhajovacích právech, poskytoval mu zvukové záznamy z hlavního líčení, umožnil mu vypovídat, klást otázky svědkům i vyjadřovat se k provedeným důkazům. Dokazování bylo se stejnou pečlivostí zaměřeno na okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti svědčící v jeho prospěch.
23. Z hlediska objektivního hodnocení všech uvedených okolností (k tzv. subjektivnímu a objektivnímu testu nestrannosti srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že při důsledném zařazení jinak krajně nevhodného vyjádření předsedy senátu do celkového kontextu, nelze na jeho projev nahlížet jako na natolik závažný, aby mohl vzbudit pochybnosti, že nemůže pro poměr k obviněnému nestranně rozhodovat. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci totiž může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 3.
7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01). Význam kontextu, v němž bylo vyjádření předsedy senátu proneseno, ostatně zdůrazňuje ve svém rozhodnutí i Ústavní soud (viz tzv. odvetnou funkci svobody projevu zmíněnou v odst. 79 nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 4071/17 - 1).
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Jde o situace, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 2 a 5 trestního řádu nebo v § 11a trestního řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Obviněný v dovolání namítl, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno v rozporu s § 160 trestního řádu.
Taková námitka dovolacímu důvodu neodpovídá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004, uveřejněné pod č. 38/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Je si toho ostatně vědom sám obviněný, který se však dovolává širšího výkladu dovolacího důvodu s odkazem na právo na spravedlivý proces. Obviněný však pomíjí, že dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě pouze těch nejzávažnějších vad napadených rozhodnutí nebo řízení jim předcházejícího, a to z důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1 trestního řádu (nehledě na zvláštní důvod podle § 265b odst. 2 trestního řádu).
Pokud obviněný v souvislosti s usnesením o zahájení trestního stíhání vytýká porušení práva na spravedlivý proces, nepůjde o případ v podstatě formálních nedostatků uváděných v dovolání, ale muselo by jít například o situaci, kdy by obviněný nebyl seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu [čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod], a z tohoto důvodu by nemohl dostatečně připravit a uplatnit svou obhajobu. Nehledě na uvedené považuje dovolací soud usnesení o zahájení trestního stíhání vydaná v předmětné trestní věci z obsahového hlediska za dostatečná a vyhovující zákonným požadavkům, jelikož v této fázi trestního řízení postačuje formulace základních skutečnosti vymezující daný skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5.
2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03). V době rozhodování podle § 160 odst. 1 trestního řádu nelze po orgánech činných v trestním řízení požadovat zcela vyčerpávající vyjádření všech skutkových okolností, jež předmětný trestný čin charakterizují, neboť trestná činnost v tomto stadiu trestního řízení nemusí (a často ani nemůže) být prokázána a ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě a v takové šíři, jako je tomu např. u obžaloby, a posléze zejména u odsuzujícího rozsudku.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III.
ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II.
ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
26. Napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Okresního soudu v Teplicích netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Až na drobné nepřesnosti týkající se časového zařazení některých skutků neměl odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad.
Zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
27. Pokud obviněný v dovolání uvedl, že jím učiněné návrhy na doplnění dokazování soudy zamítly jako nadbytečné, neodpovídala jeho námitka uplatněnému důvodu dovolání. Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede. Povinností soudu není vyhovět každému důkaznímu návrhu, musí však svůj postup odůvodnit. V souladu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností se soudy v dané věci návrhy obviněného na doplnění dokazování pečlivě zabývaly i s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů, přičemž náležitě vysvětlily, z jakých důvodů by nemohly změnit jejich závěry o skutkovém stavu.
Soudy důkazní návrhy obviněné neopomenuly, nýbrž je z věcně adekvátních důvodů zamítly jako nadbytečné. Pochybení soudů nelze spatřovat ani v tom, že své skutkové závěry založily mimo jiné na rekognicích podle fotografií postupem podle § 104b odst. 4 trestního řádu a agnoskacích provedených u hlavního líčení. Soudy přesvědčivě vysvětlily, proč s ohledem na specifika projednávané věci spočívající v praktické nedosažitelnosti poškozených nebylo přistoupeno k rekognici in natura. Obviněného jako pachatele označily s jistotou poškozené u skutků 1, 2, 6, 7, 8 a 9, s určitou mírou nejistoty pak poškozené u skutků 4 a 10, obě však obviněného jako pachatele označily v průběhu své svědecké výpovědi v hlavním líčení, přičemž kontakt sexuální povahy s oběma připustil i sám obviněný.
Obviněného jako pachatele při rekognici neoznačily poškozené u skutků 3 a 11, když označily fotografie jiných osob – figurantů, avšak s tím, že si označením nejsou jisté. Kontakt sexuální povahy s těmito poškozenými však připustil sám obviněný. Poškozená u skutku 3. pak obviněného jako pachatele označila s jistotou v průběhu hlavního líčení v rámci svého výslechu. Agnoskace je obecně akceptována jako další způsob ztotožnění osoby či věci v trestním řízení, který sice není v trestním řádu výslovně upraven, ale lze jej považovat za ústavně konformní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30.
8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1335/11, či usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 2/03). Podle Ústavního soudu sice výslech svědka před soudem nemá v dílčí části týkající se identifikace pachatele kvalitu důkazního prostředku rekognicí ve smyslu § 104b trestního řádu, nicméně byl-li použit v daném směru jako důkaz, ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že mu může být i v tomto ohledu v mezích svědecké výpovědi přiznána odpovídající důkazní síla.
28. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že existuje rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, natož extrémní. Výhrady obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění nepřesahují prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, jejímž prostřednictvím se obviněný snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Stejné výhrady uplatnil obviněný již v předchozích stádiích trestního řízení, přičemž soudy se s jeho námitkami náležitě vypořádaly, a lze tudíž odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Soudy srozumitelně vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného, a naopak vyšly především z výpovědí poškozených, jež považovaly za logické a věrohodné. Lze proto uzavřít, že při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu soudy rozhodně nevybočily ze zákonného rámce. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky § 2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu, proto není přiléhavý poukaz obviněné na pravidlo in dubio pro reo.
29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
30. Takto vymezenému důvodu dovolání odpovídaly výhrady obviněného pouze částečně. Obviněný totiž napadl jako nesprávnou právní kvalifikaci skutků pod body 2, 3 a 7 jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku s poukazem na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, v němž soud uvedl, že motiv obviněného ke kontaktu poškozených nebyl zpočátku zištný ale sexuální. Obviněný z toho dovodil, že mu nebyl prokázán „zištný úmysl“. U trestného činu loupeže podle § 173 trestního zákoníku se skutečně úmysl pachatele musí vztahovat jak k násilnému jednání, respektive k pohrůžce takového jednání, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Obviněný ovšem pomíjí další argumentaci nalézacího soudu, podle které samotné odnětí peněžní hotovosti poškozeným bylo ze strany obviněného záměrné a tedy kryté zaviněním ve formě úmyslu přímého. Takový závěr plně odpovídá prokázanému jednání obviněného, který peněžní hotovost poškozeným v jejich přítomnosti a po předchozím fyzickém napadení aktivně bral ve dvou případech z kabelky a v jednom z kapsy bundy. Skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku proto naplňuje všechny obligatorní znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku.
31. Přisvědčit nelze ani výhradě obviněného, podle které u skutků pod body 1, 7 a 9 učinily soudy nesprávný závěr o ublížení na zdraví poškozených. Deklarovanému dovolacímu důvodu vůbec neodpovídá ta část jeho argumentace, podle níž nebylo prokázáno, že by zranění poškozeným způsobil právě on. Obviněný tím směřuje výlučně do oblasti zjišťování skutkového stavu věci, nikoliv proti právnímu posouzení skutku v podobě dovozené soudy. Pokud obviněný dále namítl, že zranění poškozených nemohlo být právně posouzeno jako ublížení na zdraví, jelikož poškozené nevyhledaly lékařské ošetření, je třeba uvést, že zákon v § 122 odst. 1 trestního zákoníku v daných souvislostech předpokládá pouze to, aby porucha zdraví či jiné onemocnění lékařské ošetření vyžadovalo. Je třeba vycházet z toho, že není důležité, zda skutečně k lékařskému ošetření došlo, poněvadž se poškozený k takovému ošetření dostavil, ale zda u zranění nebo jiného onemocnění, které poškozený utrpěl, obvykle pravidelně k takovému ošetření dochází. Bude-li se tedy jednat o takovou újmu na zdraví, nebude záležet na tom, že si zranění, které svou povahou je ublížením na zdraví, poškozený ošetřil sám, anebo ho i ponechal bez lékařského nebo jiného ošetření, aby se vyhojilo přirozenou schopností organismu, ale na objektivní potřebě lékařského ošetření (k tomu viz Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 1705, či Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, výklad k § 122, odst. 13).
32. Obviněný v dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu. Ten spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný spatřuje pochybení soudů v tom, že nebyly dostatečně odůvodněny materiální podmínky pro aplikaci § 59 odst. 1 trestního zákoníku. K tomu je třeba nejprve zdůraznit, že námitka proti použití § 59 odst. 1 trestního zákoníku odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1133/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 588/2014). Nehledě na uvedené nelze námitce obviněného přisvědčit ani z věcného hlediska. Obviněný se nyní vytýkaného jednání dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění a s jeho pácháním započal již necelý jeden rok od okamžiku, kdy byl po změně formy nařízeného ochranného léčení sexuologického z ústavní formy léčení fakticky propuštěn na svobodu. V této věci se jedná o celkem jedenáct postupně napadených žen v období nejvýše čtyř měsíců, tedy oproti předchozím trestním věcem, v nichž se jednalo o „pouhé“ čtyři útoky v průběhu čtyř měsíců, je zcela zjevná zvyšující se četnost a intenzita útoků obviněného.
Přehlédnout nelze ani zjištění, že v nyní projednávané věci kromě stále se opakující sexuální povahy útoků obviněného na poškozené je nově přítomen i zištný motiv v některých z posuzovaných dílčích útoků, v nichž jeho jednání bylo posouzeno i jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. Je zřejmé, že závažnost opětovně spáchaného zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká, což zpřísnění trestního postihu užitím § 59 odst. 1 trestního zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody odůvodňovalo.
33. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Obviněný namítl, že nesouhlasí se závěry znaleckého posudku prof. MUDr. Jiřího Rabocha, DrSc., který byl podkladem pro rozhodnutí soudu. Ani v tomto případě neodpovídají uplatněné námitky obviněného deklarované dovolacímu důvodu. Dovolací důvody vyjmenované v § 265b odst. 1 trestního řádu totiž spočívají v konkrétních vadách, jimiž je zatíženo rozhodnutí napadené dovoláním nebo řízení, které mu předcházelo. Jde o právní vady, nikoli o vady skutkové, a to jak hmotněprávní, tak i procesní. Jedinou výjimkou je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který je určen k nápravě nejzávažnějších vad souvisejících se zjišťování skutkového stavu. Jinak má řešení skutkových vad místo především v řádném opravném řízení a výjimečně též cestou stížnosti pro porušení zákona nebo obnovy řízení. Ohledně nesouhlasu obviněného s hodnocením ve věci provedených důkazů, včetně důvodů, proč nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování, odkazuje dovolací soud na to, co již bylo výše uvedeno právě k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
34. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 22. 6. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu