3 Tdo 504/2025

3 Tdo 504/2025-1597

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný Ing. Vladimír Kozák, bytem Nušlova 64/V, Jindřichův Hradec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, č. j. 5 To 64/2024-1546, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 6/2017, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, č. j. 5 To 64/2024-1546, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2024, č. j. 3 T 6/2017-1508, zrušují.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také jen „městský soud“) ze dne 24. 5. 2024, č. j. 3 T 6/2017-1508, byl obviněný Ing. Vladimír Kozák (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (doslovně převzato z výroku rozsudku městského soudu)

od 03.04.2008 do 17.04.2013 jako jednatel společnosti Consilium Investments, s.r.o., IČ 276 10837, se sídlem Praha 1, Revoluční 10/1038, aniž by měl v úmyslu svým závazkům dostát, uzavřel dne 03.12.2010 v Praze s I. O. M., jako "nabyvatelem" jménem společnosti Consilium Investments s.r.o. jako "převádějícím" Smlouvu o převodu jednotky, bytové jednotky Č. XY včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu č.p. XY a pozemcích, a nebytových prostor, podílu ve výši 1/43 na nebytové jednotce č. XY - garážová stání včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu čp.

XY a pozemcích, v domě na adrese XY za dohodnutou celkovou cenu 5.519.307 Kč, plus DPH v zákonné výši, splatnou na účet společnosti Consilium Investments s.r.o. č. XY vedený u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia a.s., který sám zřídil i přesto, že věděl, že všechny platby za uskutečněný prodej bytů by měly být výhradně hrazeny na účet vedený u Raiffeisen Bank a.s. č. XY, přičemž dle sjednaných podmínek, měla být uhrazena v plné výši do 15.02.2012, s tím, že v bodu 9. této smlouvy je ujednáno, že z důvodu zajištění úhrady kupní ceny předmětných nemovitostí nabyvatelem se na samostatné listině podepsaný návrh na vklad práv dle této smlouvy do katastru nemovitostí a další listiny k tomuto úkonu nezbytné ukládají podle za tímto účelem spolu s touto Smlouvou uzavřené Smlouvy o úschově listin advokátem, do úschovy advokátky JUDr.

Aleny Zahradníčkové, reg. ČAK 6681, a z této úschovy budou tyto listiny vydány dle dispozic převádějícího pokud do 20.02.2012 nastane- li skutečnost opravňující schovatele k vydání listin, následně změněno Dodatkem Smlouvy ze dne 20.02.2012 na 20.04.2012, a v bodu 5. je zaznamenáno prohlášení převádějícího, že na převáděných nemovitostech neváznou a ke dni povolení vkladu práva vlastnického podle této smlouvy do katastru nemovitostí nebudou váznout žádné právní vady, věcná břemena vyjma věcných břemen vyplývajících z právních předpisů, smluv uzavřených se správci sítí v rámci realizace projektu a vstupu pro TSK hl.

m. Prahy a zástavní práva kromě zástavního práva zřízeného ve prospěch Raiffeisenbank a.s. zajištujícího pohledávky zástavního věřitele za převádějícím z úvěrové smlouvy č. JM/STR/2007/01 ze dne 6.11.2007, zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. XY pro k.ú. XY, obec XY pod č. XY, přílohou Smlouvy je Prohlášení zástavního věřitele o budoucím vzdání se zástavních práv datované 29.03.2010 podle kterého se zástavní věřitel vzdá svého zástavního práva k jednotce do deseti dnů poté, co obdrží kopii kupní smlouvy, kopii návrhu na vklad vlastnického práva dle této smlouvy opatřenou podacím razítkem Katastrálního úřadu pro hl.

m. Prahu a úhradu sjednané kupní ceny dle této smlouvy poníženou o příslušnou daň z převodu nemovitosti na účet č. XY vedený u Raiffeisenbank a.s., přičemž podmínky pro vzdání se zástavního práva věřitelem jsou uvedeny i v bodu 5.

Smlouvy, aniž by byla ve Smlouvě sjednána lhůta, ve které má převádějící zajistit podmínky umožňující, aby se zástavní věřitel mohl vzdát zástavního práva k jednotce, vědom si toho a předstírajíc, že splátky budou určeny na zaplacení kupní ceny bytu již v době uzavření smlouvy o prodeji bytu věděl, že peněžní prostředky hrazené jako splátky sjednané kupní ceny I. O. M. na účet č. XY vedený u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia a.s. budou po dobu sjednané splatnosti kupní ceny používány jako zdroj financování činnosti společnosti Consilium Investments s.r.o.

případně dalších společností ve kterých měla majetkovou účast společnost GEDECO a.s., IČ 267 04 315, společník společnosti Consilium Investments s.r.o. s obchodním podílem 50%, ve které byl od 05.06.2002 do 05.09.2007 a od 22.07.2010 do 19.05.2017 členem představenstva, tedy že uhrazená kupní cena nebude v rozporu s uzavřenou úvěrovou smlouvou převedena na účet společnosti Consilium Investments, s.r.o. č. XY vedený u RaiffeisenBank a.s., aby tak byla uhrazena část pohledávky banky vzniklé poskytnutím úvěru společnosti Consilium Investments, s.r.o.

Úvěrovou smlouvou č. JM/STR/2007/01 ze dne 06.11.2007 a mohlo být zrušeno zástavní právo, které k převedeným jednotkám má zřízeno banka RaiffeisenBank a.s., k zajištění úvěru poskytnutému společnosti Consilium Investments, s.r.o. a toto zástavní právo na prodaných nemovitostech bude nadále váznout a bytová jednotka převedená v katastru nemovitostí na I. O. M. bude stále účetně vedena v majetku společnosti Consilium Investments s.r.o., protože účet u banky UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia a.s., který jménem společnosti založil dne 30.11.2010 a který zrušil dne 12.10.2012, a ke kterému jako jediný měl dispoziční právo, nenechal úmyslně zaevidovat v účetnictví společnosti Consilium Investments s.r.o., o platbách prováděných na tento účet a z tohoto účtu nenechal v účetnictví společnosti účtovat a peněžní prostředky v celkové částce 6.139.203 Kč vkládané na účet v hotovosti jménem I.

O. M. nebo převáděné třetími osobami na tento účet za účelem úhrady kupní ceny bytové jednotky I. O. M., a další peněžní prostředky, které na tento účet postupně hotovostními vklady v celkové částce 925.000 Kč sám vložil, když celkový kreditní obrat na účtu byl 7.064.203,41 Kč, hotovostními výběry v období od 30.11.2010 do 12.10.2012 v celkové výši 6.947.000 Kč a bankovním převodem částky 100.380,56 Kč na bankovní účet společnosti REALITY Vltavín s.r.o., nyní REALITY Balbínova, s.r.o., IČ 279 17 193, z účtu vybral, nevložil je na bankovní účet společnosti Consilium Investments s.r.o.

č. XY vedený RaiffeisenBank a.s. ani je nevložil do pokladny této společnosti, a použil je pro jiné účely než na úhradu splátky jistiny úvěru poskytnutého společnosti Consilium Investments s.r.o.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Poškozená E. M. M. (dědička po zesnulém I. M.) byla podle „§ 229 odst. 3“ tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. O následném odvolání obviněného proti citovanému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále také jen „vrchní soud“) usnesením ze dne 29. 1. 2025, č. j. 5 To 64/2024-1546, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

3. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Ing. Vladimír Kozák dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., přičemž odcitoval jejich plné zákonné znění (bez označení konkrétní alternativy). Odůvodnění je mimořádně obsáhlé, místy až rozvleklé, řada tvrzení či celé pasáže textu se v něm i několikrát v různých obměnách opakují.

4. Obviněný především vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud v napadeném usnesení neprezentoval žádné vlastní názory, nevypořádal se s důvody, které byly uvedeny v odvolání a prakticky jen odkázal na skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Obviněnému proto nezbývá, než i v dovolání z velké části opakovat argumenty uplatněné již dříve. Za zcela zásadní považuje otázku škody, jež měla vzniknout žalovaným jednáním, jejího vzniku a výše. Touto otázkou se snad vůbec poprvé zabýval až odvolací soud v bodě 38.

odůvodnění svého usnesení, ale i tak zůstává nezodpovězeno, jak vůbec dospěl k závěru, že škodou je částka 5 519 307 Kč, resp. 6 139 203 Kč, představující kupní cenu bytu, když poškozený mohl tento byt užívat, „požívat, něco si v něm v podstatě odbydlet“ a nikdy o něj fyzicky nepřišel. Částka ve výši kupní ceny mu tedy nikdy neušla. Trestnost podvodu se přitom váže na skutečnost, že oklamaný v důsledku svého omylu či zamlčení podstatných skutečností provede majetkovou dispozici, v jejímž důsledku mu vznikne škoda nikoli nepatrná, a zároveň dojde k obohacení pachatele či jiné osoby.

Zákonným znakem skutkové podstaty trestných činů proti majetku je „element škody a okolnost, že pachatel či někdo jiný byl na úkor poškozeného obohacen“. Výše škody je proto zásadní pro hodnocení, zda došlo ke spáchání trestného činu (zde podvodu) nebo přestupku. Nedostatečné zjištění, zda nějaká škoda vznikla a v jaké výši, bylo i důvodem pro předchozí trojí zproštění obviněného obžaloby. V nynějším odsuzujícím rozsudku pak soud prvního stupně bez dalšího vyšel z toho, že došlo ke vzniku značné škody, avšak z odůvodnění není vůbec zřejmé, jak k tomuto závěru dospěl.

Touto skutečností se nezabýval žádný z orgánů činných v trestním řízení. V odůvodnění rozsudku nelze nalézt žádnou skutečnost, z níž by bylo možné dovodit závěr, že nějaká škoda poškozenému vznikla a tím spíše pak, v jaké výši a jak byla prokázána a kdo konkrétně se měl obohatit. Až do druhého rozsudku v této věci státní zástupce opakovaně měnil tvrzení, kdo vlastně byl činem poškozen. Městský soud ve svém rozsudku poctivě vypsal, který svědek co sdělil a co ta která provedená listina obsahuje, ale jaké závěry z takových informací skutkově a právně dovodil, již není jasné.

Není zřejmé, jak provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. To odporuje mimo jiné závěrům učiněným Ústavním soudem v nálezu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05. Jde o demonstraci bezprávné libovůle. Bez adekvátního zjištění, prověření a hlavně dokazování bylo rozhodnuto o tom, že škoda vznikla, byť nikde nikdo z odůvodnění napadeného rozsudku nezjistí, jak k tomu soud prvního stupně došel.

Totéž platí i ohledně zjištění, kdo měl být činem obohacen. Městský soud odvážně a bez dalšího uzavřel, že to měla být „jiná osoba“. Sám státní zástupce neměl ani ponětí, jak velká škoda měla poškozenému vlastně vzniknout a městský soud se tímto z úřední povinnosti nezabýval. Ke zjištění výše škody nebyly shromážděny potřebné podklady, poškozený M.

byl na své procesní postavení (poškozeného) upozorněn až při překvalifikaci činu a vůbec nebyl vyslechnut v procesním postavení svědka z důvodu dlouhodobého pobytu v Ázerbajdžánu. Orgány činné v trestním řízení po dlouhou dobu reflektovaly velice proměnlivý názor státního zástupce, že jednou je poškozenou osobou M. (podvod), jednou zase společnost CONSILIUM INVESTMENTS s.r.o. (zpronevěra). To se mělo vyřešit po vydání usnesení vrchního soudu ze dne 15. 12. 2022, č. j. 5 To 60/2022-1259, jímž byl soud prvního stupně nabádán k tomu, aby i otázku možné zpronevěry vyřešil definitivně.

K tomu však nedošlo, daná otázka se dále neřešila a městský soud tak nějak mlčky bez dalšího vyšel z toho, že se jedná o podvod a že podvedeným bude nakonec poškozený M. To, že policejní orgán v přípravném řízení za naprosto neslýchaného dozoru státního zástupce neprovedl v rámci prověřování, resp. vyšetřování, výslech I. M., je samo o sobě na pováženou. Věc se pak řešila a dopadla tak, jak dopadla, aby z toho nebyla evidentní ostuda pro orgány veřejné moci. Státní zástupce v řízení před soudem podle své potřeby žongloval s tím, kdo je v této věci poškozeným – jednou to byl I.

M. trestným činem podvodu, jindy společnost CONSILIUM INVESTMENTS s.r.o. (dále též jen „CI“) trestným činem zpronevěry. Obviněný soudy obou stupňů opakovaně upozorňoval na to, že otázka vzniku škody a její výše není vyřešena, vždy však bez výsledku.

5. Ve vztahu k tomu, že poškozenému M. žádná škoda nevznikla, obviněný v průběhu řízení opakovaně namítal (naposledy v odvolání) zejména tyto skutečnosti: Výslechem obviněného a svědků minimálně D., F. a M. mladšího bylo zjištěno, že poškozený se stal po zaplacení kupní ceny vlastníkem bytu, ten mu byl předán k užívání a byl užíván v podstatě po celou dobu až do smrti poškozeného a zřejmě je nyní užíván jeho dědičkou. Výše škody v částce rovnající se pořizovací ceně bytu je nemyslitelná už proto, že si poškozený a jeho právní nástupci v bytě něco „odbydleli“ a měli tedy z toho penězi ocenitelný požitek.

Mimo to přes všechny peripetie s ohledem na vzestup cen nemovitostí v České republice v mezidobí stoupla i hodnota bytu. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 2. 2023, č. j. 32 D 978/2022-88, nevyplývá, že by předmětem pozůstalosti poškozeného byla i pohledávka za obviněným v nějaké konkrétní částce z titulu povinnosti obviněného k náhradě škody způsobené nyní souzeným skutkem. Tentýž obvodní soud zároveň v exekučním řízení, konkrétně v usnesení ze dne 11. 2. 2021, č. j. 65 EXE 2127/2019-322, konstatoval zaplacení kupní ceny, což bylo důvodem pro zánik zástavního práva.

Totéž uvedl i Městský soud v Praze v navazujícím usnesení ze dne 4. 6. 2021, č. j. 14 Co 146/2021-356. Z výpisu z katastru nemovitostí nevyplývá, že by byt byl zajištěn zástavním právem pro pohledávku 6 139 203 Kč, případně pro částku obdobnou, nýbrž pro pohledávku ve výši 55 000 000 Kč, což ale nemůže znamenat ani lehkou úvahu, že by takovou škodu mohl obviněný způsobit poškozenému. Poškozený nikdy neučinil vůči společnosti CI ani proti obviněnému žádné právní kroky vedoucí k vymožení pohledávky na náhradě škody civilněprávní cestou.

6. S ohledem na neprokázanou výši škody nelze určit odpovídající právní kvalifikaci skutku a obviněný tak nemůže ani „konstatovat promlčení trestného činu“, což je také okolnost, kterou se odvolací soud vůbec nezabýval. Výše škody odpovídající kupní ceně bytu byla postavena jako pouhý formalismus a nepřípustný automatismus. Pokud by eventuálně byla v tomto řízení poškozenému přiznána náhrada škody proti obviněnému ve výši zaplacené kupní ceny, pak by to znamenalo, že by poškozenému, resp. jeho dědici, byt zůstal a zároveň by mohl po obviněném žádat úhradu celé zaplacené kupní ceny, tedy by měl byt zadarmo.

V daném případě došlo k tomu, že poškozenému bylo protiplněno, byť z civilněprávního hlediska právně vadně (tedy nejméně s nárokem na slevu z kupní ceny), což ale nelze ani z hlediska trestněprávního opomíjet. Za této situace bylo nutné, aby soudy nechaly vypracovat znalecký posudek na výši způsobené škody, což se však nestalo ani k návrhu jakékoli strany. Obviněným to nebylo navrhováno už proto, že státní zástupce v průběhu řízení před soudem ani jednoznačně netvrdil, že škoda v konkrétní výši vznikla, tudíž nebylo možno s takovou skutečností polemizovat a podle toho případně kontrovat důkazními návrhy, včetně znaleckého posudku.

Vyjmenované vady měly vést odvolací soud ke zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí. To se však bohužel nestalo a tím byly založeny nejen uplatněné dovolací důvody, ale zároveň došlo i k porušení základního ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněný v průběhu řízení opakovaně uváděl argumenty, na které soudy nižších stupňů nereagovaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi nevypořádaly.

Obviněný se tak dostal do spirály zneužití moci soudními orgány a není schopen plně identifikovat důvody, pro něž tyto orgány rozhodly v jeho neprospěch. Odvolací soud v zásadě jen konstatoval, že je vázán tím, jak důkazy hodnotil soud prvního stupně. Takovou vázanost však nelze prezentovat jako absolutně platnou zásadu, která by měla vylučovat možnost odvolacího soudu rozhodnout způsobem, při němž se neztotožní s hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně a tím pádem ani s jeho skutkovými zjištěními.

To by bylo očividně v rozporu s koncepcí odvolacího řízení, jehož úprava naopak výslovně předpokládá, že předmětem přezkumu odvolacího soudu jsou jak hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tak i učiněná skutková zjištění. Jak už bylo řečeno, v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně byl pouze konstatován obsah jednotlivých listin, aniž by bylo uvedeno, jaká skutková zjištění a proč jsou na základě toho činěna. Tuto námitku obviněný uplatnil již v odvolání, k nápravě to však nevedlo. Odvolací soud posvětil vadnost rozsudku soudu prvního stupně a takový postup nemůže obstát s ohledem na „vzorovou judikaturu“ Ústavního soudu.

7. Za zásadní pro svoji obhajobu obviněný vždy pokládal to, co se dělo následně po uzavření kupní smlouvy s poškozeným, co na tuto smlouvu navazovalo a co odvolací soud nepatřičně redukoval jen na úvahy o trestněprávní odpovědnosti Aleksandara Milojeviče. Soud prvního stupně věc skutkově a potažmo i právně nesprávně hodnotil z pohledu aktuální doby a rezignoval na reflektování okolností (vnímání tehdejších reálií), které zde byly v době od 3. 4. 2008 do 17. 4. 2013, resp. 3. 12. 2010. Tvrzení, že společnost CI byla schopna zejména kdykoli po odchodu obviněného z funkce jednatele až do doby, kdy došlo k postoupení pohledávky společnosti Raiffeisenbank a.s.

(dále též jen „RB“) na společnost CEE Capital Investment Ltd., plnit vůči poškozenému, byla v důsledku nesprávného právního hodnocení redukována na úroveň bezvýznamnosti. Obviněný po celou dobu trestního řízení jednoznačně uváděl, že kupní smlouva ze dne 3. 12. 2010 byla zcela standardní, s výjimkou otázky splácení kupní ceny. To bylo sjednáno individuálně vyloženě podle požadavku poškozeného M. Z logických důvodů pak nemohla být kupní cena splácena na účet v RB, neboť by nebyly dodrženy civilněprávní povinnosti společnosti CI k této bance.

Na druhou stranu kupní smlouva byla postavena tak, že po zaplacení kupní ceny dojde k výmazu zástavního práva, aniž by však bylo určeno datum, kdy k tomuto výmazu dojde. Jinak řečeno, mohlo k němu dojít kdykoli do budoucna, o čemž byl ale poškozený M. evidentně zpraven. Pokud soudy nižších stupňů tvrdily, že tomu tak nebylo, že byl uveden v omyl, tak ani jeden z nich nebyl schopen zjistit, z jakých skutečností vlastně poškozený vycházel. Důkazy o takovém závěru nebyly provedeny. Poškozený zemřel dříve, než byl soudem vyslechnut, přičemž bez rozumného důvodu nebyl vyslechnut již v přípravném řízení.

Obviněný proto musí odporovat závěru, který odvolací soud učinil v bodě 26. odůvodnění svého usnesení, že poškozenému zamlčel skutečnost, ke které se společnost CI zavázala vůči poskytovateli úvěru. Soud prvního ani druhého stupně nevědí v podstatě nic, co všechno poškozený o věci věděl a měl vědět ze zákona a ze smlouvy. Takové stanovisko mohl podat jen sám poškozený, který však nebyl vyslechnut. To je ovšem stav, který zavinily samy orgány činné v trestním řízení. Na absenci výpovědi svědka – poškozeného obviněný opakovaně upozorňoval již ve fázi přípravného řízení.

K výslechu poškozeného nedošlo a soudy se tak nyní snaží namísto respektování zásady in dubio pro reo hledat za každou cenu vůli poškozeného, co ten asi tak mohl od obviněného vědět, resp. co vědět měl a nedostalo se mu toho. Dochází k hledání pravdy „za každou cenu ve prospěch poškozeného“ na základě formulací a představ o něčem, co vůbec není jisté, že nastalo. Obviněný je přesvědčen, a že v řízení před soudem vylíčil všechny okolnosti, z nichž je patrné, že poškozenému se dostalo potřebných informací, aby se mohl sám rozhodnout, zda do obchodu (nákupu bytu) jde nebo ne.

Pokud odvolací soud opakovaně ukládal soudu prvního stupně v rámci opakovaného zrušení rozsudku, aby v dalším řízení provedl výslech syna poškozeného, k čemuž nakonec nedošlo, pak evidentně musel mít pochybnosti o celém trestním řízení, když takový výslech určil jako zásadní, aby se tak alespoň zprostředkovaně mohl soud prvního stupně dozvědět, co všechno bylo obviněným poškozenému sděleno před uzavřením kupní smlouvy. Později však soud svůj názor změnil s tím, že výslech syna poškozeného již není zapotřebí.

8. Po odchodu obviněného z funkce jednatele zůstaly společnosti CI povinnosti z předmětné kupní smlouvy a tyto povinnosti měla splnit prostřednictvím dalších nastupujících jednatelů. Obviněný výmaz zástavního práva už reálně zajistit nemohl, když jednatelem nebyl. V popisu skutku je uvedena spousta informací, které mají vyvolat dojem jeho kriminálního jednání, avšak v mnohých ohledech se jedná jen o nesprávné myšlenkové vývody ohledně skutku samotného, které jsou matoucí, a to i úmyslně. Jediné, co je relevantní, je to, zda soud prvního stupně a poté i soud odvolací obviněnému prokázaly, že chtěl poškozeného uvést v omyl, a pokud ano, tak v jaké formě, jakým způsobem a zda takovým jednáním někomu ku prospěchu někoho jiného vznikla škoda.

Skutečnosti, jako že bylo plněno na účet společnosti CI u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. (dále též jen „UCB“), že o tomto účtu nevěděla společnost RB ani účetní společnosti CI a že z tohoto účtu obviněný prováděl platby mimo jiné pro společnost CI, nevypovídají nic o tom, že by obviněný chtěl poškozeného úmyslně podvést. Význam by takové informace měly pouze tehdy, pokud by bylo v kupní smlouvě výslovně ujednáno, že peníze vkládané na účet u UCB se musejí použít na úhradu úvěru u RB.

Vzhledem k tomu, že taková podmínka v kupní smlouvě sjednána nebyla, platí, že peníze odevzdané poškozeným na tento účet byly penězi společnosti CI bez dalších debat. Jednalo se tedy o peníze použitelné způsobem, jaký určil jednatel společnosti CI. Poškozený M. se samozřejmě mohl ptát této společnosti, kdy bude zástava vyplacena, resp. vymazána, nikoli však již z jakých peněz bude vyplacena, neboť to jej vůbec nemuselo zajímat. To, zda uvedeným postupem byla porušena úvěrová či zástavní smlouva uzavřená se společností RB není pro hodnocení trestnosti projednávaného skutku vůbec podstatné, neboť se jednalo o problém spíše občanskoprávní, který byl s RB nakonec vyřešen jiným a této bance vyhovujícím způsobem.

Určitou chybou společnosti CI mohlo být to, že o financích na účtu u UCB nebylo ve společnosti účtováno, sotva se však může jednat o indicii či dokázanou skutečnost, že chtěl obviněný poškozeného podvést. To, že předmětný účet nebyl do účetnictví společnosti CI zaveden úmyslně, nebylo najisto prokázáno. Nejen tvrzením obviněného, ale například i sjetinami plateb realizovaných z předmětného účtu u UCB, muselo být soudu prvního stupně jasné, že obviněný nelhal, pokud uvedl, že z těchto peněz, které na účet naposílal poškozený M., hradil platby společnosti CI, například za správu a údržbu nemovitostí v jejím vlastnictví.

Pokud probíhaly takové platby, pak je zřejmé, že účetnictvím společnosti projít v nějaké podobě prostě musely. Z toho důvodu si obviněný vyprošuje používání termínu „odklánění peněz“. To, že platby z účtu u UCB účetní B. nespároval s příslušnými fakturami, resp. to, že tvrdil, že o druhém účtu společnosti u UCB nevěděl (neúčtoval jej), vypovídá maximálně o tom, jak kvalitně svou práci pro společnost konal.

9. Argumentaci soudů by obviněný mohl do jisté míry pochopit, pokud by peníze poškozeného M. šly na jeho vlastní účet. To se však nestalo, platby šly na účet společnosti CI, a to bez určení účelu a stávaly se tak penězi (majetkem) v aktivech společnosti CI. Rozhodně to nemůže být indicií vedoucí k závěru, že obviněný chtěl poškozeného či jinou osobu poškodit (podvést). Za pochybné, až na hranici racionality, je třeba mít i tvrzení soudů, že „obviněný se protiprávního jednání dopustil již tím, že poškozenému zamlčel skutečnost, ke které se společnost CI zavázala vůči poskytovateli úvěru RB, totiž že finanční prostředky získané od jednotlivých klientů – kupujících bytových jednotek budou poukazovány na výslovně určený a k tomu účelu zřízený účet u RB, kdy o této skutečnosti poškozeného I.

M. vůbec neinformoval“. V té souvislosti obviněný poukazuje na obecně uznávanou zásadu, že je dovoleno vše, co není zákonem zakázáno. On rozhodně nebyl povinen konat to, co soud prvního stupně ve svém rozsudku v podstatě žádá. Rozhodně nebyl povinen sdělovat poškozenému, jak to chodí v jiných případech (s jinými kupujícími) a už vůbec ne, že se peníze v jiných případech posílají jinam, což bylo jednoznačně deklarováno jako povinnost obviněného v rozsudku městského soudu. Strany byly povinny si plnit jen své smluvní a zákonné povinnosti, kam ovšem nepatří informace týkající se dalších jejich právních vztahů, které jsou odlišné od vztahu mezi poškozeným a společností CI.

Na uvedeném nic nemění ani fakt, že předmětný účet u UCB byl založen tři dny před uzavřením kupní smlouvy s poškozeným M. Obviněný v době uzavření kupní smlouvy nemohl a hlavně ani nechtěl předpokládat stav, který následně nastal nezávisle na jeho vůli. Při uzavírání kupní smlouvy s poškozeným mu poskytl všechny relevantní informace. Opak nebyl prokázán.

10. Soud prvního stupně ve svém rozsudku dále uvedl, že jako listinný důkaz provedl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 2. 2021, č. j. 65 EXE 2127/2019-322, ale pravda to asi nebude. Kdyby to pravda byla, tak by soud uvedl to, co bylo obsaženo v bodě 46. odůvodnění daného usnesení, tj. že zástavní dlužník, tedy povinný, měl být obezřetnější při uzavření smlouvy o převodu jednotky s ohledem na její znění (dva rozdílné účty – jeden pro zaplacení kupní ceny a druhý jako podmínka pro vzdání se zástavního práva bankou), a to za situace, kdy si byl vědom, že kupuje nemovitost zatíženou zástavním právem.

To jednoznačně popírá výše uvedené závěry městského soudu a naopak to prokazuje, že poškozený věděl o rozdílu mezi účty, včetně toho, že jeden z nich je určen k placení úvěru u RB. To, že poškozený nebyl dostatečně obezřetný, nemůže jít k tíži obviněného. Na rozdíl od Obvodního soudu pro Prahu 5 se Městský soud v Praze otázkou přiměřené obezřetnosti poškozeného vůbec nezabýval, ač to bylo jeho povinností. Na stejnou skutečnost byl v odvolání upozorněn i Vrchní soud v Praze. V dané souvislosti je třeba upozornit na související judikaturu Nejvyššího soudu – viz např. usnesení ze dne 25.

5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, a jiné. Zde bylo výslovně konstatováno, že je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových práv primárně dbali především samotní účastníci takového vztahu. Od nich je nutné požadovat, aby postupovali obezřetně a dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště když jsou pro to snadno dosažitelné prostředky. I když byl postup obviněného nekorektní, jeho trestní postih jako druhé strany posuzované transakce je evidentní kriminalizací soukromoprávního vztahu.

V demokratickém právním státě je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Poškozený M. v posuzovaném případě potřebné míry opatrnosti nedbal, což je třeba hodnotit i v souvislosti s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V té souvislosti je podstatné i to, že obviněný v době uzavření kupní smlouvy nemohl čekat, že zejména po skončení jeho funkce jednatele nastane situace, která reálně nastala.

Stejně jako jiné osoby, které měly nějaký vztah k projednávané věci a které byly u soudu prvního stupně vyslechnuty v pozici svědků (F., D., Gušmirovič), byl přesvědčen, že i když zástavní právo k bytu poškozeného nebylo vymazáno, nebude takový stav trvat do hodně daleké budoucnosti. Svědeckými výpověďmi i listinnými důkazy bylo prokázáno, že v době uzavření kupní smlouvy, a dokonce ještě kolem roků 2012 a 2013, byla společnost CI velmi bonitní, podle znaleckého posudku byl ke dni 21. 11. 2012 její majetek zhruba 21,5 milionu Kč, a tak byla schopna poškozeného M.

uspokojit nikoliv jen jednou. Společnosti CI po odchodu obviněného z funkce jednatele v uspokojení poškozeného nic nebránilo.

Události, které nastaly poté, co se poškozený začal u společnosti CI domáhat svých práv a výmazu zástavního práva, soudy nižších stupňů označily za nerelevantní a redukovaly je jen na trestněprávní odpovědnost Aleksandara Milojeviče. Obviněný v té době již nemohl situaci ovlivnit, neboť ve funkci jednatele společnosti CI nebyl. Reálně došlo k tomu, že pohledávka RB vůči společnosti CI z úvěrové smlouvy byla postoupena na společnost CEE Capital Investment Ltd. (Milojevič), zajištěné byty byly zatíženy věcným břemenem ve prospěch oprávněného Milojeviče, čímž došlo k výraznému snížení jejich ceny zástavním právem, následoval prodej bytů v dražbě (opět za nižší cenu osobě s Milojevičem svázané) a ta je dále prodala třetím osobám, které platby posílaly na účet Milojeviče.

Jedná se o skutečnost, se kterou obviněný nemohl ani dílem počítat, když v době uzavření kupní smlouvy s poškozeným měla společnost CI majetek v řádu desítek milionů korun, tudíž otázka nemožnosti uspokojit poškozeného pro nedostatek majetku vůbec nepřicházela do úvahy. Kriminálního aktu vůči poškozenému se obviněný nemohl a ani nechtěl dopustit. Je jasné, že až další kroky Aleksandara Milojeviče, resp. společnosti CEE Capital Investment Ltd., vedly k exekuci bytu poškozeného, ačkoli ten byl již jednou zaplacený, což Milojevič věděl.

Tyto skutečnosti mají kriminální aspekty a nikoliv ty, které učinil obviněný.

11. Dovolatel dále vyjádřil podiv nad tím, jak si mohly soudy nižších stupňů dovolit hodnotit jednání, resp. záměr, obou smluvních stran v okamžiku sjednání kupní smlouvy tak, že „poškozený by nikdy nepřistoupil na to, že se část úvěrů spadajících na jeho byt bude hradit z jiných peněz než z těch, co posílá na účet společnosti CI u UCB“. Soudy zde nejsou od toho, aby retrospektivně dovozovaly vůli smluvních stran mimo či dokonce nad vlastní text kupní smlouvy. Soud prvního stupně tu byl od toho, aby se podíval na kupní smlouvu, zhodnotil její text a z psaného textu dovodil vůli stran. Měl být dalek hodnocení toho, co jedna ze stran zamýšlela a druhá raději ne. Toto pak měl odvolací soud korigovat a chybně tak neučinil. Vůli poškozeného z ničeho jiného než z textu kupní smlouvy soud posoudit nemohl. Poškozený byl jedinou osobou, která mohla řádně popsat, jak si kontrakt se společností CI představovala, a prostor k jeho výslechu zde byl. Předmětný obchodní případ byl podle obviněného „nehodou“, jež mohla být řádně a včas vyřešena, kdyby po skončení jeho funkce jednatele nenastaly okolnosti, které nemohl předpokládat a jejichž hlavním aktérem byl pan Milojevič, jenž po poškozeném nepřímo požadoval zaplacení kupní ceny ještě jednou.

12. Soud prvního stupně opakovaně nerespektoval pokyny odvolacího soudu obsažené v předchozích kasačních usneseních, aby prověřil, zda poškozenému byly skutečně známy všechny okolnosti, za nichž provedl majetkovou dispozici, včetně toho, zda byl srozuměn s tím, že zástavní právo ve prospěch RB bude v případě jeho bytu zapsáno i po zaplacení kupní ceny, aby za tím účelem případně znovu vyslechl svědka M. mladšího. Přestože městský soud neprovedl ani jeden důkaz v naznačeném směru, vrchní soud následně napadeným usnesením po prvním odsuzujícím rozsudku na svých předchozích pokynech již netrval a odvolání obviněného zamítl. Taková změna náhledu na věc, na rozsah a obsah žádaného dokazování, nabízí úvahy o nezávislosti a nestrannosti soudů rozhodujících v této věci. Jejich rozhodnutí obviněný vnímá jako nespravedlivé, když neměl ani jedinou pohnutku, pro kterou by měl chtít poškozeného žalovaným skutkem poškodit, v podstatě okrást. V oblasti financí pracoval 35 let, z toho 10 let ve vyšších pozicích v České spořitelně, a.s., a dalších 25 let v oblasti pojišťovnictví. Nikdy přitom neměl jediný „právní problém“, který by jej činil „právně závadovou osobou“.

13. Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025 i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2024 zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, in eventum aby vedle zrušení uvedených meritorních rozhodnutí soudů nižších stupňů podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

14. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání úvodem podotkl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být naplněn námitkami, které jsou jen prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem hodnocení provedených důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídající tzv. extrémnímu nesouladu. V daném případě však žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními shledat nelze. Naopak je možné konstatovat, že soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy zároveň pečlivě hodnotily, přihlížejícíc ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, jak stanoví § 2 odst. 6 tr. ř. Státní zástupce proto nepovažuje za nutné se danými námitkami obviněného podrobněji zabývat a pro úplnost odkazuje na dostatečná skutková zjištění soudů obou stupňů.

15. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obsahově relevantní námitky obviněného lze spatřovat zejména v namítané absenci objektivní i subjektivní stránky projednávané skutkové podstaty, a to zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, v chybně dovozované výši (či vůbec existenci) samotné škody, případně v absenci přímé aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný však i v těchto bodech převážně rozporuje učiněná skutková zjištění ze strany soudů, navíc se jedná o totožné námitky, které uplatňoval již v řízení před soudy obou stupňů a tyto soudy se s nimi podrobně vypořádaly.

16. Stejně jako v odvolání, i nyní obviněný rozporuje svůj úmysl kohokoli uvést v omyl či zamlčet podstatné okolnosti při sjednávání závazku stran koupě bytu. Současně namítá, že s prostředky zvoleným způsobem nakládat mohl a že poškozený měl případně dbát větší pozornosti a opatrnosti. Přitom však přehlíží, že poškozený de facto veškerá podstatná smluvená ujednání stran koupě bytu dodržel a byl to právě obviněný, kdo svým vlastním úmyslným jednáním nastolil protiprávní stav. V důsledku toho nemohlo dojít ke smluvně ujednanému zrušení zástavního práva k bytové jednotce.

Přehlédnout nelze ani okolnost, že obviněný nový účet u UCB založil jen pár dnů před podpisem smlouvy s poškozeným a tento účet zakomponoval do kupní smlouvy, přestože prokazatelně věděl, že prostředky musejí být zasílány na účet u RB. Za této situace se již nejedná o nedodržení civilněprávního závazku, jak obviněný namítá, ale o jednání postihnutelné normami trestního práva. Obviněný totiž poškozenému zamlčel skutečnost, ke které se společnost CI zavázala vůči bance RB coby poskytovateli úvěru, a to že finanční prostředky od jednotlivých klientů mají být poukazovány na předem určený bankovní účet vedený k účelu splacení úvěru u RB.

Obviněný tak poškozenému zamlčel podstatné skutečnosti, neboť ten si nemohl být bez dalšího vědom toho, že splátky kupní ceny jsou poukazovány na jiný bankovní účet než určený poskytovatelem úvěru. Pokud obviněný takto manipuloval s prostředky, které měly být určeny výhradně na splacení kupní ceny za byt, pak není namístě dovolávat se tzv. neopatrnosti poškozeného. Lze si jen stěží představit, že by poškozený přistoupil na smluvní ujednání, podle kterého, i když on sám bude plnit podmínky vyplývající ze smlouvy, tak po uhrazení kupní ceny stejně nedojde k výmazu zástavního práva na předmětné nemovitosti.

Přisvědčit nelze ani námitkám obviněného, že nebyla najisto postavena výše způsobené škody. Ta se sice objevuje v různých částkách, ale rozdíl spočívá de facto jen v započtení DPH. Je zřejmé, že k obohacení jiného došlo a že škoda způsobena byla. Skutečnost, že poškozený mohl byt užívat, je pak irelevantní, resp. může toliko zmírňovat nastalý následek, nikoli jej eliminovat. Soud prvního stupně podle skutkové věty uzavřel, že obviněný poškozeného uvedl v omyl. S ohledem na průběh skutkového děje se nabízí otázka, zda spíše nedošlo k zamlčení podstatných skutečností, což by ovšem na výsledné právní kvalifikaci ničeho neměnilo.

17. Státní zástupce dále odmítl i argument obviněného, že v daném případě mělo být aplikováno ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy že dané jednání nemělo být s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe posouzeno jako trestný čin. Po rozboru obecných teoretických východisek zdůraznil, že není zřejmé, v čem by se projednávaný skutek měl vymykat z náhledu na obdobnou trestnou činnost, při které je způsobena škoda v řádu milionů korun, a to hned několikanásobně překračující hranici značné škody, jak ji definuje § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Jestliže obviněný poukazuje na to, že se desítky let věnuje práci v oblasti financí a nikdy nebyl postižen za související protiprávní jednání, pak nezbývá než konstatovat, že se jedná spíše o okolnosti promítající se do úvah stran ukládání trestu, nikoli o zákonný důvod k postupu podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

18. S odkazem na výše uvedené státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného je v rozsahu, v němž odpovídá uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jako celek zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

19. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

20. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.

21. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. IV. Důvodnost dovolání

22. Nejvyšší soud předně podotýká, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému při podání dovolání primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jestliže obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, lze v tom spatřovat jistou nelogičnost či nedůslednost, což ovšem nepředstavuje natolik zásadní vadu, aby dovolací senát musel striktně trvat na formálním upřesnění předloženého opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Dále se proto zaměřil na to, zda napadené usnesení vrchního soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy vadami zakládajícími existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., resp. zda došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, jak tvrdí obhajoba. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak opravdu je.

23. Dovolateli je především třeba dát za pravdu, že odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů ani zdaleka neodpovídají požadavkům zakotveným v § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2, tr. ř., a v důsledku toho jsou prakticky nepřezkoumatelná. Fakticky totiž není jasné, jak soudy dospěly k závěru, že obviněný uvedl poškozeného v omyl, resp. že mu zamlčel podstatné skutečnosti, a stejně tak ani to, že poškozenému (jeho dědici) způsobil škodu a v jaké konkrétní výši. Své myšlenkové pochody v těchto kruciálních směrech soudy dostatečně, event. vůbec, nevysvětlily. Dovolatel má naprostou pravdu v tom, že se omezily v podstatě jen na popis toho, co ten který svědek ve své výpovědi uvedl, resp. co je obsahem té které listiny, aniž by však následně takto získané informace podrobily potřebné analýze, aniž by provedené důkazy zhodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich logickém souhrnu, a v návaznosti na to pak transparentně vysvětlily, jaká skutková a právní zjištění na jejich základě činí a proč.

24. Je vhodné připomenout, že vyhlášení nyní posuzovaného odsuzujícího rozsudku městského soudu ze dne 24. 5. 2024 předcházely tři rozsudky zprošťující, které byly vždy následně zrušeny vrchním soudem k odvolání státního zástupce. Městský soud v odůvodnění svých zprošťujících rozsudků opakovaně zmínil, že s ohledem na existující důkazní situaci (včetně nemožnosti vyslechnout poškozeného jakožto zcela klíčového svědka) nelze mít naplnění znaků trestného činu podvodu za prokázané, a to jak pokud jde o stránku subjektivní, tak i objektivní (zda vůbec byl poškozený uveden v omyl, čím resp. jak přesně, a zda mu vůbec vznikla nějaká škoda, příp. jak vysoká). Už z toho je zřejmé, že pokud tentýž soud následně (napočtvrté) obviněného pro stejný skutek odsoudil, měla by být tato jeho změna náhledu na výsledky provedeného dokazování odůvodněna skutečně velmi pečlivě. Stal se ovšem pravý opak.

Odůvodnění se omezilo prakticky jen na konstatování, že obviněný uvedl poškozeného v omyl už tím, že mu zamlčel smluvní ujednání mezi společnostmi CI a RB ohledně účtu, na který mají být hrazeny kupní ceny za jednotlivé byty a že je „zcela nepravděpodobné“, že by poškozený při vědomí toho smlouvu o převodu bytové jednotky (dále též jen „kupní smlouva“ a „byt“) podepsal. K otázce vzniku škody na straně poškozeného a její výše se se soud nevyjádřil vůbec.

Odůvodnění rozsudku působí dojmem, jako by snad městský soud po předchozích třech zprošťujících rozsudcích, které byly nadřízeným soudem vždy zrušeny a věc byla nakonec podle § 262 tr. ř. přikázána k projednání senátu v jiném složení, usoudil, že postačí zrekapitulovat základní obsah provedených důkazů a zbytek si „dodělá“ soud odvolací, který jej k odsuzujícímu rozhodnutí de facto „nasměroval“. To samozřejmě nelze akceptovat, nehledě na to, že vrchní soud přistoupil k odůvodnění svého usnesení podobně nedbalým způsobem.

Jak už bylo řečeno, výsledkem tohoto postupu je situace, kdy napadená rozhodnutí nejsou reálně přezkoumatelná. Zatímco otázkou subjektivní stránky trestného činu se soudy ve svých rozhodnutích alespoň stručně zabývaly (jakkoli ne dostatečně), tak otázku existence škody a její výše, stejně tak jako to, kdo a jak konkrétně se činem obohatil, ponechaly úplně stranou. Otázce právního posouzení skutku, tj. naplnění znaků přisouzeného trestného činu podvodu, městský soud v odůvodnění svého rozsudku věnoval prakticky jen jediný odstavec (bod 41.

na str. 13) a vrchní soud si v odůvodnění svého usnesení počínal podobně (bod 38. na str. 9).

25. Vrchní soud přitom již ve svém prvním kasačním rozhodnutí ze dne 15. 11. 2022 městskému soudu uložil, aby skutečně pečlivě posoudil otázku (a zatím účelem případně i doplnil dokazování), zda poškozený byl obviněným či jinými osobami uveden v omyl nebo mu byly zamlčeny podstatné skutečnosti, pro které se rozhodl zaslat své finanční prostředky na zvlášť vytvořený bankovní účet, a zda znal rizika z toho plynoucí. Podle obsahu spisu však následně žádná nová podstatná zjištění v daném směru učiněna nebyla, nebyly provedeny žádné důkazy, které by měly potenciál předmětnou záležitost lépe osvětlit.

Odvolací soud ve svých prvních třech meritorních (kasačních) rozhodnutích zcela oprávněně trval na tom, aby se městský soud důsledně zabýval všemi okolnostmi podstatnými z hlediska naplnění znaků trestného činu podvodu, aby pečlivě a logicky zanalyzoval všechny dostupné důkazy a aby srozumitelně vysvětlil své související úvahy. Sám však bohužel poté (po odsuzujícím rozsudku městského soudu a odvolání obviněného) na to samé rezignoval. S odvolacími argumenty obviněného a vlastním skutkovým a právním posouzením věci se vypořádal jen

velmi povrchně. Právní posouzení předmětného skutku bylo od začátku do jisté míry problematické a vše se ještě více zkomplikovalo v průběhu řízení, když poškozený I. M. zemřel, aniž by se jej předtím podařilo vyslechnout v pozici svědka. Zmíněné „problematičnosti“ nasvědčuje sama o sobě už ta skutečnost, že skutek obviněného byl původně právně kvalifikován jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2020), kde jako poškozený figurovala společnost CI.

Ke změně došlo až po prvním skončení vyšetřování, prostudování spisu a vrácení věci státním zástupcem policejnímu orgánu k došetření (viz č. l. 716-717). V obžalobě pak byl skutek kvalifikován již jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2020) s tím, že poškozeným je I. M. Po provedení dokazování v hlavním líčení, před vyhlášením prvního rozsudku městského soudu ze dne 1. 7. 2022, však státní zástupce ve své závěrečné řeči (viz č. l. 1223) navrhl, aby skutek byl „staronově“ kvalifikován jako trestný čin zpronevěry, ay následně v průběhu dalšího řízení tento svůj postoj opětovně změnil – viz jeho závěrečná řeč v hlavním líčení dne 18.

1. 2023 (č. l. 1276).

26. S dovolatelem nelze než souhlasit, že z rozsudku městského soudu absolutně nelze vyčíst (a to nejen z výroku ale ani z odůvodnění), jak vysoká škoda vlastně měla poškozenému I. M. vzniknout. Škoda zde nebyla vůbec vyčíslena, nebyl vysvětlen způsob jejího vzniku a určení výše. Rozsudek městského soudu je tak v daném ohledu naprosto nepřezkoumatelný, nelze z něj pochopit prakticky nic. O mnoho lépe na tom však není ani usnesení vrchního soudu, ani to neposkytuje na danou otázku dostatečnou odpověď.

Ze znění bodu 38. odůvodnění vyplývá pouze to, že uvedený soud za škodu bez dalšího považoval celou kupní cenu bytu (včetně DPH), tj. částku 6 139 203 Kč. Ani jeden ze soudů však nevysvětlil, proč žádným způsobem nezohlednil fakt, že poškozený se po zaplacení kupní ceny stal vlastníkem předmětného bytu, byť zatíženého zástavním právem jiné osoby (jež ale mělo podle listinných důkazů založených ve spise následně zaniknout). V odůvodnění rozhodnutí bylo zmíněno jen to, že poškozený (jeho dědic) měl možnost byt užívat, což však bylo vyhodnoceno jako skutečnost pro stanovení výše škody nepodstatná.

To, jaký byl skutečný „osud“ bytu, jaký byl další vývoj událostí, pokud jde o existenci zmíněného zástavního práva, k jakému reálnému dopadu do majetkové sféry poškozeného (jeho dědice) došlo, však již zkoumáno nebylo. Zjednodušeně řečeno, nebylo vůbec popsáno a vysvětleno, zda poškozený jako „protihodnotu“ za jím zaplacenou kupní cenu ve výši 6 139 203 Kč do své majetkové sféry nezískal skutečně vůbec nic, žádnou penězi ocenitelnou hodnotu, která by mohla mít vliv na stanovení výše škody způsobené stíhaným skutkem.

Na tyto otázky nelze v rozhodnutích soudů nižších stupňů nalézt žádnou odpověď. Pro bližší ilustraci lze poukázat např. na zmatené a zavádějící části odůvodnění rozsudku městského soudu, kdy na jednom místě (bod 32.) se konstatuje, že předmětný byt byl prodán ve veřejné dražbě a v květnu 2014 se jeho novým vlastníkem stal M. C., aby záhy na jiném místě (body 35. a 36.) bylo uvedeno, že exekuce prodejem nemovitých věcí (předmětného bytu) vedená proti poškozenému I. M. jakožto povinnému byla v roce 2021 zastavena a že vlastníkem bytu ke dni 5.

3. 2024 byla paní M. E. M. – manželka zemřelého I. M. Dále pak, pokud soudy uzavřely, že obviněný podvodem způsobil škodu v konkrétní výši přesahující 6 mil. Kč, není zřejmé, proč byla jmenovaná dědička po zemřelém poškozeném odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud k tomu uvedl (bod 45. odůvodnění) pouze to, že se mu jmenovanou nepodařilo vyslechnout a „ověřit tak aktuální stav jejího nároku“. Není vůbec jasné, co bylo touto formulací míněno.

Zcela nepřezkoumatelný je proto i adhezní výrok, když danou otázkou se nijak nezabýval a nevypořádal se s ní ani vrchní soud. Ten v bodě 43. odůvodní svého usnesení pouze jedinou a reálně nic neříkající větou zkonstatoval, že ve výroku městského soudu o náhradě škody neshledal pochybení.

27. V odůvodnění meritorních rozhodnutí soudů obou stupňů chybí jejich výslovné stanovisko k zásadní obhajobě obviněného, že ze žádného důkazu nevyplývá, že by on vytýkanou informaci (že kupní cena má být klienty – kupujícími bytů podle úvěrové smlouvy uzavřené mezi společnostmi RB a CI hrazena výhradně na bankovní účet č. XY) před poškozeným skutečně zamlčel, když poškozený v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení nebyl včas vyslechnut a později zemřel a zároveň se podstatné skutečnosti nepodařilo zjistit ani z výslechu jeho syna, a že za této situace mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo.

Stejně tak se soudy nevypořádaly s argumentem obviněného, že vůbec nebylo jeho povinností informovat poškozeného o tom, na jaký účet platí kupní cenu jiní kupující, a především že s ohledem na specifika dotčeného obchodního případu (poškozený I. M. na rozdíl od ostatních kupujících neplatil kupní cenu najednou, nýbrž ji po dlouhou dobu splácel) fakticky ani nebylo možné, aby jednotlivé splátky byly průběžně zasílány na zmíněný účet společnosti CI u RB, a právě proto obviněný založil účet jiný u UCB.

28. Faktem je rovněž to, že dotčené trestní soudy ignorovaly otázku, na niž dovolatel ve svých opravných prostředcích poukazuje a která byla nadnesena již dříve soudy civilními v rámci exekučního řízení [viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 2. 2021, č. j. 65 EXE 2127/2019-322, o částečném zastavení exekuce (č. l. 1058-1067 procesního spisu) a navazující usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2021, č. j. 14 Co 146/2021-356, jímž byla exekuce proti I. M. zastavena zcela (č. l.

1416-1432 procesního spisu)], zda byl poškozený při uzavírání kupní smlouvy se společností CI dostatečně obezřetný. V odůvodnění citovaných rozhodnutí civilních soudů bylo zmíněno, že podle výsledků dokazování poškozený byl výslovně upozorněn na skutečnost, že jednou z podmínek pro vzdání se zástavního práva věřitelem (tehdy RB) je úhrada sjednané kupní ceny bytu na účet č. XY, avšak v kupní smlouvě se přesto zavázal kupní cenu hradit na jiný účet společnosti CI vedený u jiné banky. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit na skutečnost (jíž se soudy nižších stupňů pohříchu též nijak nezabývaly), že v čl.

5 předmětné kupní smlouvy uzavřené mezi společností CI a poškozeným I. M. (č. l. 340-342) bylo výslovně deklarováno, že poškozený byl seznámen s existencí zástavního práva RB zajišťujícího splnění závazků společnosti CI z úvěrové smlouvy ze dne 6. 11. 2017 a především že mu byl před podpisem smlouvy předložen originál „Prohlášení o budoucím vzdání se zástavního práva k jednotce“ vystaveným společností RB dne 29. 3. 2010, přičemž kopie tohoto prohlášení dokonce tvoří přílohu kupní smlouvy (!). V procesním spise je dané prohlášení založeno na č. l.

342 p. v. - 343 p. v. a zřetelně z něj plyne (viz jeho poslední strana), že jednou z podmínek nezbytných pro vzdání se zástavního práva bankou bylo to, že finanční prostředky ve výši sjednané kupní ceny (ponížené o příslušnou daň z převodu nemovitostí) budou příslušným kupujícím převedeny na účet společnosti CI č. XY vedený u RB. O tom, že tuto listinu měl poškozený před podpisem kupní smlouvy k dispozici, nelze mít pochyb. Naopak to sám povtvrdil – viz jeho trestní oznámení na podezřelého Aleksandara Milojeviče č. l.

329 a násl., k němuž jako přílohu připojil mj. právě i předmětné prohlášení RB. Uvedené zjištění samozřejmě do značné míry zpochybňuje základní závěr soudů nižších stupňů, na němž bylo postaveno odsuzující rozhodnutí, že obviněný se žalovaného trestného činu podvodu „dopustil již tím, že poškozenému zamlčel skutečnost, ke které se společnost CI zavázala vůči poskytovateli úvěru RB, totiž že finanční prostředky získané od jednotlivých klientů – kupujících bytových jednotek budou poukazovány na výslovně určený a k těmto účelům zřízený účet u RB, kdy o této skutečnosti poškozeného I.

M. vůbec neinformoval“ (viz bod 39. odůvodnění rozsudku městského soudu a bod 26. odůvodnění usnesení vrchního soudu).

29. Je neoddiskutovatelné, že pokud v řízení nebyl vyslechnut poškozený I. M. (což je v případě podobné trestné činnosti poměrně raritní záležitost, každopádně významně ztěžující prokázání základních skutečností potřebných pro závěr o naplnění všech znaků trestného činu podvodu, včetně subjektivní stránky a tzv. „počátečního úmyslu“ pachatele), pak se soudy měly dané otázce v odůvodnění svých rozhodnutích věnovat skutečně velmi pečlivě. Stal se však, jak už bylo opakovaně zmíněno, pravý opak. Městský soud v bodě 39. odůvodnění svého rozsudku jen obecně (bez jakéhokoli bližšího vysvětlení) zkonstatoval, že na základě vypočtených svědeckých výpovědí a provedených listinných důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou. Obdobným, reálně nepřezkoumatelným, způsobem k věci přistoupil i soud vrchní. Prakticky totéž platí i ve vztahu k obviněným uplatněné obhajobě, že v době uzavření kupní smlouvy s poškozeným důvodně předpokládal, že po v úplném zaplacení kupní ceny společnost učiní v souladu se svými povinnostmi vše potřebné k tomu, aby zástavní právo k bytu bylo „vymazáno“, přičemž tehdejší dobrá ekonomická situace společnosti CI to i objektivně umožňovala, a pokud se stal opak, tak jen díky činnosti jiných osob – zejména Aleksandara Milojeviče – v době, kdy on sám (obviněný) již jednatelem nebyl, ve společnosti nepůsobil a tudíž to ani nemohl nijak ovlivnit. Jinak řečeno, I. M. ve skutečnosti poškodilo až jednání Aleksandara Milojeviče, který po zaplacení celé kupní ceny poškozeným namísto zajištění „výmazu“ zástavního práva k bytu (což mohl bez potíží učinit) začal po poškozeném naopak zlovolně vymáhat další finanční prostředky v exekučním řízení, v důsledku čehož právě začalo poškozenému hrozit, že o byt nakonec přijde. K této záležitosti soudy jen telegraficky stručně uvedly, že to nemůže mít vliv na právní posouzení věci (trestní odpovědnosti obviněného), neboť by se mohlo jednat maximálně o spolupachatelství další osoby. Jak k tomuto závěru dospěly, zůstalo bohužel nevysvětleno.

V. Způsob rozhodnutí

30. Z popsaných důvodů nemohou meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že k dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, č. j. 5 To 64/2024-1546, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2024, č. j. 3 T 6/2017-1508, zrušil, podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městkému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

31. Věc se tím vrací do stádia řízení před soudem prvního stupně. Z výše uvedeného je zřejmé, jakým způsobem by tento soud, případně poté i soud odvolací, měl dále postupovat, na jaké skutečnosti by měl zaměřit svoji pozornost, čím vším by se měl v odůvodnění svého meritorního rozhodnutí zabývat (bez ohledu na to, zda bude znovu rozhodnuto o vině dovolatele nebo naopak o zproštění obžaloby). Dotčené soudy se musejí mimo jiné důsledně vypořádat s veškerými obhajovacími argumenty obviněného uplatněnými v průběhu řízení, včetně podaného odvolání a nyní i dovolání (viz shrnutí podstatné argumentace v části II. odůvodnění tohoto usnesení dovolacího soudu), jimiž zpochybnil nejen svůj úmysl poškozeného podvést, na jeho úkor sebe či jiného obohatit, ale přímo i tu skutečnost, že by poškozeného uvedl v omyl, resp. mu zamlčel jakékoli podstatné informace, a v neposlední řadě pak i to, zda vůbec poškozenému reálně vznikla nějaká škoda, a pokud ano, tak v jaké podobě a jak vysoká. S těmito obhajovacími námitkami se soudy nižších stupňů do současné doby nevypořádaly, nic podstatného k nim neuvedly a samozřejmě není namístě, aby se k nim jako vůbec první vyjadřoval Nejvyšší soud. Logicky tak musí učinit především soud prvního stupně a poté, v závislosti na dalším procesním vývoji, případně i soud odvolací. Pokud by soudy opětovně dospěly k závěru o vině dovolatele, pak by jistě měly zvážit i zjednodušení a zpřehlednění popisu skutku. Dosavadní popis obsažený v rozsudku městského soudu ze dne 24. 5. 2024 je jen velmi těžko srozumitelný a v některých částech i gramaticky (větná skladba, použitá sousloví apod.) vadný. Je to dáno zjevně zejména tím, že státním zástupcem a poté i městským soudem byl postupně přebírán základní popis skutku obsažený v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného, který však byl poplatný tehdejší jiné právní kvalifikaci – jednání obviněného bylo hodnoceno nikoli jako trestný čin podvodu, nýbrž zpronevěry, a jako poškozený zde proto nefiguroval I. M., nýbrž společnost CI. Zorientovat se ve stávajícím popisu skutku je téměř nad lidské síly. Popis skutku by zásadně neměl být zaplevelován zbytečnostmi, různými složitými formulacemi a komplikovanými souvětími, naopak by měl obsahovat jen to nejdůležitější tak, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby v něm byly dostečně vyjádřeny všechny skutečnosti významné z hlediska naplnění znaků přisouzeného trestného činu.

32. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 6. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu

Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek