O. D. byl podle § 160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 53 odst. 1 tr.
zák. byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 40.000,- Kč; pro případ,
že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 54 odst.
3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 49
odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce delegáta na všech fotbalových utkáních, pořádaných Č. f. s., v
trvání 3 let.
Ing. I. G. byl podle § 160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání 14 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák.
byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 90.000,- Kč; pro případ, že by
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 54 odst. 3 tr.
zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 49 odst.
1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních, pořádaných Č. f. s., v trvání
5 let.
Mgr. M. H. byl podle § 160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák.
byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 70.000,- Kč; pro případ, že by
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 54 odst. 3 tr.
zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 49 odst.
1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních, pořádaných Č. f. s., v trvání
4 let a 6 měsíců.
Mgr. Z. L. byl podle § 160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 53 odst. 1 tr.
zák. byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 40.000,- Kč; pro případ,
že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 54 odst.
3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 49
odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních, pořádaných Č. f. s., v
trvání 3 let.
L. M. byl podle § 160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák.
byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 30.000,- Kč; pro případ, že by
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 54 odst. 3 tr.
zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle § 49 odst.
1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních, pořádaných Č. f. s., v trvání
3 let.
P. P. byl podle § 160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání 11 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 53 odst. 1 tr.
zák. byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50.000,- Kč; pro případ,
že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 54 odst.
3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 49
odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních, pořádaných Č. f. s., v
trvání 3 let.
Z. P. byl podle § 160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání 11 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 53 odst. 1 tr.
zák. byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50.000,- Kč; pro případ,
že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 54 odst.
3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 49
odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních, pořádaných Č. f. s., v
trvání 3 let.
L. T. byl podle § 160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání 14 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák.
byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 90.000,- Kč; pro případ, že by
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 54 odst. 3 tr.
zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 49 odst.
1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních, pořádaných Č. f. s., v trvání
5 let.
K. V. byl podle § 160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání 14 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle § 53 odst. 1 tr. zák.
byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 150.000,- Kč; pro případ, že by
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 54 odst. 3 tr.
zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 49 odst.
1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních, pořádaných Č. f. s., v trvání
5 let.
Podkladem výroku o vině se stala učiněná skutková zjištění soudu prvního
stupně, která jsou podrobně popsána ve výrokové části citovaného rozsudku, a to
pokud jde o I. H. pod body I/ 1-17, a pokud jde o ostatní dovolatele takto pod
body II-XI.
Uvedený rozsudek nenabyl právní moci, neboť proti němu podali svá odvolání
jednak všichni obvinění, jednak Obvodní státní zástupce pro Prahu 3 v
neprospěch I. H.
Těmito odvoláními se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2006
Městský soud v Praze. Ten svým rozsudkem sp. zn. 9 To 353/2006 napadený
rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.)
zrušil pouze ohledně I. H. ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti a podle
§ 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že se I. H. při nezměněném
výroku o vině trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. a při
nezměněných výrocích o trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců s podmíněným
odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let, peněžitém trestu ve výměře 900.000,-
Kč a náhradním trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců pro případ, že by
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, dále odsuzuje podle § 49 odst.
1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu všech zaměstnání,
povolání nebo funkcí v orgánech Č. f. s. a dále ve všech organizacích a
právnických osobách, které jsou zároveň členy Č. f. s. a mají provozování
fotbalu v předmětu své činnosti, v trvání 10 let.
Podle § 256 tr. ř. byla odvolání I. H., O. D., Ing. I. G., Mgr. M. H., Mgr. Z.
L., L. M., P. P., Z. P., A. R., L. T. a K. V. zamítnuta.
Prostřednictvím svých obhájců podali všichni obvinění vyjma A. R. proti
citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení se souvisejícím
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 v zákonné lhůtě dovolání, přičemž
obvinění Mgr. M. H., Z. P., L. T. a K. V. tak učinili formou společného
dovolání prostřednictvím stejného obhájce.
Obviněný I. H. se ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje na dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především namítá,
že skutek tak, jak byl zjištěn, nenaplňuje znaky trestného činu. Dle jeho
názoru došlo v jeho trestní věci k nesprávné interpretaci pojmu „obstarávání
věcí obecného zájmu“ a v důsledku toho k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
K tomuto svému názoru uvádí rozsáhlou argumentaci a polemizuje s právním
názorem vyjádřeným již soudem druhého stupně. Podstatou tvrzení dovolatele je
jeho opakovaně uváděný názor, že sport (konkrétně fotbal) jako individuální a
soukromá aktivita není věcí obecného zájmu, stát není oprávněn zasahovat do
činnosti sportovních funkcionářů, rozhodčích či dobrovolných sdružení
sportovců a že korupci konkrétně ve fotbale je sice nutno odsoudit z hlediska
etiky, nicméně trestně právní ingerence dle dovolatele není na místě, a to tím
spíše, že v současných společensko-politických podmínkách již není sport
direktivně řízen státem, v posledních letech se také stát choval k většině
korupčních jednání ve sportu netečně a nynější trestní věc svědčí o
nesystematickém a tedy nepředvídatelném postoji státu k podobným případům.
Dovolatel se pozastavuje i nad argumentací soudu, z níž dovozuje, že stát se
dostává do pozice garanta nikoli fair play hry a že výsledky hry nebudou
ovlivňovány v rozporu se sportovními pravidly, nýbrž se stává pouze garantem
toho, že případné ovlivňování nebude mít formu úplatků. Z tohoto pohledu
dovolatel zpochybňuje deklaraci zájmu státu (jakožto zájmu obecném) na
regulérnosti sportovních utkání. Na podporu své argumentace v této věci
odkazuje i na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 4/04.
S odkazem na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel také
napadá jako „jiné nesprávné právní posouzení“ i rozhodnutí soudu o uložení
peněžitého trestu ve výši 900.000,- Kč s tím, že jde o trest nepřiměřený s
ohledem na jeho osobní a majetkové poměry, které nebyly soudem náležitě
zjištěny.
S odkazem na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který – jak sám
uvádí – uplatňuje „z procesní opatrnosti“) vznáší i námitku proti uloženému
trestu zákazu činnosti. Vyslovuje názor, že mu v rozporu s ust. § 49 tr. zák.
uloženým trestem není zakazována nějaká konkrétní činnost, nýbrž je mu
zakazováno vykonávat zaměstnání, povolání nebo funkci v určitých subjektech. V
této souvislosti poukazuje na neurčitost (a tedy nepředvídatelnost) pojmu
„povolání“ a na nejasnost pojmu „organizace“. Vznáší pochybnost nad tím, zda
stát může takovým způsobem zasahovat do rozhodování dobrovolných sdružení o
obsazování funkcí.
V petitu svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby buď věc přikázal soudu prvního stupně
k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám ve věci rozhodl rozsudkem dle §
265m odst. 1 tr. ř.
Poté, co tento obviněný vypověděl svému obhájci dne 26. 4. 2007 plnou moc a
téhož dne udělil plnou moc k obhajobě JUDr. N. K., bylo Nejvyššímu soudu České
republiky doručeno dne 2. 5. 2007 (tedy po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k
podání dovolání) doplnění dovolání. Obsahem tohoto doplnění je jednak upřesnění
petitu (aby obsahem případného rozsudku Nejvyššího soudu bylo rozhodnutí o
zproštění obviněného obžaloby), jednak požadavek, aby Nejvyšší soud odložil
nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (k tomuto
požadavku však nebyl podán příslušný návrh dle § 265h odst. 3 tr. ř.). Dále
doplnění dovolání obsahuje upřesnění předchozí argumentace, částečně
zpochybňující i učiněná skutková zjištění soudu. Kromě tohoto však doplnění
dovolání obsahuje i další námitky, které nebyly obsaženy v původním dovolání,
jako např. námitka týkající se autentičnosti odposlechů telekomunikačního
provozu a nezákonnosti jejich pořízení. Dovolatel též požádal dle ustanovení §
265o tr. ř., aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil nebo přerušil výkon
rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Jelikož však doplněné dovolání bylo podáno až po uplynutí zákonné lhůty pro
podání dovolání, Nejvyšší soud se s ohledem na ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř.
tímto doplněním, pokud jde o námitky měnící rozsah dovolání a důvody dovolání
se jimi, jako irelevantními nemohl zabývat.
Obviněný O. D. ve svém dovolání odkazuje na dovolací důvody dle § 265b odst. 1
písm. b), písm. e) a písm. g) tr. ř.
S odkazem na ust. § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tvrdí, že v dané trestní věci
rozhodl vyloučený orgán, a to soudce Městského soudu v Brně JUDr. D., který
vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
S odkazem na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolatel uvádí,
že proti němu bylo vedeno nepřípustné trestní stíhání, přičemž důvody
nepřípustnosti spatřuje v nesprávnosti a neoprávněnosti aplikace § 88 odst. 1
tr. ř. ve vazbě na Trestněprávní úmluvu o korupci ze dne 27. 1. 1999 č. 70/2002
Sb. m. s. (dále jen „Trestněprávní úmluva o korupci“ či „Úmluva“), jakož i
aplikace § 88 odst. 2 a odst. 4 tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje O. D.
jednak v nesprávném posouzení otázky „věci obecného zájmu“, jednak v nesprávném
posouzení znaku „dát si slíbit úplatek“.
V petitu svého dovolání O. D. navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a
přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Obviněný Ing. I. G. se odkazuje na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Namítá absenci formálního znaku trestného činu, na kterou usuzuje z
odlišného hodnocení odposlechu telefonického rozhovoru. Ze svého odlišného
hodnocení tohoto důkazu pak vyvozuje další závěry, včetně závěru o porušení
zásady in dubio pro reo. Dále napadá rozsah provedeného dokazování (v této
souvislosti namítá porušení práva na obhajobu), vady ve skutkových zjištěních
spočívající v neprovedení důkazů, které by ověřily hodnověrnost hlavního
důkazu, argumentuje rovněž skutečným průběhem zápasu, na základě čehož by dle
jeho názoru mělo být jasné, že průběh zápasu neovlivnil.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a dále aby postupoval podle § 265l tr. ř., popř. aby sám ve věci
rozhodl rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby proto, že v žalobním návrhu
označený skutek není trestným činem.
Obvinění Mgr. M. H., Z. P., L. T. a K. V. ve svém společně podaném dovolání
odkazují na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatelé v prvé řadě upozorňují, že ve svém počínání při fotbalových zápasech
nebyli nikterak ovlivněni, zápasy nedopadly tak, jak si přál I. H. a na jeho
peněžní nabídky v souvislosti s vedením zápasů ani pozitivně nereagovali.
Vytýkají soudu, že v tomto směru (ohledně nestrannosti jejich jednání)
nerozšířil dokazování. Základní námitkou dovolatelů je tvrzení, že provedeným
dokazováním nebyla náležitě prokázána a naplněna subjektivní stránka
předmětného trestného činu ani u jednoho z nich.
V petitu svého dovolání navrhují, aby byla zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů
a aby je buď Nejvyšší soud sám svým rozhodnutím zprostil obžaloby, popřípadě
aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Z. L. se rovněž odkazuje na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., když namítá nepřípustně extenzivní výklad ustanovení § 160 odst. 1
tr. zák. Vyslovuje názor, že skutečnost, že výslovně či jiným způsobem nabídku
úplatku neodmítl, nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti
postupovat v řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav bez důvodných
pochybností a nelze jej nahradit pouze volnou úvahou. Dovolatel staví
konstrukci ustanovení § 160 odst. 1 tr. zák. do protikladu s obsahem
Trestněprávní úmluvy o korupci a širší dopad vnitrostátní úpravy klasifikuje
jako překážku pro nařízení odposlechu telekomunikačního provozu.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu
druhého stupně a aby buď věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a
rozhodnutí, nebo aby sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
Obviněný P. P. rovněž uplatňuje dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Tvrdí, že v jeho případě neexistovala příčinná souvislost mezi úplatkem a
obstaráním věci obecného zájmu a že v tomto směru se odvolací soud s jeho
námitkami nevypořádal. Kromě toho uvádí, že kromě úseku telefonního hovoru
neexistoval žádný jiný důkaz, který by souvislost mezi nabídkou úplaty a
obstaráním věci obecného zájmu potvrzoval. V této věci tedy namítá nedostatečný
rozsah dokazování, což považuje za podstatnou vadu řízení. Vyslovuje názor, že
existuje extrémní nesoulad mezi skutkovou větou rozsudku a důkazy provedenými v
přípravném řízení a hlavním líčení. Rovněž namítá, že soud si nesprávně
vyhodnotil i předběžnou otázku, týkající se vyloučení soudce JUDr. D., který
povoloval odposlechy telefonních hovorů.
V petitu svého dovolání navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a
přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Obviněný L. M. se odkazuje na dovolací důvody dle § 265b odst. 1 písm. b), g) a
písm. l) tr. ř. Vznáší námitky proti hodnocení provedených důkazů a rozsahu
dokazování, když podle jeho názoru jediný důkaz v jeho neprospěch byl policií
získán protiprávně a tímto mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces.
Obdobně jako další dovolatelé vznáší námitku vůči podjatosti soudce JUDr. D.,
který povoloval odposlechy telefonních hovorů. I tento dovolatel vyslovuje
názor, že zejména důkaz prostřednictvím odposlechu telefonních hovorů soud
hodnotil výlučně v jeho neprospěch a rozhodnutí soudů považuje za negativně
ovlivněné tlakem médií. Dále zpochybňuje závaznost Trestněprávní úmluvy o
korupci pro české orgány činné v trestním řízení. Na základě toho dovozuje, že
byla narušena jeho ústavně garantovaná práva.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena
a věc přikázána (patrně míněno soudu prvního stupně) k novému projednání a
rozhodnutí.
K obsahu podaných dovolání (jakož i k doplnění dovolání I. H.) podal své
písemné vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
\"státní zástupce\"). Jelikož argumentace podaných dovolání je do značné míry
shodná či obdobná, své vyjádření státní zástupce směřoval ke všem podaným
dovoláním souhrnně.
V prvé řadě označuje za nedůvodnou námitku dovolatelů, pokud namítali posouzení
otázky „obstarání věci obecného zájmu“. Státní zástupce jednak odkazuje na
obsáhlé vysvětlení této otázky obsažené již v odůvodnění soudu druhého stupně,
jednak k němu poznamenává další argumentaci toto vysvětlení doplňující. Obdobně
považuje státní zástupce za nedůvodnou i námitku ohledně míry nebezpečnosti
činu pro společnost. Konstatuje, že skutková zjištění soudu odpovídají znakům
skutkových podstat trestných činů podle § 160 a § 161 tr. zák. nejméně v jejich
základní podobě, kterou zákonodárce prohlásil tím, že ji zahrnul do zvláštní
části trestního zákona, za natolik nebezpečnou, že podmínku stanovenou v § 3
odst. 2 tr. zák. ipso facto naplňuje. Státní zástupce dodává, že jednání
obviněných popsané ve skutku svými elementárními znaky vyhovuje i definici
aktivního a pasivního úplatkářství ve smyslu čl. 7 a 8 zmiňované Trestněprávní
úmluvy o korupci.
Pokud jde o námitku dovolatelů, že příkazy k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu v této věci byly vydány soudcem Městského soudu v
Brně JUDr. D., který v té době byl členem arbitrážní komise ČMFS, státní
zástupce konstatuje, že taková námitka nenaplňuje zákonný dovolací důvod dle §
265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť tento dovolací důvod pamatuje na případy,
kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, ovšem za předpokladu, že je takovou vadou
zatíženo dovoláním napadené rozhodnutí, tj. rozhodnutí soudu druhého stupně
(popřípadě v kombinaci s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud jde o tutéž námitku uplatněnou s
odkazem na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (dovolání P. P.),
pak státní zástupce upozorňuje, že se nejedná o výhradu směřující k právnímu
posouzení, nýbrž jde o námitku procesní povahy, která není v řízení o dovolání
řešitelná. Kromě toho státní zástupce odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR sp. zn. 8 Tdo 864/2006, které tuto otázku řešilo obdobně jako soudy v dané
trestní věci.
Za nedůvodnou považuje rovněž námitku dovolatelů týkající se aplikace
Trestněprávní úmluvy o korupci. Souhlasí se závěry obou soudů s tím, že
definice aktivního a pasivního úplatkářství v soukromém sektoru ve smyslu čl. 7
a 8 této Úmluvy byla v zásadě Českou republikou akceptována a v dovoláních
zmiňovaná výhrada, jež se týká ustanovení § 160 a 161 tr. zák., její aplikaci
před českými soudy nevylučuje.
Státní zástupce vyslovuje nesouhlas s dovolateli též v námitkách, jimiž tvrdí
existenci rozporů mezi obsahem důkazů a skutkovými závěry, k nimž soudy obou
stupňů dospěly. Především konstatuje, že odposlechy a záznamy telekomunikačního
provozu nevykazují jako důkaz žádnou vadu, která by je jako důkaz
diskvalifikovala. V souvislosti s námitkou O. D. a týkající se údajných
nedostatků v příslušném protokole pořízení tohoto důkazního prostředku,
odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 31/2004, jež tuto otázku
řeší. Další námitky vznesené v této souvislosti státní zástupce označuje za
neslučitelné se zákonným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Stejně tak považuje za nedůvodnou námitku ohledně údajného extenzivního výkladu
ustanovení § 160 tr. zák. v tom, že výslovné neprojevení vůle odmítnout příslib
úplatku postačuje podle soudu k trestnosti obviněného, ačkoli trestní zákon
neváže vznik trestní odpovědnosti na nedostatek výslovného odmítnutí. Státní
zástupce upozorňuje, že na tuto námitku dostatečně a v souladu se současnou
judikaturou odpověděl již odvolací soud.
Pokud jde o námitky obviněného I. H. ohledně uloženého trestu zákazu činnosti a
nepřiměřené výši peněžitého trestu, odmítá úvahy o tom, že za jiné hmotně
právní posouzení lze obecně považovat úvahy soudu o konkrétní výši sankce nebo
rozsahu, v němž je vymezená činnost soudem zakazována. Tyto námitky tedy
považuje za neslučitelné se zákonnými dovolacími důvody. K argumentu dovolatele
ohledně vymezení zakázaných činností v rámci uloženého trestu zákazu činnosti
navíc uvádí, že jednak podobná definice zakázaných činností je zcela obvyklá,
jednak i námitka týkající se použití pojmu \"povolání\" je irelevantní, pokud
sám trestní zákon tohoto pojmu běžně používá a ani soudní praxe s tímto pojmem
nemá žádné problémy.
S ohledem na své stanovisko k obsahu podaných dovolání státní zástupce
navrhuje, aby tato dovolání byla jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítnuta.
Ačkoli výše zmíněné doplnění dovolání I. H. bylo podáno až po uplynutí lhůty
pro podání dovolání a je tedy (pokud jde o rozsah dovolání a jeho důvody)
irelevantní, státní zástupce podal své vyjádření i k tomuto doplňku. Jelikož
ani na základě tohoto doplnění neshledává v napadeném rozhodnutí vady, které by
naplňovaly zákonné dovolací důvody, nadále považuje i toto doplnění dovolání za
zjevně neopodstatněné a nemění svůj návrh, aby bylo odmítnuto podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky poté, co konstatoval, že dovolání jsou podána v
zákonné lhůtě podle § 265e tr. ř., se zabýval otázkou, zda podaná dovolání svým
obsahem odpovídají zákonným dovolacím důvodům, což je podmínkou provedení
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). V této
otázce dospěl Nejvyšší soud k závěru, že všechna podaná dovolání zčásti
uplatněné dovolací důvody charakterem svých námitek naplňují a nejsou tedy dány
podmínky pro jejich odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Některé konkrétní námitky v podaných dovoláních obsažené však nelze považovat z
hlediska jejich souladu se zákonnými dovolacími důvody za právně relevantní a v
rámci řízení o dovolání za přezkoumatelné. Jedná se především o veškeré
námitky, které ve své podstatě směřují ke způsobu opatřování důkazů, rozsahu
provedeného dokazování, k hodnocení důkazů apod. Tyto námitky de facto směřují
proti učiněným skutkovým zjištěním soudů, která ovšem v řízení o dovolání jako
specifickém druhu mimořádného opravného prostředku revidovat nelze, neboť
dovolací soud není soudem řádné třetí instance a dovolání nemá povahu druhého
odvolání. Je na místě dodat, že zmíněná (učiněná) skutková zjištění jsou
takového rozsahu a obsahu, že umožnila soudům ve věci přijmout adekvátní právní
závěry. S argumentací v tomto směru uplatněnou se ostatně již zcela
vyčerpávajícím způsobem vypořádaly soudy prvního i druhého stupně a v tomto
smyslu na odůvodnění jejich rozhodnutí lze i odkázat. V předmětné trestní věci
nebyl shledán ani extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a
jejich právním posouzením, který by zcela výjimečný zásah do skutkových
zjištění opravňoval. K tomu lze vztáhnout i ostatními (označenými) dovolateli
uplatněné dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V prvém případě se jedná o námitky spočívající v
tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné s tím, že tyto jsou založeny na základě výhrad proti ve věci
pořízeným telefonním odposlechům. Uvedený dovolací důvod je však právně
relevantně uplatněn tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních
důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. pro který nelze
trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. V dané
věci se však o takový případ nejedná a námitky v souvislosti s ním vznesené
jsou výhradami procesního typu, které na žádný ze zákonem vyjmenovaných
dovolacích důvodů vztáhnout nelze. Pokud by tedy uvedené námitky obsažené v
jednotlivých dovoláních zůstaly osamocené, nezbylo by než je odmítnout podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněnému v dovolání
L. M. je na místě uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly
splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v
řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V
dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť
soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku
(odvolání) rozhodl rozsudkem, který přijal ve veřejném zasedání po provedeném
přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného
dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím
napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v
posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními
vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm.
b), g) tr. ř., na která dovolatel (L. M.) ve svém mimořádném opravném
prostředku odkazuje a na která dovolací soud reaguje v další části tohoto svého
rozhodnutí.
V souladu se zákonnými dovolacími důvody dle názoru Nejvyššího soudu nejsou ani
námitky týkající se podjatosti osoby soudce JUDr. D. Jedná se o námitku
procesního charakteru, která je však z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. zjevně neopodstatněná, protože soudce
JUDr. D. nerozhodoval ve věci jako vyloučený orgán.
Stejně tak nejsou v souladu se zákonnými dovolacími důvody námitky dovolatele
I. H. ve vztahu jak k výši peněžitého trestu, tak ke způsobu vymezení trestu
zákazu činnosti. Důvodnost dovolání ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který
zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pokud jde o
námitku vůči výši peněžitého trestu, je zjevné, že tato směřuje proti uvážení
soudu uvnitř zákonné trestní sazby, přičemž takové uvážení nelze relevantně v
rámci dovolání napadat, a to ani s odkazem na to, že dle názoru dovolatele
(nikoli však dle názoru Nejvyššího soudu) se jedná o tzv. \"jiné hmotně právní
posouzení\" vycházející z údajně nedostatečně zjištěných majetkových poměrů
obviněného (nedůvodná námitka ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů učiněným v
tomto směru). Námitky vznesené vůči vymezení trestu zákazu činnosti svým
charakterem pak rovněž nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů,
tedy ani pod ten, který byl dovolatelem v tomto směru uplatněn. V tomto ohledu
se Nejvyšší soud zcela přiklání k výše uvedenému názoru státního zástupce.
Na druhé straně za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje dovolací soud základní námitku směřující
proti právnímu posouzení otázky „obstarání věci obecného zájmu.“
Tuto námitku však Nejvyšší soud hodnotí jako zjevně neopodstatněnou. V prvé
řadě je nutno upozornit, že touto otázkou se zabýval podrobně jak soud prvního
stupně, tak i soud druhého stupně. Dovolání v uvedeném směru s ohledem na
argumentaci vedenou jednotlivými dovolateli (shora) má tak svým obsahem
charakter polemiky s právním názorem soudů obou stupňů, zejména soudu
odvolacího. Nejvyšší soud považuje argumentaci obsaženou v odůvodnění rozsudku
Městského soudu za přiléhavou a považuje za nadbytečné ji opakovat a v podstatě
ji tak memorovat, když nelze jinak, než v uvedeném směru s ní souhlasit.
Z obsahu trestního spisu je zjevné, že v dané trestní věci byl znak skutkových
podstat trestných činů, za něž byli dovolatelé odsouzeni, spočívající v
„obstarání věci obecného zájmu“ nepochybně naplněn a v právní kvalifikaci
jednání obviněných, k níž soudy dospěly, zcela zjevně nedošlo k pochybení.
Jestliže dovolací argumentace spočívá mimo jiné v tom, že není na místě
trestněprávní ingerence státu do oblasti sportu (fotbalu) jako do ryze soukromé
aktivity, pak takové námitce dle názoru Nejvyššího soudu nelze přisvědčit.
Zájem chráněný trestním zákonem totiž nelze redukovat pouze na případy mající
klasický „celospolečenský“ dopad (jako např. oblast hospodaření s prostředky
tvořícími veřejné rozpočty apod.), ale je naopak nutno souhlasit s názorem
soudu odvolacího, že za „obstarávání věci obecného zájmu“ je nutno považovat i
činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti
materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb, mezi které lze nepochybně
zařadit i sport (a fotbal zvláště). Dle názoru Nejvyššího soudu při tom nemusí
jít vždy a výhradně o činnost samotným státem výlučně organizovanou.
K této problematice dovolací soud pouze dodává, že smyslem existence sportu, v
tomto případě fotbalu, je to, že se jedná o zábavu, hru ve stylu „fair play“,
tedy o jeho poctivé provozování, při němž sportovní výkony hráčů dodržujících
přesně daná pravidla, jsou tím, co chtějí vidět jeho diváci (fanoušci). Zajisté
nutno připustit, že sport provozovaný „férově“, bez podvodných zákulisních
praktik a machinací, je záležitostí masovou, o níž se zajímá široká společenská
skupina, jejíž příslušníci přirozeně touží sledovat a fandit sportovním výkonům
hráči podávaným, jež nebudou ovlivněny předem penězi či čímkoliv jiným. Pro
sportovní fanoušky, a to ať už se jedná o soutěž nejvyšší (v řešeném případě 1. ligu) či soutěže nižší, by jistě ztratilo smysl sledovat hru, v níž je výsledek
dán předem v důsledku korupčního jednání osob - rozhodčích, které svou činností
mohou výsledek ovlivnit, v případě, že rezignují na svou nestrannost za účelem
získání výhod jim (jinými osobami) předem přislíbenými. Pokud by tedy ve sportu
byly tolerovány takovéto jevy, sportovní soutěžení by ztratilo svůj vlastní
smysl, pozbylo by také důvod, pro který se vůbec koná s nepochybným následkem
toho, že by jeho příznivci o něj ztratili zájem a důvod se mu věnovat, když
sport jako masově rozšířený fenomén by ve své podstatě zcela ztratil podstatu
své existence. Uvedené lze vztáhnout taktéž na subjekty, které jsou na
existenci sportu finančně či jinak navázány (např. sázkové kanceláře). I z
těchto hledisek je tak nutné na provozování sportu (zejména na profesionální
úrovni) pohlížet jako na věc obecného zájmu. Sportovní klání je totiž zcela
zjevně výrazným fenoménem, jehož význam ve společnosti stále narůstá a je
neodmyslitelnou součástí celospolečenského života. To nejen z hlediska ryze
sportovního, ale i z hlediska ekonomického, kdy je nepochybně zájmem státu (v
rámci uvažovaného obstarání věcí obecného zájmu) dbát na regulérnost pořádaných
soutěží i z pohledu ve sportu činných marketingových a obchodních společností i
společností sázkových, které část svých zisků vracejí do oblasti sportu, tedy
oblasti lidské činnosti, která je pro společnost užitečná nejen z hledisek
potřebných tělesných aktivit jejího občana, ale i z hledisek morálních, jakým
je i pěstování smyslu pro fair play. Tento názor je nepochybně podpořen i tou
skutečností, že stát sportovní aktivity podporuje finančními prostředky ze
státního rozpočtu. Za daných okolností tak nelze ani fotbalové hnutí a jeho
soutěže (zejména na vrcholové úrovni) mít za taková, která jsou vytvořena a
provozována v zásadě na zcela soukromé bázi a tudíž jako soukromoprávní činnost
(v oblasti dobrovolných aktivit) nesnese žádných zásahů a může být provozována,
jakýmkoliv (byť i nesmyslným) způsobem, jehož charakter i rozsah by mohlo
příslušné dobrovolné sdružení určit a to bez ohledu na již zmíněný obecný
(společenský) zájem, když nepochybným zájmem společnosti (státu) je i to, aby
dobrovolná sdružení nepochybně fungovala způsobem, který si sama určila. V
tomto směru lze ostatně odkázat i na judikaturu Nejvyššího soudu (např. ve věci
sp. zn.
8 Tdo 396/2007), přičemž není důvodu se od ní (tak i v posuzované věci)
odlišit. Konečně lze odkázat na argumentaci obsaženou v důvodech rozhodnutí
soudů obou stupňů, se kterou se i dovolací soud shoduje s tím, že je takto na
místě odmítnout námitky spočívající právě v názoru, že kopaná ve své vrcholové
podobě (její organizace a provozování) je aktivitou ryze soukromou s tím, že
její rozsah a způsob provádění je pouze na vůli příslušných osob, bez jakékoliv
další (jiné) ingerence, a to ani ze strany státu v rámci jeho povinnosti
obstarávat věci obecného zájmu. Nelze než uzavřít, že výklad pojmu „obecný
zájem“ není na místě zúžit pouze na okruh vnitřních vztahů v rámci fotbalového
hnutí (jeho organizaci a působení samotných fotbalových klubů), ale je nutné
mít na zřeteli i všechna již uvedená ekonomická a kulturně společenská
hlediska. Soutěže v kopané (obzvláště ve vrcholové podobě) je tak na místě
vnímat jako záležitost celospolečenskou (jak také nepochybně činí velká část
veřejnosti) a této skutečnosti je potřebné dát výraz v podobě zájmu na jejich
regulérnosti a řádného průběhu s vyloučením vědomého ovlivňování (manipulací) s
výsledky utkání, na kterých je zjevně interesována řada subjektů i z hledisek
ekonomických (finančních). Činnost fotbalových rozhodčích i funkcionářů, vědomě
ovlivňujících hru ve snaze ji dovést k předem stanovenému výsledku je
nepochybně oním „obstaráním věci obecného zájmu“ ve smyslu ustanovení § 160, §
161 a násl. tr. zák. Uvedené námitky uplatněné v jednotlivých dovoláních
(spočívajících v tvrzení, že i vrcholový sport je aktivitou ryze
soukromoprávní, do porušování jejíchž pravidel stát nemá právo zasahovat, a to
již vůbec prostředky trestního práva jako nástroje „ultima ratio“), je tedy
nezbytné (z důvodů již uvedených) odmítnout.
Jestliže je totiž otázka dodržování sportovních pravidel „fair play“ nepochybně
především otázkou etickou, neznamená to samo o sobě současné vyloučení
ingerence státu (včetně trestněprávní regulace) do této oblasti. V dané
souvislosti je proto zcela zjevné, že otázku dodržování pravidel „fair play“
stát nekontroluje vždy v plném rozsahu, ale je povinen reagovat a to i v rovině
trestněprávní, především v případech, kdy se jedná o čin nebezpečný pro
společnost, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Tak tomu je i v oblasti
nabízení a přijímání úplatků (korupci) v posuzované věci.
Nejvyšší soud má tedy za to, že předmětná ustanovení trestního zákona byla
správně soudy prvního i druhého stupně aplikována i v dané trestní věci a že za
„obstarání věci obecného zájmu“ je nutno považovat i činnost obviněných v rámci
jejich působení v ČMFS.
K námitkám stran absence subjektivní stránky předmětných trestných činů tak,
jak na ni jednotliví dovolatelé (shora) poukázali, lze pouze ve stručnosti
uvést, že není pochyb o tom, a z učiněných skutkových zjištění toto zřetelně
plyne, že věděli, o co se jedná (nabídka úplatku), žádný z nich se neohradil,
natož aby učiněnou nabídku rezolutně a jednoznačně odmítl. O jejich úmyslném
jednání (minimálně formou úmyslu nepřímého) tak nemůže být pochyb. Případný
poukaz na to, že by čestným a korektním jednáním případně ohrozili svou kariéru
v rámci fotbalového hnutí je naprosto nepřijatelný.
Z výše uvedeného je také nutno přistupovat k posouzení míry nebezpečnosti
jednání obviněných pro společnost. Nejvyšší soud si je vědom toho, že jistě
není bez významu posouzení otázky, na jak rozsáhlou část společnosti má či může
mít v konkrétních případech trestní jednání pachatelů negativní vliv a že i
tuto úvahu je nutno při rozhodování soudu vzít na vědomí. Je nepochybné, že
odlišně by byla posouzena míra společenské nebezpečnosti takového jednání např.
u přátelského fotbalového utkání dvou sousedních obcí a jinak u utkání nejvyšší
fotbalové soutěže. Bylo by nutno dojít v obou srovnávaných případech
nepochybně k závěru, že došlo k naplnění formálních znaků skutkové podstaty
trestného činu, nicméně míra společenské nebezpečnosti jako znak materiální by
mohla být posouzena odlišně. V dané trestní věci je zjevné, že soudy prvního a
druhého stupně nepochybily, jestliže s ohledem na skutkové okolnosti nedospěly
k závěru, že by stupeň společenské nebezpečnosti jednání dovolatelů byl nižší
než nepatrný.
S poukazem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podaná dovolání
jsou v částech, ve kterých jsou charakterem svých námitek slučitelná s
uplatněnými zákonnými dovolacími důvody, zjevně neopodstatněná.
S ohledem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než takto
podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně
neopodstatněná.
Za podmínek obsažených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o
odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, když s ohledem na přijaté
rozhodnutí o vzneseném návrhu na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti
němuž bylo podáno dovolání, již nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka