3 Tdo 511/2024-574
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 6 To 24/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 8 T 46/2022,
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se ve vztahu k obviněnému P. S., a podle § 265k odst. 2 trestního řádu za použití § 261 trestního řádu ve vztahu k obviněnému M. M., zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 6 To 24/2024, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 27. 11. 2023, č. j. 8 T 46/2022-490.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Uherském Hradišti přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 8 T 46/2022, byli obviněný P. S. a spoluobviněný M. M. uznáni vinnými jednak přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaném ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a jednak přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 17. 10. 2021 kolem 11:45 hodin v XY, okres XY, od domu číslo popisné XY, odvezli nezletilého AAAAA, který dobrovolně nastoupil do osobního motorového vozidla Škoda Octavia kombi, registrační značky XY, asi 700 m za obec XY, na zpevněnou plochu u místního hnojiště, u hlavní pozemní komunikace, vedoucí z obce XY do obce XY, kde vystoupili z vozidla, a M. M. se opakovaně zvýšeným hlasem dotazoval nezletilého, který zůstal sedět ve vozidle, jestli ho zná, a co měl před dvěma lety s jeho dcerou BBBBB, na což mu nezletilý sdělil, že se tehdy pouze svlékli do půl těla, a že se nic nestalo, a když na něho M. M. dále naléhal, ať řekne všechno po pravdě, tak mu sdělil, že s ní měl pohlavní styk, poté mu M. M. začal vyhrožovat, že ho uvážou za jeho přirození k tažnému zařízení vozidla a dotáhnou ho až k němu domů, a sdělil mu, že si má vybrat ze dvou možností, a to, buď že se půjde sám udat na policii, přestane studovat v XY a už se tam nikdy neobjeví, nebo ho budou dále terorizovat a znovu si ho najdou, pošlou na něho Ukrajince, kteří ho zabijí, to co udělal, zveřejní v novinách a zavolají do skautu, následně P. S. vytáhl nezletilého násilím z vozidla ven, kde nezletilý upadl na zem, kde ležel v poloze schoulený do klubíčka, načež ho P. S. udeřil pěstí nejméně pětkrát do hlavy a nejméně pětkrát ho kopl nohou do zad do bederní oblasti, což sledoval M. M., když se ho M. M. následně znovu zeptal, pro kterou možnost se rozhodl, ze strachu nezletilý řekl, že pro tu první, že se půjde udat na policii, i poté mu opakovaně oba obžalovaní vyhrožovali, že jeho předchozí jednání zveřejní v médiích, a pokud se ještě ukáže někdy v XY, tak si ho najdou a něco mu udělají, a už se nikdy nemá ukazovat u domu P. S., nakonec mu řekli, že má jít domů, a z místa odjeli směrem na obec XY, kdy svým jednáním poškozenému nezletilému AAAAA způsobili zhmoždění hlavy v čelně- spánkové krajině vlevo, zhmoždění zad v bederní krajině a zlomeninu skloviny pravé horní jedničky v okrajové části s mírnou viklavostí tohoto zubu, s nutností hospitalizace v Uherskohradišťské nemocnici a.s. v době od 17. 10. 2021 do 19. 10. 2021, bez dalšího výraznějšího omezení v obvyklém způsobu života.
2. Za to byl obviněný P. S. odsouzen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců.
3. Podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 30 (třicet) denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena částkou 500 Kč (pět set korun českých), tedy celkem ve výši 15.000 Kč (patnáct tisíc korun českých).
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněnému uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Vítkovice, 703 00 Ostrava, částku ve výši 7.671 Kč.
5. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. M.
6. Proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 8 T 46/2022, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu.
7. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 6 To 24/2024, a to tak, že dovolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
8. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 6 To 24/2024, podal obviněný dovolání (č. l. 556– 558 spisu), přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., maje za to, že „obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky pro takové rozhodnutí“.
9. Obviněný namítá, že soudy skutek nesprávně právně posoudily jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu namísto přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku. Přestože se soudy otázce omluvitelné pohnutky věnovaly, tato byla posouzena nesprávně, když dospěly k závěru, že dovolatel nejednal ve stavu tzv. silného rozrušení, neboť měl mít dostatečný časový prostor informaci o zneužití dcery vnitřně zpracovat, a to do takové míry, že byl schopen se spoluobviněným naplánovat společný postup vůči poškozenému.
Má za to, že na jeho psychický stav nelze usuzovat z jedné krátké věty zachycené na zvukové nahrávce. Rovněž se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že by se z jeho strany jednalo o pomstu. Obviněný uvádí, že informaci o zneužití dcery měl asi jeden a půl dne před incidentem, tedy se rozhodně nejednalo o dostatečnou dobu k tomu, aby se jako rodič nezletilé dcery velmi nízkého věku dostatečně srovnal se situací, že mělo vůči ní dojít k sexuálnímu útoku. Ke gradaci pak mohlo přispět i chování samotného poškozeného na místě samém.
Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 8 Tdo 1337/2015), která říká, že k objasnění duševního stavu pachatele, který se měl dopustit jednání z omluvitelné pohnutky spočívající v „silném rozsušení“ je třeba zpravidla opatřit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, případně psychologie. Tento důkazní návrh byl navrhován, nicméně byl soudy zamítnut, resp. opomenut. V takovém postupu soudů obviněný spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Obviněný se rovněž neztotožňuje se závěry soudů, že jako omluvitelnou pohnutku neshledaly ani předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného.
Ačkoli ani soud prvního stupně nerozporuje, že tvrzené znásilnění či pohlavní zneužití nezletilých je oním jednáním, které by jinak mohlo vést k této privilegované právní kvalifikaci, jednání spoluobviněných vyhodnotil jako mstu vůči poškozeného, a to z toho důvodu, že jejich jednání nenavazovalo bezprostředně na jednání poškozeného. S tímto závěrem se však obviněný nemůže ztotožnit, neboť o jednání poškozeného vůči jeho dceři se dozvěděl teprve jeden a půl dne před incidentem, a tedy se jednalo o jeho bezprostřední reakci.
Obviněný současně klade otázku, zda jako počátek této doby nemůže být brán až okamžik, kdy toto potvrdil svým přiznáním sám poškozený na místě samém. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 8 Tdo 1513/2012) poukazuje na rozdíl mezi jednáním v omluvitelné pohnutce a pomstou, s tím, že jeho jednání lze s jistotou podřadit pod jednání učiněné ve stavu silného rozrušení, a to vzhledem k předchozímu zavrženíhodnému jednání poškozeného, kdy poškozený jednal zvláště ponižujícím a neuctivým způsobem a v rozporu s morálkou vůči dcerám spoluobviněných.
Je tedy přesvědčen, že soudy přistoupily k posouzení přítomnosti omluvitelné pohnutky nedostatečně a nevyužily všech dostupných důkazních prostředků k vyhodnocení přítomnosti omluvitelné pohnutky v jeho jednání.
10. S ohledem na uvedenou argumentaci obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 3. 2024, č. j. 6 To 24/2024-530, zrušil a podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. mu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
11. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 6. 2024, sp. zn. 1 NZO 420/2024.
12. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že právní kvalifikace skutku jako pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku je nesprávná, nicméně z poněkud jiných důvodů, než namítá obviněný. Uvedl, že tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku nevykazuje všechny znaky pokusu příslušného trestného činu, potažmo ani pokusu přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146a odst. 1 tr.
zákoníku, jehož se domáhá obviněný. Z hlediska zdravotní újmy totiž tzv. skutková věta neuvádí nic bližšího, resp. reálně vzniklá zdravotní újma tam popsaná nevykazuje znaky ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze ovšem hovořit ani o pokusu, protože tzv. skutková věta vůbec nepojednává o tom, k čemu konkrétně, resp. k jakému možnému relevantnímu poranění, odpovídajícímu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, mířilo nedokonané jednání obviněného. To z jejího obsahu reálně nelze dovodit.
Nevyplývá to však ani z navazující části odůvodnění. Okresní soud v bodě 40. rozsudku uvádí, že „nedošlo k natolik závažnému poškození zdraví, které předpokládá § 122 odst. 1 trestního zákoníku“, a proto jednání hodnotil jen jako pokus předmětného přečinu. Podle státního zástupce obviněným napadená právní kvalifikace skutku nemůže obstát. Je to zřejmé nejen s ohledem na nedostatečnost okresním soudem zmíněných okolností, ale též s ohledem na závěry znaleckého zkoumání, které soudy dostatečně nezohlednily.
Z nich se podává, že poranění poškozeného „jsou výsledkem působení zraňujícího násilí jen v nízké intenzitě“ a že diagnostikované poranění „patří do kategorie zcela lehkého (nepatrného) poranění“; přičemž znalec dokonce uvedl že „působení zraňujícího násilí pouze v nízké intenzitě nevede ke vzniku žádných závažnějších (těžkých) zranění“ (viz str. 47 jeho znaleckého posudku). Po objektivní stránce tedy nic, co by svědčilo útoku bezprostředně mířícímu ke způsobení ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr.
zákoníku, které předpokládá již relativně citelnou poruchu zdraví. Sám okresní soud pak zmiňuje výraznou fyzickou převahu obviněného, kdy je evidentní, že jednání obviněného nebylo vedeno úmyslem způsobit poškozenému relevantní poranění. Nelze tak dovodit ani subjektivní stránku deliktu. Poukazuje rovněž na to, že znalec navíc ve svých expertních závěrech konstatuje minimálně dva a dva údery, nikoliv pět a pět úderů, jak činí okresní soud v tzv. skutkové větě. Tady lze podle názoru státního zástupce navíc identifikovat poměrně výrazný rozpor.
Ačkoliv obviněný výše rozebranou konkrétní vadu explicitně nezmínil, tak platí, že vadu právní kvalifikace označil, když namítl, že právní kvalifikace deliktu jako pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku není správná.
13. Domáhá-li se pak obviněný právní kvalifikace jednání jako pokusu přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146a odst. 1 tr. zákoníku, není to možné. I tento delikt by totiž vyžadoval ke spáchání počínání mířící ke způsobení trestněprávně relevantní poruchy zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně úmyslu, což však není v řešeném případě splněno. Akceptování požadavku obviněného by tak v konečném důsledku mohlo vést k porušení čl. 39 Listiny (princip nullum crimen sine lege), což nelze připustit.
14. Státní zástupce pro úplnost doplnil, že musí přitakat obviněnému v tom, že pokud soudy uplatnily § 146 odst. 1 tr. zákoníku na úkor § 146a odst. 1 tr. zákoníku, tak pochybily. Uvedl, že posledně zmíněnou normu lze alternativně uplatnit též tehdy, pokud pachatel jedná „v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“. Soudy konstatovaly, že v případě poškozeného šlo o předchozí zavrženíhodné jednání, přesto ustanovení § 146a odst. 1 tr. zákoníku odmítly aplikovat s tím, že jednání obviněného „již bezprostředně nenavazuje na jednání poškozeného“, a jednalo se tak o mstu a snahu vzít potrestání do vlastních rukou (viz bod 48. rozsudku nalézacího soudu, bod 9. usnesení odvolacího soudu). Sám okresní soud nicméně opakovaně zdůrazňoval, že obviněný s další osobou po poškozeném „požadovali pouze jeho přiznání“ a „jít na policii“ (srov. např. bod 24. či 25. rozsudku okresního soudu). S tím navazující závěry o prosté pomstě vůbec nekorespondují. Též obsah tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku stran „vydírání“, resp. požadavků tam uvedených též nesvědčí o pouhé bezúčelné pomstě. Navíc i kdyby se jednalo o obyčejnou pomstu, tak ta přišla po odporném a odpudivém jednání poškozeného v podobě znásilnění dítěte. Tudíž i případná prostá pomsta, o kterou však v řešeném případě nešlo, by byla jednáním učiněném v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, a tedy za podmínek § 146a odst. 1 tr. zákoníku. Kromě nepřípadného odkazu na pomstu je nepřiléhavý rovněž argument časového odstupu. Ustanovení § 146a odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k předchozímu zavrženíhodnému jednání nestanovuje podmínku blízké časové souvislosti. Zakotvuje toliko souvislost věcnou (arg. „v důsledku“). A tato podmínka byla splněna bez pochyby.
15. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud vztahu k dovolateli podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně a zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a ve vztahu ke druhému z obviněných (který nepodal dovolání ani odvolání) je zrušil podle § 265k odst. 2 tr. ř. za užití § 261 tr. ř., a podle § 265l tr. ř. věc obou obviněných přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k novému projednání a rozhodnutí.
III.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
17. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 6 To 24/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
18. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
19. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
20. Ačkoli obviněný výslovně odkazuje na první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., v projednávané věci ji uplatnit nelze. První alternativa by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně odvolání obviněného projednal, kdy následně z jeho podnětu rozhodl výše uvedeným usnesením. Tato varianta proto nepřichází v úvahu a odkaz obviněného na tuto variantu je nesprávný.
21. V úvahu přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu toliko v jeho druhé variantě, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) tr. ř.
22. Stěžejní námitkou obviněného je námitka nesprávného právního posouzení skutku, resp. užití nesprávné právní kvalifikace skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kdy je obviněný přesvědčen, že jeho jednání mohlo být nanejvýše posouzeno jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku. Uvedená námitka je podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
23. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
24. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
25. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).
26. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, například v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
27. Obviněný byl odsouzen za přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
28. Pokusem trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, nicméně k dokonání trestného činu nedošlo.
29. Při pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku pachatel svým úmyslným jednáním již bezprostředně směřuje ke spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedojde jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli. Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu především tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je charakterizován především nedostatkem následku, který je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu, resp. účinku, pokud ho daná skutková podstata vyžaduje. Pokus vyvolává pouze nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde. Vzhledem k tomu, že u pokusu chybí následek (účinek), není možno ukotvit ani příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a následkem (účinkem), požadovaným u dokonaného deliktu, neboť pachatel tento následek nezpůsobil (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 295–298).
30. Přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému ublíží na zdraví.
31. Způsobení ublížení na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito (zda k němu došlo např. úderem pěstí nebo za použití nějaké zbraně ve smyslu § 118 tr. zákoníku, např. klacku), zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Ublížením na zdraví ve smyslu ustanovení § 122 odst. 1 tr. zákoníku se pak rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. Tři v zákoně uvedené prvky, které charakterizují stav ublížení na zdraví a musí být dány kumulativně, je třeba vykládat ve vzájemné spojitosti a souvislosti a nelze je od sebe oddělovat, neboť jde o určení povahy a závažnosti újmy na zdraví. Při zvažování, zda došlo k ublížení na zdraví, mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který tělesný orgán a jaká jeho funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu, a zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje. Je třeba zdůraznit, že posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální (srov. R II/1965). Dále je třeba posuzovat, jaké potíže měl poškozený, a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu (srov. R 2/1966).
32. Poruchou zdraví (způsobenou zraněním) nebo jiným onemocněním je takový změněný zdravotní stav poškozeného, který nastal v důsledku jednání pachatele a projevoval se nikoli jen nepodstatným zhoršením tělesných (fyziologických) nebo duševních (psychických) funkcí organismu. Nicméně ne každá porucha zdraví nebo jiné onemocnění je ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Proto zde nestačí například jen přechodné a krátkodobé bolesti nebo nevolnost, malé oděrky, nepatrné ranky, hučení v uších apod. Znesnadnění obvyklého způsobu zpravidla pak spočívá v omezení pohyblivosti (hybnosti) nebo dokonce v upoutání na lůžko nebo v jiném klidovém režimu, v tělesné bolestivosti, zvýšené tělesné teplotě nebo v horečkách, v užívání léků, zejména pokud jde o jejich vedlejší negativní účinky, v pracovní neschopnosti apod., což má za následek omezení různých složek obvyklého způsobu života nemocného, a to jak po pracovní, společenské, kulturní, sportovní, tak i zábavní stránce.
Nesmí přitom trvat jen po krátkou dobu. Soudní praxe při zvažování všech shora uvedených kritérií vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého musí zpravidla trvat nejméně sedm dní (srov. R 2/1966). Pokud jde o to, že ublížení na zdraví „vyžaduje lékařské ošetření“, je třeba vycházet z toho, že není důležité, zda skutečně k lékařskému ošetření došlo, poněvadž se poškozený k takovému ošetření dostavil, ale zda u zranění nebo jiného onemocnění, které poškozený utrpěl, obvykle pravidelně k takovému ošetření dochází (srovnej Šámal, P.
a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1314– 1317).
33. Ze skutkové věty rozsudku se stran újmy na zdraví podává, že obviněný P. S. „vytáhl nezletilého násilím z vozidla ven, kde nezletilý upadl na zem“, načež „ho P. S. udeřil pěstí nejméně pětkrát do hlavy a nejméně pětkrát ho kopl nohou do zad do bederní oblasti“, čímž spoluobvinění způsobili poškozenému „zhmoždění hlavy v čelně-spánkové krajině vlevo, zhmoždění zad v bederní krajině a zlomeninu skloviny pravé horní jedničky v okrajové části s mírnou viklavostí tohoto zubu, s nutností hospitalizace v Uherskohradišťské nemocnici, a.
s. v době od 17. 10. 2021 do 19. 10. 2021, bez dalšího výraznějšího omezení v obvyklém způsobu života“. V odůvodnění rozsudku nalézací soud popsal, jaká omezení byla spojena se zraněními poškozeného (bod 39. odůvodnění rozsudku). Zejména se jednalo o dvoudenní hospitalizaci za účelem sledování vývoje jeho zdravotního stavu, následný klidový režim po dobu 7 dní, který však již nebyl spojen s žádným výraznějším omezením v obvyklém způsobu života, a doporučení jíst měkčí stravu z důvodu poranění předního zubu, což rovněž nelze považovat za výraznější omezení.
Zranění poškozeného si vyžádala lékařské ošetření v nemocnici, „přičemž však toto zranění neomezilo poškozeného v obvyklém způsobu života, respektive v míře, která je dle ustálené judikatury odpovídající svou závažností k naplnění zákonné definice uvedené v ustanovení § 122 odst. 1 trestního zákoníku“ (bod 39. odůvodnění rozsudku). Z uvedeného je možno vyvodit, že reálně vzniklá újma na zdraví, jak je popsána ve skutkové větě rozsudku, podmínky ustanovení § 122 odst. 1 tr. zákoníku nenaplňuje, a to ať už se jedná o znesnadnění obvyklého způsobu života, neboť se jednalo v podstatě pouze o dvoudenní hospitalizaci za účelem pozorování spojenou s obvyklými omezeními danými pobytem v nemocničním zařízení, tak o způsobená zranění, která spočívala v pohmožděninách a zlomené sklovině horního zubu.
Samotné odůvodnění nalézacího soudu uvádí, že způsobená újma nebyla natolik závažná, aby naplnila trestněprávní rámec předpokládaný ustanovením § 122 odst. 1 tr. zákoníku (bod 39. odůvodnění rozsudku). Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Miroslava Ďatka, Ph.D., (č. l. 288–339 spisu) se podává, že úrazové změny ve svém souhrnu představují zcela lehké (nepatrné) poranění (znalecký posudek č. l. 331 spisu).
34. Právě z důvodu, že nedošlo k natolik závažnému poškození zdraví, nalézací soud kvalifikoval jednání obviněného pouze jako pokus přečinu ublížení na zdraví (bod 40. odůvodnění rozsudku). Uvedl, že opakované údery pěstí do oblasti hlavy a opakované kopy směřované do bederní oblasti, byť byly nikoli silné intenzity, mohly vést k následku předvídanému zákonem, tj. poruše zdraví ve smyslu ustanovení § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud poukázal na výraznou odlišnost v tělesné konstituci obou spoluobviněných a nezletilého poškozeného, na četnost útoků a místa, kam byly fyzické ataky směřovány. Závěr nalézacího soudu pak byl ten, že k dokonání činu nedošlo „jen v důsledku náhody a rychlé reakce poškozeného, který se choulil do klubíčka a snažil se chránit citlivá místa, tj. bez přičinění obžalovaných“ (bod 40. odůvodnění rozsudku). Je třeba poukázat na to, že skutková věta neobsahuje žádný popis toho, k jakému následku, resp. případnému zranění jednání spoluobviněných mohlo vést, tedy jaká fyzická újma poškozenému ze strany spoluobviněných hrozila. Závěr, že k dokonání činu nedošlo díky včasné reakci poškozeného, je pak poněkud zarážející právě s ohledem na nalézacím soudem uváděné skutečnosti, zejména pak fyzickou a silovou převahu spoluobviněných nad nezletilým poškozeným. Pokud bylo záměrem spoluobviněných poškozenému způsobit újmu na zdraví, pak by takový záměr neměli problém uskutečnit, ať by se poškozený bránil jakkoli.
35. K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku přitom nestačí, že pachatel jednal úmyslně ve smyslu ustanovení § 15 tr. zákoníku, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku (účinku) ublížení na zdraví (srov. R 22/1968-I., shodně R 19/1963). Přitom postačí i eventuální (nepřímý) úmysl, kdy pachatel musí vědět, že svým jednáním může způsobit poškozenému poruchu zdraví nebo jiné onemocnění v intenzitě požadované § 122 odst. 1 tr. zákoníku, a musí být s takovým následkem (účinkem) srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1544). Pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 tr. zákoníku přichází do úvahy tehdy, pokud pachatel jednal v takovém úmyslu, avšak k ublížení na zdraví nedošlo.
36. Na otázku, zda jednáním obviněných mohlo dojít u poškozeného k jinému závažnějšímu zranění, znalec MUDr. Ďatko uvedl, že úrazové změny na těle poškozeného byly výsledkem působení zraňujícího násilí jen v nízké intenzitě, přičemž působení zraňujícího násilí v nízké intenzitě nevede ke vzniku žádných závažnějších (těžkých) zranění (znalecký posudek č. l. 337 spisu). Nelze se ztotožnit s představou, že obviněným užité násilí jen ve velmi nízké intenzitě bylo odrazem reakce poškozeného, resp. že by reakce poškozeného nějakým způsobem byla sto ovlivnit intenzitu fyzického ataku na jeho osobu. Naopak se jeví pravděpodobným, že ze strany obviněného bylo užito násilí v nízké intenzitě zcela záměrně, neboť nic nenasvědčuje tomu, že bylo úmyslem spoluobviněným způsobit poškozenému újmu na zdraví, která by ve smyslu ustanovení § 122 odst. 1 tr. zákoníku představovala citelnou poruchu zdraví.
37. Ve vztahu k úmyslu obviněného lze poukázat i na další skutečnosti, které byly nalézacím soudem poněkud opomenuty. Z výpovědi svědka M. S., partnera matky poškozeného, se podává, že obviněný v den, kdy přijel k domu poškozeného a ptal se po něm, „byl během jejich rozhovoru stejný jako vždycky, byl bez emocí, ale usměvavý, proto ho o to více překvapilo, co pak udělal“ (bod 5. odůvodnění rozsudku). Ačkoli obviněný pravý důvod své návštěvy zapřel, zcela zjevně se ovládal a jeho chování nevykazovalo ničeho neobvyklého, a to navzdory skutečnosti, že se před méně než dvěma dny dozvěděl o možném sexuálním zneužití své nezletilé dcery.
Nalézací soud vyhodnotil uvedenou skutečnost v neprospěch obviněného, kdy dospěl k závěru, že uvedené svědčí o tom, že obviněný měl od pátečního večera dostatečně dlouhou dobu k tomu, aby informaci o sexuálním zneužití své nezletilé dcery zpracoval, resp. že tuto zpracoval a společně se spoluobviněným naplánoval setkání s poškozeným. Uvedené však stejně tak může vypovídat o tom, že obviněný se spoluobviněným M. přijeli k domu poškozeného s úmyslem zjistit skutečný stav věci, ověřit si u něho zjištěné informace a případně získat jeho přiznání, nikoli s úmyslem se poškozenému mstít, resp. tomuto jakkoli fyzicky ublížit.
Ostatně ze samotné výpovědi poškozeného se podává, že nastoupil do auta dobrovolně, což svědčí o tom, že se obviněný nechoval způsobem, který by u poškozeného vyvolával jakékoli obavy. Ty vyvolal následně až samotný rozhovor mezi nimi, kdy poté, co na otázku, zda poškozený zná dceru spoluobviněného M. a co s nezletilou dělal, odpověděl kladně s tím, že s ní měl sexuální kontakt. Dle jeho výpovědi pak začal spoluobviněný M. zvyšovat hlas a dožadoval se dalších doplňujících informací. Zjevně tedy jednání spoluobviněných po přiznání poškozeného k tomu, že s nezletilými dcerami obou spoluobviněných měl sexuální kontakt, změnilo svou formu, kdy poškozený sám uvedl, že „v tuto chvíli již P.
„nerozdýchal“ svědkovu reakci, naštval se, chytl ho za tričko a vytáhl ho z auta“ (bod 18. odůvodnění rozsudku). Nelze opomenout skutečnost, že rozhovor s poškozeným byl spoluobviněným M. nahráván na mobilní telefon. Skutečnost, že si obvinění rozhovor nahrávali, resp. nahráli si přiznání poškozeného, napovídá spíše tomu závěru, že jejich prvotním zájmem opravdu bylo ověření informace, zda k jednání poškozeného skutečně došlo, a případné získání přiznání poškozeného, nikoli msta, jak uzavřel nalézací soud. Požadavek, aby se poškozený šel následně udat na policii, pak svědčí o tom, že obvinění neměli v úmyslu svoje jednání jakkoli zastírat, resp. brát spravedlnost do vlastních rukou, ale počítali s tím, že předchozí jednání poškozeného bude řešit policie.
Uvedené závěry tak zpochybňují závěry soudu stran jednání v pokusu ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako naplnění subjektivní stránky přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
38. Určité pochybnosti lze shledat i v závěrech týkajících se mechaniky vzniku zranění poškozeného. V rámci skutkové věty se uvádí, že poté, co poškozený upadl na zem a schoulil se do klubíčka, obviněný P. S. jej „udeřil pěstí nejméně pětkrát do hlavy a nejméně pětkrát ho kopl nohou do zad do bederní oblasti“. Vycházel tak zjevně z výpovědi poškozeného, který uvedl, že se jednalo o pět až deset úderů a pět až deset kopů, přesnější údaj si nebyl schopen již vybavit. Nalézací soud uvádí v bodě 40.
odůvodnění rozsudku, že se jednalo o opakované údery a opakované kopy. Znalec v rámci svého posudku k mechanice vzniku zranění nicméně uvedl, že „teoreticky nejmenší počet úderů, kterými lze vysvětlit úrazové změny skutečně zjištěné na těle poškozeného, jsou dva údery do hlavy a dva údery do bederní části zad“ (znalecký posudek č. l. 337–338 spisu). Připustil sice, že ze soudně lékařského hlediska v případě opakovaného působení násilí na stejné místo, je přípustný i větší počet úderů do hlavy i zad poškozeného, nicméně uvedenou nesrovnalostí se měl nalézací soud zabývat, což neučinil.
Uvedená vada by spadala pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, resp. jednalo by se o variantu předmětného dovolacího důvodu ve formě zjevného rozporu.
39. Nejvyšší soud má za to, že i přes uvedené skutečnosti, je třeba se vypořádat i s námitkami obviněného stran neuplatnění právní kvalifikace podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku, tedy posouzení jednání obviněného jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, a to s ohledem na skutečnost, že byť uvedená právní kvalifikace za stávajícího skutkového stavu, jak rozvedeno výše, nepřichází do úvahy, ze strany nalézacího soudu došlo k chybnému vyhodnocení její případné aplikace. S ohledem na skutečnosti uvedené v bodě 37.
tohoto usnesení je zjevné, že rozhovor mezi poškozeným a oběma spoluobviněnými zpočátku probíhal klidně, čemuž odpovídá i předcházející chování obviněných u domu poškozeného a během jízdy autem. Poškozený byl požádán o to, aby zůstal v autě, přičemž byl dotazován na jeho vztah s dcerami obviněných, kdy tento rozhovor byl nahráván. Poté, co přiznal sexuální kontakt s nezletilými dcerami obviněných, došlo ze strany obviněných ke zjevné změně chování, kdy začali zvyšovat hlas a dožadovali se detailnějšího popisu toho, k čemu mezi poškozeným a dcerami obviněných došlo, což doplnili požadavky na to, aby se šel udat na policii a nevracel se do XY.
Podle vlastních slov poškozeného jeho odpovědi vyvolaly v obviněném S. emotivní reakci, kdy přikročil k tomu, že poškozeného vytáhl z auta a následně fyzicky atakoval. Je možno uvést, že přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Obviněný namítal, že jeho jednání bylo následkem silného rozrušení, stejně jako předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, které spočívalo v sexuálním zneužití nezletilých dcer obou obviněných.
Silné rozrušení pachatele je chápáno jako duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu. Závěr nalézacího, a potažmo odvolacího soudu, že obviněný nemohl jednat v silném rozrušení, vycházel ze skutečnosti, že se o zneužití dcery dozvěděl již několik dní před incidentem a měl tak dostatek času informaci zpracovat a následně zcela racionálně naplánovat postup, kterým docílí přiznání poškozeného.
Na psychický stav přitom bylo podle nalézacího soudu možno usuzovat i z nahrávky pořízené jimi samotnými, na níž sice lze vysledovat určité emoční napětí, nikoli však silné rozrušení požadované zákonem (bod 47. odůvodnění rozsudku). Silné rozrušení se musí projevovat v průběhu činu, nicméně neexistuje jakýkoli návod na to, jak má konkrétní jedinec jednat, resp. se chovat, aby jeho jednání bylo sto vykazovat znaky silného rozrušení. Jedná se o velmi subjektivní pocit, který se může u různých lidí projevovat zcela odlišným způsobem.
Sama o sobě skutečnost, že jedinec navenek vykazuje prvky sebeovládání ještě neznamená, že jeho vnitřní psychické rozpoložení tomuto rovněž odpovídá.
I na první pohled velmi pragmatické jednání tak může být odrazem vnitřního zmatku, rozrušení či dokonce šoku. S ohledem na komplikovanost lidského chování ve vyhrocených situacích je pro takové případy vhodné zajistit odborné (znalecké) posouzení psychického stavu pachatele v době spáchání činu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1513/2012, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2013). Důležitý je pak i samotný průběh události, při které dojde k jednání, které je možno kvalifikovat jako ublížení na zdraví.
Nejvyšší soud má za to, že nalézací, a potažmo odvolací soud tuto skutečnost dostatečně nezkoumaly, resp. dostatečně se nevypořádaly s tím, že fyzický atak na poškozeného přišel jako reakce na přiznání poškozeného k tomu, že k sexuálnímu kontaktu mezi ním a dcerami spoluobviněných skutečně došlo a na to, jak tuto skutečnost svými slovy popsal. Ze samotné výpovědi poškozeného se podává, že ke gradaci jednání obviněného došlo až právě v reakci na jeho přiznání a popis situace. Takováto gradace v jednání obviněného by pak mohla odpovídat nalézacím soudem zmiňované prudké afektivní reakci, kdy se pachatel ocitl tváří v tvář osobě, která vlastními slovy přiznala sexuální zneužití jeho nezletilé dcery.
Nalézací soud připustil, že jednání poškozeného vůči nezletilým dcerám obou obviněných by bylo bezesporu možno vyhodnotit jako předcházející zavrženíhodné jednání (bod 47. odůvodnění rozsudku). Z ustálené soudní praxe plyne, že za zavrženíhodné jednání poškozeného, jehož důsledkem je ublížení na zdraví, lze považovat jeho chování, které je v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Jde o jednání zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 575/2011, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2011, seš. 76, č. T 1395 a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1513/2012). Jedná se tedy o podnět, který vykazuje mimořádnou intenzitu. Znásilnění nezletilé dcery zcela jistě takovým podnětem je. Nalézací, a potažmo odvolací soud nicméně konstatovaly, že v projednávané věci neexistovala mezi jednáním obviněných a předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného bezprostřední časová návaznost, tedy, že nebyla splněna podmínka blízké časové souvislosti.
Nalézací soud v bodě 24. odůvodnění rozsudku poukázal na to, že spoluobviněný M. věděl o sexuálním zneužití své dcery měsíce dopředu, obviněný S. pak dva dny před incidentem (ve skutečnosti se jednalo o dobu kratší než dva celé dny), tedy takříkajíc s předstihem (bod 47. odůvodnění rozsudku). Nejvyšší soud má za to, že s ohledem na velmi citlivou a zraňující informaci o znásilnění nezletilého dítěte, je ze strany nalézacího soudu poněkud svérázné konstatovat, že otec má během necelých 48 hodin dost času na to vyrovnat se se zjištěním, že se jeho dítě stalo obětí sexuálně motivovaného násilí.
Podle nalézacího soudu, to, že „následné jednání obžalovaných, které bylo vyvoláno předchozí činností poškozeného, však již bezprostředně nenavazuje na jednání poškozeného“, a že „ od znásilnění nezletilých dětí uplynula delší doba“, svědčí pro závěr, že se ze strany obviněných nejednalo o omluvitelnou pohnutku, ale o mstu poškozenému za jednání, kterého se dopustil vůči jejich dcerám, a tedy o snahu vzít potrestání jeho osoby do vlastních rukou. S takovým závěrem se nicméně nelze ztotožnit. Neodpovídá tomu ani zjištěný skutkový stav, ani ona zmiňovaná bezprostřední časová souvislost.
Za prvé, podmínka blízké časové souvislosti ve vztahu k předchozímu zavrženíhodnému jednání coby omluvitelné pohnutce není nikde stanovena. Jak správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, ustanovení § 146a odst. 1 tr. zákoníku zakotvuje toliko souvislost věcnou, která zde bezesporu dána byla. Za druhé, nelze opomenout gradaci jednání obviněného vůči poškozenému, kdy i ve vztahu ke spoluobviněnému M., byť se o sexuálním zneužití své dcery dozvěděl o měsíce dříve, se v uvedené chvíli jednalo o první konfrontaci s poškozeným tváří v tvář, při níž se poškozený ke svému předešlému jednání přiznal, tedy o okamžik, kdy osobně a svými slovy potvrdil, že se dcery obou obviněných staly obětmi sexuálního útoku.
Uvedenou situaci a následnou reakci na ni nelze bagatelizovat a je třeba se touto řádně zabývat.
40. Přestože obviněný P. S. nevznáší námitky ve vztahu k právnímu posouzení jeho jednání rovněž jako přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba se s ohledem na zjištěný skutkový stav zabývat i touto právní kvalifikací. Obvinění podle závěrů nalézacího, a potažmo odvolacího soudu jednali s úmyslem „získat AAAAA přiznání k trestné činnosti a přimět ho jít na policii“ (bod 24. odůvodnění rozsudku). Takový záměr neodpovídá nalézacím soudem učiněnému závěru, že cílem jednání obviněných byla msta. Výhrůžky, které ze strany obviněných podle skutkové věty vůči poškozenému zazněly, zcela jistě nelze zlehčovat, zejména, jednalo-li se v případě poškozeného o nezletilého, nicméně i zde je třeba vypořádat se s otázkami vztahujícími se k jednání a motivu obviněných, tedy i otázkou, do jaké míry bylo jejich jednání ovlivněno jejich psychickým rozpoložením.
41. S ohledem na výše uvedené tedy shledal Nejvyšší soud námitky obviněného stran nesprávného právního posouzení skutku důvodnými. Nejvyšší soud proto přistoupil ke zrušení dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, a s ohledem na povahu zjištěných vad i jemu předcházejícího rozsudku nalézacího soudu. Věc se tak vrací do stadia řízení před nalézacím soudem, k novému projednání a rozhodnutí věci.
IV.
42. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného P. S. je důvodné, a ze shora stručně rozvedených důvodů proto z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. ve vztahu k tomuto obviněnému zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 6 To 24/2024, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 27. 11. 2023, č. j. 8 T 46/2022-490, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud použil ustanovení § 261 tr. ř. a zrušil shora uvedená rozhodnutí i ve vztahu k obviněnému M. M. (beneficium cohaesionis), který dovolání (a ani odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) nepodal, neboť důvody, pro které nemohou napadená rozhodnutí obstát ohledně obviněného P. S., měly v případě totožné trestné činnosti spáchané ve spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 23 tr. zákoníku přímý dopad na správnost právní kvalifikace i jeho jednání. Zároveň podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Uherském Hradišti jako soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
43. Věc se tak vrací do stadia řízení před nalézacím soudem. V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Zejména je třeba řádně vyhodnotit dostupné důkazní prostředky, případně dokazování doplnit v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., správně vyhodnotit otázku týkající se způsobené újmy na zdraví, stejně jako objektivní a subjektivní stránku jednání obviněných. Přitom je nutno postupovat v souladu s právem na spravedlivý proces a dodržet základní zásady trestního řízení včetně zásady in dubio pro reo. S ohledem na specifické okolnosti projednávané věci je pak třeba se řádně vypořádat i s otázkou případné aplikace principu subsidiarity trestní represe.
44. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
45. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu