1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. 1. 2023, č. j. 2 T 103/2020–520, byl obviněný uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen za to k trestu odnětí svobody na 12 měsíců s podmíněným odkladem na 30 měsíců.
2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se přečinu dopustil zjednodušeně řečeno tím, že 27. 1. 2020 kolem 7:29 hodin při průjezdu kolem strážníka Městské policie XY I. Č. stáhl okénko u řidiče a oslovil jej slovy „To je krásná vesnice, tam, kde bydlíš, máš ještě zdravé dítě? Neboj, už dlouho mít nebudeš“, což v Č. vzbudilo obavu o život a zdraví své a zejména dětí a dalších rodinných příslušníků a obviněný takto jednal z důvodu záště a nesouhlasu s předchozím postupem strážníka při řešení přestupku obviněného. V podrobnostech popisu skutku se odkazuje na prvostupňový rozsudek.
3. Proti němu podali odvolání státní zástupce i obviněný. Oba tyto řádné opravné prostředky však Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 10. 2024, č. j. 7 To 102/2023–595, zamítl podle § 256 tr. řádu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněný. Opřel je o odvolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. řádu. Dovolání koncipoval ne zcela přehledně, kdy do něho pojal pasáže ze svého odvolání i citace z rozhodnutí nižších soudů, aniž by bylo vždy dobře patrné, kde převzaté pasáže přecházejí ve vlastní dovolací argumentaci.
5. Takto obviněný zdůraznil, že jeho základní odvolací námitka směřovala k tomu, že prvostupňový rozsudek byl vyhlášen nezákonně v rozporu s § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný byl totiž rozsudkem ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 3 T 128/2019, odsouzen pro zpronevěru, tento rozsudek napadl odvoláním a k momentu rozhodování prvostupňového soudu v nynější věci ještě nenabyl právní moci. Prvostupňový soud si byl vědom toho, že měl být ukládán souhrnný trest, v zájmu neprodlužování trestního řízení však ve věci rozhodl s očekáváním, že jeho nezákonnost napraví odvolací soud. To se však nestalo a dovolatel odmítl přesvědčení odvolacího soudu, že uvedená nezákonnost byla k momentu jeho rozhodování fakticky napravena. Dle dovolatele měl druhostupňový soud nezákonný prvostupňový rozsudek zrušit a nejméně sám rozsudkem rozhodnout, aniž by dovolatel předjímal jak. Nesprávné (ne)uložení souhrnného trestu lze úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jako nesprávné hmotněprávní posouzení.
6. Dovolatel též nižším soudům vyčetl, že zamítly jeho návrh na provedení vyšetřovacího pokusu, jímž by mělo být ověřeno, zda předmětné výhrůžky lze při zachování jejich srozumitelnosti vyslovit v krátkém čase 4–5 vteřin, který obviněný při průjezdu kolem strážníka měl k dispozici. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že k pronesení takových výroků je zapotřebí 6–8 vteřin, které však k dispozici neměl. Vyšetřovací pokus označil za důkaz jednoznačně relevantní, kdy osvědčuje, zda tvrzené výhrůžky vůbec mohly či nemohly padnout, což platí tím spíše v situaci jediného použitelného usvědčujícího důkazu, jímž je výpověď poškozeného.
7. Obviněný také odmítl, že jemu podsouvaná slova by byla podřaditelná pod výhrůžku podle § 326 tr. zákoníku. Ničím nenaznačil, že dítěti poškozeného na zdraví ublíží, případně v jakém rozsahu. A pokud by taková slova skutečně padla, pak šlo nanejvýš o chování v rozporu s dobrými mravy. Neexistuje také žádný důkaz, který by osvědčoval, že ona údajná výhrůžka byla pronesena s cílem působit na úřední osobu pro výkon její pravomoci. Prvostupňovému soudu vytkl, že se námitkou, že slova nenaplňují obžalovanou právní kvalifikaci, fakticky nezabýval a reagoval pouze na změnu obsahu pronesených slov, kdy nevzal za prokázané, že v závěru zaznělo „…ještě se uvidíme…“. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že tento dovětek tvořil významově důležitou část výroku, bez něhož je posuzování údajně vyřčených vět jako výhrůžky ublížení na zdraví zcela oslabeno. Na tomto nemění nic ani sdělení svědka D. (spolujezdec v automobilu obviněného) o tom, jak vyřčené vnímal, neboť svědkův „právní názor“ jednak není tím, co má svědecká výpověď přinášet, a jednak je tento svědek po konfliktu s obviněným zainteresován na výsledku řízení.
8. Dovolatel sumarizoval, že jeho výhrady nejsou polemikou s nižšími soudy, obviněný nedochází k jiným skutkovým zjištěním, tvrdí však, že některé závěry soudů dovozované ze skutkových zjištění těmto neodpovídají a že nižší soudy vycházely z nesprávného právního posouzení skutku, který dle dovolatele nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Obviněný proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby odvolacímu, případně prvostupňovému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten připustil, že námitku k (ne)uložení souhrnného trestu lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neshledal ji však věcně opodstatněnou, neboť nelze dovodit, že by byly podmínky pro ukládání souhrnného trestu. Formálně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spadá též výtka k neprovedení vyšetřovacího pokusu. Tento důkazní návrh však nižší soudy správně označily za nadbytečný, neboť rozhodná skutečnost byla bez důvodných pochybností prokázána na podkladě dosud provedených důkazů. Důvodnost nelze přiznat ani námitkám obviněného, jimiž dovozuje, že předmětné výroky není možno kvalifikovat jako výhrůžku a tím méně jako výhrůžku pronášenou s cílem působit na úřední osobu pro výkon její pravomoci. Obviněný explicitně zmínil dítě poškozeného a jeho zdraví s tím, že ho „už dlouho mít nebude“, z čehož hrozba újmy na zdraví vyplývá vcelku jednoznačně. Rovněž důvod této hrozby je zřejmý, kdy šlo o projev zášti obviněného vůči poškozenému kvůli jeho předcházejícímu služebnímu zákroku.
10. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, a to v neveřejném zasedání s oporou v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
11. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
12. V prvé řadě nutno zmínit, že všechny dovolací výhrady jsou opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ně patřičně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč jim nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
13. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat opodstatněnost, a tudíž způsobilost odůvodnit požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.
14. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
16. Pod třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu lze podřazovat požadavek obviněného na provedení vyšetřovacího pokusu. V obecné rovině lze souhlasit s tím, že může jít o důkaz podstatný, neboť má osvědčovat samotnou technickou (ne)proveditelnost skutku – pronesení určitého řetězce slov ve vymezeném časovém prostoru. V projednávaném případě se však jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Již nižší soudy pečlivě vyložily, proč tento důkaz pokládají za nadbytečný. Jejich úvahy jsou dostatečně podrobné, logické, srozumitelně vyjádřené a Nejvyšší soud se s nimi ztotožňuje. Nad jejich rámec lze dodat snad jen následující.
17. Jakkoliv takřka každý vyšetřovací pokus je z povahy věci zpravidla vždy zatížen nepřesnostmi spočívajícími v tom, že ne vždy se podaří zcela přesně nasimulovat podmínky, jaké panovaly v místě a čase reálného skutku, je v projednávaném případě vyšetřovací pokus o to problematičtější, že obě komparované veličiny mohou být ve zkoumaném úseku natolik proměnné, že od vyšetřovacího pokusu si nelze slibovat jednoznačný závěr o technické proveditelnosti či neproveditelnosti. Zkoumaný slovní řetězec lze totiž pronášet jak rozvážnou, rétorickou a mimořádně zřetelnou mluvou, tak rychlým úsečným a naléhavým jazykem, popřípadě způsobem nacházejícím se kdekoli mezi oběma těmito mezními póly. V závislosti na tom pak délka potřebná pro vyslovení požadovaného slovního spojení bude oscilovat v určitém pásmu několika jednotek vteřin. Také druhý zkoumaný parametr vykazuje určitou míru proměnnosti, kdy nelze přesně vymezit začátek ani konec slyšitelnosti zvukového projevu obviněného. Jeho výroky totiž byly proneseny v exteriéru a nikoliv v laboratorních podmínkách, v nichž by vnější limity zvukových překážek bránily šíření akustických vln. Díky této neexaktnosti a proměnlivosti vstupu (obou porovnávaných časových hodnot), nelze od poptávaného vyšetřovacího pokusu očekávat ani exaktní výstupy v tom smyslu, že určitý jev nemohl bez porušení fyzikálních zákonů či časoprostorového kontinua nastat.
18. Pro úplnost stojí za zmínku, že obviněný ne zcela popravdě uvádí, že význam vyšetřovacího pokusu je umocněn tím, že bez něho stojí jeho odsouzení na jediném důkazu – na výpovědi poškozeného. Vedle ní je totiž obviněný usvědčován i druhou výpovědí svého spolujezdce D., kterou soudy vzaly za věrohodnější než výpověď původní, a rovněž i výpověďmi kolegů poškozeného, kterým se tento obratem po události svěřil. Byť jimi sdělované informace mají původ v údaji od poškozeného, nižší soudy správně dovodily, že je krajně nepravděpodobné, aby poškozený v krátkém časovém úseku svedl před svými kolegy „sehrát divadlo“ a zosnovat proti obviněnému komplot. To platí o to víc, že měl-li být poškozený takto zdatným manipulátorem, pak postrádá jakoukoliv logiku, aby si vymýšlel právě předmětný slovní řetězec výhrůžek a nezbudoval své spiknutí na výroku daleko údernějším a explicitnějším.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
19. Pod tento dovolací důvod lze podřazovat námitky obviněného, jimiž rozporuje, jak že pronesená slova nejsou kvalifikovanou výhrůžkou, tak že nebyla vyslovena jako odveta či projev zášti vůči úřední osobě. Obě tyto námitky spadají pod označený dovolací důvod, neboť obviněný jimi nezpochybňuje skutková zjištění nižších soudů (pronesená slova), namítá však, že ta nejsou nadána takovými vlastnostmi, které vyžaduje trestní zákoník k tomu, aby zakládala příslušnou skutkovou podstatu. Obě námitky jsou však zjevně neopodstatněné. I v tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje s argumentací nižších soudů, které po právu odmítly umělou a neživotnou konstrukci obviněného o tom, že pronesená slova by snad byla pouhým neškodným a bezvýznamným vybočením ze společenské kurtoazie. Obviněný se pokouší o jakýsi „otrocký překlad“ určitého výroku, u něhož se úzce až zaslepeně upíná pouze na jednotlivá slůvka a zcela opomíjí celkový kontext, provázanost jednotlivých vět a jejich souborné vyznění nesoucí agresivní a výhrůžný náboj. Přehlížet nelze ani aranžmá celé situace, která se vyznačovala do jisté míry silovou pozicí obviněného, který nadřazeně a z bezpečí svého automobilu adresoval své výroky na ulici stojícímu poškozenému. Obviněným pronesený výrok nesl informaci o tom, i) že obviněný ví, kde má poškozený zázemí a tím pádem i slabé místo, ii) že má potomka, který je dosud zdravý a iii) příslib, že dobrý zdravotní stav dlouho trvat nebude. Vzhledem k pozici obviněného, místu a dalším okolnostem pronesení takového výroku nelze ani hypoteticky uvažovat o tom, že obviněný by se cítil být v pozici lékaře, který otci dítěte sděluje nedobrou diagnózu jeho potomka a nelze nalézt ani žádnou další více či méně fantasmagorickou teorii, která by dovolatelův výrok umožňovala interpretovat jinak než pohrůžku ublížením na zdraví dítěti poškozeného. Ani obviněný sám nenabízí vysvětlení, co vlastně svými „noblesními“ slovy měl mínit jiného než vyhrožování.
20. Totéž platí i o účelu výhrůžek adresovaných poškozenému. Nebylo zjištěno, že obviněný s poškozeným by byli v nějakých přátelských vztazích tak, aby dovolatelovy výroky bylo možno interpretovat jako jakýsi černý humor či nadsázku, která měla poškozeného náramně pobavit. Tuto motivaci tedy lze s úspěchem vyloučit. Zbývá tedy pouze motivace z opačné části emočního spektra (zloba, zášť, nenávist) a v této oblasti nebyl zjištěn žádný jiný prvek antagonismu mezi zúčastněnými než průběh zákroku, který v minulosti poškozený jako úřední osoba vedl proti obviněnému. I zde tedy soudy zcela logicky a přesvědčivě dovodily, že obviněný své výhrůžky poškozenému adresoval právě proto, jak poškozený vůči němu v minulosti vykonával svou úřední pravomoc.
21. Po úplnost stojí za zmínku, že přesvědčení dovolatele, že neprokázaný dovětek „…ještě se uvidíme…“ tvořil významově důležitou část výroku, bez něhož je posuzování vyřčených vět jako výhrůžky ublížením na zdraví zcela oslabeno, nemá z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) žádnou relevanci. Právně posuzováno bylo prohlášení obviněného tak, jak bylo soudy zjištěno (tj. bez dovětku), i v této podobě naplňuje parametry výhrůžky pronášené pro výkon pravomoci úřední osoby, a na naplnění znaků skutkové podstaty nemá vliv, zda by výhrůžka ve znění dodatku byla ještě umocněna.
22. Formálně lze pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřazovat i výhrady obviněného proti neuložení souhrnného trestu. Co do požadované míry konkrétnosti se však námitky obviněného s tímto dovolacím důvodem spíše míjejí, neboť obviněný nijak blíže neosvětluje, z jakých důvodů a s oporou o jaké časové milníky se domnívá, že mu měl být ukládán souhrnný trest. Jeho námitky jsou tak veskrze obecné a vznášené navíc především z platformy procedurálních výhrad, kdy odvolacímu soudu vyčetl, že měl ve věci rozhodnout rozsudkem, nevyjádřil však jak. Jinak řečeno, obviněný tvrdí jakési skryté či zastřené porušení hmotného práva v otázce ukládání souhrnného trestu, v čem však ono porušení má spočívat, vůbec nespecifikuje. Pokud by však s jistou dávkou tolerance měla být i takto mlhavě koncipovaná námitka podřazována pod předmětný dovolací důvod, pak jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
23. Je nutno připustit, že otázky souběhu různorodé trestné činnosti se v průběhu času měnily v závislosti na tom, zda a kdy došlo u prvních dvou odsouzení obviněného k efektu, že se na něho počalo hledět, jako by odsouzen nebyl. Toto dopadalo na prvá dvě jeho odsouzení, a to Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 4 T 104/2013 a Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 1 T 228/2014. Druhým z uvedených rozsudků byl ukládán souhrnný trest k prvému a stran souhrnného trestu se na obviněného od 16. 3. 2021 hledělo, jako by k souhrnnému trestu (a tím pádem ani k trestu, k němuž byl souhrnný trest ukládán) odsouzen nebyl. Po této souběhové deaktivaci zmíněných dvou odsouzení byla nová lomová linie souběhu založena okamžikem doručení trestního příkazu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 24 T 122/2019 (tato věc obviněného původně nesla starší spisovou značku, z níž byla pod označenou sp. zn. 24 T 122/2019 vyloučena). Tento trestní příkaz byl obviněnému doručen 27. 11. 2017. Byl sice odporován, nakonec však na něho navazoval odsuzující rozsudek, který posléze došel do právní moci a v důsledku toho význam doručení trestního příkazu coby souběhového lomu zůstal zachován.
24. Nynější trestná činnost obviněného byla z ledna 2020, tedy z doby po doručení zmíněného trestního příkazu. Naproti tomu trestná činnost obviněného řešená u Okresního soudu v Litoměřicích pod spisovými značkami 3 T 128/2019 a 4 T 22/2019 pocházela jednak z roku 2016 (věc 3 T 128/2019) a jednak z přelomu let 2011 a 2012 (věc 4 T 22/2019), tedy z doby před doručením inkriminovaného trestního příkazu a sbíhala se proto právě s trestnou činností původně řešenou oním trestním příkazem a nakonec pravomocně ukončenou rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 2. 2024, č. j. 24 T 122/2019.
25. Lze přisvědčit tomu, že v momentě rozhodování prvostupňového soudu (18. 1. 2023) ještě nebyl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 24 T 122/2019 z 26. 2. 2024 ani vyhlášen, natož aby nabyl právní moci. Tento stav se však změnil k momentu rozhodování odvolacího soudu v nynější kauze (29. 10. 2024), kdy předtím již rozhodnutím tamního odvolacího soudu z 3. 10. 2024 nabyl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 24 T 122/2019 právní moci. K momentu rozhodování odvolacího soudu v nynější kauze se tak fakticky zhojila vada, která byla založena k momentu rozhodování prvostupňového soudu a obviněnému byl proto po právu ukládán trest nikoliv souhrnný, nýbrž samostatný. Podrobnosti vyplývají z následujícího schématu:
IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
26. Dovolací důvod podle tohoto ustanovení obviněný neuplatnil v prvé alternativě – tedy že mu bylo odepřeno právo na přístup k druhé instanci. Uplatnil jej v alternativě druhé – totiž že odvolací soud v rámci svého přezkumu neodstranil vadu vytýkanou již v řádném opravném prostředku. Tento dovolací důvod lze ovšem úspěšně uplatnit jen tehdy, byla-li zjištěna vada zakládající některý z důvodů dovolání, jež by zatěžovala řízení před soudem prvního a druhého stupně. To se však v projednávané věci nestalo, neboť námitky obviněného k namítaným jiným dovolacím důvodům se s nimi buď míjely, anebo byly shledány zjevně neopodstatněnými. V. Způsob rozhodnutí
27. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl jednak námitky, které s uplatněnými dovolacími důvody míjejí, a jednak výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
28. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 26. 6. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Zpracoval: Mgr. Ondřej Vítů