3 Tdo 521/2024-999
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovolání obviněného K. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 4. 1. 2024, č. j. 55 To 303/2023-861, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 7/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. M. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále také jen „okresní soud“) ze dne 9. 10. 2023, č. j. 1 T 7/2023-754, byl obviněný K. M. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným „organizátorstvím“ zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině, za což byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného A. C. a o nároku na náhradu škody, který uplatnila poškozená Odborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví.
2. O následných odvoláních obou obviněných rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále také jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 4. 1. 2024, č. j. 55 To 303/2023-861, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného K. M. v celém rozsahu a u obviněného A. C. pouze ve výroku o trestu vyhoštění. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného K. M. uznal vinným „návodem“ k zvlášť závažnému zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za které ho podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak obviněnému uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně s obviněným A. C. poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví na náhradě škody částku 71 720 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek okresního soudu nezměněn.
3. Podle výroku rozsudku krajského soudu spočívala trestná činnost dovolatele v tom, že (převzato z uvedeného rozsudku)
dne 11. 9. 2021 v době od 02:30 hodin do 02:37 hodin nejprve před hernou XY a pak na ulici XY v XY, vedle herny XY, v uličce vedoucí z XY směrem k ulici XY, A. C. a V. I. M., který je stíhán samostatně, přislíbil finanční hotovost za to, že poškozeného I. H. zbijí, také jim ukazoval platební kartu, kdy na tomto základě A. C. a V. I. M. společným jednáním v úmyslu způsobit poškozenému zranění, poté co obviněný K. M. do poškozeného žduchnul, napadli I. H., a to nejprve tak, že ho odtáhli do uličky, pak ho bili přesně nezjištěným počtem úderů pěstmi do obličeje a kopy, během tohoto jednání A. C. i V. I. M. K. M. ještě vykřikoval „já tě zmlátím, já ti dám“, sám do samotného útoku dále nijak nezasahoval, následně A. C. i V. I. M. s napadáním sami přestali, dále v přesně nezjištěné době dne 11. 9. 2021 v čase od 02:53 hodin do 03:00 hodin již na ulici XY v XY u domu č. XY, v parčíku naproti Y, společným jednáním nejprve A. C. doběhl poškozeného I. H., udeřil ho pěstí do obličeje, následně poškozený upadl, pak doběhl na místo V. I. M., který začal I. H. kopat do těla i šlapat po něm, oba jej ještě kopali do boku, přitom je I. H. prosil, aby svého jednání zanechali, načež se I. H. přestal bránit a zůstal jen ležet, kdy toto když útočníci zjistili a také ještě po výzvě obviněného K. M. k ukončení jednání s útokem přestali a po jejich odchodu z místa I. H. vstal a z místa odešel a tímto jednáním I. H. utrpěl zranění, a to zlomeninu sedmého až desátého žebra, kdy deváté a desáté žebro byly zlomeny dvojitě, kompletní pneumotorax na levé straně (průnik vzduchu do levé pohrudniční dutiny mezi poplicnici a pohrudnici s kompletním kolapsem plíce), průnik vzduchu do měkkých tkání hrudní stěny (podkožní emfyzém), zlomeninu vnitřní stěny levé očnice bez posunu, pohmoždění levé oční koule, průnik vzduchu do levé oční jámy a do měkkých tkání obličeje (pneumoorbita) a pohmoždění s podkožním krevní výronem na čele vlevo s omezením v běžném způsobu života po dobu minimálně šesti týdnů, kdy práceschopným byl uznán až od 8. 11. 2021“.
II. Dovolání a vyjádření státního zástupce k němu
4. V dovolání proti rozsudku krajského soudu, které podal prostřednictvím obhájce Mgr. Davida Černého, obviněný K. M. odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. V odůvodnění svého opravného prostředku nejprve vylíčil genezi rozhodování soudů v nynější trestní věci a poté připomněl, že od počátku trestního řízení popíral, že by měl cokoli společného s „druhým incidentem“. Setrval na tom, že pokud Rumuni znovu napadli poškozeného v parčíku naproti XY, nijak je již k tomuto dalšímu útoku nemotivoval. Neměl totiž zájem na tom, aby poškozenému bylo ublíženo nějakým významnějším způsobem. Po ukončení první potyčky v blízkosti herny pro něj celá věc skončila a jestliže útočníci poškozeného zbili znovu, jednalo se z jejich strany o exces z původní dohody, a to jak na útoku samotném, tak i na způsobu a intenzitě jeho provedení.
Dovolatel navíc míní, že i kdyby je pobízel, aby poškozeného napadli znovu, nebylo by možné takový skutkový závěr automaticky spojovat s jeho přímým nebo nepřímým úmyslem způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Ze skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku se podává pouze tolik, že jeho návodné jednání mělo směřovat k tomu, aby útočníci poškozeného zbili. Jeho srozumění s tím, že poškozenému způsobí těžkou újmu na zdraví, z ní ale dovodit nelze, a žádné skutkové závěry k tomu nelze vyčíst ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Soudy neměly k dispozici jediný konkrétní poznatek o tom, co vlastně po útočnících jako návodce chtěl a k čemu je ponoukal. Stejně tak nebylo ničím prokázáno, že by je při druhém útoku povzbuzoval, ať v napadání poškozeného pokračují či jej dokonce ještě zintenzivní. Z kamerového záznamu je naopak jasně patrné, že řešený útok započal tím, že jeden z útočníků se rozběhl za poškozeným spontánně, když ho viděl odcházet z náměstí, a druhý útočník ho následoval. Dovolatel za nimi neběžel a poté, co dorazil na místo druhého útoku, ihned oba vyzval, aby svého počínání zanechali.
Již to prakticky vylučovalo přijetí závěru, že byl alespoň srozuměn s následkem předvídaným v § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud tak mohl jeho jednání posoudit nanejvýš jako návod k přečinu ublížení na zdraví podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Právní kvalifikace, kterou zvolil, nebyla správná. Tím byl založen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
6. V další části podání se obviněný znovu vymezil vůči skutkovému zjištění soudů, že oba hlavní pachatelé jednali na jeho pokyn i ve druhé fázi incidentu, která nakonec vyústila ve způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému. Tento závěr označil za zjevně rozporný s obsahem provedených důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Opětovně zdůraznil, že žádným důkazem nebyla vyvrácena jeho obhajoba, podle níž onen druhý útok vzešel výhradně ze spontánního rozhodnutí jednoho z hlavních pachatelů, jímž se ten druhý nechal strhnout. Takové verzi skutkového děje odpovídala už skutečnost, že on sám po příchodu na místo napadení oba Rumuny vyzval, ať poškozeného nechají být. K tomu, že by dotyční jednali na jeho popud, žádný důkaz proveden nebyl. Jeho absenci odvolací soud nahradil pouze vlastní spekulativní úvahou, podle které spoluobviněný C. a jeho společník M. sami neměli důvod poškozeného znovu napadnout, jestliže ho ani neznali, a tudíž je i k tomuto útoku (stejně jako v první fázi) musel pobídnout právě dovolatel. Pokud krajský soud označil tuto verzi za logickou, pak se dovolateli jako neméně logická jeví i jeho verze, podle níž oba jmenovaní na poškozeného znovu zaútočili prostě jen proto, že byli pod vlivem alkoholu, nebo v důsledku momentálního vnitřního rozpoložení vyvolaného dřívější rvačkou. Tato varianta pak podle jeho názoru měla být při respektu k zásadě in dubio pro reo upřednostněna.
7. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně jeho osoby zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 1. 2024, č. j. 55 To 303/2023-861, v celém rozsahu a odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání konstatoval, že námitky obviněného, jimiž vylučoval svůj aktivní podíl na druhém napadení poškozeného, nepřekročily meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů. Sám pak žádný rozpor mezi jejich skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neshledal. K vlastní argumentaci obviněného uvedl, že „druhý incident“, který se odehrál v parku naproti XY, nelze pokládat za izolovanou událost, která by dovolateli nemohla být přičítána.
V dané souvislosti poukázal na krátkou časovou prodlevu mezi oběma napadeními (ne delší než 20 minut), kdy první z nich bylo jednoznačně realizováno s aktivním přispěním dovolatele. V druhém útoku se pak angažovali stejní pachatelé, tj. dva rumunští občané, opět konající na jeho popud. Ti neměli žádný vlastní důvod vystoupit proti tělesné integritě poškozeného, než byl právě vyslyšený zájem dovolatele. Při prvním incidentu měli převahu nad poškozeným, který jim recipročně nezpůsobil žádná zranění, takže druhý útok u nich nebylo možno spojovat s potřebou odvety.
Ze situačních okolností naopak vyplynulo, že útok proti poškozenému nebyl prvním incidentem zakončen, ale čekal na své další rozvinutí. Tomu odpovídají i doprovodné skutečnosti, kdy avizovaná krátká časová prodleva byla vyplněna návštěvou bankomatu dovolatele v doprovodu obou útočníků za účelem vybrání finanční hotovosti, odkud se všichni tři vydali zpět směrem k herně, kam se předtím přemístil poškozený. Je zřejmé, že dovolatel útočníkům přislíbil za fyzické napadení I. H. finanční hotovost, tento příslib splnil a dal tak najevo svůj
osobní postoj k realizaci útoku proti poškozenému, který měl dříve napadnout jeho bratra. Návodu tím zároveň dodal „větší účinnost“. Útočníkům následně v dalším rozběhu za poškozeným a jeho napadení nijak nebránil, což by se nabízelo, pokud by k dalšímu pokračování útoku zaujímal vážně míněný negativní postoj. Pro právní kvalifikaci jeho jednání bylo z pohledu státního zástupce podstatné, že jako návodce úmyslně vzbudil ve dvou vyhledaných rumunských dělnících rozhodnutí spáchat trestný čin proti tělesné integritě poškozeného.
Kdyby nebylo tohoto návodu, nebylo by ani posuzovaného trestného činu. Byl to dovolatel, kdo inicioval celý konflikt s poškozeným, verbálně pobízel hlavní pachatele k jeho fyzickému napadání, nabídl jim za to finanční odměnu a v jeden moment do poškozeného i sám žďuchnul. Jestliže mu již po prvním útoku byla známa škála technik, které nasazení útočníci vůči poškozenému použili, muselo mu být jasné, že razance jejich násilného jednání může vést i k následku v podobě těžké újmy na zdraví. Není podstatné, jak podrobně oba hlavní pachatele instruoval.
Důležité je, že je předem nijak v naznačeném směru nelimitoval a do druhého útoku, který se odehrál v časovém rozmezí 2:53 až 3:10 hodin, žádným podstatným způsobem v zájmu jeho okamžitého ukončení nezasáhl. Jeho tvrzení o významu jeho vůle na ukončení útoku není zcela přesné. Poškozený totiž v průběhu druhého fyzického napadání prosil útočníky, aby svého jednání zanechali, a ti tak učinili až poté, kdy se přestal bránit a pouze zůstal ležet na zemi, což sami bezprostředně pozorovali. Až k tomuto momentu přistoupila výzva dovolatele k ukončení útoku.
9. Z výše parafrázovaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání zároveň vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
10. Dovolací senát nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku Nejvyšším soudem. Zjistil, že obviněný K. M. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a zároveň splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho formální přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
11. Dále bylo nutno zkoumat, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod zákonné dovolací důvody, na které odkázal. Zde je vhodné připomenout, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř. Zákonný důvod přitom nemůže být jen deklarován, ale je třeba, aby mu svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
12. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud se nejprve zaměřil na nosnou skutkovou námitku obviněného, podle níž neměl s „druhým“ útokem na poškozeného nic společného, hlavní pachatele k němu nenavedl a ti při něm jednali takříkajíc „na vlastní pěst“, čímž vybočili z rámce původní společné domluvy. Obviněný tuto námitku spojil s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, když uvedl, že opačný závěr soudů neměl potřebnou oporu v provedených důkazech, resp. byl učiněn ve zjevném rozporu s jejich obsahem.
15. Na tomto místě je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají jakoukoli obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nevyplývají z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jsou pravým opakem toho, co je jejich obsahem. Musí se tedy jednat o vyloženě svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález téhož soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě nejzávažnějších procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
16. V nyní projednávaném případě dovolatel žádný konkrétní příklad, na němž by demonstroval, jak obecné soudy vyložily některý z provedených důkazů ve zřetelném rozporu s jeho obsahem a vyzněním, ve skutečnosti nenabídl. Domáhá se pouze toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným a jeho představám lépe vyhovujícím způsobem, a současně prosazuje vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem všechny relevantní důkazy zohlednil nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech, jak naopak správně učinily soudy nižších stupňů.
17. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby ve svém rozhodnutí jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Z pohledu dovolacího přezkumu je podstatné, že soudy obou stupňů v odůvodněních svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. dostatečně logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru, že obviněný jako návodce ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku inicioval nikoli pouze první, ale obě na sebe úzce navazující fyzická napadení poškozeného I. H. rumunskými dělníky, a proč měly jeho obhajobu spočívající v tom, že druhý útok si u nich již „neobjednal“ a ten byl tedy excesem hlavních pachatelů z rámce jejich předchozí vzájemné dohody, za bezpečně vyvrácenou (k tomu viz zejména odůvodnění rozsudku krajského soudu v bodě 15.). Je zjevné, že oba soudy při provádění a hodnocení důkazů postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., veškeré relevantní důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinily odpovídající skutkové závěry, jimž dovolací senát nemá co vytknout. Nesdílí tak ani přesvědčení obviněného, že ohledně řešené otázky bylo namístě rozhodnout v duchu zásady in dubio pro reo a upřednostnit právě jím prosazovanou variantu skutkového děje, založenou navíc na prosté spekulaci, že druhé napadení poškozeného mohlo být pouze výsledkem nahromaděné nekontrolované agresivity hlavních pachatelů, potencované buď jejich alkoholovým opojením anebo prožitky spojenými s předchozí rvačkou. Uplatnění obhajobou vzývaného procesního pravidla přichází v úvahu pouze tam, kde přetrvávají důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nebyly odstraněny ani po vyčerpání všech v úvahu přicházejících důkazních prostředků. V nyní řešené věci však soudy žádné pochybnosti (zcela oprávněně) neměly.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil obviněný námitkou, že v jeho účastnickém (návodném) jednání, tak jak je v konečné podobě formuloval odvolací soud v popisu skutku v napadeném rozsudku a jak je oba soudy rozvedly v odůvodněních svých rozhodnutí, nelze dovodit jeho úmyslné zavinění ve vztahu k těžšímu následku předpokládanému v § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a proto mohlo být právně posouzeno nanejvýš jako návod k „prostému“ ublížení na zdraví podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ovšem této námitce nepřiznal věcné opodstatnění.
19. Dovolateli lze přisvědčit pouze potud, že skutková věta výroku odsuzujícího rozsudku krajského soudu nebyla (v namítaném směru) formulována ideálně. Na straně druhé je však třeba zdůraznit, že tato nedůslednost sama o sobě deklarovaný hmotněprávní důvod (ale ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů) založit nemohla. Ne za situace, kdy oba soudy reklamované rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházel jejich závěr o existenci nepřímého úmyslu dovolatele [§ 15 písm. b) tr. zákoníku] jakožto účastníka na přisouzeném trestném činu, rozvedly a konkretizovaly alespoň v odůvodněních svých rozhodnutí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 20/2003, pod č. T 475).
20. O správnosti závěru, že obviněný jakožto návodce k trestnému činu byl srozuměn i s eventualitou, že hlavní pachatelé mohou poškozenému svým surovým počínáním přivodit těžká zranění, dovolací senát s ohledem na zjištěný průběh a okolnosti skutkového děje (k tomu viz zejména bod 42. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 16. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího) žádných pochybností nemá. Naopak, v tomto ohledu akcentuje výstižný popis celého incidentu, jak jej podal vyjadřující se státní zástupce. Ten přiléhavě poznamenal, že obviněný oba útočníky, které si předtím najal k tomu, aby poškozeného „zbili“, žádným způsobem v jejich iniciativě, kreativitě ani brutalitě při napadání I. H. nelimitoval, a naopak jim v tomto směru ponechal „volné ruce“. Když se za poškozeným znovu rozběhli, nesnažil se je zastavit, naopak je následoval a jejich akci po svém příchodu do parčíku nejprve mlčky přihlížel a verbálně je vyzval k jejímu ukončení až ve chvíli, kdy se již poškozený přestal hýbat a neschopen další obrany a odporu ležel na zemi. Z takové pasivity dovolatele a koneckonců i z jeho následného počínání, kdy z místa spolu s oběma hlavními pachateli odešel, aniž by se jakkoli zajímal o zdravotní stav a další osud poškozeného, bylo bezpochyby možno dovodit jeho aktivní volní vtah k relevantnímu trestněprávnímu následku ve smyslu § 145 tr. zákoníku, resp. jeho kladné vnitřní stanovisko k možnosti, že takový následek nastane.
21. Souborně lze tedy uzavřít, že rozsudek soudu druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly obviněným deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) resp. h) tr. ř. a které by vyžadovaly mimořádný průlom do pravomocně skončené věci v dovolacím řízení.
V. Způsob rozhodnutí
22. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil, jak mu ukládá § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek