3 Tdo 526/2025

3 Tdo 526/2025-833

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. L. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2024, č. j. 12 To 197/2024-772, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 40 T 122/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále též jen „okresní soud“) ze dne 11. 6. 2024, č. j. 40 T 122/2023-725, byl obviněný J. L. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil společně se svým bratrem D. L., tak, že (převzato z výroku rozsudku okresního soudu)

po vzájemné dohodě v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch v době od srpna 2021 do 1. 10. 2021 v XY – XY č. p. XY a v Praze – XY zneužili důvěřivosti a alkoholové závislosti poškozeného J. T., nar. XY, a jeho zřejmé nezkušenosti, rozumové slabosti a neschopnosti si uvědomit podmínky majetkových dispozic, tak že obviněný D. L. zajistil, aby poškozený uzavřel s jeho bratrem, obviněným J. L. dne 12. 8. 2021 před pobočkou České pošty, s.p., na Sofijském náměstí v Praze – Modřany, kupní smlouvu, na základě které poškozený prodal obviněnému J. L. pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, katastrální území XY, obec XY, vše zapsané na listu vlastnictví XY v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, v celkové hodnotě nemovitostí ke dni prodeje ve výši 4 665 000 Kč, přičemž smluvní dokumentaci připravoval a s poškozeným komunikoval obviněný D. L., jenž znal poškozeného od dětských let a poškozený mu důvěřoval, a to za v kupní smlouvě sjednanou kupní cenu 2 000 000 Kč, to vše ačkoliv si museli být vědomi, že hodnota předmětných nemovitostí je značně vyšší, neboť již dne 20. 10. 2021 nabízeli nemovitosti k prodeji za částku 8 500 000 Kč, a takto pro sebe získali prospěch ve výši 2 665 000 Kč. Za to byl podle § 218 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, a současně mu byla podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán zaplatit poškozenému J. T. na náhradě škody částku 2 665 000 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl uvedený poškozený odkázán podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Krajský soud v Praze (dále též jen „krajský soud“) zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné usnesením ze dne 23. 10. 2024, č. j. 12 To 197/2024-772.

II. Dovolání a vyjádření k němu

3. Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný J. L. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Odcitoval přitom jejich plné zákonné znění, aniž by označil, byť jen u jednoho z nich, konkrétní alternativu.

4. V odůvodnění nejprve zmínil, že podle jeho názoru „stíhaný skutek vůbec není trestným činem, tj. jednáním popsaným ve skutkové větě se v žádném případě trestného činu nedopustil“ a „nesprávnost právního hodnocení spatřuje v extrémním rozporu skutkových zjištění s provedeným dokazováním a v dalších okolnostech, níže popsaných“. Soudy se podle jeho mínění v průběhu řízení vůbec nevypořádaly s jeho obhajobou, zejména se nezabývaly skutečnostmi a okolnostmi jednoznačně svědčícími v jeho prospěch, resp. ve prospěch obou obviněných. Skutkové závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování, důkazy byly hodnoceny nesprávně a rozhodnutí současně vychází i z neúplně zjištěného skutkového stavu. Ten nebyl v žádném případě zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.

5. Následně obviněný vyjádřil přesvědčení, že předchozí řízení je stiženo zásadní procesní vadou, s níž se náležitým způsobem nevypořádal ani odvolací soud. Soud prvního stupně totiž poměrně zásadním způsobem přeformuloval skutkovou větu, a to ve fázi mezi skončením dokazování/ závěrečnými návrhy a vyhlášením rozsudku. Obvinění tak vůbec nedostali možnost se ke změně popisu skutku vyjádřit a případně k tomu navrhnout další důkazy a tím byla flagrantním způsobem porušena jejich práva, především princip kontradiktornosti, podle něhož obvinění musejí dostat možnost se s nově upraveným popisem skutku seznámit a dostat prostor k účinné obraně. Péče o dokonalost popisu skutku náleží především aktivitě obžaloby, nikoliv aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině. Z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05 je zřejmé, že se odvolací soud mýlí, pokud konstatuje, že úkolem nalézacího soudu je, aby po provedeném dokazování věnoval pečlivou pozornost popisu skutku. Toto právě úkolem nalézacího soudu není a ani nesmí být, neboť se tím nepřípustně stává pomocníkem veřejné žaloby. Platí to tím spíše za situace, kdy okresní soud pečlivost skutkové větě ani nevěnoval, když popis skutku je v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními plynoucími z provedeného dokazování.

6. Dále pak obviněný reklamoval porušení zásady subsidiarity trestní represe a navazující zásady ultima ratio s tím, že bylo nepřípustně kriminalizováno jednání, které v žádném případě „nemohlo dosáhnout intenzity trestné činnosti“. Trestní právo má chránit práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob jen tehdy, jestliže právní prostředky jiných právních odvětví k této ochraně nepostačují. Z dosud známých okolností předmětné věci je ale zřejmé, že jde o typickou občanskoprávní záležitost, která měla být řešena prostředky práva občanského a nikoli trestního. Poškozený měl k dispozici celou řadu institutů soukromého práva, na takové řešení však rezignoval a rovnou se začal domáhat řešení věci trestněprávní cestou. To lze považovat za čistě účelový krok ve snaze ušetřit náklady a přehodit aktivitu na orgány činné v trestním řízení.

7. Obviněný odmítá i závěr o svém úmyslném zavinění, když úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutné jej ze zjištěných okolností prokázat. Provedenými důkazy byl jeho úmysl naopak vyvrácen. Kategoricky odmítá, že by zneužil důvěřivosti poškozeného J. T. či jeho alkoholové závislosti. Z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že poškozeného znal pouze jako kamaráda svého bratra z dětství. Neznali se blíže, nikdy nebyli kamarádi či přátele, kteří by spolu trávili čas. Poškozeného vídal jen příležitostně, několikrát za desítky let, vždy mu připadal jako vtipálek.

Vídal ho sice i v restauraci, kde pil pivo, choval se však normálně a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl mít problémy s alkoholem. Sám poškozený uvedl, že dovolatele zná jen prostřednictvím jeho bratra, nikoli blíže. Pokud poškozený blíže nezná dovolatele, tak je samozřejmě vyloučeno, aby dovolatel znal poškozeného natolik důvěrně, aby věděl, že je alkoholik. Prostě nemohl vědět, jaké množství alkoholu poškozený pije a jaký konkrétní vliv to na něj má. Takový závěr nelze dovozovat ani z vyjádření poškozeného a jeho přítelkyně, podle nichž o alkoholové závislosti poškozeného věděly celé XY.

To je jen obecná řečnická proklamace s nulovou vypovídací hodnotou. Navíc samotná alkoholová závislost ještě nic neznamená. Obviněnému by muselo být známo, že poškozený je v důsledku své závislosti důvěřivý, nezkušený, rozumově slabý a že není schopen uvědomit si podmínky majetkových dispozic, a o tom všem vědí celé XY. Nic takového ovšem prokázáno nebylo. Závěry odvolacího soudu stojí pouze na obecných předpokladech a domněnkách, nikoli na jasně prokázaném skutkovém stavu. Na tom nemůže nic změnit ani intenzita vztahu mezi dovolatelem a jeho bratrem D.

L.

8. Pokud by měla být přijata teze obou soudů nižších stupňů, pak by to nutně znamenalo, že výpověď poškozeného má nejen své limity, ale je naprosto nevěrohodná. Podle závěrů soudů totiž poškozený v opilosti v podstatě neví, co dělá, přitom má být ale opilý prakticky permanentně (ostatně opilý byl i při své výpovědi v hlavním líčení). Za důležité je třeba považovat prokázané okolnosti podpisu kupní smlouvy na poště dne 12. 8. 2021. Z provedených důkazů jasně vyplynulo, že tohoto dne poškozený pravděpodobně vůbec nebyl pod vlivem alkoholu a pokud nějaký před podpisem vypil, tak pouze v takové míře, že to na něj nemělo vůbec žádný vliv.

To plyne především z výpovědi svědkyně E. M., která ověřovala podpisy na smlouvě a jasně uvedla, že viditelně podnapilému člověku by podpis neověřila, neboť je to zapovězeno předepsaným postupem. Dále je v tomto směru důležitý obsah znaleckého posudku z oboru psychiatrie a klinická psychologie. Podle jeho závěrů sice poškozený v době uzavření kupní smlouvy byl pod vlivem alkoholu, nicméně tento závěr je pouze v rovině pravděpodobnosti. Zásadní je další část závěrů posudku, podle níž poškozený v době podpisu kupní smlouvy byl schopen zvažovat následky svých rozhodnutí, byl schopen zapamatovat si události a věrohodně je prezentovat a byl schopen chápat kontraktační proces ohledně prodeje nemovitosti.

Závěr soudu prvního stupně vtělený do skutkové věty, podle kterého si poškozený nebyl schopen uvědomit podmínky majetkových dispozic, je tak v rozporu s provedeným dokazováním, neboť znaleckým posudkem byl prokázán opak. Odvolací soud poškozeného prezentoval jako osobu pologramotnou, až téměř nesvéprávnou, rozumově slabou, lehkomyslnou, nezkušenou, která nebyla schopna si uvědomit svou životní situaci a význam transakcí spojených s převodem nemovitosti. Tak tomu ovšem samozřejmě není, jak vyplývá ze znaleckého posudku.

Jeho závěry odvolací soud ignoroval. Intelektové (rozumové) dispozice se u poškozeného pohybují v pásmu nižšího průměru, tedy má průměrný intelekt, jeho IQ bylo shledáno dokonce mírně nadprůměrným (skóre 106). Obviněný proto odmítá, že by poškozený byl rozumově slabý a neschopný uvědomit si podmínky majetkových dispozic.

9. Bez ohledu na výše uvedené je chybný výrok o náhradě škody, resp. určení výše škody jako takové. Obviněný především trvá na svých námitkách proti znaleckému posudku z oboru ekonomika, jímž byla pro účely trestního řízení stanovena hodnota předmětných nemovitostí. Tyto námitky podrobně formuloval v předchozích fázích řízení a pro stručnost na ně odkazuje (zejména na text odůvodnění odvolání). Za rozhodující považuje vyjádření samotného poškozeného, který uvedl, že byl ochoten nemovitosti prodat za částku 4 000 000 Kč, takto prý on vnímal dohodu o ceně.

Reálně poškozený obdržel 2 000 000 Kč, což představuje 50 % skutečné hodnoty nemovitostí, resp. částky, kterou sám očekával. Podle ustálené judikatury se přitom o hrubý nepoměr ve smyslu lichevní smlouvy nejedná, pokud poškozený obdrží alespoň 50 % hodnoty nemovitostí, což bylo splněno. Z tohoto pohledu tedy nemůže jít o lichvu. Poškozený podle svého vyjádření nejen očekával, ale i chtěl, nemovitosti prodat a projevil vůli tak učinit za částku ve výši 4 000 000 Kč. Podle jeho opakovaných vyjádření se na této kupní ceně s D.

L. výslovně dohodl. Taková kupní cena je zcela v souladu s obvyklou cenou nemovitostí (určenou znaleckým zkoumáním) a v žádném případě není v hrubém nepoměru ke vzájemnému plnění. Za této situace, kdy skutečně měla být sjednána kupní cena ve výši 4 000 000 Kč a poškozený ani neočekával vyšší částku, mu vytýkaným jednáním obviněného těžko mohla vzniknout škoda ve výši 2 665 000 Kč. Cena určená znaleckým posudkem je bez významu, neboť je nutné vycházet z ceny sjednané mezi účastníky kupní smlouvy.

S ohledem na uvedené má obviněný za to, že soudy porušily § 2 odst. 6 tr. řádu, když důkazy nehodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z dokazování plyne více možných a odlišných skutkových dějů, z nichž jeden je postaven pouze na domněnkách a neúplném dokazování. Ústavní princip presumpce neviny zapovídá, aby v případě dvou či více možných výkladů provedených důkazů bylo učiněno zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného.

Jak plyne z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 29. 6. 2016, v situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou obecné soudy povinny obzvlášť pečlivě a obezřetně hodnotit takové výpovědi, a to za přísného respektování principu presumpce neviny a in dubio pro reo. Mimo jiné „nesmějí opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení“. Z hlediska práva ústavního i podústavního je potřebné na soud klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů.

10. „V řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že skutek, který je předmětem obžaloby, se objektivně stal, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela“. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo. S odkazem na vyjmenovaná konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu obviněný zdůraznil, že trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoli rozumnou pochybnost“.

Evropský soud pro lidská práva zároveň vyžaduje, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného. K tomu obviněný opět připojil odkaz na některá konkrétní rozhodnutí. V soudním rozhodování nelze tolerovat, aby učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III.

ÚS 166/95), k čemuž v daném případě jednoznačně došlo.

11. Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2024, č. j. 12 To 197/2024-772, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 6. 2024, č. j. 40 T 122/2023-725, zrušil a Okresnímu soudu Praha-západ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

12. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání úvodem poznamenala, že obviněný v něm v podstatě jen zopakoval námitky uplatněné již v předchozích stádiích trestního řízení. S nimi se však beze zbytku vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně, což podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu indikuje zjevnou neopodstatněnost podaného mimořádného opravného prostředku. Okolnost, že na všechny námitky obviněného adekvátně reagovaly již soudy nižších stupňů, ovlivňuje podobu a rozsah vyjádření státní zástupkyně, neboť s nosnými body argumentace Krajského soudu v Praze i Okresního soudu Praha-západ se bez dalšího ztotožňuje.

13. Obviněný fakticky namítá nesoulad skutkových zjištění a provedených

důkazů a nesprávné právní posouzení skutku. Z jeho podání však není zřejmé, které konkrétní argumentační okruhy zařazuje pod ten který dovolací důvod. Jeho výhrady sice s jistou dávkou tolerance pod označené dovolací důvody podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. Okresní soud Praha-západ realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem dostál i Krajský soud v Praze, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se podrobně a velmi přiléhavě vypořádal.

14. Jednání obviněného (jeho bratra) bylo prokázáno zejména výpovědí poškozeného J. T., jakož i dalšími svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, z nichž je třeba vyzdvihnout především znalecké posudky. Ačkoli obvinění trestnost svého jednání opakovaně rozporovali, na základě důkazů provedených okresním soudem a následně revidovaných soudem krajským vyšlo jednoznačně najevo, že jejich tvrzení jsou buď úplně obecná, bez bližší konkretizace jejich návaznosti k trestnímu řízení, nebo byla vyvrácena na základě skutkových zjištění plynoucích z provedených důkazů. Dovolací námitky obviněného jsou prakticky jen opakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, přičemž soudy se s touto již vypořádaly. Jednání obviněného bylo plně prokázáno a použitá právní kvalifikace je přiléhavá.

15. K obviněným tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo státní zástupkyně uvedla, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, pak nejsou splněny podmínky pro uplatnění zmíněného pravidla, neboť soud žádné pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě obviněného, ačkoli on trvá na opaku. Provedené důkazy ve svém souhrnu jednoznačně prokazují jeho vinu.

16. Ve shodě s názorem soudu druhého stupně má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou bylo nutné a možné napravit cestou dovolání. Deklarované důvody dovolání nebyly naplněny, proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání státní zástupkyně vyslovila i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

17. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

18. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.

19. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

IV. Důvodnost dovolání

20. Nejvyšší soud předně podotýká, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému při podání dovolání primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jestliže obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, lze v tom spatřovat jistou nelogičnost či nedůslednost, což ovšem nepředstavuje natolik zásadní vadu, aby dovolací senát musel striktně trvat na formálním upřesnění předloženého opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Dále se proto zaměřil na to, zda napadené usnesení krajského soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy vadami zakládajícími existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jak tvrdí obhajoba. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není.

21. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nejprve vhodné v obecné rovině rozvést, že postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu, což má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Právě pod tuto poslední alternativu by na první pohled mohly spadat námitky obviněného. K tomu, aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn opodstatněně, však musí být podle zákonného znění a výkladové praxe Nejvyššího soudu splněna také podmínka, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro takové skutkové závěry soudů, které byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení. Takovéto parametry však námitky obviněného směřující proti způsobu hodnocení důkazů jednoznačně nemají a pod označený „skutkový“ dovolací důvod je tak nelze podřadit.

22. Nejvyšší soud nezjistil, že by obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění byla produktem deformativního hodnocení provedených důkazů, v nichž by soudy rekonstruovaný skutkový stav neměl potřebnou oporu, nebo s nimi byl dokonce v přímém rozporu. Je třeba zdůraznit, že tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze kvalifikovaně reklamovat pouhým popíráním trestné činnosti, předkládáním jiných hypotetických verzí skutkového děje ani prostou polemikou s hodnocením důkazů soudy. Právě tak lze přitom charakterizovat příslušný segment dovolací argumentace obviněného, který setrvale odmítá, že věděl o silné alkoholové závislosti poškozeného, že tato významně snižovala jeho schopnost jednat při prodeji nemovitostí racionálně a obezřetně, že po domluvě se svým bratrem této závislosti a současně i důvěřivosti poškozeného záměrně zneužil, že jednal zištně, že výše jeho prospěchu činila více než 2 miliony Kč, že poškozený byl v okamžiku podpisu smlouvy a ověřování podpisů na poště opilý atd. Na základě těchto tvrzení dovolatel následně zpochybňuje naplnění nejen objektivní ale i subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, tedy své úmyslné zavinění. Veškeré tyto námitky mají zjevně „skutkový základ“ a jsou primárně založeny na zpochybnění způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů.

23. Dovolací senát má však za to, že soudy při hodnocení důkazů nijak nepochybily, naopak lze v zásadě odkázat na přesvědčivá odůvodnění jejich meritorních rozhodnutí, která žádné prvky nepřípustné a neakceptovatelné libovůle nenesou (viz zejm. body 16.-26. rozsudku okresního soudu a body 16.-22. usnesení soudu krajského). Již soud prvního stupně se s výše popsanou konstantní obhajobou obviněného vypořádal logickými a strukturovanými úvahami, které plně respektovaly požadavky na odůvodnění rozsudku ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. Opatřené důkazy podrobil kritickému a komplexnímu zhodnocení a dostatečně podrobně a srozumitelně vysvětlil, proč po jejich analýze neměl o vině dovolatele žádné důvodné pochybnosti, které by mohly skýtat prostor pro aplikaci obhajobou vzývané zásady in dubio pro reo. Jestliže odvolací soud následně k těmto rozhodným skutkovým závěrům neměl výhrad, i on své stanovisko odůvodnil v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.). To, že nevyhověl odvolání obviněného, samozřejmě neznamená, že rezignoval na svoji přezkumnou povinnost, či dokonce toleroval závažné procesní vady v předchozím řízení, jak naznačuje obhajoba. Z prostého faktu, že soud hodnotí provedené důkazy v rozporu s představami obviněného, automaticky nelze dovozovat, že své rozhodnutí zatěžuje vadou spočívající v reklamovaném zjevném rozporu (extrémním nesouladu) mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

24. Dovolatel ve skutečnosti nenabídl žádný konkrétní příklad, na němž by demonstroval, jak soudy nižších stupňů vyložily některý z provedených důkazů ve zřetelném rozporu s jeho obsahem a vyzněním. Domáhá se pouze toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jeho představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy obou stupňů. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné mimo jiné i to, proč dospěly k závěru, že oba obvinění jednali na základě společné domluvy, po celou dobu naprosto souladně, tedy se činu dopustili jako spolupachatelé (§ 23 tr. zákoníku) a každý z nich proto za způsobený následek odpovídá stejně, jako by čin spáchal sám. Rozhodně není pravdou, že by napadená rozhodnutí byla založena jen na obecných předpokladech a domněnkách, jak tvrdí dovolatel, stejně tak jako ani to, že by se v dané věci z hlediska dokazování jednalo o situaci „tvrzení proti tvrzení“. Naopak, k dispozici bylo vícero vzájemně se doplňujících důkazů svědčících o vině dovolatele, soudy na tyto důkazy adresně poukázaly a jasně vysvětlily, proč odmítly obhajobu obviněného.

25. Pro dovolací argumentaci obviněného je příznačné, že jednotlivé důkazy či dokonce jen jejich fragmenty, vytrhává z kontextu a prezentuje je jako jednoznačný důkaz o své nevině, zatímco jiné důkazy, případně části téhož důkazu, jejichž obsah se mu již nehodí, záměrně ponechává stranou pozornosti. Platí to například pro jeho námitku, že v době podpisu kupní smlouvy poškozený nebyl pod vlivem alkoholu (což má údajně jasně prokazovat výpověď svědkyně E. M.) a že byl naopak schopen chápat celý kontraktační proces a v době podpisu smlouvy byl způsobilý zvážit následky svého rozhodnutí (k čemuž pro změnu účelově cituje jen jeden z dílčích závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie). V té souvislosti je třeba upozornit na skutečnost, že znalec MUDr. Vlastimil Tichý ve své výpovědi v hlavním líčení (viz č. l. 712 p. v. – 713) mimo jiné uvedl, že v době znaleckého vyšetření byla u poškozeného objektivně zjištěna alkoholemie 2,16 ‰, přesto se však choval, reagoval a odpovídal naprosto normálně. Znalec výslovně konstatoval, že ten, kdo poškozeného nezná, si jeho (prakticky permanentní) opilosti ani nevšimne. Jestliže tedy svědkyně E. M. vypověděla, že si na konkrétní ověření podpisu nevzpomíná a potvrdila pouze to, že zjevně podnapilému člověku by podpis neověřila, pak s ohledem na vyjádření jmenovaného znalce je jasné, že výpověď této svědkyně nemá nejen zásadní význam pro skutková zjištění soudu, jak se dovolatel snaží prezentovat, ale že nemá význam vůbec žádný. To ostatně správně konstatoval již krajský soud v bodě 18. odůvodnění svého usnesení.

26. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považuje Nejvyšší soud vzhledem k podstatě a zaměření argumentace obviněného za potřebné nejprve stručně vyložit obsah základních pojmů obsažených v citovaném zákonném ustanovení. Připomíná, že „právní posouzení skutku“ tkví v řešení otázek, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. „Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

27. Jsou-li právě rozvedená výkladová východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, pak lze z pohledu deklarovaného „hmotněprávního“ důvodu dovolání ve vztahu k výroku o vině považovat za právně relevantní toliko námitky obviněného, že za hrubý nepoměr ve smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku se nemůže jednat, pokud se poškozenému při prodeji nemovitostí dostalo alespoň 50 % jejich obvyklé hodnoty (přičemž pro stanovení této obvyklé hodnoty podle obviněného navíc není podstatná cena určená znalcem z příslušného oboru ekonomika, nýbrž představa a stanovisko poškozeného, za kolik byl ochoten nemovitosti prodat) a že řešený skutek neměl být posouzen jako trestný čin i s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.

28. Pokud jde o výhrady obviněného stran způsobu stanovení výše škody, resp. jeho neoprávněného majetkového prospěchu, je třeba nejprve připomenout ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud přezkoumává napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení jen v rozsahu a z důvodů, které jsou v dovolání uvedeny. Není povolán k přezkumné činnosti ve větším rozsahu z vlastní iniciativy a samozřejmě není jeho úkolem, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval. Současně platí, že lze přihlížet pouze k námitkám (jejich konkrétnímu zdůvodnění), které jsou obsaženy přímo v textu dovolání. Dovolací námitky nelze opírat o odkaz na skutečnosti či argumenty uvedené v řádném opravném prostředku, v jiných podáních učiněných v dřívějších fázích trestního řízení, v závěrečné řeči, resp. konečném návrhu, přednesených před soudem prvního či druhého stupně apod. (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr., aj.). Je proto nutné odmítnout postup obviněného, který na konci str. 4 svého dovolání argumentačně odkázal na to, co uvedl dříve v průběhu řízení, zejména v odůvodnění odvolání. Nejvyšší soud může reagovat až na následující konkrétní námitky obsažené přímo v textu dovolání.

29. Samozřejmě není pravdou, že by v daném případě byla pro určení výše prospěchu obviněného (a zároveň škody na straně poškozeného) určující cena, kterou považoval za přiměřenou či dostačující poškozený (za jakou nejmenší částku byl ochoten nemovitosti prodat). Tato subjektivní kategorie je naopak nepodstatná. Při posuzování odpovědnosti obviněného z hlediska ustanovení § 218 tr. zákoníku, tj. při hodnocení, zda plnění jedné strany a vzájemné protiplnění strany druhé jsou v hrubém nepoměru, je třeba naopak vycházet ze skutečností objektivně daných – výše kupní ceny vyplacené poškozenému na straně jedné a obvyklé hodnoty nemovitostí, které obviněný na základě toho nabyl, na straně druhé. Jinak řečeno, podstatná není představa poškozeného o ceně, nýbrž objektivní obvyklá hodnota předmětných nemovitostí a vědomost obviněného o této skutečnosti. Za účelem ohodnocení nemovitostí – stanovení jejich obvyklé (tržní) ceny, což je otázka odborná, orgány činné v trestním řízení správně přibraly znalce z příslušného oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí. O správnosti a úplnosti závěrů tohoto znaleckého posudku nevznikly žádné důvodné pochybnosti, jak vysvětlil již krajský soud, a ani dovolání obviněného v daném směru nepřináší nic podstatného, žádnou konkrétní argumentaci, jež by mohla vést k závěru opačnému.

30. Obviněný dále namítl, že o lichvu (hrubý nepoměr vzájemných plnění) v daném případě nemůže jít už proto, že poškozený dostal alespoň 50 % obvyklé hodnoty předmětných nemovitostí, že by to bylo v rozporu ustálenou judikaturou. I kdyby bylo odhlédnuto od skutečnosti, že obviněný v té souvislosti zcela účelově zaměňuje obvyklou hodnotu nemovitostí za cenu, za níž byl podle jeho názoru ochoten nemovitosti prodat sám poškozený (viz výše), tak vůbec není zřejmé, jakou „ustálenou judikaturu“ má na mysli. Neodkázal ani na jediné konkrétní soudní rozhodnutí. Je tomu tak zjevně proto, že žádná ustálená judikatura, jež by vyznívala v jím vzývaném smyslu (že pokud protiplnění pachatele představuje alespoň 50 % obvyklé hodnoty plnění, jehož se mu dostalo od poškozeného, pak se nejedná o hrubý nepoměr ve smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku), neexistuje. Judikatura je konstantní pouze v tom směru, že pokud jde o cenu, za níž bylo koupeno, a obvyklou cenu nemovitostí, tak o hrubý nepoměr mezi nimi ve smyslu citového citovaného zákonného ustanovení se jedná vždy, když vyplacená kupní cena nedosahuje ani poloviny obvyklé tržní ceny. Ve všech takových případech bylo jednání pachatele posouzeno již jako lichva. Na druhé straně nikdy nebylo řečeno, že pokud pachatel poškozenému zaplatí alespoň polovinu tržní ceny nemovitostí, tak to lichva již není. Jestliže se toto obviněný pokouší ve svém dovolání tvrdit, pak nejde o nic jiného než o záměrnou dezinterpretaci.

31. Na nyní posuzovanou věc jsou velmi dobře aplikovatelná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 7 Tdo 64/2016, a ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 553/2018. V první z nich byla obvyklá hodnota převáděných nemovitostí stanovena na 2 000 000 Kč, přičemž pachatelé za ně zaplatili kupní cenu ve výši 864 899 Kč. Výslovně bylo konstatováno, že mezi takovými plněními je hrubý nepoměr ve smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku. Kupní cena vyplacená obviněnými přitom odpovídala zhruba 43 % obvyklé tržní hodnoty nemovitostí, což je poměr naprosto stejný jako v nyní posuzované věci.

Totéž platí i pro věc řešenou pod sp. zn. 7 Tdo 553/2018. Zde na základě jednání pachatelů došlo k převodu nemovitostí v obvyklé hodnotě 1 330 000 Kč při současném poskytnutí protiplnění ve výši 568 939 Kč, což představuje opět zhruba 43 % obvyklé hodnoty nemovitostí. Podobných rozhodnutí, kde byla obvyklá hodnota převáděných nemovitostí v rozmezí dvoj až trojnásobku hodnoty protiplnění pachatelů (což bylo posouzeno již jako hrubý nepoměr) existuje více. V souvislosti se snahou obviněného zpochybnit naplnění znaků skutkové podstaty přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku, považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout i to, že tato právní kvalifikace byla orgány činnými v trestním řízení zvolena ve prospěch dovolatele při důsledném respektování zásady in dubio pro reo, když jinak se (zejména s ohledem na výpověď poškozeného) vcelku reálně nabízelo posouzení skutku jako mnohem přísněji trestného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

32. Pokud jde o námitku obviněného, že v jeho případě byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, tak k této obviněný neuvedl vůbec nic konkrétního, žádnou bližší argumentaci. Vůbec nevysvětlil, proč by v jeho případě měla být společenská škodlivost řešeného jednání natolik nízká, že by nemělo být namístě uplatnění trestní odpovědnosti. Takovou možnost správně odmítl již odvolací soud (viz bod 24. odůvodnění jeho usnesení). Obviněný tuto část své „argumentace“ založil prakticky jen na tvrzení, že jde o „typickou občanskoprávní záležitost“, která měla být řešena prostředky občanského a nikoli trestního práva.

S tím ovšem nelze souhlasit. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, se podává, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.

zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu ovšem v případě dovolatele není. Ten svým jednáním naplnil znaky nejen základní, ale i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, a to konkrétně podle § 218 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku. To sice ještě automaticky neznamená, že je bezpodmínečně třeba uplatnit trestněprávní odpovědnost (že uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů nemůže být dostačující), nemalý význam to však jistě má, neboť společenská škodlivost takového jednání je obecně podstatně vyšší, než v případě jednání naplňujícího znaky pouze základní skutkové podstaty téhož trestného činu (§ 218 odst. 1 tr. zákoníku). Navíc nelze přehlédnout, že výše neoprávněného prospěchu obviněného poměrně výrazně přesáhla částku 1 000 000 Kč (šlo o téměř trojnásobek), což je minimální hranice značné škody [§ 138 odst. 1 písm. d) tr.

zákoníku] a zároveň i rozhodná kvalifikační hranice ve smyslu již zmíněného § 218 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Lze tak uzavřít, že zde nejsou žádné takové okolnosti, které by mohly resultovat v závěr, že jednání dovolatele z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

33. Obviněnému nelze dát za pravdu konečně ani v tom, že okresní soud porušil jeho obhajovací práva, pokud po skončení dokazování a před vyhlášením rozsudku (resp. v něm) změnil oproti obžalobě popis skutku, aniž by mu to předem oznámil a on tudíž neměl možnost se ke změně vyjádřit, navrhnout doplnění dokazování apod. Tato námitka nespadá pod žádný z dovolacích důvodů vyjmenovaných v § 265b tr. ř., obviněný jí však ve své podstatě reklamuje porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, což Nejvyšší soud nemůže ignorovat a uvádí k ní proto následující.

V závislosti na výsledku dokazování soud popis skutku oproti obžalobě upravit samozřejmě může, žádné zákonné ustanovení mu v tom nebrání, naopak jde o zcela běžný postup, který je v celé řadě případů vysloveně žádoucí. Mylná je i představa obviněného, že je povinností soudu na daný záměr (že hodlá popis skutku změnit a jak konkrétně) upozornit procesní strany, aby na to mohly ještě reagovat. Pomýlenost této představy je zřejmá už z toho, že změna popisu skutku oproti obžalobě logicky přichází v úvahu pouze v případě odsuzujícího rozsudku, a pokud by soud na uvažovanou změnu popisu skutku upozorňoval strany předem ještě v průběhu dokazování, pak by tím fakticky předem avizoval, jak ve věci meritorně rozhodne (že obviněného uzná vinným).

V daném případě navíc ani není jasné, jakou „zásadní přeformulaci“ má obviněný vlastně na mysli, když podstata a základní popis řešeného jednání, jakož i jeho právní kvalifikace, byly o zahájení trestního stíhání shodné a soud prvního stupně pouze podle výsledků dokazování provedeného v hlavním líčení podrobněji popsal konkrétní účast jednotlivých obviněných na něm. Jestliže byl popis skutku oproti obžalobě do jisté míry změněn, pak konkrétně u dovolatele šlo o změnu v jeho prospěch, a to včetně např. vypuštění pasáže, že společně se svým bratrem poškozeného k prodeji nemovitostí aktivně přesvědčoval.

O zachování totožnosti skutku nemůže být nejmenších pochyb. Evidentně je zde dána minimálně částečná totožnost jednání obviněného a současně i úplná totožnost následku (jasně daný neoprávněný majetkový prospěch obviněného a jeho spolupachatele a tomu odpovídající škoda na majetku poškozeného). To pro zachování totožnosti skutku postačuje. Totožnost skutku není soudní praxí ani právní teorií chápána jen jako naprostá shoda mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu.

Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení. Některé skutečnosti tedy mohou v rozhodnutí oproti obžalobě přibýt a jiné mohou naopak odpadnout (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 411/2018). Soudu prvního stupně proto nelze absolutně nic vytknout, pokud popis skutku ve svém odsuzujícím rozsudku oproti obžalobě do jisté míry změnil, resp. upřesnil.

34. Souborně lze tedy uzavřít, že obviněný J. L. ve svém dovolání uplatnil jednak námitky, které nebylo možné podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a jednak námitky, které z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. postrádají opodstatnění. Vzhledem k vzájemné podmíněnosti a provázanosti pak nemohl být naplněn ani další jinak v úvahu přicházející dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který dovolatel navíc ani výslovně neoznačil.

V. Způsob rozhodnutí

35. Nejvyšší proto rozhodl tak, že předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti znovu připomíná, že dovolání bylo z podstatné části vystavěno na stejných námitkách, na kterých obviněný založil svoji procesní obranu již v dřívějších fázích trestního řízení, včetně řízení odvolacího, a s nimiž se dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádaly již soudy nižších stupňů. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Danou problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (viz např. rozhodnutí ve věcech García Ruiz proti Španělsku nebo Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 6. 2025 JUDr. Petr Šabata předseda senátu

Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek