3 Tdo 528/2023-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2023 o dovolání, které podal obviněný R. Š., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 9 To 432/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 96/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 3 T 96/2022 byl obviněný R. Š. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2022, č. j. 4 T 145/2022-77, který nabyl právní moci téhož dne, byl podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně ohledně obviněného R. Š. zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2022, č. j. 4 T 145/2022-77, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 9 To 432/2022, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu napadeny? rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněnému uložil za zvlášť závažný zločin loupeže a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2022, č. j. 4 T 145/2022-77, který nabyl právní moci téhož dne, podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku současně ohledně obviněného R. Š. zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2022, č. j. 4 T 145/2022-77, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadeny? rozsudek nezměněn.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) trestního řádu. Namítl, že odvolací soud neprovedl obhajobou navrhované důkazy, že hodnotil důkazy jednostranným způsobem a že nesoulad mezi důkazy a z nich učiněnými závěry je natolik významný, že napadené rozhodnutí nelze považovat za přezkoumatelné. Soud podle něj vycházel z jediného důkazního pramene, kterým byla výpověď nezletilého poškozeného. Nezletilý AAAAA (pseudonym) svůj zážitek popisoval svému otci i svědku K.
Jejich výpovědi tak nelze brát jinak než jako podpůrné. K tomu uvedl, že soud by měl při zjišťování skutkového stavu vždy vycházet z důkazů přímých, co nejbližších, a tedy nejautentičtějších. V tomto případě by se tedy mělo jednat zejména o výslech AAAAA, který byl soudem zamítnut. Měl být také vyslechnut nezletilý bratr svědka K., jelikož svědek K. výslovně uvedl, že si všiml maximálně toho, že osoba, kterou na daném místě viděl měla černé vlasy. Tento bratr svědka K. navíc nebyl přítomen u následného společného čekání na příjezd policie, kde si otec a syn G.
a svědek K. vzájemně vyměňovali informace. Soud proto neměl pracovat s informacemi tzv. z doslechu. Otec poškozeného V. G. vypověděl, že synovi měl pachatel hrozit zastřelením jeho a jeho rodiny ještě před výměnou telefonů. Poškozeny? dne 13. 12. 2021 však uvedl, že taková hrozba proběhla až následně po výměně telefonů. Z výpovědi poškozeného tudíž nevyplynulo použití násilí vůči němu, ani žádná pohrůžka bezprostředního násilí, strachu či rozhodovací paralýza, když poškozeny? stál a 15 minut konverzoval o možné výměně telefonů a následně si vyžádal i SIM kartu.
Obviněný dále označil popis skutku za velmi zmatečný až neuvěřitelný, skutek v napadeném rozhodnutí podle něj nekoresponduje s výpovědí poškozeného a pouze jsou vybrány jednotlivé body v neprospěch pachatele. Nelze si představit, že by dne 12. prosince 2021 po sedmé hodině na velmi špatně osvětleném místě byl nezletilý poškozeny? schopny? s naprostou jistotou popisovat markanty v obličeji muže s kapucí. Stejně tak je dle něj nepředstavitelné, aby blíže nespecifikovaný svědek, bratr svědka K., byl schopen za takových podmínek přesně popisovat uvedené markanty u osoby stojící v blíže nespecifikované vzdálenosti na ulici.
Dále namítl, že byl v rámci trestního řízení identifikován toliko rekognicí in foto, ačkoliv zákon jednoznačně preferuje rekognici in natura. Rovněž si nedokáže vysvětlit, jak byl identifikován právě on, když podobné markanty má nepochybně velké množství osob. V rámci popisu poškozeného, kdy popsal i údajnou výšku a váhu pachatele, bylo více než vhodné, aby byla provedena rekognice in natura, nikoliv toliko prostřednictvím fotografií. Poškozeny? by při rozhodování mohl vzít v úvahu celkovou postavu, postoj těla, hlas pachatele aj.
Stejně tak měl být tento úkon proveden také se svědkem K. Jedině rekognice in natura by totiž mohla vysvětlit rozdíl ve výšce pachatele. Při rekognici in foto je nutné věnovat velkou pozornost zejména srovnávacím fotografiím. S ohledem na to, že poškozeny?
byl schopen velmi přesně rozeznat speciální markanty v podobě tetování, je zajisté zcela na místě, aby stejné, nebo velmi podobné markanty měly také osoby na srovnávacích fotografiích. Ve fotomapě ze dne 21. 1. 2022, která byla použita při rekognici in foto dne 27. 1. 2022, ale tři osoby ze čtyř takové markanty vůbec neměly. Obviněný má za zřejmé, že rekognice byla provedena nezákonně, poškozeny? neoznačil pachatele, ale toliko vyloučil tři srovnávané osoby bez konkrétních markantů. V posuzovaném případě bylo třeba jakékoliv pochybnosti v souladu se zásadou in dubio pro reo vykládat ve prospěch obviněného.
Žádné další důkazy k přítomnosti obviněného na uvedeném místě v danou dobu neexistují. Je tak usvědčován toliko jediným důkazním pramenem. Oproti tomu obhajoba se snažila vyvrátit domněnku o přítomnosti obviněného na inkriminovaném místě, a to zejména výslechem jeho družky A. H., což soud opět zamítl. Hodnocení důkazů ze strany soudu proto označil za jednostranné. Závěry soudu o věrohodnosti poškozeného jsou podle obviněného nepodložené. V závěru svého dovolání dospěl k závěru, že výklad důkazů byl extrémně rozporný, čímž byla porušena zásada in dubio pro reo a zásada presumpce neviny.
Soud nedokázal přesvědčivě odůvodnit své závěry a nevyvrátil jeho obhajobu. Pokud vedle sebe existovaly, co do pravděpodobnosti, rovnocenné skutkové verze, měl soud v souladu se zásadou in dubio pro reo povinnost přiklonit se k té z nich, která je pro obviněného nejpříznivější.
Obviněný proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadeny? rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 9 To 432/2022, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 3 T 96/2022, jemu předcházející a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v souladu s § 265l odst. 1 trestního řádu.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného a ani žádný jiný přípis, jímž by byl deklarován zájem tohoto práva, jakož i práva vyplývajícího z § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání Nejvyššího státního zastupitelství není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný R. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. c) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního
řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud shledal, že obviněným uplatněné námitky týkající se skutkových zjištění a provedených důkazů jsou ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2022 zjevně neopodstatněné. Podle tohoto dovolacího důvodu není možné, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl.
13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech vůbec obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Nejvyšší soud se ani po dni 1. 1. 2022 nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu a dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“.
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Proto stále není smyslem řízení o dovolání a tím ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pokud se soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu a také své úvahy logicky a přijatelně vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán zjevný (extrémní) rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Zjevný (extrémní) rozpor, jak již bylo zmíněno, je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud k konstatuje, že je zcela v pravomoci obecných soudů stanovit si potřebný rozsah dokazování, přičemž je pouze na jejich úvaze, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Soudy nižších stupňů, tedy stanovují potřebný rozsah dokazování tak, aby zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům řízení. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčové náležité odůvodnění rozhodnutí včetně toho, z jakých důvodů případně zamítly důkazní návrhy stran. Podstatné pro případně následné dovolací řízení je, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného, případně i ohledně věrohodnosti poškozeného. S ohledem na to Nejvyšší soud konstatuje, že soudcům nelze ničeho vytknout co do rozsahu dokazování. Ve věci nepanuje nesoulad mezi důkazy a z nich učiněnými závěry, přičemž napadené rozhodnutí lze označit za plně přezkoumatelné.
K argumentaci obviněného, jejíž podstatou bylo znevěrohodnění výpovědi poškozeného jako klíčového důkazního prostředku provedeného s ohledem na věk poškozeného pouze v přípravném řízení jako neodkladný a neopakovatelný úkon za účasti soudce, Nejvyšší soud shledal, že výpověď poškozeného v uvedené formě a toliko v přípravném řízení byla zcela zákonná. Poškozený při výslechu konkrétně a bezrozporně popsal skutkový děj i osobu pachatele včetně specifických markantů v jeho obličeji, které obviněný na obličeji skutečně má. Tyto markatny jsou zároveň individuálně určující a nejsou běžně rozšířené mezi mužskou populací. Na základě takového zjištění v kombinaci s dalšími ve věci provedenými důkazy lze jednoznačně činit závěr o tom, že pachatelem byl právě obviněný. V souvislosti s opakovaným výslechem poškozeného je třeba přihlížet i ke znění § 102 odst. 2 trestního řádu, které představuje výjimku ze zásady ústnosti vymezené v § 2 odst. 11 trestního řádu a výslech takové osoby je zpravidla prováděn již v přípravném řízení. Provádět výslech svědka mladšího než osmnáct let o okolnostech uvedených v § 102 odst. 2 trestního řádu v pozdějším řízení je možné jen v nutných případech. Posouzení, zda jde o takový případ, vždy záleží na všech okolnostech konkrétní trestní věci, zejména na důkazní situaci. Jedním z důvodů může být nutnost respektovat právo obviněného na spravedlivý proces. Právo obviněného na spravedlivý proces však není nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to ani právu na zvláštní ochranu dětí. Je zjevné, že v § 102 trestního řádu se realizuje právě tato zvýšená ochrana dětí.
Dále je třeba odmítnou námitky obviněného týkající se formy jeho znovupoznání. Rekognice fotografiemi sama o sobě nevylučuje možnost provedení rekognice in natura. Pokud tedy po provedení rekognice in foto je stále potřeba v trestním řízení určit totožnost poznávané osoby, bude rekognice in natura provedena. Samotné neprovedení rekognice in natura tak nezakládá nezákonnost provedení důkazu rekognicí in foto (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1236/2016). V souvislosti s provedením rekognice in natura s poškozeným jako poznávajícím v řízení před soudem je třeba dále přihlédnout ke znění § 104b odst. 7 trestního řádu, kde je expressis verbis stanoven určitý regulativ pro provádění tohoto úkonu v souvislosti s osobou mladší osmnácti let s odkazem na výše citovaný § 102 trestního řádu. Nezanedbatelnou roli při realizaci, resp. neprovedení takového úkonu in natura pak může z praktického hlediska mít i skutečnost, že je téměř vyloučené pro orgány činné v trestním řízení opatřit ve stanoveném čase takové poznávané subjekty splňující z hlediska požadovaných markatnů zákonné parametry. Tyto objektivní potíže lze částečně odstranit právě rekognicí in foto. Námitky, že osoby na fotografiích, se kterými byla rekognice prováděna, nebyly dostatečně podobní obviněnému, nelze akceptovat, neboť naopak ostatní osoby na fotografiích rovněž disponovaly velmi podobnými markanty na obličeji a lze tak konstatovat, že rekognice in foto proběhla zcela zákonným způsobem.
K námitce ohledně porušení zásady in dubio pro reo, je třeba uvést, že jde o zásadu procesní a nikoli hmotně právní a Nejvyšší soud v podstatě nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Námitky stran porušení zásady in dubio pro reo nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod. Porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného. Nejvyšší soud je sice oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem, v posuzovaném případě tomu však tak nebylo.
Ve vztahu k výše rozebraným námitkám je proto třeba konstatovat, že obviněný ve svém dovolání nezavdal takový podnět k dovolacímu přezkumu, který by se mohl stát podkladem k zásahu do skutkových zjištění v kvalitě předpokládané vadou napravitelnou na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Ani na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Z obsahu dovolání je však patrné, že obviněný nevznesl dostatečně konkrétní hmotněprávní relevantní námitky, a na podkladě jím uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu tak v podstatě ani nevytvořil dostatečný procesní rámec k přezkumu právního posouzení.
Blíže k námitce obviněného, že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže, neboť obviněný nepoužil za účelem zmocnění se cizí věci násilí či pohrůžku bezprostředního násilí, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že tato argumentace byla již obviněným uplatněna v odvolacím řízení a podrobně vyvrácena rovněž nalézacím soudem, přičemž Nejvyšší soudu s tímto právním posouzením plně souhlasí. Hmotněprávní posouzení jednání obviněného nikterak nevybočuje z konstantní a zaužívané právní praxe a není v rozporu ani s judikaturou Nejvyššího soudu (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1478/2015 nebo sp. zn. 3 Tdo 1057/2014). Podle uvedené judikatury se považuje za pohrůžku bezprostředního násilí taková pohrůžka násilím, které má být vykonáno okamžitě, jestliže se napadený nepodrobí vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Trestného činu loupeže se pachatel však může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. K takovému jednání obviněný evidentně podle skutkových zjištění ve vztahu k poškozenému přikročil.
Rovněž je třeba zhodnotit, že jednání obviněného, pro které byl uznán vinným, dosahuje míry škodlivosti nezbytné pro jeho posouzení v rámci trestněprávní odpovědnosti, tedy jako trestný čin. Obecně je možné činit závěry o nedostatečné společenské škodlivosti činu jen zcela výjimečně, kdy z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém mimořádném případě totiž konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. Míru společenské škodlivosti je třeba vždy vyvozovat zejména z povahy a rozsahu zásahu pachatele do chráněných zájmů. V posuzovaném případě došlo k intenzivnímu zásahu do chráněných zájmů nezletilého poškozeného. V dané věci je tak zcela odůvodněn závěr o uplatnění trestní odpovědnosti.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V rámci svého dovolání obviněný odkázal na existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v rámci zmíněných dovolacích důvodů nejsou důvodné. Z tohoto důvodu proto nelze považovat ani jako relevantně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 22. 6. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu