8 Tdo 1478/2015-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2016 o
dovolání obviněného R. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3.
2015, sp. zn. 4 To 85/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 167/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného R. P.
odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 4 T
167/2014, byl obviněný R. P. uznán vinným v bodě 1. přečinem výtržnictví podle
§ 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353
odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě 2. zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173
odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku,
kterých se dopustil skutky popsanými tak, že ad 1. v době kolem 12.30 hod. dne
7. 1. 2014 v B. na ulici L. u zadního vchodu do domu opakovaně vyhrožoval
zastřelením poškozenému J. G., který vyšel z domu společně s J. O., bývalou
přítelkyní obviněného, a za poškozeným se rozběhl, ten z obavy o svůj život a
zdraví se před ním dal na útěk po ulici L., neboť se s ohledem na dřívější
chování a jednání obviněného vůči němu a jeho současné přítelkyni J. O. mohl
důvodně domnívat, že obviněný své výhrůžky uskuteční, zejména poté, co si
obviněný sahal za oblečení, čímž budil dojem, že vytahuje zbraň, 2. v době
kolem 12.30 hod. dne 7. 1. 2014 v B. na ulici L. poté, co zanechal
pronásledování J. G., se vrátil k poškozené J. O., která stála na ulici L. a
volala o pomoc, a začal ji tahat za ruku a přesvědčovat ji, aby s ním odešla,
což nejdříve z obavy udělala, a společně šli k hlavní silnici, když si všiml,
že hledá pomoc, upozornil ji, aby to nedělala, po chvíli ji chytil za ruku a
odtáhl k trafice, a když začala volat o pomoc, násilím ji vzal do náručí a nesl
ji k silnici, když se mu vysmekla, tahal ji za ruku a za vlasy, až upadla na
zem, a začal na ni křičet, aby mu dala svůj mobilní telefon, a přitom se
pokoušel jí strhnout kabelku, kterou měla křížem přes levé rameno, protože ji
však pevně držela, nepodařilo se mu ji vytrhnout, přičemž stále křičel, aby mu
dala telefon, a svého jednání zanechal až po zásahu kolemjedoucího řidiče, a z
místa odešel, poškozené nic neodcizil.
Obviněný byl za tyto trestné činy a také za přečin maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž
byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2014, sp. zn.
90 T 7/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2014,
sp. zn. 5 To 132/2014, odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §
43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice
s dozorem. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku
Městského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 90 T 7/2014, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 5 To 132/2014,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla pokladu. Rozhodnuto bylo také
o náhradě škody.
Obviněný byl mimo uvedené odsuzující části rozsudkem soudu prvního stupně podle
§ 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v citovaném rozsudku
popsaný, v němž byl spatřován přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b)
tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že ho spáchal obviněný. Též bylo
rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 31. 3. 2015,
sp. zn. 4 To 85/2015, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu
prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný
prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání,
jež zaměřil výslovně pouze proti výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže
podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným pod bodem
2., a v té souvislosti i proti výroku o trestu. Poukázal na obsah dříve
podaného odvolání s tím, že své důvody formuloval nyní obdobně, protože
odvolací soud je téměř ignoroval a v odůvodnění napadeného usnesení se s nimi
nevypořádal. K činu, pro který se řízení vede, obviněný uvedl, že se jednalo o
konflikt mezi ním a poškozenou J. O., která odešla k čtyřproudé silnici, kde
mezi nimi došlo k bouřlivější komunikaci, během níž poškozená chvíli seděla na
chodníku u silnice, chvílemi vbíhala do silnice a on se ji pokoušel ze silnice
odnést. Konflikt vyvrcholil přetahováním o kabelku poškozené, neboť obviněný
chtěl mobilní telefon, avšak po verbálním zásahu svědka V. Š. svého jednání
zanechal. Obviněný soudu vytkl, že nesprávně vyhodnotil skutkový stav a výpověď
svědka V. Š., který uváděl, že několikrát projížděl kolem a viděl, že se něco
děje, což si nedokázal přesněji vyhodnotit až do chvíle, než uviděl přetahování
o kabelku, ovšem ani tehdy neviděl, že by se obviněný choval zvlášť agresivně.
Podle obviněného v popisu skutku nebyla přesně odlišena fáze, kdy měl
čin od prostého konfliktu mezi ním a poškozenou vygradovat od fáze, kdy mělo
dojít k naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže, s
tím, že se soud ani nezabýval intenzitou násilí, když ve výroku bylo dokonce
uvedeno, že se jednalo o pohrůžku násilím, aniž však bylo zdůrazněno, v čem
konkrétně měla spočívat. Soud se dostatečně nevypořádal ani s tím, o jaký
mobilní telefon se mělo jednat a komu svědčilo vlastnické právo, ačkoli nebylo
možné tuto skutečnost odbýt s poukazem na to, že poškozená mobilní telefon
delší dobu užívala, neboť obviněný mohl tento telefon důvodně považovat za svůj
a chtít jej nazpět, což by zakládalo možnost omylu. O zločin loupeže se podle
obviněného nemůže jednat z důvodu nízké intenzity v popisu skutku nedostatečně
vyjádřené použité pohrůžky násilí, která nebyla řádně specifikována, a nebyl k
loupeži prokázán ani úmysl obviněného, když výpověď poškozené nelze považovat
za věrohodnou. Uvedený čin v bodě 2. tak mohl být podle obviněného posouzen
pouze jako výtržnictví.
V závěru dovolání obviněný z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí ve výroku o vině pod bodem 2. a ve výroku o trestu zrušil.
K podanému dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího
státního zástupce, jenž konstatoval, že popis skutku uvedený ve výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně obsahuje konkrétní pohrůžky násilí v podobě křiku
obviněného, aby mu poškozená vydala mobil. Obviněný však vzápětí přistoupil k
samotnému násilí, když se pokoušel poškozené nejprve strhnout, a poté vytrhnout
kabelku, což se mu pro odpor poškozené nepodařilo (viz rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 8 Tdo 842/2013, 7 Tdo 912/2013, 5 Tdo 45/2014 a další). Poukázal
na nepříliš výstižné odůvodnění odvolacího soudu na straně 4 napadeného
usnesení, který svou úvahu, že k pohrůžce „stačí i konkludentní jednání“, blíže
nevysvětlil, avšak státní zástupce shrnul, že jednání obviněného spočívalo jak
v pohrůžce bezprostředního násilí, tak i v užití takového násilí, a proto v
tomto směru považoval právní větu rozsudku soudu prvního stupně za neúplnou. V
uvedené nesprávnosti však neshledal významné pochybení a k namítané nízké
intenzitě násilí s odkazem na uvedenou judikaturu uvedl, že intenzita i forma
násilí byla i v posuzované věci zcela dostatečná, běžná a typická pro typ
loupeže, který je přezkoumáván i v nyní posuzované věci. Státní zástupce z
uvedených důvodů, když použitou právní kvalifikaci považoval za správnou, v
této části považoval dovolání za zjevně neopodstatněné.
Ve vztahu k ostatním argumentům uvedeným v dovolání státní zástupce zmínil, že
v nich obviněný jen nesouhlasil se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, a
proto jimi nebyl nejen uplatněný, ale ani žádný jiný z důvodů dovolání podle §
265b odst. 1, 2 tr. ř. naplněn. Jelikož konkrétní důvody uvedené dovolatelem
jsou dílem zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku je správné,
dílem zákonem stanoveným dovolacím důvodům vůbec neodpovídají, navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání bylo zasláno k
replice obhájci obviněného, který však Nejvyššímu soudu ve stanovené lhůtě, ani
do dne konání neveřejného zasedání o dovolání své případné písemné stanovisko
nezaslal.
Po přezkoumání formálních náležitostí dovolání Nejvyšší soud jako soud dovolací
shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst.
2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.).
S ohledem na to, že dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem
stanovených důvodů, Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda obviněný tento mimořádný
opravný prostředek opřel o skutečnosti naplňující jím označený dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen na podkladě relevantně podaného
dovolání lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému
přezkoumání.
Dovolání je možné podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím je tudíž možné namítat buď
mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu
s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního
posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž
tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních
ustanovení (srov. rozhodnutí č. 36/2004. s 299 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném
prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad
rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí)
instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém
případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska
uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe
způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.,
popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může
skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem [srov. § 147 až §
150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS
732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS
60/06]. V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího
soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento
postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud.
Zejména z těchto důvodů je Nejvyšší soud zásadně povinen vycházet ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím
soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní
posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov.
nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU
489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03
(U 23/31 SbNU 343), aj.].
Zásah dovolacího soudu do soudy zjištěného skutkového stavu přichází v úvahu
jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními
závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí [viz např. nálezy Ústavního soudu ze
dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6.
1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn.
III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1.
2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], a pokud obviněný učinil
extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu blíže srov.
také například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo
448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09,
usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38
SbNU 579), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS
376/03 (U 1/32 SbNU 451).
Na podkladě těchto zásad Nejvyšší soud posuzoval obviněným podané dovolání, z
jehož obsahu shledal, že jen v části uvedeným hlediskům vyhověl, a to zejména
pokud vytýkal nesprávnost právní kvalifikace činu v bodě 2. pro vady
spočívající v nesprávnosti právní věty, v nedostatku pohrůžky bezprostředního
násilí, anebo že poškozená mobil, jejž měla u sebe, nevlastnila. Ostatní
námitky, jimiž obviněný brojil proti věrohodnosti poškozené nebo svědka V. Š.,
či sám jinak, než soudy zjistily, popisoval průběh konfliktu mezi ním a
poškozenou, na označený ani jiným důvod dovolání nedopadají a Nejvyšší soud
podle nich správnost napadených rozhodnutí posuzovat nemohl, protože obviněný
jimi primárně vytýkal způsob, jakým byly okolnosti činu, kterým byl uznán
vinným, prokázány, což jsou námitky dopadající na procesní pravidla zajišťující
řádné dokazování podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a zásadně je nelze s označeným
dovolacím důvodem spojovat, neboť se nejedná o hmotněprávní výhrady, k jejichž
nápravě je uvedený dovolací důvod primárně určen.
I přesto, že uvedená část námitek obviněného, jimiž vytýkal nedostatky ve
skutkových zjištěních, byla uplatněna mimo jím označený dovolací důvod,
Nejvyšší soud nad rámec uvedených zásad pro úplnost zmiňuje, že z obsahu
napadených rozhodnutí plyne, že soudy zajistily pro své rozhodnutí potřebné
důkazy, které provedly zákonným způsobem a své skutkové závěry rozvedly v
odůvodnění napadených rozhodnutí, čímž dostály svým povinnostem podle § 2 odst.
5, 6, § 120 a § 125 tr. ř. Jen pro úplnost lze zdůraznit, že soud prvního
stupně předestřel poměrně podrobný popis a interpretaci jednání obviněného, jež
založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení
provedených důkazů. Zvýšenou pozornost věnoval všem výpovědím svědků, konkrétně
svědka V. Š., ale i pracovnice novinového stánku A. P. Své úvahy týkající se
hodnocení důkazů a z něj vyvozených právních závěrů ve vztahu k obviněným
zpochybňovanému skutku pod bodem 2. vysvětlil na stranách 5 až 7 citovaného
rozsudku, kde se zabýval rovněž otázkou vztahu obviněného k předmětnému
mobilnímu telefonu. Vypořádal se řádně i s obsahem dalších ve věci zajištěných
důkazů, jež rovněž opodstatňují závěr o průběhu činu ve prospěch poškozené
(konfliktní průběh partnerského vztahu s obviněným, který vyústil ve vydání
předběžného opatření, jímž bylo obviněnému zakázáno se k poškozené přibližovat
na vzdálenost 100 m, viz č. l. 103 spisu).
S učiněnými skutkovými i právními závěry se ztotožnil posléze i soud odvolací,
který své úvahy rozvedl na stranách 3 a 4 odůvodnění svého usnesení.
Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů shledal, že skutková
zjištění učiněná na základě zákonem předepsaného a ničím nezpochybněného
procesu dokazování jsou dostatečným základem pro právní závěry na nich
vystavěné, a proto je vzal za podklad posouzení správnosti právních úvah soudů
nižších stupňů v podobě, v jaké byla popsána ve výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009,
sp. zn. I. ÚS 701/09, či ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14). Na jejich
podkladě proto zkoumal důvodnost těch výhrad obviněného, jež shledal uplatněné
v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán
vinným, se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky
bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Cizí věcí se rozumí věc, která nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen
jemu a kterou pachatel nemá ve své dispozici.
Předmětného zločinu se pachatel může dopustit vůči pro něj cizí věci dvěma
alternativně vymezenými jednáními, a to buď užitím násilí nebo pohrůžky
bezprostředního násilí. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou
prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci
[srov. (uveřejněné pod č. 58/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Napadenou osobou může být nejen osoba, která věc vlastní, nýbrž i ta, která je
oprávněna s cizí věcí nakládat.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo
očekávaného odporu. Postačuje i použití násilí menší intenzity, když ani
výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není
důvodem pro to, aby se o loupež nejednalo [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČSSR ze dne 25. 4. 1967, sp. zn. 7 Tz 13/67 (uveřejněné pod č. 60/1967 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11.
2014, sp. zn. 7 Tdo 1380/2014]. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli
napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si
je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím
odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Neočekávané
vytrhnutí věci z ruky není ještě násilím ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku,
a proto je takové jednání pouze krádeží podle § 205 tr. zákoníku. Za násilí by
však bylo třeba považovat takové počínání pachatele, při kterém pachatel
například tím, že věcí cloumá, překonává odpor napadeného, který věc pevně
svírá a snaží se klást odpor, aby se jí již proti projevované vůli napadeného
zmocnil [srov. přiměřeně zprávu Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 2. 1979, sp.
zn. Tpjf 33/79 (uveřejněnou pod č. 1/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) či rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 9. 1971, sp. zn. 1 To
121/71 (uveřejněné pod č. 19/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 7 Tdo
912/2013, ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 45/2014 (uveřejněné pod č. 3/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), aj.].
Pohrůžkou bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být
vykonáno okamžitě, jestliže se napadený nepodrobí vůli útočníka. Pohrůžka
bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i
konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či
zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned
násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční
ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele [srov. přiměřeně zprávu
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79 (uveřejněnou pod
č. 1/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Podle judikatury se proto
trestného činu loupeže pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v
poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně
pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k
použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli
[srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009
(uveřejněné pod č. 11/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); ŠÁMAL, P a
kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 1729].
Soudy uvedený právní závěr o vině obviněného zločinem loupeže podle §
173 odst. 1 tr. zákoníku v bodě 2. učinily na základě skutkového zjištění
uvedeného v popisu skutku, které spočívalo v zásadě v tom, že obviněný poté, co
zanechal pronásledování J. G. (bod 1.), se vrátil k poškozené J. O., která
stála na ulici a volala o pomoc, a začal ji tahat za ruku a přesvědčovat ji,
aby s ním odešla, což nejdříve z obavy udělala. Když si všiml, že hledá pomoc,
upozornil ji, aby to nedělala, po chvíli ji chytil za ruku a odtáhl k trafice,
a když začala volat o pomoc, násilím ji vzal do náručí a nesl ji k silnici,
když se mu vysmekla, tahal ji za ruku a za vlasy, až upadla na zem, a začal na
ni křičet, aby mu dala svůj mobilní telefon, a přitom se pokoušel jí strhnout
kabelku, kterou měla křížem přes levé rameno, protože ji však pevně držela,
nepodařilo se mu ji vytrhnout. Stále křičel, aby mu dala telefon, a svého
jednání zanechal až po zásahu kolemjedoucího řidiče.
Podle tzv. právní věty výroku o vině soud prvního stupně v odsuzující části
rozsudku shledal zločin loupeže v bodě 2. naplněn v alternativě, že obviněný
„proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí
věci“.
Nejprve k námitce obviněného směřující proti tomu, že mobilní telefon pro něj
nebyl cizí věcí, ale že mu patřil, je třeba uvést, že soudy se touto otázkou
zabývaly, neboť předmětem dokazování a úvah soudu bylo mimo jiné i zjištění,
komu předmětný telefon patřil, protože obviněný nejen v době řízení před
nalézacím soudem, ale již i v průběhu činu tvrdil, že jde o jeho věc, protože
např. svědkyně A. P., která slyšela hádku mezi obviněným a poškozenou, slyšela,
jak obviněný na poškozenou křičel, že mu ukradla telefon (srov. č. l. 82 až 83,
179 spisu). Soudy se zřetelem na to, že předmětem zločinu loupeže musí být věc
cizí, zkoumaly, zda uvedená tvrzení jsou pravdivá, avšak s ohledem na
skutečnosti, jež ve věci zjistily (srov. obhajobu obviněného na č. l. 170, 171,
173 spisu), považovaly tuto okolnost za vyvrácenou. Ke způsobu, jakým se soud
prvního stupně s touto skutkovou otázkou vypořádal, lze poukázat na stranu 6
jeho rozsudku, kde konstatoval, že „považuje za naprosto vyvrácené, že by šlo o
mobilní telefon obviněného“. Za nevěrohodnou označil i další verzi obviněného,
že šlo o telefon, který měl v první části konfliktu (bod 1.) u sebe, a že tento
mu vypadl, ale naopak uvěřil výpovědi poškozené, která tvrdila, že tento
telefon dlouhodobě užívala, a své vlastnictví k němu odvozovala od směny
telefonu mezi ní a obviněným v době jejich partnerského vztahu, kdy obviněný
předal poškozené předmětný telefon a ona jemu dala zase ten, který v té době
užívala ona. Poškozená své vlastnictví k telefonu dotvrzovala i tím, že
důvodem, proč jej obviněný od ní chtěl, byl obsah výhrůžných zpráv, které jí
zasílal a které v něm byly uloženy z doby, kdy spolu chodili (viz strana 5
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Závěr o tom, že telefon byl pro obviněného cizí věcí, potvrdil i
odvolací soud, který se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, na straně 4
přezkoumávaného usnesení.
Nejvyšší soud na základě uvedených skutkových závěrů soudů obou stupňů
považuje za vhodné doplnit, že tyto správně shledaly, že uvedený telefon byl
pro obviněného v době, kdy se jej chtěl od poškozené zmocnit, věcí cizí, a to
nejen proto, že jej poškozená dlouhodobě užívala, v důsledku čehož vlastnictví
k němu mohlo vzniknout tzv. vydržením [srov. § 1089 až 1098 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále „obč. zákoník“), pokud by ho ve
smyslu § 1091 odst. 1 obč. zákoníku nepřerušeně držela tři roky, ale též proto,
že ho nabyla do vlastnictví „směnou“, neboť si mobilní telefony mezi sebou s
obviněným vyměnili (srov. § 2184 až 2180 obč. zákoníku), tzn., že se každý
zavázal převést druhému vlastnické právo k věci výměnou za závazek druhé strany
převést vlastnické právo k jiné věci. Tím bylo i z právního hlediska doloženo,
že obviněný nebyl vlastníkem předmětného telefonu, ale vlastnila jej poškozená.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud považuje právní závěr soudů
obou stupňů o tom, že obviněný se domáhal telefonu, který pro něj byl cizí
věcí, za zcela správný, a není proto pochyb o tom, že obviněný tento znak
skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku naplnil.
Další námitce obviněného spočívající v tom, že se uvedeného zločinu
nedopustil „pohrůžkou bezprostředního násilí“, kterou jako alternativu formy
jednání, jímž lze uvedený zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku vedle
„násilí“ naplnit, zvolil soud prvního stupně, je sice možné přisvědčit, nikoliv
však v důsledcích, jichž se obviněný v dovolání domáhal.
Především je nutné zdůraznit, že právní závěr o tom, v jaké formě obviněný
uvedený zločin spáchal, se činí na pokladě zjištěných skutkových závěrů, jak
jsou v bodě 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popsány a již výše
konstatovány. Podle nich, když si obviněný „všiml, že poškozená hledá pomoc,
upozornil ji, aby to nedělala, po chvíli ji chytil za ruku a odtáhl k trafice,
a když začala volat o pomoc, násilím ji vzal do náručí a nesl ji k silnici,
když se mu vysmekla, tahal ji za ruku a za vlasy, až upadla na zem, a začal na
ni křičet, aby mu dala svůj mobilní telefon, a přitom se pokoušel jí strhnout
kabelku, kterou měla křížem přes levé rameno, protože ji však pevně držela,
nepodařilo se mu ji vytrhnout, přičemž stále křičel, aby mu dala telefon a
svého jednání zanechal až po zásahu kolemjedoucího řidiče a z místa odešel,
poškozené nic neodcizil“.
Z popsaného průběhu činu je zřejmé, že šlo o konflikt mezi obviněným a
poškozenou, který probíhal v delším časovém úseku a vyvíjel se tak, že hádka
mezi oběma vygradovala až do situace, kdy obviněný na poškozené požadoval
předmětný telefon, a protože mu ho dobrovolně nechtěla dát, snažil se jí
kabelku, v níž jej měla uschován, strhnout z ramene. Vzhledem k tomu, že
nikoliv veškeré jednání, které obviněný v dané situaci vůči poškozené vyvíjel,
lze považovat za to, které směřovalo ke zmocnění se „cizí věci“, je třeba
jednotlivé fáze celého konfliktu oddělit, protože v jeho počátku byla zřejmá
zejména snaha obviněného přesvědčit poškozenou, aby se chovala určitým způsobem
(viz první část konfliktu popsaného v bodě 2.). V této části jeho jednání není
patrné, že by jeho záměrem bylo zmocnit se mobilního telefonu, přičemž křik a
nadávky namířené vůči poškozené, jakož i to, že ji obviněný nesl k silnici,
nebylo bezprostředním jednáním směřujícím ke zmocnění se telefonu, ale jen
způsob vyřizování si nevyjasněných vztahových záležitostí. To jednání, které
vedlo ke zmocnění se cizí věci, nastalo až v okamžiku, kdy obviněný se slovně
domáhal na poškozené vydání telefonu, a jež konkrétně spočívalo v tom, že „se
pokoušel jí strhnout kabelku“, kterou měla křížem přes levé rameno, „nepodařilo
se mu ji vytrhnout“.
Z uvedeného je patrné, že v něm nejsou obsaženy žádné výhrůžky, ale jde o
použití síly, kterou obviněný vyvíjel k tomu, aby „strhl“ kabelku z ramene
poškozené nebo aby jí ji „vytrhl“ z ruky, když ji držela a on se o ni
přetahoval. Správně proto měly soudy učinit závěr, že se obviněný činu dopustil
„násilím“, a nikoliv v podobě „užití pohrůžky bezprostředního násilí“, jak je
výslovně v tzv. právní větě uvedeno, a jak doložil byť stručně na straně 6
rozsudku soud prvního stupně, který pouze konstatoval, že obviněný proti
poškozené užil pohrůžky bezprostředního násilí. Odvolací soud toto jeho
rozhodnutí, včetně odůvodnění shledal správným a na straně 4 svého usnesení
správnost uvedeného právního závěru výslovně potvrdil.
Nejvyšší soud se zřetelem na výše uvedené shledal, že závěr soudů obou stupňů,
že se obviněný zločinu loupeže v bodě 2. dopustil užitím „pohrůžky
bezprostředního násilí“, neodpovídá uvedeným skutkových zjištěním, z nichž
nevyplývá žádná verbálně pronesená či konkludentně projevená výhrůžka
obviněného vůči poškozené ve smyslu zmocnění se cizí věci, ale šlo výhradně o
projev násilí v souladu s tím, jak je tento znak teorií i praxí vykládán (viz
shora). Je totiž zcela zjevné, že obviněný v úmyslu zmocnit se cizí věci, již
měla obviněná při sobě, proti ní užil násilí spočívajícího v tom, že se jí z
ramene pokoušel násilím strhnout kabelku, kterou poškozená pevně držela a
kladla značný odpor, v jehož důsledku (jakož i díky včasnému zásahu kolem
projíždějícího V. Š.) k takovému zmocnění se nedošlo.
Podle těchto skutkových zjištění je zřejmé, že oba soudy nižších stupňů učinily
nesprávný právní závěr o tom, že obviněný zločin loupeže spáchal „užitím
pohrůžky bezprostředního násilí“, což výslovně vyjádřil nalézací soud v právní
větě, ač tak obviněný ve skutečnosti učinil za „užití násilí“. Jde o vadu v
posouzení této právní otázky, kterou však Nejvyšší soud v zájmu zásady
minimalizace zásahů do již pravomocných rozhodnutí nepovažoval za důvodné
napravovat tím, že by sám napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl, neboť by se
jednalo vůči obviněnému o změnu k horšímu. Forma užití „násilí“, které mělo být
v jednání obviněného shledáno, je právně závažnější formou jednání nežli užití
„pohrůžky bezprostředního násilí“, protože „pohrůžka“ představuje kvalitativně
nižší podobu násilného projevu, a to zejména proto, že se obvykle odvíjí jen ve
slovních projevech, zatímco „násilí“ je výrazně intenzivnějšího projevu
zasahujícího již integritu osoby nebo věci, která na nich obvykle zanechá
stopy. V projednávané věci bylo dovolání podáno jen obviněným, a tudíž není
možné ve smyslu § 265p odst. 1 tr. ř. při absenci dovolání podaného v
neprospěch obviněného učinit změny, které by byly v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto s přihlédnutím ke všem zvažovaným okolnostem shledal, že i
když v posuzované věci napadená rozhodnutí vykazují shora uvedenou vadu,
způsob, jakým i v důsledku ní rozhodly, je z hlediska použité právní
kvalifikace správný, neboť obviněný v každém případě naplnil všechny znaky
zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedená změna by se tedy z
popsaných důvodů týkala výhradně právního určení jiné alternativy jednoho ze
znaků této skutkové podstaty, jež se vyjadřuje v právní větě, a šlo by tedy jen
o úpravu, která by na použitou právní kvalifikaci neměla žádný vliv. Nejedná se
zcela zřejmě o taková pochybení, jejichž projednání by mohlo zásadně ovlivnit
postavení obviněného, a otázka, která by byla v těchto částech z podnětu
dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, navíc v neprospěch
obviněného (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS
205/03 (N 102/37 SbNU 371).
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud k dovolání obviněného učinil závěr, že
byť byly zjištěny nepřesnosti ve výroku o vině v bodě 2., nejedná se o taková
pochybení, jejichž projednání by mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a
otázka, která by byla v těchto částech z podnětu dovolání řešena, není po
právní stránce zásadního významu, a proto rozhodl tak, že dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 1. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu