3 Tdo 529/2025-407
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný D. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 11. 2024, č. j. 2 To 179/2024-347, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 205/2023,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2024, č. j. 6 T 205/2023-305, byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a byl za to odsouzen k peněžitému trestu 100 denních sazeb po 350 Kč. Dále byl zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému M. S. na náhradě nemajetkové újmy z titulu bolestného 35 107 Kč a na náhradě škody z titulu ztráty na výdělku 51 794 Kč. Rovněž mu bylo uloženo zaplatit Vojenské zdravotní pojišťovně na náhradě škody 40 008 Kč.
2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se trestného činu dopustil zjednodušeně řečeno tím, že dne 14. 2. 2023 v odpoledních hodinách po předchozí slovní výměně v rámci vzájemného fyzického napadání udeřil poškozeného M. S. 4x dnem sklenice do oblasti hlavy, v důsledku čehož poškozený utrpěl krevní výron, tržné rány, otřes mozku a podvrtnutí krční páteře, což jej omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu kolem 3 týdnů.
3. K odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze 14. 11. 2024, č. j. 2 To 179/2024-347, prvostupňový rozsudek změnil v adhezních výrocích, z nichž poškozenému přiznal na bolestném 33 897 Kč, Vojenské zdravotní pojišťovně na náhradě nákladů léčení 28 651 Kč a s ostatními nároky (zbytek nemajetkové újmy a náhrada škody týkající se poškozeného S. + zbytek náhrady škody týkající se Vojenské zdravotní pojišťovny) poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání, vyjádření k němu a replika
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím své obhájkyně dovolání obviněný. Opřel je o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. V rámci prvého dovolacího důvodu vytkl prvostupňovému soudu, že ač deklaroval, že má za prokázaný skutkový děj, jak jej popsal obviněný, pak vzápětí tuto proklamaci negoval. To, pokud uzavřel, že poškozený nevydržel konfrontaci a pravděpodobně chtěl obviněného vyvést z bytu. Tomu se měl obviněný bránit a udeřit poškozeného skleničkou, nestačily mu však k odrazení prvotního útoku jeden či maximálně dva údery, jež by zabránily poškozenému vytlačovat jej z bytu, ale uštědřil mu další zásahy na nejcitlivější místa. Dovolatel upozornil, že takový průběh incidentu se však z výpovědi obviněného ani dalších důkazů nepodává. Naopak obviněný se začal bránit údery skleničkou a činil tak až do doby, než poškozený svůj útok vůči němu ukončil. Poškozený se rozhodně nesesunul k zemi v důsledku úderů ze strany obviněného, ale byl zcela plný sil, snažil se hledat na těle obviněného vhodnou pozici k tomu, aby jej pomocí úchopu na stehnech mohl shodit na zem, což se mu také zdařilo. Dovolatel odmítl, že by se jej poškozený pokoušel vytlačit z bytu, naopak jej vytlačoval na skleněné dveře vedoucí do dalšího pokoje. Obviněný se pozastavil nad tím, proč soud deklarující, že vzal za prokázaný děj tak, jak jej popsal dovolatel, ve skutečnosti vyšel z verze poškozeného, ačkoliv jeho výpověď hodnotil jako nevěrohodnou a v mnoha bodech nelogickou, a ačkoliv o tom, že se obviněného údajně snažil vytlačit z bytu, hovořil poškozený teprve až při hlavním líčení a nezmínil to dříve při podání vysvětlení ani v rámci svého výslechu v přípravném řízení. Tento moment přitom sloužil jako úhelný kámen pro úvahy soudu o kritériích nutné obrany.
6. Nesprávná a zjevně s provedenými důkazy rozporná skutková zjištění však ještě gradovala, pokud prvostupňový soud uzavřel, že útok poškozeného byl veden mírnou intenzitou a šlo spíše o snahu o vystrčení obviněného z bytu, na což obviněný mohl reagovat obranou nižší intenzity. Pokud totiž poškozený na obviněného zaútočil tak, že mu zkroutil ruku za zády až se ozvalo křupnutí v lokti, tlačil jej na prosklené dveře do obývacího pokoje a chytil jej za tříslo, nadzvedl a shodil na zem, pak nelze o mírné intenzitě útoku ze strany poškozeného vůbec uvažovat.
7. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný nižším soudům vyčetl, že nesprávně vyhodnotily otázku excesu jak intenzivního, tak extenzivního. Upozornil, že přiměřenost obrany je nutno vykládat optikou bránící se osoby a jejích představ v dané situaci vyvolané zpravidla náhlým a nepředpokládaným jednáním útočníka a je tedy nezbytné pečlivě uvážit všechny rozhodné okolnosti případu v celém jeho vývoji v konkrétním čase. Obviněný se důvodně mohl cítit ohrožen a v důsledku toho se poškozeného snažil odradit od dalšího útoku údery sklenicí, která byla jediným předmětem, který měl po ruce. Soudy však na celý konflikt nahlížely očima izolovanýma od tehdejších pocitů obviněného a nastalé situace. Dovolatel zdůraznil, že poškozený je voják, výsadkář se specifickým výcvikem zahrnujícím schopnost eliminovat i ozbrojeného protivníka holýma rukama. Naproti tomu obviněný je svou fyzickou konstitucí, ale i povahovými vlastnostmi zcela jiným člověkem, nereaguje rychle, není konfliktní a ve vztahu k poškozenému byl tedy zcela zjevně slabším soupeřem. Významné je též, že v době incidentu byla u obviněného okamžitě po prvotním úleku mobilizována aktivní poplachová reakce, která byla aktivována nulovou připraveností na konflikt a snahou se bránit. K útoku ze strany poškozeného došlo nenadále, v přítomnosti jeho partnerky, u níž nebylo vyloučeno, že se k útoku připojí. Útok nadto probíhal v bytě poškozeného, který pro obviněného byl neznámým prostředí.
8. Ohledně extenzivního excesu obviněný v návaznosti na vytýkaná nesprávná skutková zjištění nižších soudů zdůraznil, že i v době posledního ze čtyř úderů sklenicí útok poškozeného proti němu stále trval. Závěr prvostupňového soudu, že k ukončení incidentu došlo tím, že se poškozený sesunul k nohám obviněného, který jej ještě jednou udeřil sklenicí do hlavy, nemá oporu v dokazování. To naopak vyvrátilo, že by se poškozený sunul k zemi vlivem inzultace či únavy ze zranění. Dokonce sám poškozený uvedl, že situace byla ukončena tím, že obviněného dostal na zem. Reálně tak potyčka skončila tím, že obviněný se ocitl sražen na zemi, do té doby však útok poškozeného proti němu trval.
9. Obviněný proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud odvolací rozsudek zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
10. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten připustil, že uplatněné skutkové výhrady lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejedná se však o výhrady důvodné. Závěr nižších soudů o snaze poškozeného vytlačit obviněného z bytu má v provedených důkazech oporu. Sám obviněný uvedl, že poškozený jej začal tlačit kolem dveří k východu. Státní zástupce upozornil též na lékařské zprávy, že poškozený chytil obviněného za ruku, kterou mu zkroutil za záda a poukázal též na stopy krve, přičemž jak zmíněný úchop, tak umístění krevních stop koresponduje s tím, co uvedl sám obviněný, tedy tlačení jeho osoby poškozeným k východu.
11. Námitku obviněného týkající se nutné obrany lze sice formálně přiřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani tato námitka však není důvodná. Obviněný prakticky doznal extenzivní vybočení z nutné obrany, když uvedl, že poškozeného bil sklenicí i tehdy, když se sunul k zemi a již nebyl fyzicky aktivní. To jednoznačně implikuje extenzivní exces z mezí nutné obrany, pokud obviněný vůbec útoku čelil, neboť ze strany poškozeného šlo o počínání, kterým se nikterak surově snažil vytlačit ze svého bytu cizího člověka. Takové vyhození nevítané návštěvy není protiprávní a nelze se mu tedy bránit v režimu nutné obrany, a již vůbec ne mlácením sklenicí do hlavy.
12. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a aby tak učinil v neveřejném zasedání s oporou v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání státní zástupce vyslovil i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.
13. Na vyjádření státního zástupce reagoval replikou obviněný. Namítl, že pokud státní zástupce dovodil, že skutkový závěr o snaze poškozeného vytlačit jej z bytu, má oporu v provedených důkazech, pak jde o zcela zjevné nepochopení vzniklé situace a rovněž o dezinterpretaci výpovědi obviněného. Obviněný popsal, že mu sice poškozený zkroutil ruku a tlačil jej ke dveřím, nikoliv však ke vstupním dveřím do bytu, nýbrž na skleněné dveře do obývacího pokoje. Činil tak tedy nikoliv v úmyslu vyhodit jej z bytu a tím konflikt ukončit. Dovolatel dále odmítl argumentaci státního zástupce, že poškozený by se k zemi sunul proto, že již byl obviněným neutralizován. Dělo se tak totiž v důsledku strategie poškozeného ovládajícího bojové umění. Poškozený tedy k zemi nešel v důsledku obrany obviněného, ale v úmyslu podtrhnout mu nohy, zbavit jej stability a zpacifikovat jej. Pokud po tomto útoku na zemi ležícího poškozeného obviněný při svém pádu a ztrátě stability udeřil, odpovídá tento úder právě volnému pádu obviněného v důsledku gravitace, a nikoliv vůli obviněného poškozeného udeřit. III. Přípustnost dovolání
14. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání
15. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady jsou z většiny opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ně patřičně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč jim nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
16. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.
17. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
19. Obviněný tento dovolací důvod v jeho prvé alternativě uplatňuje jednak ve vztahu ke skutkovému zjištění, že poškozený se jej snažil vytlačit z bytu a jednak vůči skutkovému zjištění, že poškozený ve svém útoku uvadal a sunul se k zemi v důsledku prvotních úderů ze strany obviněného. Zákonné znění prvé alternativy tohoto dovolacího důvodu vyžaduje nejen, aby byl předmětem dovolacích námitek rozpor se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku (to by námitky týkající se účelu a tím pádem i charakteru útoku ze strany poškozeného, jakož i námitky týkající se trvání tohoto útoku splňovat mohly), ovšem tento rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3297/21). Přitom stran zjevnosti se námitky obviněného s touto alternativou dovolacího důvodu stýkají spíše jen formálně, neboť představují prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně. I kdyby však tento okruh námitek bylo možno pod prvou alternativu zmíněného dovolacího důvodu podřadit, pak jde o námitky zjevně neopodstatněné.
20. Obviněný předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy hodnotit, na provedené důkazy však nazírá selektivně a jednotlivě, nikoliv též v jejich vzájemném souhrnu. Upřednostňuje a zveličuje význam obsahu těch důkazů, popřípadě jejich částí, které vyhovují jeho představám, a naopak upozaďuje či opomíjí skutečnosti vyplývající z důkazů, které se mu nehodí. Touto disproporcí naproti tomu úvahy nižších soudů netrpí, jsou dostatečně podrobné, přesvědčivé a zaobírají se provedenými důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné provázanosti. Neopomíjejí tedy žádný prvek provedeného dokazování, nevykazují žádnou logickou mezeru a vypořádávají se právě i s důkazy, které obviněný vyzdvihuje. Takto nižší soudy podrobně a přiléhavě vysvětlily, proč dovodily, že snahou poškozeného bylo vyvést obviněného z bytu a že poškozený se sunul k zemi v důsledku prvotních úderů sklenicí inkasovaných od obviněného, a nikoliv ve snaze v útoku na obviněného pokračovat.
21. Dovolatel vyzdvihl nezbytnost pečlivého uvážení všech rozhodných okolností případu v celém jeho vývoji a v konkrétním čase, právě to však nižší soudy učinily a nezúžily svou optiku pouze na některý izolovaný segment celkového děje. Takto vzaly v potaz, že obviněný se vydal de facto na trestnou výpravu, která neměla a nemohla mít jiný cíl než pomstu, ponížení a mravní zneuctění poškozeného. Obviněný zprvu intervenoval u nadřízeného se záměrem S. přeložení, s čímž se však nespokojil, zkontaktoval a vyhledal S. partnerku B. a uvolil se pod hávem jakéhosi protektorství a péče o její informovanost a blaho (jež mělo spočívat v tom, že jí „otevře oči“) vydat se neohlášen za poškozeným, kterého překvapil rozespalého (č. l. 36 + 256) v jeho bytě, a z pozice morální převahy (byť patrně právem pociťované) si jej „pozval na kobereček“, kontroloval jeho vzdálení se z místa kárání, opakovaně na něho zvýšil hlas (č. l. 256) a dotíral na něho požadavkem na odsouhlasení položkově seřazených extramatrimoniálních aktivit. Z tohoto pohledu situace zdaleka nebyla tak černobílá, jak ji chce vidět obviněný, protože útok poškozeného byl do značné míry vydrážděn dovolatelovým nadřazeným vyšetřováním nevěry a jeho snahou zasahovat do záležitostí služebního poměru poškozeného.
22. Obviněný přitom nemohl nevědět, že tyto jeho aktivity se u poškozeného nemusejí setkat s pokorným, kajícným a sebekritickým pokáním, ale že naopak mohou vyvolat jeho nevoli a bouřlivou reakci. S tím druhým obviněný evidentně počítal, neboť sondoval terén dotazy adresovanými B. na výcvik poškozeného a na to, zda poškozený je ozbrojen. Dovolatel také poškozeného znal, věděl o jeho tělesných proporcích i o jeho profesní historii, a věděl též, že vstupuje na „jeho území“, kde pocit teritoriality může potencovat jeho odezvu na nečekaný a nevyžádaný vpád. Reakce poškozeného proto pro něho sotva mohla být překvapivá a těžko jej mohla uvrhnout (slovy dovolání řečeno) do „neočekávané úzkosti“.
23. V rámci fyzických výpadů poškozeného pak obdobně předvídatelným byla jeho snaha vyvést obviněného z bytu, což vzhledem k jeho stavebně technickému uspořádání (viz protokol o ohledání místa činu s náčrtkem kuchyně na č. l. 142 + fotodokumentace na č. l. 144) nešlo jinudy než kolem prosklených dveří do obýváku. Relativně legitimnímu záměru poškozeného vyvést obviněného z bytu nasvědčují i nástroje, které zvolil. Zkroucení ruky za zády úchopem za zápěstí a tlakem na rameno lze mít za takřka typický chvat, jehož účelem není nic jiného než bez závažnější újmy usměrnit pohyb jedince. Tvrzení obviněného jak o náhlosti ataku poškozeného, tak o své obavě o život a rovněž i o obraně nejbližším možným předmětem působí za těchto okolností více než uměle, neživotně a čiší z něho snaha dramatizovat své pocity, které temporálně (obviněný poškozenému naoktrojoval dobu své invaze), lokálně (vniknutí na „jeho území“), ani metodologicky (poškozeným zvolený způsob úchopu obviněného) neodpovídaly realitě daného incidentu.
24. Byť nelze tvrdit, že poškozený byl oprávněn se takto vůči poškozenému vymezovat – měl jej vyzvat k opuštění bytu, odmítnout své další vyslýchání a podobně – neznamená to, že obviněného by to legitimizovalo k užití jakýchkoliv prostředků sloužících k ohrazení se proti počínání poškozeného. Proti jeho očekávatelnému (respektive nejméně nikoliv nepředvídatelnému jednání) se obviněný počal vymezovat vcelku razantním stylem, a to opakovanými údery dnem sklenice do oblasti hlavy. To nasvědčuje spíše snaze ztrestat mravně padlého poškozeného za jeho prohřešky, než altruistickému záměru „otevřít B. oči“ a pak se jen bránit překvapivé reakci poškozeného. Pro totéž svědčí i po incidentu proběhlé konání obviněného coby „na smrt vyděšeného obránce“, který se vzdálil omýt, vrátil se na křik B. k poškozenému, ohledal jej s konstatováním, že to bude dobré, aby poškozeného opustil, aniž by zalarmoval policii s avízem, že byl vystaven významné agresi, které se mu podařilo odolat.
25. V době posledních úderů sklenicí lze také jen velmi těžko hovořit o trvajícím útoku poškozeného. Měl-li by útok pokračovat snahou poškozeného o úchop obviněného za třísla a jeho povalení na zem, pak postrádá logiku, aby poškozený po tomto údajném útoku končícím úspěšným svalením obviněného na zem náhle od dalších svých domnělých agresivních záměrů ustoupil, přestal se obviněnému věnovat, nechal jej vstát, omýt se a odejít. Sklesávání poškozeného ke spodní části těla stojícího obviněného, tak soudy důvodně připsaly jeho útlumu a úpadku po prvých inkasovaných ranách sklenicí, a nikoliv jeho cílesměrné a progredující snaze obviněného povalit. Další údery obviněného, které v této fázi sklesávání uštědřil poškozenému sklenicí, tak již spadaly do uvadající etapy, kdy atak poškozeného ustal. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
26. Námitky podřazované obviněným pod tento dovolací důvod mají zčásti skutkový základ, stran něhož lze odkázat na výše uvedené pasáže týkající se dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a zčásti spadají pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. I v tomto přesahu jde však o námitky zjevně neopodstatněné.
27. Obviněnému nelze přisvědčit, že poměr útočníka a obránce by byl významně vychýlen ve prospěch poškozeného. Tělesné disproporce obou bojujících nebyly zásadně odlišné. Obviněný měl dle lékařské zprávy ze dne incidentu hmotnost 90 kg a byl 190 cm vysoký (č. l. 14). U poškozeného lékařské zprávy zmiňují jen výšku 192 cm (č. l. 116), dle fotodokumentace pořízené policií (č. l. 149) však poškozený neimponuje nadměrnou hmotností, silně rozvinutou muskulaturou či jinými somatickými kvalitami, které by z něho činily protivníka výrazně silnějšího než obviněný. Případné bojové dovednosti poškozeného (i kdyby zůstaly zachovány a neovlivněny výkonem práce skladníka – zbrojíře) jsou vyváženy rozespalostí poškozeného, překvapivostí vpádu obviněného na „jeho území“, a ani z tohoto hlediska tak nelze hovořit o významně rozdílném poměru sil útočníka a obránce. Ohledně S. záměrů a k údajné nulové připravenosti obviněného na konflikt se odkazuje na argumentaci popsanou výše v pasáži týkající se skutkových výhrad.
28. Obdobně jako nelze obviněnému přisvědčit, namítá-li, že k útoku poškozeného na něho došlo nenadále, nelze mu přitakat ani v údajné obavě, že se k poškozenému připojí jeho partnerka B. Vzhledem k aranžmá celé situace, kterou obviněný nastavil, k průběhu konfrontace poškozeného s jeho jednotlivými záletnickými eskapádami i k reakci B. na S. postoje (B. na S. řvala), bylo daleko pravděpodobnější, že pokud se B. k někomu přidá, pak poškozený to bude sotva. Ani z tohoto hlediska tak pozice obou bojujících nenasvědčovala tomu, že obviněný by byl nějak znevýhodněn či oslaben, a i zmíněné parametry tak ukazují na to, že četnost úderů skleničkou cílených na hlavu poškozeného nebyla adekvátní obrannou reakcí.
29. Jednotlivé prvky, které je třeba brát v potaz při posouzení charakteru obrany, by snad při izolovaném náhledu na ně mohly evokovat, že obrana obviněného byla toliko zjevně nepřiměřená, nebo dokonce jen nepřiměřená. Při komplexním zohlednění všech složek obrany obviněného – i) počínaje jejím předpolím zaranžovaným obviněným, které nasvědčovalo tomu, že připravil „třaskavý koktejl“ okolností, u něhož bylo spíše jen otázkou času, kdy vznítí a vyvolá výbušnou reakci poškozeného, ii) přes vlastní průběh dosti razantní obrany, iii) až po „vítězoslavné opuštění scény“ obviněným – důvodně vyústily v závěr nižších soudů, že šlo o obranu již zcela zjevně nepřiměřenou. V. Způsob rozhodnutí
30. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl jednak námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
31. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 9. 7. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů