USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2024 o dovolání obviněného Ivana Karpy, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2023, č. j. 4 To 72/2022-2469, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 5/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ivana Karpy odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále také jen „krajský soud“) ze dne 9. 6. 2022, č. j. 11 T 5/2020-2396, byl obviněný Ivan Karpa (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti let. Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestu u spoluobviněného Dušana Magyara a o uplatněných nárocích na náhradu škody.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně spočívala trestná činnost obviněných v tom, že (převzato z rozsudku uvedeného soudu a zestručněno) v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty (dále také jen „DPH“) Dušan Magyar jako jednatel společnosti Portech, spol. s r. o., IČ: 276 99 391 (dále jen „PORTECH“), registrované jako čtvrtletní plátce DPH, a Ivan Karpa jako jednatel společnosti ZINSTAV, spol. s r. o., IČ: 255 18 682 (dále jen „ZINSTAV“), registrované jako měsíční plátce DPH, vytvořili účelový řetězec obchodních společností, zneužívající institut osvobozeného plnění od DPH uskutečněného mezi členskými státy EU k získání daňové výhody, kdy na území České republiky se tohoto řetězce účastnily právě společnosti PORTECH a ZINSTAV, v jehož rámci obvinění předstírali nákup strojního zařízení od slovenských společností a jeho následný prodej slovenským společnostem, přičemž na základě uměle vytvořeného sledu obchodních transakcí usilovali o neoprávněné vylákání výplaty nadměrného odpočtu na DPH u posledního článku řetězce v důsledku deklarovaného dodání zboží do jiného členského státu za využití zákonného osvobození od DPH, a to v rozporu s ustanovením § 64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty), a za tím účelem vytvořili daňové doklady na zdanitelné plnění, které zaevidovali do účetnictví společností, ačkoliv si byli vědomi toho, že konkrétní plnění v deklarované hodnotě poskytnuto nebylo, přičemž oba obvinění postupovali konkrétně tak, že Ivan Karpa převzal od Dušana Magyara v rozsudku specifikované faktury, které nechal zaevidovat do účetnictví společnosti ZINSTAV a následně deklaroval dodání zboží do jiného členského státu slovenským společnostem DRYM, s.
r. o., DIČ SK2022738124, a AgriWood, s. r. o., DIČ SK2022305428, ačkoliv k pořízení zboží ani jeho dodání nedošlo, a podal jménem společnosti ZINSTAV: 1) dne 15. 8. 2012 u Finančního úřadu Brno IV přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2012, ve kterém uplatnil v rozporu s § 72 a § 73 zákona o dani z přidané hodnoty nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v celkové výši 2 131 920 Kč, z toho ve výši 2 131 800 Kč ze zdanitelných plnění přijatých od společnosti PORTECH, vyjmenovaných ve výroku rozsudku, přestože si byl vědom toho, že tato plnění nebyla v jím uváděné hodnotě poskytnuta, a uplatnil nárok na vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 2 103 447 Kč, který mu nebyl správcem daně vyplacen, a zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 28 353 Kč,
2) dne 24. 9.
2012 u Finančního úřadu Brno IV přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2012, ve kterém uplatnil v rozporu s § 72 a § 73 zákona o dani z přidané hodnoty nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v celkové výši 4 797 308 Kč, z toho ve výši 4 791 209 Kč ze zdanitelného plnění přijatého od společnosti PORTECH, specifikovaného ve výroku rozsudku, přestože si byl vědom toho, že toto plnění nebylo v jím uváděné hodnotě poskytnuto, a uplatnil nárok na vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 4 734 068 Kč, který mu nebyl správcem daně vyplacen, a zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 57 141 Kč, a Dušan Magyar jako jednatel společnosti PORETCH vystavil v rozsudku specifikované faktury č. 52010011, č. 52010012 a č. 52010015, ačkoliv si byl vědom toho, že deklarované zdanitelné plnění v tam uváděné hodnotě ZINSTAV poskytnuto nebylo a že předmětné faktury budou jmenovanou společností užity k uplatnění nároku na odpočet DPH na vstupu, tyto faktury předal Ivanovi Karpovi a zahrnul je do účetnictví společnosti PORTECH spolu s fakturami dokládajícími pořízení zboží od společností ADAGO, s.
r. o., DIČ: SK2023190994, a LARIM SK, s. r. o., DIČ: SK2022543633, a podal dne 29. 10. 2012 u Finančního úřadu Brno III jménem společnosti PORTECH přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012, v němž přiznal pořízení zboží uvedeného ve výroku rozsudku z jiného členského státu, současně uplatnil nárok na odpočet daně z tohoto plnění a přiznal daň z uskutečněného zdanitelného plnění poskytnutého společnosti ZINSTAV ve výši 6 923 009 Kč, čímž ve fakturační rovině umožnil vytvoření fiktivního sledu obchodních transakcí v posloupnosti ZINSTAV - PORTECH - ADAGO (LARIM SK), aniž by za tvrzené obchody obdržel odpovídající finanční protiplnění a aniž by vzniklý celkový nedoplatek u odběratele vymáhal, a to vše obvinění činili se záměrem vylákat u posledního článku řetězce, společnosti ZINSTAV, nadměrný odpočet DPH v celkové výši 6 837 515 Kč, který nebyl vyplacen, a zkrátili DPH ve výši 85 494 Kč, celkem tedy 6 923 009 Kč.
3. K následným odvoláním obviněných Ivana Karpy a Dušana Magyara Vrchní soud v Olomouci (dále také jen „vrchní soud“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, č. j. 4 To 72/2022-2469, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně ohledně obou obviněných zrušil ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. každému z nich nově uložil podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody na tři roky, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Jinak zůstal rozsudek krajského soudu nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření státního zástupce k němu
4. Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný Ivan Karpa prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Zábrže dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. V jeho odůvodnění předně namítl, že rozhodná skutková zjištění soudů neodpovídají provedenému dokazování. Z výpovědí slyšených svědků podle dovolatele vyplynul jediný možný závěr, že inkriminované obchodní transakce mezi dotčenými subjekty reálně proběhly, byly řádně zaevidovány v účetnictví společností a staly se předmětem daňového řízení na Slovensku. K tomu se nabízel výslech obhajobou navržené svědkyně paní C., pracovnice tamního daňového úřadu, který ovšem soudy k důkazu neprovedly. Tím porušily princip rovnosti stran řízení, právo obviněných na spravedlivý proces a svůj postup zatížily vadou zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku toho pak nesprávně posoudily jednání dovolatele i po stránce hmotněprávní, když nepřípustně kriminalizovaly běžné počínání v obchodním vztahu. Rozhodly proti všem zásadám trestního řízení a mezi nimi zejména proti zásadě nullum crimen sine lege. Soudy neprokázaly existenci žalovaného skutku, protiprávnost jednání dovolatele ani jeho zavinění, a proto měly rozhodnout podle zásady in dubio pro reo. Jestliže tak neučinily, založily existenci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
6. Výhrady obviněný vznesl i proti uloženému trestu odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný. Soudy podle něj dostatečně nezohlednily jeho dosavadní bezúhonnost, dobu, která uplynula od spáchání žalovaného skutku, délku řízení a význam tohoto řízení pro jeho osobu. Tím porušily obecné pravidlo upravené v § 39 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný je přesvědčen, že v jeho případě při uznání viny plně postačovalo uložení podmíněného trestu odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby se stanovením minimální zkušební doby.
7. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2023, č. j. 4 To 72/2022-2469, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2022, č. j. 11 T 5/2020-2396, zrušil „v celém rozsahu“ a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání podal relativně obšírný výklad zde deklarovaných dovolacích důvodů a konfrontoval jejich obsahové vymezení s vlastní argumentací obviněného. V opozici k názoru obhajoby nejprve odmítl, že by řízení předcházející napadenému rozsudku odvolacího soudu bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve věci neshledal žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Soud prvního stupně podle jeho mínění naopak dospěl k logicky odůvodněnému závěru, že dotčené obchodní transakce nebyly reálně uskutečněny, a s obhajobou obviněného se v tomto směru v rámci odvolacího přezkumu dostatečně vypořádal i vrchní soud. V průběhu řízení nedošlo ani k namítanému opomenutí důkazů, neboť soudy jednotlivé důkazní návrhy obviněných neignorovaly, rozhodly o nich při jednání a poté se jimi zabývaly i v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí. Reklamovaný výslech svědkyně C. krajský soud důvodně neprovedl pro jeho nadbytečnost. Pokud navíc její výpověď měla sloužit jen k ověření věrohodnosti svědka M. K., nešlo ani o podstatný důkaz ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu.
9. Námitku proti právní kvalifikaci skutku označil státní zástupce za „nedůvodnou“, když upozornil na to, že obviněný ji založil právě na popření rozhodných skutkových zjištění soudů. K výhradám vůči uloženému trestu pak podotkl, že otázka přiměřenosti trestní sankce nespadá pod žádný z dovolacích důvodů, tedy ani pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve variantě tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. V uvedené souvislosti připomněl, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., v jehož rámci lze ovšem namítat pouze uložení nepřípustného druhu trestu nebo trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, nikoli však jeho nepřiměřenost. Ta by jako dovolací důvod byla v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Obviněnému navíc fakticky nebyl uložen extrémně přísný trest, který by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Avizovanou délku trestního řízení, kterou obviněný nezpůsobil, patřičně zohlednil již odvolací soud, jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku v bodech 63. až 65.
10. Z výše parafrázovaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
11. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že obviněný Ivan Karpa je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a zároveň splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho formální přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest.
12. Dále bylo nutno zkoumat, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Dovolání je totiž specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř. Zákonný důvod přitom nemůže být jen deklarován, ale je třeba, aby mu svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
15. Z argumentace obviněného lze usuzovat, že vady ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů spatřuje jednak v tzv. opomenutých důkazech a v nesprávném hodnocení důkazů provedených a jednak v nesprávném právním posouzení skutku a v tzv. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení okolností, které je ze zákona třeba zohledňovat při ukládání trestu. Z těchto pozic Nejvyšší soud posoudil jeho jednotlivé námitky a dospěl k závěru, že z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. buď postrádají právní relevanci anebo nemají potřebné věcné opodstatnění.
16. K výhradám dovolatele vůči rozsahu ve věci provedeného dokazování je úvodem třeba připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti případu. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba ještě provést, zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen nepodstatný, marginální význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci jednoznačně naplněn byl.
17. Doktrína opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo obviněného na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve čtyřech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost o případných důkazních návrzích řádně rozhodnout, 3) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit případné důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno a 4) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné a dostatečně transparentní stanovisko při jejich hodnocení. Jestliže soud některou z těchto povinností nesplní, je navíc v každé individuální věci třeba zkoumat, zda vůbec a případně nakolik se takové pochybení negativně dotklo samotné podstaty a kruciálních zásad spravedlivého procesu.
18. V nynější trestní věci soudy výše zmíněné postuláty „fair procesu“ neporušily. Krajský soud o zamítnutí důkazních návrhů obviněných (resp. spoluobviněného Dušana Magyara), včetně návrhu na výslech svědkyně C. jako pracovnice slovenského daňového úřadu, rozhodl přímo při jednání, a to procesním usnesením, které samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol o hlavním líčení ze dne 2. 6. 2022 na č. l. 2387 procesního spisu). Důvody svého odmítavého stanoviska pak dostatečně vysvětlil v bodě 36. písemného odůvodnění svého rozsudku. Tento postup mu sice posléze obvinění (resp. opět pouze spoluobviněný Dušan Magyar) vytkli v odvolacím řízení, ovšem doplnění dokazování o výslech jmenované svědkyně ve veřejném zasedání, o němž by vrchní soud musel samostatně rozhodnout, se již nedomáhali (k tomu viz písemně odůvodněné odvolání Dušana Magyara na č. l. 2427 a násl. a protokol o veřejném zasedání na č. l. 2458 a násl. procesního spisu). Vrchní soud se i přesto k této dílčí procesní otázce relativně podrobně vyjádřil v bodech 25. a 44. odůvodnění napadeného rozsudku, kde prezentoval své vlastní úvahy, pro které ani on nevnímal potřebu dosavadní dokazování v navrženém směru doplnit. Oba soudy se přitom opřely o jednu ze skutečností, pro kterou z ústavněprávního hlediska lze akceptovat odmítnutí návrhu procení strany na doplnění dokazování, a sice o jeho nadbytečnost (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další). Řízení předcházející vydání napadených rozhodnutí tak zjevně žádným opomenutím důkazu v kvalitě předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatíženo nebylo.
19. Nejvyšší soud obviněnému nepřisvědčil ani v té části dovolání, v níž finální skutková zjištění implicitně označil za produkt selektivního a tendenčního hodnocení provedených důkazů oběma soudy a namítl, že jimi rekonstruovaný skutkový stav v těchto důkazech nemá potřebnou oporu, resp. je s nimi v příkrém rozporu. Zde je třeba zdůraznit, že tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze kvalifikovaně namítat prostým popíráním trestné činnosti, předkládáním a prosazováním vlastních verzí skutkového děje, ani obyčejnou polemikou se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. cílí pouze na krajní případy vyloženě svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního základu (k tomu přiměřeně viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.). K ničemu takovému ovšem v nyní posuzované trestní věci nedošlo. Z prostého faktu, že soudy vyhodnotily provedené důkazy v rozporu s představami obviněného, automaticky nelze dovozovat, že své rozhodnutí zatížily vadou spočívající ve zjevném rozporu (extrémním nesouladu) mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, která by měla resultovat v kasační zásah dovolacího soudu.
20. Není úkolem ani ambicí Nejvyššího soudu, aby v tomto rozhodnutí jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je a případně z nich vyvozoval své vlastní skutkové závěry. Z pohledu dovolacího přezkumu je podstatné, že krajský i vrchní soud v odůvodněních svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. dostatečně podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč na podkladě provedených důkazů dospěly k závěru o vině dovolatele a z jakých důvodů měly jeho obhajobu za nepřesvědčivou, účelovou a bezpečně vyvrácenou. Při analýze relevantních důkazů postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., hodnotily je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinily adekvátní skutkové závěry, které rozhodně nelze označit za pouhé domněnky, ničím nepodložené spekulace a svévoli. Dovolací tak soud nesdílí názor obviněného, že v projednávané věci bylo namístě upřednostnit právě jím prosazovanou variantu skutkového děje a o obžalobě rozhodnout v duchu zásady in dubio pro reo zprošťujícím verdiktem. Uplatnění obhajobou vzývaného procesního pravidla přichází v úvahu pouze tam, kde po vyčerpání všech v úvahu přicházejících důkazních prostředků i nadále přetrvávají důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. V nyní řešené věci však soudy žádné takové pochybnosti zcela oprávněně neměly.
21. V tomto ohledu lze plně odkázat zejména na strukturované logické úvahy obsažené v bodech 34. a 35. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a také na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se důsledně vypořádal se všemi skutkovými námitkami, které obviněný téměř doslovně zopakoval i v nyní posuzovaném mimořádném opravném prostředku. Dovolací senát k nim nemá potřebu ani povinnost cokoli dalšího dodávat. V dané souvislosti připomíná, že problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty obviněných se v minulosti mnohokrát zabýval i Ústavní soud, který například v usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva zaujal stanovisko, podle kterého soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítající se do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, v principu nebrání tomu, aby se soud druhé instance při zamítnutí odvolání omezil na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (k tomu viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci García proti Španělsku nebo Helle proti Finsku). Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se dané pravidlo tím spíše uplatní v řízení dovolacím, zvláště je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost a vypořádaly se s nimi racionálním a věcně správným způsobem.
22. Pokud jde o formální výhrady vůči právní kvalifikaci skutku, dovolatel je zjevně založil na prioritní reklamaci finálních skutkových zjištění soudů a na prosazování odlišné verze skutkového děje, podle níž inkriminované obchody mezi zainteresovanými společnostmi reálně proběhly a nešlo tedy jen o fiktivní účetní položky v uměle vytvořeném fakturačním řetězci s cílem zkrátit DPH. Teprve na tomto půdorysu odmítl právní závěr o naplnění jednotlivých znaků přisouzeného pokusu daňového trestného činu. Podobně koncipované námitky ovšem pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadají. Fakticky totiž nejde o relevantní výtky proti chybné aplikaci norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a rozvedený v jeho odůvodnění, nýbrž o pokus dosáhnout nejprve revize skutkových zjištění soudu ve svůj prospěch a až v návaznosti na to i požadované změny právního posouzení činu.
23. Posledně zmíněný důvod dovolání neuplatnil obviněný právně relevantně ani svými námitkami vůči uloženému podmíněnému trestu odnětí svobody. Praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě a konstantně vychází z právního názoru, že případná pochybení nižších soudů spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií a okolností uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho i v uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z katalogu důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by v zásadě neznamenal nic jiného, než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, který soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by de facto znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. Takový záměr zákonodárce zajisté nesledoval.
24. Nadále platí, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který však explicitně postihuje pouze dvě nejzávažnější selhání soudu při ukládání sankcí, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon vůbec nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Žádnou z těchto vad však reklamovaný výrok o trestu z rozsudku odvolacího soudu zatížen není a obviněný je ostatně ani nenamítl. Jistě si je sám vědom toho, že za pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl ohrožen trestem odnětí svobody od dvou roků do osmi let a že tedy sankci, kterou mu nakonec pravomocně uložil vrchní soud, za nezákonnou co do druhu ani výměry označit nelze.
25. Nad rámec zmíněných zákonných důvodů přistupuje dovolací soud k zásahu do pravomocného výroku o trestu pouze ve zcela výjimečných případech, kdy se uložená sankce vzhledem ke specifickým okolnostem řešené věci jeví jako natolik přísná a neodůvodněná, že atakuje princip proporcionality a humánnosti trestního postihu a v širším pojetí koliduje se samotným ústavně garantovaným právem jedince na osobní svobodu. Nositelem takových vlastností však zpochybňovaný trest odnětí svobody, který byl dovolateli uložen při spodní hranici zákonné trestní sazby podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a navíc ani nebyl spojen s přímým výkonem, zcela jistě není. Dovolací senát naopak kvituje úvahy, jimiž vrchní soud ve svém rozsudku odůvodnil jím zvolenou sankci, když ve prospěch obviněných mimo jiné významně zohlednil dobu, která uplynula od spáchání řešené trestné činnosti, jakož i samotnou délku řízení (jakkoli postup orgánů, které v něm postupně byly činné, nebyl provázen žádnými neakceptovatelnými průtahy).
26. Souborně lze tedy uzavřít, že napadená meritorní rozhodnutí nižších soudů ani jim předcházející řízení žádnou vadou, která by naplňovala některý z obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a vyžadovala tudíž mimořádný průlom do pravomocně skončené věci, netrpí.
V. Způsob rozhodnutí
27. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 8. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek