3 Tdo 536/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 6. 2018 o dovolání
obviněného S. S. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2017,
sp. zn. 4 To 313/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Karviné – pobočka v Havířově, pod sp. zn. 101 T 116/2017, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 4 To 313/2017 a jemu předcházející
rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 11. 9.
2017 sp. zn. 101 T 116/2017.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karviné – pobočka
Havířov přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 11. 9. 2017,
sp. zn. 101 T 116/2017, byl obviněný S. S. uznán vinným tím, že
1) nejméně od roku 2013 do 11. 8. 2016 v H.-M., na ul. N. t., okres K.,
za použití vlastního stolního počítače cestou internetového připojení od
společnosti PODA s přidělenou IP adresou vstupoval do veřejně přístupné
počítačové sítě peer-to-peer a prostřednictvím počítačových programů
eDonkey2000 a eMule s vědomím, že tyto programy umožňují stahování a následné
sdílení souborů neomezenému počtu uživatelů této sítě, vyhledával po zadání
různých frází „PTHC, PTSC, PRETEEN“ soubory obsahující videa a fotografie s
dětskou pornografií, zobrazující děti ve věku od dvou do osmnácti let, které si
stahoval a ukládal do předem nastavených adresářů v úložišti svého stolního
počítače, přičemž takto na pevném disku svého PC takto přechovával nejméně 235
ks digitálních fotografií zobrazujících dívky mladší osmnácti let poobnažené
nebo nahé v erotických a sexuálně vyzývavých pozicích s detailními záběry
genitálií a dále videosoubor zobrazující sexuální praktiky s dítětem s MD4
file hashem, jakož i další nejméně 4 videosoubory zobrazující různé formy
pohlavního styku, autoerotiky nebo erotického předvádění se dívkami mladšími
osmnácti let,
2) nejméně od roku 2013 do 11. 8. 2016 v H.-M., na ul. N. t., okres K.,
za použití vlastního stolního počítače cestou internetového připojení od
společnosti PODA s přidělenou IP adresou vstupoval do veřejně přístupné
počítačové sítě peer-to-peer a prostřednictvím počítačových programů
eDonkey2000 a eMule s vědomím, že tyto programy umožňují stahování a následné
sdílení souborů neomezenému počtu uživatelů této sítě, stahoval a sdílel
počítačový videosoubor zobrazující sex s dítětem s MD4 tile hashem a to
společně s dalšími nejméně 23 uživateli, přičemž tento soubor byl sdílen ze
zařízení komunikujících z celkem 25 IP adres, které dle jejich identifikace
pocházely od poskytovatelů internetového připojení z České republiky a dále
umožnil sdílet uživatelům sítí peer-to-peer další soubory, které vyhledával po
zadání různých frází „PTHC, PTSC, PRETEEN“ soubory obsahující dětskou
pornografií, kde takto vyhledal a následně si uložil do svého počítače nejméně
235 ks digitálních fotografií zobrazujících dívky mladší osmnácti let
poobnažené nebo nahé v erotických a sexuálně vyzývavých pozicích s detailními
záběry genitálií a dále videosoubor zobrazující sex s dítětem s MD4 file
hashem, jakož i dalších nejméně 4 videosouborů zobrazujících různé formy
pohlavního styku, autoerotiky nebo erotického předvádění se s dívkami mladšími
osmnácti let.
Tím spáchal ad 1) přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle
§ 192 odst. 1 trestního zákoníku, ad 2)jednak přečin výroby a jiného nakládání
s dětskou pornografií podle § 192 odst. 2 trestního zákoníku, zločin výroby a
jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3, odst. 4 písm. b)
trestního zákoníku.
Za to byl obviněný S. S. odsouzen podle § 192 odst. 4, § 43 odst. 1 tr.
zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst.
1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání dvou a půl roku.
Dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku uložen trestu
propadnutí věci, a to 1 ks stolního počítače značky COOLER MASTER uložený u PČS
ÚO SKPV Karviná, 3. OOK Havířov, Sv. Čecha 1, Havířov-Město.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířov soudu
podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině. O odvolání rozhodl Krajský
soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 4 To 313/2017 tak, že
podle § 256 trestního řádu jeho odvolání zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2017, sp.
zn. 4 To 313/2017 podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle něj se jedná o otázku zásadního významu, která je důležitá pro usměrnění
budoucí rozhodovací praxe soudů, neboť dle vědomí dovolatele dosud nebyla v
aplikační praxi Nejvyššího soudu vyřešena. Přitom programy typu „torrent“ jsou
velmi rozsáhle využívány pro stahovaní různého obsahu prostřednictvím
internetu, je tak zásadní, jak soud povahu těchto programů vyhodnotí.
K zodpovězení těchto otázek je však nutné alespoň základně pochopit, jakým
způsobem fungují programy typu „torrent", tedy i programy eDonkey2000 a eMule.
V obecné rovině tyto programy jsou nástroj pro peer-to-peer (P2P) distribuci
souborů, díky čemuž jsou datové přenosy rozkládány mezi všechny klienty, kteří
si data stahují. Běžný uživatel stahující soubor v postavení peera žádný obsah
nikde nepublikuje ani neuvádí, toliko stahuje soubor ze zdrojového serveru
(ostatně to ani nikdy nebylo odsouzenému kladeno za vinu). Systém při tom
funguje tak, že určité dílčí části souborů mohou být stahovány i od ostatních
uživatelů (peerů), nicméně účast těchto uživatelů (peerů) nemá vliv na samotnou
možnost stažení souboru (její dostupnost na internetu) - toliko na její
rychlost a průběh. Fungování systému je možné si zjednodušeně představit i tak,
že pokud jednotliví uživatelé (peers) nezávisle na sobě se rozhodnou stahovat
ve stejném okamžiku tentýž soubor, pak popisované programy jím umožňují, aby
soubor dat stáhli rychleji, neboť část obsahu daného souboru mezi sebou v
procesu stahování „sdílet“.
Pokud tedy obviněný stahoval pomocí programu eDonkey2000 a eMule závadný
obsah, je možné připustit, že část obsahu tímto mohla být s jinými uživateli
„sdílena“, nicméně nikoliv formou jakéhokoliv zpřístupnění či uvádění do oběhu
(neboť, jak již bylo řečeno, obsah již na internetu existuje bez ohledu na
skutečnost, že je uživatelem stahován, a jednotliví uživatelé se musí sami
nezávisle na sobě rozhodnout pro jeho stažení), nýbrž formou umožnění jiným
uživatelům rychlejší stažení daného souboru dat.
S ohledem na výše uvedené je nutné zopakovat otázku, zda předmětné jednání
poškozeného lze subsumovat pod způsoby šíření pornografie typu uvádění do oběhu
(pornografického díla) či činění jej veřejně přístupným. Předně je třeba
poukázat na skutečnost, že oba výše uvedené typy šíření pornografie jaksi
implicitně předpokládají, že předmětné pornografické dílo v oběhu či veřejně
přístupné (doposud) není. Lze jen stěží něco dvakrát nebo vícekrát uvést do
oběhu nebo opětovně zpřístupnit veřejnosti dílo, které již veřejnosti přístupné
je (každý jej muže volně z internetu stahovat). Dále je nezbytné podrobně
analyzovat význam jednotlivých způsobů šíření pornografie. Citoval odbornou
literaturu k pojmu činění veřejně přístupným „Činění veřejně přístupným je
jednání, kterým je umožněno, aby se s pornografickým dílem mohl kdokoliv
seznámit“. Je nepochybné, že obviněný nečinil nic, čím by jiným uživatelům
jakýmkoliv způsobem umožňoval se seznámit s předmětným pornografickým dílem,
natožpak aby díky jeho jednání takovou možnost měl kdokoliv.
Z výše uvedeného je naopak zjevné, že stahováním téhož souboru jednotliví
uživatelé pouze po určitou (krátkou) dobu sdíleli data za účelem urychlení
procesu stažení.
Navíc je možné důvodně pochybovat o naplnění znaku veřejnosti, neboť předmětná
data byla sdílena s úzce vymezenou skupinou uživatelů. Tato skupina několika
uživatelů byla definována tím, že každý z nich se nezávisle na sobě musel
rozhodnout pro stažení konkrétního souboru. Stěží lze tuto úzkou skupinu
definovat jako veřejnost ve smyslu daného ustanovení trestního zákoníku. Je
nepochybné, že tímto spojením zákonodárce cílil typicky na situace, ve které
pachatel například umístí na internetové stránky pornografické dílo, které pak
bude volně k nahlédnutí a stažení jinými uživateli. V doktríně se můžeme také
dočíst, že činit veřejně přístupným pornografické dílo znamená takové umístění
pornografie, které může současně nebo postupně vnímat více osob (například
vystavením ve výkladní skříni apod.) Ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá,
že by obviněný cokoli na internet pro veřejnost umísťoval či vystavoval - pouze
pomocí předmětných programů spolu s jinými uživateli stahoval konkrétní závadné
datové soubory. Podřazení zkoumaného skutkového stavu pod spojení činění
veřejně přístupným lze považovat za projev velmi kreativní a rozšiřující
interpretace ustanovení § 192 odst. 3 trestního zákoníku, což dovolatel
považuje za nepřípustné a nesprávné.
Podřazení zjištěného skutkového stavu pod pojem uvádění do oběhu je stejně
nepřiléhavé a absurdní jako v případě pojmu činění veřejně přístupným. Odborná
literatura k pojmu uvádění do oběhu uvádí: ,,Uváděním do oběhu je jednání
pachatele, v důsledku kterého se má pornografické dílo dostat k širšímu okruh
osob“ nebo také, že „uvedením do oběhu se rozumí jednání pachatele, který se má
pornografický předmět dostat postupně do rukou více lidí, ať již v originále,
nebo v kopiích. Nejednalo by se o oběh, pokud by se měl s pornografickým
materiálem seznámit jen úzký okru lidí, uzavřená společnost apod“. Komentovaný
pojem evidentně směřuje k jednání pachatele, které má rozšiřovat okruh osob,
kterému je pornografické dílo přístupné. K ničemu takovému však jednání
odsouzeného nesměřovalo. Z podstaty fungování programů typu eDonkey2000 a eMule
je zjevné, že „sdílení" probíhá mezi uživateli, kteří již stahují, a kteří se
pro stažení daného souboru dat rozhodli samostatně a nezávisle na sobě. Sdílení
pak probíhá výhradně mezi „stahujícími" uživateli (peers). Je proto pojmově
vyloučeno, aby obviněný vytýkaným jednáním jakékoliv závadné soubory uváděl do
oběhu či rozšiřoval okruh osob, kterým je soubor přístupný.
Lze pak shrnout, že jednání odsouzeného nelze podřadit ani pod pojem činění
veřejně přístupným a ani pod pojem uvádění do oběhu. Dovolatel má tak za to, že
soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně kvalifikovaly skutkový stav,
neboť jednáním odsouzeného nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty
trestného činu v § 192 odst. 3 trestního zákoníku.
Dále je nutno uvést, že soud prvního stupně ne zcela dobře pochopil princip
fungování předmětných programů, což následně vedlo k tomu, že jím zjištěný
skutkový stav nesprávně právně kvalifikoval. Pokud soud prvního stupně dospěl k
závěru, že „... (obviněný) umožnil svým jednáním, aby se s pornografickým dílem
mohl kdokoliv seznámit..." (viz str. 7 rozsudku), pak toto konstatování výše
uvedené nepochopení pouze dokládá a zároveň odporuje skutkovým zjištěním. Soud
druhého stupně pak tvrzení prvoinstančního soudu převzal, přičemž právní
kvalifikací skutku se zabýval toliko povrchně.
Naplnění skutkové podstaty trestného činu dle § 192 odst. 3 je samozřejmým
předpokladem pro aplikaci § 192 odst. 4 trestního zákoníku coby kvalifikované
skutkové podstaty trestného činu výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií.
Obviněný však z opatrnosti - pro případ, kdyby dovolací soud shledal, že
obviněný svým jednáním naplnil znaky uvedené v § 192 odst. 3 trestního zákoníku
- níže uvádí důvody, proč dle názoru odsouzeného v daném případě nelze
aplikovat § 192 odst. 4 trestního zákoníku.
Předně obviněný má za to, že trestný čin nebyl spáchán veřejně přístupnou
počítačovou sítí ve smyslu § 192 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Není
pochyb o tom, že internet jako takový je veřejně přístupnou počítačovou sítí. V
tomto případě však trestný čin nebyl spáchán například umístěním dětské
pornografie na veřejně přístupné webové stránky, nýbrž měl být spáchán
prostřednictvím „sdílení“ dílčí části souboru dat závadného obsahu jiným
osobám. Je proto otázkou, zda v tomto kontextu je dán a naplněn znak
veřejnosti, neboť podmínkou sine qua non pro „sdílení“ dat s obviněným bylo
(samozřejmě kromě mezi jinými stažení příslušných programů) souběžné stahování
téhož souboru. V kontextu komentovaného ustanovení se zjevně nejedná o
veřejnost v obecném chápání tohoto pojmu jako o blíže neurčený okruh osob.
Zároveň kvantitativně nelze srovnávat „veřejnost“, která sleduje televizi či
poslouchá rozhlas, s 25 osobami, které spolu s obviněným v daném okamžiku
stahovaly závadný obsah z internetu. Soud prvního stupně i odvolací soud svou
rozšiřující interpretací § 192 odst. 4 trestního zákoníku rovněž zcela pominuly
smysl a účel předmětného ustanovení.
Komentované ustanovení předpokládá určitý kvalifikovaný rozsah či vyšší
intenzitu zpřístupňování či rozšiřování dětské pornografie (viz pojem obdobně
účinným způsobem). Zahrnutí pod toto ustanovení „sdílení“ dílčí části souboru
dat závadného obsahu v procesu stahování těchto dat z internetu (dle skutkových
zjištění s 25 lidmi) je zcela nepřiléhavé a nesrovnatelné s rozšiřováním dětské
pornografie prostřednictvím tisku, filmu, televize nebo rozhlasu, když tato
média sledují, čtou a poslouchají řadově desítky tisíc osob. Evidentně
kvalifikovaná skutková podstata v odst. 4 komentovaného ustanovení (která
umožňuje pachatele potrestat trestem odnětí svobody až na 6 let) míří na
kvalitativně zcela jiný druh trestné činnosti. Proto její použití pro tento
případ je zcela nepřiléhavé. Navíc tento zcela absurdní a nesprávný výklad
vede k trestání dle stejné trestní sazby odsouzeného a například členy
organizované skupiny, kteří vyrábějí a dovážejí dětskou pornografií, nebo třeba
osobu, která uvádí do oběhu a prodává dětskou pornografii za účelem získání
několikamilionového prospěchu či osobu, která provozuje internetové stránky s
dětskou pornografií.
Obviněný poukazuje i na skutečnost, že nelze jedním skutkem spáchat přečin
výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 trestního
zákoníku, přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192
odst. 2 trestního zákoníku a zločin výroby a jiného nakládání s dětskou
pornografií podle § 192 odst. 3, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Právní
kvalifikace uvedená v obžalobě i odsuzujícím rozsudku je tedy nesprávná, a
obviněný může být uznán vinným toliko ze spáchání jednoho z vyjmenovaných
trestných činů. Jednotlivé skutkové podstaty jsou totiž ve vztahu subsidiarity,
když je například nemožné, aby někdo dovezl pornografické dílo, aniž by toto
dílo nějakým způsobem přechovával, nebo činil toto dílo veřejně přístupným
prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě, aniž by zároveň k němu
prostřednictvím informační nebo komunikační technologie získal přístup.
Obviněný S. S. s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud České
republiky zrušil podle ustanovení § 265k trestního řádu usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 12. prosince 2017, č. j. 4 To 313/2017-227, kterým bylo
rozhodnuto o odvolání odsouzeného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné,
pobočka Havířov, č. j. 101 T 116/2017 - 201 ze dne 11. 9. 2017, a aby dle
ustanovení § 2651 odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Ostravě přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství,
přičemž státní zástupce se vyjádřil tak, že argumentaci shledává částečně
důvodnou.
S ohledem na formu, jakou se jednání dopustil, resp. technologii, jíž užil,
dovolatel namítl absenci znaků „činí veřejně přístupným“, „uvede do oběhu“ a
„veřejně přístupná počítačová síť“. Tuto jeho výhradu je namístě posoudit jako
zjevně neopodstatněnou. Obviněný S. S. se jednání dopustil poté, co podle
zjištění nalézacího soudu nejméně od roku 2013 do 11. 8. 2016 vstupoval do
veřejně přístupné počítačové sítě peer-to-peer (dále jen ,,P2P“). Jako P2P se
označuje počítačová síť, ve které spolu komunikují přímo jednotliví klienti,
kteří si takto mohou vyměňovat data. P2P komunikace tedy nevyžaduje žádný
speciální server, na kterém by tato služba běžela. Naopak, počítače jsou
schopny napojovat se v této síti jeden na druhého, vyměňovat si data, a
uživatelé tedy dostávají prostřednictvím P2P softwaru možnost své soubory
sdílet a současně je z jiných počítačů stahovat. Na této síti prostřednictvím
počítačových programů eDonkey2000 a eMule obviněný stahoval a ve vazbě na to i
sdílel či umožnil sdílet foto a video soubory obsahující dětskou pornografii,
které vyhledal po zadání obratů typických pro dětskou pornografii (PRETEEN,
PTHC...). O skutečnosti, že tyto počítačové programy stahování a následné
sdílení souborů neomezenému počtu uživatelů sítě umožňují, přitom věděl.
Podstatný z hlediska posouzení věci je podle mého názoru princip, na kterém je
tato síť postavena. Pokud totiž člověk nějaký soubor v rámci P2P sítě stahuje,
současně ho i dalším klientům sítě v podstatě „nabízí“ a tedy poskytuje data.
Stahoval-li tedy obviněný S. S. v rámci této sítě soubory obsahující dětskou
pornografii, sdílel je, resp. umožňoval je sdílet a získat k nim přístup také
dalším osobám. Proto bylo jeho jednání popsané pod bodem 2) rozsudku důvodně
posouzeno jako zločin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §
192 odst. 3, 4 písm. b) trestního zákoníku. Umožnil totiž, aby se s
videosoubory a fotografiemi obsahujícími dětskou pornografii seznámil či mohl
seznámit v podstatě jakýkoli uživatel této sítě. Z povahy věci je pak namístě
dovodit i to, že skutek spáchal prostřednictvím veřejně přístupné počítačové
sítě, neboť P2P síť takový charakter má. Okolnost, že videosoubor
konkretizovaný ve výroku rozsudku a zobrazující sex s dítětem s MD4 file
hashem společně s ním sdílelo „jen” přinejmenším 23 uživatelů, přitom na
posouzení jednání jako jednání spáchaného prostřednictvím veřejně přístupné
počítačové sítě nic nemění. Významná je z toho pohledu právě skutečnost, že
videosoubor umožnil prostřednictvím této sítě sdílet jakémukoli jejímu
uživateli. Koneckonců i v případě, že by se pachatel jednání dopustil např.
tiskem, rozhlasem...apod., tedy některou z dalších forem vymezených v § 192
odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, by nebylo rozhodné, zda se s materiálem
charakteru dětské pornografie uveřejněném v tisku reálně seznámilo 10, 100 či
100.000 lidí. Podstatná je forma spáchání, která znásobuje okruh lidí, kteří se
s takovým materiálem seznámit mohou.
Zčásti opodstatněnou je však podle názoru státního zástupce závěrečná námitka
obviněného S. S., kde s odkazem na vztah subsidiarity namítl nemožnost posoudit
jeden a tentýž skutek současně jako trestný čin podle § 192 odst. 1, § 192
odst. 2 a § 192 odst. 3 trestního zákoníku. Dlužno dodat, že obecné soudy se
touto otázkou příliš nezabývaly. Nalézací soud ji pominul úplně a soud odvolací
na straně 4 usnesení v podstatě jen odcitoval pasáže ze Stanoviska trestního
kolegia Nejvyššího soudu, které zmíním na následující straně svého vyjádření (a
to pasáže svědčící pro závěr o vyloučení souběhu trestných činů podle § 192
odst. 1 a § 192 odst. 3 trestního zákoníku), aby posléze konstatoval, že ani v
tomto směru námitkám obviněného nevyhověl, a tedy souběh fakticky připustil.
Vadu nespatřuje v tom, že jednání pod bodem 1) bylo kvalifikováno jako přečin
výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 trestního
zákoníku, a jednání pod bodem 2) jako zločin výroba a jiné nakládání s dětskou
pornografií podle § 192 odst. 3, 4 písm. b) trestního zákoníku [skutky jsou
popsány velmi podobně a svým vymezením na sebe úzce navazují]. Je si v této
souvislosti vědom Stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu Tpjn 300/2012,
jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013 sp. zn. 7 Tdo 243/2013,
které se k možnosti souběhu trestných činů podle § 192 odst. 1 a § 192 odst. 3
trestního zákoníku s ohledem na subsidiaritu prvního z nich vyjádřily
negativně. Toto stanovisko a rozhodnutí však podle jeho názoru reagovalo na
situaci do jisté míry odlišnou, založenou na tom, že pachatel ve své emailové
schránce přechovával materiály charakteru dětské pornografie a ty poté
prostřednictvím emailové pošty rozesílal. Pak skutečně, neboť pornografické
materiály přechovával za účelem jejich následného rozeslání, souběh do úvahy
nepřicházel. Ve věci obviněného S. S. je však s ohledem na využití sítě P2P
situace odlišná do té míry, že nejprve se dopustil jednání spočívajícího v
„šíření” (resp. ve specifické formě nabízení či poskytování) dětské
pornografie, a až poté si měl podle zjištění soudů tyto materiály uložit do
nastavených adresářů v úložišti svého počítače a zde je po jistou dobu
přechovávat. Domnívám se, že pokud tedy v této konkrétní věci obviněný S. S.
materiály nepřechovával pro jejich následné rozesílání - neboť k jejich
„šíření” došlo již předtím - souběh těchto dvou skutkových podstat vyloučen
není.
Podle jeho názoru je však nesprávným posouzení jednání popsaného pod bodem 2)
současně jako přečinu výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle § 192
odst. 2 trestního zákoníku a zločinu výroba a jiné nakládání s dětskou
pornografií podle § 192 odst. 3, 4 písm. b) trestního zákoníku. Skutková
podstata uvedeného zločinu je zmíněna výše na straně 2 tohoto vyjádření. Pokud
jde o přečin výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 2
trestního zákoníku, toho se dopustí pachatel, který prostřednictvím informační
nebo komunikační technologie získá přístup k dětské pornografii. K začlenění
této skutkové podstaty do trestního zákoníku došlo s účinností od 1. 8. 2014
novelou mj. trestního zákoníku, konkrétně zákonem č. 141/2014 Sb., a to v
reakci na čl. 5 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/93/EU ze dne
13. prosince 2011 o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování
dětí a proti dětské pornografii. Trestným je podle něj již samo úmyslné získání
přístupu k dětské pornografii prostřednictvím informačních a komunikačních
technologií, k čemuž pachatel využívá komunikace počítačů a celých počítačových
sítí (např. internetu, sítě mobilních operátorů....). K trestnosti jednání
podle § 192 odst. 2 trestního zákoníku tedy není fakticky třeba, aby pachatel
dětskou pornografii za využití takové technologie vyhledal a přechovával, či
vyhledal a dále šířil. V posuzované věci je zřejmé, že obviněný S. S. takový
přístup získal. Koneckonců právě prostřednictvím něj spáchal jednání naplňující
znaky skutkové podstaty zločinu výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií
podle § 192 odst. 3, 4 písm. b) trestního zákoníku. „Šíření” pornografie v té
formě, v jaké se ho dopustil (a naplňující znaky uvedeného zločinu), přitom
nebylo reálně uskutečnitelné bez využití patřičných informačních či
komunikačních technologií. Zajištění takové technologie bylo v podstatě
prvotním stadiem, které předcházelo samému závažnějšímu jednání spočívajícímu v
následném „šíření” dětské pornografie. V takovém případě je však podle mě
souběh uvedených skutkových podstat vyloučen. Přiměřeně je možno v tomto směru
odkázat na výše zmíněné Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu Tpjn
300/2012, které co do podstaty problému řešilo situaci do jisté míry obdobnou.
Dovozuje tedy, že jednání popsané pod bodem 2) rozsudku mělo být posouzeno jen
jako zločin výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3,
4 písm. b) trestního zákoníku.
Navrhuje tak, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. 4 To 313/2017,
jakož aby zrušil i všechna další rozhodnutí na tato obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále, aby podle §
265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc znovu
projednat a rozhodnout.
Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst.
1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného
stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c)
trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné,
bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným S. S. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací
důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění,
pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze
přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a
následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí
vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které
bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V tomto směru platí, že valná většina dovolacích námitek se týká skutkových
zjištění a to zprostředkovaně ve smyslu údajného způsobu sdílení závadných
souborů, popřípadě jejich zpřístupňování způsobem shora popsaným.
Z hlediska právního posouzení je zcela důvodnou námitka ohledně nemožnosti
posouzení jednoho téhož skutku současně jako trestného činu podle § 192 odst.
1, § 192 odst. 2, § 192 odst. 3 tr. zákoníku. Jak vyplývá z výše mnohokrát
citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu Tpjn 300/2012, tak je
zjevné, že s ohledem na vztah subsidiarity těchto právních kvalifikací není
jednočinný souběh možný. Ve vztahu ke kvalifikaci k přečinu výroby nebo
nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 2 tr. zákoníku a zločinu
výroby nebo nakládání s dětskou pornografií podle ustanovení § 192 odst. 3,
odst. 4 písm. b) tr. zákoníku platí, že zmíněná skutková podstata podle § 192
odst. 2 tr. zákoníku postihuje přípravné jednání spočívající v tom, že si
pachatel zjedná úmyslně přístup k dětské pornografii prostřednictvím informačně
- komunikační technologie, zejména internetu. K trestnosti tohoto jednání ve
smyslu § 192 odst. 2 tr. zákoníku není tedy třeba, aby pachatel za použití
takové technologie dětskou pornografii přechovával a dále šířil. Zde se jedná o
vztah subsidiarity a není na místě jednání kvalifikovat i ve smyslu § 192 odst.
2 tr. zákoníku, neboť je dostatečně pokryto znaky kvalifikované skutkové
podstaty podle § 192 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
V dané věci je pak další otázkou, zda skutky popsané v bodě 1) a v bodě 2)
napadeného rozsudku jsou od sebe odlišné, kdy při jejich bližším rozboru je
zjevné, že zde jednání obsahuje větší množství shod než rozdílů, kdy jsou zde
zcela konkrétně uváděny stejné soubory, a to 235 ks digitálních fotografií
zobrazujících dívky mladší osmnácti let a dále i ona videa, a to jak konkrétně
pojmenované video sdílené, tak současně další čtyři videosoubory. Je zde
postihováno jednání spočívají v „prostém“ přechovávání dětské pornografie.
Pravomocným rozhodnutím v bodě 1) rozsudku by tak mohla být vytvářena překážka
věci pravomocně rozsouzené pro možné posouzení z hlediska kvalifikované
skutkové podstaty podle § 192 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
IV.
Ze shora rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě a jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné- pobočka v Havířově. Takový
postup se jeví vhodnějším, než zrušení toliko rozhodnutí odvolacího soudu,
který se pak bude věcí zabývat v rámci případného nového odvolání. Podle § 265k
odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově pak Nejvyšší soud podle § 265l
odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na soudu I. stupně bude, aby svou pozornost zaměřil na skutečnosti zmíněné
shora, které mají vliv na závěr o posouzení přípustnosti jednočinného souběhu
kvalifikací podle § 192 odst. 2 a § 192 odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku, a to ve
světle stanoviska kolegia Nejvyššího soudu Tpjn 300/2012, a dále nutnost
rozlišení jednání pod body 1) a 2), tedy přechovávání dětské pornografie a
závažnějšího jednání spočívajícím v jejím zpřístupňování a uvádění do oběhu
prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 6. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal