USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 4. 2020 o
dovoláních obviněných R. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, F. O., nar. XY,
trvale bytem XY, XY, a K. V., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 112/2019, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn.
80 T 100/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných R. H., F.
O. a K. V. odmítají.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 80 T
100/2016, byli obvinění R. H., F. O. a K. V. uznáni vinnými zvlášť závažným
zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku
(dále jen „tr. zákoník“) a přečinem porušování domovní svobody podle § 178
odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištěních dopustili
jednáním spočívajícím v tom, že dne 11. 12. 2013 kolem 22:00 hodin v Polské
republice na území města XY na ulici XY, XY, čekali společně po předchozí
dohodě na T. G., ke které ve chvíli, kdy přicházela domů a chystala se
odemknout dveře svého bytu, všichni tři přistoupili, obžalovaný F. O. ji chytil
za obličej a vtlačil ji do bytu, do něhož vstoupili rovněž obžalovaná K. V. a
obžalovaný R. H., obžalovaná K. V. zevnitř uzamkla vstupní dveře bytu, následně
strhla poškozené z ramene kabelku a obžalovaný F. O. ji udeřil otevřenou dlaní
do tváře a poté jí vyhrožoval úderem pěstí, takto se domáhali vydání dvou
zahraničních zásilek s oděvy a dalším zbožím, jež manžel T. G., J. S. dříve
obdržel poštou, byt poškozené prohledali a jelikož se vydání zásilek nedomohli,
jako náhradu z bytu odnesli ke škodě manželů T. G. A J. S. dva televizory
značky LG a Samsung, dva dekodéry digitálního vysílání, DVD přehrávač a šicí
stroj. Za to byli všichni tři obvinění odsouzeni podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3
(tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 80
T 100/2016, podali všichni tři obvinění samostatná odvolání, která zaměřili
proti výroku o vině i trestu. O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 112/2019, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání všech tří
obviněných zamítl jako nedůvodná. II. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 T 112/2019, podali obvinění R. H., F. O. a K. V. dovolání. Obviněný R. H. v rámci podaného dovolání (č. l. 828–831) uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že soudy byla zvolena
nesprávná právní kvalifikace skutku, pro který byl pravomocně odsouzen. Obviněný má za to, že skutek, pro který byl odsouzen, není trestným činem a měl
být proto obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn. Ve věci shledává
extrémní rozpor mezi závěry soudů o jeho vině a provedenými důkazy. Popírá, že
by se skutku dopustil, přičemž poukazuje na to, že ani sama poškozená jej
fyzicky neztotožnila, neboť pachatele popsala jako muže nižšího vzrůstu a snědé
pleti, přičemž dovolatel je vysokého vzrůstu a světlé pleti. Dále namítá, že
jeho vina je založena pouze na nepřímých důkazech, tyto však podle jeho
přesvědčení netvoří ucelený řetězec. Jedná se zejména o svědectví svědka S., ze
kterého vyplývá pouze skutečnost, že dovolatel ovládá polský jazyk, a dále o
záznamy telekomunikačního provozu.
V bytě poškozené nebyly zajištěny žádné
daktyloskopické stopy či stopy DNA. Obviněný je přesvědčen, že ze strany soudů
se jedná o pouhou a ničím nepodloženou hypotézu, přičemž v jejich postupu
spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 112/2019, a rozsudek
Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 80 T 100/2016,
zrušil a přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc znovu projednal a
rozhodl. Obviněný F. O. v rámci podaného dovolání (č. l. 809–818) uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení, a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolaní uvedený v písmenech a) až k). Obviněný namítl, že Okresní soud ve Frýdku-Místku nepostupoval v novém hlavním
líčení, poté, co bylo odvolacím soudem zrušeno jeho původní rozhodnutí ze dne
24. 4. 2017, tak, jak mu nařídil odvolací soud. Nalézací soud nepostupoval
podle závazného právního názoru odvolacího soudu při opětovném výslechu svědků
T. G., J. S. a E. S., když namísto postupu podle § 212 odst. 1 tr. ř. uplatnil
postup podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. V novém řízení k rozporům ve
výpovědích pokládal otázky a přečetl svědkům jejich výpovědi z hlavního líčení,
což však neodpovídalo požadavku odvolacího soudu. Postup nalézacího soudu
nicméně následně odvolací soud neshledal vadným, i když předtím ve svém právním
názoru vyjádřil, že se mají svědkům předestřít výpovědi z přípravného řízení,
nikoli z hlavního líčení konaného dne 8. 3. 2017. Obviněný má pocit, jako by se
soud prvního stupně bál třetí verze výpovědi z přípravného řízení a obou
hlavních líčení. Má za to, že výpovědi z přípravného řízení byly procesně
nepoužitelné. Nalézací soud použil procesní výpověď z hlavního líčení, která
byla ovšem učiněna více než tři roky po činu a mohl tak uvést, že s odstupem
času si svědkové již na prožité události přesně nepamatují i s ohledem na
jejich věk (jedná se o seniory ve věku přes 70 let). Odvolací soud se zřejmě
obával, že třetí verze výpovědi svědků je již procesně neobhajitelná. Princip
presumpce neviny přitom vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní
břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v
neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. To v
projednávané věci dodrženo nebylo a soudy tím porušily zásadu in dubio pro reo. Princip práva na spravedlivý proces přitom vyžaduje, aby vina byla prokázána
mimo jakoukoli pochybnost. V této souvislosti poukazuje na podle svého mínění
nezákonné důkazy, resp. důkazy získané v rozporu s trestním řádem.
Jedná se o
záznam ve spise stran připojení se s nároky na náhradu škody k trestnímu řízení
svědkyně T. G., která přitom při hlavním líčení na otázku, zda se někdy
přihlašovala s nějakou škodou, uvedla, že nikoli. Dále výpisy telekomunikačního
provozu mobilního telefonu J. S., u nichž má obviněný za to, že s nimi bylo
manipulováno, přičemž není jasné, kdo je vytvořil a na čí žádost. Zcela zde
chybí překlad, kolem polských čísel jsou české popisky, ve spise chybí i SIM
karta polského operátora, nikde nejsou zaznamenány obsahu hovorů, kdo komu
volal a už vůbec nebyl jakýkoli hovor zaznamenaný na CD proveden. Obviněný
přitom žádal o ztotožnění BTS, aby se prokázalo, zda na místě skutečně byl,
tomu však nebylo vyhověno. Dále zpochybňuje použitelnost výsledků rekognice. Nalézací soud provedl rekognici podle fotografií, následně za nějakou dobu
rekognici in natura. Výsledky jsou však důkazně nepoužitelné, protože
poznávající osoba si zafixuje osobu poznávaného a pak ho označí i při rekognici
in natura. Poškozená G. uvedla, že si na pachatele již plně nepamatuje a sotva
policejní orgán zvedl záclonku, poznala během dvou vteřin při rekognici in
natura osobu dovolatele, jehož si jednoduše pamatovala z fotografie. Ostatní
figuranti mu typově a vzhledově vůbec neodpovídali. Rekognici in natura tak
zmařil již samotný státní zástupce, který provedl na hlavním líčení rekognici
podle fotografií, která absolutně neodpovídala a neprobíhala podle trestního
řádu, což potvrdil i odvolací soud. Rekognice měla být provedena před zahájením
trestního stíhání, kdy ještě poškozená jméno dovolatele neznala, neboť po
zadání jeho jména do internetového vyhledavače se objeví vše o jeho osobě
včetně fotografie. Obviněný dále poukazuje na rozpory ve svědeckých výpovědích. Namítá, že svědkyně G. je nevěrohodná a stále mění výpovědi. Nejdříve si
nevzpomněla, že již viděla spoluobviněné V. a H., pokaždé jinak líčí způsob
napadení, nevzpomněla si, komu dala věci z balíků, neuvedla napoprvé, co
všechno v balících bylo, co rozdala, co sami použili, zda na balíku bylo
uvedeno jméno odesílatele. Svědek J. S. je pouze nepřímým svědkem, který
napadení, jemuž nebyl vůbec přítomen, líčí rozdílně od poškozené. Nejdříve
uvedl, že viděl celý obsah balíku, později uvedl, že nikoli, taktéž sdělil, že
v balíku byly drogy a obvinění je hledali, přičemž je zřejmé, že si svědek
vymýšlí. Svědek E. S. je rovněž nepřímým svědkem, který neviděl násilí či jeho
pohrůžku, spletl si den vniknutí do bytu i hodinu, kdy mu volal svědek S. Na
jedné straně si pamatuje, že jeden muž byl vysoký asi 190 cm, ale nepamatuje
si, že obvinění vynášeli z bytu televizi. Svědek dále v hlavním líčení, které
se konalo dne 28. 6. 2018, uvedl, že mu T. G. řekla, co se stalo, až dva dny po
incidentu, nikoli v ten večer. Na podkladě uvedeného proto obviněný F. O. navrhl, aby dovolací soud podle
ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3 To 112/2019, a rozsudek Okresního soudu
ve Frýdku-Místku ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 80 T 100/2016, a podle ustanovení
§ 265k odst. 2 tr. ř.
zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu a podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního
stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebude-li moci
dovolací soud při zrušení napadeného rozhodnutí sám ve věci rozhodovat podle §
265m tr. ř. Obviněná K. V. v rámci podaného dovolání (č. l. 821–823) uplatnila dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Obviněná uvedla, že se jí za vinu kladeného jednání nedopustila. Namítá
extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci s tím,
že výsledná skutková zjištění soudu prvního stupně jsou založena na vybraných
důkazech, které však nejsou v souladu s dalšími důkazy, přičemž soudy obou
stupňů opakovaně dostatečným způsobem nereagovaly na argumentaci obhajoby. Tyto
další námitky obhajoby nejsou zahrnuty do odůvodnění napadeného usnesení a jeví
se, jako by neexistovaly. Takovýto postup je v rozporu se zásadou volného
hodnocení důkazů a usnesení je v tomto smyslu nepřezkoumatelné. Poukazuje na
rozpory ve výpovědích svědků, kteréžto jsou podle jejího názoru zásadní,
přičemž namítá, že tyto se nepodařilo nalézacímu soudu postupem podle § 211
odst. 3 písm. a) tr. ř. odstranit. Zejména se jedná o výpověď svědkyně G.,
která dne 8. 3. 2017 naprosto kategoricky uvedla, že nemohla na policii
vypovědět, že osoby, které ji měly přepadnout, viděla nebo znala, když je nikdy
předtím neviděla, ale o více než rok později, kdy by její paměťové schopnosti
měly být oslabeny, již uvedla, že je asi měsíc předtím viděla u sebe doma. Soud
prvního stupně to zdůvodňuje tím, že jí to připomněl její muž, že na to
zapomněla, což dovolatelka shledává nepřípustným. Pokud svědkyně opakovaně a
kategoricky uvede, že je nikdy neviděla a pak uvede, že je vlastně viděla,
dokonce u sebe doma, nedává to žádný smysl. Takový svědek nemůže být věrohodný
a jeho výpověď nelze vyhodnotit jinak než ve prospěch dovolatelky. S těmito
námitkami se však soudy obou stupňů nevypořádaly. K dotazu, jestli svědkyně G. souhlasila s ohledáním místa činu, tato uvedla, že ano, protože policie řekla,
aby zůstala doma, že tam někdo přijede a provede to. Z úředního záznamu (č. l. 82) se však podává opak, tedy, že odmítla provedení jakýchkoli úkonů ve svém
bytě. Dovolatelka shledává odůvodnění svědkyně, že byla unavená, velmi
zvláštním, kdy současně předkládá soudu úvahu, že se v bytě muselo odehrát
ještě něco dalšího, než přijela policie, a že bylo potřeba získat čas na to,
aby policie neprovedla ohledání místa činu v době, kdy logicky mělo dojít k
jeho ohledání, a nikoli až po 18 hodinách. Dále obviněná poukazuje na
nesrovnalosti ve výpovědi poškozené stran na její adresu doručených balíků a
způsobu jakým s věcmi, které v nich byly, naložila.
Obviněná dále namítá, že
stran igelitové tašky nalezené v bytě poškozené, na které byly zajištěny její
otisky, soud nepřipustil její verzi vysvětlení, zejména pak za situace, kdy
měla být údajně u poškozené doma o měsíc dříve. Je nelogické, aby tašku v bytě
zanechala, pokud by snad měla v úmyslu poškozenou oloupit. Je přesvědčena, že
poškozená v rámci svých výpovědí lhala. Za nevěrohodného označuje dovolatelka i
svědka S. a jím uváděné skutečnosti, kdy svědek nedokázal vysvětlit, jak je
možné, že svědkyně G. dokázala ztotožnit její osobu, když uvedla, že ji nikdy
neviděla. Rozpory ve výpovědi svědků nelze vysvětlit vysokým věkem. Obviněná
dále rozporuje způsob, jímž byla svědkyní G. ztotožněna její osoba, neboť byla
provedena agnoskace namísto rekognice. Soud prvního stupně se dopustil porušení
zákona, když nechal v soudní síni na ni zaměřit kameru, aby ji mohla svědkyně
G. identifikovat. V uvedeném spatřuje flagrantní porušení zákona a obcházení
postupu stanoveného trestním řádem v ustanovení § 104b, ke kterému došlo i přes
námitky obhajoby, když agnoskace žádná pravidla nemá. Soudy si při hodnocení
důkazů vybraly jen takové důkazy, kterými by dopěly k závěru o její vině. Jedná
se o libovůli a hodnocení důkazů je v přímém rozporu se zásadou in dubio pro
reo. Obviněná je proto přesvědčena, že v jejím případě došlo k porušení práva
na spravedlivý proces. S ohledem na výše uvedené obviněná K. V. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
24. 6. 2019, č. j. 3 To 112/2019-751, v celém rozsahu, a aby zrušil i další
rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 12. 2019, sp. zn. 1 NZO 1268/2019. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedla, s
odkazem na teoretická východiska jimi uplatněných dovolacích důvodů, že námitky
F. O. a K. V. uvedeným dovolacím důvodům neodpovídají. Jedná se pouze o námitky
směřující do hodnocení důkazů soudy obou stupňů a do způsobu provedení důkazů. V posuzovaném případě jsou skutková zjištění soudů obou stupňů správná a
použitá právní kvalifikace je rovněž zvolena správně. Ve věci přitom nelze
shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními. Pokud ve výpovědích svědků jisté rozpory existovaly, byly
odstraněny výslechovou činností nalézacího soudu po zrušení jeho původního
rozhodnutí odvolacím soudem. Nalézací soud i soud odvolací hodnotily výpověď
svědkyně T. B. G. jako důvěryhodnou. Se svědkyní byla provedena rekognice podle
fotografií, a to dne 8. 3. 2017. S odstupem asi půl roku pak rekognice in
natura, a to dne 24. 9. 2018, kdy opět ztotožnila obviněného O. Ústavní soud ve
svém rozhodnutí II. ÚS 2/03 konstatoval, že dalším způsobem ztotožnění osoby v
trestním řízení je agnoskace, byť není trestním řádem výslovně upravena. Ve
vztahu k osobě obviněného O. a R. H.
však nebylo možno agnoskaci použít,
protože se nezúčastnili žádného hlavního líčení, kde by byla přítomna svědkyně. Agnoskace tedy byla provedena pouze ve vztahu k obviněné V. Svědkyně G. odmítla
večer po činu dát souhlas s ohledáním svého bytu, protože byla v šoku a velmi
unavená, vrátila se kolem 22 hodiny z odpolední směny. Ráno však již na policii
vypovídala a policisty do bytu vpustila, aby mohli provést ohledání místa činu
a zajistit potřebné stopy. Výpis telekomunikačního provozu z čísla J. S. byl
pořízen na základě rozhodnutí prokurátorky Oblastní prokuratury od
poskytovatele telekomunikačního provozu. Výpisy byly opatřeny zákonným způsobem
a jsou použitelné v České republice jako důkaz podle § 114 zákona č. 104/2013
Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Výpis je opatřen
překladem z českého jazyka a žádná manipulace výpisem nebyla shledána. Bylo
však zjištěno, že číslo, které užíval v předmětné době obviněný F. O., bylo ve
dnech 2. až 11. 12. 2013 v kontaktu s telefonním číslem J. S. S telefonním
číslem svědka S. bylo v kontaktu v předmětnou dobu i telefonní číslo používané
R. H., který zřejmě komunikoval se svědkem i z telefonního čísla obviněného O.,
protože tento neumí polsky. Nalézací soud návrh na doplnění dokazování, kdo byl
odesílatelem balíků, vyhodnotil jako nadbytečný a irelevantní pro posouzení
věci. Stejný názor sdílel i odvolací soud. Pokud obviněný O. uplatnil i
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., státní zástupkyně jeho
naplnění neshledala. V případě dovolatele R. H. jsou jeho dovolací námitky neopodstatněné. Soudy
obou stupňů správně posoudily, že ve věci jde o souběh dvou trestných činů a
tedy nepřipadá v úvahu dovolatelem navrhované zproštění obžaloby podle § 226
písm. c) tr. ř. Návrh dovolatele se ve světle dovolacích námitek jeví poněkud
nelogickým, neboť uvádí v dovolání, že skutek není trestným činem, ale domáhá
se zproštění obžaloby proto, že nebylo prokázáno, že se skutek spáchal. Po zvážení všech shora uvedených skutečností dospěla státní zástupkyně k
závěru, že dovolání obviněných F. O. a K. V. obsahově nenaplňuje žádný z
dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto státní zástupkyně
navrhla, aby Nejvyšší soud tato dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Dovolání
obviněného R. H. navrhla odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť
se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou
výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami,
zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 3
To 112/2019, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr.
ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění
uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti
obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých
obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v
§ 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnými R. H., F. O. a K. V. vznesené námitky naplňují
jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Obviněný F. O. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
který dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro
takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou
alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a), g) tr. ř., aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé
alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k). První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by zde měla své
místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného
je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněného
projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první
alternativě, proto nepřichází v úvahu. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě,
tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů
dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.,
kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili taktéž obvinění
R. H. a K. V. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví). Ve vztahu k dovolání obviněného F. O. lze s ohledem na výše uvedené uvést, že
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty
námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů [zejména se
jedná o opětovné výpovědi svědků T. G., J. S. a E. S., včetně způsobu jejich
provedení, dále výpovědi těchto svědků z přípravného řízení, které označuje za
procesně nepoužitelné, za nezákonné důkazy, resp. důkazy získané v rozporu s
trestním řádem pak označuje i záznam o připojení se s nároky na náhradu škody k
trestnímu řízení svědkyně T. G., výpisy telekomunikačního provozu mobilního
telefonu J. S., s tím, že podle dovolatele s těmito bylo manipulováno, a to
včetně chybějící SIM karty polského operátora, záznamy telekomunikačního
provozu na CD, rekognici podle fotografií a následně provedenou rekognici in
natura, kdy tyto absolutně neodpovídaly a neprobíhaly podle trestního řádu,
výpověď svědkyně T. G., kterou označuje za nevěrohodnou, výpověď svědků J. S. a
E.
S., kteří byli toliko nepřímými svědky; spadá sem i námitka neprovedení
ztotožnění BTS (základnové převodní stanice) k prokázání jeho přítomnosti na
místě činu] a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že skutkový stav nebyl
náležitě a úplně zjištěn, zejména ve vztahu k otázce, zda se nacházel na místě
činu), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným
důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů
nevyplývají, resp. část důkazů je procesně nepoužitelná a byly současně použity
podle dovolatele nezákonné důkazy, tedy důkazy získané v rozporu s trestním
řádem) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný trvá na tom,
že se předmětných trestných činů nedopustil, nikdy na místě činu nebyl a
poškozené nezná). U obviněné K. V. nelze pod jí uplatněný dovolací důvod podřadit ty námitky, v
rámci nichž rovněž namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o
svědecké výpovědi, které označuje za rozporné, kdy má za to, že výpověď
poškozené T. G. je nevěrohodná a má za to že lživá, dále úřední záznam z
ohledání místa činu včetně záznamu o tom, zda poškozená souhlasila s ohledáním
místa činu, nálezu igelitové tašky na místě činu s otisky dovolatelky, výpověď
svědka J. S. a provedenou rekognici, resp. agnoskaci během hlavního líčení) a z
nich se podávající vadná skutková zjištění (obecná námitka, že skutkový stav
nebyl náležitě a úplně zjištěn, zejména zda poškozená souhlasila s ohledáním
místa činu či nikoli, zda údajné pachatele poznala či nikoli, jak se mohla na
místo činu dostat igelitová taška s otisky dovolatelky, jak poškozená naložila
s věcmi, které byly obsahem předmětných balíků), stejně jako námitky, jimiž
prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná
námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. výsledná skutková zjištění soudu prvního stupně jsou založena na vybraných
důkazech, které však nejsou v souladu s důkazy dalšími) a předkládá vlastní
verzi skutkových událostí (kdy trvá na tom, že se jí za vinu kladeného jednání
nedopustila, kdy současně předkládá soudu úvahu, že se v bytě muselo odehrát
ještě něco dalšího, než přijela policie, a že bylo potřeba získat čas na to,
aby policie neprovedla ohledání místa činu v době, kdy logicky k tomuto mělo
dojít, a nikoli až po 18 hodinách). A u obviněného R. H. se jedná o ty námitky, v rámci nichž namítá nesprávné
hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi svědkyně T. G. a svědka J. S., a
dále záznamy telekomunikačního provozu) a vadná skutková zjištění (obecná
námitka, že skutkový stav nebyl náležitě a úplně zjištěn, kdy poukazuje na to,
že nedošlo ke ztotožnění jeho osoby, tedy zda jej poškozená poznala či nikoli,
zjištění, zda byly na místě činu zajištěny jakékoli stopy prokazující jeho
přítomnost), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve
vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z
provedených důkazů nevyplývají, zejména, že se jedná o toliko důkazy nepřímé,
kteréžto však netvoří ucelený řetězec).
Takto obviněnými vznesené námitky jsou založeny na podkladě jejich vlastního
hodnocení provedených důkazů a z toho učiněných vlastních skutkových závěrů, a
ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a
směřují (ve prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých
odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených
skutkových (procesních) výhrad tedy obvinění vyvozují závěr o nesprávném
právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To
znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotněprávních –
byť v dovoláních formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě
(§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhají přehodnocení soudem učiněných
skutkových závěrů. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování
o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obvinění v rámci svých námitek
dožadují, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných
případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým
způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež
jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy,
prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na
straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá
zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah
důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z
logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů
jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato
zjištění učiněna, apod. O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci
tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Frýdku-
Místku, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě,
na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková
zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba
konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny
dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi
a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Soudy
se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného
vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky všech tří dovolatelů svým obsahem brojí zejména proti způsobu provedení
a hodnocení důkazů, kdy poukazují v drtivé většině (zejména obvinění F. O. a K. V.) na výpovědi obou poškozených, T. G. a J. S., přičemž rozebírají jejich
výpovědi a z nich se podávající skutečnosti, zpochybňují věrohodnost svědků,
jejich schopnost vybavit si okolnosti a časové souvislosti (což se týká i
svědka E. S.), stejně jako poukazují na záznamy telekomunikačního provozu, kdy
i zde zpochybňují skutečnosti z těchto vyplývající a způsob opatření těchto
důkazních prostředků, a v neposlední řadě pak poukazují i na výsledky
provedených rekognic, případně agnoskace, resp. tyto označují za procesně
nepoužitelné, neboť byly podle jejich názoru provedeny v rozporu s trestním
řádem. Stran námitky obviněného F. O., že nalézací soud nepostupoval v novém hlavním
líčení podle závazného právního názoru odvolacího soudu, kdy namísto postupu
podle § 212 odst. 1 tr. ř. uplatnil při opětovném výslechu svědků T. G., J. S. a E. S. postup podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., lze odkázat na odůvodnění
napadeného usnesení odvolacího soudu v bodě 26. Ze strany předchozího
zrušovacího rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí nalézacího
soudu ze dne 24. 4. 2017, se jednalo o závazný právní názor toliko stran
chybného postupu v rámci provedeného dokazování, kdy odvolací soud shledal, že
nalézací soud neprověřil dostatečným způsobem obhajobu obviněných, zejména s
ohledem na rozpory ve svědeckých výpovědích. Jako možnou, nicméně nikoli
jedinou, nápravu uvedl postup podle § 212 odst. 1 tr. ř., který se užije v
případě, že se svědek odchyluje v podstatných bodech od své dřívější výpovědi,
přičemž v takovém případě je možnost předestřít mu k vysvětlení rozporů v jeho
výpovědích protokol o jeho výslechu z přípravného řízení. Nicméně okresní soud
v rámci nového projednání věci rozhodoval v novém složení senátu a v rámci
nového hlavního líčení vyslechl prostřednictvím videokonference svědky T. G.,
J. S. a E. S. přímo, kdy jejich předchozí výpovědi učiněné před soudem dne 8. 3. 2017 přečetl podle § 211 odst. 1 tr. ř., resp. § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Ustanovení § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. říká, že protokol o dřívější výpovědi
svědka se přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím
ustanovením tohoto zákona a svědek se v podstatných bodech odchyluje od své
dřívější výpovědi, a obhájce nebo obviněný měl možnost se tohoto dřívějšího
výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky. Jak správně uvedl odvolací
soud, „jelikož okresní soud svědky E. S., T. G. a J. S. vyslýchal znovu, nebylo
již zapotřebí podle § 212 tr. ř. předestírat jejich výpovědi učiněné procesně
irelevantním způsobem v trestním řízení konaném v Polské republice, když k
dispozici měl použitelné výpovědi těchto svědků z řízení před ním provedeného,
v důsledku čehož soud aplikoval ustanovení § 211 odstavec 1 tr. ř., respektive
§ 211 odstavec 3 písmeno a) tr. ř.“ (bod 26.
napadeného usnesení). S uvedeným
postupem se dovolací soud zcela ztotožňuje, neboť soud provedl nové hlavní
líčení, v rámci něhož znovu vyslechl svědky. Stran námitek provedené rekognice obviněného F. O. lze uvést, že rekognice in
natura (tedy ztotožnění osoby naživo) byla uskutečněna v rámci nového
projednání věci. Obviněný současně zpochybnil i způsob jejího provedení a s
ohledem na dříve provedenou rekognici podle fotografií pak usuzuje, že se jedná
o nezákonný důkaz. Nutno uvést, že uvedená námitka je v obecné rovině námitkou
procesního charakteru směřující do oblasti dokazování, a tedy se, jak
vysvětleno výše, míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve zkratce lze uvést, že rekognice je jedním ze zvláštních způsobů dokazování a
je upravena v § 104b tr. ř. Jedná se o úkon trestního řízení, který provádějí
orgány činné v trestním řízení, v případech, kdy je pro trestní řízení
důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a
určil tím jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna
osoba, která není na věci zúčastněna (odst. 1). V projednávané věci byla
rekognice provedena jako neodkladný úkon podle § 160 odst. 4 tr. ř., kdy
neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření,
zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na
dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Rekognice in natura byla s poškozenou
T. G. provedena za přítomnosti nezúčastněné osoby, obhájce obviněného a
překladatelky z polského jazyka, a to policejním orgánem Policie ČR dne 24. 9. 2018, jak se podává z protokolu o rekognici (č. l. 623–625). Bylo k ní
přistoupeno proto, že obviněný nebyl osobně přítomen ani jednomu z výslechů
poškozené T. G. Podle § 104b odst. 3 tr. ř. má-li být poznána osoba, ukáže se
podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se
výrazně neodlišují. Z fotografií založených ve spise (č. l. 628–630) nelze
dovodit, že by osoba obviněného F. O. svým vzhledem nějak výrazně vybočovala ze
skupiny osob zachycených na fotografii. Jedná se o muže středního věku s
prošedivělými vlasy, podobné výšky a světlé barvy pleti. Pokud obviněný namítá,
že uvedená rekognice in natura je procesně nepoužitelná, neboť jí předcházela
rekognice podle fotografií, pak je možno uvést, že uvedenou námitkou se již
zabýval nalézací a potažmo i odvolací soud. Podle § 104b odst. 4 tr. ř. není-li
možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle
fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými
fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně
předcházet rekognici ukázáním osoby. K předcházející rekognici podle fotografií
došlo dne 8. 3. 2017 v rámci hlavního líčení (č. l. 450–452, 453–460) k návrhu
státního zástupce, tedy o více než rok a půl dříve (nikoli tedy pouhého půl
roku, jak bylo uvedeno v rámci odůvodnění), než byla provedena rekognice in
natura. Jednoznačně se tak nejednalo o situaci, kterou by bylo možno označit za
časově blízkou, resp. bezprostředně předcházející.
Svědkyně osobu obviněného v
rámci rekognice in natura bezpečně poznala, přestože tento v mezidobí pozměnil
podobu, kdy si nechal narůst delší vlasy. Od počátku jej popisovala jako velmi
vysokého, štíhlého, s trochu šedivými vlasy. Jelikož byla tato osoba ve vztahu
k ní ze všech útočníků nejagresivnější, utkvěla jí nejvíce v paměti. V rámci
rekognice podle fotografií osobu obviněného popsala jako tu, která mohla být
útočníkem, kdy ostatní osoby vyloučila. Nelze opomenout skutečnost, že se
jednalo pouze o fotografie zachycující obličej, nikoli celou postavu, přičemž
výška útočníka byla pro svědkyni důležitým rozpoznávacím znakem. Postupu
nalézacího, ani odvolacího soudu tak nelze ničeho vytknout. Ve vztahu k námitce obviněné K. V. stran provedeného ztotožnění její osoby v
rámci hlavního líčení prostřednictvím tzv. agnoskace, lze ve zkratce uvést, že
uvedený úkon není výslovně upraven trestním řádem. Jedná se o situaci, kdy je
poznávající osobě ukázána jen jedna osoba. Jelikož není v rámci videokonferencí
možné, aby byly osoby přítomny v soudní síni a měli tak možnost přímo ztotožnit
osoby v soudní síni se nacházející, bylo ve vztahu k obviněné přistoupeno k
tomu, že byla na její osobu zaměřena kamera tak, aby jí mohla svědkyně
účastnící se videokonference dobře vidět, resp. alespoň tak, jak by jí byla
schopna vnímat, pokud by byla v soudní síni fyzicky přítomna. Uvedený postup
není trestním řádem vyloučen, byť není výslovně upraven (viz např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 2/03, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2018, sp. zn. 4 Tdo 975/2015). K uvedenému úkonu došlo v
rámci hlavního líčení (č. l. 453–460), kdy byla v rámci videokonference s
poškozenou T. G. kamera zaměřena na osobu dovolatelky, kdy svědkyně tuto
identifikovala s tím, že „teď má světlé vlasy“. Jelikož zbývající obvinění
nebyli fyzicky přítomni, nebylo možno tento úkon provést ve vztahu k jejich
osobám. Obviněná byla ztotožněna i svědkem J. S., který v ní poznal ženu, která
byla dvakrát před útokem u nich doma. Obvinění F. O. a R. H. dále zpochybnili důkazní použitelnost záznamů
telekomunikačního provozu. Uvedenou námitkou se zabýval jak nalézací, tak i
odvolací soud. V tomto směru lze odkázat zejména na body 40. a 41. odůvodnění
napadeného usnesení. Odvolací soud konstatoval, že „důkazy získané v trestním
řízení vedeném před převzetím věci v Polské republice byly získány v souladu s
platným polským trestním řádem, čímž jsou použitelné i v trestním řízení
vedeném v České republice. … S tímto trestním spisem tak byly převzaty i kopie
dalších listinných materiálů včetně výpisů odchozích a příchozích hovorů k
telefonním číslům, kterýžto příkaz z jejich zajištění vydal dne 31. 3. 2014
prokurátor Oblastní prokuratury v Zgorzelci, Polská republika, formou usnesení,
jímž vyžádal údaje od telefonního operátora Polkomtel, a.s. k telefonnímu číslu
XY za období od 1. 11. 2013 do 15. 12. 2013. Další důkazy byly ve věci opatřeny
již Policií ČR“. Výpisy byly opatřeny v souladu s § 114 zákona č.
104/2013 Sb.,
o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, přičemž nebyla shledána
jakákoli manipulace s nimi. Dále je možno uvést, že nalézací soud i soud odvolací hodnotily výpověď
svědkyně T. G., stejně jako výpovědi svědků J. S. a E. S. jako důvěryhodné. Odvolací soud uvedl, že „popis skutkového děje trestné činnosti obžalovaných,
tedy kostra inkriminované události, jak ji poškozená opakovaně vymezila u
hlavního líčení konaného před soudem I. stupně, je v zásadě shodná a nedoznává
podstatných změn. Svědkyně G. totiž opakovaně popsala situaci, v níž se ocitla,
a která pro ni nepochybně byla velmi nepříjemná a stresující, neboť se stala
obětí loupežného přepadení, při kterém došlo k násilnému vniknutí do jejího
bytu a k dalším fyzickým a verbálním atakům vůči její osobě. Je proto naprosto
logické, že z jejího pohledu, a to i s přihlédnutím k věku poškozené a době, po
které se k trestné činnosti obžalovaných vyjadřovala před soudem I. stupně,
mohla být daná situace z jejího pohledu vnímána v některých detailech rozdílně
nebo s určitým zkreslením. To však neznamená, že by svědecká výpověď poškozené
jako celek byla nevěrohodná, zvláště pokud T. G. jednotlivé rozpory ve svých
výpovědích dokázala logicky odůvodněným způsobem vysvětlit, což akceptoval i
okresní soud. Neobstojí proto zásadní námitka odvolatelů, že ve výpovědi
svědkyně T. G. jsou natolik zásadní rozpory, že na nich není možno stavět
jejich vinu za posuzované protiprávní jednání“ (bod 34. napadeného usnesení). Výpovědí poškozené, zejména pak případnými rozpory svědkyní uváděnými, stejně
jako výpověďmi dalších svědků (J. S. a E. S.), se soudy náležitě zabývaly,
zejména pak soud nalézací, který v projednávané věci jednal znovu poté, co bylo
jeho původní rozhodnutí ze dne 24. 4. 2017 odvolacím soudem zrušeno. Jak již uvedeno výše, v rámci námitek obviněných se tak v podstatě jedná o
polemiku s provedeným dokazováním a hodnocením provedených důkazů, jak ho
podaly soudy, kdy se obvinění neztotožňují se soudy učiněnými skutkovými
zjištěními. Je třeba mít na paměti, že v rámci dovolání nelze namítat, že soudy měly uvěřit
jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem (což v podstatě tvoří
veškerou argumentaci obviněných uplatněnou v rámci podaných dovolání). Jestliže
tedy obvinění namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali z tvrzeného
nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění z nich se
podávajících, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného
práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních
ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných
dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a
l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka
existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy, kteroužto uplatnili všichni obvinění, není sama o sobě dovolacím
důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen
proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak
poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená
tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in
dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V této souvislosti dále uvádí, že pokud obvinění F. O. a K. V. opakovaně vznáší
námitku, že soudy hodnotily důkazy selektivním způsobem v jejich neprospěch,
tedy nikoli v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo,
nelze tuto pod jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových
zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo
„in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze
ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez
důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve
prospěch obviněného“.
Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter,
týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným
zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Ve vztahu k námitce obviněného R. H., že skutek, pro který byl odsouzen, není
trestným činem, lze uvést, že uvedená námitka odpovídá procesnímu postupu podle
§ 226 písm. b) tr. ř. (tedy, že soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na
základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně
doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran, v žalobním návrhu označený
skutek není trestným činem), nikoli podle § 226 písm. c) tr. ř. Jelikož bylo
prokázáno, že se uvedený skutek stal, lze mít i s ohledem na argumentaci
obviněného za to, že obviněný měl opravdu na mysli jím uvedené ustanovení § 226
písm. c) tr. ř., tedy, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný. Uvedená námitka je v obecné rovině podřaditelná pod obviněným uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně obviněný uvedenou
námitku uplatnil způsobem zcela neregulérním, neboť byla uplatněna pouze a
výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů (výpověď
svědků T. G. a J. S., záznamy telekomunikačního provozu), jeho vlastní
hodnocení provedených důkazů (že se jedná pouze o důkazy nepřímé, které
nevytváří okruh svědčící o jeho vině) a vlastní verzi skutkového stavu věci,
čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem. Obviněný vytýká
soudům, že nepostupovaly správně v rámci procesu hodnocení důkazů a tyto
hodnotily vadně. Je třeba uvést, že tyto výhrady představují pouhou polemiku se
správností skutkových závěrů, které soudy ve věci učinily. Nejde tedy v tomto
případě o námitky, které by mohly založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Z obsahu dovolání obviněných je zřejmé, že námitky obviněných výše uvedeným
požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud
je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve
skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy,
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo
vytýkanými vadami. K tomu je třeba dále uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do
značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného
rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím
uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu
vyhrazenou řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím
stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovoláních se náležitě a
dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, potažmo již soud nalézací,
jejich závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání
v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) trestního řádu.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17). IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody
Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
dovolání obviněných R. H., F. O. a K. V. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu