3 Tdo 546/2016-37
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 6. 2016 o dovolání,
která podal obviněný kpt. Mgr. J. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 13 To 469/2015,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí
pod sp. zn. 1 T 182/2014, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 13 To
469/2015, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. 10. 2015, sp.
zn. 1 T 182/2014, zrušují.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 1 T
182/2014, byl obviněný kpt. Mgr. J. K. uznán vinným ze spáchání přečinu
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku
na skutkovém základě, že
„od dubna roku 2013 do konce roku 2013, ve své kanceláři na Policii ČR, Územní
odbor S., ve více případech, neoprávněně zjišťoval informace z evidencí Policie
ČR a Ministerstva vnitra, které poté předával neoprávněným civilním osobám,
případně je použil pro vlastní potřebu v následujících případech:
a) dne 07.08.2013 v 07:58 hodin si neoprávněně nechal na Skupině informační
techniky ÚO PČR S., nprap. H. S., provést lustraci v IS MV na osobu F. Ch., , a
následně jeho osobní údaje předal neoprávněně civilní osobě S. V., , tr. bytem
M. H., S.,
b) dne 17.09.2013 od 08:16 do 08:24 hodin neoprávněně provedl lustraci v
systému ETŘ, přístupem do č. j. KRPE-580089/TČ-2013-170971, na osobu D. H., a
osobní údaje jmenovaného předal neoprávněně civilní osobě M. N., tr. bytem N.
R., S.,
c) dne 18.09.2013 od 11:32 do 11:35 hodin provedl neoprávněnou lustraci v
systému ETŘ, přístupem do spisu, č. j. KRPE-34739/TČ-2013-170981, kdy informace
z tohoto spisu předal neoprávněné civilní osobě II. místostarosty Obecního
úřadu K., Ing. M. B., tr. bytem K.,
d) dne 23.09.2013 v 09:06 hodin a v 11:26-11:28 hodin provedl neoprávněnou
lustraci v systému ETŘ do spisových materiálů, č. j. ORSY-1311/PŘ-2008-16 a č.
j. KRPE-44255/ČJ-2011-170916, na osoby M. S., tr. bytem B. N., M. T. a P. S.,
tr. bytem U., M. T., a to bez jakéhokoliv služebního důvodu, kdy následně tyto
služební informace neoprávněně použil pro svoji potřebu,
e) dne 07.10.2013 od 14:11 do 14:12 hodin a následně i dne 21.10.2013 ve 13:30
hodin provedl neoprávněnou lustraci v systému ETŘ, přístupem do tehdy
otevřeného spisového materiálu, č. j. KRPE-82525/PŘ-2013-170906, týkající se
dopravní nehody osoby M. N., kdy informace ze spisu předal neoprávněným
civilním osobám MUDr. A. K., tr. bytem G., S. a následně i I. N., tr. bytem F.,
S.,
f) dne 16.10.2013 od 14:19 do 14:21 hodin neoprávněně provedl lustraci v
systému ETŘ, přístupem do č. j. KRPE-84456/PŘ-2013-170906, týkající se dopravní
nehody osoby Š. B., ze spisového materiálu získal fotografii z fotodokumentace
spisu k dopravní nehodě a tuto předal neoprávněné civilní osobě J. B., tr.
bytem S.,
g) na přelomu roku 2013/2014 jménem Policie ČR S., vymáhal na osobě V. S., tr.
bytem Z., okr. B.-v., dlužné peníze pro svoji snachu H. K., tr. bytem K.,
přičemž v dané věci nebylo z její strany na PČR učiněno žádné oficiální
oznámení a věc nebyla žádnou součástí PČR S. prošetřována, jednalo se pouze o
soukromou aktivitu kpt. K., který tímto způsobem neoprávněně jednal jménem
Policie ČR,
čímž jednal v rozporu s článkem 1 odst. 2 Závazného pokynu policejního
prezidenta č. 168/2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“ a v rozporu
s článkem 8 odst. 5 písm. c) Závazného pokynu policejního prezidenta č.
215/2008, kterým se stanoví některé bližší podmínky a postupy pro zpracování
osobních údajů (o ochraně osobních údajů) a v rozporu s § 45 odst. 1 písm. b),
c) zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů
ve znění pozdějších předpisů“.
Za to byl podle § 329 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí
svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a §
82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků a
šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby v ozbrojených sborech na tři
roky.
Podle § 226 písm. b) trestního řádu byl obviněný současně zproštěn obžaloby pro
jednání spočívající v tom, že
„a) dne 16.07.2013 od 07:16 do 07:17 hodin provedl neoprávněnou lustraci v
systému ETŘ na osobu R. P., přístupem do spisových materiálů vedených pod č. j.
KRPE-5401/PŘ-2010-170918, KRPE-5001/PŘ-2011-170918, KRPE-36978/PŘ-2011-170918,
a to bez jakéhokoliv služebního důvodu, kdy tyto služební informace neoprávněně
použil pro svoji potřebu,
b) dne 07.08.2013 od 10:18 do 10:27 hodin provedl neoprávněně lustraci v
systému ETŘ na osobu Z. P., přístupem do spisových materiálů, vedených pod č.
j. KRPE-91054/PŘ-2012-1700VE, KRPE-35056/PŘ-2013-1700VE a
KRPE-50850/TČ-2013-170616, a to bez jakéhokoliv služebního důvodu, kdy tyto
služební informace neoprávněně použil pro svoji potřebu,“
kvalifikované jako dílčí útoky pokračujícího přečinu zneužití pravomoci úřední
osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť v žalobním návrhu
označený skutek není trestným činem.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 12. 1.
2016, sp. zn. 13 To 469/2015, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné
zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího
soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného skutek zjištěný v
rozsahu jeho popisu pod body a) až g) výrokové části rozsudku a skutková
zjištění rozvedená v jejich odůvodnění neskýtají dostatečný podklad pro to, aby
mohl být uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329
odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Nelze totiž dovodit naplnění formálních
znaků předmětného přečinu. Naopak mohlo dojít k naplnění znaků kázeňského
přestupku podle § 50 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů. Namítl především absenci obligatorních znaků objektivní
stránky jednání, tj. „v opatření sobě nebo jinému neoprávněného prospěchu“ a
nedostatek subjektivní stránky přečinu. Poukázal současně na nedostatečnou
společenskou škodlivost jeho jednání a zásadu subsidiarity trestní represe.
Dovolací důvod spatřoval dále v jiném nesprávném právním posouzení procesní
použitelnosti důkazů, tj. sledování osob a věcí podle § 158d trestního řádu ve
formě pořizování zvukových, obrazových či jiných záznamů a odposlechu a důkazu
– záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 trestního řádu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu
zrušil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí za dne 20. 10. 2015, sp. zn.
1 T 182/2014, ve spojení s usnesením Krajského soud v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 13 To 469/2015, podle § 265k odst. 2
trestního řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí,
aby v potřebném rozsahu trestní věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) k dovolání uvedl, že dovolateli lze dát za pravdu, pokud namítá, že
v popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu nejsou uvedeny skutečnosti, z nichž
uvedený soud dovodil úmysl dovolatele opatřit sobě nebo jinému neoprávněný
prospěch. Nalézací soud uvedl tyto skutkové okolnosti až v odůvodnění na str. 9
svého rozsudku, kde podrobně popsal jak prospěch plynoucí konkrétním osobám z
jednotlivých útoků, tak i skutkový základ pro naplnění nepřímého úmyslu
dovolatele. Náprava uvedeného nedostatku by podle státního zástupce spočívala
pouze v přesunutí podstaty citované části odůvodnění rozsudku do jeho výroku. V
této části proto nemůže projednání dovolání zásadně ovlivnit postavení
obviněného, přičemž otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po
právní stránce zásadního významu. Pokud jde o námitku dovolatele ohledně
subsidiarity trestní represe, státní zástupce se domnívá, že jeho čin nemá
žádné výjimečné znaky, pro které by bylo její uplatnění namístě. Obviněný žádné
takové okolnosti ani neuvádí. Ve vztahu k namítané nezákonnosti použitých
důkazů státní zástupce poukázal na skutečnost, že takové námitky dovolatel
uplatnil již před soudem nalézacím i odvolacím. Oba soudy se jimi zabývaly a
státní zástupce se s jejich stanoviskem ztotožňuje.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f)
trestního řádu dovolání odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání
by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z
podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Obviněný kpt. Mgr. J. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2
věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému
v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a
byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z
hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jelikož
obviněný především argumentoval tím, že v tzv. skutkové větě nejsou vyjádřeny
všechny znaky objektivní a subjektivní stránky předmětného přečinu, lze jeho
námitky ve vztahu k uplatněnému důvodu dovolání považovat za relevantní.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§ 265i
odst. 1 trestního řádu), přezkoumal podle § 265i odst. 3 trestního řádu
zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno,
a to v rozsahu a z důvodu, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle § 120 odst. 3 trestního řádu musí výrok, jímž se obžalovaný uznává
vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, přesně označovat trestný čin, jehož se
výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného
ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a
způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k
tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných
znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Pokud jde o znaky
subjektivní stránky trestného činu, je třeba ve skutkové větě vyjádřit ty,
které jsou důležité z hlediska příslušné skutkové podstaty žalovaného trestného
činu, a dále v těch případech, kdy pohnutka (motiv) je relevantním rozlišujícím
znakem. Přitom nerespektování § 120 odst. 3 trestního řádu spočívající v
absenci jakéhokoli údaje vyjadřujícího ve skutkové větě rozsudečného výroku
subjektivní stránku úmyslného trestného činu, na jehož vinu bylo soudem uznáno,
nelze nahradit ani právní větou rozsudečného výroku, ani odůvodněním rozsudku.
Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního
zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo
jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch
vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Podle
právní věty odsuzujícího rozsudku představovala pohnutka obviněného úmysl
opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Přesto skutková věta ani v
jednom z případů popsaných pod písmeny a) až g) neobsahuje žádné skutkové
okolnosti, na základě kterých by právní závěr o naplnění uvedeného konkrétně
obligatorního znaku skutkové podstaty mohl být dovozován.
Nalézací soud se pohnutce obviněného věnoval pouze na straně 9 odůvodnění svého
rozhodnutí. Podle Nejvyššího soudu tak navíc činil nedostatečně, když jeho
obecné úvahy vícekrát nekorespondovaly se zjištěnými skutkovými okolnostmi.
Soud prvního stupně sice svou argumentaci příhodně uvedl citací z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015, podle kterého
pokud byl účel informací opatřených neoprávněnou lustrací takové povahy, že z
něho nemohli mít pachatel ani jiné osoby žádný prospěch, nelze uvažovat o
naplnění zákonných znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §
329 tr. zákoníku; prospěch pachatele a jiných osob by totiž musel vyplývat ze
způsobu použití předmětných informací, nikoli ze způsobu jejich získání, byť
šlo o způsob protiprávní. Následně však v podstatě rezignoval na posouzení
účelu opatřených informací a možnosti obviněného či jiných osob mít z
neoprávněně získaných informací nějaký reálný prospěch.
Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem a) výroku není z rozhodnutí soudu
zřejmé, zda poskytnutý údaj o bydlišti F. Ch. byl pro S. V. jakožto bývalého
zaměstnavatele vůbec informací novou, zejména se však nalézací soud nijak
nevypořádal s tím, zda obviněným označený důvod dotazu do informačního systému
policie označený jako „zpronevěra“ měl nějaký reálný základ, což by
korespondovalo s jeho obhajobou, že se na něj S. V. obracel v souvislosti s
trestním oznámením. Tento nedostatek nemohla zhojit ani úvaha odvolacího soudu,
že vše nasvědčuje tomu, že šlo o relativně běžné vymáhání dluhu a že označením
důvodu dotazu obviněný jen zastíral vyřízení žádosti pro svého známého. Pouhé
podezření nemůže být dostatečným podkladem pro závěr o vině, a proto úvaha
nalézacího soudu, že úmyslem obviněného bylo pomoci známému k účinnějšímu
vymáhání pohledávky osobní návštěvou dlužníka či podáním soudu v civilní věci,
je přinejmenším předčasná.
Pokud jde o jednání uvedené pod písmenem b) výroku, nalézací soud sice v
odůvodnění zmínil, že M. N. již předtím podal na D. H. trestní oznámení, tuto
skutečnost však do svých úvah nijak nepromítl. Nelze přitom přehlédnout, že
pokud byl M. N. skutečně poškozeným ve věci vedené policejním orgánem, mohl
patrně veškeré obviněným předané údaje získat i nahlédnutím do předmětného
spisu, a pak by se jednání obviněného vztahovalo pouze ke snazšímu způsobu
získání informace, rozhodně ne k prospěchu plynoucímu z povahy informace a
jejího použití.
Zcela nepřesvědčivý je závěr soudu prvního stupně ohledně neoprávněného
prospěchu obviněného v případě popsaném pod písmenem d) výroku, který měl
spočívat v imateriální výhodě, vědomosti o záznamu v policejní databázi o
určité osobě. Tím spíše, že pro obdobná jednání v obžalobě označená písmeny b)
a c) soud obviněného zprostil obžaloby s konstatováním, že nenaplňují všechny
zákonné znaky skutkové podstaty stíhaného přečinu. Rovněž v tomto případě
obviněný zjišťoval informace ze spisů vedených v ETŘ orgány policie v rámci
stejného územního odboru. Odvolacím soudem zmiňovaná schůzka obviněného s P.
S., na níž rozebírali její osobní záležitosti, nemá pro právní posouzení sama o
sobě žádný význam.
K případu uvedenému pod písmenem e) výroku není specifikováno, jaké informace
měl obviněný z příslušného spisu zjišťovat ani jaké informace skutečně
neoprávněným osobám předal. V odůvodnění rozsudku je posléze pouze uvedeno, že
měl sdělit informaci, že se M. N. „z té viny asi nevyváže“. Přesto je dále v
odůvodnění k pohnutce obviněného uvedeno, že informace měl neoprávněným osobám
sdělovat v úmyslu napomoci M. N. uniknout správní nebo trestní odpovědnosti.
Není ovšem zřejmé, jak reálně mohlo uvedené sdělení jmenovanému pomoci. Ostatně
i odvolací soud k tomuto bodu uvedl pouze pravděpodobnostní úsudek, že
poskytnutí neoprávněného prospěchu nemusí být vyloučeno.
Charakter a způsob použití neoprávněně získané informace [fotografie k dopravní
nehodě] soudy nezjišťovaly v případě pod písmenem f) výroku, a proto ani zde
nelze k subjektivní stránce předmětného přečinu dosud činit odpovídající
závěry. Lze si stěží představit, jaký skutečný obsah měla mít imateriální
výhoda J. B., spočívající v získání informace o havárii jejího syna.
Pokud jde o jednání obviněného popsané pod písmenem g) výroku rozhodnutí, mělo
spočívat ve vymáhání dlužných peněz pro snachu obviněného jménem policie.
Pohnutka obviněného měla zahrnovat neoprávněný prospěch H. K. spočívající v
rychlejší úhradě dluhu ze strany V. S. z neuskutečněné koupě psa. V. S. ani H.
K. nebyly ve věci procesně použitelným způsobem vyslechnuty, přitom z
rozhodnutí nalézacího ani odvolacího soudu se nepodává, že by obviněný v této
souvislosti disponoval s jakýmikoli informacemi získanými v souvislosti s
výkonem své funkce, např. z informačních systémů policie. Z hlediska právního
posouzení není pak zřejmé, v čem konkrétně měl spočívat rozpor s jiným právním
předpisem ve způsobu výkonu pravomoci obviněného, pokud nalézací soud odkázal
na § 115 zákona č. 273/2008 Sb., o policii, a § 45 odst. 1 písm. b), c), zákona
č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, s tím, že
měl obviněný zneužívat ve prospěch vlastní nebo ve prospěch jiných osob
informace nabyté v souvislosti s výkonem služby. Obdobně odvolací soud hovoří
ve vztahu i k tomuto dílčímu útoku o porušení povinnosti mlčenlivosti podle §
45 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
Se skutkovou podstatou přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329
odst. 1 písm. a) trestního zákoníku pak plně nekonvenuje ani závěr soudu
prvního stupně, že v daném případě pro vymáhání dluhu nemohla být vůbec
založena pravomoc orgánů činných v trestním řízení ani obviněného samotného.
Soudy v předchozím řízení se tak nezabývaly otázkou účelu a charakteru
zjištěných a předaných informací ani (možným) způsobem jejich použití, nýbrž se
omezily pouze na otázku jejich neoprávněného získání. Skutečnosti popsané ve
skutkové větě výroku (a to ani s přihlédnutím k obsahu odůvodnění) neodpovídají
použité právní kvalifikaci činu. Soudy se rovněž vůbec nezabývaly otázkou
společenské škodlivosti jednotlivých jednání obviněného, zejména ve smyslu § 12
odst. 2 trestního zákoníku nevysvětlily, proč by v některých případech
nepostačovalo uplatnění odpovědnosti za kázeňský přestupek.
Pokud jde o další část dovolacích námitek obviněného směřujících k procesní
nepoužitelnosti některých důkazů (sledování osob a věcí podle § 158d trestního
řádu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 trestního řádu), považuje
je dovolací soud za zjevně neopodstatněné, když se soudy v předchozím řízení s
těmito výhradami dostatečně a přesvědčivě vypořádaly.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného částečně důvodným, zrušil
podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 13 To 469/2015, a
rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 1 T
182/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
podle § 265l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí
učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání,
neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Ústí nad Orlicí ji bude znovu
projednávat a o ní rozhodovat. V novém řízení o této věci bude povinen
postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 trestního
řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 8. 6. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu