U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 20. 5. 2015 dovolání
obviněného L. B., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 14 To 245/2014, v trestní věci vedené
u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 113/2013 a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
- rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22.
10. 2014, sp. zn. 14 To 245/2014, jednak v části, v níž zůstal v rozsudku
Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. 22 T 113/2013,
nezměněn výrok o vině přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a výrok o trestu odnětí svobody, jednak ve výroku
o trestu zákazu činnosti,
- rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. 22 T
113/2013, ve výroku o vině přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ve výroku o trestu odnětí svobody.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části
obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Pardubicích přikazuje, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. 22 T
113/2013, byl obviněný L. B. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední
osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §
358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, § 43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok s tím, že
výkon trestu odnětí svobody byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na dvě
léta, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti
spočívajícímu v zákazu výkonu zaměstnání v ozbrojených bezpečnostních sborech
na pět let.
Jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku byl v bodě 1 výroku o vině posouzen skutek, který podle
zjištění Okresního soudu v Pardubicích spočíval v podstatě v tom, že obviněný
od počátku března 2012 do 13. 1. 2013 zjišťoval informace z evidencí Policie
České republiky, Ministerstva vnitra a Ministerstva dopravy, které poté
předával civilním osobám, čímž jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo
jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému
právnímu předpisu, s tím, že v další části výroku o vině byly pod body 1/a, b,
c, d specifikovány čtyři případy, kdy obviněný takto postupoval v rozporu s
ustanoveními čl. 8 odst. 5 písm. c) závazného pokynu policejního prezidenta č.
215 ze dne 31. 12. 2008, § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o
služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších
předpisů. Z obsahového kontextu, který není zachycen v rozsudku, ale vyplývá ze
spisu, je patrno, že obviněný se uvedeného jednání dopustil v postavení
policisty Policie České republiky – Krajského ředitelství policie Pardubického
kraje, územního odboru Pardubice, pohotovostního a eskortního oddělení, kde byl
služebně zařazen jako asistent.
Jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku byl v bodě 2
výroku o vině posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v
Pardubicích spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 10. 3. 2012 kolem 01,00
hodin v P. před kulturním domem D. za přítomnosti dalších osob úderem pěstí do
levého spánku napadl poškozenou Bc. V. L., která po jeho úderu upadla na zem a
následně se jí motala hlava.
O odvolání, které podal obviněný proti všem výrokům, bylo rozhodnuto
rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22.
10. 2014, sp. zn. 14 To 245/2014. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř.
byl rozsudek Okresního soudu v Pardubicích zrušen ve výroku o trestu zákazu
činnosti, podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněnému nově podle § 73 odst. 1, 3
tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
zaměstnání v ozbrojených bezpečnostních sborech na dvě léta a v ostatních
výrocích zůstal rozsudek Okresního soudu v Pardubicích nezměněn.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Tento
rozsudek napadl v celém rozsahu, především proto, že jím zůstal nezměněn výrok
o vině. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Namítl, že skutek posouzený jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §
329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nevykazoval znaky uvedené v tomto ustanovení,
neboť posuzované jednání nebylo vedeno úmyslem opatřit někomu neoprávněný
prospěch, týkalo se méně významných údajů a nemělo potřebný stupeň společenské
škodlivosti. Na adresu výroku o vině přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1
tr. zákoníku vytkl, že je založen na skutkových zjištěních podložených
nepřípustným důkazem, že skutkový stav zůstal i po provedeném dokazování
nejasný a že z něho nelze dovodit jeho zavinění. Obviněný se dovoláním domáhal
toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby ho zprostil obžaloby
nebo přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený
rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné v části
týkající se přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku.
K výroku o vině přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku
Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo
jinou vážnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává
svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
Z toho, jak je konstruována subjektivní stránka tohoto trestného činu,
vyplývá, že k trestnosti činu nestačí, že úřední osoba vykonává svou pravomoc
způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu úmyslně ve smyslu § 15 odst. 1
písm. a) nebo písm. b) tr. zákoníku. Aby byly znaky uvedeného trestného činu z
hlediska subjektivní stránky naplněny, musí být konkrétně zjištěno, s jakým
motivem úřední osoba jednala, resp. co svým jednáním sledovala, a toto zjištění
musí být podřaditelné pod některý ze zákonných znaků vymezených dikcí „v úmyslu
způsobit jinému škodu nebo jinou vážnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému
neoprávněný prospěch“. Žádné takové zjištění ovšem není obsahem skutkové části
výroku o vině a nevyplývá dostatečně jasně ani z odůvodnění rozsudku žádného z
obou soudů. Ve skutkové části výroku o vině je uvedeno, že obviněný jednal „v
úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“. Tím jsou do skutkové
části výroku o vině nepatřičně zakomponována jen slova zákona, neboť nejde o
žádné konkrétní skutkové zjištění týkající se toho, jaký cíl obviněný svým
jednáním sledoval a co tedy bylo jeho pohnutkou. V této spojitosti je nutné
zdůraznit, že pokud je určitá pohnutka zákonným znakem trestného činu, musí být
ve skutkové části výroku o vině takovým trestným činem uvedeny konkrétní
skutkové okolnosti, kterými je tento zákonný znak naplněn. Nedostatek takového
zjištění nelze nahradit dosazením slov zákona do skutkové části výroku o vině.
Okresní soud v Pardubicích v odůvodnění svého rozsudku citoval, jak se k věci
vyjádřili obviněný a osoby, na jejichž žádost obviněný provedl posuzované
lustrace, avšak výslovně neuvedl, co konkrétně z těchto důkazů ohledně pohnutky
obviněného zjistil. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích sice
konstatoval, že obviněný lustracemi zjišťoval „informace, které … nebyly
nikterak zásadního významu“, ale jinak v odůvodnění napadeného rozsudku neuvedl
výslovně nic konkrétního ohledně pohnutky obviněného, a s odkazem na č.
25/1975, č. 32/2010 Sb. rozh. tr. a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
3 Tdo 1450/2011 uzavřel, že k naplnění zákonného znaku spočívajícího v úmyslu
opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch postačí, pokud obviněný „nesplnil
své povinnosti, které pro něho plynou ze zákonných předpisů“, s dovětkem, že
obviněný „tím umožnil osobám, které by jinak přístup do příslušných evidencí
neměly, získat ihned informace, které požadovaly“.
Tyto úvahy a závěry Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích nemohl Nejvyšší soud akceptovat. Krajský soud v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích a před ním i Okresní soud v Pardubicích spatřovaly
neoprávněný prospěch osob, z jejichž podnětu obviněný provedl lustrace, již v
samotném faktu získání požadovaných informací nelegálním postupem. Soudy tak v
podstatě ztotožnily prospěch na straně zmíněných osob se způsobem získání
informací, aniž by uvážily, k čemu měly získané informace oněm osobám sloužit.
Přitom především účel sledovaný požadovanými a následně získanými informacemi
byl významný pro posouzení otázky, zda ze strany obviněného šlo o jednání „v
úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“. Nejvyšší soud nemíní
apriorně vyloučit, že podle povahy věci může neoprávněný prospěch pachatele
nebo jiné osoby vyplývat již ze samotného způsobu protiprávního jednání
pachatele, avšak není přesvědčen o tom, že by tomu tak bylo v posuzovaném
případě, zvláště když žádné z rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaných v
napadeném rozsudku ve skutečnosti není založeno na názoru, že by samotná
protiprávnost jednání pachatele odůvodňovala závěr, že jednal v úmyslu opatřit
sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.
Rozhodnutí č. 25/1975 Sb. rozh. tr. se týkalo skutku kvalifikovaného
jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. c) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších
předpisů), jehož se dopustil ředitel závodu tak, že protiprávně jednal v úmyslu
zabránit tomu, aby proti osobám hmotně odpovědným za manko bylo prováděno
příslušné šetření směřující k objasnění příčin manka. Rozhodnutí č. 32/2010 Sb.
rozh. tr. se týkalo skutku kvalifikovaného jako trestný čin zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se
dopustil policista tak, že si ohledně jiných osob protiprávně obstaral údaje z
informačních systémů Policie České republiky v úmyslu použít je při páchání
trestné činnosti proti těmto osobám. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo
1450/2011 se týkalo skutku kvalifikovaného jako přečin zneužití pravomoci
úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil
policista tak, že na žádost jiné osoby protiprávně provedl lustraci ohledně
další osoby a jejího motorového vozidla v úmyslu předat zjištěné údaje
žadateli, který je potřeboval pro účely kriminálního podsvětí, kde došlo k
odcizení zásilky cigaret v hodnotě 2,5 milionu korun při předstírané policejní
kontrole s použitím lustrovaného vozidla, přičemž poškození se s použitím údajů
opatřených protiprávní lustrací chtěli dostat k osobám, které zinscenovaly
policejní kontrolu. Ve všech uvedených případech tedy bylo jasně a konkrétně
zjištěno, co pachatelé protiprávním jednáním sledovali, tj. co bylo pohnutkou
jejich činu. Závěr, že pohnutka jako zákonný znak trestného činu zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku (dříve zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 tr. zák.) musí být zjištěna v podobě konkrétních
skutkových okolností ohledně toho, co bylo cílem protiprávního jednání, je
zřejmý např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 665/2008 a sp. zn. 7
Tdo 1059/2012. Jestliže protiprávní jednání úřední osoby spočívá v neoprávněném
opatření informací z jinak nepřístupných zdrojů, pak pro posouzení pohnutky
jako zákonného znaku trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329
tr. zákoníku je rozhodné především zjištění, k čemu měly takto získané
informace sloužit a zda byly skutečně určeny k tomu, aby byly prostředkem k
dosažení nějakého reálného prospěchu u pachatele nebo u někoho jiného.
Podle bodu 1/a výroku o vině obviněný neoprávněnou lustrací opatřil
informace o osobě L. N. a předal je R. W.. Podle vysvětlení R. W., které bylo v
hlavním líčení za souhlasu procesních stran přečteno, se jednalo o to, že L. N.
byl jeho společníkem ve firmě, byl v noci přistižen policií při řízení
motorového vozidla po požití alkoholu, na událost se ale řádně nepamatoval a
proto R. W. požádal obviněného jako svého kamaráda o zjištění, zda L. N. může
nadále řídit a jak se má dále zachovat. Poté R. W. podle svého vyjádření
obdržel od obviněného informaci, že případným řízením by L. N. „mohl mařit
úřední rozhodnutí“.
Podle bodu 1/b výroku o vině obviněný neoprávněnou lustrací opatřil
údaje o motorovém vozidle registrační značky .... a předal je R. W.. Podle
vysvětlení R. W. záležitost proběhla tak, že se chtěl obviněnému nějak
revanšovat za jeho jednání ve věci L. N. („za toho N. to chtěl obviněnému
vrátit“) a proto mu sdělil registrační značku vozidla s tím, že „v tomto
vozidle měla jezdit nějaká žena bez papírů“. K tomu R. W. uvedl, že toto se
náhodně dověděl od osob, které byly shodou okolností s ním přítomny při tom,
když neznámá žena před obchodním domem nasedala do uvedeného vozidla. Dále R.
W. uvedl, že neví, jak obviněný s informací o registrační značce vozidla
naložil, a nijak nepotvrdil ani to, že mu obviněný k této záležitosti něco
říkal. Není tedy jasné, z čeho soudy čerpaly zjištění, že obviněný předal R. W.
informace o vozidle a o osobě řidiče.
Podle bodu 1/c výroku o vině obviněný neoprávněnou lustrací opatřil
informace o E. J. a předal je V. V. J.. Podle vysvětlení V. V. J., které bylo v
hlavním líčení za souhlasu procesních stran přečteno, se jednalo o to, že její
matka E. J. jinak nejezdí motorovým vozidlem, ale chtěla zjistit, zda má ještě
platný řidičský průkaz, a proto V. V. J. požádala o toto zjištění obviněného,
který jí posléze sdělil, že řidičský průkaz platí do určitého data.
Podle bodu 1/d výroku o vině obviněný neoprávněnou lustrací opatřil
informace o J. D. a jemu je předal. Podle vysvětlení J. D., které bylo v
hlavním líčení za souhlasu procesních stran přečteno, se jednalo o to, že J. D.
skládal v zaměstnání referentské zkoušky, v té souvislosti potřeboval zjistit
číslo svého řidičského průkazu, ale neměl ho u sebe, proto zavolal obviněného,
požádal ho o uvedený údaj a obviněný mu tento údaj sdělil textovou zprávou.
Ve všech bodech výroku o vině byl účel informací opatřených
neoprávněnou lustrací takové povahy, že z něho nemohli mít obviněný ani jiné
osoby žádný reálný prospěch, natož pak prospěch neoprávněný. Prospěch
obviněného a jiných osob by musel vyplývat ze způsobu použití předmětných
informací, nikoli ze způsobu jejich získání, byť šlo o způsob protiprávní.
Citovaná vysvětlení osob, které k neoprávněným lustracím daly podnět svými
žádostmi, ukazují na to, že předmětné informace nikomu nesloužily jako
prostředek k získání nějakého prospěchu, tím méně prospěchu neoprávněného.
Výrok o vině obviněného přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle
§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tedy je vadný, neboť skutek – tak jak byl
zjištěn oběma soudy – nenaplňuje zákonné znaky uvedeného trestného činu po
subjektivní stránce.
Napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích je v části, v níž byl výrok o vině přečinem zneužití pravomoci
úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ponechán beze změny,
rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ho uplatnil
obviněný.
K výroku o vině přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku
Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá mimo jiné
ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí výtržnosti tím,
že napadne jiného. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin (§
13 odst. 2 tr. zákoníku).
Námitky, jimiž obviněný zpochybnil závěr soudů o jeho úmyslném
zavinění, jsou evidentně bez jakéhokoli opodstatnění. Ze zjištění soudů, které
má potřebnou oporu ve svědecké výpovědi poškozené Bc. V. L., jasně vyplývá, že
šlo o úder pěstí vedený z pozice čelem k poškozené do jejího spánku. Tento
způsob provedení útoku vylučuje úvahu o tom, že by nešlo o úmyslné napadení.
Úmyslným zaviněním obviněného je zahrnuto i to, že napadení mělo povahu
výtržnosti. K napadení totiž došlo v noční době před kulturním domem, kde byl
větší počet osob odcházejících ze školního plesu. Napadení poškozené bylo
vyústěním incidentu jejího syna P. P. s jinými osobami, při kterém měl být P.
P. zbit, čemuž chtěla poškozená zabránit. O tom, že napadení poškozené hrubě
narušilo veřejný pořádek a vyvolalo negativní reakci přítomných osob, svědčí
zjištění, že z jejich okruhu se ozývaly výkřiky nesouhlasu („ženskou ne“).
Právní posouzení skutku uvedeného v bodě 2 výroku o vině jako přečinu
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. ř. je v souladu se zákonem. Dovolání
obviněného směřující proti tomu, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ponechal výrok o vině tímto trestným činem beze změny, je zjevně
neopodstatněné.
Skutkové námitky, které obviněný zaměřil proti zjištění soudů, že je
osobou totožnou s pachatelem napadení poškozené, nejsou dovolacím důvodem podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud je dovolacím důvodem podle tohoto
ustanovení nesprávné právní posouzení skutku, rozumí se tím skutek, tak jak byl
zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se
jeho zjištění dožaduje dovolatel. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do
skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění
byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť v takovém případě by bylo
dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. O
nic takového se ovšem v posuzované věci nejedná, třebaže sama poškozená nebyla
schopna identifikovat obviněného jako pachatele svého napadení. Zjištění, že
obviněný byl pachatelem napadení, soudy dostatečně přesvědčivě vyvodily z toho,
že sám obviněný doznal, že měl konflikt s osobou označenou jako „P.“ (tj. P.
P., syn poškozené) a že při tomto konfliktu se ohnal tak, že zasáhl nějakou
ženu do tváře, která zavrávorala, poodstoupila dozadu a sedla si na zem. Závěr,
podle něhož je tím prokázáno pachatelství obviněného, soudy přijatelně
odůvodnily zjištěním, že v dané době se na místě neodehrál žádný jiný incident,
při němž byla udeřena žena do hlavy. Za tohoto stavu jsou bezpředmětné námitky
obviněného, že v jeho trestní věci pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1
tr. zákoníku soudy nepřípustně přihlížely také k obsahu jeho telefonického
hovoru s R. W., který se stal předmětem odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu podle § 88 odst. 1 tr. ř. nařízeného v řízení, v němž byl R. W.a
podezřelý ze zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3
písm. c) tr. zákoníku. I když lze připustit, že pro nedostatek podmínek
uvedených v § 88 odst. 6 tr. ř. (poslední věta) zmíněný odposlech a záznam
telekomunikačního provozu nebyl v posuzované věci důkazem, ke kterému by bylo
možné přihlížet, bylo pachatelství obviněného dostatečně prokázáno i bez tohoto
důkazu.
Závěrem k podanému dovolání
Vzhledem k vytknutým vadám výroku o vině obviněného přečinem zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku Nejvyšší soud
z podnětu dovolání obviněného zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích v části, v níž byl ponechán beze změny výrok o
vině tímto trestným činem, a zrušil i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ve
výroku o vině uvedeným trestným činem. V důsledku toho nemohl obstát výrok o
trestu, a proto Nejvyšší soud zrušil jak tu část napadeného rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, v níž byl ponechán výrok o
trestu odnětí svobody beze změny, tak výrok o uložení trestu odnětí svobody v
rozsudku Okresního soudu v Pardubicích a rovněž výrok o uložení trestu zákazu
činnosti v napadeném rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích (ta část napadeného rozsudku, kterou byl zrušen rozsudek Okresního
soudu v Pardubicích ve výroku o uložení trestu zákazu činnosti, zůstala
rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčena). Nejvyšší soud zrušil i další obsahově
navazující rozhodnutí, která ztratila podklad tím, že byly zrušeny uvedené
části obou rozsudků. Nakonec Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v
Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu zůstala nedotčena právní moc výroku
o vině obviněného přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
V dalším řízení Okresní soud v Pardubicích odstraní vady vytknuté tímto
usnesením Nejvyššího soudu, znovu rozhodne o skutku, v němž byl obžalobou
spatřován přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku, a pokud obviněného neuzná vinným tímto skutkem, rozhodne o trestu
za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec