3 Tdo 566/2024-353
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovolání obviněného M. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2024, č. j. 11 To 389/2023-321, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 19 T 1/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá.
1. Obviněný M. R. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále také jen „okresní soud“) ze dne 20. 9. 2023, č. j. 19 T 1/2023-284, uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za jednání spočívající v tom, že (převzato z rozsudku okresního soudu a zestručněno) 1) v přesně nezjištěné době od 23:07 hodin dne 17. 1. 2023 do 2:07 hodin dne 18. 1. 2023 pomocí dvou plechových kýblů, které si na místo přinesl, odcizil 228 kg uhelných briket ze skladiště uhlí v areálu vlakového nádraží XY a tím způsobil poškozenému M. M. škodu ve výši 2 166 Kč, 2) dne 23. 1. 2023 v přesně nezjištěné době od 22:27 hodin do 23:57 hodin se pomocí dvou přinesených plechových kýblů pokusil z téhož skladiště odcizit 19 kg uhelných briket v hodnotě 180,50 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl v letech 2018 a 2019 ve skutkové větě vyjmenovanými pravomocnými rozsudky postupně odsouzen pro trestné činy krádeže podle § 205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ke dvěma nepodmíněným trestům odnětí svobody na dvaačtyřicet měsíců, resp. třicet měsíců, přičemž z výkonu těchto trestů byl usnesením Okresního soudu v Lounech č. j. 4 PP 5/2022-18 dne 24. 2. 2022 podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na osm měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škody částku 2 166 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Následné odvolání obviněného proti citovanému rozsudku Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2024, č. j. 11 To 389/2023-321, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření státního zástupce k němu
3. Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný M. R. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Lívie Škultéty dovoláním, v němž formálně uplatnil důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
4. V odůvodnění nejprve vylíčil genezi rozhodování soudů v nynější trestní věci a ohradil se proti jejich závěru, že spáchal skutky popsané ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Soudu prvního stupně zvlášť vytkl, že v hlavním líčení prováděl pouze důkazy předložené obžalobou, zatímco jeho důkazní návrhy zamítl, čímž mu znemožnil účinnou obhajobu. Odvolací soud i přesto tento postup posléze aproboval jako správný, když pouze konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a jeho další doplňování v obhajobou požadovaném směru by na důkazní situaci nemohlo nic změnit. S tím dovolatel zásadně nesouhlasí. Podle jeho mínění měl být především opatřen znalecký posudek z oboru zdravotnictví k posouzení jeho zdravotního stavu v době údajného páchání trestné činnosti. V uvedené souvislosti zdůraznil, že s ohledem na svůj neuspokojivý zdravotní stav nebyl fyzicky schopen realizovat to, co je mu kladeno za vinu. Na podporu svého tvrzení okresnímu soudu předložil zdravotní dokumentaci, z níž vyplývá, že po dvojí nákaze Covidem-19 „nemá funkčních 95 % svých plic“ a zároveň trpí srdečním onemocněním. Soud se ale s obsahem této dokumentace důsledně nevypořádal a souvztažnou námitku odbyl konstatováním, že pokud obviněný na kamerovém záznamu opakovaně nosí kýble s uhlím, tak není pochyb o tom, že jeho zdravotní stav mu provedení řešených krádeží umožňoval. Obdobně si pak počínal i soud odvolací, který se zdravotním stavem obviněného zabýval pouze v rámci úvah o možnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.
5. Dovolatel odmítl, že na zmíněných kamerových záznamech je zachycen právě on. Zdůraznil, že v momentě svého zadržení policejní hlídkou byl oblečen jinak než pachatel. Znovu vyzdvihl své podlomené zdraví, které mu podle jeho slov znemožnilo, aby se při útěku narychlo zbavil vaťáku a čepice ve větší vzdálenosti od skládky uhlí. Proto se dožadoval provedení rekonstrukce na místě činu, která by prokázala, že by oděvní součásti musel odhodit v blízkosti skládky uhlí, kde by je ovšem policie musela najít. Ani tomuto návrhu však soud prvního stupně nevyhověl. Soudy se zároveň nijak nevypořádaly s tím, že zajištěné trasologické stopy nekorespondovaly s podešví na jeho botách, ani s faktem, že při svém zadržení nebyl ušpiněn od uhelného prachu a čistý byl i interiér jeho automobilu. Nepochopitelně odmítly provést i další navrhovaný důkaz výslechem zasahujících policistů, kteří obviněnému při zadržení nevyhověli v požadavku, aby byl na místo povolán psovod, ohledána pachová stopa a tím se prokázalo, že on přímo u hromady briket nebyl. Všechny důkazní návrhy byly zamítnuty s tím, že pro zjištění skutkového stavu plně postačuje kamerový záznam. Ten byl ovšem pořízen v nízkém rozlišení neumožňujícím individuální identifikaci a navíc ukazoval čas, kdy se obviněný na místě činu vůbec nemohl nacházet. Soudy tento rozpor blíže neřešily a automaticky se spokojily jen s vyjádřením poškozeného M. M., že čas byl v rámci špatné instalace kamer na záznamech posunut o 5 hodin a 20 minut.
6. Závěrem obviněný znovu zopakoval, že v řízení byly prováděny jen důkazy svědčící v jeho neprospěch a tím mu byla znemožněna jakákoli efektivní procesní obrana. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2024, č. j. 11 To 389/2023-321, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 9. 2023, č. j. 19 T 1/2023-284, zrušil a věc přikázal okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že obviněný je opřel v podstatě o stejné námitky, jaké uplatňoval již v předchozích stadiích trestního řízení a s nimiž se dostatečně a věcně správně vypořádaly už soudy prvního a druhého stupně. Již tato skutečnost indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. K vlastní argumentaci obviněného pak uvedl, že soudy se přesvědčivě vypořádaly s jeho obhajobou a dospěly k řádně odůvodněnému závěru o jeho vině. Z odůvodnění jejich rozhodnutí, která splňují zákonné požadavky a jsou plně přezkoumatelná, nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu. Naopak z nich vyplývá, že oba soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a důvodně vycházely z usvědčujících kamerových záznamů, s nimiž navíc korespondovaly výpovědi svědků M. a H. i další provedené důkazy. Skutková zjištění měla v těchto důkazech jednoznačnou oporu. Soudy tedy nepochybily, jestliže zamítly další důkazní návrhy obviněného, neboť ty se za daných okolností jevily vskutku nadbytečnými. Zamítnutí důkazních návrhů pro nadbytečnost přitom neznamená jejich opomenutí, tak jak předpokládá další alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Z výše parafrázovaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
9. Dovolací senát nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku Nejvyšším soudem. Zjistil, že obviněný M. R. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a zároveň splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho formální přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl toliko formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.
11. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud předně podotýká, že vzhledem k nastolené procesní situaci se obviněnému při podání dovolání primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jestliže obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, lze v tom spatřovat jistou nelogičnost, resp. nedůslednost, která však na straně druhé nepředstavovala natolik zásadní pochybení, aby dovolací senát striktně trval na formálním upřesnění předloženého opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Dále se proto zaměřil na otázku, zda napadené rozhodnutí krajského soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy některou z vad zakládajících existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak obviněný tvrdí.
13. Z dovolací argumentace obviněného lze usuzovat, že vady ve smyslu deklarovaného zákonného důvodu spatřuje jednak v tzv. opomenutých důkazech a jednak v nesprávném hodnocení důkazů provedených. Právě z těchto pozic Nejvyšší soud posoudil jeho jednotlivé procesní (skutkové) námitky a dospěl k závěru, že z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti postrádají právní relevanci a zčásti nemají potřebné věcné opodstatnění.
14. K výhradám dovolatele vůči rozsahu ve věci provedeného dokazování je úvodem třeba připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti případu. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba ještě provést, zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen nepodstatný, marginální význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci jednoznačně naplněn byl.
15. Doktrína opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo obviněného na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve čtyřech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost o případných důkazních návrzích řádně rozhodnout, 3) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit případné důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno a 4) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné a dostatečně transparentní stanovisko při jejich hodnocení. Jestliže soud některou z těchto povinností nesplní, je navíc v každé individuální věci třeba zkoumat, zda vůbec a případně nakolik se takové pochybení negativně dotklo samotné podstaty a kruciálních zásad spravedlivého procesu.
16. V nyní řešené věci soudy výše zmíněné postuláty „fair procesu“ neporušily. Okresní soud o zamítnutí důkazních návrhů obviněného rozhodl přímo při jednání, a to procesním usnesením, které samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol o hlavním líčení ze dne 20. 9. 2023 na č. l. 278 verte procesního spisu). Důvody svého odmítavého stanoviska pak dostatečně vysvětlil v bodě 8. písemného vyhotovení svého rozsudku. Tento postup mu sice posléze obviněný vytkl v rámci řádného opravného prostředku, ovšem žádného doplnění dokazování odvolacím soudem ve veřejném zasedání, o němž by bylo nutno samostatně rozhodnout, se již nedomáhal (k tomu viz písemně odůvodněné odvolání na č. l. 292 a násl. A protokol na č. l. 318 spisu). Krajský soud se i přesto k této dílčí procesní otázce relativně podrobně vyjádřil na str. 2 napadeného usnesení, kde prezentoval své vlastní úvahy, pro které ani on nevnímal potřebu dosavadní dokazování doplňovat obhajobou navrženým způsobem. Oba soudy se přitom opřely o jednu ze skutečností, pro kterou z ústavněprávního hlediska lze akceptovat odmítnutí návrhu procení strany na doplnění dokazování, a sice o jeho nadbytečnost (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. I. ÚS 733/01 aj.). Řízení předcházející vydání napadených rozhodnutí tak zjevně opomenutím důkazu v kvalitě předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatíženo nebylo.
17. Tvrzení obviněného, že závěr soudů o jeho vině stíhanými skutky vychází výhradně z opatřených kamerových záznamů s nízkou kvalitou rozlišení, která podle něj neumožňuje jednoznačnou identifikaci pachatele, samo o sobě obsahovému vymezení uplatněného dovolacího důvodu neodpovídá. Obviněný ji ostatně ani pod žádnou z variant podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně nepodřadil. Pokud snad uvažoval o první z nich, tj. o existenci tzv. zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, nenabídl v tomto ohledu jediný relevantní argument. „Extrémní nesoulad“ přitom není možné kvalifikovaně namítat jen prostým popíráním trestné činnosti, nabízením vlastních verzí skutkového děje nebo obyčejnou polemikou se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. cílí pouze na krajní případy vyloženě svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního základu (k tomu přiměřeně viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.). K ničemu takovému ovšem v nyní posuzované trestní věci nedošlo.
18. Není úkolem ani ambicí Nejvyššího soudu, aby v tomto rozhodnutí jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je a případně z nich vyvozoval své vlastní skutkové závěry. Z pohledu dovolacího přezkumu je podstatné, že okresní i krajský soud v odůvodněních svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., logicky vysvětlily, proč na podkladě provedených důkazů dospěly k závěru o vině dovolatele a z jakých důvodů měly jeho obhajobu za krajně nepřesvědčivou, ryze účelovou a bezpečně vyvrácenou. Při analýze relevantních důkazů postupovaly v souladu s ustanoveními § 2 odst. 6 tr. ř., hodnotily je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinily adekvátní skutkové i na ně navazující právní závěry, které rozhodně nelze označit za pouhé domněnky, ničím nepodložené spekulace a svévoli.
19. Dovolací senát sám shlédl reklamovaný kamerový záznam a konstatuje, že pokud na něm soudy (i s přihlédnutím k dalším ve věci provedeným důkazům a zjištěným skutečnostem týkajícím se posuzovaných skutků i osoby dovolatele) identifikovaly jako pachatele právě obviněného, pak v tomto jejich pevném a racionálně odůvodněném závěru nelze spatřovat tendenční ani jinak deformativní hodnocení tohoto zjevně usvědčujícího důkazu, na něž by snad bylo nutné reagovat kasačním rozhodnutím.
20. Naopak lze uzavřít, že napadená meritorní rozhodnutí žádnou vadou, která by naplňovala obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a která by vyžadovala mimořádný průlom do pravomocně skončené věci, netrpí.
V. Způsob rozhodnutí
21. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil, tak jak mu ukládá § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek