3 Tdo 593/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13.
června 2007 o dovolání P. Ž., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp.
zn. 6 To 405/2006 ze dne 17. 10. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T
38/2006, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Ostravě
ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 6 To 405/2006, zrušuje.
II. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují i všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ostravě
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově sp. zn. 102 T 38/2006
ze dne 5. 6. 2006 byla dovolatelka uznána vinnou trestným činem ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.). Za uvedený
trestný čin jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož
výkon jí byl podmíněně odložen dle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. na
zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr.
zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel na dobu třiceti měsíců. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále jen
tr. ř.) bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Uvedeného
trestného činu se měla obviněná dopustit tím, že: dne 27. 12. 2005 kolem 12:40
hod. v H.–P., okr. K., po ulici F., která je označena jako silnice vedlejší, ve
směru ke křižovatce s ulicí T., jako silnici hlavní, řídila osobní automobil
tov. zn. Škoda Fabia Combi, přičemž při projíždění křižovatky přímým směrem,
došlo ke střetu s jedoucím osobním automobilem tov. zn. Škoda Octavia, řízeným
J. M., který jel zleva po ulici T., jako silnici hlavní, rychlostí vyšší než je
povolená v tomto místě, přičemž v důsledku střetu došlo ke zranění spolujezdkyň
obžalované, a to L. Ž. v podobě zhmoždění hlavy, podvrtnutí krční páteře a
vícečetných oděrek rukou a kolenou, které si vyžádalo léčení v trvání do dvou
kalendářních týdnů, D. F., zejména v podobě zhmoždění mozkového kmene při
zlomeninách spodiny lební, na jejichž následky bezprostředně po dopravní nehodě
zemřela a spolujezdci J. M., H. K. v podobě zhmoždění levého hrudníku a hrudní
kosti, které si vyžádalo léčení v trvání do pěti kalendářních dnů a A. K. v
podobě zhmoždění a namožení krční páteře se zlomeninou oblouku šestého krčního
obratle vlevo bez posunu úlomků a s odlomením předního horního rohu sedmého
krčního obratle vpravo, povrchových oděrek hřbetu ruky vlevo, které si vyžádalo
léčení v trvání od 27. 12. 2005 nejméně do 6. 1. 2006 s předpokládanou délkou
léčení těchto poranění v trvání nejméně tří kalendářních měsíců.
O odvolání, které proti předmětnému rozsudku obviněná podala, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 6 To 405/2006 ze dne 17. 10.
2006, a to tak, že dle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. jej zrušil ve
výroku o trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel
a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově obviněnou odsoudil podle § 49
odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu
řízení motorových vozidel na dobu patnácti měsíců. V ostatních výrocích zůstal
napadený rozsudek nezměněn.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podala P. Ž. jako osoba
oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i
všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za
dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1
písm. e) a písm g) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatelka k
dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedla, že nesouhlasí s
postupem odvolacího soudu, který nezměnil výrok o vině, jímž byla soudem
prvního stupně uznána vinnou z jednání i ve vztahu k poškozené L. Ž. (matce
dovolatelky), protože tato nedala již v přípravném řízení s trestním stíháním
souhlas (jako osoba blízká). Jestliže totiž tato poškozená vyslovila svůj
nesouhlas s trestním stíháním, když zákon její výslovný souhlas vyžaduje, pak
nelze obviněné přičítat ublížení na zdraví této osoby, resp. pro nepřípustnost
trestního stíhání je nutno z popisu skutku vyloučit ty momenty, které mají
vztah ke jmenované poškozené. V případě dovolatelky však uvedené splněno
nebylo, když v popisu skutku je zahrnuto její jednání i ve vztahu k L. Ž. a
součástí skutku, odpovídajícího trestnému činu, pro který byla uznána vinnou,
je i popis zranění této poškozené. Má za to, že uvedené není pouhým formálním
pochybením, když skutečnosti o zranění poškozené jako součást skutkové věty
mají vliv i na hodnocení společenské nebezpečnosti trestného činu a tím pak
zcela nepochybně i na výši a druh trestu. Doplnila, že ji ve vztahu k poškozené
L. Ž. nebylo možno stíhat samostatně, resp. pro trestný čin dle § 223 tr. zák.,
když i přes různou povahu zranění poškozených je jednočinný souběh u trestných
činů dle ust. § 223 a § 224 tr. zák. vyloučen.
K dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla pochybení
odvolacího soudu v tom, že tento nezměnil odvoláním napadený výrok o vině, když
jednání, pro které byla uznána vinnou, není trestným činem. K tomuto tvrdí, že
(upravená) skutková věta v rozsudku soudu prvního stupně nepopisuje jednání
zakládající trestnost. Toto v něm bylo vymezeno tak, že: „řídila osobní
automobil… a při projíždění křižovatky přímým směrem… došlo ke střetu… s
automobilem řidiče… který jel… rychlostí vyšší než je povolená v tomto místě…
přičemž v důsledku střetu došlo ke zranění…“ a takto proto není a nemůže být
trestným činem, když nevykazuje znaky žádné skutkové podstaty obsažené v
trestním zákoně. Pouhá skutečnost, že dovolatelka řídila vozidlo, není trestná.
Dále namítla, že její jednání nebylo příčinou dopravní nehody, neboť řidič vozu
Škoda Octavia – poškozený J. M., výrazně překročil povolenou rychlost v daném
místě (v obci), kdy tato byla dle znalce vypočtena v průměru na 86 km/hod., a
tím znemožnil obviněné dání přednosti v jízdě. V této souvislosti odkázala
rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud)
z 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004. Uvedla, že výslechem znalce bylo
prokázáno, že pokud by do křižovatky odsouzená vjížděla ve stejné době a řidič
Octavie jel maximální povolenou rychlostí, ke střetu by nedošlo, jelikož auta
by od sebe byla vzdálena 30 – 50 metrů. Kromě toho bylo prokázáno i to, že
kdyby řidič J. M. v rychlosti, jaká byla znalcem spočtena, reagoval jinak, ke
střetu by nedošlo, kdyby alespoň brzdil. Odvolací soud přitom shledal příčinu
dopravní nehody na straně dovolatelky proto, že tato se „opětovně
nepřesvědčila“ pohledem na levou stranu, že může vjet do křižovatky, což
přičetl její řidičské nezkušenosti, aniž by přitom měl o jejích řidičských
zkušenostech přesnější poznatky, než které vyplývají z údajů z evidenční karty
řidiče. Namítá, že ona zachovala potřebnou opatrnost, před vjezdem do
křižovatky se rozhlédla a s ohledem na vzdálenost vozidla poškozeného a
povolenou rychlost v daném místě do ní vjela. Podle ní je požadavek „opětovného
rozhlédnutí se“ neúměrný, neboť vycházela z úsudku o dostatečném časovém
prostoru pro průjezd křižovatkou daný vzdáleností vozidla a povolenou rychlostí
a znalec takový úsudek jako možný pro bezpečný přejezd nevyloučil. Pokud by od
ní byl vyžadován neustálý ohled na překročení rychlosti vozidel, která jsou v
dostatečné vzdálenosti od jejího, nemohla by do křižovatky vjet téměř nikdy.
Proto je přesvědčena, že její jednání není v příčinné souvislosti s nastalým
následkem, když vycházela ze svého úsudku, který bezpečný přejezd křižovatkou
nevylučoval, a když bylo znalcem vyhodnoceno, že pokud by řidič Octavie jel
maximální povolenou rychlostí, ke střetu vozidel by nedošlo. On přitom
překročil rychlost své jízdy o 72 %, přitom ve výše citovaném usnesení
Nejvyššího soudu bylo překročení rychlosti o více než 70 % řidičem, jemuž jinak
svědčí dání přednosti, posouzeno jako „výrazné“ porušení pravidel silničního
provozu, pro které není jeho odpovědnost vyloučena. Na základě těchto
skutečností má tak za to, že vztah mezi jejím jednáním a nastalým následkem
nemohl být pokryt jejím zaviněním, neboť nebylo prokázáno, že měla či alespoň
mohla rozvinutí nehodového děje předvídat. Dovolatelka totiž zachovala
potřebnou míru opatrnosti a vycházela z úsudku nevylučujícího (i dle znalce)
bezpečné projetí křižovatkou. Neustálé rozhlížení se a očekávání jízdy vozidla,
které výrazně překračuje povolenou rychlost, je dle jejího názoru požadavkem
neúměrným.
Na závěr navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a ji obžaloby
zprostil, případně, „nebude-li moci takto rozhodnout, aby zavázal soud k
nápravě výše tvrzených pochybení“.
K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření
uvedla, že pro řešení trestní odpovědnosti obviněné je zásadním posouzením
otázky zjištění, jaký vliv mělo jednání obviněné jako řidičky na následek,
který vznikl z předmětné dopravní nehody a s ohledem na spoluzavinění řidiče J. M. bylo pak třeba zkoumat podíl tohoto na dopravní nehodě, a to v návaznosti na
zjištění tehdejší (aktuální) dopravní situace, kdy zásadní je znalecký posudek
z oboru dopravy. Znalec v něm konstatoval, že řidič J. M. překročil v místě
střetu povolenou rychlost o více jak 70 %. Dále dovodil, že pokud by jel
rychlostí 50 km/h, ke střetu vozidel by nedošlo, a to ani tehdy, kdyby své
vozidlo vůbec nebrzdil. V posudku také uvedl, že obviněná mohla střetu zabránit
v případě, že by se před nehodovým dějem podívala ještě do směru, z kterého
Octavie přijížděla, což bylo v jejích možnostech. Předmětem trestního řízení
však nebylo zjišťování možností obviněné, jak zabránit vzniklé dopravní
situaci, ale zjistit příčiny dopravní nehody s ohledem na chování jejích
účastníků, přičemž s ohledem na vyvození trestní odpovědnosti má zásadní vliv
hodnocení dopravní nehody z pohledu dodržení či nedodržení pravidel silničního
provozu. V uvedené souvislosti poukázala na usnesení Nejvyššího soudu České
republiky (dále jen Nejvyšší soud) sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, kdy dle závěrů v
tomto obsažených nutno v daném případě dospět k tomu, že dovolatelka není
viníkem posuzované dopravní nehody, neboť neexistuje žádná příčinná souvislost
mezi jejím jednáním a vzniklým následkem, tedy předmětnou dopravní nehodou. Platí totiž zásada, že se řidič motorového vozidla může (oprávněně) spoléhat na
dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních
komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. Obviněná v daném případě
nemohla předpokládat, že řidič J. M. nejede rychlostí povolenou a projížděla
křižovatku přímým směrem. K dopravní nehodě tedy došlo výlučně zaviněním řidiče
J. M. Nelze proto dojít k závěru o trestní odpovědnosti obviněné, a to ani
trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. Oprávněnou
shledala i námitku o tom, že do popisu skutku neměl být zahrnut následek, který
se týkal její matky L. Ž., neboť existuje překážka pro přihlédnutí k takovému
následku v důsledku nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. Do způsobeného následku nelze v takovém případě zahrnout následek
ohledně poškozené osoby, která souhlas k trestnímu stíhání podle § 163 odst. 1
tr. ř. nedala. Ani skutek sám nebyl v rozsahu nalézacího soudu popsán tak, že
by naplňoval právní kvalifikaci trestného činu ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1 tr. zák. Na podkladě uvedených skutečností je dle státní zástupkyně
možné dospět k závěru, že obviněná podala dovolání důvodně. Navrhla proto, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby tomuto soudu
přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané
věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení
zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného
rozhodnutí.
Důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno
nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti
trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř.
Tento dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním
řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel
najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188
odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst.
2 ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení
trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně
příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku), a které je rozhodnutím ve věci samé
ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací
důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato
jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci
adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde).
Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska,
zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v
souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu
s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze
poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na
kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí
další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně
zjištěného skutkového stavu.
Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního
stupně dovolatelka v dané věci nejprve namítla, že její trestní stíhání za
trestný čin ublížení na zdraví dle ust. § 224 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k její
matce je nepřípustné, neboť tato k němu nedala souhlas ve smyslu § 163 odst. 1
tr. ř. Uvedená skutečnost se pak nutně promítá i do posouzení společenské
nebezpečnosti trestného činu a tím i na výši a druh uloženého trestu. Dále
vyjádřila přesvědčení, že výrok o vině v napadeném rozhodnutí soudu prvního
stupně nevykazuje znaky daného trestného činu, jelikož její jednání nebylo
příčinou dopravní nehody, neboť zde chybí znak zavinění. K tomu dovolací soud
podotýká, že uvedené námitky byly dovolatelkou uplatněny právně relevantně a
jsou i důvodné.
Pokud jde o námitku uplatněnou k dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. e)
tr. ř., dovolatelce nutno přisvědčit. Dle § 163 odst. 1 tr. ř. platí, že
trestní stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví dle § 224 tr. zák. proti
tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako
svědek právo odepřít výpověď, lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání
pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Na základě studia spisu bylo
zjištěno, že matka dovolatelky odepřela souhlas s jejím trestním stíháním již
při podávání vysvětlení dne 26. 1. 2006 (viz č. l. 34). Z toho je zřejmé, že
trestní stíhání dovolatelky pro trestný čin ublížení na zdraví dle § 224 ve
vztahu k této poškozené bylo vyloučeno, a proto ani následek na ní dopravní
nehodou způsobený, neměl být nijak v daném případě posuzován (dovolatelce
přičítán k tíži) a ani posléze uváděn ve skutkové větě výroku o vině. Jelikož v
řešeném případě bylo poškozených více, když ostatní nebyli osobami ve smyslu §
163 odst. 1 tr. ř., bylo možné v trestním stíhání dovolatelky pokračovat, ale
nebylo již možno jí přičítat ublížení na zdraví spáchané na poškozené – její
matce. Proto dovolací soud hodnotí námitku dovolatelky jako zcela opodstatněnou
a důvodnou.
Co se týče argumentace uplatněné v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., je v dané situaci nutné vyjít ze skutkových zjištění, k nimž
oba soudy po provedeném řízení dospěly. V daném případě je třeba vzít v potaz
především znalecký posudek vypracovaný znalcem z oboru silniční dopravy, kterým
bylo prokázáno, že řidič J. M. jedoucí po hlavní silnici, jel rychlostí 86
km/hod, která tak v daném místě byla zcela zjevně nepřiměřená, když o 72 %
překračovala rychlost povolenou. Uvedené zjištění je nutné dle dovolacího soudu
považovat z hlediska posouzení viny dovolatelky za klíčové, neboť ze závěrů
daného znaleckého posudku vyplynulo, že pokud by řidič M. jel v okamžiku, kdy
na vůz dovolatelky reagoval, rychlostí 50 km/h, ke střetu vozidel by nedošlo, a
to ani tehdy, kdyby své vozidlo vůbec nebrzdil. V dané situaci je nutné rovněž
vzít v úvahu to, že dovolatelka se před vjezdem do křižovatky rozhlédla jak
vlevo, tak vpravo, přičemž vozidlo J. M. jedoucí po hlavní silnici vlevo,
viděla na vzdálenost 200-250 metrů, což, za předpokladu, že by tento jel
rychlostí, jež je v obci povolena, vyhodnotila tak, že pro projetí křižovatkou
má dostatek času. Přičemž pokud by se dovolatelka podívala předtím, než do
křižovatky vjela, ještě jednou vlevo, při rychlosti blížícího se vozu 50 km/h
by viděla toto vozidlo ve vzdálenosti 30-50 m a pokud by do křižovatky vjela,
byl by nehodový průběh takový, že by řidiče Octavie nedonutila ke změně
rychlosti jízdy. Řidič by totiž se svým vozem projel pravým jízdním pruhem
vozovky, aniž by vůbec musel měnit směr jízdy.
Z uvedeného je tak zřejmé, že jednání dovolatelky nemohlo být výlučnou příčinou
posléze vzniklého následku, i s ohledem na doposud učiněná skutková zjištění ze
kterých jednoznačně neplyne, zda také ona dodržela povinnosti řidiče uložené
zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“ či „zákon č. 361/2000
Sb.“). Jedná se především o povinnosti stanovené v § 5 a § 22 tohoto zákona,
když posledně citované ustanovení stanoví pravidla pro projíždění křižovatkou. Ze skutkových zjištění je pak zcela zjevné, že dovolatelka jako řidička vozidla
vyjíždějícího z vedlejší silnice na silnici hlavní dodržela povinnost dát
přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní komunikaci, když za tímto
účelem vozidlo zastavila a rozhlédla se vlevo i vpravo. Jelikož vlevo viděla
vůz blížící se ze vzdálenosti 200-250 m, když vpravo nejelo nic, rozhodla se
křižovatkou projet. Za zvláště důležité je třeba mít to, že takovou vzdálenost
blížícího se vozu (a zejména jeho rychlost) oprávněně mohla z hlediska svého
záměru vyhodnotit jako dostatečnou k tomu, aby křižovatkou bezpečně projela a
zda mohla důvodně předpokládat, že přijíždějící vůz jede rychlostí, která je v
daném místě přiměřená, resp. maximálně povolená. Je tedy důležité postavit na
jisto, zda dovolatelka v okamžiku, kdy vyjížděla na hlavní silnici a zahájila
přejezd křižovatky mohla či nemohla předpokládat, že vozidlo J. M. jede
rychlostí nepřiměřenou, a v kritickém okamžiku mu zároveň mohla či nemohla
vytvořit nenadálou překážku, a to právě i v souvislosti s rychlostí
(nedovolenou) řidiče M. a to bez ohledu na výrazné, jím porušené pravidlo
silničního provozu o rychlosti jízdy v obci s tím, že pokud by řidič jedoucí po
silnici hlavní jel předepsanou rychlostí a řídil vozidlo vpravo, ke střetu by
vůbec nedošlo a dovolatelka by projetí křižovatkou plynule dokončila. Na tomto
místě považuje dovolací soud za nutné upozornit rovněž na to, že s ohledem na
okolnosti v dané chvíli existující dovolatelka nemusela vědět, že by vjetím do
křižovatky měla donutit řidiče J. M. k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy,
a že by tedy takto případně nesplnila svou povinnost dát řidiči na hlavní
silnici přednost v jízdě. Nelze v tomto směru bezvýhradně akceptovat
argumentaci soudů, které dospěly k závěru, že pokud by se dovolatelka ještě
jednou podívala vlevo, mohla by vyhodnotit dopravní situaci pro sebe tak, že
není bezpečné do křižovatky vjíždět, neboť vůz Octavia řidiče J. M. se blížil
rychlostí výrazně vyšší než je rychlost v obci povolená. Lze takto do jisté
míry souhlasit i s názorem v dovolání vyjádřeným, že totiž nelze obecně po
řidičích vjíždějících na hlavní komunikaci z vedlejší silnice požadovat, aby se
vždy „opětovně rozhlíželi“ předtím, než do křižovatky vjedou v případě, kdy po
prvním rozhlédnutí situaci vyhodnotí tak, že vjetí do prostoru křižovatky se
vzhledem ke značné vzdálenosti blížících se vozidel jeví jako bezpečné.
Ani
takový názor však s ohledem na konkrétnost jednotlivého případu nelze
akceptovat absolutně, když může nastat situace (jak i v posuzované věci), že
bude namístě (v rámci obvykle vyžadované opatrnosti a pozornosti) se před
vjetím do křižovatky (s ohledem na zjištěnou přítomnost vozidla přijíždějícího
po hlavní silnici zleva) opakovaně znovu pohledem vlevo přesvědčit o jeho
pozici. Lze souhlasit s tvrzením dovolatelky, že jako řidič mohla zcela
oprávněně předpokládat, že ostatní účastníci silničního provozu dodržují
stanovená pravidla, a na základě tohoto se poté jako řidič posléze chovala a
rozhodovala, a v tomto směru lze poukázat na to, že pokud by řidič M. jel
rychlostí povolenou, tj. maximálně 50 km/h, ke střetu by vůbec nedošlo, a to
aniž by tento byl nucen brzdit. Za podstatné je ovšem nutno mít v daných
souvislostech i samotné rozhodnutí dovolatelky v kritické době vjet do
křižovatky a to zejména zjištění, zda ve chvíli svého pohledu vlevo a zjištění,
že z této strany přijíždí po hlavní silnici vozidlo, mohla (při odpovídající
pozornosti a běžné míry opatrnosti i s ohledem na vzdálenost tohoto vozidla)
usoudit na jeho (vysokou) rychlost a tedy to, že se jí včas nemusí podařit
křižovatku překonat.
V uvedených souvislostech je na místě zmínit i příslušnou judikaturu, kterou
lze k danému případu nepochybně vztáhnout. Jedná se zejména o rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, na něž odkázala i sama dovolatelka. V
tomto rozhodnutí se dovozuje, že z logického výkladu pravidel provozu na
pozemních komunikacích vyplývá, že řidič, jenž dává při jízdě křižovatkou
přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát přednost
absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale
pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do
křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti
náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy. Přitom řidič zejména na základě svých
zkušeností v podstatě odhaduje, které vozidlo je ještě v dostatečné vzdálenosti
tak, že mu umožňuje vjezd na hlavní silnici, a které již nikoli, a při tomto
svém odhadu samozřejmě vychází z rychlosti, kterou právní předpisy v místě
křižovatky povolují. Pokud řidič přijíždějící po hlavní silnici jede rychlostí
povolenou, resp. přiměřenou a řidič přijíždějící po vedlejší silnici mu
přednost v jízdě nedá, je tak v obvyklých případech odpovědnost za kolizi a
případné další následky na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší
silnici. Pokud však řidič na hlavní silnici jede rychlostí, která maximální
povolenou rychlost výrazně překračuje, a řidič přijíždějící do křižovatky po
vedlejší silnici nemá důvod předpokládat takové překročení, za případnou kolizi
musí nést odpovědnost řidič jedoucí po hlavní silnici. Výrazné překročení
nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla v obci (např. o více než
70 %) je přitom porušením důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla
právními předpisy (§ 18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb.), protože takové porušení
má zpravidla za následek velmi reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví. V
daném případě řidič vozu Škoda Octavia sice podle skutkových zjištění jel po
hlavní silnici, ale překročil povolenou rychlost takřka dvojnásobně. Dovolací
soud se tak nemůže na základě řečeného shodnout s jednoznačnými závěry soudů
obou stupňů, že totiž dovolatelka je bezpochyby výlučným viníkem posuzované
nehody.
V daném případě nutno upozornit i na další judikatorní závěry, např. rozhodnutí
sp. zn. 2 T 71/97 – Rt 44/2000 či Rt 3 Tdo 1615/2005, která se zabývají
dodržením povinnosti „dát přednost v jízdě“ ve smyslu ustanovení § 22 odst. 1
zákona o silničním provozu. Dle závěrů v nich obsažených to neznamená povinnost
řidiče počínat si tak, aby žádným způsobem neomezil směr nebo rychlost jízdy
řidiče, který má přednost v jízdě. Řidič poruší takovou povinnost jen tehdy,
jestliže vytvoří dopravní situaci, kdy řidič, který má přednost v jízdě, musí,
aby se vyhnul střetu s jeho vozidlem, učinit takový zásah do řízení, který lze
charakterizovat jako náhlou změnu směru nebo rychlosti jízdy. Tím není např.
mírné přibrzdění nebo plynulé přejetí do jiného jízdního pruhu za okolností,
kdy k těmto manévrům má řidič dostatek času a není jim na překážku stav vozovky
nebo dopravní situace. V případě dovolatelky, tedy kdyby řidič M. jel v daném
okamžiku rychlostí odpovídající pravidlům silničního provozu (rychlost jízdy v
obci) a dovolatelka by do křižovatky vjela, nedonutila by jej k popsanému
náhlému a prudkému brždění či změně směru jízdy, a proto by ani v takovém
případě nedošlo z její strany k porušení pravidel silničního provozu. Pokud
však ze skutkových zjištění zcela nepochybně vyplynulo, že v dané situaci řidič
M. jel s vozem na hlavní silnici rychlostí, která o 72 % překračovala rychlost
v daném místě povolenou, nelze dovolatelce klást výlučně vinu za způsobení
dopravní nehody, když je z důvodů již uvedených sporné, zda vzniklý následek je
v příčinné souvislosti s jejím jednáním. V posuzovaném případě bude tedy nutno
zaměřit pozornost při posuzování naplnění znaků dané skutkové podstaty spíše na
jednání řidiče vozu Škoda Octavia, J. M., zejména pak s ohledem na prokázání
skutečnosti, že on v daném místě jel rychlostí zjevně nepřiměřenou, současně
také ovšem na to, zda dovolatelka vyhodnotila správně aktuální dopravní situaci
s odpovědným posouzením jejích aktuálních pozorovacích schopností a možností ve
vztahu k blížícímu se vozidlu řízeného J. M. K tomu je na místě uvést, že ani
řidič, který má v dané chvíli právo přednosti v jízdě, si nesmí počínat
způsobem, který vytvoří takovou dopravní situaci, jež v konečném důsledku vede
k dopravní nehodě a to i přesto, že další účastník silničního provozu jeho
pravidla porušuje.
Z hlediska soudem učiněných skutkových zjištění a souvisejícího následného
právního posouzení věci (skutku) je současně zřejmé, že na výsledek předmětné
nehody nemuselo mít počínání dovolatelky (jako příčina a dovolatelkou popírané
zavinění) vliv. Ta zajisté při zastavení na vedlejší silnici před křižovatkou
neměla důvod předpokládat, že další účastník silničního provozu (na silnici
označené jako hlavní) pojede nedovolenou a současně i nepřiměřenou rychlostí.
Nemusela tak ani předpokládat a vyvozovat, že by vzhledem k tomu mohlo dojít k
rozvinutí nehodového děje tak, jak k tomu nakonec i došlo, ovšem s již výhradou
shora uvedenou. Takto je nutno s ní souhlasit v námitce, že způsobený následek
nemusel nastat v důsledku jejího výlučného zavinění (či zavinění vůbec) a že by
její jednání takto vykazovalo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu
ublížení na zdraví dle § 224 tr. zák.
Z těchto hledisek je proto na místě považovat dovolací námitky ve vztahu k
uplatněným dovolacím důvodům nejenom za právně relevantní, ale i důvodné.
Nejvyšší soud tak má za to, že s ohledem na dosud učiněná skutková zjištění se
právní závěry, přijaté soudy na základě jimi ve výroku příslušného rozhodnutí
popsaného skutku, nejeví jako přiléhavé a přesvědčivé. Proto také právní
posouzení předmětného skutku soudem druhého stupně za daného stavu věci nelze
označit za správné, a proto jeho rozhodnutí trpí vadami, které nutno podřadit
pod dovolací důvody stanovené v § 265b odst. 1 písm. e) a písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud uzavírá, že za daného stavu věci tak učiněná zjištění potřebná
pro úvahy o hmotně právním posouzení skutku takto zjevně neumožnila odvolacímu
soudu dospět k tak jednoznačnému právnímu závěru, který nakonec ve svém
rozhodnutí přijal. Je nutno dodat, že jeho povinností bylo v rámci svého
rozhodování vzít podrobněji v potaz existující judikaturu, která se danou
problematikou zabývá, a v jejím světle pak také přistupovat k právním závěrům v
projednávaném případě učiněným.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání P. Ž. důvodným, zrušil podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 To
405/2006 ze dne 17. 10. 2006, a to jak ve výroku o vině, tak o trestu, když v
rámci těchto výroků zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Ostravě,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž tak učinil za
podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání,
když vzhledem k povaze zjištěných vad nepřichází v úvahu jejich odstranění v
rámci případného veřejného zasedání.
V novém řízení se Krajský soud v Ostravě bude věcí znovu zabývat v intencích
rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž bude vázán jeho právním názorem vysloveným
v tomto rozhodnutí z hlediska relevantních hmotně právních otázek s povinností
provést případné doplnění dokazování z hledisek již shora uvedených (§ 265s
odst. 1 tr. ř.). Takto bude nutné znovu posoudit přípustnost trestního stíhání
dovolatelky ve vztahu k její matce, jako poškozené, a to z hledisek uvedených v
§ 163 odst. 1 tr. ř., resp. § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. a tomuto poté
přizpůsobit skutkovou větu výroku o vině v jeho novém rozhodnutí a přitom ji
formulovat tak, aby bylo zjevné, kdo se dopustil protiprávního jednání, jakým
způsobem jednal a to tak, aby popis příslušného skutku takto mohl být právně
(adekvátně) kvalifikován jako jemu odpovídající trestný čin. Co se týče
posouzení samotné viny dovolatelky, bude nutné v novém rozhodování vzít také v
úvahu názory obsažené v relevantní judikatuře a s ohledem na ně poté znovu
posoudit samotné shledání viny (případně spoluviny) dovolatelky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka