3 Tdo 613/2025-1007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2025 o dovoláních, která podali obviněný M. V. a obviněná M. V. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, č. j. 13 To 50/2025-933, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 184/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. V. odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 13. 1. 2025, č. j. 16 T 184/2024-894, uznal obviněného M. V. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) a obviněnou M. V. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“ společně pak „obvinění“ nebo dovolatelé“) vinnými spácháním zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého dopustili tím, že
že v úmyslu získat pro M. V. neoprávněný majetkový prospěch po předchozí společné domluvě 24. ledna 2017 v obci XY, okres Praha-východ, uzavřela M. V. jakožto kupující se svým sousedem – prodávajícím M. U., jenž byl zastoupen opatrovnicí M. Ch., která mu byla ustanovena z důvodu omezení svéprávnosti M. U. pro duševní poruchu, v důsledku níž nebyl schopen činit jakákoliv právní jednání s výjimkou nakládání se svým jměním, pokud jeho hodnota nepřesáhne 2 000 Kč, kupní smlouvu o prodeji pozemků parc. č. St. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY v části obce XY, parc. č. St. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. – garáž, a parc. č. XY, to vše v obci a katastrálním území XY, jíž mu bylo současně zřízeno věcné břemeno doživotního užívání, za kupní cenu ve výši 2 500 000 Kč, která měla být podle smlouvy zaplacena do 30 dnů ode dne schválení kupní smlouvy Okresním soudem Praha-východ, tj. do 12. srpna 2017 poté, co 13. července 2017 soud smlouvu schválil v domnění, že bude kupní cena složena dle smluvního ujednání na účet opatrovnice M. Ch. č. XY, k čemuž ovšem nedošlo, přičemž uzavření této smlouvy inicioval M. V., který v této souvislosti oslovil opatrovnici M. Ch. a vstoupil s ní ve věci koupě nemovitostí do jednání, přičemž oba obžalovaní ještě před uzavřením shora uvedené smlouvy věděli, že kupní cena nebude uhrazena, neboť již v případě dříve uzavřené smlouvy s M. U., zastoupeným M. Ch., z 9. prosince 2015, nabyla M. V. do svého vlastnictví pozemek parc. č. XY, v katastrálním území XY, vydělený z pozemku parc. č. XY, za sjednanou kupní cenu ve výši 400 000 Kč, aniž by tato byla ve stanovené lhůtě uhrazena a aniž by to pro obžalované mělo negativní důsledky, a takovým jednáním způsobili M. U., resp. jeho oprávněným dědicům V. P., M. K., M. K., a J. P. škodu ve výši 2 500 000 Kč.
2. Za to byli odsouzeni podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku – obviněný k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, obviněná pak k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jejichž výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku bylo oběma uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradili škodu způsobenou trestným činem. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. P. se svým nárokem na náhradu škody odkázán do řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podali odvolání oba obvinění směřující svojí argumentací do výroku o vině, státní zástupce do výroku o trestu v neprospěch obviněných a poškozený do výroku o náhradě škody. O tomto opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2025, č. j. 13 To 50/2025-933, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu ohledně obou obviněných. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu při nezměněném výroku o vině uložil oběma obviněným tresty. Obviněnou M. V. odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon pak podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 3 (tří) let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí pak uložil peněžitý trest ve výměre 300 (tři sta) denních sazeb po 500 (pět set) Kč, tedy v celkové výměře 150 000 Kč (sto padesát tisíc korun českých). Obviněného M. V. pak podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 4 (čtyř) let. Současně pak obviněnému uložil podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 300 (tři sta) denních sazeb po 500 (pět set) Kč, tedy v celkové výměře 150 000 Kč (sto padesát tisíc korun českých). Zároveň pak krajský soud podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných a poškozeného zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Oba obvinění podali proti rozsudku soudu druhého stupně prostřednictvím svých obhájců dovolání, která oba opřeli o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z jejich vlastní dovolací argumentace vyplývá, že tento svůj mimořádný opravný prostředek zaměřili především do výroku o vině.
5. Obviněný M. V. v rámci svého dovolání nejprve připomněl veškeré skutkové okolnosti a dosavadní průběh řízení. Vyjádřil přesvědčení, že jednání popsané ve výroku rozsudku nalézacího soudu nenaplnilo znaky žádného trestného činu, přičemž však současně i skutková zjištění tam uvedená nejsou správná a nesla znaky extrémního nesouladu s obsahem provedených důkazů.
6. Svoji dovolací argumentaci započal připomenutím základní skutkové podstaty podvodu s tím, že v nyní posuzovaném případě nebyly naplněny znaky objektivní a subjektivní stránky tohoto trestného činu ani spolupachatelství. Aniž by chtěl zpochybňovat právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 19. 3. 2024, č. j. 15 Tdo 960/2023, má za to, že nebyl na nyní posuzovanou věc použitelný, neboť skutkový základ obou věcí byl odlišný. Brojil především proti závěru o uvedení soudu v omyl. Ten spatřovaly soudy obou stupňů v tom, že ve smlouvě bylo uvedeno uhrazení kupní ceny za nemovitosti bezhotovostně, ačkoliv následně došlo k dohodě o úhradě v hotovosti, což je zcela legální způsob úhrady kupní ceny. Nadto není osoba uvedená v omyl zmíněna ani ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, což samo o sobě mělo vést ke zrušení rozsudku nalézacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, č. j. 5 Tdo 1195/2021). Pokud by byl připuštěn extenzivní výklad zmíněného usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu, došlo by k absurdní situaci, kdy by jakákoliv modifikace podmínek uzavřené smlouvy, byla trestná.
7. Stejně tak napadená rozhodnutí postrádají odůvodnění subjektivní stránky k činu samotnému, jakož i k jeho spáchání ve spolupachatelství. Závěr o tom, že obvinění věděli od počátku, že kupní cenu neuhradí, označil za čirou spekulaci, navíc v rozporu s formální logikou. Kupní smlouva byla podepsána ještě před jejím předložením opatrovnickému soudu ke schválení a z ničeho nevyplynulo, že by věděli, že kupní cenu neuhradí. Navíc jejich finanční situace takovému závěru nenasvědčovala, případně bylo možno využít instituty civilního práva.
8. Obviněný nebyl ani účastníkem opatrovnického řízení, neučinil vůči soudu žádný úkon. Stejně tak nebylo provedeno dokazování k otázce, co bylo pro opatrovnický soud podstatné. Z toho nebylo tedy možno dovodit, že by obviněný uvedl opatrovnický soud v omyl. Trestní soud nemohl ex post posuzovat počínání opatrovnického soudu a vyvozovat z toho pro obviněného negativní důsledky. Obviněný tedy vyjádřil myšlenku, že byl stíhán a odsouzen za jednání přičitatelné toliko opatrovnici, která však stíhána nebyla. Jedině ta byla způsobilá uvést soud v omyl, ačkoliv ani na ni by nebylo možno vztáhnout akcentované usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu. Nadto byl opatrovnický soud informován o tom, že peníze z kupní ceny budou použity na zlepšení životních podmínek opatrovance.
9. Samostatnou otázkou byla pak výše způsobené škody, neboť ta byla zjištěna nesprávně, když nebyly zohledněny rekonstrukční práce na domě ve výši 2 473 990 Kč a vyjádření opatrovnice, že z kupní ceny zbylo na účtu cca 40 000 Kč.
10. V rámci druhého z uplatněných dovolacích důvodů [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] konstatoval, že závěr o tom, že kupní cena nebyla uhrazena je v rozporu s provedeným dokazováním, konkrétně potvrzením o úhradě na č. l. 771. Stejně tak ani závěr o vědomosti obviněných o tom, že kupní cena nebude uhrazena, nenašel v oporu v žádném z provedených důkazů. Dokazování pak bylo ignorováno i ve vztahu k výši způsobené škody, když nebyly zohledněny náklady na rekonstrukci nemovitosti. V podrobnostech pak odkázal na argumentaci uvedenou pod dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
11. Závěrem pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, č. j. 13 To 50/2025-933, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 1. 2025, č. j. 16 T 184/2024-894, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc Krajský soud v Praze, případně Okresní soud Praha-východ, znovu projednal a rozhodl.
12. Co se pak týkalo dovolání obviněné M. V. i v rámci něj bylo soudům
prvního i druhého stupně vytýkáno nesprávné právní posouzení objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Dovolatelka zdůraznila, že v celé záležitosti byla pasivní a vše zařizoval její tehdejší manžel, její jednání se vyčerpalo tím, že podepsala kupní smlouvu. To vše vyplynulo z výpovědi svědků a spoluobviněného. Stejně tak soudy nesprávně dospěly i k závěru o úmyslu obviněné, jak ve vztahu k tomu nezaplatit kupní cenu, tak ve vztahu ke spolupachatelství se spoluobviněným M. V.
13. Pokud pak soudy uvedly, že oba obvinění věděli, že nikdo nebude kupní cenu vymáhat, a že tedy měli v úmyslu ji od počátku neuhradit, pak toto nevyplynulo z žádného z provedených důkazů. Naopak proti svědčila ta skutečnost, že o úhradě kupní ceny za původní pozemek nebylo pochyb. Soudy v tomto směru tedy dospěly ke skutkovým zjištěním, která jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Soud nedokázal pochopit, že úhrada kupní ceny mohla proběhnout i uhrazením rekonstrukčních prací ve prospěch nájemce a nikoliv vlastníka. Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, neboť obviněná neměla z provedených oprav žádný užitek. Koneckonců s tím, že takto má být s penězi z kupní ceny naloženo, byl seznámen i opatrovnický soud a trestní soudy nejsou povolány k tomu, aby do věci vnášely svůj světonázor, ale mají respektovat rozhodování v opatrovnických věcech.
14. Hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů pak obviněná označila za svévolné, spekulativní, nepřezkoumatelné a v extrémní rozporu. Takové hodnocení pak došlo téměř na úroveň vězení pro dlužníky. Ve věci totiž došlo k modifikaci způsobu uhrazení kupní ceny a její úhrada nebyla nikdy urgována, obviněná tedy nemohla vědět, že opatrovnice předkládala soudy nesprávná vyúčtování a že někdo rozporoval úhradu kupní ceny, navíc za situace, kdy měla prostředky k jejímu uhrazení. Závěr soudu o naplnění objektivní, a především pak subjektivní stránky na straně obviněné je tedy nesprávný, neboť odůvodnění rozsudku se jednáním dovolatelky téměř vůbec nezabývá.
15. Za další vadu pak označila postup odvolacího soudu, který hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl. S jeho závěry pak obviněná nesouhlasila. Rozsudky soudů obou stupňů se její osobou víceméně nezabývaly, a přesto došlo k jejímu odsouzení.
16. Co se pak týkalo znaku uvedení v omyl, obviněná vyjádřila názor, že soudy dospěly k nepřípustnému extenzivnímu výkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023, když naplnění tohoto znaku vystavěly na uvedení v omyl opatrovnického soudu. To ostatně připustil i odvolací soud, když konstatoval, že se „pouští na pole neorané“. Po citaci konkrétních pasáží odůvodnění rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu pak konstatovala, že s nimi nesouhlasí a zdůraznila, že kupní cena byla na základě následné dohody uhrazena v hotovosti. Zároveň pak vyčetla rozsudku nalézacího soudu, že v jeho skutkové větě absentovalo označení osoby uvedené v omyl, k čemuž obsáhle citovala pasáže z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1195/2021.
17. Obviněná následně připomněla, že soudy nezohlednily, že nebyla účastníkem opatrovnického řízení a nemohla tedy vůči soudu učinit žádný úkon a vše činila opatrovnice. Pokud tedy mohl někdo uvést opatrovnický sodu v omyl, byla to jedině osoba opatrovnice. Trestní soud pak nečinil žádné dokazování ve vztahu k tomu, co bylo pro opatrovnický soud při schvalování právního jednání podstatné a co nikoliv. Zároveň ani opatrovnický soud nevznesl žádné výhrady vůči zprávám opatrovnice a vyúčtování kupní ceny. Naopak byl informován o tom, že kupní cena bude užita k financování zlepšení životních podmínek opatrovance. Současně byly k dispozici prostředky civilního práva pro případ, že by kupní cena uhrazena nebyla.
18. Za samostatnou nesprávnost pak označila zjištění výše způsobené škody, kdy soudům vytkla, že nikterak nezohlednily vyúčtování rekonstrukčních prací ve výši 2 473 990 Kč a sdělení opatrovnice, že na účtu opatrovance zůstalo ještě 40 000 Kč.
19. Uzavřela tedy, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedeným dokazování, zejména ta týkající se úhrady kupní ceny. V této souvislosti označila za nesprávný závěr o naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, č. j. 13 To 50/2025-933, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 1. 2025, č. j. 16 T 184/2024-894, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc Krajský soud v Praze, případně Okresní soud Praha-východ, znovu projednal a rozhodl.
20. Dovolání obviněných byla ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zaslána Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložená dovolání. Po stručné rekapitulaci dosavadního řízení a jeho výsledku shrnul argumentaci dovolatelů a uvedl obecná východiska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pod který podřadil výhrady vůči naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Konkrétně pak zmínil popření počátečního podvodného úmyslu, neexistenci osoby uvedené v omyl, vzniku škody, úmyslného zavinění a jednání ve spolupachatelství. Následně připomněl obecné předpoklady naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku se zaměřením právě na takové trestné jednání v rámci uzavírání kupních smluv, a především pak na posouzení omylu.
21. V nyní projednávaném případě bylo naplnění všech znaků objektivní stránky trestného činu spatřováno ve stručnosti řečeno v tom, že obvinění v úmyslu opatřit si majetkový prospěch na úkor majitele nemovitých věci trpícího duševní poruchou, jehož stav jakožto jeho sousedé dobře znali, navenek deklarovali vůli uhradit kupní cenu, což však ve skutečnosti od počátku vážně nemínili, a to ani z části. Od počátku tedy jednali v úmyslu nezaplatit. Státní zástupce se neztotožnil s interpretací dovolatelů týkající se omylu toliko ve způsobu úhrady kupní ceny. Zdůraznil, že takový názor nekoresponduje s ve věci provedenými důkazy ani podstatou obou předcházejících rozhodnutí. Takováto argumentace totiž vycházela ze skutkové verze o úhradě kupní ceny v hotovosti, což ovšem odporovalo ve věci přijatým skutkovým zjištěním a z tohoto důvodu se tento konstrukt s uplatněným dovolacím důvodem zcela minul.
22. K variantě, že po uzavření kupní smlouvy došlo k dohodě upravující způsob úhrady kupní ceny, konstatoval, že tato nepříslušela opatrovanci a opatrovnici bez schválení opatrovnických soudem. Zároveň obvinění využili omezení svéprávnosti opatrovance a neschopnosti či naopak všeho schopnosti opatrovnice, kterou si ověřili již v rámci předešlého odkupu pozemku, v rámci jehož též nedošlo k uhrazení kupní ceny, aniž by si to vyžádalo její patřičnou reakci, a uzavřeli kupní smlouvu aniž by kdy měli v úmyslu cenu uhradit. Veškeré prostředky následně vynaložené na opravu předmětných nemovitostí bylo již nutno posuzovat jako investici ve prospěch obviněné do jí vlastněného domu.
23. Co se pak týkalo výhrad vůči popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku, kde podle obviněných absentovalo označení osoby uvedené v omyl, ani té statní zástupce nepřitakal. Vyjádřil naopak přesvědčení, že předmětem řízení byl skutek, který v souhrnu naplnil veškeré znaky trestného činu, a ačkoliv připustil, že soud prvního stupně mohl v tomto směru skutkovou větu formulovat precizněji, aby tato obsahovala všechny pro věc podstatné skutečnosti, zejména časové a věcné okolnosti, či tu skutečnost, že opatrovnický soud schválil smlouvu v domnění skutečně míněné vůle uhradit kupní cenu za převáděné nemovitosti. Ani této námitce tedy nebylo podle názoru státního zástupce možno vyhovět.
24. K námitkám brojícím proti závěru o uvedení soudu v omyl pak státní zástupce uvedl, že k jejich podpoře neuvedli obvinění žádné přesvědčivé argumenty. Po zopakování základních tezí této možnosti (uvést v omyl soud) a s ním souvisejícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023, konstatoval, že opatrovnický soud mohl stěží předvídat, že kupující (obviněná) nehodlá svůj závazek splnit, a že opatrovnice nebude řádně hájit zájmy poškozeného. V tomto směru pak není podstatné, že obvinění nebyli účastníky tohoto řízení. Oba se podíleli na přípravě jednání, které v něm mělo být schváleno, v němž deklarovali nepravdivě připravenost uhradit řádně sjednané finanční plnění, přičemž věděli, že souhlas soudu nutně potřebují k realizaci svého záměru opatřit si nemovité věci bez odpovídajícího protiplnění.
25. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu pak připomněl její obecná východiska ve vztahu k podvodnému jednání, přičemž připomněl, že úmysl je nutno prokazovat, přičemž dovodit jej lze i za situace, kdy obvinění své jednání popírají. Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, kdy z okolností případu vyplynul závěr o přímém úmyslu. Obvinění věděli, v jaké situaci se poškozený nacházel. Stejně tak znali tvárnost a šlendriánství opatrovnice, jež byla ochotna odsouhlasit jakýkoliv postup nezabývajíc se jeho zákonností a důsledky pro opatrovance, což si ověřili již v minulosti předcházejícím odkupem pozemku. Nemuseli se tedy obávat reálného odporu a požadavku na splnění závazku na úhradu kupní ceny. O jejich úmyslu svědčilo to, jakým způsobem sjednali úhradu kupní ceny, tedy bez úschovy (jak ovšem bývá v obdobných případech běžné). Současně pak nečinili ani žádné kroky ke kumulaci finančních prostředků potřebných na úhradu kupní ceny. Pouhá skutečnost, že obviněná vlastnila nemovitý majetek k závěru o vážně myšleném úmyslu uhradit kupní cenu nepostačuje, neboť si lze jen stěží představit, že by ve lhůtě 30 dnů (čas plnění z kupní smlouvy) dokázala s hodnotami zapsanými v katastru nemovitostí naložit tak, aby kupní cenu řádně a včas uhradila. Částkou odpovídající kupní ceně pak v době uzavírání smlouvy a dohodnutém termínu splatnosti nedisponovali, což ovšem neměli zapotřebí, neboť se zaplacením kupní ceny od počátku nepočítali.
26. K naplnění znaků spolupachatelství státní zástupce připomněl, že není nutné, aby každý ze spolupachatelů naplnil všechny znaku skutkové podstaty či aby působili stejnou měrou. Pokud tedy obviněná odmítala to, že by byla spolupachatelem a akcentovala svoji důvěru v manžela, státní zástupce se s tímto výkladem neztotožnil. Naopak poukázal na to, že se vědomě stala účastníkem smlouvy a přijala z ní závazek uhradit kupní cenu, aniž by byla připravena jej splnit. Současně sama uváděla, že nemovitou věc chtěli pořídit ve prospěch společných dětí, z čehož bylo možno dovodit předchozí domluvu s obviněným, včetně rozdělení rolí a vytvoření společného záměru a vůle.
27. Co se pak týkalo následku tohoto trestného jednání, tedy vzniku škody, i ta byla podle názoru státního zástupce zjištěna zcela správně, přičemž zdůraznil především to, že nalézací soud nevycházel ze sjednané kupní ceny, ale ze znaleckého posudku opatřeného v opatrovnickém řízení, který takto určil hodnotu nemovité věci s přihlédnutím ke zřízení věcného břemen ve prospěch prodávajícího. Tvrzený zápočet rekonstrukčních prací na úhradu kupní ceny pak odmítl, neboť vedle nepravdivosti vyúčtování těchto položek, zdůraznil, že veškeré prostředky vynaložené po uzavření kupní smlouvy na nemovité věci byly již použity na zhodnocení majetku obviněné. Stejně tak obviněnými akcentovaná částka 40 000 Kč neprokázala ničeho, neboť v rámci dědického řízení ji opatrovnice označila za peníze ze stavebního spoření poškozeného.
28. Pokud se pak jednalo o druhý uplatněný dovolací důvod, odkázal státní zástupce na své vyjádření shora.
29. Na základě shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil (případně aby rozhodl i jinak) v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.
31. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) tr. ř. per analogiam, neboť byla podána proti rozsudku, kterým byl obviněným uložen trest, avšak současně byla jejich odvolání zamítnuta. Obě dovolání byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.). ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splnila i obsahové náležitosti uvedené v § 265f tr. ř.
32. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
33. Obvinění uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
34. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
35. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
36. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že prostřednictvím shora uvedených důvodů obvinění brojili i proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť soud odvolací jejich námitky nevyslyšel. Tím ovšem nastala procesní situace předvídaná dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde své uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obvinění však tento důvod výslovně nenamítli. Tento zjevný nedostatek podaných dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku provedení dovolacího řízení, neboť se jednalo o chybu, kterou je možno označit za formální, a tedy nezabraňující v rozhodnutí.
37. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněných obhájci–advokáty (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
38. Na podkladě obviněnými uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek.
IV. Důvodnost dovolání
39. Nejvyšší soud z podaných dovolání zjistil, že obvinění napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, jejich argumentace však obsahově směřovaly pouze proti výroku o vině. Oba pak na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) [správně i m)] tr. ř. uplatnili jednak námitky skutkové povahy, jednak námitky právní. Ačkoliv každý podal dovolání sám za sebe, jejich námitky se v podstatné míře překrývaly, v části pak byly zcela identické. Z tohoto důvodu je tedy Nejvyšší soud vypořádal současně.
40. Obvinění v rámci svých dovolání vznášeli nejprve argumenty vytýkající nesprávné právní posouzení, avšak dílem tak činili na podkladě nesouhlasu se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně. S ohledem na tuto skutečnost, systematiku zákona a prostou logiku věci, kdy je zapotřebí nejprve ustálit skutek a následně jej kvalifikovat, přistoupil Nejvyšší soud nejprve k vypořádání námitek skutkového charakteru. Na takové pamatuje zásadně pouze níže uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
41. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, lze stručně v obecnosti uvést, že explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
42. Pod dosah tohoto dovolacího důvodu bylo možno formálně podřadit námitky vůči skutkovému závěru o uhrazení kupní ceny, o výši škody (naplňující variantu zjevného rozporu) a s jistou mírou tolerance i otázky rozsahu dokazování ve vztahu k podmínkám rozhodným pro schválení kupní smlouvy opatrovnickým soudem (směřující pravděpodobně k vadě opomenutého důkazu).
43. Co se týče otázky uhrazení kupní ceny, oba obvinění setrvali na názoru, že tato byla zaplacena, a právě na něm pak vystavěli svoji následnou právní argumentaci řešenou dále. Zcela ovšem přehlédli, že se jedná o výsledek jejich vlastního hodnocení důkazů a z něj utvořeného skutkového zjištění nereflektující hodnocení provedené nalézacím soudem. Zároveň pak neoznačili ani konkrétní rozpor mezi tímto skutkovým závěrem a obsahem konkrétního důkazu. Naopak nalézací soud se otázkou uhrazení kupní ceny pečlivě zabýval, konkrétně v bodech 7. až 14. odůvodnění rozsudku, kde zcela vyčerpávajícím způsobem rozvedl všechny okolnosti, z nichž dospěl k tomu, že obvinění poškozenému panu U. kupní cenu nikdy nezaplatili. Stejně tak lze připomenout i rozsudek odvolacího osudu, konkrétně v bodě 13. odůvodnění, který se těmito skutkovými zjištěními taktéž zabýval a bez pochybností je potvrdil. V podrobnostech lze proto dovolatele na obě tato rozhodnutí odkázat.
44. Totožný závěr bylo nutno uvést i k námitce popírající záměr obviněných kupní cenu neuhradit od počátku. Ani ten totiž nezůstal mimo pozornost nalézacího soudu, právě naopak. V této souvislosti bylo možno poukázat na předcházející koupi části pozemku v hodnotě 400 000 Kč, na jejichž úhradu byla sice vystavena kvitance, avšak ani v tom případě nedošlo k dodržení způsobu její úhrady a nepromítla se řádně ani do vyúčtování opatrovnice. Především však bylo třeba zdůraznit, že opatrovnický soud ani v tomto případě následné skutečné uhrazení kupní ceny nekontroloval.
Obvinění tedy věděli, že opatrovnice nebude činit žádné kroky k vymožení této částky a současně, že ani opatrovnický soud nebude skutečnou úhradu ověřovat. Této konstalace využili a uzavřeli kupní smlouvu právě s vidinou toho, že cenu za nemovitosti převáděné obviněné nikdy nebudou nuceni hradit. Pokud pak ze svědeckých výpovědí vyplynuly nějaké úhrady za rekonstrukční práce, nebylo možno přisvědčit tvrzení, že je jimi prokázána úhrada kupní ceny a že tyto prostředky pocházely právě z této částky.
Předně bylo nutno akcentovat, že všechny tyto úhrady byly datovány do doby po převodu nemovitých věcí a rekonstrukční a zvelebovací práce tak byly činěny na nemovitostech ve vlastnictví obviněné, tedy ke prospěchu jejího majetku, a nikoliv poškozeného pana U. Zároveň pak tyto částky zjevně hradil právě obviněný a nikoliv poškozený, který nebyl takových početních operací, ani koordinace rekonstrukčních prací, nadto na cizím majetku, objektivně schopen, jak vyplynulo ze znaleckého zkoumání jeho psychického stavu.
Ze všech těchto okolností vyvstal zcela jasný a plastický obraz toho, že oba obvinění využili svého souseda, o jehož duševním onemocnění a tím pádem i omezených možnostech řádně nakládat se svým majetkem, jakož i zvýšené důvěřivosti, velice dobře věděli. Stejně tak zneužili i naprosté liknavosti, šlendriánství či dokonce vědomé spolupráce jeho opatrovnice a iniciovali tedy koupi nemovitých věcí s tím, že ovšem kupní cenu neuhradí. Jiný závěr by nekorespondoval s ve věci provedenými důkazy při jejich logickém hodnocení jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 6 tr.
ř.).
45. Na to pak plynule navázaly i výhrady obviněných vůči výši škody, ty však bylo nutno opět odmítnout. Obvinění totiž vyčítali soudům obou stupňů, že při svých úvahách nezohlednily uhrazení rekonstrukčních prací, aniž by však reflektovali tu skutečnost, že z dokazování vyplynulo, že jimi předložené vyúčtování je nepravdivé. Opětovně se tedy domáhali skutkových zjištění vzešlých toliko z jejich tvrzení a spekulací bez opory v provedených důkazech. Jak již bylo poukázáno shora, soud nalézací, potažmo soud odvolací se právě finančními toky mezi obviněnými a poškozeným U. náležitě pečlivě zabýval, a i verzi týkající se toho, že poškozený U. použil prostředky z uhrazené kupní ceny na financování rekonstrukčních prací (nadto nemovitosti již ve vlastnictví obviněné) odmítl (viz shora). Ani tato námitka proto vůbec nedosáhla limitů dovolacího přezkumu, neboť byla vystavěna toliko na vlastním hodnocení tvrzení obviněných bez jakékoliv opory v dokazování.
46. Konečně pak námitky vůči absenci dokazování stran toho, jaké podmínky byly pro opatrovnický soud podstatné pro jeho rozhodnutí o schvální kupní smlouvy, bylo též nutno odmítnout jako irelevantní z hlediska dovolacího přezkumu. Obvinění se totiž touto námitkou pokusili pouze zpochybnit rozsah dokazování, aniž by však soudům vyčetli konkrétní neprovedené a navržené důkazy. Jejich výhrada tedy tkvěla toliko v požadavku na formalistické provedení blíže neurčených důkazů k otázce toho, co by opatrovnický soud vzal či nevzal v úvahu. Zcela ovšem přehlédli, že pro úplné zjištění rozhodných skutkových okolností nebylo podstatné, co vše by byl býval opatrovnický soud zkoumal, ale to, že jeho přezkum byl směřován na posouzení právního jednání, jehož elementární náležitost (závazek uhradit kupní cenu) byla toliko předstírána (viz v podrobnostech níže). Zjištění konkrétního výčtu v úvahu připadajících okolností by proto bylo zcela nadbytečné, neboť stěžejní skutkové okolnosti byly patrny již z úlohy, kterou ve věci opatrovnický soud sehrál při schválení právního jednání činěného za opatrovance tak, aby nebyl zkrácen na svých právech, což se v případě, kdy bylo takové jednání předstíráno, respektive jedna část synallagmatické smlouvy, nestalo. Ani této námitce tak nebylo možno vyhovět a zůstala toliko nekonkrétním, a především neopodstatněným posteskem obviněných.
47. Obecně bylo možno ke skutkovým otázkám, a tedy formulaci skutkové věty odsuzujícího rozsudku konstatovat, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu a kvalitě zcela dostatečném pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, přičemž provedl důkazy svědčící ve prospěch i neprospěch obviněných, tyto zhodnotil podle pravidel formální logiky jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Tím tedy dostál veškerým povinnostem uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Z tohoto procesu vzešlá skutková zjištění pak náležitě odůvodnil v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř., respektive v případě odvolacího soudu v souladu s § 134 odst. 2 tr. ř.
48. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami podle dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
49. Oba obvinění brojili proti (podle jejich mínění) nesprávnému právnímu hodnocení objektivní a subjektivní stránky trestného činu, konkrétně proti naplnění znaku uvedení v omyl a úmyslného zavinění ve vztahu k tomuto znaku, jakož i k závěru o spolupachatelství. Zároveň lze pak pod tento dovolací důvod podřadit výhrady vůči výši škody vystavěné, byť tyto byly s ohledem na jejich částečný skutkový charakter dílem řešeny již v rámci vypořádání skutkových námitek shora. Konečně pak sem bylo možno subsumovat i požadavek na aplikaci ochranných norem podle civilního práva.
50. Předně bylo nutno zdůraznit, že obvinění sice formálně napadali právní kvalifikaci skutku, avšak v podstatné části své argumentace tak činili způsobem opírajícím se o odlišná skutková zjištění, než ke kterým dospěl soud prvního stupně. To se týkalo především námitky zaplacení kupní ceny v hotovosti, která zcela odporovala skutkovým zjištěním soudů (viz shora).
51. Pokud pak obvinění napadali právní závěr nalézacího soudu o uvedení v omyl, přičemž osobou takto oklamanou měl být opatrovnický soud, nebylo možno s nimi souhlasit.
52. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tako lze uvést v omyl fyzickou i právnickou osobu, ale i úřad nebo jiný orgán (blíže viz Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2649). Usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023, pak bylo konstatováno, že „trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku lze spáchat i prostřednictvím soudu, který může být uveden v omyl.“ Zároveň pak uvedl i to, že ne každé klamání soudu bude nutno shledat jako podvodné v trestněprávním smyslu, ale bude vždy třeba individuálně zkoumat, na kolik byly naplněny veškeré znaky příslušné skutkové podstaty, zejména pak subjektivní stránku a příčinnou souvislost jako znak objektivní stránky trestného činu.
53. Právě touto optikou přistoupily k právní kvalifikaci nalézací, potažmo odvolací soud v nyní posuzovaném případě. Obvinění zpochybnili existenci znaku uvedení v omyl, respektive příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a omylem soudu. Zcela přehlédli, že jak nalézací soud v bodě 18. odůvodnění svého rozsudku, tak odvolací soud v bodě 13. in fine odůvodnění svého rozsudku, zcela explicitně, srozumitelně a výstižně uvedly, v čem spatřovaly uvedení soudu v omyl. Zkráceně řečeno k tomu došlo tím, že opatrovnický soud schvaloval právní jednání (kupní smlouvu) o níž byl přesvědčen (v rozporu s realitou), že plně odpovídala vůli všech účastníků a nevěděl, ani nemohl vědět, že tato byla uzavírána již s vědomím, že závazky z ní nebudou obviněnou splněny.
Uvedení v omyl ze strany obviněných tedy spočívalo v tom, že předstírali připravenost k uhrazení kupní ceny způsobem sjednaným v písemném vyhotovení této kupní smlouvy, ačkoliv od počátku věděli, že tak neučiní (k tomu níže viz pasáž zabývající se subjektivní stránkou trestného činu). Tím získali vlastnické právo k nemovitým věcem, čímž obohatili sebe (respektive obviněnou) a na majetku poškozeného pana U. způsobili škodu překračující dvou a půl násobně hranici značné škody.
54. Pokud pak oba dovolatelé vytýkali soudům nemožnost aplikace závěrů usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023, pro jeho odlišný skutkový základ, byly jejich výhrady liché. Ačkoliv bylo možno souhlasit s tím, že skutkové okolnosti byly v projednávané věci jiné, nikterak to neeliminovalo možnost aplikace právních závěrů zde uvedených na posuzovanou věc. Předmětem tohoto rozhodnutí bylo přezkoumání do té doby zastávaného názoru vyjádřeného zjednodušeně tak, že soud nelze uvést v omyl.
V jeho rámci došlo k přehodnocení dosavadního přístupu. K tomu poskytl velký senát trestního kolegia obšírné spektrum výkladových přístupů, historické i zahraniční komparace, na které lze pro stručnost plně odkázat. Z nich je pak patrno, že ačkoliv tak velký senát činil na podkladě konkrétní věci, jeho přístup byl komplexní, pamatujíce na různé situace, které mohou v praxi nastat a verifikující správnost svých závěrů právě i touto optikou za použití shora uvedených výkladových a srovnávacích přístupů.
Konečně i dovolatelé sami jsou s tímto rozhodnutím obeznámeni a opakování stěžejních východisek by tedy bylo nadbytečným. Vyzdvihnout se slušelo především závěr uvádějící, že procesní instituty o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a s tím související břemena, nikterak nesouvisí s tím, zda došlo k oklamání soudu či nikoliv, respektive, že ani rozhodnutí soudu o splnění těchto povinností a unesení s tím souvisejících břemen neindikuje možný závěr, zda byl soud uváděn omyl či nikoliv (viz bod 83.
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023). Za použití argumentu a minori ad maius nutno konstatovat, že pokud lze tento závěr vztáhnout na „typické“ civilní sporné řízení, pak není důvod neaplikovat jej i v případě řízení o schválení právního jednání. Civilní soud v takových případech totiž není arbitrem dvou stran posuzujících jejich protichůdné zájmy, které současně vyvíjí aktivitu k prokázání svých tvrzení a často tedy mohou spíše pomoci odhalit případné pokusy o zamlčení podstatných skutečností či uvedení v omyl.
V případech schvalování právního jednání opatrovance právě z důvodu, že sám není náležitě schopen vyhodnotit a vyřídit své záležitosti bez toho, aby došel újmy, jsou proto soudu taková jednání předkládána opatrovníkem, jehož povinností je jednat v zájmu opatrovance. Soud má býti ochráncem před zneužitím práv opatrovníka. Tím omezenější má možnosti detekovat nekalé záměry jiných osob, zejména pokud je opatrovník zcela liknavý či dokonce účasten na takovém jednání. Z toho vyplynulo, že pokud velký senát trestního kolegia dospěl k závěru (na podrobnější odůvodnění nutno odkázat na shora uvedené unesení), že uvést v omyl lze soud v civilním řízení sporném, o to více platí tento závěr v případě řízení o schválení právního jednání.
55. Stejně tak nebylo možno souhlasit ani s tím, že obvinění nebyli schopni uvést soud v omyl, neboť nebyli účastníky řízení o schválení kupní smlouvy. Takovýto argument je totiž již z logiky věci zcela nesprávný. Uvedení v omyl je totiž jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které neodpovídají realitě (viz shora v bodě 52. tohoto usnesení). To ovšem nelze vykládat tak, že klamající osoba musí přímo jednat s osobou podvedenou, neboť k tomu může použít další prostředníky, kteří následně mylné skutečnosti užijí, a tím dojde k uvedení subjektu v omyl. Takovýto řetězec zúčastněných osob nikterak neeliminuje (za splnění všech ostatních předpokladů) trestní odpovědnost osob předstírajících skutečnosti v rozporu s realitou. Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě. Byli to dovolatelé, kdo se podíleli na přípravě celé koupě, ačkoliv nikdy neměli v úmyslu ji skutečně realizovat, respektive uhradit sjednanou kupní cenu. Naopak počítali s tím, že ji nebudou nuceni hradit, neboť opatrovnický soud v dobré víře kupní smlouvu schválí, ale nebude již kontrolovat její uhrazení a opatrovnice se jejího zaplacení nebude domáhat. Tím tedy právě oni svým jednáním naplnili znak uvedení v omyl, bez ohledu na to, zda byli či nebyli účastníky civilního řízení.
56. V návaznosti na předcházející odstavec bylo nutno odmítnout i argumentaci obviněných týkající se role opatrovnice v celé věci, neboť nebylo úkolem soudu tuto posuzovat. Soudy jsou totiž vázány zásadou obžalovací a jsou tedy oprávněny posuzovat toliko osoby a jejich jednání pospané ve skutku, jak jej formuluje obžaloba, respektive policejní orgán. Ačkoliv je tedy v této konkrétní věci patrné, že opatrovnice se na výsledku jednání obviněných podílela nezanedbatelnou měrou, nemohl ani její přínos k následku, stejně jako porušení jejích povinností, nikterak zmenšit či snad dokonce eliminovat trestní odpovědnost obou dovolatelů.
57. Co se pak týkalo naplnění subjektivní stránky ve vztahu ke znaku uvedení v omyl, obvinění se ohrazovali vůči závěru, že již v době uzavírání kupní smlouvy věděli, že kupní cenu nezaplatí. Obvinění však tyto svoje výhrady neopřeli o žádnou konkrétní argumentaci. Z kontextu jejich dovolání bylo možno uzavřít, že setrvali na tvrzení o uhrazení kupní ceny v hotovosti, respektive že byla použita k úhradě rekonstrukčních prací. Takovýto způsob je ovšem z hlediska dovolacího řízení zcela neúčinný (viz shora bod 48. tohoto usnesení). Naproti tomu nalézací soud popsal naplnění jejich zavinění ve formě přímého úmyslu zcela odpovídajícím způsobem, když poukázal na skutečnost, že oba věděli, že opatrovnický soud bude schvalovat kupní smlouvu, která neodráží skutečný způsob převodu nemovitostí (bod 18. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). To, že dovolatelé neměli v úmyslu od počátku kupní cenu uhradit, pak bylo též předmětem obšírného zkoumání a jedná se o závěr skutkový vypořádaný shora tohoto usnesení, konkrétně v bodě 43., respektive v pasážích soudů prvního a druhého stupně tam připomenutých.
58. Totéž nutno konstatovat i k výhradě o naplnění subjektivní stránky ve vztahu k posouzení jejich jednání jako spolupachatelů, neboť i tato argumentace byla vystavěna v podstatě na odmítnutí skutkových závěrů soudů prvního a druhého stupně a zcela postrádala konkrétní odůvodnění. Nejvyššímu soudu tedy opět nezbylo než odkázat na rozsudek nalézacího soudu, který již odpověď poskytl a dovolací senát se s ní ztotožnil. Vzhledem k charakteru a chronologii postupů obou obviněných bylo evidentní, že postupovali ve vzájemné domluvě a shodě, veškeré jejich aktivity směřovaly k tomu, aby získali do vlastnictví nemovitosti z majetku pana U., o jehož stavu oba dobře věděli. Skutečnost, že v komunikaci s opatrovnicí, případně svědky, byl aktivnější obviněný, nikterak nemohla upozadit roli obviněné, která podepsala kupní smlouvu i s vědomím toho, že kupní cenu nezaplatí (viz shora). Tím se jí dostalo odpovědi i na její výtky právě vůči její roli v této věci. Skutečnost, že se oba spolupachatelé nepodílejí identickou měrou na každém dílčím kroku vedoucímu nebo přímo činícímu jednání naplňující znaky trestného činu, není pro závěr o jejich trestní odpovědnosti a spolupachatelství relevantní.
59. Pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení bylo možno s jistou mírou tolerance podřadit i výhrady vůči nesprávnému zjištění způsobené škody. Současně ovšem bylo nutno konstatovat, že obvinění vystavěli svoji argumentaci vůči závěru o tom, že škoda byla způsobena v rozsahu celé kupní ceny, bez zohlednění rekonstrukčních prací, opětovně na vlastním hodnocení důkazů, konkrétně úhrad za zhodnocení nemovitostí. V tomto směru se tedy jednalo o pouhou polemiku s hodnocením důkazů, která ovšem nemá v dovolacím řízení místo (viz shora obecná východiska pro uplatnění obou reklamovaných dovolacích důvodů, body 41. a 48. tohoto usnesení). Pokud tedy obvinění brojili proti závěru o výši způsobené škody, pak ten neodpovídal ve věci zjištěnému skutkovému stavu. Zároveň pak nebylo možno přitakat ani jejich pochybám o výši škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty podvodu (způsobení značné škody). Předmětem útoku totiž byly nemovitosti právě v této hodnotě, přičemž záměr obviněných směřoval právě k obohacení se o tuto částku, respektive navýšení vlastního majetku o nemovitosti této hodnoty. Právě tato skutečnost je přitom pro správnou právní kvalifikaci stěžejní. Z tohoto důvodu je právní posouzení jejich jednání jako podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku zcela odpovídající.
60. Pokud pak obvinění nabyli přesvědčení, že celá kauza měla být řešena toliko prostředky civilního práva, které poskytuje nástroje pro vymožení pohledávek či navrácení věci, pak s nimi nebylo možno souhlasit. Obvinění totiž byli odsouzeni za jednání, které významnou měrou porušilo zájem chráněný trestními normami, nikoliv za neplacení pohledávky, ačkoliv se do takového postavení snaží stylizovat. Jak již bylo opakovaně konstatováno, obviněným bylo kladeno za vinu úmyslné a záměrné zneužití duševního stavu svého souseda, fingování vážně míněné vůle uhradit kupní cenu za převáděné nemovitosti, čímž uvedli v omyl soud, a to vše s cílem získat na úkor poškozeného obohacení v řádu miliónů korun českých. Trestní právo je povoláno jako poslední prostředek pro ochranu nikoliv apriori subjektivních zájmů poškozených osob, ale primárně veřejného zájmu na zachování celospolečenského řádu a hodnot, na nichž je vybudován. V tomto kontextu bylo tedy zcela vyloučeno, že by postačovalo užití prostředků občanského práva k napravení celé situace. Civilní právo může poskytnout reparaci a satisfakci na straně poškozeného, respektive jeho dědiců, avšak nikoliv ve vztahu k veřejnému zájmu obecně na ochraně majetku a vlastnických práv jako veřejných hodnot.
61. Argumentaci obviněných bylo možno vyložit též jako požadavek na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Nutno připomenout, že zásadu subsidiarity trestní represe, jak je formulovaná v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, blíže specifikovalo stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 Sb. rozh. tr., které zcela jasně a srozumitelně definuje předpoklady pro její aplikaci. Zjednodušeně řečeno, najde tato zásada své uplatnění až v případě, kdy je jednoznačně prokázáno, že skutek naplňuje všechny znaky trestného činu a zároveň jsou zde okolnosti svědčící o tom, že společenská škodlivost takového jednání je natolik nízká, že nedosahuje intenzity ani běžně se vyskytujících trestných činů obdobné povahy. Jak však již bylo vyloženo shora, povaha trestné činnosti, které se dovolatelé dopustili, svědčila naopak o výrazné závažnosti. Oba obvinění totiž využili duševního onemocnění a důvěřivosti poškozeného U., s nímž uzavřeli kupní smlouvu, ačkoliv závazky z ní nikdy neměli v úmyslu splnit, čímž uvedli v omyl opatrovnický soud, jehož role v rámci schválení tohoto právního jednání si byli vědomi. Tím se obohatili o částku dva a půl násobně překračující hranici značné škody. Takovéto jednání dosahuje svojí závažností, promyšleností, ziskuchtivostí a bezohledností naopak vyšší míry společenské škodlivosti než běžně se vyskytující případy podvodu při uzavírání kupních smluv.
62. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněných byla zamítnuta, ačkoliv obvinění vytýkali vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádná z obviněnými uplatněných vad nedosáhla mezí dovolacího přezkumu, a proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
63. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovoláních obou obviněných rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jimi uplatněné námitky dílem nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů a dílem pak byly zjevně neopodstatněné.
64. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 9. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu