USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný K. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2025, č. j. 11 To 60/2025-502, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 90/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. Z. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen „okresní soud“) ze dne 19. 12. 2024, č. j. 38 T 90/2024-457, byl obviněný K. Z. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, v obou případech jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že (převzato z výroku rozsudku okresního soudu) 1) dne 6. 5. 2023 v době od 18:20 do 18:30 hodin na parkovišti před restaurací KFC na adrese XY, okres Praha-XY, po předchozí vzájemné dohodě s úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch, nejprve K. Z. pomocí zařízení k rušení signálu dálkového klíče k vozidlu zamezil uzamčení osobního motorového vozidla Volkswagen UP!, registrační značky XY, následně do tohoto neuzamčeného vozidla vnikla J. K., která z předního sedadla spolujezdce odcizila batoh značky Fjällräven v hodnotě 150 Kč, ve kterém byla uložena peněženka značky Reserved v hodnotě 150 Kč, občanský průkaz, řidičský průkaz, karta zdravotní pojišťovny, karta do městské knihovny, karta lítačka, platební karta vedená u Komerční banky, platební karta vedená u Raiffeisenbank, platební karta vedená u UniCredit Bank, vše na jméno V. Š., finanční hotovost ve výši 2 000 Kč, mobilní telefon Samsung Galaxy v hodnotě 2 300 Kč, bezdrátová sluchátka Samsung v hodnotě 1 000 Kč, klíče od vozidla Citroën v hodnotě 4 000 Kč, svazek tří klíčů v hodnotě 450 Kč, drobná kosmetika (deodorant, krém, pinzeta, rtěnka) v hodnotě 500 Kč, utěrka na mobilní telefon v hodnotě 25 Kč, cigarety, zapalovač a časopis, vše v hodnotě 159 Kč, a dále z prostoru dveří u řidiče odcizila peněženku značky Stradivarius v hodnotě 300 Kč, ve které byla uložena tržba - finanční hotovost ve výši 9 000 Kč a platební karta vedená u České spořitelny, čímž způsobila poškozené V. Š. škodu odcizením ve výši 20 234 Kč,
2) dne 21. 5. 2023 v době kolem 20:00 hodin na parkovišti před restaurací KFC na adrese XY, okres Praha-XY, po předchozí vzájemné dohodě s úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch, nejprve K. Z. pomocí zařízení k rušení signálu dálkového klíče k vozidlu zamezil uzamčení osobního motorového vozidla Volkswagen UP!, registrační značky XY, následně do tohoto neuzamčeného vozidla vnikla J. K., která odsud odcizila finanční hotovost ve výši 1 200 Kč, stravenky Edenred v hodnotě 2 060 Kč, bezdrátová sluchátka zn. Apple Airpods pro v hodnotě 3 000 Kč a dále peněženku z umělé kůže v hodnotě 100 Kč, ve které byla uložena tržba – finanční hotovost ve výši 12 659 Kč a platební karta vedená u České spořitelny, čímž způsobila poškozenému M. C. škodu odcizením ve výši 19 019 Kč.
2. Za tuto trestnou činnost a za sbíhající se přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 14. 12. 2023, č. j. 2 T 43/2023-228, a přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 3. 2024, č. j. 1 T 144/2023-532, byl obviněný podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na 26 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67, § 68 a § 69 tr. zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 200 Kč, tedy v celkové výměře 30 000 Kč, a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci – jednorázového bezpečnostního sáčku s obsahem sloučeného materiálu o hmotnosti specifikované ve výroku rozsudku a mobilního telefonu zn. iPhone 12 mini (A2399). V rámci ukládání souhrnného trestu soud prvního stupně zároveň zrušil výroky o trestech ze zmíněných pravomocných rozsudků Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 14. 12. 2023, č. j. 2 T 43/2023-228, a Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 3. 2024, č. j. 1 T 144/2023-532, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby společně a nerozdílně se spoluobviněnou J. K. zaplatil na náhradě škody poškozené V. Š. částku 20 234 Kč a poškozenému M. C. částku 16 019 Kč. Se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody byli oba poškození výrokem podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Následné odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2025, č. j. 11 To 60/2025-502, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Na citované rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný K. Z. dovoláním, v jehož odůvodnění úvodem namítl, že obě meritorní rozhodnutí nižších soudů trpí vadami ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to konkrétně opomenutím důkazů navržených obhajobou a extrémním rozporem mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry.
5. Trestnou činnost, která je mu kladena za vinu, dovolatel nadále popírá. Podotýká, že byl odsouzen prakticky výlučně na základě nevěrohodné výpovědi spoluobviněné J. K., kterou soudy nekriticky favorizovaly před důkazy podporujícími jeho obhajobu. Poukazuje na drogovou závislost jmenované, její „sklony ke kriminálnímu jednání“ a také možné motivy, s nimiž ho lživě nařkla z aktivní participace na projednávaných krádežích. Soudům vytýká, že uvěřily jejím nepodloženým tvrzením, zatímco zásadní svědectví K. R., která se k trestné činnosti doznala jako druhý spolupachatel, paušálně odmítly jako nepravdivé. Takový postup při hodnocení důkazů označuje za projev nepřípustné libovůle, jímž bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces.
6. K namítané obecné nevěrohodnosti J. K. a její výpovědi dovolatel podrobněji rozvádí, že ji ke křivému obvinění mohla vést jednak snaha zlepšit si své postavení v probíhajícím trestním řízení, resp. dosáhnout co nejmírnějšího potrestání, a jednak osobní msta za ukončení jejich partnerského soužití. Přestože tuto možnost nadnesla ve své výpovědi právě i svědkyně R., soudy této „indicii“ nevěnovaly patřičnou pozornost. Jednotlivé výpovědi spoluobviněné současně vykazovaly rozpory, když v různých fázích řízení uváděla například odlišné informace o jejich rozchodu a v rámci svého prvotního výslechu lhala policejnímu orgánu i o svém drogovém abúzu. Byť se jednalo o zdánlivě okrajové a s věcí přímo nesouvisející skutečnosti, její ochota lhát i v takových margináliích měla vést soudy k přehodnocení pohledu na její celkovou věrohodnost. Soud prvního stupně namísto toho ani nevyhověl návrhu obhajoby na přehrání videozáznamu z října roku 2023, na němž je J. K. zřetelně zachycena při aplikaci drogy.
7. Její usvědčující výpověď navíc zůstala zcela osamocena. Žádný jiný důkaz ji nepodporuje a dovolatele neusvědčuje. Kamera ho na místě činu nezachytila, žádný ze svědků ho tam neviděl a věci z trestné činnosti se u něj také nenašly. Dovolatel nadnesl možnost, že J. K. využila informace, které získala z trestního spisu, aby na jejich základě „zrekonstruovala“ svou verzi skutkového děje s cílem ho poškodit a současně krýt svého pravého komplice. Tím byla podle své výpovědi svědkyně R., která zjevně nechtěla, aby otec jejích dětí šel do vězení za něco, co nespáchal. Proto se nakonec rozhodla vyjevit pravdu o své účasti na stíhaném jednání. Soud jí však jednoduše neuvěřil, aniž by svůj závěr podrobněji zdůvodnil v písemném vyhotovení rozsudku tak, jak sliboval při jeho ústním vyhlášení. Namísto toho se omezil jen na strohé konstatování, že svědkyně je recidivistka, k hlavnímu líčení byla předvolána z psychiatrické léčebny, a navíc byla přistižena při tom, jak před plánovanou konfrontací s J. K. hovoří s obhájci obviněného. To mělo vzbudit podezření, že se s nimi předem domlouvala na obsahu své výpovědi. Soud také nepřípadně upozornil na její nepřátelské vystupovaní vůči J. K., které je ovšem z lidského pohledu pochopitelné a nelze je mít za přesvědčivý argument opravňující k odmítnutí jejího svědectví, jež vyvolává zásadní pochybnosti o vině dovolatele.
8. Ačkoli nalézací soud čelil situaci, kdy proti sobě stály dvě rovnocenné protichůdné verze obou zainteresovaných žen, v rozporu se zásadou in dubio pro reo upřednostnil tu, která vyzněla v neprospěch obviněného. Nepřesně a nesprávně interpretoval i jeho vlastní výpověď a výpověď svědkyně J. Z. Nevysvětlil ani způsob, jakým byla lokalizována odcizená sluchátka Airpods poškozeného M. C., a co z této lokalizace dovozuje. Sluchátka přitom byla nalezena u spoluobviněné K., což je logické, jestliže v zaparkovaných vozech kradla ona. Vinu dovolatele to znovu nepotvrzuje.
9. Odvolacímu soudu obviněný specificky vytýká, že se s jeho námitkami dostatečně nevypořádal, reklamovaná procesní pochybení soudu prvního stupně nenapravil a napadený rozsudek aproboval jako správný i s pomocí vlastních spekulativních závěrů. Za nepodložený dohad označil např. jeho úvahu, že pokud auto s J. K. jako spolujezdcem odjelo z místa činu rychle, musel je řídit zkušený řidič. Podle dovolatele lze z příslušného kamerového záznamu sotva posoudit řidičské schopnosti osoby, která právě seděla za volantem. Nepravdivost výpovědi svědkyně R. nelze dovozovat ani z toho, že se s ním a s jeho obhájci bavila před konfrontací na chodbě u jednací síně. Šlo o prostý lidský kontakt po delší době, rozhovor byl krátký a týkal se převážně společných dětí a nikoli věci samé. V žádném případě se nejednalo o nezákonné ovlivňování svědkyně, jak nepodloženě a ve shodě se soudem prvního stupně dovodil i krajský soud. Pokud by tomu tak bylo, jistě by na takovou situaci reagoval přítomný státní zástupce, což se nestalo. K. R. navíc při konfrontaci s J. K. neuvedla nic nového oproti tomu, co vypověděla již dříve v postavení svědkyně.
10. Následně dovolatel shrnul, že soudy jeho vinu v podstatě presumovaly na základě jeho trestní minulosti. Znovu zmínil, že kamerové záznamy z místa činu nepotvrdily, že by se na něm v době spáchání obou krádeží vůbec nacházel. Odmítá i závěr, že s vozidly, která byla pachateli použita při krádeži, disponoval pouze on sám, jak soudy nepřesně dovodily z výpovědi jeho matky J. Z. Zdůrazňuje potřebu psychiatricky zkoumat duševní stav spoluobviněné J. K. a doplnit dokazování přehráním videozáznamu dokládajícího její drogovou závislost jako okolnost významně zpochybňující její věrohodnost. Soudu prvního stupně v uvedeném směru vytýká, že těmto důkazním návrhům nevyhověl, aniž by náležitě vyložil, proč je považuje za nadbytečné. Tím porušil ústavně zakotvený princip rovnosti účastníků řízení. Nepodařilo se mu prokázat, že dovolatel jednal s J. K. ve společném úmyslu vloupat se do cizích vozidel, a nevysvětlil, z čeho dovodil jejich koordinované jednání. Právě existence společného záměru je přitom určujícím kritériem pro spolupachatelství.
11. Výhrady dovolatel vznáší i vůči uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 26 měsíců. Namítá, že soud prvního stupně přehlédl, že všechny jeho předchozí majetkové delikty charakterizoval výrazně odlišný způsob provedení a že spoluobviněná J. K. byla jako hlavní pachatelka odsouzena pouze k podmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 6 měsíců. To je zásadní nepoměr, který „vyvolává otázku proporcionality a rovnosti trestu“.
12. Z výše rekapitulovaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Praha-východ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal, s tím, že je nutno najít „skutečně průkazné důkazy proti obviněnému“, anebo při jejich nedostatku respektovat zásadu in dubio pro reo.
13. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání úvodem konstatovala, že obviněný v něm převážně jen opakuje své výhrady uplatněné v dřívějších fázích řízení, s nimiž se dostatečně vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně, což zpravidla implikuje neopodstatněnost podaného mimořádného opravného prostředku. Tak je tomu podle jejího mínění i v nyní posuzovaném případě. V uvedené souvislosti připustila, že výpověď J. K. byla jediným přímým usvědčujícím důkazem proti dovolateli, nicméně na straně druhé podotkla, že nižší soudy ji hodnotily o to pečlivěji, a to jak z hlediska její vnitřní přesvědčivosti, tak z hlediska jejího souladu s ostatními důkazy. Důvodně přitom akcentovaly, že spoluobviněná uvedla k trestné činnosti řadu detailů a současně nezamlčela žádné okolnosti, které by mohly pravdivost jejích tvrzení snižovat. Nepopřela například, že je uživatelkou drog ani své psychiatrické onemocnění.
14. K problematice dovolatelem zpochybňované úplnosti skutkových zjištění státní zástupkyně připomněla, že dokazování v trestním řízení není bezbřehé. Jeho rozsah zásadně neurčují přání a požadavky obviněného či státního zástupce, jimiž by se soud musel bezpodmínečně řídit. Vymezen je výlučně potřebou objasnit skutkový stav v míře postačující k náležitému a spravedlivému rozhodnutí věci, což se v řešené věci stalo. Skutkový stav byl objasněn dostatečně a následně přiléhavě posouzen i po stránce hmotněprávní. Dosavadní řízení tak nebylo zatíženo vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Obviněným deklarovaný důvod tudíž nebyl naplněn.
15. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
16. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho obecná přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
17. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
18. Podání obviněného působí v daném směru silně zmateně, až chaoticky. Vyjma toto, že obhajoba dosud zřejmě plně, ve všech souvislostech nezaznamenala významnou změnu v katalogu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. a v jejich systematickém řazení, kterou s účinností od 1. 1. 2022 přinesla novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb. [jedině tak si lze vysvětlit, proč se např. v úvodní pasáži části IV. odůvodnění dovolání argumentačně opírá o starší judikaturu Ústavního soudu k rozšiřujícímu výkladu dříve hmotněprávního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to za současné citace aktuálního znění § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], působí kuriózně zejména její úvahy, jimiž se řídila při označení jednotlivých uplatněných dovolacích důvodů. Pro Nejvyšší soud zůstává záhadou, jak lze při alespoň elementárně soustředěné mysli v jediném textu nejprve kategoricky tvrdit, že v řešené věci přichází do úvahy toliko jediný dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], poté vyjmenovat další tři možné důvody dovolání [§ 265b odst. 1 písm. f), i) a l) tr. ř.], ovšem s dovětkem, že jejich úspěšné uplatnění je zde vyloučeno, aby hned vzápětí byly tyto důvody naopak výslovně deklarovány (viz část V. odůvodnění dovolání), a nakonec se ještě pokusit konkrétní námitky, předtím jednoznačně podřazené pouze pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uměle subsumovat i pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), d) a k) tr. ř., bez ohledu na jejich zjevně neodpovídající zákonná znění a obsahové zaměření (viz část VI. odůvodnění dovolání). Tento „logický rébus“ dovolací senát vyřešil jediným možným způsobem, a to tak, že podání obviněného posoudil především podle jeho obsahu. Dospěl přitom k níže uvedeným závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
19. Vzhledem k nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se dovolateli primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata výše zmíněného dovolacího důvodu tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení a své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud obecně nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto zaměřil přímo na řešení otázky, zda napadené usnesení krajského soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy namítanými vadami a zda tvrzená pochybení zakládají existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., které obviněný explicitně označil, resp. s ohledem na faktický obsah svého podání označit mohl.
20. Pokud jde o důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), d), a f) tr. ř., resp. důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ať už ve znění účinném do 31. 12. 2021, nebo ve znění účinném od 1. 1. 2022, předložené dovolání žádnou námitku, kterou by bylo možno subsumovat pod kterýkoli z nich, neobsahuje. Dovolatel ani náznakem netvrdí, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, nebo že bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Stejně tak nenamítá a z povahy věci ani namítat nemůže, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, ačkoli pro takové rozhodnutí nebyly splněny podmínky. Neformuloval ani výtku stran absence některého z povinných výroků v napadených rozhodnutích či jeho neúplnosti [§ 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021], a logicky ani námitku, že v jeho případě bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž pro to byly splněny podmínky stanovené zákonem [§ 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022].
21. Z argumentace obviněného lze usuzovat, že vady řízení, které předcházelo vyhlášení napadených rozhodnutí, spatřuje v opomenutých důkazech a v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými závěry na straně druhé. Jde o procesní námitky, na něž je zaměřen speciální dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. V posuzovaném případě však nemají věcné opodstatnění.
22. K výhradám obhajoby vůči (ne)úplnosti provedeného dokazování se nejprve patří v obecné rovině připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje, jaká kvantita důkazů je potřebná k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést (resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit) a s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci nepodstatný význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel v posuzované trestní věci jednoznačně naplněn byl.
23. Doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02).
24. Obviněný soudům nižších stupňů reálně nevytýká, že by některou z uvedených povinností porušily. Netvrdí a oprávněně ani tvrdit nemůže, že jeho návrhy na doplnění dokazování ignorovaly, resp. že o nich nerozhodly či se k nim alespoň nevyjádřily. Soud prvního stupně zamítl návrhy na opatření znaleckého psychiatrického posudku na spoluobviněnou J. K. a na přehrání videozáznamu, na němž si měla ještě v září či v říjnu roku 2023 nitrožilně aplikovat drogu, přímo v hlavním líčení, a to usneseními, která není třeba písemně odůvodňovat (viz příslušné pasáže protokolů z jednání na č. l. 390 verte a č. l. 449 verte procesního spisu). Důvody tohoto postupu pak ústavně konformním způsobem rozvedl v odůvodnění odsuzujícího rozsudku (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 118/09, sp. zn. III. ÚS 569/03 nebo sp. zn. IV. ÚS 570/03). Svůj negativní náhled na nutnost dalšího rozšiřování důkazního portfolia v obhajobou požadovaném směru poté podrobně vysvětlil v písemném vyhotovení napadeného usnesení i krajský soud. Nyní tak dovolatel fakticky brojí jen proti jejich legitimně zdůvodněnému a objektivně správnému stanovisku, že navrhované doplnění dokazování nebylo pro rekonstrukci skutkového stavu nezbytné, resp. přínosné. Takové výhrady ovšem za kvalifikované argumentační východisko, jež by bylo způsobilé založit úvahy o nutnosti revize procesního postupu nižšího soudu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mít nelze.
25. Stejně tak nelze obviněnému přisvědčit v námitce, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající ve zjevném rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Takový nesoulad zásadně nelze namítat jen prostým popíráním trestné činnosti, nabízením jiných verzí skutkového děje nebo obyčejnou polemikou se způsobem, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy.
26. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby v tomto rozhodnutí jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, sám je podrobně rozebíral a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z pohledu dovolacího přezkumu je podstatné, že již okresní soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. přesvědčivě a logicky vysvětlil, proč měl trestnou činnost obviněného za prokázanou a jeho obhajobu, podpořenou zcela nepřesvědčivým „doznáním“ svědkyně K. R., naopak za spolehlivě vyvrácenou.
Při kritické analýze podstatných důkazů, a mezi nimi zejména usvědčující výpovědi spoluobviněné J. K., postupoval plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a na základě toho pak učinil adekvátní skutkové závěry, které rozhodně nelze označit za pouhé domněnky, čiré spekulace nebo produkt nepřípustné libovůle. Pokud krajský soud následně v rozporu s představami dovolatele neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádné výhrady, neznamená to, že nesplnil svoji přezkumnou povinnost, jak je mu implicitně vytýkáno.
I jeho rozhodnutí splňuje zákonem požadované parametry na odůvodnění (§ 134 odst. 2 tr. ř.), neboť je v něm dostatečně vysvětleno, proč stále se opakující námitky obviněného neshledal důvodnými. Prostý fakt, že výsledné skutkové závěry soudů neodpovídají představám dovolatele, samozřejmě automaticky neznamená, že napadené rozhodnutí trpí vadou ve smyslu první varianty důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. Dovolací senát v opozici s názorem obhajoby konstatuje, že mezi obsahem důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními nižších soudů žádný nesoulad není. Argumentační východiska obviněného, který mimo jiné bazíruje na tom, že kamerovými záznamy z místa činu nebyl jednoznačně a exaktně ztotožněn jako spolupachatel krádeží, vnímá spíše jako pokus o resuscitaci dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjistily „absolutní pravdu“.
I proto byl uvedený pojem po novele trestního řádu, provedené zákonem č. 292/1993 Sb., s účinností od 1. 1. 1994 nahrazen souslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o níž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelem poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo.
Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I - Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H.
BECK, Praha 2013, str. 34). K takové principiální nejistotě však okresní soud v nyní posuzované věci, jak bylo zmíněno výše, neměl žádný rozumný důvod.
28. Jestliže dále dovolatel namítl i nesprávné právní posouzení skutku, učinil tak nejen s chybným odkazem na příslušné zákonné ustanovení, ale současně i způsobem, který je z pohledu hmotněprávního dovolacího důvodu, nyní zakotveného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jednoznačně irelevantní. Ve skutečnosti se totiž argumentačně nezaměřil na případné pochybení soudu při aplikaci norem trestního zákoníku na zjištěný skutkový stav nebo na eventuální vadné posouzení jiné okolnosti významné z pohledu hmotného práva. Nesouhlas s právní kvalifikací založil opět primárně na odmítnutí finálních skutkových závěrů, když sveřepě opakuje, že nebylo prokázáno, že to byl právě on, kdo po předchozí vzájemné dohodě s J. K. obsluhoval zařízení na rušení signálu dálkového klíče, jímž zamezil uzamčení vytipovaných motorových vozidel, aby z nich následně spoluobviněná mohla snadno a rychle odcizit v rozsudku specifikované věci poškozených V. Š. a M. C. Až na tomto půdorysu pak tvrdí, že v jeho jednání absentuje společný úmysl jako nezbytné kritérium pro závěr o jeho spolupachatelství při projednávaných krádežích ve smyslu § 23 tr. zákoníku. I zde tedy usiluje o revizi skutkových zjištění soudů ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na to se domáhá i pro něj příznivé změny v právním posouzení skutku.
29. Pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů nelze podřadit námitky obviněného proti uloženému trestu. Obviněný sám připouští, že příslušný výrok rozsudku soudu prvního stupně není zatížen vadou, která by byla podřaditelná pod speciální ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Je si totiž dobře vědom, že souhrnný trest odnětí svobody, který mu byl podle pravidel zakotvených v § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen i za další sbíhající se trestnou činnost, je přípustnou sankcí, která respektuje zákonné mantinely i pokud jde o její výměru. Nastoluje tak pouze otázku přiměřenosti trestu, kterou ovšem v dovolacím řízení obecně řešit nelze (k tomu viz zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací přezkum též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by však bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by ve své podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. Takový záměr však zákonodárce zajisté nesledoval. Jinými slovy,
dovolatel se domáhá revize napadeného výroku o trestu jdoucí nad rámec zákonných dovolacích důvodů. K ní ovšem Nejvyšší soud přistupuje jen ve zcela výjimečných případech, je-li konfrontován se situací, kdy se uložená sankce vzhledem ke specifikům řešené věci a osobním poměrům pachatele jeví jako natolik přísná, nespravedlivá a neodůvodněná, že znatelně atakuje ústavně garantovaný princip proporcionality a humánnosti trestního postihu.
30. Nositelem takových vlastností však souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody, který byl dovolateli jako obecnému i speciálnímu recidivistovi s bohatou trestní minulostí (na rozdíl od dosud soudně netrestané J. K., která navíc prohlásila vinu) uložen jen mírně nad jednou čtvrtinou zákonné trestní sazby podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, zcela jistě není. Dovolací senát z předloženého procesního spisu nezjistil žádné výjimečné specifické okolnosti, v jejichž světle by se uložená sankce jevila jako vyloženě nespravedlivá a z ústavněprávního hlediska neakceptovatelná. Naopak, jedná se o potrestání relativně mírné.
31. Souborně lze uzavřít, že obviněný K. Z. uplatnil jednak námitky, které pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit nelze, a jednak výhrady, které nemají z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. opodstatnění. Z důvodu vzájemné podmíněnosti tak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný navíc ani explicitně neoznačil.
V. Způsob rozhodnutí
32. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
33. V dané souvislosti na samý závěr a ve shodě se státní zástupkyní podotýká, že obviněný svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl prakticky na stejných námitkách, na kterých založil svoji procesní obranu již v dřívějších fázích trestního řízení, včetně řízení odvolacího, a na něž dostatečně pečlivě a věcně správně reagovaly již soudy nižších stupňů. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Danou problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (viz např. rozhodnutí ve věcech García Ruiz proti Španělsku nebo Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek