3 Tdo 63/2025-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný P. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2024, č. j. 7 To 212/2024-392, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 155/2023,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále též jen „okresní soud“) ze dne 28. 5. 2024, č. j. 2 T 155/2023-374, byl obviněný P. D. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) po přijetí jeho prohlášení viny uznán vinným přečiny přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 3 tr. zákoníku, opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterých se dopustil v době od 15. 8. 2022 do 23. 5. 2023 způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině pod body 1) až 5). Za to byl obviněnému uložen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle § 84, § 81 odst. 1 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let při současném vyslovení dohledu, a dále podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci. Okresní soud obviněnému současně podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku uložil ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.
2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hodoníně. Na jeho podkladě Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 7. 2024, č. j. 7 To 212/2024-392, rozhodl tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a ve výroku, jímž bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou, a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. sám nově rozhodl tak, že obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou a podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu uložil ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Jinak zůstal rozsudek okresního soudu nedotčen.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. D. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Aleny Plintovičové dovoláním, a to s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
4. V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za nesprávné ve výrocích o nově uloženém (nepodmíněném) trestu odnětí svobody, jakož i nově uloženém ochranném léčení psychiatrickém ústavní formou. „Přípustnost dovolání opírá o tvrzení, že rozsudek Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném právním posouzení a hmotněprávním posouzení podmínek pro ukládání trestu a existence a významu polehčujících okolností a jejich zohlednění při ukládání trestu“. Dovolání tak směřuje proti novému výroku odvolacího soudu o trestu a o nově uloženém ochranném léčení psychiatrickém ústavní formou, když vinu u žádného ze skutků uvedených v obžalobě nikdy nezpochybňoval.
5. Vychází-li se ze zásady pomocné úlohy trestní represe při ukládání trestů, pak se podle názoru obhajoby rozsudek okresního soudu jeví být pro obviněného příznivějším než rozsudek soudu krajského, neboť „se nedotýká tak citelným zásahem do jeho práva na ochranu svobody“. Rovněž zevrubné a pečlivé hodnocení osobnosti obviněného okresním soudem, když tento soud akcentoval jeho prokazatelnou snahu o nápravu, aktuální projevy pozitivního vývoje jeho osobnosti (zařadil se do pracovního procesu, snažil se o slušný život a permanentně docházel k ambulantnímu specialistovi v oboru psychiatrie a usiloval o svoji nápravu), se jeví být pro něj příznivějším než hodnocení jeho osobnosti ze strany Okresního státního zastupitelství v Hodoníně a Krajského soudu v Brně.
6. V další části odůvodnění dovolání obhájkyně zdůraznila, že podle odborných posudků a lékařských zpráv je obviněný nervově labilní a ona „má obavu, že prostředí věznice ho výrazně ovlivní a determinuje po psychické stránce, což může být krokem zpět v jeho dosaženém stupni osobnostního vývoje a snaze po nápravě v budoucnosti“. Podmíněný trest odnětí svobody zvolený okresním soudem považuje za adekvátní vzhledem ke „všem kritériím obsaženým v hlavě V trestního zákona“, zejména při zohlednění výrazné polehčující okolnosti – právního stavu, kdy je třeba na obviněného pohlížet jako na osobu netrestanou, neboť od jeho minulých odsouzení uplynulo již více než deset let. Má za to, že „pokud by obviněný měl nad sebou tzv. Damoklův meč v podobě uložené pětileté podmínečné zkušební lhůty – s dohledem – a mohl zůstat na svobodě, aby mohl žít, rozvíjet se a pracovat, bylo by to jak pro společnost, tak pro něj samotného přínosnější, než pokud bude muset relativně mladý obviněný, který se usilovně a upřímně snaží o nalezení správné cesty, jak deklaruje, strávit tři roky ve výkonu trestu ve věznici“.
7. Obhájkyně proto podává „z procesní opatrnosti“ dovolání a žádá o „možnost hlubšího odůvodnění dovolání po možnosti porady s obviněným a zjištění jeho aktuálních postojů a důvodů“. Hned, jak se dozvěděla, že se obviněný nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, chtěla jej dne 5. 11. 2024 navštívit ve věznici Brno-Bohunice, avšak k poradě vůbec nedošlo, neboť obviněný byl ten den ráno nečekaně eskortován do věznice Praha-Pankrác.
8. Na základě výše rekapitulovaných důvodů obhájkyně jménem dovolatele navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil.
9. Přestože obhájkyně v dovolání avizovala, že předmětný mimořádný opravný prostředek po poradě s obviněným ještě doplní, ve skutečnosti se tak nestalo.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve připomněl, že tento na počátku hlavního líčení vyjádřil souhlas s ještě přísnějším nepodmíněným trestem odnětí svobody, než jaký mu byl nakonec uložen, a to konkrétně s trestem ve výměře čtyř let, jak navrhla státní zástupkyně v obžalobě. Se stejným nepodmíněným trestem pak souhlasila ve své závěrečné řeči i obhájkyně obviněného. K přehodnocení stanoviska došlo až nyní v podaném dovolání.
11. Následně státní zástupce s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., další rozhodnutí téhož soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07 a nález téhož soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, zdůraznil, že otázka přiměřenosti trestu (včetně otázky podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody) žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se Nejvyšší soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 39 tr. zákoníku. Přiměřenost trestu by mohl dovolací soud posoudit jen v případě trestu výjimečného svou nespravedlností. V takovém případě by totiž uložený trest byl v rozporu s principem proporcionality trestní represe a z něj plynoucí zásadou přiměřenosti trestních sankcí, jak plyne též z již poměrně obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu. Nic takového však dovolatel nenamítl. Nepřiměřenosti uloženého trestu nic nenasvědčuje, neboť odvolací soud odůvodnil výrok o trestu s vysokou pečlivostí a přesvědčivostí v bodech 6. a 7. odůvodnění rozsudku. Každopádně je podstatné, že v této části dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
12. Totéž ovšem platí i ve vztahu ke zbylé části dovolání, kde byl obviněný ještě stručnější a brojil proti uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě. Výrok o ochranném léčení sice lze napadnout dovoláním, avšak taková námitka by musela být opřena o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Takovému dovolacímu důvodu by mohla odpovídat např. námitka, že ústavní forma léčení neodpovídá povaze a závažnosti spáchaného činu ani v úvahu přicházejícímu trestu, tedy že není dána proporcionalita mezi činem a formou léčení. Dovolatel však ohledně uloženého ochranného léčení poukázal pouze na zjevně nepřiléhavý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nic bližšího k tomu již neuvedl. Neuplatnil žádnou námitku, která by se obsahově blížila dovolacímu důvodu podle písmene k) citovaného ustanovení. Ani v této
části proto jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Celkově lze tedy shrnout, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
13. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího senátu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
14. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest a současně i ochranné opatření. 15. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
16. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
17. Vzhledem ke konkrétnímu, a nutno předeslat že značně strohému, obsahu dovolání (viz níže) je třeba nejprve připomenout ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud přezkoumává napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení jen v rozsahu a z důvodů, které byly v dovolání uvedeny. Není povolán k přezkumné činnosti ve větším rozsahu z vlastní iniciativy a samozřejmě není jeho úkolem, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval.
18. Ačkoli obviněný v úvodu svého podání (str. 2 dole a str. 3 nahoře) konstatoval, že dovoláním napadá i výrok o uloženém ochranném léčení [přičemž však odpovídající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. vůbec neoznačil], tak jeho následná argumentace se týká již jen nesouhlasu s uloženým trestem odnětí svobody, resp. jeho nepodmíněnou formou. Ve vztahu k výroku o uložení ochranného léčení obviněný neuvedl již vůbec nic. Ve skutečnosti však jakákoli skutečná argumentace absentuje i ve vztahu k výroku o trestu. Obsahem podaného dovolání je v podstatě jen prezentace obecného přesvědčení obviněného či jeho obhájkyně, že sankce uložená okresním soudem by sledovaný účel potrestání splnila lépe než ta, kterou zvolil krajský soud, a že výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody může mít na chování obviněného do budoucna spíše negativní vliv. S ohledem na absenci jakékoli relevantní argumentace, která by mohla spadat pod zvolený dovolací důvod, Nejvyšší soud prakticky ani nemá, k čemu by se vyjádřil.
19. Reklamace údajné nepřiměřené přísnosti trestu pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ovšem ani pod jakýkoli jiný) každopádně nespadá. V té souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod a jemu odpovídající tvrzení však dovolatel neuplatnil. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 – § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je totiž možné (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nic z toho však zjevně nepřichází do úvahy a obviněný to ani netvrdí.
20. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky nepřiměřenosti uloženého trestu, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů) je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb). Nejvyšší soud proto napadený rozsudek přezkoumal z toho pohledu, zda trest uložený dovolateli není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. K takovému závěru však nedospěl.
21. Trest, který byl obviněnému uložen, nevybočuje z rámce běžně se vyskytujících případů a je odpovídající jak povaze a závažnosti spáchaných trestných činů, tak i poměrům pachatele. Rozhodně nejde o potrestání nepřiměřeně přísné, a už vůbec ne natolik, že by atakovalo principy přiměřenosti trestních sankcí. Naopak, jedná se o potrestání spíše mírné. Je třeba připomenout, že obviněnému byl uložen úhrnný trest za celkem sedm úmyslných trestných činů spáchaných ve vícečinném souběhu, takže mohla reálně přicházet do úvahy i aplikace § 43 odst. 1 věta první, část za prvním středníkem, tj. zvýšení horní hranice trestu odnětí svobody o jednu třetinu. Touto eventualitou se však soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly a bez dalšího vycházely z toho, že obviněný je podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody „jen“ od dvou do osmi let. Jestliže byl obviněnému za dané situace vedle trestu propadnutí věci uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na tři roky, tedy sankce vyměřená blíže spodní hranici zákonné trestní sazby – konkrétně v její jedné šestině (při nevyužití zmíněné možnosti zvýšit horní hranici trestní sazby o jednu třetinu), pak rozhodně nejde o extrémně přísné a zjevně nespravedlivé potrestání. V řešené souvislosti lze nakonec připomenout i to, nač upozornil ve svém vyjádření k dovolání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, a sice že sám obviněný na začátku hlavního líčení původně souhlasil dokonce s ještě přísnější sankcí – s nepodmíněným trestem odnětí svobody ve výměře čtyř let (viz č. l. 368 p. v. procesního spisu) a tento souhlas pak potvrdila i jeho obhájkyně v rámci závěrečné řeči (viz č. l. 369 p. v. procesního spisu). I z tohoto pohledu se pak současná dovolací argumentace obviněného jeví být poněkud nejasnou.
22. S odkazem na výše uvedené lze shrnout, že konkrétní námitky obviněného (pokud je tedy za konkrétní – alespoň v některých částech – vůbec lze označit) nespadají pod žádný z taxativně vypočtených dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
23. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 3. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek