3 Tdo 631/2011-33
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15.
června 2011 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní ve prospěch i v
neprospěch M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v
Liberci, sp. zn. 31 To 399/2010 ze dne 17. září 2010, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T
27/2010, t a k t o:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu s e rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem, pobočka Liberci, sp. zn. 31 To 399/2010 ze dne 17. září 2010 zrušuje.
II. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu s e Krajskému soudu v Ústí nad
Labem, pobočka v Liberci, přikazuje,aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
IV. Podle § 265l odst. 4 trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. c)
trestního řádu s e obviněný M. P. bere do vazby.
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 4 T 27/2010 ze dne 2.
července 2010 byl obviněný M. P. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009
Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen trest. zák.), který
byl spatřován ve skutečnosti, že „v okrese J. n. N. a v J. n. N. do zadržení
podle § 76 odst. 1 tr. řádu dne 14. 9. 2009 v 15.10 hodin, bez povolení podle §
3 odst. 2 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých
dalších zákonů, prodával nebo za vykonané práce daroval metamfetamin,
farmaceuticky Pertivin“ deseti osobám konkrétně uvedeným ve výrokové části
citovaného rozsudku, „a popsaným způsobem prodal nebo daroval nejméně 97,10 g
pervitinu za finanční částku 100.100,- Kč a metamfetamin je psychotropní látkou
zařazenou do Seznamu II podle Jednotné Úmluvy o psychotropních látkách v
příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých
dalších zákonů“. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k souhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání čtyř let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s
ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných
ve výrokové části citovaného rozsudku a dále i trest zákazu činnosti,
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Zároveň
byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 2.
2010, sp. zn. 5 T 100/2008, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2010, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání M. P. proti výše citovanému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl ve
druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem sp.
zn. 31 To 399/2010 ze dne 17. září 2010 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b),
d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal M. P. vinným přečinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1 trest. zák., který byl spatřován ve skutečnosti, že
„od počátku roku 2008 do 14. 9. 2009, kdy byl v 15,10 hod. zadržen, bez
povolení podle § 3 odst. 2 zákona č. 167/1998 Sb. , o návykových látkách a o
změně některých dalších zákonů, v okrese Jablonec nad Nisou a v Jablonci nad
Nisou, prodával nebo za vykonané práce daroval pervitin s blíže nezjištěným
obsahem účinné látky metamfetamin“, a to deseti osobám specifikovaným v daném
výroku na místech a v množství specifikovaným tamtéž, „a popsaným způsobem
prodal nebo daroval nejméně 92,10 g pervitinu za finanční částku 95.100,- Kč,
přičemž metamfetamin je psychotropní látkou zařazenou v Seznamu II podle
Jednotné úmluvy o psychotropních látkách přílohy č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb.,
o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů.“ Za výše uvedený
přečin mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a pro jeho
výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí
věci, a to věcí specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku a dále i
trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu
jednoho roku. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v
České Lípě ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 5 T 100/2008, který nabyl právní moci dne
12. 3. 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání ve prospěch i v
neprospěch M. P. nejvyšší státní zástupkyně, a to jako osoba oprávněná, včas a
za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných
náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v § 265b
odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného
prostředku uvedla, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
odůvodnil své rozhodnutí v zásadě tím, že původní právní kvalifikace jednání
obviněného podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona (zák. č.
140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.)
vycházela z naplnění znaku „ve větším rozsahu“, kterýžto znak v současné právní
úpravě obdobného trestného jednání podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trest.
zák. není obsažen, nýbrž je zde zahrnut kvalifikační znak „ve značném rozsahu“.
Zdůraznila, že ač odvolací soud připustil, že distribuce pervitinu v množství
92,1 g je možno označit za distribuci „ve značném rozsahu“, nemůže být daná věc
takto právně posouzena, protože v době páchání trestného činu nebyl obviněný
vystaven nebezpečí, že se dopustí trestné činnosti právě za této okolnosti
podmiňující použití vyšší trestní sazby. Proto odvolací soud (při zachování
skutkových okolností zjištěných soudem prvního stupně) jednání obviněného
právně kvalifikoval pouze jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trest. zák. Dále
poukázala na skutečnost, že se krajský soud shodl s postupem soudu prvního
stupně, který z popisu skutku vypustil jednání obviněného vůči svědkyni T., jíž
měl dle obžaloby prodat nejméně 5 g pervitinu za částku nejméně 5.000,- Kč,
neboť obviněný spáchal celou trestnou činnost jediným skutkem. S těmito úvahami
krajského soudu se však dle nejvyšší státní zástupkyně nelze ztotožnit. To s
tím, že (ostatně i jak vyplývá z argumentace odvolací soudu), kvalifikační znak
„ve značném rozsahu“ je naplněn teprve větším množstvím předané drogy, než jak
tomu bylo u znaku „ve větším rozsahu“, a tedy je i tak právní posouzení
předmětného skutku jako zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trest. zák. pro pachatele jednoznačně příznivější, než jeho případné posouzení jako
trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a
jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Poukázala na skutečnost, že
dovolací soud zcela přehlédl nejen současnou judikaturu Nejvyššího soudu České
republiky (dále jen Nejvyšší soud), ale i skutečnost, že pokud se obviněný
dopustil jednání v rozsahu naplňujícím v kvantifikačním vyjádření nejen
dřívější, ale i současný kvalifikační znak skutkové podstaty (větší rozsah
resp. značný rozsah), nic nebrání tomu, aby bylo takto jeho (popsané) jednání
podle aktuální právní úpravy posouzeno. Za daných okolností zdůraznila, že
nelze přehlédnout, že se obviněný dopouštěl trestné činnosti po dobu delší než
rok a půl, drogu, která je z hlediska zdravotních následků pro konzumenty
značně nebezpečná a vysoce škodlivá distribuoval řadě osob, přičemž s výjimkou
svědka R. se jednalo o osoby mladší, pro něž je užívání této drogy devastující,
přičemž takovouto trestnou činností (kromě protislužeb) získal bezmála
100.000,- Kč, když právním posouzením takovýchto okolností se odvolací soud
vůbec nezabýval. Státní zástupkyně uzavřela, že nalézací soud předmětný skutek
právně kvalifikoval správně a pokud odvolací soud aplikoval jeho jinou
(mírnější) právní kvalifikaci, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení skutku. V následují části dovolání poukázala na další vadu, která
zatěžuje napadený rozsudek, kterou je chybějící výrok o dílčím skutku, který je
zahrnut v popisu obžaloby a jehož se měl obviněný dopustit vůči svědkyni H. T. Poukázala na skutečnost, že pokud odvolací soud akceptoval postup soudu prvního
stupně, který tento dílčí útok „vypustil“ ze skutkové věty s odůvodněním, že
obviněný „spáchal celou trestnou činnost jedním skutkem“, s poukazem na
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, nelze tento závěr aplikovat
na skutkové okolnosti zjištěné v nyní posuzované věci, kdy se zcela jistě jedná
o pokračující trestnou činnost. V daných souvislostech tak je dle nejvyšší
státní zástupkyně namístě posuzovat skutek spáchaný obviněným vůči H. T. jako
dílčí útok pokračujícího trestného činu ve smyslu § 116 trest. zák., neboť
obviněný distribuoval drogu sice převážně ve svém bydlišti, ovšem různým
odběratelům v různých obdobích a množstvích, nikoli „v jeden den na jednom
místě“, a musí se tedy použít ustanovení § 12 odst. 2 tr. ř., podle kterého se
každý dílčí útok pokračujícího trestného činu považuje za samostatný skutek,
tzn. že orgán činný v trestním řízení vede trestní stíhání o skutku (dílčím
útoku) vymezeném v usnesení o zahájení trestního stíhání. Uzavřela tak, že
jestliže soudy neshledaly shromážděné důkazy za postačující k tomu, aby byl
obviněný postižen rovněž za jednání vůči svědkyni H. T., připadal v úvahu
jediný zákonný postup, a to meritorně rozhodnout také o tomto skutku, a to
zřejmě způsobem podle § 226 písm. a) tr. ř. (zproštěním obžaloby).
Vzhledem ke
všem výše uvedeným okolnostem proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p
odst. 1 tr. ř. 1. zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka Liberci, sp. zn. 31 To 399/2010 ze dne 17. září 2010, jakož
i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále, aby podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v
Liberci, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřila výslovný souhlas
s tím, aby za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání v
neveřejném zasedání, s jehož konáním souhlasila i pro případ jiného rozhodnutí
ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil obviněný M. P. prostřednictvím
svého obhájce. V tomto svém vyjádření uvedl, že se plně ztotožňuje s právním
názorem odvolacího soudu, že v době páchání trestného činu nebyla účinná nová
právní úprava, která obsahuje znak „ve značném rozsahu“, proto mu nebyla dána
zákonem „výstraha“, že mu hrozí postih podle přísnějšího ustanovení zákona, a
tím by bylo zkráceno i jeho právo na obhajobu, když trestní stíhání bylo
původně vedeno podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Vzhledem k výše
uvedenému proto navrhl, aby „Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.“
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací
důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění,
pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze
přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a
následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí
vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které
bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Co se týká námitky nejvyšší státní zástupkyně, že jednání obviněného mělo být
posouzeno podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trest. zák., protože se
dopustil jemu přisuzovaného trestného činu „ve značném rozsahu“, je namístě
uvést, že tato námitka je uplatněna nejen právně relevantně, ale jedná se
současně i o námitku důvodnou.
Ustanovení § 2 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trest. zák., vymezující časovou
působnost trestních zákonů, vychází ze zákazu retroaktivity k tíži pachatele.
Je v něm tedy vyjádřena ústavní zásada obsažená v čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod (dále jen Listina), podle níž trestní zákony nepůsobí
nazpět, a proto se použije toho zákona, který byl účinný v době spáchání
trestného činu, přičemž podle pozdějšího zákona se trestnost činu posuzuje jen
tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by
bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti činu,
jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, a to s přihlédnutím
ke všem právně významným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva
je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení, posuzována
jako celek, skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (k tomu viz nález
Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 12 ve svazku 21).
V úvodu je třeba uvést, že obecné soudy správně aplikovaly na daný případ nový
trestní zákoník v souladu s pravidly časové působnosti trestních zákonů, neboť
tato právní úprava je pro obviněného příznivější.
Přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy dle § 283 odst. 1 trest. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně
vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak
jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku,
přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed.
Zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy dle § 283 odst. 2 písm. c) trest. zák. se dopustí ten, kdo
spáchá takovýto čin (uvedený v odstavci 1) ve značném rozsahu.
Právní problém tedy spočívá v posouzení otázky, zda je v daném případě změna
právní kvalifikace z trestného činu podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
zák. na zločin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trest. zák. pro pachatele
příznivější, či zda je nutno takovéto jednání kvalifikovat jako přečin podle §
283 odst. 1 trest. zák.
Porovnáním skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných
a psychotropních látek a jedů podle § 187, odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.,
podle kterého odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán,
spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 (neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze,
proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného
přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo
psychotropní látku, prekursor nebo jed) jako člen organizované skupiny, nebo ve
větším rozsahu a zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trest.
zák., podle kterého bude pachatel potrestán odnětím svobody na dvě léta až
deset let nebo propadnutím majetku, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
(neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá
nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní
látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo
jed) ve značném rozsahu, je třeba dospět k jednoznačném závěru, že nová právní
úprava je v nyní posuzované věci pro pachatele jednoznačně příznivější. A to
nejen proto, že nyní umožňuje kvalifikovaná podstata ve druhém odstavci uložit
kromě trestu odnětí svobody i alternativní trest propadnutí majetku, ale
zejména právě zvýšením rozsahu, kterého je třeba dosáhnout k naplnění této
kvalifikované podstaty daného trestného činu. V naznačených souvislostech je
třeba uvést, že jako přečin podle § 283 odst. 1 trest. zák. by bylo možno
posoudit jednání pachatele, který sice naplnil kvalifikovanou skutkovou
podstatu podle staré právní úpravy (ve druhém odstavci § 187 tr. zák.), avšak
nespáchal takovýto trestný čin „ve značném rozsahu“ (nenaplnil kvalifikovanou
podstatu podle nového trestního zákoníku), potom by dozajista bylo namístě
použít základní skutkovou podstatu trestného činu podle § 283 trest. zák.
Jakoukoli logiku potom postrádá argumentace odvolacího soudu a obviněného P.,
že v době páchání trestné činnosti nemohl vědět, že naplňuje kvalifikovanou
skutkovou podstatu podle nového trestního zákoníku, a tím by bylo omezeno i
jeho právo na obhajobu, když však musel vědět, že naplňuje kvalifikovanou
podstatu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních
látek a jedů podle § 187, odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., k jejímuž
naplnění postačilo mnohem menší množství distribuované drogy a byla ohrožena
trestem odnětí svobody v identické sazbě, bez možnosti uložení alternativního
trestu propadnutí majetku. Sankce, která tedy obviněnému P. za jeho jednání v
době páchání trestné činnosti a v době zahájení trestního stíhání hrozila, byla
tedy stejně přísná (ne-li přísnější vzhledem k možnosti uložit alternativní
trest), a proto nic nebrání tomu jeho jednání kvalifikovat podle nového
trestního zákoníku, a to jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 2 písm. c) trest.
zák.
Co se týká pojmu „značného rozsahu“, je třeba souhlasit, že se jedná o pojem
zcela nový a tento pojem není nikde přesně definován. Za použití stávající
judikatury, jejíž pomocí byla stanovena orientační hranice „většího rozsahu“ v
případě pervitinu na množství 10 gramů, lze dospět pomocí analogie (a s
přihlédnutím k dosavadní rozhodovací praxi) k orientačnímu množství 50 g – 200
g. Při stanovování stupňů rozsahu podle nového trestního zákoníku se v případě
jakékoli množstevní hranice jedná pouze o hranici orientační a lze plně
přisvědčit nejvyšší státní zástupkyni, že v každém konkrétním případě je třeba
posoudit i další okolnosti. K tomu lze odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 8 Tdo 463/2010 ze dne 12. května 2010, podle kterého při stanovení
jednotlivých typů rozsahů omamné nebo psychotropní látky je třeba vzít v úvahu
zmíněné stupně rozsahu činu, který může být větší, značný či velký. Přitom lze
posoudit jejich vzájemnou proporcionalitu a společenskou škodlivost, která je
vyjádřena sazbami trestu odnětí svobody v kvalifikovaných skutkových
podstatách. Existence určitého typu rozsahu nezávisí jen na konkrétním množství
a kvalitě omamné nebo psychotropní látky, ale je ji třeba vyvodit i z dalších
okolností (např. z toho, o jakou z uvedených látek se jednalo, jaká byla její
kvalita, jaké bylo její množství, jaká byla intenzita újmy, jež hrozila nebo
skutečně nastala apod.). Tyto závěry lze vyvodit i z rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 6 Tdo 620/2003 ze dne 28. 5. 2003, které se týkalo kriterií pro
stanovení „většího rozsahu“, lze je však analogicky vztáhnout i na stanovení
„značného rozsahu“. Podle tohoto rozhodnutí kvalifikační znak prodeje a držení
omamných a psychotropních látek ve "větším rozsahu" ve smyslu § 187 odst. 2
písm. a) tr. zák. vyjadřuje jednak kvantitativní a jednak kvalitativní stránku
prodeje a držení takových látek ve svém celku a míru ohrožení života a zdraví
jejich uživatelů. Z hlediska naplnění této okolnosti je proto zásadním vedle
množství, též druh účinných látek a četnost osob, jejichž potřebu mohou
potencionálně uspokojit. (Musí přitom jít o množství, které značně přesahuje
jednotlivou denní spotřební dávku a zároveň je tak velké, že je potencionálně
způsobilé ohrozit na zdraví nebo přímo na životě větší počet osob). Významné je
také finanční vyjádření hodnoty prodávané nebo držené látky, způsob provedení
činu a kvalita takové látky. Není přitom vyloučeno, že s ohledem na konkrétní
specifické okolnosti případu může převážit význam i některého jiného kriteria,
například délka doby, po kterou pachatel uvedené látky prodával či držel, nebo
pravidelnost zásobování určité osoby těmito látkami. Vzhledem ke specifické
problematice drog byla tato hranice určena rozsahem činnosti, kterou je třeba
posuzovat (i vzhledem k výše uváděné judikatuře) podle dalších okolností
jednotlivých případů a zejména i tehdy, když je otázka orientační množstevní
hranice na hraně, je nutné pečlivě zvážit i další okolnosti, které mohou pomoci
právně kvalifikovat popsané jednání.
Takovýmito právními úvahami se však
odvolací soud vůbec nezabýval, když pouze z hlediska množství drogy usoudil, že
by celkové předání pervitinu v množství 92,1 g bylo možno považovat za „značný
rozsah“, avšak vzhledem k chybným (výše rozvedeným) úvahám o příznivosti
použití ustanovení § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trest. zák., kvalifikoval
jednání obviněného P. toliko podle základní skutkové podstaty zločinu podle §
283 odst. 1 trest. zák. Přitom i s ohledem na výše uvedená kriteria je třeba
souhlasit se státní zástupkyní v tom, že v případě distribuce pervitinu lze
hovořit o jednáním značně společensky škodlivém, když tato droga má velmi
nepříznivé důsledky pro organismus i psychiku člověka a obviněný tuto drogu
distribuoval po velmi dlouhé časové období, velkému množství osob, když nelze
pominout ani prospěch, který takovouto činností získal. Lze tedy zopakovat, že
deklarovaný dovolací důvod byl uplatněn důvodně.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. I tento dovolací důvod byl
uplatněn nejvyšší státní zástupkyní nejen právně relevantně, ale i důvodně.
Pokračováním v trestném činu se dle § 116 trest. zák. rozumí takové jednání,
jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v
souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo
podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v
předmětu útoku. V daném případě se zcela jednoznačně jednalo o pokračování v
trestném činu, jehož dílčí útoky byla spojeny místem distribuce a osobou
obviněného P., jakožto i blízkou časovou souvislostí a předmětem útoku. Nelze
však přehlédnout, že se nejednalo o jediný útok (ale o dílčí útoky pokračování
trestného činu) a podle § 12 odst. 12 tr. ř. se každý dílčí útok pokračujícího
trestného činu považuje za samostatný skutek. To znamená, že orgán činný v
trestním řízení vede trestní stíhání o skutku (dílčím útoku pokračujícího
trestného činu) vymezeném v usnesení o zahájení trestního stíhání. O
skutečnosti, že je třeba o takovémto dílčím útoku meritorně rozhodnout, svědčí
i rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 To 935/2001 ze
dne 3. 1. 2002, uveřejněné ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č.
R 60/2002), podle kterého pokud soud prvního stupně rozsudkem vyhlášeným před
31. 12. 2001 pouze tzv. vypustí ze žalovaného skutku jeho neprokázanou část se
závěrem, že šlo o dílčí útok jediného překračujícího trestného činu (§ 89 odst.
3 tr. zák.), odvolací soud, rozhodující o odvolání obžalovaného směřujícímu
proti výroku o vině uvedeným pokračujícím trestným činem již za účinnosti
zákona č. 265/2001 Sb., zruší napadený výrok a rozhodne s ohledem na ustanovení
§ 12 odst. 12 tr. ř. o tomto dílčím útoku zprošťujícím výrokem podle § 226 tr.
ř., a to i v případě, že odvolání obžalovaného tuto vadu nevytýká (§ 254 odst.
1, věta druhá, tr. ř.). Je tedy zřejmé, že pokud není možné učinit závěr o vině
pachatele takovýmto dílčím útokem, nelze pouze takovýto dílčí útok „vypustit“
ze skutkové věty, ale je třeba o takovémto dílčím útoku učinit zprošťující
výrok ve smyslu § 226 tr. ř. I tato námitka nejvyšší státní zástupkyně byla
tedy uplatněna nejen právně relevantně, ale i důvodně.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy zatíženo takovými vadami, že dovolacímu
soudu v rámci řízení o dovolání nezbylo, než vyhovět dovolání nejvyšší státní
zástupkyně a napadený rozsudek zrušit podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl, tedy se znovu zabýval odvoláním obviněného. Řízení se tak vrací do
stadia, kdy bude znovu projednáno odvolání M. P., přičemž v tomto novém řízení
je Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, vázán právním názorem,
který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem
k tomu, že napadené rozhodnutí nebylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného
ve prospěch obviněného, nýbrž bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšší
státní zástupkyní v jeho neprospěch, není odvolací soud povinen aplikovat
ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke
změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k
dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované
ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší
soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, který
tak nelze ani vykonat. Nejvyšší soud proto následně rozhodl tak, že se M. P.
bere do vazby podle § 67 písm. c) tr. ř. (když v tomto směru se obviněný v
podaném vyjádření k dovolání nijak nevyslovil), protože z jeho jednání a
dalších shora uvedených skutečností (kriminální minulost dovolatele) plyne
důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, přičemž
dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno
trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé
důvody, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na jeho osobu, povahu
a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu
vazby dosáhnout jiným opatřením.
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit v zasedání veřejném [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka