3 Tdo 637/2024-483
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2024 o dovolání, které podal obviněný K. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 186/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 94/2023, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 186/2023, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 4 T 94/2023, v celém rozsahu.
Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 4 T 94/2023, byl obviněný K. H., uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v době od dubna 2021 do 7. 7. 2023 v Brně i jinde přispívá nepravidelně a zcela nedostatečně na výživu svých dvou nezletilých dětí, a to AAAAA (pseudonym), a BBBBB (pseudonym), a to přesto, že mu vyživovací povinnost vyplývá obecně z občanského zákoníku č. 89/2012, a výše vyživovací povinnosti mu byla stanovena rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 127 Nc 33/2017 ze dne 30. 10. 2017, který nabyl právní moci dne 14. 11. 2017, na základě kterého je povinen přispívat na výživu syna AAAAA částkou 4.000 Kč a na výživu dcery BBBBB částkou 3.000 Kč, vždy do 1. dne v měsíci předem k rukám jejich matky I. H., přičemž na obě děti zaplatil pouze v měsících duben 2021 až říjen 2021 včetně, sedmkrát po 4.000 Kč, tedy celkem 28.000 Kč, v měsících únor 2022 až březen 2023 včetně, čtrnáctkrát po 1.500 Kč, tedy 21.000 Kč, a v dubnu 2023 částku 3.000 Kč, v květnu 2023 částku 1.500 Kč, v červnu 2023 částku 1.500 Kč, tedy zaplatil celkem 55.000 Kč, a dále v době od října 2021 do června 2022, tedy po dobu devíti měsíců, měl syna AAAAA ve své péči, tedy v této době jeho vyživovací povinnost k synovi netrvala, takže matce dětí za předmětné období na výživném dluží částku 97.000 Kč.
2. Za to byl odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
3. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil, možností a schopností uhradil dlužné výživné.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 4 T 94/2023, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i trestu.
5. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 186/2023, a to tak, že dovolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 186/2023, podal obviněný dovolání (č. l. 443–447 spisu), přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dále obviněný poukázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., kdy však jeho slovní vymezení odpovídá znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., tedy, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného, ačkoli rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje obviněný ve skutečnosti, že jeho trestní odpovědnost je dovozována zcela neoprávněně, v rozporu se zákonem i ústavním pořádkem a se základními zásadami trestního práva, zejména pak zásadou subsidiarity trestní represe a právem na spravedlivý proces. Poukazuje na to, že otázka výživného je momentálně projednávána v civilním opatrovnickém řízení, a neměla by tedy být duplicitně řešena v řízení trestním, neboť tím je dána zjevná dvojkolejnost, a v dané věci dokonce přímý rozpor právně závazných výroků soudů směrem k účastníkům řízení.
Trestní soud není podle obviněného dostatečně informován o všech aspektech opatrovnického řízení, kdy nesprávně vychází z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 127 Nc 33/2017, z počátku opatrovnického sporu, které již nemůže obstát, a zcela ignoruje podání návrhu na změnu z roku 2018. I laikovi musí být podle obviněného zřejmé, že muselo mezi říjnem roku 2017 a vydáním rozsudku v listopadu 2023 dojít ke změně poměrů. Přestože byl jeho návrh na snížení výživného z roku 2021 zamítnut, Krajský soud v Brně v rámci odůvodnění svého usnesení ze dne 26.
2. 2021, sp. zn. 49 Co 25/2021, uvedl, že otec má na výživu nezletilých dětí do doby rozhodnutí opatrovnického soudu platit alespoň takovou maximální částku, kterou mu jeho poměry umožňují. Přičemž současně v témže výroku odvolací soud výslovně uvedl, že tak má otec postupovat, aby eliminoval, tedy zcela vyloučil, a nikoli jen snížil, nebezpečí postihu za neplacení výživného. Názor trestního soudu, že uvedené odůvodnění civilního soudu nemá žádnou relevanci, nelze v právním státě akceptovat. Obviněný je přesvědčen, že je právně vyloučeno, aby byl jakkoli trestně postihován za jednání, které mu bylo na jeho vlastní žádost doporučeno soudem, a to dokonce s výslovným ujištěním, že se navrženým postupem naopak trestnímu postihu vyhne.
Takto je totiž postihován za dodržování předchozích pokynů civilního soudu. Jedná se nejen o flagrantní porušení jeho vlastních práv zaručených v ústavní rovině, ale také o alarmující příklad, kdy následky rozdílné rozhodovací praxe dvou senátů v téže věci, dokonce totožného soudu, jsou přičteny k tíži, a to významné, laického účastníka řízení. Tímto způsobem došlo k porušení principu právní jistoty, resp. předvídatelnosti práva, neboť nemůže být trestán za to, že s důvěrou spoléhal na vyjádření Krajského soudu v Brně, které dokonce i dodržuje, kdy platí maximální částku, kterou mu jeho poměry umožňují.
V tomto směru obviněný rovněž poukazuje na rozpor protokolu odvolacího soudu z veřejného zasedání dne 23. 1. 2024 se zvukovým záznamem téhož zasedání, kdy mu soudce zpravodaj na argumentaci o uposlechnutí usnesení civilního odvolacího soudu nespecificky sdělil, že pokyn civilního soudu nepochopil, aniž by odůvodnil, jak k takovému závěru odvolací soud dospěl a případně, jak jinak by bylo možné pochopit zcela jednoznačné a přímočaré vyjádření civilního odvolacího soudu o eliminaci trestní represe doporučeným postupem.
Soudy vydaná rozhodnutí v projednávané věci jsou v příkrém nesouladu s předchozím usnesením civilního soudu obsahujícího výklad (a dokonce ujištění přímo k předmětné trestněprávní rovině) k otázce týkající se výše úhrady výživného. Podle dovolatele se jedná o jednoznačné porušení shora uvedeného ústavního principu právní jistoty, k jehož zaručenému výkonu je povolán i Nejvyšší soud, pokud mu soud v jednom řízení udělí výklad a doporučení, aby ho následně v jiném řízení za dodržení tohoto doporučení trestně postihoval a následně pak právně znevýhodňoval paradoxně mj. i v civilním řízení.
Je pak téměř jisté, že nové civilní rozhodnutí bude otázku výživného za rozhodné období upravovat zpětně, a nejspíš nejen co do výše částky, ale i co do povinných osob k jeho placení. Otázka přesné výše dlužné částky za rozhodné období je tak v daném kontextu více než relativní, tím spíše, že rozhodné období dokonce zahrnuje i 9 měsíců, kdy péči o nezl. AAAAA vlivem změny poměrů zajišťoval právě dovolatel, a to bez jakéhokoli finančního přispění matky. Tuto významnou skutečnost odvolací soud zcela ignoroval a v napadeném rozhodnutí pouze vyňal předmětné období, čímž ale sám de iure zasáhl do platnosti usnesení civilního soudu z roku 2017, o které se v napadeném rozhodnutí opírá jako o stěžejní a jediné platné.
Soud si tedy nejen období tvrzeného neplacení výživného, ale též způsob výpočtu dlužné částky, zcela svévolně uzpůsobil i v rozporu s původním civilním rozsudkem z roku 2017. Obviněný má rovněž za to, že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe. V tomto směru zmiňuje aktuálně připravovanou novelu trestního zákoníku, která ponechává jako trestný čin pouze úmyslného neplacení výživného v případě, že děti jsou v důsledku jeho neplacení vystaveny nebezpečí nouze, o čemž nemůže být v pojednávané věci řeč, neboť děti dovolatele v rozhodném období absolvovaly opakovaně nadstandardní dovolené v tuzemsku i zahraničí a jsou rovněž nadstandardně materiálně zabezpečeny.
8. Obviněný závěrem konstatuje, že napadeným rozhodnutím je flagrantně zasahováno do takových oblastí, které by vůbec neměly být předmětem trestněprávní represe. Navíc napadené rozhodnutí nekriticky vychází z již de facto i de iure překonaného rozhodnutí opatrovnického soudu nereflektujícího zásadní změnu poměrů, nota bene rozhodnutí civilního. A to dále za situace, kdy toto rozhodnutí je též předmětem právě probíhajícího civilního řízení, kdy civilní soud je znalostí situace sto věc náležitě vyřešit, poměry účastníků správně upravit a uložená plnění také efektivně vymoci. Není zde tedy z více důvodů žádný prostor pro vměšování trestní represe.
9. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2024, č. j. 4 To 186/2023-430, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2023, č. j. 4 T 94/2023-383, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně, aby napadený rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2023, č. j. 4 T 94/2023-383, zrušil a zprostil jej obžaloby.
10. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 24. 6. 2024, sp. zn. 1 NZO 377/2024.
11. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, poukázal na to, že námitky vyjádřené v dovolání jsou obviněným uplatňovány již od samého počátku trestního řízení. Zabývaly se tak jimi nalézací i odvolací soud, kdy zejména soud odvolací se s výhradami obviněného řádně a náležitě vypořádal v bodech 10. až 15. odůvodnění napadeného rozhodnutí. K uvedenému výkladu není mnoho co dodat. Uvedl dále, že nelze přiznat opodstatněnost námitce obviněného týkající se odůvodnění Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2021, č. j. 49 Co 25/2021-314, neboť interpretace dovolatele byla odvolacím soudem zcela správně vyhodnocena jako zcela mylná, bez jakéhokoli významu pro rozhodné skutkové okolnosti. Obviněný nemůže sám revidovat platné rozhodnutí občanskoprávního soudu o stanovené výši výživného na nezletilé děti, nadto rozhodnutí, kterým soud již před lety schválil dohodu rodičů o výchově a výživě dětí, včetně výše výživného, dlužno dodat nikterak vysokého. Orgány činné v trestním řízení rozhodnutí občanskoprávního soudu o stanovení výše výživného hodnotí stejně jako jiné důkazy, a ačkoli jimi nejsou vázány, neznamená to, že z nich nemohou vycházet, zvláště pokud taková rozhodnutí zapadají do kontextu dalších, ve věci provedených důkazů. Pokud v projednávané věci trestní soudy vyšly z výše výživného, jež bylo určeno civilním rozhodnutím, konkrétně rozsudkem Městského soudu ze dne 30. 10. 2017, č. j. 127 Nc 33/2017-34, přitom za situace, kdy se potřeby obou dětí vzhledem k jejich dospívání zvyšují, rozhodně tím neučinily svá rozhodná skutková zjištění rozpornými s provedenými důkazy, ale naopak plně v souladu s jejich obsahem. Obviněný navíc vyslovil s výší výživného sám souhlas v uzavřené dohodě. Jeho povinnost i její výše mu tak byla velice dobře známa. Pokud však posílal matce dětí v nepravidelných splátkách výživné v podstatně nižších částkách, nelze v takovém přístupu shledávat snahu plnit vyživovací povinnost podle svých možností, nýbrž naopak nerespektování soudního rozhodnutí a spoléhání se na to, že mu takové počínání projde.
12. Za správné je podle státního zástupce nutno označit i závěry soudů ve vztahu k neakceptování příhodnosti použití zásady subsidiarity podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný měl povinnost k placení výživného podrobně stanovenu v civilním soudním rozhodnutí, dobrovolně ji však neplnil a osobě oprávněné (dítěti, resp. matce dítěte) nezbylo než přistoupit k vymáhání dané povinnosti. Jestliže obviněný ignoroval při skutkovém stavu zjištěném v předchozím řízení povinnosti uložené mu civilním soudním rozhodnutím po dobu dva a čtvrt roku (tedy po dobu mnohonásobně delší, než doba 4 měsíců, jak je stanoveno v § 196 odst. 1 tr. zákoníku), nemůže být pochyb o tom, že civilněprávní úprava již byla v jeho případě nepostačující.
13. Odkazuje-li pak obviněný na případné budoucí změny právní úpravy trestného činu zanedbání povinné výživy, státní zástupce poukázal na ustanovení § 2 tr. zákoníku s tím, že podle pozdějšího zákona se sice trestnost činu posuzuje tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější, podmínkou ovšem pochopitelně je, že se musí jednat o zákon účinný v době rozhodování, nikoli tedy zákon, jenž možná bude v budoucnu přijat v podobě, která dosud není přesně známa.
14. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Zároveň s tím navrhl, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
16. Dovolání proti usnesení Krajskému soudu v Brně ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 186/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným K. H., vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
19. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně podané odvolání obviněného projednal, a z jeho podnětu rozhodl výše usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
20. V úvahu přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný H. poukazuje výslovně na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h).
21. Je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. vzájemně doplňují, resp. navazují na sebe, slouží však k nápravě jiných vad. Obviněný v rámci dovolání blíže nekonkretizuje, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje, tedy pod jaký z jím uplatněných dovolacích důvodů své námitky podřazuje. Úkolem Nejvyššího soudu přitom není rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný tyto skutečnosti přímo uvedl. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
22. Je na místě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádal soud odvolací.
23. To se týká zejména námitky, že otázka výživného je v současné době projednávána u nalézacího soudu v opatrovnickém řízení vedeném pod sp. zn. 127 P 51/2018, a tedy by neměla být duplicitně řešena v řízení trestním, neboť je tím způsobena „zjevná dvojkolejnost“ řízení, kdy má za to, že mělo být vyčkáno rozhodnutí v opatrovnickém řízení.
24. Odvolací soud se k této námitce vyjádřil zejména v bodech 11. a 13. odůvodnění napadeného usnesení, kdy poukázal na to, že otázka výše výživného se posuzuje v rámci trestního řízení samostatně jako tzv. předběžná otázka ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. Ačkoli má Nejvyšší soud k tomu, jakým způsobem byla nalézacím, a potažmo odvolacím soudem předběžná otázka posouzena, určité výhrady, jak bude rozvedeno dále, zcela se ztotožňuje s tím, že je v pravomoci trestního soudu otázku výživného posoudit samostatně, resp. nezávisle na tom, jak bylo o této otázce rozhodnuto v občanskoprávním řízení. Přestože se obě řízení týkají otázky výživného, jejich cíl je zcela odlišný. Zatímco občanskoprávní řízení upravuje otázku výživného coby zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného, vycházejíc z existence rodinně právního nebo obdobného poměru, hlavním účelem a smyslem postihu pachatele v rámci trestního řízení pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 je přimět povinnou osobu, aby tuto zákonnou povinnost plnila. Prostřednictvím trestněprávních předpisů je tak chráněn nárok na výživu, který vyplývá ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“) nebo jiného zákona stanovícího vyživovací povinnost (např. zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
27. Obviněný nevznesl námitky existence tzv. opomenutých důkazů či procesní nepoužitelnosti provedených důkazů, nicméně je přesvědčen, že v projednávané věci je dán zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, a to zejména ve vztahu k závěru soudů, že bylo zcela v jeho silách platit výživné ve výši, která mu byla stanovena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 127 Nc 33/2017.
28. Předně je třeba uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
29. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
30. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
31. Přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo byť i z nedbalosti neplní svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce.
32. Objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních OZ nebo zákona o registrovaném partnerství. Toto ustanovení se totiž vztahuje pouze na takovou vyživovací povinnost, která vychází z existence rodinného nebo obdobného poměru a plyne přímo z výše citovaných zákonů, musí tedy jít o zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného, jak již uvedeno v bodě 24. tohoto usnesení. Podle § 910 odst. 1 OZ mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost. Povinnost rodičů vyživovat své děti tak vyplývá přímo ze zákona. Výživným pro dítě je pak míněno uspokojování všech životních potřeb pro jeho všestranný rozvoj po stránce fyzické a duševní, může být plněno zásadně poskytováním pravidelně se opětujících peněžních dávek, může však spočívat i v poskytování určitých naturálních plnění (např. bydlení) a zejména také v zabezpečování osobní péče o osobu oprávněnou a o společnou domácnost. Je zřejmé, že výživným se míní zajištění celé škály potřeb dítěte tak, aby byly pokryty všechny tyto potřeby spojené s jeho řádným vývojem nejen zdravotním, ale i sociálním, výchovným a kulturním.
33. Podle § 913 odst. 1 OZ jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Obecně platí, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má přitom právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (§ 915 odst. 1 OZ). Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se tak rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Z hlediska trestní odpovědnosti je přitom nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí.
34. Po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti, tj. k naplnění jeho znaků postačí nedbalost. Podle rozhodnutí soudu prvního stupně obviněný uvedený přečin spáchal z nedbalosti tím, že neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného po delší dobu.
35. Dále je možno uvést, že rozsah vyživovací povinnosti, tedy zda byl obviněný schopen v rozhodné době plnit svoji vyživovací povinnost a v jaké výši, soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.). Právě zjištění, zda pachatel, který neplnil svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného, byl v rozhodné době schopen výživné plnit, je totiž jedním ze základních předpokladů trestní odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 81/1955 a 33/1960 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1192/2017). Soud přitom může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím, neboť orgány činné v trestním řízení nejsou vázány pravomocným rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení, kterým byla obviněnému stanovena vyživovací povinnost v konkrétní výši (srov. rozhodnutí publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 67/2017). Soud v trestním řízení proto může dospět i k jinému závěru než soudy v občanskoprávním řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 7 Tdo 859/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1157/2023). Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného soud zkoumá i to, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika (§ 913 odst. 2 OZ) (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1992 Sb. rozh. tr.).
36. Ze skutkové věty rozsudku se podává, že obviněnému bylo uloženo rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2017, č. j. 127 Nc 33/2017-34, poukázat měsíčně k rukám matky I. H. výživné na nezletilého syna AAAAA ve výši 4.000 Kč a na nezletilou dceru BBBBB ve výši 3.000 Kč. V době od dubna 2021 do 7. 7. 2023 však této povinnosti nedostál, když v měsících duben až říjen 2021 poukázal sedmkrát částku 4.000 Kč, tedy celkem 28.000 Kč, v měsících únor 2022 až březen 2023 čtrnáctkrát částku 1.500 Kč, tedy 21.000 Kč, v dubnu 2023 částku 3.000 Kč, v květnu a červnu 2023 dvakrát částku 1.500 Kč, tedy 3.000 Kč, tedy celkem zaplatil 55.000 Kč, přičemž v době od října 2021 do června 2022 jeho vyživovací povinnost k synovi AAAAA netrvala, neboť tohoto měl ve své péči, neuhradil však výživné na nezletilou dceru, takže matce dětí za předmětné období na výživném dluží částku 97.000 Kč.
37. Nejvyšší soud nijak nerozporuje závěry nalézacího, a potažmo odvolacího soudu stran povinnosti otce k výživě jeho nezletilých dětí, neboť taková povinnost je zcela samozřejmá, nerozporuje ani skutečnost, že výživné stanovené rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2017, č. j. 127 Nc 33/2017-34, již neodpovídá reálným potřebám obou dětí, kterým bylo v době rozhodování opatrovnického soudu sedm a čtyři roky, zatímco v rozhodném období se již jednalo o děti ve věku jedenáct a osm let, resp. třináct a jedenáct let. Rovněž je zcela zjevné, že částka 1.500 Kč na dvě nezletilé děti je částkou v podstatě zanedbatelnou ve srovnání s potřebami, které děti mají. Nejvyšší soud se však neztotožňuje s tím, jakým způsobem byla soudy vyhodnocena předběžná otázka ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. stran rozsahu vyživovací povinnosti, tedy toho, zda byl obviněný schopen v rozhodné době plnit svoji vyživovací povinnost v soudem stanovené výši.
38. Stran dovolacích důvodů se jedná o nesprávnou aplikaci jiného hmotněprávního předpisu, konkrétně pak ustanovení § 913 a násl. OZ, tedy o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nalézací soud v rámci odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „dospěl k závěru, že bylo v rozhodném období v silách obžalovaného, aby si zajistil takový příjem, z kterého by byl schopen svou vyživovací povinnost na obě děti řádně plnit tak, jak byla soudem stanovena“ (bod 30. odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se s postupem nalézacího soudu ztotožnil, přičemž na rozdíl od soudu nalézacího výslovně zmínil posouzení možností a schopností obviněného plnit zákonnou povinnost vyživovat a zaopatřovat jiného jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr.
ř. Uvedl, že „v daném případě je evidentní, že nalézací soud vycházel z rozsudku Městského soudu v Brně, tak jak je specifikován ve výrokové části napadeného rozsudku“ (bod 11. odůvodnění usnesení). Vzhledem k obhajobě obviněného spočívající v tvrzení, že u něho došlo k výraznému poklesu jeho výdělků, které dosahují pouze zlomku výdělků, kterých dosahoval v době vydání rozsudku Městského soudu v Brně, a rovněž jeho odkaz na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2021, č. j. 49 Co 25/2021-314 (č. l.
79–80 spisu), jímž byl poučen o povinnosti „do doby rozhodnutí soudu platit alespoň takovou maximální částku, kterou mu jeho stávající poměry umožňují“, závěry soudů neobstojí.
39. Odvolací soud se námitce obviněného, že se pouze řídil poučením odvolacího soudu v rámci opatrovnického řízení, zabýval v bodě 12. odůvodnění svého usnesení, kdy uvedl, že interpretace obviněného, že si sám může rozhodnout o výši výživného a platit podle svého uvážení, je mylná. Se závěrem, že svévolné snížení výživného ze strany povinného je bez dalšího nepřípustné, se lze v obecné rovině ztotožnit. Nicméně poučení, které se obviněnému v rámci občanskoprávního rozhodnutí dostalo, nelze opomenout.
Odpovídá postupu, který je v rámci občanskoprávních sporů běžný. Není možno přehlédnout, že obviněný podal návrh na snížení výživného, a to právě s ohledem na skutečnost, že u něho došlo k výraznému poklesu příjmů a nebylo v jeho možnostech nadále platit výživné ve výši, která byla stanovena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2017, č. j. 127 Nc 33/2017-34. Tento jeho návrh byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2021, č. j. 127 P 51/2018-304, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 26.
2. 2021, sp. zn. 49 Co 25/2021, zamítnut. Nestalo se tak však z toho důvodu, že by návrh jako takový nebyl důvodný, to zkoumáno nebylo, ale z toho důvodu, že obviněný zvolil nesprávný procesní postup, neboť podal návrh na vydání předběžného opatření, jehož prostřednictvím nelze o snížení výživného žádat. Předběžným opatřením podle § 76 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu může být účastníkům uloženo zejména, aby platili výživné v nezbytné míře. Týká se to převážně situací, kdy zde neexistuje právní titul, který by povinného k placení výživného zavazoval, nebo povinný výživné jednoduše neplatí.
S ohledem na skutečnost, že o výživném na nezletilé děti obviněného bylo rozhodnuto již rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2017, č. j. 127 Nc 33/2017-34, nebyl důvod k tomu, aby soud řešil otázku výživného formou předběžného opatření. Dále soud uvedl, že výživné není možno snížit bez řádného zjištění, zda a jak se změnily poměry nejen otce, ale i matky a jak se změnily odůvodněné potřeby samotných nezletilých dětí. Skutečnosti obviněným tvrzené v rámci návrhu tak podle soudu bude muset obviněný prokázat v řízení o snížení výživného.
Do té doby je na něm, „aby nebezpečí postihu za neplacení výživného sám eliminoval tím, že bude na výživu nezletilých do doby rozhodnutí soudu platit alespoň takovou maximální částku, kterou mu jeho stávající poměry umožňují.“ Obviněný se odvolává na uvedenou pasáž s tím, že od právní moci citovaného usnesení platil výživné na obě děti ve výši, kterou mu jeho situace dovolovala. Nejvyšší soud uzavírá, že v nyní projednávané věci soudy pochybily, pokud bez dalšího uvedenou argumentaci obviněného smetly ze stolu, tedy, aniž by se zabývaly tím, zda obviněným odvedené platby na výživném opravdu odpovídaly v uvedeném období jeho vyživovacím možnostem.
Rozhodně nelze mít za to, že by obviněný uvedenou pasáž zcela nesprávně interpretoval.
Jak uvedeno výše, soudy v trestním řízení možnosti a schopnosti obviněného plnit zákonnou povinnost vyživovat a zaopatřovat jiného posuzují samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. Měly se tedy vypořádat s tím, jak obviněný vyživovací povinnost s ohledem na své možnosti a schopnosti plnil, resp. zda jím odvedené částky odpovídají tomu, co měl nalézací soud v občanskoprávním řízení na mysli, tedy, zda se tak dělo v maximální možné výši, kterou mu jeho stávající poměry umožňovaly. Pokud tomu tak nebylo, bylo třeba posoudit, jaká byla podle soudu ona maximální míra. V projednávané věci však soudy v podstatě posuzovaly pouze to, zda obviněný mohl plnit vyživovací povinnost ke svým nezletilým dětem ve výši stanovené v pravomocném rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2017, č. j. 127 Nc 33/2017-34, a dospěly k závěru, že ano.
40. Jak uvedeno výše v bodě 33. tohoto usnesení, pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (§ 913 odst. 1 OZ). Rovněž je třeba zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Je třeba zohlednit i tom, v jaké míře povinný o oprávněného osobně pečuje, případně o společnou domácnost (§ 913 odst. 2 OZ). Jedná se o vyjádření tzv. potenciality příjmu.
41. Z rozhodnutí nalézacího soudu, aprobovaném soudem odvolacím se podává, že svůj závěr, že obviněný byl schopen plnit vyživovací povinnost na obě děti v rozsahu stanoveném rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2017, č. j. 127 Nc 33/2017-34, založil na tom, že obviněný je vysokoškolsky vzdělaný muž ve věku 44 let a z pohledu soudu je tak objektivně schopen si zajistit vyšší příjem (body 28. a 29. odůvodnění rozsudku). Takové posouzení předběžné otázky je však zcela nedostačující. „Soud shledal, že bylo v možnostech a schopnostech obžalovaného i s přihlédnutím k jeho dosaženému vzdělání i k jeho majetkovým i výdělkovým poměrům zajistit plnění vyživovací povinnosti na obě děti částkou ve výši 7.000 Kč měsíčně tak, jak to bylo soudem původně stanoveno“ (bod 30. odůvodnění rozsudku). Nalézací soud sice provedl řadu důkazů, ať už se jednalo o výslechy obviněného a matky dětí I. H., spisové materiály opatrovnického soudu, či doklady o platbách výživného, na potřeby dětí a další náklady, ale z odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá, na podkladě, jakých konkrétních skutečností a důkazů dospěl k závěru, že otec měl majetkové a výdělkové poměry a pracovní možnosti, aby plnil vyživovací povinnost v souladu s rozhodnutím opatrovnického soudu. V tomto směru je třeba uvést, že Nejvyšší soud nezpochybňuje, že samotná skutečnost, že u obviněného došlo k výraznému poklesu výdělku, nemůže sama o sobě vést k závěru o beztrestnosti jeho jednání. Je tomu tak proto, že je povinností obviněného vyvinout veškeré úsilí k tomu, aby svoji vyživovací povinnost plnil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1525/2015). Otázkou nicméně je konkrétní výše výživného v předmětném období.
42. V dané věci není pochyb o tom, že obviněný neplnil jemu uloženou vyživovací povinnost v rozsahu stanoveném rozhodnutím soudu v rámci občanskoprávního řízení. Na posouzení je, zda toto bylo v jeho možnostech, resp. jaká byla konkrétní maximální možná výše výživného v předmětném období. Podle nalézacího soudu bylo prokázáno, že v roce 2023 došlo k poklesu výdělku obviněného na částku 23.000 Kč. Odkazuje dále na obsah spisového materiálu, kde jsou doloženy příjmy obviněného v rozhodném období, a tedy i průměrná výše čistého měsíčního příjmu.
Tyto však nijak blíže nezmiňuje a nereflektuje, namísto toho zmiňuje prosinec roku 2019, tedy období o dva roky předcházející rozhodnému období, kdy měl obviněný příjem ve výši 273.641 Kč, a to v té souvislosti, že výživné mohlo být stanoveno výše, než nakonec bylo. Taková skutečnost je však irelevantní. Stěžejní je situace obviněného v rozhodném období, přičemž nebyl dostatečně odůvodněn závěr, že příjmy obviněného byly v rozhodném období dostatečné, aby byl i nadále schopen plnit vyživovací povinnost k nezletilým dětem v soudem stanovené výši.
V tomto směru chybí jakékoli úvahy soudu týkající se nejen konkrétních příjmů, kdy pouhý odkaz na spisový materiál je zcela nedostačující, ale rovněž nákladů obviněného a jejich opodstatněnosti. Chybí rovněž bližší informace o jeho majetkových poměrech, např. co se týká nemovitostí, úspor, spoření a dalších možností pasivního příjmu. Přestože nalézací soud uvedl, že pro odůvodnění rozsudku vybral jen ty nejpodstatnější informace, tyto informace zde absentují. Nalézací soud rovněž uvedl, že „pokud obžalovaný argumentuje tzv. chudými roky ve výzkumu, tak takto skutečně nemůže argumentovat ve vztahu k nezletilým dětem, které vzešly z jeho manželství“ (bod 30.
odůvodnění rozsudku). Takovému závěru lze v morální rovině přisvědčit, nicméně realitou zůstává, že u povinného může bez jeho zavinění dojít k výraznému poklesu příjmů, což je skutečnost, kterou je třeba blíže zkoumat. Ostatně pokles příjmů povinného je nejčastějším důvodem pro podání návrhu na snížení výživného, institutu, který je v rámci opatrovnického řízení zřízen právě pro takové případy. Pokud obviněný doložil výrazný pokles příjmů, k němuž došlo bez jeho zavinění z důvodu ukončení dlouholetého grantem zastřešeného výzkumu, pak se jedná o skutečnost, kterou je nutno vzít v potaz.
Nalézací soud nijak blíže neodůvodnil, na podkladě jakých závěrů má za to, že obviněný neudělal dost pro to, aby si zajistil vyšší příjem. Obviněný vypověděl, že se o přivýdělek v rámci své specializace zajímal, ale s ohledem na specifikum jeho odborného zaměření jsou takové možnosti velmi omezené. Sama skutečnost, že obviněný je vysokoškolsky vzdělán a má rovněž doktorský titul, nemůže být bez dalšího chápána tak, že může zaměstnání lehce změnit a nastoupit na místo jiné, lépe placené. Je třeba zkoumat, zda zde taková možnost skutečně existuje a zda je výhodnější.
A to alespoň v obecné rovině. Zde je potřeba zdůraznit, že z pohledu § 2 odst. 5 tr.
ř., tedy povinnosti zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, mělo být soudem prvního stupně ohledně výše vyživovací povinnosti alespoň zjišťováno, jaké jiné pracovní pozice mohl obviněný s ohledem na svou specializaci v předmětném období vykonávat, resp. zda nějaké takové pracovní pozice byly k dispozici a jaký by mohl obviněný vůbec dosahovat průměrný příjem. V tomto směru ovšem soud prvního stupně žádné dokazování neprováděl (např. zprávou úřadu práce či zprávou samotného zaměstnavatele – VUT v Brně), a nenapravil to ani soud odvolací.
43. S ohledem na uvedené proto považuje Nejvyšší soud uplatněnou dovolací argumentaci za částečně důvodnou.
44. Nad rámec uvedeného možno zmínit, že nalézací soud rovněž věnoval značnou pozornost rodinným vztahům obviněného, kdy dospěl ke zcela zjevně správnému závěru, že vztahy obviněného a I. H., matky dětí, jsou značně konfliktní. V rámci odůvodnění rozsudku rovněž uvedl, že jednání obviněného vůči matce i dětem je přezíravé a ve vztahu k nezletilému synovi AAAAA manipulativní (bod 23. odůvodnění rozsudku), kdy obviněný rovněž preferuje syna na úkor dcery (bod 30. odůvodnění rozsudku). K uvedenému je možno pouze na okraj uvést, že situace v rodině obviněného není zcela jistě jednoduchá, vztahy mezi rodiči je možno označit za velmi vyhrocené, nicméně z podkladů, které si nechal Nejvyšší soud zaslat od opatrovnického soudu, zejména se jedná o zatím nepravomocné rozhodnutí Městského soudu v Brně ve věci péče, výživného, výkonu rozhodnutí a neshody rodičů v rámci opatrovnického spisu sp. zn. 127 P 51/2018, se podává, že obviněný o své děti jeví zájem a má zájem se podílet na jejich výchově, kdy došlo ke svěření nezletilého syna AAAAA do jeho výhradní péče, nicméně se tak stalo výhradně z důvodu, že to přispěje k uklidnění vztahů v rodině a ke stabilizaci nezletilého AAAAA, který o takové uspořádání sám projevil zájem, přičemž nezletilá BBBBB zůstala ve výhradní péči matky I. H.
IV.
45. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné, a ze shora stručně rozvedených důvodů proto z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 186/2023, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 4 T 94/2023. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
46. Věc se tak vrací do stadia řízení před nalézacím soudem. V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Zejména je třeba řádně zjistit majetkové a výdělkové možnosti obviněného, reálnou možnost zajistit si vyšší příjmy, a to včetně uplatnění na trhu práce, a postavit mimo veškerou pochybnost, že byl v rozhodném období schopen plnit vyživovací povinnost ke svým nezletilým dětem a v jakém rozsahu. Přitom je nutno postupovat v souladu s právem na spravedlivý proces a dodržet základní zásady trestního řízení včetně zásady in dubio pro reo. Protože bylo napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku podaného dovolání ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
47. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu