3 Tdo 640/2016-21
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. 5. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které
podal obviněný M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2016,
č. j. 4 To 26/2016-239, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Prostějově pod sp. zn. 11 T 1/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. 12. 2015, č. j. 11 T
1/2015-217, byl obviněný M. S. uznán vinným v bodě ad 1/ výroku o vině zvlášť
závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém
základě, že „dne 5. 8. 2015 kolem 18.40 hodin v P. na ulici V., společně s N. H. a S. H., cíleně oslovil M. Š., a požadoval po něm cigarety, marihuanu a
posléze peníze, přičemž sebral poškozenému Š. skateboard a začal se na něm
provokativně projíždět, a prohlašoval, že pokud nedostane peníze, obere ho o
všechno, načež poškozený reagoval sdělením, že peníze nemá, protože používá
platební kartu; na základě této informace obžalovaný spolu s bratry H. vyvíjel
na poškozeného Š. nátlak, aby ho přiměl vybrat peníze z bankomatu, kdy ho
obžalovaný S. zastrašoval tím, že zvyšoval hlas a prohlašoval, že mu dochází
trpělivost, hrozil, že pokud mu poškozený nevyhoví, tak mu sebere všechny
cennosti, které má u sebe, zejména mobilní telefon, zlatý řetízek, hodinky,
zlatý náramek, a že ho i zbije, což bratři H. doplňovali sdělením, že S. je
agresivní a již byl ve vězení; všechny tyto informace u poškozeného vyvolaly
intenzivní obavu o svoje zdraví, takže nepřetržitě sledován obžalovaným S. a
bratry H. šel do budovy ČSOB na ulici D., kde z bankomatu pod dohledem
obviněného S. vybral 3.000 Kč, které mu vydal“, a v bodě ad 2/ výroku o vině
přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jehož se
podle tzv. skutkové věty dopustil tím, že „ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu
v Prostějově ze dne 31. 7. 2015, č. j. 2 Tm 11/2011-154, odsouzen pro zvlášť
závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a provinění krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody
v trvání 42 měsíců, který vykonal 22. 5. 2015, přesto dne 27. 9. 2015 ve
večerních hodinách v P. na náměstí S. cíleně oslovil P. H., se záměrem sebrat
mu pánské horské jízdní kolo zn. Rockmachine, které poškozený vedl za řídítka,
a neodbytně se dožadoval jeho zapůjčení s ujištěním, že se na kole jen projede
a vrátí ho; když mu nakonec P. H. kolo půjčil, využil vhodné příležitosti a
ujel, čímž majiteli jízdního kola S. H., způsobil škodu 5.800 Kč, přičemž kolo
bylo následně vráceno“. Za tuto trestnou činnost a dále za sbíhající se přečin
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán
vinným trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 9. 2015, č. j. 13 T 135/2015-62, který nabyl právní moci dne 8. 10. 2015, byl obviněný podle §
173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti osmi měsíců, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud současně zrušil výrok o trestu
ze shora citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 9. 2015, č. j.
13 T 135/2015-62, jakož i všechna další rozhodnutí na tento
výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena
povinnost zaplatit poškozenému M. Š., bytem J. Š., P., na náhradě škody částku
3.000 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho neprospěch také
státní zástupce odvolání. Obviněný jím napadl výrok o vině zvlášť závažným
zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (bod ad 1/) a výrok o trestu.
Státní zástupce je zaměřil výhradně do výroku o uloženém trestu, který
považoval za nepřiměřeně mírný. Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně o
těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 9. 2. 2016, č.
j. 4 To 26/2016-239, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený
rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté
obviněnému za trestnou činnost, kterou byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního
stupně, a sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr.
zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v
Prostějově ze dne 10. 9. 2015, č. j. 13 T 135/2015-62, uložil podle § 173 odst.
1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí
svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku opět zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku
současně zrušil výrok o trestu ze shora citovaného trestního příkazu Okresního
soudu v Prostějově, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání obviněného pak samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9. 2. 2016 (§ 139 odst.
1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v obviněným napadeném nezrušeném výroku
o vině právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/
tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. S.
následně dovolání, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel)
namítl, že skutkem popsaným v bodě ad 1) výroku o vině z rozsudku soudu prvního
stupně nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu
loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že poškozeného fyzicky
nenapadl a ani jinak nenarušil jeho osobní sféru. Inkriminovaný výběr finanční
hotovosti z bankomatu ČSOB uskutečnil poškozený na základě vlastního, zcela
svobodného rozhodnutí. Poté spolu jednali o zapůjčení peněžní částky ve výši
3.000 Kč. Dovolatel připustil, že peníze od poškozeného převzal a slíbil mu, že
je v dohodnutém termínu vrátí, což následně neučinil. Na určené místo se ve
sjednanou dobu nedostavil a peníze poškozenému nevrátil, neboť je nemajetný.
Tím se však s ohledem na výši způsobené škody (méně než 5.000 Kč) dopustil
maximálně přestupkového jednání podvodného charakteru, když od počátku věděl,
že na vrácení půjčky nebude mít finanční prostředky. Poškozený pak mohl svůj
nárok na náhradu škody uplatnit v občanskoprávním řízení, kde by byl nepochybně
úspěšný. Dovolatel má za to, že soudy vůči němu v daném případě uplatnily
trestní odpovědnost v rozporu s principem ultima ratio. Zároveň překročily meze
procesní zásady volného hodnocení důkazů a svá rozhodnutí založily ve vysoké
míře na nepodložených skutkových závěrech. V důsledku toho stíhaný skutek
posoudily zcela nesprávně též po stránce hmotněprávní, což mělo zásadní vliv i
na povahu a výši následně uloženého trestu.
Z těchto důvodů obviněný závěrem dovolání alternativně navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v
Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově a poté aby buď
podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Prostějově přikázal věc k novému
projednání anebo ve věci rozhodl rozsudkem sám za podmínek § 265m tr. ř.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně v rámci
řízení podle § 265h tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci,
jemuž byl doručen dne 27. 4. 2016. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 4.
5. 2016 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila,
že oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. nevyužije a k dovolání se věcně
vyjadřovat nebude. Omezila se pouze na souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci
rozhodl v neveřejném zasedání, a to i za podmínek předpokládaných v ustanovení
§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že
vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak
vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro
projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Obviněný M. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho
bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d
odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné
věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal,
že dovolání je přípustné jednak podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.,
neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně
rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněnému nově uložen trest, a současně
podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť v rámci tohoto rozhodnutí byl
zároveň samostatným výrokem zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání)
obviněného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění
podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §
265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento zákonný
důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva; nikoli tedy v porušení procesních předpisů. S poukazem na
uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav
věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen
pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly
správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho
odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před
soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo
obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právní
kvalifikace skutku, popsaného v bodě ad 1) výroku o vině z rozsudku soudu
prvního stupně, jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku, a to jak z hlediska naplnění zákonných znaků dané skutkové podstaty
trestného činu, tak ve světle principu použití trestního práva jako krajního
prostředku pouze v případech, kdy již nepostačí k ochraně oprávněných zájmů
fyzických a právnických osob užití nástrojů jiných právních odvětví (ultima
ratio), ovšem tuto obecně hmotněprávní argumentaci opřel výhradně o výtky
zaměřené vůči způsobu hodnocení ve věci provedeného dokazování. Svůj mimořádný
opravný prostředek de facto založil výlučně na zpochybnění soudy učiněných
skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom - při prosazování vlastní verze
skutkového děje - namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávné právní kvalifikaci jeho
jednání (skutku). Podaným mimořádným opravným prostředkem se tak primárně
domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci,
tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr.
ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně
vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a
restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především
ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces;
tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost
pravomocného rozhodnutí. Tyto vady spočívají např. v opomenutí důkazu soudem
nebo v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy
dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního
soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též
usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem
dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí
vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají
žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou
dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávaném případě však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu
předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i
ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté
přesvědčivě zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k
projednávané trestné činnosti popsané pod bodem ad 1) výroku o vině za
prokázané a proč odmítl alternativu skutkového děje předkládanou obviněným,
podle níž poškozeného k výběru peněz z bankomatu žádným způsobem - tedy ani
pohrůžkou násilí - nenutil a posléze si je od něho po vzájemné domluvě
vypůjčil, byť pod falešným (podvodným) příslibem jejich vrácení (viz část na
str. 7/8 písemného vyhotovení rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého
přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní)
argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým
zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s
požadavky zákona dostatečně odůvodnil (viz příslušná pasáž na str. 4 napadeného
rozsudku). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě
skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by
rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.
Pouze jako obiter dictum je vhodné doplnit, že soudy obou stupňů dovodily v
cíleném a koordinovaném úmyslném jednání dovolatele a bratrů H. vůči
poškozenému M. Š. naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu
loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku správně a na jejich právní úvahy lze v
daném směru plně odkázat. Užitá právní kvalifikace obstojí také z pohledu
zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Závěr o tom, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být
považován za trestný, totiž přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech,
kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani
nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Zjištěné jednání dovolatele se však svou povahou z běžného rámce standardních
přestupkových deliktů vymklo do té míry výrazně, že užití trestního práva jako
prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.
Dovolací přezkum nemohla založit ani námitka obviněného vůči nepřiměřené
přísnosti (tvrdosti) uloženého trestu. Nejvyšší soud již v minulosti judikoval,
že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze - pokud jde o výrok
o trestu - relevantně uplatnit pouze tehdy, kdy je v jeho rámci namítáno
nesprávné právní posouzení ve vztahu k některým hmotněprávním podmínkám při
ukládání trestu. Jeho prostřednictvím tak lze vytýkat pochybení soudu v právním
závěru o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro uložení úhrnného nebo
souhrnného trestu podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku, resp. 43 odst. 2 tr.
zákoníku, popř. společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 45
odst. 1 tr. zákoníku. Vady soudního rozhodnutí spočívající v uložení
nepřiměřeně přísného nebo mírného trestu naopak v dovolání nelze úspěšně
namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
(k těmto otázkám srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002,
sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R
22/2003). Dovolatel by pak nemohl výrok o trestu úspěšně napadnout ani
prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož
prostřednictvím lze vytýkat taxativně vymezené vady výroku o trestu a který je
naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolateli byl souhrnný trest důvodně
ukládán podle ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku a byl tak ohrožen trestem
odnětí svobody v rozmezí od dvou do deseti let. Jestliže mu odvolací soud
uložil tento trest ve výměře šesti let, navíc jako souhrnný za celkem tři
sbíhající se trestné činy, jednalo se o zákonný postih, jak pokud jde o druh,
tak i výměru.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř.
mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují
právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce
mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků
ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva
stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro
přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence
dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná
povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve
věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr.
ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §
265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně
uplatněných dovolacích námitek odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném
ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o
důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné
ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např.
rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a
III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4,
III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci
obviněného M. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho
odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba
souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 5. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu