3 Tdo 642/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. června 2010 v neveřejném zasedání
o dovolání, které podal obviněný Ing. D. B., proti rozsudku Krajského soudu v
Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 20. 1. 2010, č. j. 42 To 183/2009-180, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou
pod sp. zn. 2 T 42/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 1. 6. 2009, č. j. 2 T
42/2009-141, byl obviněný Ing. D. B. uznán vinným pokusem trestného činu
ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 trestního zákona (zák. č.
140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém
základě, že dne 17. 9. 2008 v době kolem 18.05 hod. před budovou Střediska
ekologické výchovy na ul. O. ve V. M., okr. Ž. n. S., se svým bratrem P. B.,
vyhrožovali fyzickým napadením svému strýci P. B., který si jejich počínání
zadokumentoval digitálním fotoaparátem zn. Sony, který měl u sebe, a snažil se
utéci, přičemž ho Ing. D. B. dohonil a pěstmi ho bil do oblasti hlavy, kterou
si P. B. chránil rukama, následně ho srazil na zem, vzal mu jeho fotoaparát zn.
Sony DSC-P52, a když si jej dával do kapsy, poškozený P. B. z místa utekl,
přičemž napadením utrpěl pohmoždění levého očního bulbu a odřeninu malíčku
pravé ruky a odcizením fotoaparátu škodu ve výši nejméně 1.500,- Kč.
Za to byl obviněný podle § 221 odst. 1 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve
výměře 15.000,- Kč. Pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené
lhůtě vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou
měsíců. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost
zaplatit poškozenému P. B. na náhradě škody částku ve výši 1.500,- Kč. Se
zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř.
odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněného a státního zástupce Okresního státního zastupitelství
ve Žďáru nad Sázavou, který je podal v neprospěch obviněného do výroku o vině a
trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě,
rozsudkem ze dne 20. 1. 2010, č. j. 42 To 183/2009-180, jímž z podnětu odvolání
státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř.
zrušil a za podmínek § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že
obviněného na témže skutkovém základě jako soud prvního stupně uznal vinným
trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení ho
odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Za použití § 58 odst. 1 tr.
zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil na
zkušební dobu v trvání dvou let. O uplatněném nároku na náhradu škody
poškozeným P. B. odvolací soud rozhodl shodnými výroky jako soud prvního
stupně. Odvolání obviněného pak podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20. 1. 2010 (§ 139 odst. 1
písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. D. B.
následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodní části odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel
zrekapituloval dosavadní průběh řízení včetně rozhodnutí soudů obou stupňů v
dané trestní věci. Zároveň obšírně rozebral důkazy, z nichž soudy vycházely při
hmotně právním posouzení jeho jednání (skutku), a vyjádřil přesvědčení, že na
jejich podkladě nebylo možno dovodit závěr, že spáchal skutek, který mu byl
kladen za vinu. V souladu se svou dosavadní obhajobou zdůraznil, že se jednání
popsaného v tzv. skutkové větě výroku odvolacího soudu nedopustil, neboť
poškozeného v inkriminovaný den vůbec nepotkal, fyzicky ho nenapadl a především
mu nic neodcizil. Jestliže ho soudy uznaly vinným „pouze a jedině na základě
osamoceně stojící výpovědi poškozeného“, pak podle názoru dovolatele zcela
zřetelným a závažným způsobem porušily jeho ústavní právo na spravedlivý proces
a zásadu presumpce neviny zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, protože o jeho vině rozhodly jednak v rozporu s
principem „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“ a jednak na základě vadně
zjištěného skutkového stavu věci. Skutková zjištění soudů přitom podle
dovolatele byla v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů ve smyslu
aktuální judikatury Ústavního soudu.
S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky napadené usnesení/ Pozn.: správně však „rozsudek“ Krajského
soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 42 To 183/2009,
podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř.
vrátil věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství
České republiky, které jej obdrželo dne 24. 5. 2010. K dnešnímu dni však
dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému
dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala zájem využít svého práva
vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření
nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného
k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného
dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí
by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný Ing. D. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst.
2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého
stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti
rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z
hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř., jak na to ve svém vyjádření správně poukázala vyjadřující se
státní zástupkyně. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku
odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím
je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod
nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to,
že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých
hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil na
tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil.
Soudům obou stupňů vytknul zejména to, že chybný závěr o jeho vině stíhaným
skutkem založily na osamoceně stojící, údajně zcela nepravdivé svědecké
výpovědi poškozeného P. B. a na důkazech, které vzhledem ke svému obsahu
nemohly s ohledem na zásady trestního řízení upravené v § 2 odst. 5 a odst. 6
tr. ř. k jeho odsouzení postačovat. Dovolatel především namítl, že soudy v jeho
případě porušily zásadu in dubio pro reo, když při jím konstatovaných
pochybnostech a navíc po dokazování provedeném podle něj v nedostatečném
rozsahu a kvalitě neakceptovaly jeho obhajobu, přičemž v jeho neprospěch
vycházely ze skutkových zjištění, která zjevně neodpovídala skutečnosti. S
existencí shora namítaných pochybení pak ve smyslu uplatněného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení
stíhaného skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným
mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy
zjištěného skutkového stavu věci a prosazení vlastní skutkové verze, podle
které se inkriminovaného jednání nedopustil, tzn. že dovolání ve skutečnosti
uplatnil výlučně na procesním (§ 2 odst. 2, odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli
hmotně právním základě. Jeho námitky proto uplatněnému dovolacímu důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud si je vědom dovolatelem zmiňované judikatury Ústavního soudu, kdy
Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (srov. např. nálezy ve věcech sp.
zn. ÚS I. 4/04, zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III.
ÚS 3136/09) opakovaně vyslovil, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř.
jsou v dovolacím řízení Nejvyšším soudem někdy vykládány příliš restriktivně a
že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s
ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní
závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými
zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). Takový rozpor je dán
zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí
vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně
nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování či jsou
dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované věci se však soud prvního stupně ve svém rozsudku provedenými
důkazy náležitě zabýval a zároveň v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř.
vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů.
Zároveň dostatečně vyložil a odůvodnil, proč považoval výpověď poškozeného za
věrohodnou a naopak obhajobu obviněného (dovolatele) za vyvrácenou (viz zejména
str. 3, 4 rozsudku). Odvolací soud pak v rámci provedeného přezkumu (§ 254
odst. 1 tr. ř.) při svém rozhodování na skutkový stav věci zjištěný soudem
prvního stupně navázal a své závěry, resp. důvody, pro které shledal rozsudek
soudu prvního stupně co do skutkových závěrů správným, rovněž v souladu s
ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnil (viz str. 2
usnesení). Ve svém rozsudku zároveň vysvětlil (viz str. 5), jaké skutečnosti
jej vedly k závěru, že násilí vykonané obviněným (dovolatelem) nesměřovalo jen
proti tělesné integritě poškozeného, ale v jeho závěrečné fázi bylo též
prostředkem ke zmocnění se cizí věci (zde digitálního fotoaparátu, na který si
předtím poškozený zadokumentoval výhrůžné počínání obviněného a jeho bratra).
Proto odvolání státního zástupce vyhověl a obviněného (dovolatele) nově uznal
vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
K námitkám dovolatele stran nedostatečného rozsahu dokazování Nejvyšší soud
pouze jako obiter dictum dodává, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř.
zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání
určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů.
Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a
nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k
obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran
na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými). Shromážděné důkazy pak hodnotí
podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování přitom
spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je
zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,
který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu,
jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro
zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je
však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento
požadavek napadené rozhodnutí odvolacího soudu splňuje.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř.
mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují
právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce
mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků
ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva
stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro
přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence
dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná
povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve
věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah
konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v
příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání
opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné
ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně
např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02
a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4,
III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve
věci obviněného Ing. D. B. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho
odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler