3 Tdo 644/2021-5339
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o
dovoláních, která podali obvinění J. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, P. O.,
nar. XY v XY, trvale bytem XY, a M. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 6 To 78/2020,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 39 T 1/2019 takto:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných
J. S. a P. O. odmítají.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného
M. J. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 39 T
1/2019, byli obvinění J. S., P. O. a M. J. uznáni vinnými ze spáchání zločinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm.
a), odst. 3 trestního zákoníku. Za to byl každý z obviněných podle § 240 odst.
3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro
jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazeni do
věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3
trestního zákoníku byl každému obviněnému uložen peněžitý trest ve výši sto
denních sazeb, kdy jedna sazba činí 1.000 Kč, tedy peněžitý trest v celkové
výši 100.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku byl u všech obviněných
pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven
náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1
trestního zákoníku byl každému obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v
obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Tímtéž rozsudkem bylo
rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. M. Š. Podle § 228 odst. 1 trestního
řádu byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit České
republice, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště
Brno I., se sídlem Příkop 25, Brno 604 23, IČ: 720 80 043, majetkovou škodu ve
výši 1.093.243,20 Kč.
2. O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém
stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 6 To
78/2020, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu napadený rozsudek z
podnětu odvolání všech obviněných zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259
odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinným ze spáchání
zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2
písm. a), c) trestního zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.). Za to
každého z obviněných podle § 240 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k trestu
odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm.
a) trestního zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1
trestního zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku každému obviněnému
uložil peněžitý trest ve výši sto denních sazeb, kdy jedna sazba činí 1.000 Kč,
tedy peněžitý trest v celkové výši 100.000 Kč. Podle § 73 odst. 1 trestního
zákoníku každému obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních
společnostech a družstvech na dobu pěti let. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o
vině a trestu obviněného P. M. Š. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu všem
obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice,
zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I.,
se sídlem Příkop 25, Brno 604 23, IČ: 720 80 043, majetkovou škodu ve výši
1.093.243,20 Kč.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními
obvinění J. S., P. O. a M. J.
4. Obviněný J. S. v dovolání uplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) trestního řádu. Obviněný zdůraznil, že z obviněných znal pouze pana O. a
společnost N., byla v té době v registru ekonomických subjektů označena jako
spolehlivý plátce, stejně jako společnost T. Podle obviněného jsou rozhodnutí
nalézacího i odvolacího soudu založena na nesprávném zjištění skutkových
okolností. Obviněný namítl, že po celou dobu trestního řízení mu nebylo
umožněno konfrontovat zboží, které podle vyjádření soudu leží ve skladu Policie
České republiky a neztotožňuje se ani s tvrzením soudu, že zajištěné tkaniny
byly prakticky neobchodovatelné či bezcenné a též se neztotožňuje s tvrzením
soudu stran nízké obchodní hodnoty kosmetických tužek. Obviněný se domnívá, že
došlo k odepření jeho práva na spravedlivý proces, když soudy neprovedly jím
navržené důkazy. Nesouhlasí ani se způsobem hodnocení důkazů.
5. Obviněný J. S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 6 To 78/2020,
zrušil.
6. Obviněný P. O. uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu. Podle obviněného nebyla jeho vina prokázána, resp. nebylo
prokázáno, že by byl vůbec spáchán trestný čin. Konstrukce soudů, že šlo o
pouhé předstírané obchody, nemůže podle obviněného obstát, jelikož tužky prodal
i odběrateli, který do řetězce společností nepatřil. Navíc obchod s tužkami byl
předmětem daňové kontroly společnosti B. – T. a finanční úřad neshledal žádný
problém. Zboží reálně existuje, bylo reálně předáváno, probíhaly platby a vše
bylo řádně evidováno v účetnictví. Obviněný nesouhlasí s tím, že by předmětné
zboží bylo nadhodnoceno. V řízení nebylo nijak prokázáno, že by kosmetické
tužky byly bezcenné, přičemž návrh obhajoby na vyhotovení znaleckého posudku
byl soudem zamítnut. V případě látek byl znalecký posudek sice vyhotoven, ale
není zřejmé, zda se týkal stejného zboží, se kterým obviněný obchodoval. Látky
totiž byly policejním orgánem zajištěny až po téměř třech letech od daných
obchodů. Znalec navíc ohodnotil zboží, které bylo znehodnoceno nevhodným
skladováním. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu se obviněný trestné
činnosti nemohl dopustit, jelikož neměl a nemohl mít informaci o tom, že zboží
mělo být následně vyvezeno mimo Českou republiku.
7. Obviněný P. O. proto navrhl, aby byl rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 10. 2. 2021, č. j. 6 To 78/2020-5181, zrušen a věc vrácena k
dalšímu řízení.
8. Obviněný M. J. uplatnil rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu. Obviněný má za to, že odvolací soud selhal ve své roli
a pečlivě nezkoumal, zda nalézací soud skutečně postupoval při hodnocení důkazů
v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu. Taktéž se odvolací soud řádně
nevypořádal s námitkami obviněného. Závěr soudů, že cena kosmetických tužek
byla nadhodnocena, podle obviněného nevyplývá z provedených důkazů. Za absurdní
považuje obviněný úvahy soudů o vyplacení nadměrného odpočtu, jelikož takový
nárok v rámci předmětných transakcí nevznikl. Podle názoru obviněného stěžejní
skutková zjištění nemají dostačující obsahovou vazbu na provedené důkazy nebo
jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Jde
o námitku extrémního skutkového rozporu. Obviněný dále namítl, že rozsudkem
odvolacího soudu byl porušen § 264 odst. 2 trestního řádu, a to ve výroku,
kterým mu byl uložen peněžitý trest. Odvolací soud totiž svým postupem
neupravil denní sazby tak, aby nedošlo ke zhoršení trestu v neprospěch
obviněného oproti rozsudku nalézací soudu a případný náhradní trest odnětí
svobody nepřevýšil náhradní trest uložený rozsudkem nalézacího soudu. Zatímco
náhradní trest z rozsudku nalézacího soudu činil šest měsíců, při stanovení
peněžitého trestu v rozsahu sta denních sazeb odvolacím soudem by za současné
právní úpravy přepočet neuhrazeného peněžitého trestu na trest nepodmíněný
došlo k nařízení výkonu trestu ve výměře dvě stě dní. Odvolací soud tím podle
obviněného porušil zásadu zákazu reformace in peius. Při stanovení druhu a
výměry trestů pak odvolací soud nepřihlédl ke všem podstatným okolnostem
souvisejícím s jeho stanovením.
9. Obviněný M. J. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
trestního řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 2.
2021, č. j. 6 To 78/2020-5181, v celém rozsahu a aby současně zrušil všechna
další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a aby Nejvyšší
soud podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal, aby
předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 trestního řádu před
rozhodnutím o mimořádném opravném prostředku přerušil výkon trestu odnětí
svobody, který byl obviněnému uložen a který v současné době vykonává ve
Věznici XY.
10. Opis dovolání obviněných byl předsedou senátu soudu prvního stupně
za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu
státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství
k dovoláním obviněných uvedla, že obvinění v zásadě opakují jejich dosavadní
obhajobu, především odvolání, jehož obsah prakticky zcela reprodukují. Obvinění
zřetelně směřují ke zpochybnění skutečného stavu věci, k nastolení odlišných
skutkových závěrů, než které jsou zakotveny ve výroku o vině, a tímto způsobem
se pokouší dosáhnout odlišného právního posouzení skutku. Jedinou novou
námitkou J. S. oproti odvolání je to, že se obviněný neztotožňuje s tvrzením
soudu stran nízké hodnoty kosmetických tužek. Nicméně i tuto otázku oba soudy
vyřešily tak, že skutečnou cenu obchodovaného zboží není třeba zkoumat. Ať již
byla hodnota tohoto zboží jakákoli, podstatou této trestní věci je, že jde o
evidentně předstíranou obchodní činnost, konkrétně nákupy a prodej zboží. Za
relevantní nepovažuje státní zástupkyně ani námitky neprovedení navrhovaných
důkazů, jelikož nalézací i odvolací soud podrobně vysvětlily, proč došlo k
odmítnutí návrhů. K námitce obviněného P. O., že nadhodnocení zboží nebylo
prokázáno, státní zástupkyně uvedla, že vykazované zboží jednoznačně
neodpovídalo deklarovaným vlastnostem a samotná existence zboží byla dána
toliko s cílem získání neoprávněné daňové výhody a nikoli za účelem obchodní
činnosti za účelem zisku. Argumenty obviněného týkající se absence subjektivní
stránky a vlastností zboží zadrženého ve skladu v XY již byly uplatněny v rámci
řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s těmito námitkami podrobně
zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. K námitce obviněného M. J.
ohledně porušení zákazu reformace in peius státní zástupkyně uvedla, že v
případě, kdy obviněný M. J. peněžitý trest vykoná (zaplatí), nedojde v žádném
případě ke zhoršení jeho situace, neboť výše peněžitého trestu je v obou
rozsudcích stejná. Pokud obviněný peněžitý trest nezaplatí, došlo by k přepočtu
a nařízení výkonu trestu ve výměře dvou set dní, což skutečně mírně převyšuje
náhradní trest uložený soudem prvního stupně. V tomto případě by obviněný
vykonal trest odnětí svobody ve výměře čtyř let plus dvě stě dní, což není
vyšší výměra trestu než šest let s náhradním trestem šest měsíců. Podle názoru
státní zástupkyně tedy v odvolacím řízení nedošlo ke zvýšení výměry trestu
obviněného a zásada zákazu reformace in peius nebyla porušena.
11. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud takto podaná
dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r
odst. 1 písm. a) trestního řádu, jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst.
1 písm. e) trestního řádu odmítl.
12. Obvinění J. S., P. O. a M. J. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b)
trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v
zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu),
prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně
splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1
trestního řádu.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal,
zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2
písm. a) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého
stupně, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
14. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b
trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které
obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu, na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má
zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
16. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru
vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na
právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti
skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán
extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a
provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS
4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy,
jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci
příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah
provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem
dokazování.
17. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci
ani Krajského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s
provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech.
Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125
odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po
provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním
soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících
důkazů, vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných a vysvětlil, proč
nevyhověl návrhům na doplnění dokazování. Sám analyzoval důkazní situaci a
přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné
pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci
zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné
soudní libovůle.
18. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu proto nemohla nenaplnit dovolací argumentace obviněných, jež byla založena
na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou
stupňů. Přitom právě proti skutkovým zjištěním, která se stala základem
rozhodnutí o vině obviněných, směřovaly veškeré námitky obviněných J. S. a P. O., a také podstatná část námitek obviněného M. J. Takové námitky obviněných
nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažili jejich prostřednictvím
prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by
byly odlišné skutkové závěry. Navíc se jednalo prakticky o doslovné opakování
námitek, které obvinění uplatnili již v rámci řádného opravného prostředku a se
kterými se zevrubně a přiléhavě vypořádal ve svém rozhodnutí odvolací soud. Podstata trestné činnosti obviněných spočívala v tom, že se v úmyslu zkrátit
daň z přidané hodnoty zapojili do uměle vytvořeného řetězce obchodních
společností, v rámci něhož předstírali nákupy a navazující prodeje zboží, které
bylo deklarováno jako stanová tkanina, PVC fólie a kosmetické tužky s výrazně
nadhodnocenou cenou, jež vzhledem ke svým vlastnostem nebylo reálně použitelné
k účelu, za jakým byly vedeny obchodní aktivity, přičemž jediným cílem formálně
vykazovaných obchodních transakcí bylo neoprávněné uplatnění nároku na odpočet
daně z přidané hodnoty s tím, že první společnosti v řetězci (N. a T.) daň
neodvedou a poslední české společnosti (A. a D.) uplatní nárok na odpočet daně
na vstupu a dále budou deklarovat vyvezení zboží do jiného členského státu
Evropské unie – Slovenské republiky a dále pak Rumunska a Spojených Arabských
Emirátů. Z hlediska subjektivní stránky jsou rozhodná zjištění soudů, že na
samém počátku obchodního řetězce figurovaly nejednoznačné společnosti, následně
docházelo k provádění obchodů obviněnými ve velmi rychlém sledu, aniž by měli
jakékoliv zkušenosti s prodávaným zbožím, a aniž by zde byl smluvní rámec
obchodů. Nebylo zřejmé, komu a v jakém rozsahu bude zboží prodáváno a jak s ním
bude nakládáno. Obchody byly v řádech milionů korun a obvinění do transakcí
nevkládali vlastní peníze. Samotné převody finančních prostředků byly na
počátku deklarovány převážně jako hotovostní, postupně přibývalo elektronických
plateb s tím, že tyto byly obratem vybírány z účtů a vyváděny z daného
obchodního řetězce. Jednotlivé obviněné nadto pojily předchozí, mnohdy
přátelské vztahy. Všichni obvinění věděli, že vystupují v rámci řetězce
subjektů sloužícího k daňovému podvodu. Lze souhlasit také se závěrem
odvolacího soudu, že zkoumání skutečné hodnoty převáženého zboží nemá pro
právní posouzení skutku význam. Jak již bylo uvedeno, podstatou trestné
činnosti bylo předstírání nákupů a navazujících prodejů, kdy převážené zboží
neodpovídalo charakteristikám zboží uvedeným v obchodních dokladech. Látky byly
zbožím odpadním, nevyužitelným nejen k deklarovanému, ale vzhledem ke svému
stáří a dlouhodobému skladování ani k jinému účelu.
Stejně tak kosmetické tužky
bez příslušné dokumentace a balené hromadně v krabicích byly zbožím
neprodejným. Transakce od samého počátku nesloužily k nákupu zboží, ale k
vytvoření fiktivního obchodního řetězce. Napadená rozhodnutí rozhodně netrpí
vadami, které by mohly odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do jejich
skutkového základu.
19. Deklarovanému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu odpovídala pouze námitka obviněného M. J., podle které odvolací
soud porušil zásadu zákazu reformace in peius (§ 259 odst. 4 trestního řádu) a
obviněnému uložil ve svém důsledku přísnější peněžitý trest, přestože nedošlo
ke změně počtu ani výše denních sazeb, a tedy ani celkové výměry peněžitého
trestu. Nalézací soud obviněnému podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku ve znění
účinném do 30. 9. 2020 stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve
stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Odvolací soud v důsledku změny trestního zákoníku náhradní trest neukládal.
Podle § 69 odst. 2 trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 soud v
případě nezaplacení přemění peněžitý trest tak, že každá zcela nezaplacená
částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny trestu odnětí
svobody. Podle obviněného by tedy mohlo dojít k přeměně peněžitého trestu v
trest odnětí svobody ve výměře až dvě stě dní, což je více, než činil náhradní
trest odnětí svobody uložený nalézacím soudem.
20. Námitce obviněného, že tímto postupem došlo k porušení zákazu
reformace in peius, nelze ovšem přisvědčit.
21. V případě peněžitého trestu je ukládána prioritně sankce postihující
majetek obviněného. K přeměně peněžitého trestu nebo jeho zbytku v trest odnětí
svobody (§ 69 odst. 2 trestního zákoníku) přistoupí soud až tehdy, když ze
strany obviněného nedojde ve stanovené lhůtě k zaplacení peněžitého trestu (a
to z důvodů vyloženě na straně obviněného). Ovšem i v takové situaci obviněný
může kdykoli výkon trestu odnětí svobody, na který byl přeměněn peněžitý trest
nebo jeho zbytek, odvrátit, zaplatí-li uložený peněžitý trest (§ 344 odst. 2
trestního řádu). V případě, že by ex post došlo k takové změně poměrů na straně
obviněného, že by to jinak vylučovalo uložení peněžitého trestu (srov. § 68
odst. 6 trestního zákoníku), lze od výkonu peněžitého trestu nebo jeho zbytku
upustit (§ 342a odst. 1 trestního řádu). Proto nelze případný trest odnětí
svobody přeměněný z peněžitého trestu považovat za navýšení hlavního trestu
odnětí svobody a tedy za porušení zásady zákazu reformace in peius (přiměřeně
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 8 Tdo 97/2012).
22. Nehledě na uvedené je třeba zdůraznit, že zákaz reformationis in
peius se nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek, tedy na
rozhodnutí. Postavení obviněného je třeba hodnotit v celém rozsahu rozsudku a
jeho následků. Z hlediska projednávané věci je třeba uvedenou otázku posuzovat
v kontextu celého výroku o trestu a zkoumat, zda, v jakém směru a v jaké míře
bylo změněno celkové postavení obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 10. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1221/2017).
23. Rozhodnutím odvolacího soudu zjevně nedošlo ke zhoršení celkového
postavení obviněného. Nalézací soud uznal obviněného vinným ze spáchání zvlášť
závažného zločinu, zatímco odvolací soud ze spáchání zločinu. Trest odnětí
svobody uložil nalézací soud v trvání šesti let, odvolací soud v délce čtyř
let. I v případě, že by obviněný peněžitý trest nezaplatil, činila by celková
délka přeměněného trestu odnětí svobody spolu s délkou hlavního trestu odnětí
svobody podstatně kratší dobu trvání (čtyři roky a dvě stě dní), než jak
vyplývalo z rozhodnutí nalézacího soudu (šest let a šest měsíců). Přehlédnout
nelze ani to, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo ke zmírnění podmínek pro
zahlazení odsouzení. Podmínka doby nepřetržitého vedení řádného života po
výkonu nebo prominutí trestu anebo po promlčení jeho výkonu se u hlavního
trestu odnětí svobody snížila z deseti let [§ 105 odst. 1 písm. b) trestního
zákoníku] na pět let [§ 105 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku]. Lepšího
postavení se obviněnému dostalo také z hlediska fikce neodsouzení v případě
výkonu odvolacím soudem uloženého peněžitého trestu (srov. § 69 odst. 3
trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020), když podle rozhodnutí
nalézacího soudu by se na obviněného vztahovaly podmínky podle § 105 odst. 1
písm. e) trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020.
24. Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání
odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.
Poněvadž ve věci obviněných J. S. a P. O. dospěl k závěru, že dovolání nebyla
podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm.
b) trestního řádu o jejich odmítnutí. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné
dovolací námitky obviněného M. J. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud
jím podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako
zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo
o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu
zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu