USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný A. D. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2025, č. j. 67 To 39/2025-377, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 54/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. D. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „obvodní soud“) ze dne 17. 12. 2024, č. j. 46 T 54/2024-334, byl obviněný A. D. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že (převzato z výroku o vině a zestručněno) v přesně nezjištěné době nejméně od února 2023 do 2. 8. 2023 v Praze XY odcizil ze skladu prodejny společnosti R. Š. a spol., spol. s r.o., IČ: XY, kde byl zaměstnán, celkem 71 kusů nových jízdních kol ve výroku rozsudku vyjmenovaných značek a typů, která byla majetkem poškozené společnosti, a to tak, že jako zaměstnanec na pozici mechanika využil přístupu k nově naskladněným jízdním kolům, která byla v demontovaném stavu zabalena v krabicích, a tato v průběhu pracovní doby bez vědomí a souhlasu oprávněné osoby postupně odnášel do zavazadlového prostoru žluté služební dodávky přistavené u nakládací rampy ke skladu a určené k odvozu krabic s odpadem, a po skončení pracovní doby, kdy se v areálu poškozené společnosti již nikdo nenacházel, vždy přenesl kartonové krabice s jízdními koly do zavazadlového prostoru svého osobního motorového vozidla, kterým na místo přijel, a následně s cílem s nimi disponovat z místa odjel, čímž poškozené společnosti způsobil celkovou škodu ve výši 1 362 989,80 Kč.
2. Za to byl podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 3 roků. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu soud zároveň uložil povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit společnosti R. Š. a spol., spol. s r.o., na náhradě škody částku 1 326 222,50 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla uvedená společnost výrokem podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Následná odvolání obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2025, č. j. 67 To 39/2025-377, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný A. D. dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) a „l)“ tr. ř.
5. V jeho odůvodnění namítl, že ačkoli je odsuzující rozsudek založen na naprosto nedostačujících důkazech pro vyslovení jeho viny, městský soud jej paušálně aproboval jako správný a konkrétními výhradami obhajoby se nezabýval. Tím porušil ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. Dovolatel trvá na tom, že obvodní soud dospěl ke skutkovým zjištěním, která jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Videozáznam ze dne 1. 8. 2023, na kterém je zachycen při nakládání čtyř kartonových krabic do dodávky, neprokazuje, že v nich byla uložena jízdní kola, a už vůbec ne, že šlo o majetek poškozené společnosti. Záznam samotný kromě toho vykazuje i časové nesrovnalosti, s nimiž se žádný z orgánů činných v trestním řízení nevypořádal. Poškozená společnost neprokázala své vlastnictví k údajně odcizeným jízdním kolům, když jej doložila pouze dodacími listy vyhotovenými až ex post. Tyto dokumenty přitom postrádají formální náležitosti, neobsahují ani výrobní čísla jednotlivých bicyklů a nejsou nikým podepsány. Soud druhého stupně na specifické výhrady obhajoby k jejich povaze a důkazní síle reagoval jen prostým odkazem na „seznam odcizených jízdních kol“ s tím, že tento je autentický. Neřešil argument týkající se jeho jednostrannosti a nevyjádřil se ani k námitce absence příslušných účetních dokladů. Bez dalšího tak fakticky akceptoval nepodložené tvrzení poškozené společnosti, přestože mělo přímý dopad na správné stanovení výše způsobené škody a tím i právní kvalifikaci skutku. Pokud by se totiž ukázalo, že poškozená společnost své vlastnictví k ukradeným kolům v celkové hodnotě převyšující 1 milion Kč není schopna spolehlivě doložit, mohla by škoda způsobená trestným činem klesnout pod zmíněnou hranici, což by pak nutně muselo vést k mírnějšímu právnímu posouzení žalovaného jednání.
6. V dosud provedených důkazech nemá podle dovolatele oporu ani závěr, že ke krádežím docházelo již od února 2023. Dále zdůraznil, že při domovní prohlídce u něj nebylo nalezeno žádné z odcizených jízdních kol a stejně tak nebylo prokázáno, že by měl jakýkoli kontakt s internetovými platformami Bazoš a Market Place. Ani to však soudy nijak neřešily. Odmítly i předložené důkazy, podle nichž byla dovolateli část mzdy vyplácena v hotovosti „mimo oficiální výplatní pásku“ a jimiž vysvětloval zvýšené vklady na své účty. Orgány činné v trestním řízení záměrně přecházely skutečnost, že poškozená společnost částečně funguje na principu „šedé ekonomiky“. Dovolatel také doložil, že podniká jako OSVČ a z této činnosti má řádně evidovaný příjem. Odvolací soud se jeho tvrzením o existenci uvedených důkazů a jejich svévolném nepřipuštění či nezaložení do spisu vůbec nezabýval. Oba soudy tak v podstatě odmítly možnost verifikovat jeho alternativní vysvětlení jedné z hlavních indicií, která měla svědčit proti němu. Tím zatížily řízení vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech.
7. Obviněný také znovu připomněl, že dosud žil řádným životem, nikdy dříve nebyl trestán a v práci byl považován za nejsvědomitějšího mechanika s vysoce vyvinutým smyslem pro zodpovědnost. To však ani jeden ze soudů při úvahách o jeho vině nezohlednil. Nezabývaly se vůbec možností, že schodek na jízdních kolech mohl vzniknout tím, že je odcizil někdo ze sedmnácti dalších zaměstnanců. Jestliže soudy neprověřily i jiné v úvahu přicházející verze skutkového děje, nesplnily povinnost objasnit skutkový stav v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 5 tr. ř. a naopak porušily zásadu in dubio pro reo.
8. Dovolatel shrnul, že zejména usnesení odvolacího soudu, který se transparentně nevypořádal s jeho konkrétními námitkami, je nepřezkoumatelné, a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. předně odmítl názor obviněného, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů, která
se stala podkladem pro právní posouzení skutku, a provedenými důkazy je dán extrémní rozpor. V opozici s ním konstatoval, že soudy v dané věci zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Provedené důkazy zároveň pečlivě hodnotily, přihlížeje ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, tj. zcela v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy svým postupem nezaložily.
Napadená meritorní rozhodnutí nevykazují ani vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obsahově relevantní námitky k tomuto dovolacímu důvodu podání obviněného ani neobsahuje, když nedostatek subjektu a subjektivní stránky trestného činu krádeže reklamuje s tím, že opět rozporuje finální skutkové závěry a nabízí možnost, že jízdní kola odcizil jiný zaměstnanec. Tou se přitom nižší soudy zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí vysvětlily, proč ji vyloučily.
Dovolateli lze podle státního zástupce přisvědčit jen v tom, že provedené důkazy jsou povětšinou nepřímého charakteru. Souhlasit s ním ovšem již nelze v tvrzení, že na jejich základě není možné bez pochybností rozhodnout o meritu věci. Verze, že se krádeží mohl dopustit někdo jiný ze zaměstnanců, není podporována žádnými zjištěními. Dostačujícím způsobem byla vyřešena i otázka vlastnictví jízdních kol, a to doklady předloženými poškozenou společností. Namítané nejednoznačné určení počátku páchání trestné činnosti nemá z pohledu právní kvalifikace a ukládání trestu v této věci žádný význam.
10. Závěrem státní zástupce konstatoval, že argumenty obviněného obsahově nenaplňují žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ vydání jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
11. Na toto vyjádření odpověděl obviněný prostřednictvím svého obhájce písemnou replikou, v níž státnímu zástupci vytkl, že jeho relevantní námitky jen v obecné poloze bagatelizoval, aniž by se přesvědčivě vypořádal s jejich obsahem. Zdůraznil, že dovolání nebylo koncipováno jako pouhý nesouhlas se skutkovými zjištěními, ale jeho podstatou byly výhrady proti zcela nedostatečnému odůvodnění usnesení městského soudu, který se nijak nezabýval jeho konkrétními výtkami směřujícími proti svévolnému hodnocení důkazů soudem prvního stupně a proti porušení zásady in dubio pro reo. Trvá na tom, že opravný prostředek podal důvodně.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
13. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
14. Pokud obhajoba mimo jiné použila odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., dopustila se tím formální nepřesnosti, když v plné míře nereflektovala podstatnou změnu v katalogu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. a jejich systematickém řazení, kterou s účinností od 1. 1. 2022 přinesla novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb. Jestliže je namítáno, že městský soud zamítl odvolání obviněného, přestože již v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání „v podobě opomenutých důkazů a nepřezkoumatelnosti“, odpovídá taková argumentace ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v aktuálním znění, a nikoli § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jehož prostřednictvím lze „nově“ namítat, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
15. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě tkví v tom, že v řádném opravném řízení bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože již v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V nynější trestní věci přitom obviněný tvrdí, že odsuzující rozsudek obvodního soudu a jemu předcházející řízení byly zatíženy vadami zakládajícími existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
16. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
18. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek posoudil Nejvyšší soud jednotlivé námitky obviněného a dospěl k závěru, že je pod uplatněné dovolací důvody podřadit nelze.
19. Jestliže obviněný namítá, že soudy dospěly ke skutkovým závěrům, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi dokonce ve zjevném rozporu, pak podle názoru dovolacího senátu toto své tvrzení nepodporuje žádným kvalifikovaným argumentem. Fakticky totiž neuvádí jediný příklad, kdy konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti jeho skutečnému vyznění. Svou rétorikou prosazuje pouze vlastní pohled na význam a vypovídací hodnotu jednotlivých důkazů, který je poplatný jeho vrstevnaté popěrné obhajobě uplatňované již v dřívějších fázích trestního řízení, podle níž (lapidárně řečeno) jako dlouholetý vzorný a poctivý pracovník neodcizil svému zaměstnavateli jediné kolo a nyní je nespravedlivě pohnán k odpovědnosti za výrazný schodek na skladovaném zboží, který úmyslně či z nedbalosti způsobili jiní zaměstnanci poškozené společnosti.
20. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že existenci „extrémního nesouladu“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Právě tak přitom postupuje obviněný, který nižším soudům v zásadě vytýká to, že neupřednostnily jím nabízené alternativní verze skutkového děje a neakceptovaly jeho mnohdy až kuriózní vysvětlení, zatímco důkazy, které jeho obhajobu zpochybňují, neupozadily či nejlépe zcela neignorovaly.
Sám přitom vychází z jejich účelové selekce a tendenční interpretace. Každý z nepřímých důkazů, které podle odůvodněného názoru soudu prvního stupně tvoří ucelený řetězec svědčící o jeho vině, hodnotí naopak přísně izolovaně a ze svého pohledu, snaží se jej devalvovat a s touto eliminační taktikou pak přesvědčit dovolací soud o tom, že jeho odsouzení je popřením ústavněprávního principu presumpce neviny.
21. Namítá tak například, že kamerový záznam ze dne 1. 8. 2023 vizuálně nepotvrzuje, že v kartonových krabicích, které vynáší ze skladu a obezřetně nakládá do přistavené firemní dodávky (aby si pro ně později po zavírací době a beze svědků přijel svým osobním motorovým vozidlem), jsou uložena dosud nesestavená jízdní kola a nikoli jen kartonový odpad, který si měl připravit na malování. Usvědčující výpověď M. L., jenž potvrdil, že s ním obviněný na jaře roku 2023 čile obchodoval právě s novými jízdními koly, pak jednoduše neguje s tím, že dotyčnému nikdy žádné neprodal.
Pokud se měl v hlavním líčení vyjádřit k tomu, za co mu tedy svědek ve dvou případech poslal přímo na jeho bankovní účet částky ve výši 19 000 Kč a 12 500 Kč, reagoval na tento logicky se nabízející dotaz soudu „tajuplnou“ odpovědí, že to byly peníze spojené s něčím jiným a dále se k tomu nebude vyjadřovat. Četné oboustranné telefonické kontakty se svědkem v kritickém období, které ustaly prakticky ve stejný den, kdy byl ohledně ztrát bicyklů konfrontován svědkem Š. a byl s ním ihned ukončen pracovní poměr, pak vysvětlil tím, že svědek ho měl po dobu zhruba půl roku soustavně „otravovat“ s žádostmi o rady ohledně kol.
Při své dovolací argumentaci pak již zásadní svědectví M. L. zcela opomíjí a nijak se k němu nevrací. Pokud měl vysvětlit, jak je možné, že se v rozhodném období zhruba 6 měsíců na jeho bankovních účtech objevily v hotovostních vkladech peněžní prostředky v objemu převyšujícím pololetní součet jeho mezd o více než půl milionu korun (!), vyrukoval s ničím nepodloženým tvrzením, že byl ve skutečnosti za svou práci ve firmě stejně jako ostatní zaměstnanci odměňován dvoj až trojnásobně, než jak je uvedeno na výplatních páskách.
Obdobně „přesvědčivě“, tj. bez jakéhokoli hmatatelného podkladu, argumentoval také tím, že si kromě zaměstnání ve společnosti Š. a spol. po víkendech přivydělával jako OSVČ, a to převážně stavebními a úklidovými pracemi, z nichž měl průměrný měsíční příjem zhruba 20 000 Kč. Inventurní seznamy odcizených kol zpochybňuje s tím, že pokud je orgánům činným v trestním řízení předložila poškozená společnost, tak nemusejí odpovídat realitě a z principu nemají žádnou důkazní hodnotu. Implicitně přitom naznačuje, že dodací listy mohly být záměrně vyhotoveny a upraveny tak, aby se na něm bývalý zaměstnavatel prostřednictvím uplatněného nároku na náhradu škody neoprávněně a bezdůvodně obohatil, resp. si tímto způsobem kompenzoval veškeré své ztráty na skladovaném zboží, které s údajnými krádežemi vůbec nemusely souviset [přičemž svým souvztažným kategorickým požadavkem na doložení nákupních dokladů ke všem postrádaným bicyklům předkládá jako reálnou ve skutečnosti jen těžko uvěřitelnou eventualitu, že svědek R.
Š. je snad natolik „hloupý“, že falešně nahlásil jako odcizená i taková kola (konkrétní značky a typy, resp. modely), která předtím jeho společnost vůbec nenakoupila]. V rozsudku vymezený počátek páchání trestné činnosti (který nadto není zvlášť významným údajem, resp.
okolností rozhodnou
pro právní posouzení skutku) konečně atakuje realitě odporujícím tvrzením, že jde o důkazně nepodloženou domněnku soudů, přičemž nebere v úvahu, že dané skutkové zjištění vychází nejen z výpovědi svědka L., ale především z prvních zaznamenaných nestandardních vkladů na jeho (dovolatelův) bankovní účet.
22. Výše parafrázovanou defenzivní strategii lze v podstatě charakterizovat jako určitý pokus o vzkříšení dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. Dovolatel patrně vychází z toho, že pokud se nepodaří exaktně a jednoznačně vyvrátit každé jeho nepodložené a neověřitelné tvrzení, tak musí být automaticky zproštěn obžaloby.
Zde je mu však třeba připomenout, že zmíněná zásada dokazování byla po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 nahrazena souslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o niž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelem poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo.
Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I – Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H.
BECK, Praha 2013, str. 34).
23. K podobné principiální nejistotě ovšem obvodní soud v nyní posuzované věci neměl žádný rozumný důvod. Disponoval naopak dostatkem důkazů, které podrobil kritickému hodnocení, při němž postupoval způsobem respektujícím požadavky zákona. V odsuzujícím rozsudku zároveň logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč měl konstantní popěrnou obhajobu obviněného za bezpečně vyvrácenou. Pokud za daných okolností neměl městský soud k jeho skutkovým závěrům později žádných výhrad, neznamená to, že rezignoval na svou přezkumnou povinnost, jak je mu nepřípadně vytýkáno. Takové selhání nelze spatřovat ani v tom, že odůvodnění napadeného usnesení vyznívá vskutku poněkud stroze. Zde je nutno podotknout, že obviněný svůj řádný opravný prostředek vystavěl prakticky na stejných tezích a námitkách, na kterých založil svoji procesní obranu již v hlavním líčení a na něž dostatečně reagoval právě soud prvního stupně. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, přitom nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně.
24. K výhradám obhajoby vůči (ne)úplnosti provedeného dokazování se patří v obecné poloze připomenout, že trestní řád striktně neurčuje, jakými důkazními prostředky a v jaké kvantitě je nutno objasňovat tu či onu významnou skutkovou okolnost. Je výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést (resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit) a s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci nepodstatný význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel v posuzované trestní věci naplněn jednoznačně byl.
25. Doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost o těchto důkazních návrzích rozhodnout a 3) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit, proč konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02).
26. Porušení některého z uvedených příkazů dovolatel nemůže nižším soudům s úspěchem vytýkat už proto, že žádný kvalifikovaný důkazní návrh, o němž by musely rozhodnout přímo při jednání a jeho případné zamítnutí adresně odůvodnit v písemném vyhotovení svých meritorních rozhodnutí, během hlavního líčení ani veřejného zasedání nevznesl. Dovolání lze v tomto ohledu vnímat spíše jako projev jeho obecné nespokojenosti s rozsahem dokazování v řešené věci, které ze svého subjektivního pohledu vnímá jako nedostačující. Ve svém dovolání nakonec ani netvrdí, že by určitý konkrétní podstatný důkaz v průběhu řízení navrhl a soudy jeho návrh nedůvodně zamítly nebo jej dokonce zcela ignorovaly (nerozhodly o něm vůbec). Omezuje se toliko na tvrzení typu „kritizoval jsem předložené dodací listy, poškozený neprokázal vlastnictví kol ani doložením vlastního účetnictví, absentuje vypořádání se s námitkou o nezaložení důkazů a nevyrovnání se s nimi“ apod. Takovéto „argumenty“ však svým charakterem žádný zákonný dovolací důvod nenaplňují.
27. Jestliže obviněný dále namítal i nesprávné právní posouzení skutku, učinil tak znovu způsobem, který je z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu, tentokrát podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jednoznačně irelevantní. Ve skutečnosti se totiž nezaměřil na případné pochybení soudu při aplikaci norem trestního zákoníku na zjištěný skutkový stav (popsaný ve výroku rozsudku a blíže rozvedený v jeho odůvodnění) nebo na vadné posouzení jiné okolnosti významné z pohledu hmotného práva. Nesouhlas s právní kvalifikací založil opět primárně na odmítnutí finálních skutkových závěrů soudů, v tomto případě k rozsahu své majetkové trestné činnosti, a až na tomto půdorysu tvrdí, že v jeho jednání absentuje (resp. nebyl prokázán) znak způsobení značné škody ve smyslu § 205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Opět tedy usiluje prvotně o revizi skutkových zjištění soudů ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na to se domáhá i pro něj příznivější změny v jejich právním posouzení.
28. Lze tedy shrnout, že obviněný A. D. formuloval ve svém mimořádném opravném prostředku námitky, které pod uplatněné důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. podřadit nelze. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
V. Způsob rozhodnutí
29. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 8. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek