obviněnými K. P., a R. H., proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 26. 1. 2012, č. j. 5 To 6/2012-525, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 8 T 154/2010,
Podle 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítají.
V rámci rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 10. 2011, č. j. 8 T
154/2010-487, v trestní věci obviněných R. H., R. K. a K. P. byli obvinění K. P. a R. H. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3
písm. a), b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „v úmyslu podvodně
vylákat od společnosti SGB Hünnebeck CZ, s. r. o., lešenářské prvky zn. Sprint
a tyto následně prodat,
obžalovaný R. K. odkoupil společnost Obchod 2000, s. r. o., se sídlem S., P. a
jako jednatel jménem této společnosti vystupoval, ačkoliv společnost fakticky
nevyvíjela žádnou činnost, a prostřednictvím této společnosti, jako její
jednatel, uzavřel ve dnech od 3. 12. 2007 do 4. 12. 2007 se společností SGB
Hünnebeck CZ, s. r. o., se sídlem B., P., smlouvu o zápůjčce lešení zn. Sprint
75 s příslušenstvím v hodnotě 1,249.297,- Kč, ačkoliv věděl, že zapůjčené
lešenářské prvky nebudou vráceny, neboť budou prodány dalšímu subjektu, lešení
za tímto účelem nechal dovézt do K., kde bylo následně prodáno společnosti
Kuman, s. r. o., v době od 30. 11. 2007 do 3. 1. 2008 za celkovou částku
943.324,- Kč, a takto jednal v rámci organizované skupiny společně s
obžalovanými R. H. a K. P.,
obžalovaný R. H. kontaktoval R. K. s tím, aby si zapůjčil lešení zn. Sprint 75
s příslušenstvím, které bude následně prodáno dalšímu subjektu, a získané
finanční prostředky si ponechají pro vlastní potřebu v rámci celé organizované
skupiny podle předem dohodnutých podílů s tím, že je zapotřebí zapůjčení lešení
realizovat pod hlavičkou společnosti Obchod 2000, s. r. o., přičemž za tímto
účelem vyhledal dodavatelskou společnost SGB Hünnebeck CZ, s. r. o., zajistil
reference pro dodavatelskou společnost, a to falešnou smlouvu o dílo ze dne 16. 11. 2007 s T. N. - T., deklarující provedení zakázky stavby na sídlišti S. v Č. T., k čemuž mělo být předmětné lešení zn. Sprint 75 použito, upřesňoval seznam
prvků celé sestavy předmětného lešení, zajistil finanční hotovost pro R. K. nutnou ke složení zálohy za zapůjčené lešení ve výši 150.000,- Kč, částečně
zajišťoval přepravu lešení a správnost a úplnost písemných materiálů nutných k
odběru a následnému prodeji předmětného lešení zn. Sprint 75 prostřednictvím
společnosti Obchod 2000, s. r. o., jejímž jménem jednal R. K., a na základě
bianco plné moci vystavené R. K. tuto předal K. P., aby mohl převzít za
společnost Obchod 2000, s. r. o., od jednatele společnosti Kuman, s. r. o., J. K. finanční hotovost za prodej lešenářských prvků zn. Sprint 75 v celkové výši
943.324,- Kč, a takto jednal v rámci organizované skupiny společně s
obžalovanými R. K. a K. P.,
obžalovaný K. P. uskutečnil prodej předmětného lešení zn. Sprint 75 s
příslušenstvím společnosti Kuman, s. r. o., kdy podrobnosti domlouval s R. H. a
vedoucím zásobování společnosti Kuman, s. r. o., J. P., při jednání na základě
bianco plné moci vystavené jednatelem společnosti Obchod 2000, s. r. o., R. K.,
vystupoval jako zástupce této společnosti a převzal od jednatele společnosti
Kuman, s. r.
o., finanční hotovost za prodej předmětného lešení zn. Sprint 75
ve výši 943.324,- Kč, tuto částku odevzdal R. H. za provizi 10.000,- Kč, a
takto jednal v rámci organizované skupiny společně s obžalovanými R. K. a R. H.,
přičemž zapůjčené lešení v hodnotě 1,249.297,- Kč bylo vráceno poškozené
společnosti SGB Hünnebeck CZ, s. r. o., se sídlem B., P., a společnosti Kuman
s. r. o., se sídlem R. A., K. – H., byla jednáním obžalovaných způsobena škoda
ve výši 943.324,- Kč“.
Za výše uvedenou trestnou činnost byl obviněný K. P. podle § 250 odst. 3 tr.
zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl
podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání dvou let. Obviněný R. H. byl podle § 250 odst. 3 tr.
zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl
podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr.
ř. byla poškozená společnost Kuman, s. r. o., K. – H., odkázána s nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Předmětný rozsudek napadli odvoláním jednak obvinění K. P. a R. H. a jednak
státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné, který je podal v
neprospěch obou obviněných do výroků o uložených trestech. Krajský soud v
Ostravě jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 26. 1. 2012, č. j. 5 To
6/2012-525, o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl tak, že podle § 258
odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního
zástupce zrušil ve výrocích o trestech u obou obviněných. Za podmínek podle §
259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného K. P. podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsoudil
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ho
podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Obviněného
R. H. podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 39a odst.
3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Odvolání obou obviněných zároveň
výrokem podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Rozsudek odvolacího soudu
nabyl právní moci dne 26. 1. 2012 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž
datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně
(§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění K. P. a R.
H. následně dovolání, která zároveň směřovala i proti výrokům o vině z rozsudku
soudu prvního stupně. Oba uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný K. P. (dále též „dovolatel“) v odůvodnění svého mimořádného opravného
prostředku namítl, že v trestním řízení došlo ve vztahu k jeho osobě k porušení
trestního zákona i trestního řádu. Připomněl genezi přípravného řízení od
vydání usnesení o zahájení jeho trestního stíhání s tím, že vše podstatné ke
své obhajobě uvedl již v podání vysvětlení dne 8. 2. 2008, které učinil na SKPV
K. Při tomto úkonu si dobře pamatoval veškeré podrobnosti inkriminované
obchodní transakce, protože se jednalo o kratší časový úsek, který od ní uběhl.
K výslechu byl policií předvolán až dne 19. 1. 2009, tedy více než jeden rok od
tohoto obchodního jednání, kdy se u něj začaly projevovat vážné zdravotní
potíže, v důsledku kterých si některé detaily věci již nepamatoval. Proto u
výslechu uvedl, že se plně odvolává na svou výpověď podanou formou vysvětlení.
V té vylíčil okolnosti, jež předcházely obchodnímu jednání s firmou Kuman, s.
r. o. Jednal vždy s R. H., který ho ujistil, že třetí osoba, která má zájem
prodat lešení zn. Sprint, je jejím vlastníkem, a k potvrzení této informace mu
předal plné moci, podle kterých byl oprávněn o prodeji tohoto lešení jednat.
Dovolatel tedy jednal v dobré víře, že jako zplnomocněná osoba jedná za
vlastníka. Poté, co obdržel od zástupce firmy Kuman hotovost představující
kupní cenu předmětu prodeje, předal ji R. H. Nebyl seznámen s okolnostmi
převozu lešení, jeho uskladněním ani se nezúčastnil žádných jiných jednání než
těch, ke kterým byl zmocněn. Měl přislíbenu určitou provizi za zprostředkování
prodeje, kterou nakonec od R. H. ani neobdržel. Na doklady stvrzující jeho
postavení zmocněnce odkázal již při podání vysvětlení a důvodně předpokládal,
že jeho nevina vyjde provedeným dokazováním najevo. Soudy obou stupňů však
vycházely pouze z výpovědi spoluobviněného R. K., který v průběhu řízení svá
tvrzení různě pozměňoval, a to již před policejním orgánem. Na straně jedné
uváděl, že byl sám uveden v omyl R. H., na straně druhé pak vypověděl, že již
od počátku věděl, že se chce podílet na podvodu a s tímto vědomím také k
jednání s firmou vlastnící lešení přistoupil. Dovolatel zdůraznil, že se nikdy
osobně s R. K. nesetkal ani si s ním netelefonoval a nebyli ani v písemném
styku. Nemohl tedy předvídat, jaké informace může spoluobviněný o tomto
obchodním případu uvádět a jak bude hodnocena jeho výpověď. Vlivem vážného
onemocnění střev se nemohl zúčastnit hlavního líčení, což dokládal lékařskou
zprávou. Pouze z tohoto důvodu využil svého práva nevypovídat. Přesto jeho
obhajoba předestřená v rámci podání vysvětlení nebyla žádným objektivním
důkazem vyvrácena, byť v hlavním líčení již nevypovídal. Stejně jako soud
prvního stupně pak výsledky dokazování jednostranně hodnotil i soud odvolací.
Oba soudy tak porušily právo dovolatele na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ve
smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
26. 1. 2012, sp. zn. 5 To 6/2012, a ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal
věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný R. H. (dále též „dovolatel“) namítl, že orgány činné v předmětné
trestní věci porušily zásadu oficiality a zásadu vyhledávací (§ 2 odst. 4,
odst. 5 tr. ř.), když neprovedly dokazování v takovém rozsahu, aby byl zjištěn
skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soudu prvního stupně
vytkl, že žádným způsobem nereagoval na tvrzení obviněného K., který v rámci
své výpovědi v hlavním líčení dne 20. 10. 2010 uvedl, že má svědka, který je
ochoten jít k soudu svědčit. Dále se spoluobviněný vyjádřil tak, že jím
podepsané papíry měl používat známý v P., čímž odůvodňoval zcela nedůvěryhodné
tvrzení, že dovolatel mu měl odcizit podepsané „bianco papíry“ z auta. Jeho
výpověď, navíc plná rozporů, na které dovolatel jednotlivě poukázal, však
nebyla v tomto směru ničím objektivizována. Orgány činné v trestním řízení a
zejména pak soud prvního stupně tyto rozpory neodstranily, ač tak podle § 2
odst. 5 tr. ř. učinit měly. V této souvislosti poukázal dovolatel na judikaturu
Ústavního soudu, podle níž volné hodnocení důkazů má ústavní limity a nemůže
být projevem nepřípustné libovůle. Připomněl, že v dané věci jde o situaci
„tvrzení proti tvrzení“, která vyžadovala zvýšené nároky na hodnocení důkazů.
Soudy však vycházely z tvrzení spoluobviněného, aniž by je verifikovaly dalšími
důkazy, které by obhajobu dovolatele bez pochybností vyvracely.
Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a podle § 265k
odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2012, č. j. 5
To 6/2012-525, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 10. 2011,
č. j. 8 T 154/2010-487, zrušil, „současně aby zrušil celý výrok o trestu a dle
§ 265l odst. 1 ve spojení s ustanovením § 265l odst. 3 vrátil věc soudu prvního
stupně“. Současně samostatným podáním požádal, aby předseda senátu Nejvyššího
soudu v jeho případě podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí,
proti němuž bylo dovolání podáno, a to do doby, než o něm bude rozhodnuto.
Opisy dovolání obviněných byly předsedkyní senátu soudu prvního stupně za
podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu
zástupci, jemuž byly doručeny ve dnech 19. 4. 2012 (obviněný K. P.) a 30. 4.
2012 (obviněný R. H.). Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 11. 5. 2011
pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší
státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně
vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek
uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že
vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak
vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro
projednání podaného dovolání.
Obvinění K. P. a R. H. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami
oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se
jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční
dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř., § 265f odst. 2 tr. ř.), prostřednictvím
obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a
obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že obě dovolání jsou
přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a § 265a odst. 1, odst.
2 písm. a) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění
dovolání opírají, lze podřadit pod použitý dovolací důvod podle ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění
podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §
265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený
dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na
nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je
dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho
odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před
soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo
obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
V projednávaném případě však ani jeden z dovolatelů s odkazem na výše uvedený
dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy
aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně
posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Oba své
podané mimořádné opravné prostředky založily především na tvrzení, že se
trestné činnosti, která je jim kladena za vinu, nedopustili. Soudům obou stupňů
vytkli, že závěr o jejich vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 3 písm. a), b) tr. zák. založily na dokazování provedeném v nedostatečném
rozsahu a na nesprávném hodnocení důkazů provedených, zejména na rozporných a
nepřesvědčivých výpovědích spoluobviněného R. K. Jinými slovy, v posuzovaném
případě měla být v jejich neprospěch porušena zásada in dubio pro reo, neboť je
namítáno v podstatě to, že soudy při neakceptování jejich obhajoby vyhodnotily
důkazy k jejich tíži a v důsledku toho pak vycházely z pochybnosti vzbuzujících
skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal
skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a v případě obviněného K.
P. při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž jednal v dobré víře
a netušil, že se podílí na uskutečňování podvodného záměru spoluobviněných, pak
obvinění (dovolatelé) ve smyslu jimi použitého dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovali nesprávné právní posouzení stíhaného skutku,
když výsledky provedeného dokazování podle nich nedovolovaly, aby mohli být
jeho spácháním uznáni vinnými a odsouzeni.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se podanými mimořádnými
opravnými prostředky domáhali zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného
skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili na procesním
(§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jejich námitky
tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje judikaturu Ústavního
soudu, podle níž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s
ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno
uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi
skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu
srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový
rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí
zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř.
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného
dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu
nebylo dovolatelům prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s
provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech.
Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr.
ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnými popírané trestné činnosti a
individuálnímu podílu každého z nich na podvodném jednání za prokázané (viz
zejména str. 14/15 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu
(§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně
žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní
posouzení jednání obviněných, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením
§ 125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky totožnými námitkami
obviněných, které uplatnili i v nyní projednávaném dovolání. Logicky zdůvodnil,
proč neměl o věrohodnosti výpovědi obviněného R. K. žádných pochybností a proč
tedy obhajobě obviněného R. H. spočívající v tom, že se na trestné činnosti
nijak aktivně nepodílel, nepřisvědčil. Stejně tak přesvědčivě odůvodnil, proč
nemůže obstát tvrzení obviněného K. P., že jednal v přesvědčení o serióznosti
celého obchodu a o podvodném záměru ostatních obviněných neměl tušení (viz
zejména str. 4 – 6 shora odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto
nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly
skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto
směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatelů stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování
Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na to, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani §
2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných
k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící váhu určitých druhů či typů
důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit.
Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, které
návrhy stran na doplnění dokazování se jeví důvodné (potřebné) a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem
dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2
odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude
objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z
hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého
odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2
tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III.
ÚS 1285/08, str. 3), což obě dovoláním napadená rozhodnutí soudů, jak bylo
uvedeno výše, splňují.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř.
mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují
právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce
mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků
ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva
stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro
přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence
dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná
povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve
věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah
konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v
příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání
opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné
ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně
např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02
a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4,
III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž ve věci
obviněných K. P. a R. H. dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o
jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k
tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/
tr. ř.).
Pokud jde o návrh, přesněji podnět obviněného R. H. k odložení výkonu
rozhodnutí, Nejvyšší soud (předseda senátu) důvody k postupu podle § 265o odst.
1 tr. ř. neshledal. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním
napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem,
je pak za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu
prvního stupně. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně však takový návrh při
předložení dovolání obviněného nepodala.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler