3 Tdo 658/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2024 o dovolání, které podal obviněný Ing. Martin HAIMANN, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 9 To 1/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 3/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Ing. Martina Haimanna odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 43 T 3/2019, byl obviněný Ing. Martin Haimann uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 12. 7. 2015 v odpoledních hodinách na adrese Praha 1, Bolzanova 1, v kanceláři pošk. R. S., společně s již zemřelým Davidem Dychtlem (zemřel dne XY) využili sociální submisivity, snadné manipulovatelnosti a sociální naivity poškozeného, a za účelem svého obohacení a získání vzácných sbírek známek poškozeného, pod příslibem zajištění právního zastoupení JUDr. Sokolem ve sporu týkajícím se jeho nemovitostí předložili poškozenému k podpisu jím připravené dokumenty, s jejichž obsahem poškozený nebyl seznámen, které pod časovým tlakem bez čtení a v dobré víře, že mu obžalovaný chce pomoci vyhrát soudní spor a ochránit jeho sbírky známek před exekutory, podepsal, a to:

- smlouvu o postoupení pohledávky mezi společností M investment s.r.o.,

IČ: 269 36 810, se sídlem Roháčova 188/37, Praha 3, zastoupenou Davidem Dychtlem jako postupitelem a poškozeným R. S. jako postupníkem, opatřenou datem 24. 3. 2015, kdy výše pohledávky za dlužníkem Masixanzane import and export, se sídlem 106 Isivana Section, 1632 Tembisa, JAR, činila 34.000.000 Kč a cena za postoupení pohledávky 20.000.000 Kč, - uznání dluhu R. S. ve výši 20.000.000 Kč vůči věřiteli – společnosti M investment s.r.o., opatřené datem 7. 7. 2015, přičemž tuto údajnou pohledávku spol. M investment s.r.o. na základě Smlouvy o postoupení pohledávky opatřené datem 15. 6. 2015 postoupila společnosti TOWIRE

FINANCE Ltd No:125168, 117, Palm Street, Orion Mall, Victoria, Seychelles, zastoupenou Chryso Chrystofidou,

a dále poškozený podepsal

- kupní smlouvu mezi pošk. R. S. jako prodávajícím a společností TOWIRE FINANCE Ltd, zastoupenou Chryso Chrystofidou jako kupujícím, opatřenou datem 1. 6. 2015, kdy předmětem prodeje byla sbírka poštovních známek Pošta československá 1919 za částku ve výši 1.000.000 Kč, přestože hodnota této sbírky známek byla minimálně 4.833.981 Kč (resp. 4.889.364 Kč při ocenění jednotlivých známek),

- kupní smlouvu mezi pošk. R. S. jako prodávajícím a společností TOWIRE FINANCE Ltd., zastoupenou Chryso Chrystofidou jako kupujícím, opatřenou datem 1. 6. 2015, kdy předmětem prodeje byly sbírky poštovních známek, a to Československo – 10. výročí vzniku ČSR – jubilejní 1928 – číslo exponátu 861, verze 1, v hodnotě 110.860 Kč (resp. 134.928 Kč při ocenění jednotlivých známek) Československo – Známky kurýrní pošty českých skautů 1918 – číslo exponátu 702 verze 2 v hodnotě 804.050 Kč, Československo 1918–1939: 1000.

výročí smrti sv. Václava 1929 – číslo exponátu 779, verze 2 v hodnotě 58.830 Kč (resp. 58.911 Kč při ocenění jednotlivých známek), Československo 1918–1939: Polní pošta čs. legií v Rusku 1918–1920 – číslo exponátu 780, verze 2 v hodnotě 530.060 Kč, Sněm Karpatské Ukrajiny 1939 – číslo exponátu 706, verze 1 v hodnotě 29.060 Kč, a to za celkovou kupní cenu 100.000 Kč, - smlouvu o prodeji cenných papírů uzavřenou mezi kupujícím pošk. R. S. a prodávajícím společností TOWIRE FINANCE Ltd., zastoupenou obž.

Ing. Martinem Haimannem na základě plné moci ze dne 20. 1. 2015 udělené ředitelkou této společnosti Chrysovalanto Christofidou, opatřenou datem 12. 7. 2015, jejímž předmětem byl prodej 490 ks listinných akcií na majitele společnosti TOWIRE FINANCE Ltd za částku 490.000 Kč, přičemž následně společnost TOWIRE FINANCE Ltd., vydala dne 13. 7. 2015 prohlášení o jednostranném zápočtu své pohledávky ve výši 20.000.000 Kč proti pohledávce S. vůči jejich společnosti ve výši 1.100.000 Kč vyplývající ze shora uvedených kupních smluv s tím, že nevypořádaná část činí 18.900.000 Kč a tímto způsobem obž.

Haimann zbavil poškozeného S. vlastnictví jeho sbírek známek, přičemž dne 12. 7. 2015 využili skutečnosti, že poškozený má sbírky známek uloženy v neuzamčené skříni ve své kanceláři a bez jeho vědomí sbírky známek Pošta československá 1919, Československo – Známky kurýrní pošty českých skautů 1918 a Československo 10. výročí vzniku ČSR – jubilejní 1928 z této kanceláře odnesli, a tímto jednáním způsobili poškozenému R. S. celkovou škodu ve výši 20.000.000 Kč.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému R. S. škodu ve výši 5.817.792 Kč.

4. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 43 T 3/2019, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku.

6. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 9 To 1/2024, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Ing. Martina Haimanna uznal vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, a to na podkladě skutkové stavu spočívajícího v tom, že dne 12. 7. 2015 v odpoledních hodinách na adrese XY, v kanceláři pošk.

R. S., společně s již zemřelým Davidem Dychtlem, (zemřel dne XY) kdy věděl, že má sbírky známek uloženy v neuzamčené skříni ve své kanceláři, za účelem zakrytí plánovaného zmocnění se známek, využil sociální submisivity, snadné manipulovatelnosti a sociální naivity poškozeného, kdy pod příslibem zajištění právního zastoupení JUDr. Sokolem ve sporu týkajícím se jeho nemovitostí předložil poškozenému k podpisu připravené dokumenty, s jejichž obsahem poškozený nebyl seznámen, které pod časovým tlakem bez čtení a v dobré víře, že mu obžalovaný chce pomoci vyhrát soudní spor a ochránit jeho sbírky známek před exekutory, podepsal, a to: - smlouvu o postoupení pohledávky mezi společností M investment s.r.o.,

IČ: 269 36 810, se sídlem Roháčova 188/37, Praha 3, zastoupenou Davidem Dychtlem jako postupitelem a R. S. jako postupníkem, opatřenou datem 24. 3. 2015, kdy výše pohledávky za dlužníkem Masixanzane import and export, se sídlem 106 Isivana Section,1632 Tembisa, JAR, činila 34.000.000 Kč a cena za postoupení pohledávky 20.000.000 Kč, - uznání dluhu R. S. ve výši 20.000.000 Kč vůči věřiteli – společnosti M investment s.r.o., opatřené datem 7. 7. 2015, - smlouvu o prodeji cenných papírů uzavřenou mezi kupujícím R.

S. a prodávajícím Ivanem Haimannem zastoupeným obž. Ing. Martinem Haimannem, jejímž předmětem byl prodej 490 ks listinných akcií na majitele společnosti TOWIRE FINANCE Ltd. za částku 490.000 Kč, dále poškozený podepsal, nebo byl dodatečně padělán jeho podpis na - kupní smlouvě mezi R. S. jako prodávajícím a společností TOWIRE FINANCE Ltd., zastoupené Chryso Chrystofidou jako kupujícím, opatřené datem 1. 6. 2015, kdy předmětem prodeje byla sbírka poštovních známek Pošta československá 1919 za částku ve výši 1.000.000 Kč, přestože hodnota této sbírky známek byla nejméně 4.889.364 Kč, - kupní smlouvě mezi R.

S. jako prodávajícím a společností TOWIRE FINANCE Ltd., zastoupené Chryso Chrystofidou jako kupujícím, opatřené datem 1. 6. 2015, kdy předmětem prodeje byly sbírky poštovních známek, a to Československo – 10. výročí vzniku ČSR – jubilejní 1928 – číslo exponátu 861, verze 1, Československo – Známky kurýrní pošty českých skautů 1918 – číslo exponátu 702 verze 2, Československo 1918–1939: 1000. výročí smrti sv. Václava 1929 – číslo exponátu 779, verze 2, Československo 1918–1939: Polní pošta čs.

legií v Rusku 1918–1920 – číslo exponátu 780, verze 2, Sněm Karpatské Ukrajiny 1939 – číslo exponátu 706, verze 1, a to za celkovou kupní cenu 100.000 Kč, přestože hodnota této sbírky známek byla nejméně 617.950 Kč, a poté bez vědomí poškozeného odnesl z jeho kanceláře sbírky známek Pošta československá 1919 v hodnotě nejméně 4.889.364 Kč, Československo – Známky kurýrní pošty českých skautů 1918 v hodnotě nejméně 804.050 Kč a Československo – 10. výročí vzniku ČSR – jubilejní 1928 v hodnotě nejméně 134.928 Kč a způsobil tak poškozenému R. S. škodu ve výši nejméně 5.828.342 Kč.

7. Za to byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

8. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému R. S. škodu ve výši 5.817.792 Kč.

9. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený R. S. odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.

10. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný Ing. Martin Haimann prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 2649–2655 spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

11. Obviněný namítá, že soudy dospěly k nesprávným skutkovým závěrům, když posoudily jeho jednání jako trestný čin, a to navzdory provedeným důkazům, které jeho trestněprávní odpovědnost vylučují, nebo minimálně zpochybňují. Soudy se měly řídit zásadou in dubio pro reo, což však neučinily.

12. Obviněný poukazuje na dvě kupní smlouvy uzavřené mezi poškozeným jako prodávajícím a společností TOWIRE FINANCE Ltd. jako kupujícím o prodeji sbírek známek za částky 1.000.000 Kč a 100.000 Kč s tím, že trvá na tom, že tyto smlouvy poškozený zcela vědomě podepsal, a došlo tak k převodu vlastnického práva k předmětným známkám. Uvádí, že k podpisu smluv došlo „v dikci p. Dychtla“ dne 1. 6. 2015, a namítá, že odvolací soud se bez provedení důkladného dokazování odchýlil od skutkového zjištění soudu nalézacího, když dospěl k závěru, že předmětné dokumenty poškozený možná vůbec nepodepsal a že dokumenty byly vyhotoveny dodatečně v jiném časovém období, nikoli dne 12. 7. 2015, jak uváděl nalézací soud. Brojí proti závěru, že kupní smlouvy jím byly vyhotoveny až dodatečně, maje za to, že nalézacím soudem poukazované anomálie v podobě ručně dopsaných údajů či údajů vepsaných jiným typem písma mají zcela logické vysvětlení. O tom, že by kupní smlouvy byly vyhotoveny až dodatečně, nesvědčí žádné důkazy, které byly v trestním řízení provedeny. Cituje část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu s tím, že sám odvolací soud vlastně neví, jak a kdy k podpisu předmětných dokumentů došlo, resp. neuvěřil dovolateli, že dokumenty poškozený podepsal dne 1. 6. 2015. Odvolací soud jednoznačně pochybil, když zcela v rozporu se zásadou in dubio pro reo vyložil pochybnosti ohledně okolností vzniku kupních smluv k jeho tíži, čímž zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces.

13. Obviněný dále brojí proti závěru soudů, že poškozený kupní smlouvy dne 12. 7. 2015 podepsal, aniž by věděl, co podepisuje, jelikož tento závěr nemá oporu v provedených důkazech. Uvádí, že důvody převodu známek na společnost TOWIRE FINANCE Ltd. vyplývají z výpovědí samotného poškozeného a svědků D. a M. Svědek D. vypověděl, že důvodem převodu známek byla jejich záchrana před exekucí, ve které se poškozený S. nacházel v důsledku prohraného občanskoprávního sporu, kdy opakovaně hovořil o „převodu“ poštovních známek, nikoli o krádeži. Svědkyně M. uvedla, že poškozený v důsledku exekuce nechtěl mít známky u sebe. Podle obviněného se však soudy s těmito výpověďmi nevypořádaly a odvolací soud raději vymyslel novou konstrukci trestného činu, podle které byly kupní smlouvy dovolatelem vyhotoveny až dodatečně. Soudy zcela opomíjí skutečnosti svědčící v jeho prospěch.

14. Oporu v provedených důkazech nemá rovněž závěr o tom, že by dokumenty týkající se údajného dluhu poškozeného ve výši 20.000.000 Kč vůči společnosti M investment s.r.o., zastoupené Davidem Dychtlem a smlouva o prodeji cenných papírů za částku 490.000 Kč mezi poškozeným jako kupujícím a dovolatelem jako prodávajícím, byly poškozenému předloženy k podpisu v jeden den, tj. 12. 7. 2015, s tím, že se jedná o dovolání v občanskoprávní věci. Stran dokumentů týkajících se dluhu ve výši 20.000.000 Kč uvedl, že smlouvu o postoupení pohledávky podepsal poškozený dne 24. 3. 2015, tedy 4 měsíce před datem, kdy měl dovolatel údajně odnést sbírku známek z domu poškozeného. Pohledávka a ani následné uznání dluhu navíc neměly žádnou spojitost se známkami a jednalo se o obchodní záležitost mezi poškozeným a spoluobviněným Davidem Dychtlem. Svědci K. M. a V. S. vypověděli, že jednali výlučně s Davidem Dychtlem, přesto soudy bez jakýchkoli důkazů spojily dovolatele s tímto obchodem. Jediným dokumentem podepsaným dne 12. 7. 2015 byla smlouva o prodeji cenných papírů, což se podává i z výpovědi svědka J. D., který vypověděl, že uvedený den byla podepsána smlouva o založení firmy. Svědek o žádných jiných dokumentech podepsaných v uvedený den nevypovídal. Smlouvu o převodu cenných papírů je pak třeba dát do souvislosti s uzavřenými kupními smlouvami, na jejichž podkladě se poškozený stal vlastníkem akcií společnosti TOWIRE FINANCE Ltd., na kterou bylo převedeno vlastnické právo k předmětným známkám. Odvolací soud podle dovolatele pochybil, pokud nekriticky převzal závěry soudu prvního stupně, který vycházel z tvrzení poškozeného, že sbírky známek by nikdy neprodal a že mu všechny dokumenty byly podstrčeny k podpisu dne 12. 7. 2015, přičemž je podepsal, aniž by se seznámil s jejich obsahem.

15. Dále obviněný poukazuje na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie znalců PhDr. Jiřího Klose, Ph.D. a MUDr. Vlastimila Tichého, podle kterého má poškozený dostatečné intelektuální a kognitivní znalosti k tomu, aby si uvědomil, jaký dokument podepisuje. Poukazuje rovněž na charakter zaměstnání poškozeného jako finančního poradce v bankovním sektoru, kdy jeho práce spočívala mimo jiné v přípravě smluvní dokumentace. Sám poškozený uvedl, že by nikdy nepodepsal smlouvu, pokud by nerozuměl jejímu obsahu.

Dokumenty přitom byly na titulní straně jasně a nezaměnitelně označeny. Obviněný poukazuje na výpověď J. D., který měl předmětné dokumenty ve své úschově, smlouvu o založení společnosti procházel a poškozeného informoval o tom, že by sám takovou smlouvu nikdy nepodepsal. Na informaci o skutečném obsahu dokumentu poškozený nijak nereagoval, přičemž je nepravděpodobné, že by dokument označený jako smlouva o převodu cenných papírů mohl považovat za dovolání v občanskoprávním řízení. O známkách odmítal komunikovat, a to i tehdy, když byl svědkem M.

V. informován o tom, že jsou jeho známky rozprodávány. S ohledem na to, že poškozený trestní oznámení podal až za několik měsíců, má dovolatel za to, že poškozený převedl známky z důvodu jejich ochrany před exekucí a s několikaměsíčním odstupem si vše rozmyslel.

16. Obviněný zpochybňuje rovněž naplnění znaku „značné škody“ jako znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu krádeže podle § 205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Podává obecný výklad pojmu škody s tím, že jedinou škodou by mohla být škoda odpovídající hodnotě údajně odcizených poštovních známek. Nicméně znalecký posudek Pavla Aksamita označuje za „z pohledu obžaloby“ za absolutně nepřezkoumatelný a jako důkaz nepoužitelný. Uvádí, že znalec měl k dispozici pouze tři originály známek, z čehož jedno bylo falsum, a jinak pouze fotokopie, u kterých pravost jen předpokládá. Sám znalec, ale i svědci V. a B. a další filatelisté se přitom shodují na tom, že se na trhu často objevují falsa, jak známek, tak atestů, a to i na výstavách. Dovozovat pravost známek ze skutečnosti, že tyto byly prezentovány na výstavách, je podle dovolatele absolutně nepřijatelné. Soudu ani obhajobě není známo, jakou technologii mají expertní skupiny při zkoumání pravosti známek před jejich vystavením k dispozici, a jaké postupy uplatňují. Členové těchto expertních skupin nebyli přibráni jako znalci v tomto trestním řízení. Je zcela absurdní, aby znalec argumentoval tím, že známky považuje za pravé s ohledem na zkušenosti poškozeného, který má na výsledku řízení osobní zájem. Svědek B. přitom ve své výpovědi uvedl, že poškozený by sofistikovaný falsifikát nebyl schopen rozpoznat. Celková škoda stanovená znaleckým posudkem je podle obviněného pouze předpokládanou hodnotou známek za situace, že by všechny byly pravé. To však prokázáno nebylo. Ve znaleckém posudku pak zcela absentuje postup, jakým znalec určoval cenu jednotlivých známek. Tvrzení znalce jsou nepřezkoumatelná, přičemž jeho posudek se zakládá pouze na jeho zcela subjektivním názoru. Část znalcem posuzovaného filatelistického materiálu byla zkoumána přímo u poškozeného, což je postup rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 588/2012). Výše škody nebyla podle dovolatele prokázána, a není proto možné uvažovat o naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty. Skutková zjištění o škodě jsou podle dovolatele ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Z toho důvodu napadá i výrok o náhradě škody, kdy uvádí, že nárok poškozeného nelze považovat za prokázaný, neboť jediným důkazem je nepřezkoumatelný a zásadními vadami trpící znalecký posudek.

17. S ohledem na vše výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, č. j. 9 To 1/2024-2559, a sám dovolatele v celém rozsahu zprostil obžaloby, případně aby věc vrátil k dalšímu řízení.

18. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 5. 8. 2024, sp. zn. 1 NZO 421/2024.

19. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů, uvedl, že ani za současné právní úpravy dovolacímu soudu nepřísluší, aby znovu reprodukoval, porovnával a „přehodnocoval“ provedené důkazy a činil z nich vlastní skutková zjištění.

20. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že podstatná část námitek obviněného se týká toliko okolností podpisu dokumentů, které měly spáchání trestného činu krádeže zakrýt. Relevanci lze přiznat námitkám týkajících se podpisu kupních smluv, neboť tyto okolnosti mají význam z toho hlediska, zda předmětné sbírky známek byly ve vztahu k dovolateli cizí věcí. Soudy uvěřily výpovědi poškozeného R. S., který vyloučil, že by vědomě prodal sbírky známek; k podpisu předmětných dokumentů uvedl, že dovolateli a nyní již zemřelému Dychtlovi podepsal bez čtení dokumenty, které se měly týkat zastupování poškozeného advokátem JUDr. Sokolem. Tuto výpověď soudy hodnotily v souvislosti s dalšími důkazy (bod 19. a násl. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), a to i výpověďmi některých svědků, na které obviněný poukazuje v dovolání; z těchto důkazů ovšem soudy vyvodily jiné závěry, než jaké z nich vyvozuje dovolatel. Ten fakticky nenamítá rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, ale na základě vlastních obsáhlých důkazních hodnocení se domáhá pouze toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, zejména aby soudy nevycházely z výpovědi poškozeného S. Naléhavý sběratelský zájem poškozeného na předmětných známkách se podává z výpovědi nejen poškozeného, ale i svědka F. B. (bod 11., 26. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu), který uvedl, že poškozený některé odcizené známky dokonce vykupoval zpět od osob, v jejichž držení se nacházely, a to zřejmě bez ohledu na dovolatelem tvrzené nebezpečí exekuce. Postrádá tedy jakoukoli věrohodnost tvrzení, že by poškozený svoje sbírky „hromadně“ prodal, navíc za zlomek jejich skutečné ceny. Rovněž námitky proti zjištěné výši způsobené škody jsou pouze polemikou se závěry znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, se zvláštní specializací ve filatelii, zpracovaného znalcem Pavlem Axamitem. Podatel nevytýká žádné procesní vady posudku, pouze polemizuje se znaleckými zjištěními. V tomto směru státní zástupce odkázal na bod 28. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde tento soud reagoval na obdobné námitky uplatněné v odvolání. Konstatoval, že nevznikají žádné rozumné pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku, když znalec přihlédl i k pochybnostem o pravosti některých exemplářů. Dovolací námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud je vůbec lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, jsou zjevně nedůvodné.

21. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že pokud není současně naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno při posuzování důvodnosti hmotněprávních námitek důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí. Námitky dovolatele přitom směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, což platí i o námitkách týkajících se znaku značné škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku. Totéž platí o námitkách směřujících proti výroku o náhradě škody, kde dovolatel pouze odkazuje na svoje skutkové námitky proti kvalitě znaleckého posudku. Námitky dovolatele tedy formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově neodpovídají a tento dovolací důvod uplatnil dovolatel v podstatě nadbytečně.

22. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli navrhovaného postupu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

23. K vyjádření státního zástupce byla Nejvyššímu soudu dne 14. 8. 2024 doručena replika obviněného, v rámci níž uvedl, že trvá na podaném dovolání v celém rozsahu. Trvá na tom, že v dovolání vždy uvedl konkrétní závěr soudu, který nemá oporu v provedených důkazech, resp. který je s provedenými důkazy v rozporu. Zopakoval svou argumentaci vztahující se k podpisu dokumentů. Zdůraznil, že skutková verze, že kupní smlouvy nebyly podepsány dne 12. 7. 2015, a že je možná poškozený ani sám nepodepsal a byly vyhotoveny až dodatečně (bod 22. – 27. rozsudku), byla přednesena až odvolacím soudem, který k jejímu prokázání neprovedl žádné dokazování. Dokazování nebylo provedeno ani k ověření pravosti podpisů na těchto smlouvách. Znalecky byly zkoumány jen podpisy na dokumentech vztahujících se k údajnému dluhu poškozeného ve výši 20.000.000 Kč, kdy poškozený tyto rozporoval, znalkyně však dospěla k závěru, že podpisy jsou pravděpodobně pravé podpisy poškozeného. Došlo-li k platnému uzavření kupní smlouvy, nemohl se dovolatel dopustit trestného činu krádeže. Uvedená skutková zjištění jsou tedy pro danou věc určující. Dále uvedl, že nepolemizuje se závěry znaleckého posudku, ale rozporuje postup znalce, který hodnotu známek stanovil, aniž by měl k dispozici originály známek. Jelikož nelze jednoznačně určit, zda byly všechny známky pravé či nikoliv, nelze dospět k závěru, že by bez jakýchkoliv pochybností došlo ke vzniku škody ve značné výši a k naplnění kvalifikované skutkové podstaty krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. V tomto směru obviněný ve zkratce opakuje svou argumentaci vztahující se ke znaleckému posudku a výslechu znalce, s tím, že znalecký posudek má obsahové nedostatky, pro které se jedná o důkaz nepřezkoumatelný.

III.

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

25. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 9 To 1/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

26. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ing. Martinem Haimannem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

27. Je na místě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby od počátku řízení, tedy takové, s nimiž se již na podkladě řádného opravného prostředku vypořádal soud odvolací.

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

29. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

30. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Stejně tak jím uplatněné námitky nelze vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů, což jsou takové důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Obviněný nicméně namítá, že v projednávané věci je dán rozpor skutkových zjištěních s provedenými důkazy ve vztahu k výroku o jeho vině.

31. Nejvyšší soud stran procesu dokazování podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

32. Obviněný namítá, že soudy dospěly k nesprávným skutkovým závěrům, když jeho jednání posoudily jako trestný čin, přestože provedené důkazy jeho trestněprávní odpovědnost vylučují, nebo minimálně zpochybňují. V tomto směru napadal zejména skutkové závěry týkající se kupních smluv a okolností jejich podpisu s tím, že závěr odvolacího soudu, že poškozený možná vůbec smlouvy nepodepsal, případně byly smlouvy vyhotoveny ve zcela jiném časovém období, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť ze strany odvolacího soudu žádné dokazování provedeno nebylo.

33. Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

34. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak naznačuje obviněný.

35. Obviněný v podstatě namítal, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a jaké závěry z nich vyvodily, a to zejména stran výpovědi poškozeného R. S., svědeckých výpovědí J. D., J. M., F. B. a M. V., předmětných dokumentů (smlouva o postoupení pohledávky mezi společností M investment s.r.o, zastoupenou Davidem Dychtlem jako postupitelem a poškozeným jako postupníkem ze dne 24. 3. 2015, kdy výše pohledávky činila 34.000.000 Kč a cena za postoupení pohledávky činila 20.000.000 Kč, uznání dluhu ve výši 20.000.000 Kč ze dne 7. 7. 2015, kupní smlouva na sbírku poštovních známek Pošta československá 1919 za částku 1.000.000 Kč mezi poškozeným jako prodávajícím a společností TOWIRE FINANCE Ltd. jako kupujícím ze dne 1. 6. 2015, kupní smlouva na sbírky známek za celkovou kupní cenu 100.000 Kč mezi poškozeným jako prodávajícím a společností TOWIRE FINANCE Ltd. jako kupujícím ze dne 1. 6. 2015, smlouva o prodeji cenných papírů mezi poškozeným jako kupujícím a Ivanem Haimannem jako prodávajícím, jejímž předmětem byl prodej 490 ks listinných akcií na majitele společnosti TOWIRE FINANCE Ltd. za částku 490.000 Kč), znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., a znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, se zvláštní specializací ve filatelii Pavla Aksamita. Takto formulované námitky obviněného však směřují do oblasti skutkových zjištění a provedeného dokazování, přičemž již byly vyhodnoceny odvolacím soudem, neboť je obviněný učinil obsahem svého řádného opravného prostředku. S některými námitkami obviněného se přitom již vypořádal soud nalézací.

36. Obviněný sice namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedených důkazech, v některých případech jsou s nimi dokonce v přímém rozporu, nicméně tato svá tvrzení zakládá toliko na vlastním hodnocení provedených důkazů, na jehož podkladě předkládá vlastní verzi skutkových událostí. Jak nalézací, tak odvolací soud však objasnění skutkového stavu věnovaly příkladnou pozornost. Stěžejní zde byla samozřejmě výpověď poškozeného, která však byla podepřena řadou dalších důkazů, ať už se jednalo o znalecký posudek PhDr.

Jiřího Klose či svědecké výpovědi. Soudy neměly o věrohodnosti poškozeného žádné pochybnosti, ať už stran jeho obecné či specifické věrohodnosti, kdy vycházely i ze znaleckého posudku PhDr. Jiřího Klose. Ten osobu poškozeného vyhodnotil jako integrovanou, dostatečně komponovanou, s psychologicky standardním profilem, bez detekce výraznější osobnostní psychopatologie, nicméně opakovaně poukazoval na to, že poškozený je osobou sociálně submisivní, důvěřivou, snadno manipulovatelnou ze strany osob, které získají jeho důvěru, a pod vnějším stresem může reagovat zkratkovitě, tj. bez řádného rozmyšlení, navíc je osobou v seniorském věku.

„Těžko přitom říct, který ze stresových faktorů měl na poškozeného větší vliv, tj. zda šlo o složitou majetkovou situaci nebo o chování obžalovaného“ (bod 42. rozsudku nalézacího soudu). Znalec rovněž poukázal na vztah poškozeného ke sbírání známek, který popsal jako „hluboký, dlouhodobý a vážný“, kdy poškozený svou sbírku známek vnímal jako rodinné stříbro, své dědictví či celoživotní dílo, měl k ní velmi silnou vazbu a jeho plánem bylo ji v budoucnu věnovat muzeu. O tom, jaký význam pro něho sbírka známek měla, vypovídal nejen poškozený sám, ale i celá řada svědků z okruhu jeho přátel či filatelistů.

Např. svědek J. D., který poškozeného zná již 40 let, vypověděl, že poškozený by sbírku nikdy neprodal, měla pro něj sentimentální hodnotu, plánoval ji darovat Poštovnímu muzeu, přičemž její ztráta jej zcela zdrtila, psychicky se zhroutil, a dokonce byl i nějakou dobu v nemocnici. Svědkyně J. M., asistentka poškozeného, vypověděla, že pro poškozeného byla filatelie středobodem jeho života, byl pyšný na to, jaké exponáty a rarity se mu podařilo do své sbírky zařadit, a kromě práce to byla jediná věc, která jej pohlcovala.

I tato svědkyně vypověděla, že měl v úmyslu věnovat sbírku Poštovnímu muzeu a její ztráta ho zcela zdrtila. O tom, že ztráta sbírky měla na poškozeného velmi negativní dopad vypovídal i svědek J. P. Velmi podobně vypovídal i svědek F. B., který se snažil poškozenému pomoci získat odcizené známky zpět. O snaze poškozeného získat své známky zpět vypovídá řada důkazů, a to jak svědeckých, výpovědí (F. B., J. M., R. F.), tak listinných důkazů (body 70. a 71. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obviněný sice na některé uvedené svědecké výpovědi rovněž poukazuje (F.

B., J. M., J. D.), vytrhává však z kontextu jen některé pasáže, na nichž se snaží demonstrovat, že poškozený z finančních důvodů svou sbírku prodal.

Na podkladě provedeného dokazování lze však dospět bez jakýchkoli pochybností k závěru, že poškozený coby celoživotní a náruživý filatelista, budující po desetiletí unikátní sbírku známek, kterou plánoval darovat muzeu, neměl nikdy v úmyslu svou sbírku známek prodat, případně rozprodat. To, že poškozený své exponáty neprodal, se podává např. i z výpovědi svědka M. V., který byl do jisté míry se sbírkou poškozeného obeznámen, a poté, co jeden exponát viděl u jiného filatelisty, osobně se poškozeného ptal, zda svou sbírku prodává, což poškozený popřel. Poškozený měl na předmětných známkách naléhavý sběratelský zájem, o čemž svědčí i ta skutečnost, že se následně snažil své exponáty dohledat v aukcích a vykoupit je zpět, a to navzdory nařízené exekuci a zadlužení, neboť si musel na odkoupení známek půjčit peníze.

37. Soudy se rovněž řádně zabývaly všemi zmiňovanými dokumenty (bod 35. výše). Nalézací soud v bodech 45. až 67. odůvodnění rozsudku provedl podrobný rozbor těchto listin, popsal zjištění týkající se obchodních společností v těchto dokumentech figurujících a rovněž vyslechl svědky, kteří byli s uvedenými společnostmi spjati (V. S., K. M.). Jeho zhodnocení se podává zejména z odůvodnění rozsudku v bodech 89. až 91., kde podrobně rozvedl své úvahy stran závěru, že se zcela zjevně jednalo o fiktivní dokumenty, kdy zcela výstižně poukazuje na jejich nesmyslný obsah.

Poškozený se v důsledku prohraného občanskoprávního sporu dostal do pro něj velmi stresové situace, kdy hrozilo, že jeho sbírka známek může být coby majetkové aktivum předmětem exekučního řízení. Svědci J. D., J. M. a J. P. vypověděli, jakým způsobem se obviněný vetřel do přízně poškozeného a jak si získal jeho důvěru. Obviněný si byl přitom vědom hodnoty předmětné sbírky známek poškozeného, situace, v níž se poškozený ocitl a rovněž byl obeznámen s osobností poškozeného, kterého jak znalec PhDr.

Kloss, tak svědci (J. D., J. M., F. B., J. P.) popsali jako důvěřivého a dobrosrdečného člověka, a jeho vztahem ke sbírce a filatelii jako takové. Zjištěné skutečnosti je třeba hodnotit v jejich celistvosti, tedy jako v řetězci na sebe navazující a vzájemně se doplňující skutečnosti, nikoli z tohoto řetězce některé skutečnosti vytrhávat a posuzovat je bez vzájemných souvislostí, jak činí obviněný. Zcela fiktivní a nesmyslný obsah listin, v důsledku vedoucí k závazku poškozeného zaplatit 20.000.000 Kč za pohledávku, kterou neměl šanci vymoci, a k uznání dluhu v této výši, ve spojitosti s tím, že poškozený byl osobou důvěřivou a ocitl se ve složité životní situaci, s jejímž řešením mu obviněný slíbil pomoci, svědčí o tom, že obviněný si cíleně získal důvěru poškozeného s úmyslem získat sbírku známek do své moci.

Jeví se jako zcela zjevným, že účelem těchto dokumentů bylo vytvoření prostředí, v němž by se poškozený tzv. ztrácel, tedy nepřehledné situace, kdy poškozenému nezbylo nic jiného, než důvěřovat obviněnému, že tímto způsobem bude moci svoji sbírku známek ochránit. S ohledem na důvěru, kterou k obviněnému choval a jeho slib, že mu pomůže nejen ochránit sbírku známek, ale rovněž vyřešit i jeho občanskoprávní spor, poškozený dokumenty, které mu byly obviněným předloženy, podepsal, aniž by blíže zkoumal jejich obsah, resp. aniž si byl vědom jejich skutečné povahy.

Tyto dokumenty však zjevně sloužily jako jakási záruka pro případ, že by se poškozený začal bránit, resp. domáhat se vrácení sbírky.

38. Nalézací soud neměl o nevědomosti poškozeného o skutečné povaze listin žádné pochybnosti. Poukázal na to, že jako zkušený filatelista by známky převedl i s atesty, což neučinil. Ze svědeckých výpovědí (F. B., M. V.) se podává, že se i po odcizení známek poškozený domníval, že mu budou ze strany obviněného vráceny, že tento je má u sebe pouze uschovány. Nalézací soud uvedl, že „mohlo jít pouze o reakci na zjištěné skutečnosti, tj. zjištění obsahu podepisovaných dokumentů, a přes to pokračující neschopnost přijmout realitu, která se neshodovala s jeho očekáváním, která však odpovídá závěrům znaleckého posudku o jeho osobnosti i tomu, proč podal trestní oznámení v několikaměsíčním odstupu od proběhnuvších událostí“ (bod 93.

rozsudku nalézacího soudu). O tom přesvědčivě vypovídal svědek J. D., kterého poškozený v inkriminovaný den požádal o pomoc a který vypověděl, v jakém stavu se poškozený po jeho příchodu nacházel. Popsal rovněž spěšný odchod obviněného spolu s Davidem Dychtlem se zavazadlem, bezprostřední reakci poškozeného a obviněného, který mu týž večer telefonoval a potvrdil, že u sebe odcizené sbírky známek má, avšak pod zcela smyšlenou záminkou ocenění znalcem z Nizozemí a vytvoření nového exponátu. Z emailové komunikace mezi poškozeným a obviněným se pak podává, že obviněný připustil, že sbírky má ve své dispozici, přičemž argumentoval tím, že tyto byly prodány společnosti TOWIRE FINANCE Ltd.

(body 19. a 20. rozsudku odvolacího soudu). Jak nalézací, tak odvolací soud tedy dospěly k závěru, že poškozený smlouvu o postoupení promlčené pohledávky společností M investment s.r.o. ze dne 24. 3. 2015, uznání dluhu v částce 20.000.000 Kč vůči společnosti M investment s.r.o. ze dne 7. 7. 2015, stejně jako smlouvu o prodeji 490 ks listinných akcií společnosti TOWIRE FINANCE Ltd. podepsal dne 12. 7. 2015 v omylu, kdy se domníval, že se jedná o listiny potřebné k jeho právnímu zastoupení JUDr. Sokolem v občanskoprávním sporu (body 87.

až 91. rozsudku nalézacího soudu, body 20. a 21. rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na prokázané vazby mezi obviněným a zemřelým Davidem Dychtlem, pak nepřisvědčil obhajobě obviněného, že vše bylo v režii Davida Dychtla, který jednal samostatně a smlouvy s poškozeným uzavřel sám. Uvedená obhajoba obviněného byla soudy vyhodnocena jako „nevěrohodná, včetně tvrzení, že s postoupením pohledávky společnosti M investement na poškozeného neměl nic společného“ (bod 26. rozsudku odvolacího soudu).

39. Obviněný namítá, že odvolací soud neprovedl žádné dokazování ve vztahu k závěru, že kupní smlouvy týkající se sbírek známek ze dne 1. 6. 2015, nebyly poškozeným podepsány, případně byly vyhotoveny až dodatečně. S tímto závěrem nelze souhlasit. Odvolací soud v bodech 22. až 27. odůvodnění rozsudku rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k tomuto závěru. Podrobně se zabýval obsahem těchto listin, poukázal na rozdíly mezi konceptem nalezeným v počítači poškozeného a verzí předloženou obviněným policejnímu orgánu, grafologické zásahy (bod 23. odůvodnění) a zjevné odlišnosti podpisů, kterými byly smlouvy opatřeny (bod 24. odůvodnění). Konstatoval, že s ohledem na skutečnost, že chybějí originály těchto dokumentů, nelze provést znalecké zkoumání podpisu poškozeného (bod 27. odůvodnění), a že tedy „existují důvodné pochybnosti, že kupní smlouvy byly vyhotoveny až dodatečně“ (bod 31. rozsudku). Odvolací soud se s ohledem na jím poukazované anomálie těchto dokumentů spíše přiklonil k závěru, že tyto byly vyhotoveny až v pozdější době. Přestože má obviněný za to, že se jedná o stěžejní skutečnost, na závěru o jeho vině to ničeho nemění, neboť i pokud by byl snad správný závěr nalézacího soudu, že smlouvy byly poškozeným podepsány dne 12. 7. 2015, jednalo by se jako v případě ostatních listin o situaci, kdy mu byly pod falešnou záminkou podstrčeny a on neměl o jejich pravém obsahu a následcích s tím spojených jakékoli povědomí.

40. Uvedeným námitkám stran zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a z nich se podávajícími skutkovými zjištění tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.

41. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Namítá, že nebyl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 209 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tedy způsobení značné škody.

42. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též

jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

43. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).

44. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

45. Zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí takovým činem značnou škodu.

46. Značnou škodou je podle § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, myšlena škoda dosahující částky nejméně 1.000.000 Kč a současně méně než 10.000.000 Kč.

47. Obviněný rozporuje závěry znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, se zvláštní specializací ve filatelii Pavla Aksamita, kterým byly oceněny filatelistické exponáty ve sbírce poškozeného, a postup znalce při jejich oceňování. Poukazuje na to, že se jak ve sbírkách, tak i na filatelistických výstavách objevují falsifikáty, a existují proto pochybnosti o tom, že veškeré známky ve sbírce poškozeného byly pravé. Znalecký posudek pak postrádá popis postupu a použitých metod oceňování, jak znalec ke konkrétním hodnotám známek dospěl, a v podstatě se jedná toliko o „tabulku“ uvádějící známku a její hodnotu.

48. Přestože obviněný namítá, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty spočívající ve způsobení značné škody, kteroužto námitku je v obecné rovině pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. možno podřadit, činí tak v rámci tohoto dovolacího důvodu způsobem neregulérním, neboť jejím prostřednictvím nezpochybňuje správnost hmotněprávního posouzení skutku, ale hodnocení důkazu, tj. znaleckého posudku. Jak však bylo rozvedeno výše v rámci bodů 43. a 44., tímto postupem obviněný soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení, a s uplatněným dovolacím důvodem se zcela míjí.

49. Nad rámec uvedeného je možno doplnit, že obviněnému je kladeno za vinu, že svým jednáním způsobil poškozenému škodu ve výši nejméně 5.828.342 Kč, tedy nejméně pětkrát převyšující hranici značné škody, jak je určena v ustanovení § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020). Odvolací soud v bodě 30. odůvodnění rozsudku rozepsal veškeré odcizené položky a jejich hodnotu. Hodnotu odcizených známek znalecky zkoumal soudní znalec se zvláštní specializací ve filatelii Pavel Aksamit. Ten byl následně podrobně vyslechnut v rámci hlavního líčení, kde uvedl, z jakých podkladů vycházel a jaký byl jeho postup. Zcela logicky neměl k dispozici všechny známky ze sbírky, neboť tyto nebyly obviněným vydány a některé jím byly v mezidobí prodány. Měl však k dispozici fotokopie a vrácené originály, certifikáty, atesty a doklady o koupi, kdy cenu každého exponátu stanovil ze specializovaných katalogů Pofis. Jako znalec samozřejmě disponuje zkušenostmi v oboru a odbornými znalostmi, které jsou pro takový obor jako je filatelie zcela stěžejní, neboť technologické metody jsou s ohledem na možnost zničení exponátu užívány sporadicky. Znalec svůj postup popsal zcela dostatečně a není jasné, jaké metody či postupy měl podle dovolatele znalec použít. Pokud pak znalec vycházel z fotokopií, jednalo se zejména o zjištění stran rozsahu a obsahu sbírky. „V případech, kdy znalec měl pochybnosti o pravosti jednotlivých exponátů, tyto skutečnosti v ocenění promítl (např. Kurýrní pošta českých skautů 1918, list 10 kdy namísto 100.000 Kč ocenil exponát pouze částkou 1.000 Kč)“ (bod 28. rozsudku odvolacího soudu). Lze rovněž poukázat na to, že sbírka poškozeného byla ve filatelistických kruzích známá a poškozený své exponáty mnohokrát vystavoval, přičemž známky přijaté na výstavy jsou rovněž zkoumány, aby byla ověřena jejich pravost. O správnosti závěrů znaleckého posudku nevznikají žádné rozumné pochybnosti, neboť znalec řádně označil podklady, z nichž vycházel a popsal postup pro stanovování ceny jednotlivých exponátů, přičemž v případě, kdy měl o pravosti známek určité pochybnosti, toto promítl do svých závěrů.

IV.

50. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. Martina Haimanna odmítl.

51. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 9. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu