Nejvyšší soud rozhodl dne 3. června 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou G. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 67 To 36/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 101/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 1 T 101/2014, byla obviněná G. S. uznána vinnou přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 15. 5. 2014 v P., N. V., na pracovišti Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky, prostřednictvím zmocněnkyně I. S., jednající na základě plné moci ze dne 12. 5. 2014, předložila pro účely získání povolení k trvalému pobytu na území České republiky dle zák. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v platném znění, Osvědčení o znalosti českého jazyka vydané Univerzitou Karlovou v Praze, Ústavem jazykové a odborné přípravy, Studijním střediskem P. A., ze dne 5. 5. 2014, ačkoli věděla, že kurzy českého jazyka v uvedeném vzdělávacím zařízení nenavštěvovala, zkoušku z českého jazyka nevykonala a osvědčení je padělané“. Za to byl obviněné podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 67 To 36/2015, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 2. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná G. S. následně dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) namítla, že soudy při hmotně právním posouzení stíhaného skutku nesprávně vyložily skutkovou podstatu přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku. V uvedené souvislosti zdůraznila, že od počátku trestního řízení upozorňovala na to, že sice nevykonala příslušnou zkoušku z českého jazyka, ovšem vycházela z ubezpečení své známé O. R. V., že osvědčení, které jí zajistí, bude vystaveno v České republice k tomu oprávněnou úřední osobou; tj. půjde o originál veřejné listiny, byť obsahující nepravdivé informace. Že jde ve skutečnosti o padělek, se dozvěděla až v rámci probíhajícího trestního řízení. Její úmysl tak nikdy nemohl směřovat k užití padělané veřejné listiny jako pravé. V návaznosti na tom dovolatelka vyjádřila nesouhlas s chybnou právní konstrukcí soudu, podle níž se za padělání veřejné listiny považuje nejen její falešné vyhotovení, ale i potvrzení nepravdivých skutečností na ní úřední osobou, do jejíž kompetence její vydávání náleží. Takovou alternativu však ustanovení § 348 tr. zákoníku neobsahuje, na rozdíl od ustanovení § 350 odst. 2 tr. zákoníku o trestném činu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu nebo ustanovení § 346 tr. zákoníku o trestném činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Z toho dovolatelka dovozuje, že zákonodárce nezamýšlel trestně stíhat osoby, které úmyslně užívají veřejnou listinu obsahující nepravdivé údaje. Pravdivost veřejné listiny totiž objektem přečinu podle § 348 tr. zákoníku není. Městský soud v Praze navíc předmětnou skutkovou podstatu interpretoval v rozporu s vlastní ustálenou rozhodovací praxí, kdy například v rozsudku ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 44 To 267/2014, zrušil rozsudek soudu nižšího stupně s odůvodněním, že nebylo možné vyvrátit obhajobu obžalovaného, podle níž požádal jinou osobu o opatření legálních dokladů R. republiky a nikoli padělku.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015, č. j. 67 To 36/2015, tak i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 1 T 101/2014, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně věc „vrátil“ k novému projednání.
Opis dovolání byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán dne 20. 5. 2015 k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 26. 5. 2015 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání vzhledem k jeho obsahu věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněná G. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal,
že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněné ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa deklarovaného důvodu dovolání by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu jakož i řízení mu předcházející byly skutečně zatíženy vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který obviněná rovněž odkázala.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatelka soudům vytkla nesprávnost právního posouzení zjištěného skutku jako přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem za výchozí argument pro uplatnění této obecně hmotně právní námitky zvolila vlastní skutkovou verzi, podle níž pro účely získání povolení k trvalému pobytu na našem území předložila prostřednictvím své dcery (I. S.) Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky osvědčení o znalosti českého jazyka, o němž měla být přesvědčena, že bylo vydáno k tomu oprávněnou úřední osobou. Připustila svou vědomost o nepravdivosti údajů v něm uvedených, nikoli však již o tom, že osvědčení nevystavil k tomu kompetentní orgán. Teprve na tomto základě namítla absenci subjektivní stránky (úmyslného zavinění) skutkové podstaty posuzovaného přečinu. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak právně relevantně neuplatnila.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat příliš formálně a restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení netrpí. Odvolací soud se s konstantní obhajobou obviněné, podle níž vycházela z přesvědčení, že disponuje osvědčením o vykonání jazykové zkoušky vyhotoveným k tomu kompetentní osobou, vypořádal se zřetelem k výsledkům (obsahu) provedeného dokazování a způsobem neodporujícím pravidlům formální logiky. Svůj závěr o účelovosti tohoto jejího tvrzení pak náležitě vysvětlil na str. 3 odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněné G. S. bylo opřeno primárně o námitku, která není podřaditelná pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., nebylo mu z hlediska dalšího uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř. možno přiznat žádné opodstatnění. Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 3. června 2015
Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler