USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 8. 2019 o dovolání obviněné
J. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 To 316/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 11/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné J. K. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 3 T
11/2017, byla obviněná J. K. uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“),
kterého se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že
spolu se spoluobviněným P. M., nar. XY, po vzájemné domluvě s tím, že společně
vylákají finanční prostředky na osobách žadatelů o nebankovní půjčky či úvěry a
o takto získané finanční prostředky se poté rozdělí, … v blíže nezjištěném
období nejméně od srpna 2015 nejméně do 16. 12. 2015 včetně, zejména z místa
svého bydliště v obci XY, případně z jiných míst v České republice, u skutků,
jak jsou specifikovány níže pod body 15, 16, 17, 20, 21, 22, 23, 26, 28, 29,
30, 32, 33, 35, 37, 40, 42, 44, 50, 52, 53, 56, 57, 59, 60, 61, 62, 65, 68, 69,
41, 72, 75, 76, 77, 78, jako první kontaktovala níže uvedené osoby u těchto
skutků, (uvedených v podrobných popisech útoků v rozhodnutí nalézacího soudu)
případně další poškozené, kterým nejprve zasílala SMS zprávy s nabídkou
poskytnutí půjčky či úvěru, při dalším telefonickém hovoru žadatele uváděla v
omyl tím, že jim sdělovala nepravdivé údaje o tom, že mají schválený výhodný
úvěr či půjčku, k jehož vyplacení je potřeba složit z vlastních prostředků
žadatele finanční prostředky tzv. vratnou zálohu coby zajištění úvěru s tím, že
pokud bude úvěr řádně splácen, budou tyto finanční prostředky po šesti
měsících, případně i kratším období, žadateli vráceny, přičemž při této
telefonické komunikaci vystupovala pod smyšlenými jmény např. K. finanční
půjčky, paní K., K., K. a další, a oba obžalovaní při tom používali mobilní
telefony se SIM kartami s předplacenými službami, tedy anonymní účastnická
čísla, a pokud žadatelé o úvěr, s nimiž obžalovaná K. komunikovala, souhlasili
se zaplacením „vratné zálohy“, předala jejich osobní údaje obviněnému M., který
je následně telefonicky kontaktoval, dohodl si s nimi osobní schůzky, při nichž
postupoval shora uvedeným způsobem, přičemž oba obžalovaní věděli, že uváděné
půjčky a úvěry nejsou pro žadatele zajištěny a nebudou jim shory uvedenými
společnostmi poskytnuty a ani nebude vyvíjena další činnost směřující k
zajištění těchto půjček, kdy příkazní smlouvy byly uzavírány účelově pouze se
záměrem získat finanční prostředky na žadatelích o půjčky, neboť společnosti,
které údajně zastupovali, neprovozovaly na území České republiky činnost v
souvislosti s poskytováním půjček a úvěrů, kdy se vesměs jednalo o neexistující
společnosti, a v žádném z níže uvedených případů nebyly žadatelům poskytnuty
půjčky ani úvěry, rovněž nebyly žadatelům vráceny finanční prostředky z tzv. vratných záloh a shora uvedené společnosti byly obdobně jako oba obžalovaní pro
žadatele nekontaktní, a takto se obohatili na úkor poškozených;… přičemž
žádnému ze 78 shora jmenovaných poškozených nebyla přislíbená částka poskytnuta
ani vrácena tzv. vratná záloha shora uvedeným jednáním tak obžalovaný P. M. způsobil výše uvedeným 78 poškozeným škodu ve výši 823.350 Kč, z čehož se
obžalovaná J. K.
společně s ním podílela na způsobení škody ve výši 387.400 Kč
36 poškozeným, přičemž obžalovaný P. M. ve shora uvedeném období z podvodně
vylákaných prostředků v době od 23. 12. 2014 do 22. 1. 2016 poskytl obžalované
J. K. tzv. provizi ve výši nejméně 123.584 Kč, kterou jí zaslal převodem z
bankovního účtu č. XY ve prospěch účtu č. XY.
Za toto jednání byla odsouzena podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu
v trvání 2 (dvou) let.
Podle § 68 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku byl
obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 150 (sto padesáti) denních sazeb,
přičemž podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku činila jedna denní sazba 300 (tři sta)
Kč.
Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán byl podle §
69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 (tří)
měsíců.
Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. ř.“),
byla obviněné uložena povinnost solidárně, a to i se spoluobviněným P. M.,
nahradit škodu poškozeným podrobně specifikovaným ve výroku rozsudku.
Rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině, trestu a náhradě škody spoluobviněného
P. M.
Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 3 T
11/2017, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině, trestu i uložené
povinnosti náhrady škody. Odvolání podal i spoluobviněný P. M.
O podaných odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 1. 2019,
sp. zn. 3 To 316/2018, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.
ř. z podnětu odvolání spoluobviněného P. M. napadený rozsudek zrušil ve výroku
o náhradě škody vůči poškozenému V. T., a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř.
nově rozhodl o povinnosti spoluobviněného P. M. k náhradě škody.
Odvolání obviněné J. K. podle § 256 tr. ř. zamítnul.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019,
sp. zn. 3 To 316/2018, podala obviněná dovolání (na čl. 3522–3524), v rámci
něhož uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za
to, že napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu spočívá na
nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněná dovolaní založila na námitce extrémního nesouladu skutkových zjištění
a provedených důkazů a absenci úmyslu páchat trestnou činnost nebo se na
páchání trestné činnosti podílet. V souvislosti s těmito námitkami rovněž
zmínila trestněprávní zásady in dubio pro reo, presumpce neviny a zásady
související, které nebyly v jejím případě respektovány.
Obviněná namítá, že nejzávadnější rozpor se zásadami in dubio pro reo a
presumpce neviny spatřuje při hodnocení důkazů k jednotlivým skutkům, které
jsou jí kladeny za vinu, přičemž plně odkazuje na odvolání podané proti
rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 3 T 11/2017.
Hodnocení důkazů soudem, zejména soudem nalézacím, ale i soudem odvolacím,
označuje za nelogické, zkreslené, nekritické a zcela v její neprospěch. Z
hodnocení důkazů pak podle obviněné vyplývá, že nalézací soud si udělal o věci
obrázek již na počátku řízení, a to na základě domněnek a nepodložených
tvrzení, a v tomto kontextu pak hodnotil důkazy. Rozhodně tak nebyl vytvořen
ucelený řetězec důkazu svědčící v její neprospěch.
Obviněná dále brojí proti uznání vinnou u skutků, v nichž žádným způsobem
nefiguruje, není zmiňována ve výslechu svědků, kdy příslušní svědkové naopak
uvedli, že se jednalo o jinou osobu (mladší věkem či muže), přičemž často není
ztotožněno telefonní číslo, z kterého bylo voláno, s telefonním číslem jí
užívaným. Má za to, že nebylo prokázáno, že se dopustila dílčích skutků
kladených jí za vinu, přesto ji nalézací soud uznal vinnou v plném rozsahu
obžaloby, jejíž text byl i s chybami přenesen do textu rozsudku nalézacího
soudu. Nalézací soud pouze nekriticky převzal všechna tvrzení obžaloby, což ji
utvrzuje v tom, že nalézací soud porušil zásadu presumpce neviny.
Obviněná rovněž uvádí, že vzájemná domluva mezi ní a spoluobviněným P. M. jí
nikdy nebyla prokázána. Zastává názor, že ke spolupachatelství by musela
minimálně vědět, že k danému činu dochází a že její jednání k takovému činu
přispívá. O tom ovšem nic nevěděla, a ani v trestním řízení se soud nesnažil
tuto skutečnost prokázat, pouze konstatoval, že o konané trestné činnosti měla
povědomí a přispívala k ní. Rovněž nebylo prokázáno, že odměna jí vyplácená
obviněným P. M. pocházela z vybraných záloh od osob, kterým nebyla poskytnuta
půjčka.
Obviněná v reakci na odůvodnění soudu, že se o podvodnosti jednání musela
dozvědět v době, kdy se na ně obracela řada poškozených, uvedla, že soud není
znalý v dané problematice, neboť jejím úkolem bylo na základě mandátních smluv
nabízet možnost zprostředkování nebankovních půjček osobám, které neměly
možnost získat půjčky u banky, tudíž by nemělo být zvláštní, že jisté části
osob nebyly schváleny ani nebankovní půjčky, a tyto osoby se pak obracely na ni
a ona je následně odkazovala na příslušné společnosti. Uvedla, že je nikdy
neutvrzovala v tom, že půjčky dostanou, neboť o tom nemohla rozhodovat a
nevěděla, zda poškození půjčku získali či nezískali, případně z jakých důvodů.
Jejím úkolem bylo zájemce o půjčku toliko obeslat, zjistit, zdali mají o
případnou nebankovní půjčku zájem a sdělit těmto potenciálním zájemcům rámcové
podmínky pro poskytnutí této půjčky. Neměla žádnou povinnost ani důvod
zjišťovat, zda bylo nakonec žádosti o poskytnutí půjčky vyhověno či nikoliv. Z
telefonátu poškozených jí tedy nemohlo být zřejmé, že se dopouští podvodného
jednání. Obviněná je přesvědčena, že v jejím jednání absentuje subjektivní
stránka trestného činu, tedy nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty přečinu
podvodu.
Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 To 316/2018, ve spojení s
rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 3 T 11/2017,
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a novému projednání (kdy
má obviněná na mysli zřejmě soud nalézací).
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 29. 5.
2019, sp. zn. 1 NZO 564/2019.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněné státní zástupce
zdůraznil, že obviněná uplatňuje toliko námitky obecné povahy bez konkrétních
skutečností, jimiž by podpořila svůj opravný prostředek. Obviněná pouze
odkazuje na dříve podané odvolání, kde jsou její výhrady k dokazování podrobně
rozvedeny. Obsahem dovolání činí námitky, které se s uplatněným dovolacím
důvodem naprosto míjí, neboť vytýká oběma soudům nesprávné hodnocení důkazů.
Státní zástupce zdůraznil, že zcela neobstojí prostý odkaz na námitky uplatněné
v odvolacím řízení. Dovolání nelze vymezit poukazem na obsah odvolání či jiného
podání učiněného v dřívějších stadiích trestního řízení. Závěrem státní
zástupce poukázal na fakt, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními
soudů nižších stupňů a v rámci uplatněného dovolacího důvodů má dovolací soud
toliko hodnotit právní posouzení skutku. Obviněná se nicméně domáhá zřetelně
jiného hodnocení důkazů a změny ve skutkových zjištěních ve svůj prospěch tak,
aby byla obžaloby zproštěna.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud
učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném
zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 To
316/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.,
protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí
soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný
opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí
uložen trest (kdy změna se týkala toliko spoluobviněného P. M.). Obviněná je
podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro
nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká).
Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr.
ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d
odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném
týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného
dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnou J. K. vznesené námitky naplňují jí uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům
vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědků bez bližší
konkretizace konkrétních výpovědí) a vadná skutková zjištění (obecná námitka
nesprávných skutkových zjištění, zejména stran toho, zda byla účastna
konkrétních jednání ve vztahu k některým poškozeným, resp. zda věděla, že páchá
trestnou činnost společně se spoluobviněným J. M. po vzájemné dohodě), jimiž
prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná
námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. je
naprostá absence důkazů k prokázání klíčových okolností, přičemž nepřímé důkazy
neutváří uzavřený logický řetězec svědčící v její neprospěch) i vlastní verzi
skutkových událostí (kdy obviněná uvádí, že plnila své povinnosti z mandátních
smluv, propojovala nespokojené klienty s poskytovateli nebankovních půjček a
nikdy je neujišťovala ani jim neslibovala, že daná půjčka bude skutečně
poskytnuta, a že změnu telefonních čísel vyžadovala vždy společnost, pro kterou
pracovala).
Námitky obviněné vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení
provedených důkazů, a z toho vyplývajících skutkových zjištění. Takto uplatněné
námitky se ve skutečnosti zčásti týkají procesní stránky věci (provádění a
hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových
zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel,
přičemž uplatněné námitky na rozdíl od dovolání konkretizované byly předmětem
přezkumu jak nalézacího i odvolacího soudu. Z uvedených skutkových (procesních)
výhrad bez bližší konkretizace obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním
posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že
obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotněprávních – byť v
dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2
odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových
závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit
nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněná J. K. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o
hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy
obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených
vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům
nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení
procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle
§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak
pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící
relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé
fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se
jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu
již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na
doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom
hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak
spadá do jeho výlučné kompetence.
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku obviněné, že soudy vyhodnotily
důkazy v její neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou
presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem
směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení
provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce
neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst.
2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě
provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto
pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové
není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Pro úplnost nutno dodat, že nebylo přihlíženo k té části dovolání, v níž
obviněná obecně odkázala na námitky uplatněné v jejím odvolání s tím, že
rozpory s provedenými důkazy jsou konkretizovány v odvolání. Dovolání, jak již
bylo uvedeno, lze podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí odpovídat
mimo jiné i podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání
deklarován. Námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako
námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný.
Nejvyšší soud nemůže opětovně s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti
znovu již potřetí (po soudu nalézacím a odvolacím) hodnotit důkazy a je vázán
stabilizovanými skutkovými zjištěními soudu nalézacího a odvolacího. Obviněná v
dovolání neuvedla nic konkrétního ve vztahu k těm výhradám, jimiž by bylo možné
argumentovat ve prospěch existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo
940/2010).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na
spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu
rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kterýžto obviněný
namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají
vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do
skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve
zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto
markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se
spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní
síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu
mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Obviněná namítala pouze
dílčí rozpory, které ale nijak blíže nekonkretizovala a za extrémně rozporné je
ani neoznačila. Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi
skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hodoníně a Krajského soudu v Brně na
straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění
soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba
konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny
dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi
a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy
se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného
vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Je třeba
odmítnout námitky obviněné, jejímž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů
soudy prvního a druhého stupně jako nelogické, nekritické a svévolné, činěné
výlučně v její neprospěch. Nejvyšší soud uvádí, že po přezkoumání napadených
rozhodnutí je nutno konstatovat, že soudy postupovaly zcela v souladu a mezích
zákona, když hodnotily provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných
souvislostech, s přihlédnutím ke všem tvrzením vzneseným jak obviněnou,
poškozenými, tak obžalobou. I pokud by bylo možné na některé důkazy nahlížet i
odlišně, neznamená to, že by postup, který uplatnily obecné soudy v
projednávané věci, nebyl správný, tedy, že by snad hodnocení provedené
nalézacím i odvolacím soudem překračovalo základní výše uvedené standardy a
učiněné skutkové závěry by neměly logickou návaznost na provedené důkazy či by
z odůvodnění nevyplývaly.
Nalézací i odvolací soud vycházely z velkého množství důkazů – jednak z mnoha
svědeckých výpovědí poškozených před soudem (např. svědků J. M., P. P., L. B.,
J. P., D. J.), jednak pak ze svědeckých výpovědí před soudem přečtených se
souhlasem stran. Dále pak z řady listinných důkazů (prověření domén
společností, které měli obvinění zastupovat, smluv, výpisů z obchodních
rejstříků, zpráv zaslaným společnostem, údajů o uskutečněném telekomunikačním
provozu, úředních opisů, výpisů a vyhodnocení hovorů, zpráv bankovních
institucí, výpisů z účtů, dokladů o zaplacení, odstoupení od smlouvy,
fotodokumentace k telefonním číslům a SMS zprávám, osobních výkazů obviněných),
nahrávky telefonického rozhovoru mezi obviněnou a poškozeným J. M., a dalších.
Pro úplnost je třeba dodat, že námitky obviněné, ovšem podrobně rozvedené na
rozdíl od námitek obsažených v dovolání, byly součástí její obhajoby již v
nalézacím řízení, stejně jako i v řízení odvolacím. Jak nalézací soud (na str.
27–31 odůvodnění rozsudku ze dne 24. 4. 2018), tak soud odvolací (na str. 4–9
odůvodnění rozsudku ze dne 30. 1. 2019) řádně zhodnotily všechny důkazy tak,
jak jim ukládá trestní řád, a vypořádaly se s veškerými námitkami obviněné.
Odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, že obviněná byla jasně ztotožněna jednak
výpověďmi svědků, ale i jinými důkazy, zejména vyhodnocením výpisu o
uskutečněném telekomunikačním provozu. Odvolací soud uvádí, že „byl jasně
ztotožněn její mobilní telefon podle IMEI, který v předmětném období používala,
kdy se jednalo o shodný telefonní přístroj, který dne 14. 6. 2016 obžalovaná
předložila a ve kterém byly používány také SIM karty různých telefonních
účastnických čísel, z nichž byli kontaktování jednotliví poškození v 36 bodech
výroku napadeného rozsudku. Následně tedy ztotožněná telefonní čísla vložených
SIM karet do mobilního telefonu ztotožnila jednotlivé poškozené, kterým bylo
voláno a muselo tak být učiněno pouze ze strany obžalované J. K., neboť její
mobilní telefon neužíval nikdo jiný než ona“. Přesvědčivě tedy bylo prokázáno
ztotožnění J. K. ve všech případech, které jsou jí kladeny za vinu. Stran
námitky absence úmyslu či povědomí o páchání trestného činu lze opět odkázat na
rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, kteří správně poukazovali na to, že v
okamžiku, kdy se na ně obraceli opakovaně poškození s tím, že jim nebyla
poskytnuta půjčka ani vrácena záloha poskytnutá pro případ nesplácení půjčky. O
tomto úmyslu rovněž svědčí fakt, že vystupovali pod smyšlenými jmény, měnili
telefonní čísla kvůli tomu, že se na ně obraceli poškození. Nadto nelze
opomenout, jak zdůrazňovaly nalézací soud i odvolací soud, že společnosti,
jejichž jménem měly být půjčky poskytnuty, buďto vůbec neexistují nebo o
činnosti obviněných nemají žádného povědomí, naopak „na společnosti Loanis
Investment a. s. a Finfast s. r. o. se začali obracet poškození s tím, že u
nich uzavřeli půjčky a dosud neobdrželi peníze. Protože tyto osoby společnosti
jako své klienty neevidovaly, došlo k podezření, že se na nich neznámý pachatel
dopustil trestné činnosti a podaly trestní oznámení“.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka
existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci
extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového
děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené
obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná,
neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů,
zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým
procesem.
Dovolání bylo podáno ve velmi obecné rovině omezující se v zásadě na obecná
konstatování porušení práv obviněné, ovšem bez další konkrétní argumentace,
kterým by byla tvrzení obviněné podepřena. Obviněná toliko odkázala na podané
odvolání s tím, že obsahuje popis rozporů při dokazování nalézacím soudem a
část své argumentace před nalézacím i odvolacím soudem zopakovala, ovšem opět
pouze v obecné rovině bez bližšího a konkrétního zdůvodnění. Není a nemůže být
úkolem dovolacího soudu domýšlet za obviněnou konkrétní argumentaci
podkládající obecné námitky obviněné. V dovolacím řízení je zákonem dáno
povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný
opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní
argumentací.
Nejvyšší soud konstatuje, že v postupu soudu druhého stupně nehledal žádných
pochybení. Námitky obviněné jsou ryze skutkového charakteru, položené toliko v
obecné rovině, kdy dovolací soud nemůže a nesmí domýšlet konkrétní argumentaci
za obviněnou.
Z obsahu dovolání obviněné je zřejmé, že její námitky výše uvedeným požadavkům
na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou
povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 8 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu