3 Tdo 663/2024-979
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 o dovolání obviněného Ing. Radka Šnábla, MBA, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2024, č. j. 13 To 39/2024-933, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 76/2020, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Radka Šnábla, MBA, odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále též jen „okresní soud“) ze dne 2. 10. 2023, č. j. 2 T 76/2020-818, byl obviněný Ing. Radek Šnábl, MBA (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2020 na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Za to byl podle § 302 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 150 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. v celkové výši 150 000 Kč. Dále mu byl podle § 74a odst. 1 tr.
zákoníku uložen trest zákazu držení a chovu zvířat spočívající v zákazu držení a chovu koní na dobu čtyř let a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či prokuristy právnické osoby s předmětem činnosti spočívající v držení a chovu koní i osoby jednající na základě plné moci za právnickou osobu s předmětem činnosti spočívající v držení a chovu koní na dobu čtyř let.
2. Podle skutkových zjištění okresního soudu spočívala trestná činnost obviněného v tom, že v období od roku 2017 do 9. 4. 2019 jako chovatel a v období od 13. 9. 2017 do 26. 9. 2018 jako jednatel společnosti Hřebčín Křenek, spol. s r. o. (později v likvidaci), IČ 26204550, choval v obci Křenek, okr. Mělník, koně v počtu minimálně 32 kusů mimo jiné v ohradách, které jsou viditelné z veřejně přístupné cesty, nezajistil dostatečně početný a odborně způsobilý personál odpovídající za péči o zvířata, po řadu měsíců nezajistil dostatečné a kvalitní krmivo, a to zejména v zimním období, včetně napájení, a tím došlo k značnému výživovému deficitu koní a k trvalým následkům u koní hříběcího věku, projevujícím se ve zpomalení růstu a vývoje, nezajistil potřebnou veterinární péči o koně, nezajistil potřebnou péči o zuby a kopyta zvířat, kdy nedocházelo ke korekturám kopyt, čímž došlo k nevratným patologickým změnám končetin a k neléčeným problémům pohybového aparátu koní a dále k deformitám kopyt vykazujícím znaky směřující k trvalému poškození, choval koně v nevhodných podmínkách, kdy boxy koní nebyly dlouhodobě řádně čištěny, nedostatečně zabezpečil koně před zimou a chladem a v důsledku výše uvedeného jednání zavinil samovolné zmetání klisny i úhyn hříběte, nezajistil ohrady proti úniku koní, v důsledku čehož koně opakovaně utíkali z výběhů a došlo k úhynu kobyly, kdy tato upadla a zlomila si pánev, další kobyla s hříbětem utekla z řádně nezabezpečeného výběhu a utopila se i s hříbětem ve strouze, dále březí kobyla utekla na silnici, kde došlo k jejímu úhynu, přičemž v důsledku nedostatečné výživy kobyly rodily neživotná slabá zvířata, která nebyly schopné kojit a hříbata pro absolutní podvýživu uhynula, dále musela být z důvodu podvýživy a vyčerpání utracena klisna jménem Nina Directa a nepojmenované hříbě z klisny Beryasa, dále neposkytnutím odpovídající veterinární péče způsobil trvalé následky koni Goodricke spočívající v chronickém schvácení kopyt, koni Supersonic Flight spočívající ve zranění pravé hrudní končetiny, nepojmenované klisně ze Sakheart, která v důsledku zásadních nedostatků při zanedbání péče svou velikostí odpovídala 2 - 3 měsíčnímu hříběti, koni Wonder Horse spočívající ve špatném výživném stavu, klisně Sakheart spočívající v jen nepatrně lepším výživném stavu, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl na nedostatky v péči o koně opakovaně upozorňován ze strany ošetřovatelky B. M., které neposkytoval dostatečné finanční prostředky pro zajištění péče o koně, a ze strany veterinárních inspektorů Krajské veterinární správy, Státní veterinární správy pro Středočeský kraj, a následně mu bylo dne 9. 4. 2019 odebráno 6 koní a tito byli umístěni do náhradní péče.
3. O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze (dále též jen „krajský soud“) usnesením ze dne 5. 3. 2024, č. j. 13 To 39/2024-933, a to tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření státního zástupce k němu
4. Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně následně napadl obviněný Ing. Radek Šnábl, MBA, prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Naděždy Kratochvílové dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. V jeho odůvodnění nejprve v obecné poloze namítl, že soudy prvního a druhého stupně se zákonným způsobem nevypořádaly s jeho argumenty a tím porušily ústavní princip spravedlivého procesu. Trvá na tom, že se žádného trestného jednání nedopustil. Skutkové závěry formulované ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku podle jeho názoru vykazují zjevný (extrémní) rozpor s obsahem provedených důkazů. Soudům vytkl, že hodnotily jen důkazy svědčící v jeho neprospěch, dále že nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování a tím nerespektovaly princip rovnosti účastníků řízení a že ho odsoudily v rozporu se zásadou in dubio pro reo a principem presumpce neviny. Na jiném místě pak ještě doplnil, že soudy při svém rozhodování nevycházely z objektivních důkazů, ale jen z vlastních účelově vytvořených a nepodložených domněnek a teorií. Tím zkrátily jeho právo na obhajobu a zároveň porušily i zásady zakotvené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
6. Krajský soud podle dovolatele specificky pochybil tím, že se téměř nevyjádřil k jeho odvolacím námitkám, resp. na ně reagoval jen velmi povrchně a vypořádal se s nimi paušálním konstatováním, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je výsledkem řízení, které bylo provedeno v souladu s trestním řádem, nedošlo v něm k žádným podstatným vadám, které by mohly mít vliv na objasnění věci, a odvolání tak není důvodné. S tím však dovolatel zásadně nesouhlasí. Předně odmítá závěr, že v dané věci nejde o dvojí trestání, neboť ten podle jeho názoru vychází z nesprávné konstrukce o trestní odpovědnosti právnické a fyzické osoby za shodný skutek. Za chybnou pak označil i úvahu, že jmenováním likvidátora společnosti nebyla dotčena jeho (dovolatelova) práva a povinnosti jako benefičního vlastníka hřebčína a že byl i nadále osobou zodpovídající za zajištění odborné péče o všechny ustájené koně. V uvedené souvislosti zopakoval, že v rozhodném období nebyl vlastníkem ale ani chovatelem těchto zvířat. Poukázal na to, že o místních kontrolách veterinární správy a jejich výsledcích byl informován pouze likvidátor společnosti a nikoli on. O stavu hřebčína a v něm ustájených koní tudíž sám nemohl nic vědět, neboť jednotlivé protokoly o kontrolách mu nebyly zaslány. Neměl tak ani možnost k nim vznést případné námitky. Likvidátor tohoto práva nevyužil, když podle výpovědi svědka M. R. „na to kašlal“. K posouzení své objektivní a subjektivní odpovědnosti proto obviněný navrhl právě výslech zástupce likvidátora, čemuž ovšem krajský soud pro údajnou nadbytečnost důkazu nevyhověl. Otázka subjektu, který se v řešené době dopustil protiprávního jednání, tím ovšem zůstala nevyřešena. Krajský soud na straně jedné odmítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování k danému problému, ale zároveň fakticky provedl výslech obviněného ve veřejném zasedání, aniž by ho předtím řádně poučil o jeho právech, a neumožnil obhájkyni, aby mu při tomto výslechu kladla otázky.
7. Dovolatel připouští, že byl v rozhodném období jediným (benefičním) vlastníkem společnosti Hřebčín Křenek, spol. s r. o., ovšem současně zdůrazňuje, že z této pozice měl pouze povinnost zajistit pro ni dostatek finančních prostředků. Tu také splnil, když při vstupu společnosti do likvidace byla na jejím účtu finanční částka přibližně na rok provozu hřebčína. Po vstupu společnosti do konkurzu pak uhradil veškeré uznané závazky, i když většina z nich vznikla právě během procesu likvidace, tj. v době, kdy již nebyl statutárním orgánem. Za řešený protiprávní stav však minimálně v tomto období nemůže nést trestní odpovědnost.
8. Další vadu v právním posouzení věci obviněný spatřuje v tom, že soud prvního stupně (jeho slovy) ignoroval skutečnost, že za neuspokojivý stav koní a stájí byla již dříve ve správním řízení potrestána pokutou za nedbalostní delikt právnická osoba Hřebčín Křenek, spol. s r. o. Odvolacímu soudu vytkl, že k této námitce pouze konstatoval, že jeho stíhání za stejné skutky, které byly již předmětem skončeného správního řízení, je možné. S tímto závěrem dovolatel nesouhlasí, stejně jako s úvahou okresního soudu, podle níž byl za stav hřebčína a v něm umístěných koní zodpovědný jako chovatel. Tento závěr je podle něj v přímém rozporu se znaleckým posudkem obžaloby, v němž jeho zpracovatel výslovně uvedl, že „za koně je odpovědný majitel“. Dovolatel proto znalci položil v hlavním líčení otázku, zda tím myslel majitele koně nebo majitele stájí a pastvin. Předsedkyně senátu ovšem na tento dotaz znalci nedovolila odpovědět s tím, že problém vlastnictví vyloží později až soud. V každém případě bylo vyjádření znalce jasným důkazem svědčícím ve prospěch obviněného a nikoli naopak.
9. K osobě znalce dovolatel návdavkem zmínil, že jeho odborností je jezdectví jako sport lidí a nikoli chovatelství, že na místě samém před zpracováním posudku nikdy nebyl a že nedokázal vysvětlit, z jakých podkladů vycházejí jeho závěry. Kromě toho u něj byl založen „střet zájmů“, neboť vyučuje na České zemědělské univerzitě v Praze, která v minulosti obviněnému doporučila nesekat pastviny dříve než na konci léta a z důvodu péče o biodiverzitu na nich udržovat rákosiny. Tuto skutečnost zmiňuje proto, že je mu mimo jiné vyčítáno, že pastviny vypadaly neudržovaně a koně měli v ocasech bodláky. Pokládá za absurdní, aby v trestním řízení vystupoval znalec, který zpracovává posudek „mimo svůj obor“ a navíc „ve stejné věci“ docházel k naprosto odlišným závěrům než jeho zaměstnavatel.
10. Dovolatel dále namítl, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu v jeho jednání. Znovu poukázal na to, že na stejném skutkovém základu byla ve správním řízení postižena právnická osoba za nedbalostní delikt, a z této skutečnosti dovodil, že podle právního názoru Městského úřadu v Brandýse nad Labem, který vedl paralelní řízení v téže věci, je nositelem trestní odpovědnosti Hřebčín Křenek spol. s r. o., nikoli on jako fyzická osoba. Pracovníci úřadu však nebyli soudem vyslechnuti, přestože mohli zodpovědět z pohledu obhajoby dvě stěžejní otázky, a sice kdo v rozhodném období jednal za právnickou osobu a proč oni sami jednali pouze s likvidátorem, a dále proč právní řád nejednoznačně vykládá pojem chovatel v případě chovu anglických plnokrevníků. V uvedené souvislosti konstatoval, že existující rozpor v právní úpravě mu nelze klást k tíži.
11. Námitku vadného „materiálního posouzení věci“ odvolacím soudem spojil obviněný též s tvrzením, že členka senátu JUDr. Eva Holasová při přednesu „zprávy o stavu věci“ ve veřejném zasedání argumentovala mj. svědectvím svědkyně J. K., která přitom v řízení nijak nefigurovala, nikdy v něm nevypovídala a v rozhodném období ani nebyla ošetřovatelkou koní. Argumentováno tedy bylo svědectvím osoby, která svědkem vůbec nebyla, což obviněný vnímá jako porušení svých základních práv.
12. Dále konstatuje, že klíčovými důkazy se pro soud prvního stupně staly protokoly o kontrolách provedených Státní veterinární správou, které ovšem zčásti spadaly do jiného období. Zároveň namítá, že u řady koní došlo k jejich nesprávné identifikaci a dokonce se jednalo o koně „třetích stran“, které v areálu hřebčína ošetřovali jejich majitelé. Stran chyb v označení zvířat akcentoval záměnu nemocné klisny za hřebce při jedné z kontrol, což v konečném důsledku vyústilo v mylný závěr, že v areálu byl od prosince do dubna ustájen nemocný a neléčený kůň. Skutečnost byla taková, že v prosinci byl nemocný jeden kůň a v dubnu jiný, což vylučuje závěr, že v hřebčínu docházelo k trvalému zanedbávání péče. Při počtu více jak třiceti kusů zvířat se stává, že čas od času některé z nich onemocní.
13. Obviněný opakovaně odmítl, že by svým jednáním naplnil formální znaky trestného činu týrání zvířat. Současně uvedl, že i kdyby tento trestný čin svým skutkem popsaným ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku okresního soudu spáchal, tak by šlo o specifický případ, na který měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
14. Z výše parafrázovaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2024, č. j. 13 To 39/2024-933, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 10. 2023, č. j. 2 T 76/2020-818, zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
15. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání úvodem poznamenal, že z jeho textu nelze zjistit, kterého z uplatněných zákonných důvodů se ta či ona část argumentace obviněného týká. Ve vztahu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že obviněný žádný konkrétní příklad zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve skutečnosti neuvedl. Omezil se převážně jen na obecné zpochybnění „kvality“ skutkových závěrů soudů. K námitce týkající se administrativní záměny dvou koní při veterinární kontrole pak pouze stručně podotkl, že obviněnému je kladeno za vinu týrání zhruba třiceti zvířat a zmíněný extrémní nesoulad nelze dovozovat jen z tvrzených nesrovnalostí v údajích o zdravotním stavu jednoho z nich. Existence zjevného rozporu pak nevyplývá ani z dovolatelovy kritiky znaleckého posudku (zřejmě z oboru zemědělství), když se z jeho strany jedná pouze o vlastní hodnocení zmíněného důkazu. V uvedené souvislosti státní zástupce dodal, že znalci nepřísluší posuzovat právní otázky a odkaz na jeho vyjádření, že za koně je zodpovědný jeho majitel, je tak zcela bezpředmětný.
16. Pokud obviněný namítl, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, tak znovu nesplnil svoji povinnost v dovolání upřesnit, o jaké podstatné důkazy šlo a jaké rozhodné skutečnosti jimi měly být objasněny. Konkrétnější podobu měla pouze zmínka o absenci výslechu likvidátora a pracovníků Městského úřadu v Brandýse nad Labem, ovšem ani v tomto případě neuvedl jména svědků. Ti se navíc měli znovu vyjadřovat k otázkám právním a nikoli vylíčit skutkové okolnosti, jak je vnímali svými smysly, což je podstatou svědecké výpovědi. Požadavek na jejich výslech byl proto opět zcestný.
17. Procesní nepoužitelnost důkazu jako další z vad předpokládaných v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel podle státního zástupce prakticky nenamítl. Jistý náznak podobné výhrady lze spatřovat jen v jeho tvrzení o „střetu zájmů“ znalce, ovšem to má pouze spekulativní charakter a není tak způsobilé založit důvod k vyloučení dotčeného znalce ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech.
18. Jen minimum relevantních námitek dovolatel uplatnil i ve vztahu k jím deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K subjektivní stránce trestného činu žádné kvalifikované výhrady nevznesl a okresní soud navíc danou problematiku vyřešil věcně správně. V uvedené souvislosti je podle státního zástupce podstatné, že obviněný nepochybně vnímal svými smysly, v jakých podmínkách koně v hřebčínu žijí, a proto jeho výtka, že mu nebyly doručovány protokoly o kontrolách prováděných Státní veterinární správou, nemá potřebný význam. Totéž platí i ve vztahu k jeho obhajobě, že nebyl vlastníkem zvířat, neboť pachatelem trestného činu podle § 302 tr. zákoníku může být kdokoli bez ohledu na to, z jakého právního důvodu týrané zvíře drží. V tomto směru pak odvolací soud učinil zásadní zjištění, že to byl dovolatel, kdo ať už jako jednatel společnosti nebo později alespoň jako její benefiční vlastník hřebčín řídil po stránce personální, najímal osoby odpovídající za jeho technický stav a chod, uvolňoval finanční prostředky na nákup krmení a zajištění veterinární péče o koně a sám či prostřednictvím třetích osob obstarával péči o kopyta zvířat i zabezpečení areálu proti jejich úniku. Z hlediska zákonných znaků stíhaného trestného činu je tak odkaz obhajoby na úlohu likvidátora společnosti znovu bezpředmětný. Zcela neadekvátně dovolatel odůvodnil i své úvahy ohledně aplikace zásady subsidiarity trestní represe na daný případ, když jeho specifika poněkud nelogicky spatřuje již v tom, že údajně nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku stíhaného trestného činu. K jeho společenské škodlivosti státní zástupce v obecné rovině dodal, že pokud obviněný čin páchal od roku 2017 do 9. 4. 2019 vůči nejméně 32 zvířatům a několik z nich v důsledku jeho protiprávního jednání dokonce uhynulo, pak o splnění podmínek pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe vůbec nelze uvažovat.
19. Poukaz obhajoby na údajné dvojí trestání by podle názoru státního zástupce bylo možno podřadit spíše pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť obviněný v podstatě namítl, že jeho trestní stíhání nebylo přípustné z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. Z tohoto zákonného ustanovení však zároveň vyplývá, že dřívější rozhodnutí o přestupku se musí týkat téže osoby, proti které je nebo má být vedeno trestní stíhání. Předcházející postih právnické osoby, byť je s fyzickou osobou personálně spojena, je ovšem z hlediska přípustnosti trestního stíhání této fyzické osoby irelevantní.
20. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podle státního zástupce neodpovídají ani námitky obviněného směřující proti výroku o trestu. Peněžitý trest uložený blízko spodní hranice sazeb uvedených v § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku nelze ani ve spojení s uloženými tresty zákazu chovu zvířat a zákazu činnosti považovat za natolik přísný a nespravedlivý, aby se dostal do rozporu s ústavní zásadou přiměřenosti trestní represe. Jedině taková vada by přitom mohla odůvodnit zásah dovolacího soudu do výroku o trestu, který je jinak podle zákona přípustný a byl uložen v rámci zákonné trestní sazby.
21. K procesním námitkám obviněného vůči postupu krajského soudu v průběhu veřejného zasedání o odvolání státní zástupce poznamenal, že žádnému z uplatněných dovolacích důvodů neodpovídají. Pro úplnost pak ještě dodal, že obviněný měl svůj mimořádný opravný prostředek opřít též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
22. Následně shrnul, že dovolací námitky, pokud je vůbec lze podřadit pod formálně deklarované dovolací důvody, jsou zjevně nedůvodné. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
23. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že obviněný Ing. Radek Šnábl, MBA, je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě, na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a zároveň splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
24. Protože dovolání je specifickým a přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., Nejvyšší soud následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být jen deklarovány, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
25. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. IV. Důvodnost dovolání
27. Nejvyšší soud ve shodě s vyjadřujícím se státním zástupcem úvodem podotýká, že obviněnému se vzhledem k reálně nastolené procesní situaci nabízel při podání dovolání primárně odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jestliže obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, lze v tom spatřovat jistou nelogičnost či nedůslednost, která ovšem nepředstavuje natolik zásadní pochybení, aby dovolací senát striktně trval na formálním upřesnění předloženého opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Dále se proto zaměřil na posouzení, zda napadené rozhodnutí krajského soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy některou z vad zakládajících existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jak obviněný tvrdí.
28. Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spadají tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu, což má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. K tomu, aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn důvodně, však musí být podle zákonného znění a výkladové praxe Nejvyššího soudu splněna také podmínka, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro takové skutkové závěry soudů, které byly určující pro
29. Zmíněné parametry nepochybně nesplňují výhrady obviněného proti postupu senátu krajského soudu ve veřejném zasedání o odvolání. Pokud namítl, že „materiální posouzení věci“ tímto soudem vycházelo ze „zprávy o stavu věci“ přednesené členkou senátu JUDr. Evou Holasovou, v níž mělo být argumentováno svědectvím J. K., která ovšem v trestním řízení svědkyní vůbec nebyla a v rozhodném období ani neošetřovala dotčené koně, předkládá poněkud kuriózní konstrukci, která nemá oporu v procesním právu ani v realitě. Shrnutí dosavadního průběhu řízení předně není důkazem nebo důkazním prostředkem sloužícím k objasnění skutkového stavu věci, takže i když se v přednesu takové rekapitulace vyskytne obsahová nepřesnost nebo jiný faktický omyl, nelze tomu přisuzovat povahu závažných vad při shromažďování důkazů nebo jejich následném hodnocení, které by mohly mít vliv na správnost rozhodných skutkových zjištění soudu a na ně navazující právní posouzení. Ze zvukového záznamu (nosič založen na č. l. 931 procesního spisu) navíc vyplývá, že pokud referující členka senátu v rámci své obsáhlé „zprávy o stavu věci“ vyslovila jméno J. K., stalo se tak pouze v souvislosti s připomenutím obsahu svědecké výpovědi veterinářky K. S. (dříve B.) ve znění, v jakém byla zachycena v bodě 7. odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Není tedy pravdou, že by se odvolací soud při posouzení důvodnosti řádného opravného prostředku opíral nějaký neexistující důkaz, jak naznačuje obviněný.
30. K jeho poukazu na skutečnost, že byl během vlastního obsáhlého vyjádření k rozsudku soudu prvního stupně několikrát přerušen doplňujícími dotazy členky odvolacího senátu, aniž by byl jako fakticky vyslýchaná osoba předtím řádně poučen, je třeba zdůraznit, že reklamovaný postup krajského soudu zjevně nesměřoval a ani nevedl k revizi rozhodných skutkových zjištění, k nimž dospěl okresní soud. Přestože tedy namítaný procesní postup vskutku nebyl bezvadný, znovu jej nelze povýšit na pochybení, k jehož nápravě je určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nejde ani o vadu, která by svou závažností atakovala právo dovolatele na spravedlivý proces.
31. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani výhrady obviněného týkající se znaleckého posudku z oboru zemědělství, který ve věci podala Česká zemědělská univerzita, Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů. Obviněný se primárně soustředil na zpochybnění odbornosti a erudice zpracovatele tohoto posudku Ing. Cyrila Neumanna, na výtky vůči jeho postupu a použitým metodám a podkladům a současně vyslovil nelogickou hypotézu o jeho „střetu zájmů“ s poukazem na to, že se měl mimo jiné vyjádřit i k údržbě pastvin, a to zcela odchylně od názoru, který k dané problematice v minulosti vyslovili jeho kolegové z jiných fakult téže vysoké školy.
Pro danou argumentaci dovolatele (obdobně jako pro jeho další skutkové úvahy) je příznačné, že ji adresně nespojil s žádnou alternativou zvoleného dovolacího důvodu. Z jejího vyznění lze nicméně usuzovat na to, že inkriminovaný znalecký posudek pro tvrzené „vady“ a okolnosti jeho zpracování vnímá jako procesně nepoužitelný důkaz, ze kterého soudy při rekonstrukci skutkového stavu vůbec neměly vycházet. Dovolací soud zde nepovažuje za nutné detailně rozvádět základní obecné pravidlo zakotvené v § 89 odst. 2 větě první tr.
ř., podle něhož za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Omezí se pouze na připomenutí, že procesní nepoužitelnost důkazu, jak má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovodit v zásadě ve třech rámcových případech, a sice když byl reklamovaný důkaz získán nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení (§ 89 odst. 3 tr. ř.), nebo byl opatřen při závažném porušení či překročení procesní normy upravující příslušný důkazní postup, anebo jeho opatření – jinak odpovídající základnímu účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr.
ř.) - nemohlo obstát v konfrontaci s ústavněprávním požadavkem na ochranu základních lidských práv a svobod (test proporcionality). Existenci vyjmenovaných kardinálních vad dokazování (či alespoň jedné z nich) však obviněný v dovolání ani v hrubých rysech nepopsal. Jeho argumentační postup lze charakterizovat spíše jen jako snahu degradovat důkazní validitu (vypovídací hodnotu) příslušných znaleckých závěrů. Nad rámec uvedeného dovolací senát pouze doplňuje, že pravidelnost sekání pastvin a jejich botanická skladba nesporně nebyla v řešené věci klíčovým problémem.
Ostatně ani odsuzující rozsudek okresního soudu se ve skutkové větě o špatné údržbě těchto pozemků nezmiňuje a dovolateli rozhodně neklade za vinu, že by koně týral tím, že „měli v ocasech bodláky“, jak znovu v rozporu s realitou předestírá obhajoba. Navíc, i kdyby tato okolnost přece jen byla výslovně zmíněna ve výroku o vině, jen stěží by mohla mít v porovnání s ostatními chovatelskými selháními obviněného určující nebo podstatný význam pro posouzení existence zákonných znaků přisouzeného přečinu týrání zvířat.
Argument dovolatele „střetem zájmů“ znalce a jeho zdůvodnění naprosto nevystihují obecně vžitou definici daného slovního spojení jako „situace, ve které se do konfliktu dostávají protichůdné zájmy jednoho člověka nebo skupiny lidí ať v osobní nebo veřejné rovině…“. Jestliže měl Ing. Cyril Neumann k marginální otázce úrovně a způsobu údržby pastvin v Křenku prezentovat jiné stanovisko než v minulosti jeho kolegové z jiných pracovišť univerzity, nelze z jeho vyjádření bez dalšího dovozovat, že bylo motivováno nějakými osobními zájmy, které by se projevily v jeho cílené snaze podat v trestním řízení zkreslený posudek v neprospěch obviněného.
O účelovosti argumentace obhajoby svědčí i to, že ačkoli měl být jmenovaný znalec podle obviněného nezpůsobilý k podání znaleckého posudku, tak na jiném místě dovolání se naopak bazíruje na zjednodušujícím, laickém a z pohledu právního posouzení věci irelevantním výroku téhož znalce při výpovědi v hlavním líčení, že „za koně je odpovědný majitel“. Tomuto výroku dovolatel naopak tendenčně přisuzuje význam jednoznačného, avšak soudy deformativně hodnoceného či ignorovaného, důkazu o své nevině, minimálně co se týče neuspokojivého výživového nebo zdravotního stavu koní, k nimž nebylo zjištěno jeho vlastnické právo (slovy obviněného „koní třetích osob“).
32. Deklarovaný dovolací důvod neuplatnil obviněný právně relevantně ani paušální kritikou finálních skutkových závěrů soudů, které bez dalšího označil za nesprávné či nepravdivé nebo dokonce za důkazně nepodložené spekulace, domněnky a teorie, přičemž soudům vytýkal jednostrannost hodnocení důkazů k jeho tíži a „bagatelizaci“ důkazů svědčících v jeho prospěch, a souborně prohlašoval, že soudy nedostály své povinnosti zjistit skutkových stav bez důvodných pochybností a o jeho vině rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podobnými nekonkrétními tvrzeními (obecnou polemikou s hodnocením důkazů) kvalifikovaně reklamovat nelze. Dovolací senát v posuzované věci každopádně žádný, natož pak zjevný (extrémní), rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními soudů, jež jsou určující pro naplnění znaků daného trestného činu, neshledal.
33. K výhradám obviněného vůči rozsahu ve věci provedeného dokazování, resp. proti tomu, že krajský soud zamítl návrhy na jeho doplnění, Nejvyšší soud připomíná, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba ještě provést, zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit.
34. Doktrína opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo obviněného na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve čtyřech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost o případných důkazních návrzích řádně rozhodnout, 3) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit případné důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno a 4) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné a dostatečně transparentní stanovisko při jejich hodnocení. Jestliže soud některou z těchto povinností nesplní, je navíc v každé individuální věci třeba zkoumat, zda vůbec a případně nakolik se takové pochybení negativně dotklo samotné podstaty a kruciálních zásad spravedlivého procesu.
35. V nynější trestní věci krajský soud výše zmíněné postuláty „fair procesu“ neporušil. O zamítnutí návrhů obviněného na výslech zástupce likvidátora společnosti a pracovníků Městského úřadu v Brandýse nad Labem (což je konkrétně vytýkáno v dovolání) rozhodl přímo ve veřejném zasedání, a to procesním usnesením, které zároveň ústně odůvodnil. V písemné podobě pak důvody svého odmítavého stanoviska dostatečně vysvětlil v bodě 16. odůvodnění napadeného usnesení. Důvodně se přitom opřel o skutečnost, pro kterou z ústavněprávního hlediska lze akceptovat odmítnutí návrhu procesní strany na doplnění dokazování, a sice o nadbytečnost požadovaného důkazu (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 sp. zn. III. ÚS 173/02 a další). Svůj procesní postup tak opomenutím zmíněných důkazů v kvalitě předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezatížil.
36. Jak již bylo naznačeno výše, prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. lze brojit výhradně proti právním vadám napadeného rozhodnutí. Přezkum správnosti „právního posouzení skutku“ v dovolacím řízení tkví zjednodušeně řešeno v posouzení otázky, zda předmětné jednání, tak jak bylo vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, zda bylo správně kvalifikováno podle norem použitého trestního zákona. „Jiné hmotněprávní posouzení“ nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
37. Jsou-li uvedená interpretační východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, pak lze s jistou mírou tolerance přiznat „právní relevanci“ argumentaci obviněného, že v rozhodném období nebyl majitelem ani chovatelem týraných koní a od určitého momentu ani statutárním zástupcem Hřebčína Křenek, spol. s r. o., tudíž (podle jeho mínění) neodpovídal za fyzický stav a životní podmínky tam umístěných zvířat a nemohl být pachatelem projednávaného trestného činu. Tato námitka, která byla prakticky od začátku trestního řízení jedním z leitmotivů jeho obhajoby, však postrádá věcné opodstatnění.
Konfrontován s ní byl již soud prvního stupně, který se s ní v bodech 86. a 87. písemného vyhotovení odsuzujícího rozsudku vypořádal způsobem, jemuž dovolací senát (stejně jako předtím krajský soud) nemá co vytknout. Doplňuje snad jen tolik, že za hřebčín se podle obecného výkladu tohoto pojmu považuje „místo, kde se lidé zabývají chovem koní“. Skutečným „vlastníkem“ jednoho takového hřebčína (v Křenku) byl přitom právě obviněný, který podle výpovědí slyšených svědků sám určoval, jací koně, v jakém počtu a z jakých důvodů v něm budou umístěni (a v tomto smyslu i chováni), a současně fakticky uplatňoval své výlučné rozhodovací, organizační a kontrolní pravomoci nad provozem areálu i nad úrovní péče o zvířata, která v něm z jeho vůle žila, či v řadě případů spíše živořila.
Za daných okolností tak jeho soustavné zdůrazňování nevyjasněných vlastnických vztahů k jednotlivým koním, jejich nedostatečné či nepřesné identifikace a také rozdílu v jeho formálním postavení v rámci právnické osoby Hřebčín Křenek, spol. s r. o., resp. posléze Hřebčín Křenek, spol. s r. o. v likvidaci, jímž se snaží zprostit vlastní odpovědnosti za porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem v § 302, nemá z pohledu právního posouzení věci žádný význam. Nadto je třeba dodat, že přečin týrání zvířat nevyžaduje, pokud jde o osobu pachatele, tzv. konkrétní nebo speciální subjekt, ale že jím může být naopak kterákoli osoba bez ohledu na to, zda je vlastníkem týraného zvířete, nebo ho má ve své moci z jiného právního důvodu (např. z důvodu výcviku či na základě smlouvy o ustájení), anebo se jej předtím zmocnila dokonce protiprávně (např. krádeží).
38. Prokázané jednání obviněného, tak jak bylo popsáno ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, našlo adekvátní výraz i v právním posouzení subjektivní stránky trestného činu týrání zvířat, kdy je obviněnému důvodně přičítáno zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Okresní soud přiléhavě zmínil, že obviněný není v oblasti chovu koní žádným začátečníkem, čímž se ostatně ani sám netají. Pokud i přes své vzdělání a zkušenosti v dané oblasti, které sám při své výpovědi v hlavním líčení vyzdvihl, připustil a toleroval, aby koně v jeho hřebčínu dlouhodobě přežívali v naprosto nevyhovujících hygienických podmínkách a o nedostatečné stravě, napájení a ošetřovatelské a veterinární péči, musel být nejméně srozuměn s tím, že jim působí trýzeň a utrpení a v krajním případě může jeho naprostá lhostejnost k jejich osudu vést až k bolestivému umírání některých jedinců, k čemuž také v několika případech reálně došlo. Neuspokojivý stav svých „svěřenců“ musel vnímat takříkajíc na vlastní oči při každé osobní přítomnosti v areálu, kam měl po celou dobu volný a neomezený přístup, takže jeho námitka, že o špatném stavu koní a jejich mizerných životních podmínkách nic nevěděl, neboť mu nebyly zasílány protokoly o výsledcích kontrol prováděných veterinární správou, nemůže obstát. Stejně tak nemůže příslušné právní závěry okresního soudu zpochybnit ani obviněným nabízená zavádějící interpretace jednotlivých rozhodnutí správního orgánu, který měl údajně u právnické osoby Hřebčín Křenek, spol. s r. o., resp. později Hřebčín Křenek, spol. s r. o. v likvidaci, dovodit v totožném jednání „neúmyslnou nedbalost“. Bez ohledu na problematičnost takového tvrzení je třeba znovu připomenout, že ve správním řízení se neřešilo zavinění dovolatele jako fyzické osoby, nýbrž odpovědnost právnické osoby (jako samostatného subjektu) za jednotlivé přestupky. Posouzení viny obviněného, resp. jeho trestní odpovědnosti za stíhané jednání, včetně subjektivní stránky trestného činu, bylo ve výlučné kompetenci orgánů činných v trestním řízení (a nikoli Městského úřadu v Brandýse nad Labem, jak se mylně konstruuje v bodě 40. odůvodnění dovolání), které byly oprávněny a zároveň i povinny tuto otázku řešit samostatně, jak jim velelo ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř.
39. Dovolací senát nepřisvědčil obviněnému ani v názoru, že jeho jednání nebylo do té míry společensky škodlivé, aby z něj bylo nutné vyvozovat trestněprávní důsledky. Obhajobou vzývaná zásada subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) nachází své uplatnění pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Takto však jednání dovolatele, s ohledem na délku páchání trestného činu a počet koní, s nimiž zle nakládal, jakož i následky, které jeho zacházení pro více zvířat mělo, zcela jistě charakterizovat nelze.
40. Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal důvod ani pro obviněným požadovaný výjimečný zásah do pravomocného výroku o trestu, jdoucí nad rámec zákonného vymezení dovolacích důvodů. Takový zásah je namístě pouze tehdy, pokud se uložená sankce vzhledem ke specifickým okolnostem případu jeví natolik přísná a nespravedlivá, že atakuje samotné principy proporcionality a humánnosti trestního postihu. V uvedené souvislosti je třeba zdůraznit, že v obou rozhodnutích, která dovolatel (zčásti nepřesně) citoval ve svém opravném prostředku, Nejvyšší soud akceptoval námitky obviněných směřující proti nedostatečně odůvodněnému výroku o uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody, tedy sankci co do druhu jednoznačně nejpřísnější a odsouzeného nejcitelněji postihující. Nositelem takových vlastností výchovné tresty, jež byly v nyní řešené věci uloženy okresním soudem, zcela jistě nejsou, nehledě k tomu, že odsuzujícímu rozsudku nelze vytknout, že by byl v tomto směru odůvodněn nedostatečně či nepřesvědčivě, jak naznačuje obhajoba.
41. Souborně lze tedy uzavřít, že obviněný Ing. Radek Šnábl, MBA, ve svém dovolání uplatnil jednak námitky, které nebylo možné podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a jednak námitky, kterým z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nebylo možné přiznat věcné opodstatnění. Vzhledem k vzájemné podmíněnosti a provázanosti pak nemohl být naplněn ani další jinak v úvahu přicházející dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný navíc ani výslovně neoznačil. V. Způsob rozhodnutí
42. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25.09.2024
JUDr. Ondřej Círek předseda senátu