U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2015 o
dovolání, které podala obviněná A. S. proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 3 To 404/2014, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T
26/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 6 T
26/2013, byla obviněná A. S. uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle §
209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to byla podle § 209 odst. 4
trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku,
jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle § 73 odst. 1 trestního
zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce statutárního orgánu obchodních společností s předmětem podnikání
uvedeným v obchodním rejstříku v trvání dva a půl roku. Podle § 229 odst. 1
trestního řádu byla poškozená společnost UNIVORS, a. s., IČ 26044706, se sídlem
Dvořákova 161/14, České Budějovice, odkázána s nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve
druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 9. 2014,
sp. zn. 3 To 404/2014, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), e) trestního řádu
zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu
na upraveném skutkovém základě, že
v přesně nezjištěné době od listopadu 2011 nejpozději do 9. 12. 2011 v Č. B.,
popřípadě jinde, se záměrem ke škodě společnosti UNIVORS, a. s. získat pro
jiného majetkový prospěch, poté co byla dne 1. 10. 2011 odvolána z funkce
společnosti UNIVORS, a. s., neoprávněně vystupovala za tuto společnost a jako
údajný statutární orgán společnosti UNIVORS, a. s. v postavení prodávajícího
sjednala s T. M., jako kupujícím, kupní smlouvu s předmětem prodeje pozemků o
výměře pozemku 354 m2 a o výměře pozemku 223 m2, nacházející se v katastru obce
Č. B., se všemi součástmi a příslušenstvím, právy a povinnostmi, včetně
zpevněných ploch a komunikací na nich se nacházejících, opatřenou datem 15. 4.
2011, za vzájemně dohodnutou kupní cenu 519.300,- Kč, tuto kupní smlouvu jako
údajný zástupce prodávající společnosti UNIVORS, a. s. v postavení p. p.
neoprávněně podepsala a dne 9. 12. 2011 před Katastrálním úřadem pro J. kraj
prohlásila svůj podpis na kupní smlouvě za vlastní, v důsledku čehož
Katastrální úřad pro J. kraj tyto nemovitosti v celkové tržní hodnotě nejméně
1.731.000,- Kč převedl na údajného kupujícího T. M., čímž způsobila společnosti
UNIVORS, a. s., IČ 26044706, se sídlem Dvořákova 161/14, České Budějovice,
škodu ve výši nejméně 1.211.700,- Kč,
uznal obviněnou vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm.
d) trestního zákoníku. Za to ji podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku odsoudil
k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1
a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání
tři a půl roku. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku obviněné uložil trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu
obchodních společností s předmětem podnikání uvedeným v obchodním rejstříku v
trvání dva a půl roku. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázal poškozenou
společnost UNIVORS, a. s., IČ 26044706, se sídlem Dvořákova 161/14, České
Budějovice, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním, v němž
uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) trestního
řádu. Obviněná namítla, že z textu napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda
odvolací soud její odvolání vyhodnotil jako důvodné či nikoliv. Podle jejího
názoru bylo porušeno právo na spravedlivý proces tím, že soudy nerespektovaly §
125 trestního řádu, a z chabé protokolace je velmi těžké odhadnout, jaké důkazy
soudy provedly, k jakým důkazům a jak přihlédly, a jak se vypořádaly s
námitkami obhajoby, k čemuž odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 200/13. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. b) trestního řádu obviněná dále namítla, že ve věci rozhodl vyloučený
orgán, když předseda senátu odvolacího soudu JUDr. Roman Bárta a člen senátu
JUDr. Jiří Trnka byli již dříve zapojeni do rozhodování o vině obviněné,
konkrétně rozhodli dne 13. 5. 2013 o stížnosti státního zástupce proti usnesení
Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 4. 2013, č. j. 6 T
26/2013-655, jímž byla věc po předběžném projednání vrácena státnímu zástupci k
došetření. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu potom obviněná shledává v tom, že skutkový stav, jak jej zjistily soudy,
nenaplňuje znaky trestného činu. Ke znaku „kdo jiného obohatí“ uvedla, že kupec
nemohl být obohacen, neboť pozemky byly prodány za cenu vyšší, než byla cena
pořizovací a společnost UNIVORS, a. s. na transakci vytvořila zisk. Dále nebyl
naplněn znak „uvede někoho v omyl“, jelikož jednala v roli statutárního orgánu
ze zákona samostatně, ničí vědomí ani vůli svým jednáním neovlivňovala a nikoho
neuváděla v omyl. S odkazem na R 24/2006 nemohlo dojít ani k uvedení v omyl
příslušného katastrálního pracoviště. Nemohla ani „zamlčet podstatné
skutečnosti“, neboť o prodeji dotčených pozemků informovala ostatní členy
představenstva a dozorčí rady. Stejně tak nemohla „způsobit na cizím majetku
škodu nikoli nepatrnou“, když pozemky byly prodány za cenu 900,- Kč/m2
převyšující pořizovací cenu 600,- Kč/m2. Dále poukázala na to, že soudy neměly
postavené najisto, kdy byla předmětná kupní smlouva podepsána, nebylo
prokázáno, že by k tomu nedošlo dne 15. 4. 2011. Ohradila se proti časovému
zařazení skutku, jak byl popsán ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, když
kupní smlouva s návrhem na vklad byla katastrálnímu úřadu předložena dne 29. 11. 2011, a proto je nemožné, aby mohla spáchat trestný čin ve dnech 29. 11. 2011 - 9. 12. 2011. Předmětná kupní smlouva je navíc opatřena razítkem
společnosti UNIVORS, a. s., a proto nemohla být uzavřena až v době, kdy již
několik měsíců ve společnosti nepracovala a neměla k razítkům přístup. K
subjektivní stránce obviněná namítla, že i podle odvolacího soudu byly
pohnutkou jednání rozporné vztahy mezi ní a jejím bývalým přítelem, nejednala
proto s úmyslem způsobit škodu. Nebyl naplněn ani znak motivu, když si v
procesu štěpení společnosti UNIVORS, a. s. sama vybírala, které nemovitosti
převezme.
Odvolací soud podle obviněné neměl vyřešenou ani otázku subjektu
trestného činu, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku na straně 5, kde je uvedeno,
že není podstatná otázka, zda se obviněná dopustila činu jako statutární orgán
či nikoliv. Obviněná dále nesouhlasila ani s posouzením následku jejího
jednání, jelikož pořizovací cena nemovitosti ve skutečnosti činila 600,- Kč/m2,
nikoliv 3.000,- Kč/m2, jak uvedl odvolací soud. Z provedených důkazů nevyplývá
ani příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. Z uvedených důvodů se
obviněná domnívá, že došlo ke zneužití prostředků trestního práva, a to v
rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio.
Ve lhůtě pro podání dovolání následně obviněná své dovolání doplnila. Vyjádřila
nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že by nekriticky přistupovala k
projednávané trestné činnosti. Odvolací soud neprovedl obhajobou navržené
důkazy, aniž by to odůvodnil a vypořádal se s nimi. Nesouhlasila ani s
hodnocením svědeckých výpovědí soudy, když někteří svědci se podle ní předem
domlouvali, jak budou v rámci hlavního líčení vypovídat. Řada svědků je podle
obviněné příbuzensky či obchodně spojena s oznamovatelem trestného činu.
Domněnky soudu nejsou podle ní podloženy důkazy. Obžaloba přinášela pouze
důkazy v neprospěch obviněné, soud umožňoval klást svědkům kapciozní otázky a
návrhy obhajoby zamítal.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v
Českých Budějovicích č. j. 3 To 404/2014-1001 ze dne 15. 9. 2014, jakož i
rozhodnutí předcházející, a vrátil věc do přípravného řízení, nebo
alternativně, aby podle § 265m odst. 1 trestního řádu sám hned rozhodl tak, že
se s odkazem na § 226 písm. a) trestního řádu obviněná zprošťuje obžaloby v
celém rozsahu.
Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §
265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné
uvedl, že ve vztahu k důvodu dovolání podle § 2654b odst. 1 písm. b) trestního
řádu nejsou dány procesní podmínky pro jeho uplatnění, jelikož obviněná
nevznesla před rozhodnutím odvolacího soudu námitku podjatosti některého člena
senátu odvolacího soudu, ačkoli jí uváděné skutečnosti týkající se složení
senátu odvolacího soudu nepochybně musely být v té době již známy. Nadto podle
státního zástupce nebyly ani splněny taxativně vymezené podmínky pro vyloučení
soudce z meritorního rozhodování ve smyslu § 30 odst. 2, 3 trestního řádu. K
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu státní zástupce
uvedl, že část obviněnou uplatněných námitek neodpovídala deklarovanému
dovolacímu důvodu, neboť směřovala proti nesprávnosti nebo neúplnosti
skutkových zjištění, popř. proti nesprávnosti hodnocení důkazů soudy. Pokud jde
o znak „uvedení jiného v omyl“, pak ze skutkové věty a odůvodnění rozsudku
vyplývá, že subjektem uvedeným v omyl byl Katastrální úřad pro J. kraj,
Katastrální pracoviště Č. B. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 377/2011, se jedná o subjekt, vůči kterému může
směřovat podvodné jednání a může být uveden v omyl. Za zcela bezpředmětné
označil státní zástupce námitky obviněné směřující proti naplnění znaku „cizí
majetek“, když majetek obchodní společnosti je nepochybně rozdílný od majetku
jejích akcionářů, v daném případě byl navíc dalším akcionářem také Ing. H. Ve
vztahu ke stanovení výše škody uvedl, že rozhodující je tržní cena věci v době
činu, nikoli cena, za kterou poškozený věc někdy v minulosti pořídil, jak
argumentuje obviněná. Podle státního zástupce dále obviněná zaměňuje úmysl a
pohnutku trestného činu. Motiv, resp. pohnutka není zákonným znakem trestného
činu podvodu. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že v případě obviněné
šlo o jednání úmyslné, přičemž námitky proti neprokázání motivu jsou zcela
irelevantní. Podle státního zástupce neobstojí ani námitky obviněné týkající se
zásady subsidiarity trestní represe, neboť předmětný čin vykazoval všechny
znaky uvedené v trestním zákoníku a nebyly dány žádné konkrétní okolnosti, pro
které by závažnost jednání obviněné neodpovídala ani těm nejlehčím, běžně se
vyskytujícím případům podvodných jednání.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněná A. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2
věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo
pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byla
obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g)
trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní
význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Taková situace však v posuzované věci nenastala. Soudy obou stupňů logicky a
přesvědčivě zhodnotily provedené důkazy zcela v souladu s jejich obsahem, který
nepřipouštěl důvodné pochybnosti o přisouzeném skutkovém stavu. Těžiště
dovolací argumentace spočívalo v prezentaci vlastního pohledu obviněné na
obsah provedených důkazů a jejich hodnocení, nikoliv v poukazu na případnou
nesprávnost podřazení správných a úplných skutkových zjištění pod příslušnou
právní kvalifikaci. Proto v této části dovolací námitky nebylo možno podřadit
pod deklarovaný dovolací důvod a nemohly být tedy předmětem přezkumu. Soudy
obou stupňů se vypořádaly s obhajobou obviněné a vysvětlily, proč pokládaly
provedené důkazy za naprosto přesvědčivě obviněnou usvědčující. Posouzení výše
způsobené škody odpovídalo zákonným hlediskům.
K uplatněným námitkám v rámci shora deklarovaného dovolacího důvodu, kterým lze
při určité toleranci přiznat právní relevanci, Nejvyšší soud uvádí následující.
Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku se
dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede
někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti (odst.
1), způsobí-li takovým činem značnou škodu (odst. 4 písm. d). Omylem je rozpor
mezi představou a skutečností. Jde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o
důležité okolnosti žádnou představu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudcích soudů obou stupňů se podává, že
soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu, spočívající v tom, že
pachatel "jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné
skutečnosti a způsobil značnou škodu“.
Podvodné jednání obviněné směřovalo vůči orgánu, na základě jehož úředního
postupu bylo možné realizovat převod majetku, o nějž se zde jednalo. Tím
obviněná docílila toho, že Katastrální úřad pro J. kraj převedl nemovitosti na
údajného kupujícího.
Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba
jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít
u ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán
s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické
osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která
je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s
majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (viz
rozhodnutí č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Obviněná, nepochybně vědoma si toho, že
již není oprávněna činit jménem právnické osoby jakékoliv právní úkony (viz
přisouzená skutková zjištění), tuto podstatnou skutečnost před takovou fyzickou
osobou zamlčela, přičemž ona fyzická osoba, pověřená pracovnice (pracovník)
katastrálního úřadu, byla přesvědčena o právní perfektnosti předkládaných
dokumentů. Při jejich formální bezvadnosti byla povinna učinit vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí (shodně viz rozh. sp. zn. 8 Tdo
377/2011).
Tento právní názor není v rozporu s v podaném dovolání citovaným judikátem R
24/2006, rozh. sp. zn. 11 Tdo 229/2004. Toto rozhodnutí řeší odlišnou právní
situaci, která bez dalšího nemohla vyústit v konstitutivní rozhodnutí. Šlo
totiž „pouze“ o podání občanskoprávní žaloby, obsahující vědomě nepravdivá
tvrzení.
O sporném řízení civilním platí, že je ovládáno zásadou projednací, dle níž
výsledek důkazního řízení odvisí zásadně od iniciativy účastníků řízení,
nicméně tím není opuštěna zásada zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných
pochybností. Zásada projednací přitom umožňuje žalovanému nesprávným a případně
i úmyslně nepravdivým tvrzením žalobce se bránit a vyvracet je; z povinnosti
rozhodnout na základě zjištěného skutkového stavu pak plyne soudu možnost
provést i jiné než účastníky navržené důkazy, vyšla-li v řízení najevo potřeba
jejich provedení ke zjištění skutkového stavu. Rozhodnutí ve věci obsahuje
autoritativní skutkový závěr, jenž jinými než procesními prostředky k ochraně
práva změnit nelze. Je-li pojem omylu vymezen neshodou vůle a projevu, a je-li
soud povinen zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností, čili jinými
slovy je místem nalézání práva, pak nastíněný zákonný rámec z povahy věci
vylučuje možnost podřadit obecný soud v civilním řízení sporném pod rámec osob,
jež mohou být uvedeny do omylu pachatelem trestného činu podvodu.
V případě, neunesl-li by účastník občanského řízení sporného břemeno tvrzení,
jež by bylo způsobilé vést k rozhodnutí o povinnosti žalovaného plnit žalobci,
by opačná interpretace skutkové podstaty trestného činu podvodu dle § 209
trestního zákoníku pak nutně vždy vedla k podezření ze spáchání trestného činu
podvodu (viz 11 Tdo 229/2004).
Je zde tedy zcela zřetelný rozdíl oproti posuzované věci obviněné.
K námitce stran subsidiarity trestní represe je především namístě uvést, že
pojetí trestního práva jako ultima ratio neznamená, že by bylo vyloučeno
vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů
(§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné
právní normy, umožňující nápravu závadného stavu, ještě nezakládá nutnost
postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti
aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je totiž
ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu
trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní
zákoník označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§
13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se
trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť
trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími,
jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních
odvětví k ochraně nepostačují, když došlo ke spáchání trestného činu a při
splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním
právem, je takto povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní
odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán
trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech jeho znacích
naplněna (tak i v posuzované věci), nemůže a nesmí stát rezignovat na svou roli
při ochraně oprávněných zájmů svých občanů poukazem na primární existenci
institutů jiných právních odvětví (např. i občanskoprávního). Přitom v dané
věci je nepochybné, že dovolatelka skutkovou podstatu trestného činu ve všech
zákonných znacích naplnila, čin byl dokonán, byl jím způsoben kvalifikovaný
následek, značná škoda na cizím majetku. Za daných okolností proto námitka, že
takovéto její jednání by nemělo podléhat trestní represi, neobstojí.
Námitka dovolatelky, uplatněná pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm.
b) trestního řádu, je zcela lichá. Podle cit. ustanovení § 265b odst. 1 písm.
b) trestního řádu dovolání lze podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán.
Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává
dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu
druhého stupně namítnuta.
Obviněná nevznesla před rozhodnutím odvolacího soudu námitku podjatosti
některého člena senátu, přestože jeho složení jí bylo známo, to i ve vztahu k
dřívějšímu procesnímu rozhodnutí v téže věci. Pro úplnost Nejvyšší soud
podotýká, že ustanovení § 30 odst. 2, 3 trestního řádu o vyloučení soudce nebo
přísedícího z rozhodování po podání obžaloby a u soudu vyššího stupně podává
taxativní výčet, který nezahrnuje procesní situaci, o kterou opřela dovolatelka
svou argumentaci. To proto, že šlo o procesní rozhodování stížnostního soudu
vyšší instance ve stadiu po podání obžaloby. Smyslem předmětné zákonné úpravy
je totiž to, aby nedošlo k personálnímu prolnutí osob, rozhodujících ve zcela
odlišných fázích trestního řízení, z nichž úkolem jedné je opatřování a
zajišťování důkazních prostředků (řízení přípravné), úkolem druhé (řízení před
soudem po podání obžaloby, návrhu na potrestání), důkazy po jejich provedení
hodnotit za účelem meritorních skutkových zjištění. Bylo by v rozporu s
principem nestranného fair procesu, aby jedna a táž osoba důkazy opatřovala a
sama je pak i hodnotila, o nich rozhodla. Taková situace v posuzované věci
obviněné nenastala. Až ve druhé fázi trestního řízení, v řízení před soudem, po
podání obžaloby, vyšší soudní instance posuzovala procesní rozhodnutí instance
nižší, aniž by se jakkoli podílela na předcházející fázi řízení přípravného.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly tak
shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v
neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran
[srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 11. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký