3 Tdo 687/2025-796
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný R. N. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 2. 2025, č. j. 14 To 137/2024-718, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 24/2024, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 2. 2025, č. j. 14 To 137/2024-718, zrušuje ve výroku, jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému V. V. nemajetkovou újmu v podobě duševních útrap částkou 201 765 Kč, a ve výroku, jímž byl poškozený V. V. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se současně zrušují i další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. a § 265 tr. ř. se poškozený V. V., nar. XY, bytem XY, odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře (dále jen „okresní soud“) ze dne 22. 4. 2024, č. j. 1 T 24/2024-578, byl obviněný R. N. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 22. 4. 2023 kolem 17:05 hodin v katastru obce XY, okres XY, jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Kodiaq, RZ XY, při jízdě po silnici III. třídy č. XY ve směru od obce XY nedal v rozporu s pravidly silničního provozu při odbočování vlevo na silnici III. třídy č. XY přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu tov. zn. MOTO GUZZI V7 SPECIAL, RZ XY, který po silnici III. třídy č. XY ve směru od XY na XY řídil M. D., nar. XY, v důsledku toho došlo ke střetu obou vozidel, při kterém motocyklista D. utrpěl zlomeninu 3. krčního obratle, 5. a 6. hrudního obratle a příčných výběžků, transverzální místní lézi v úrovni 5. hrudního obratle s paraplegií, zlomeninu pravé kosti stehenní, zlomeninu pravého bérce, zlomeninu obou předloktí, zlomeninu kostí stydkých oboustranně, zlomeninu levé klíční kosti, zlomeninu obou lopatek, zlomeninu hrudní kosti, mnohočetné zlomeniny žeber, pneumotorax a hemotorax, otřes mozku a zlomeninu člunkové kosti levého zápěstí s dobou léčení nejméně 1 rok a následnou neschopností chůze, na vozidle řízeném obžalovaným, které je majetkem M. N., nar. XY, vznikla škoda ve výši přibližně 700 000 Kč a na motocyklu, který je majetkem společnosti M. P., s .r .o., vznikla škoda v přesně nezjištěné výši“.
2. Za to byl obviněný podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 3 let, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku též k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců. Soud prvního stupně zároveň výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o uplatněných nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
3. K následnému odvolání obviněného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále též jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2025, č. j. 14 To 137/2024-718, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. citovaný rozsudek okresního soudu zrušil ve všech výrocích o náhradě škody a nemajetkové újmy a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozenému M. D. na náhradě nemajetkové újmy v podobě bolestného částku 1 611 094 Kč, poškozeným M. D., AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), na náhradě nemajetkové újmy v podobě duševních útrap každému částku 1 049 178 Kč, poškozené CCCCC (pseudonym) na náhradě nemajetkové újmy v podobě duševních útrap částku 928 119 Kč, poškozeným M. D., P. D., P. D. a J. K. na náhradě nemajetkové újmy v podobě duševních útrap každému částku 807 060 Kč, poškozené M. T. na náhradě nemajetkové újmy v podobě duševních útrap částku 403 530 Kč a poškozenému V. V. z téhož titulu částku 201 765 Kč; dále obviněnému uložil povinnost nahradit poškozenému M. D. škodu představující znehodnocení oblečení ve výši 22 999 Kč a náklady vynaložené na péči o něj ke dni 22. 4. 2024 ve výši 852 052,40 Kč, poškozené M. D. náklady vynaložené na péči o M. D. ke dni 22. 4. 2024 ve výši 124 805 Kč a poškozené M. T. náklady vynaložené na péči o M. D. ke dni 22. 4. 2024 ve výši 43 535 Kč. Se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody či nemajetkové újmy pak byli poškození M. D., M. T., M. D., AAAAA, BBBBB, CCCCC, M. D., P. D., P. D., J. K. a V. V. odkázáni podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Společnost M. P., s. r. o., a Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ 47114321, byly jako poškozené se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních výroky podle § 229 odst. 1 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti předmětnému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. N. dovolání s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Konkrétně je zaměřil do výroků, jimiž mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozeným M. D., AAAAA, CCCCC, BBBBB, M. D., P. D., P. D., J. K., M. T. a V. V. na náhradě nemajetkové újmy v podobě duševních útrap částky specifikované v napadeném rozsudku.
5. V odůvodnění namítl, že krajský soud při stanovení výše odškodnění jmenovaným osobám nerespektoval princip proporcionality, který v sobě zahrnuje povinnost obecných soudů stanovit náhradu nemajetkové újmy sekundárním obětem trestného činu pouze v rozsahu srovnatelném s náhradami přiznanými v jiných obdobných případech. Výrazně se odchýlil konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3468/2019, když nevzal v úvahu závažnost újmy na zdraví „hlavního poškozeného“ M.
D. jako kritéria ke snížení tzv. „základní částky“, odpovídající dvacetinásobku průměrné mzdy za rok předcházející roku, v němž došlo ke zvlášť závažnému ublížení na zdraví. Dovolatel zdůraznil, že jím zmíněné rozhodnutí vydal Nejvyšší soud za podobných skutkových okolností, kdy primární poškozená následkem dopravní nehody rovněž ochrnula na dolní končetiny, trpěla narušením stability trupu, inkontinencí a s tím spojenými dalšími zdravotními obtížemi, a jako správné přitom potvrdil rozhodnutí nižšího soudu, jímž bylo matce i oběma dětem primární poškozené přiznáno jako přiměřené odškodnění duševních útrap toliko 70 % základní částky.
Dovolací soud tehdy vyšel z názoru, že ačkoli primární poškozená utrpěla zvlášť závažnou újmu na zdraví, sekundární poškození s ní i nadále mohou (byť ve značně omezené míře) komunikovat a prožívat s ní rodinný život, což je nepochybně kvalitativní rozdíl oproti situaci, kdy by zemřela anebo se nacházela v trvalém či dlouhodobém vegetativním stavu.
6. Podobně vážné, ovšem nikoli fatální, narušení rodinného života lze podle obviněného dovodit i v nyní řešeném případě. Aniž by chtěl zlehčovat zdravotní následky, které způsobil M. D. jakožto primárnímu poškozenému, akcentuje, že dotyčný dokonce může řídit automobil, který byl speciálně upraven pro jeho potřeby, a podle svých slov zkouší i plavat a pracovat. Osoby jemu blízké s ním mohou i nadále plnohodnotně komunikovat a rozvíjet s ním rodinné vztahy. Dopravní nehoda nevedla k úmrtí primárního poškozeného ani k již zmíněnému vegetativnímu stavu, které by odůvodňovaly přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy osobám blízkým v nemodifikované základní částce odškodnění. Obviněný tak soudí, že manželku poškozeného M. D. a jeho dvě starší děti AAAAA a BBBBB měl odvolací soud odškodnit 70 % základní částky, nejmladší dceru CCCCC pak vzhledem k méně intenzivním vazbám k otci úměrným jejímu věku 60 % základní částky, sourozence a rodiče poškozeného s ohledem na méně intenzivní vzájemné vazby 50 % základní částky a jeho tchyni 25 % základní částky. V. V. jako druhovi tchyně pak po jeho úsudku neměl být přiznán nárok na náhradu duševních útrap vůbec, neboť ho ve vztahu k primárnímu poškozenému nelze pokládat za osobu blízkou ve smyslu ustanovení § 22 občanského zákoníku. Z důkazů provedených v trestním řízení naopak vyplývá, že intenzita vzájemného vztahu obou mužů nedosahovala takové kvality, aby V. spadal do kategorie osob uvedených v posledně zmíněném zákonném ustanovení. Sám M. D. ho ostatně v hlavním líčení ani nenazýval křestním jménem. Skutečnost, že V. pociťuje jeho zdravotní újmu jako svou vlastní, konečně nelze seznat ani z jeho vlastního písemného prohlášení.
7. Obviněný proto navrhl, aby na podkladě jeho dovolání byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 2. 2025, č. j. 14 To 137/2024-718, v napadených výrocích zrušen a Nejvyšší soud poté ve věci znovu sám rozhodl tak, že mu uloží povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy v podobě duševních útrap poškozeným M. D., AAAAA a BBBBB po 564 942 Kč, poškozené CCCCC 484 236 Kč, poškozeným M. D., P. D., J. K. a P. D. po 403 530 Kč, poškozené M. T. 201 765 Kč a ve zbývajícím rozsahu „napadených nároků“ odkáže jednotlivé „příbuzné“ na řízení ve věcech občanskoprávních.
8. V rámci dovolání se obviněný návrhy adresovanými předsedkyni senátu soudu prvního stupně a předsedovi senátu dovolacího soudu též domáhal odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku až do rozhodnutí o tomto opravném prostředku, ať už postupem podle § 265h odst. 3 tr. ř. nebo podle § 265o odst. 1 tr. ř. Svůj požadavek zdůvodnil obavou, že jeho pojistitel neposkytne sekundárním poškozeným náhradu nemajetkové újmy v rozsahu, v jakém jim byla přiznána odvolacím soudem nad rámec ustálené judikatury, a on bude muset eventuálně ze svých prostředků na základě existujícího exekučního titulu uhradit 3 914 241 Kč, což na něj a jeho rodinu může mít zásadní negativní dopad v podobě nevratných majetkových změn.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. označil námitky obviněného za nedůvodné. K napadenému rozsudku konstatoval, že odvolací soud se v něm uplatněnými nároky primárního poškozeného ale i osob jemu blízkých na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy zabýval dostatečně podrobně a rozhodl o nich věcně správně. Výši odškodnění tzv. druhotných obětí trestného činu určil podle své úvahy založené na kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu, při kterém nijak nevybočil z hledisek, která vyplývají z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Důsledně hodnotil duševní strádání jednotlivých příbuzných primárního poškozeného, a to jak individuálně, tak s vědomím jejich vzájemných vztahů s ním. Neuchýlil se tedy k jakési paušalizaci uplatněných nároků, ale dostatečně vážil jak citové vazby M. D. k jednotlivým osobám blízkým, tak i věk těchto osob a jejich případnou existenční závislost na něm. Za daných okolností tak nejsou dány důvody k dalšímu snížení náhrad za neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv, jak požaduje obhajoba. S jejím názorem, že při určení výše nemajetkové újmy krajský soud nedodržel princip proporcionality, státní zástupce nesouhlasí. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2665/2023, podotkl, že výši náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 občanského zákoníku lze modifikovat v řádu desítek procent tzv. základní částky představující dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy. Od tohoto pravidla se přitom krajský soud v nyní řešené věci neodchýlil a zároveň náležitě odůvodnil, proč s ohledem na zvláštní okolnosti případu ve vztahu k některým sekundárním poškozeným přiznanou náhradu oproti základní částce přiměřeně procentuálně navýšil (tj. o 30 % a 15 % u manželky primárního poškozeného a jeho dětí) a proč dalším sekundárním poškozeným mimořádně přiznal tuto náhradu ve výši 100 % základní částky, tj. 807 060 Kč. Odkaz obviněného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3468/2019, v uvedené souvislosti nemůže obstát, neboť individuální hlediska srovnávaných případů nejsou a ani nemohou být totožná.
10. Za neopodstatněnou je podle státního zástupce nutno považovat i námitku dovolatele, jíž s odkazem na § 22 občanského zákoníku zpochybnil nárok na náhradu nemajetkové újmy u přítele tchyně primárního poškozeného. Bylo totiž prokázáno, že V. V. má s M. D. a jeho rodinou blízké vztahy, když zároveň pomáhá nejen s péčí o něj samotného, ale i o rodinnou nemovitost. Nešťastná autonehoda tak výrazně dopadla také na jeho soukromý život, byť nikoli v takové intenzitě, jako tomu bylo u příbuzných primárního poškozeného.
11. Pokud jde o žádost obviněného o odklad či přerušení výkonu napadených výroků rozhodnutí, státní zástupce míní, že k takovému postupu není důvod. Znovu zopakoval, že odvolací soud rozhodl o nárocích sekundárních poškozených na náhradu nemajetkové újmy v souladu se zákonem. Zároveň vyjádřil přesvědčení, že pokud by jim pojistitel obviněného skutečně odepřel poskytnout plnění v celé přisouzené výši, bylo by zcela namístě, aby obviněný, který jinak nebyl postižen peněžitou sankcí, pocítil dopady svého fatálního řidičského pochybení v majetkové sféře alespoň touto cestou, jestliže zároveň bylo zjištěno, že přiznaná výše nemajetkové újmy poškozeným pro něj nebude likvidační.
12. Závěrem tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ vydání jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
13. K dovolání se prostřednictvím společného zmocněnce vyjádřili rovněž poškození M. D., M. D., AAAAA, CCCCC, BBBBB, M. D., P. D., P. D., J. K., M. T., V. V. a společnost M. P., s. r. o. Rozsudky soudů nižších stupňů považují za řádně odůvodněné, logické, ve všech úvahách komplexní a ve výsledku pro dovolatele ještě mírné s ohledem na důsledky jeho protiprávního jednání na kvalitu jejich života. Podotýkají, že pravým důvodem dovolání je ve skutečnosti obava obviněného z možné neochoty jeho pojistitele vyplatit jim náhradu nemajetkové újmy v celém přiznaném rozsahu, která ovšem není a ani nemůže být předmětem tohoto řízení. Případný spor s pojišťovnou nechť si obviněný řeší po jiné linii a nikoli prostřednictvím Nejvyššího soudu v této trestní věci. Poškození upozornili na jeho přístup k celé tragické události, kdy dosud neprojevil žádnou snahu o nápravu či upřímnou omluvu. Jeho postoj je i nadále takový, že nároky rozporuje, sám je dobrovolně neplní, nyní znovu usiluje o jejich další korekci a ideálně by i nadále beztrestně řídil motorová vozidla, jak se dožadoval v odvolání. K jeho návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku poškození namítají, že pro takový postup absentují rozumné důvody. Obviněný je sám či prostřednictvím pojišťovny povinen plnit již od data vzniku újmy. Tím, že tak nečiní, jim vzniká nárok na náhradu zákonného úroku z prodlení. Ani ten však nebyl pojišťovnou dosud uhrazen, přestože o to žádali. Poškození soudí, že další snížení přiznaného odškodnění podle požadavku obviněného by bylo až příliš formalistické a plně by neodráželo specifika řešeného případu. Jestliže prokazatelně žili nadprůměrně naplněný rodinný život, který jim dovolatelův čin do budoucna znemožnil, pokládají za logické, že i přiznaná výše náhrady je nadprůměrná. Dovolatel podle jejich mínění jen zlehčuje vážnost zdravotního stavu M. D. a zejména popírá prokázané rodinné vazby a drastické dopady, které na ně jeho selhání do budoucna bude mít. Poškození proto navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, eventuálně zamítl. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
14. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam.
15. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovanému dovolacímu důvodu. Ten totiž nemůže být uplatněn jen formálně, ale je třeba, aby mu svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které reklamuje obhajoba, se netýká přímo právní kvalifikace skutku, nýbrž vyhodnocení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Může se týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem, ovšem jedině tehdy, pokud ve vztahu ke sporné otázce dovolatel namítá porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim těchto náhrad (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17/2002, pod č. T 413, nebo usnesení téhož soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 6/2004, pod č. T 703 aj.).
IV. Důvodnost dovolání
17. Jsou-li výše naznačená interpretační východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, lze mít v zásadě všechny výhrady obviněného R. N. proti označeným adhezním výrokům z rozsudku krajského soudu za právně relevantní. Věcné opodstatnění lze ovšem přiznat jen jedné z nich (viz níže).
18. Nejvyšší soud obhajobě nepřisvědčil v názoru, že výše jednotlivých náhrad nemajetkové újmy v podobě duševních útrap tak, jak je soud druhého stupně přiznal manželce, nezletilým dětem, oběma rodičům, sourozencům a tchyni primárního poškozeného M. D., jsou natolik „přemrštěné“ a v tomto smyslu nespravedlivé, že napadené pravomocné výroky ve světle souvztažné judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu nemohou obstát. Argumentace obviněného totiž vychází z jejich krajně zjednodušujícího výkladu. Jím akcentovaný požadavek na dodržování principu proporcionality v zájmu předvídatelnosti soudního rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy obecně jistě nelze zpochybňovat, stejně jako fakt, že coby praktické vodítko k dosažení takového žádoucího stavu nabídly vrcholné soudní orgány v některých svých rozhodnutích porovnávání náhrad nemajetkové újmy přiznávaných v jiných srovnatelných řízeních. To ale na straně druhé neznamená, že obecný soud je při úvahách o výši odškodnění přiznávaného tzv. sekundárním obětem trestného činu v konkrétní věci absolutně vázán dřívějším rozhodnutím jiného soudu ve zdánlivě obdobném případě a nemůže se od něj při respektu k zásadě zakotvené v § 13 občanského zákoníku žádným způsobem odchýlit.
19. Ústavní soud ve svém nálezu vyhlášeném dne 8. 4. 2020 ve věci sp. zn. IV. ÚS 2578/19 v uvedené souvislosti naopak zdůraznil, že obecné soudy se mají při stanovení výše relutárních náhrad (i při vědomí obecně nastavených objektivizačních kritérií) zásadně vyvarovat nežádoucí paušalizace, nesmějí rezignovat na individuální posouzení každého případu s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem a jsou povinny postupovat nezávisle, neexcesivně a předvídatelně. Přitom zmínil jasný záměr zákonodárce, sledovaný přijetím soukromoprávní úpravy účinné od 1. 1. 2014, oprostit soudní rozhodování od předem daných algoritmů, tabulek, násobků nebo jiných výpočtů tak, aby nezávislý soudce v konkrétní souzené kauze před svým rozhodnutím pečlivě a s citem pro věc zhodnotil její individuální okolnosti a „neopisoval metodiky“ či nedoplňoval předem dané veličiny do stanovených šablon. Výslovně odmítl představu, že by se ze soudního rozhodování jako doposud (a nadále) jedinečné a nezávislé činnosti stala činnost mechanická, a přitom dopředu upozornil na to, že i do budoucna hodlá setrvat ve svém nesouhlasném postoji k eventuálním snahám necitlivě unifikovat soudní rozhodování o výši odčinění imateriální újmy. Akcent na nutnost vycházet při rozhodování z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, založených na zjištěných skutkových okolnostech, je ostatně zmíněn i v bodě 32. odůvodnění obhajobou citovaného nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2844/14.
20. Právě Ústavním soudem kritizovaný mechanický přístup k odškodňování duševních útrap osob blízkých primárnímu poškozenému v souvislosti s jeho smrtelnou či závažnou nesmrtelnou zdravotní újmou fakticky prosazuje svojí argumentací dovolatel, opíraje se o závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3468/2019, které podle jeho názoru měly být s ohledem na zásadní skutkovou podobnost bez dalšího aplikovány i na nyní posuzovaný případ. Onu kardinální shodu obou kauz přitom spatřuje v míře zdravotního postižení, které v důsledku dopravní nehody utrpěli M. D. i primární poškozená ve výše označené věci, jejíž matce a dvěma dětem byla přiznána náhrada nemajetkové újmy v podobě duševních útrap „jen“ ve výši 70 % základní částky.
21. Dovolací senát nemíní nikterak zpochybňovat skutečnost, že při určení výše náhrady za duševní útrapy osob blízkých spojené se zvlášť závažným ublížením na zdraví ve smyslu § 2959 občanského zákoníku představuje konkrétní intenzita poškození zdraví primární oběti stěžejní kritérium. Zároveň ale musí připomenout, že ani zdaleka nejde o kritérium jediné. Přistupují k němu i další proměnné odvozené jednak od osoby poškozeného a jednak od osoby škůdce.
22. Do první skupiny zařadil Nejvyšší soud v „pilotním“ rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněném pod. č. 85/2019 Sb. rozh. obč., intenzitu vzájemného vztahu mezi primárním poškozeným a osobou blízkou, jež má být odškodněna za způsobené duševní útrapy, jejich věk, případnou existenční závislost osoby blízké na primárním poškozeném (a to ne pouze hmotnou), další dopady zdravotního postižení primárního poškozeného do soukromého a rodinného života a eventuální poskytnutí jiné satisfakce, které se osobě blízké dostalo. Kritéria odvozená od škůdce jsou pak především jeho postoj ke škodní události, její dopad do jeho duševní sféry, v omezené míře i jeho majetkové poměry (které však nepředstavují okolnost významnou pro strádání poškozeného a jejich zkoumání nesmí být chápáno tak, že existuje přímá úměra mezi rozsahem majetku škůdce a výší náhrady) a konečně míra jeho zavinění (k tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, uveřejněný pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr., bod 26. odůvodnění). Jestliže obecný soud pracuje s touto „metodikou“ jako s určitým stavebním kamenem pro výpočet odčinění imateriální újmy osobám blízkým, přitom pečlivě zváží, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od „základu“ (ať již směrem nahoru, nebo i dolů, neboť obojí je možné) a srozumitelně vyloží, jak se vymezená „objektivizační“ kritéria promítají do kontextu souzené věci, pak dostojí ústavněprávnímu požadavku na spravedlivé rozhodnutí ve věci a nezavdá příčinu k zásahu do své nezávislé rozhodovací činnosti.
23. Výše naznačené žádoucí parametry podle názoru Nejvyššího soudu napadený rozsudek krajského soudu splňuje.
24. Na tomto místě je nutno připomenout, že zhodnocení specifických okolností případu z hlediska mimořádných dopadů tragické události do života rodiny D. věnoval ve svém rozhodnutí velkou pozornost již okresní soud. Ten zcela přiléhavě zdůraznil, že nejbližší příbuzní (a mezi nimi zejména manželka) byli v období bezprostředně navazujícím na dopravní nehodu zprvu konfrontováni se skeptickými odhady ošetřujících lékařů, pokud jde o otázku přežití primárního poškozeného, a byli po relativně dlouhou dobu vystaveni extrémnímu stresu a obavám z hrozící ztráty milovaného manžela, otce, syna, bratra, resp. zetě.
S tímto reálným rizikem se museli permanentně vyrovnávat po několik dlouhých dní a poté, co došlo k odvrácení fatálního následku (byť i nadále s velmi nejistou prognózou dalšího vývoje zdravotního stavu), čelili krutému poznání, že jejich nejbližší se již nikdy zcela neuzdraví, jeho návrat do „plnohodnotného“ života, jaký vedl před dopravní nehodou, je jednou provždy vyloučen, a naopak se změní v osobu celodenně závislou na péči ostatních. Není pochyb o tom, že M. D. utrpěl velmi vážnou nesmrtelnou újmu, tj. těžké zranění, které ho nejprve po dosti dlouhou dobu přímo ohrožovalo na životě, a následně byl a je zatížen výrazně nepříznivým zdravotním stavem, který vyžaduje náročnou a složitou léčbu.
Jeho fyzické utrpení, jakkoli mu sám statečně čelí, přirozeně intenzivně vnímají i členové jeho rodiny a v tomto smyslu má výrazný dopad i do jejich osobnostní sféry, konkrétně na jejich psychiku a duševní pohodu. Sami se totiž musejí dlouhodobě vypořádávat s frustrující skutečností, že není v jejich silách a schopnostech mu po zdravotní stránce účinně pomoci, nebo mu od přetrvávajících bolestí, pravidelně nastupujících křečí v oblasti břicha a dolních končetin a permanentních zažívacích obtíží v podobě pálení žáhy po každém jídle a častých refluxů alespoň částečně ulevit.
Okresní soud se zde oprávněně v rámci uplatnění své diskreční pravomoci přiklonil při svých úvahách k názoru, že nešťastná dopravní nehoda, způsobená hrubě nedbalým počínáním obviněného jako účastníka silničního provozu, zasáhla do osobnostní sféry sekundárních poškozených neméně intenzivně a v jistém směru třeba i ještě intenzivněji, než kdyby byl M. D. na místě srážky zemřel, a to vzhledem k protrahovanosti vzniklé újmy v podobě duševních útrap. Těm byli a vesměs nadále jsou průběžně vystaveni při sledování jeho soužení při mnohdy marné snaze zvládat alespoň nejběžnější úkony sebeobsluhy, včetně osobní hygieny, které zdravý člověk žijící bez podobného handicapu vykonává bezděčně a s naprostou samozřejmostí.
25. Dále oba soudy legitimně vycházely ze zjištění, že vztahy v rodině D. jsou až nebývale blízké, svým charakterem přesahují běžný rámec příbuzenských styků, její členové utvářejí svým soužitím úzce semknutou komunitu, když obývají z větší části jednu rozlehlou nemovitost (vyjma bratra primárního poškozeného, který však se svou rodinou žije ve stejné obci a jen o několik desítek metrů dál, a jeho tchyně), a soustavně spoluvytvářejí harmonické a milující prostředí, v němž se prakticky každodenně pohybují. Nevyléčitelně zraněný M. D. byl přitom vzhledem ke svému hodnotovému ukotvení a životní vitalitě jakýmsi tmelícím článkem či „pilířem“ tohoto idylického soužití širší rodiny, jejíž členové si vzájemně vypomáhali a vypomáhají způsobem jdoucím nad rámec běžné solidarity mezi nejbližšími příbuznými.
26. Citlivě byl zohledněn i věk primárního poškozeného, který byl (jako úspěšný podnikatel, zodpovědný živitel rodiny, pozorný manžel, aktivní otec tří nezletilých dětí a syn starající se příkladně o své stárnoucí rodiče) na vrcholu svých sil. Ve vztahu ke všem sekundárním poškozeným pak nižší soudy individuálně vyhodnotily závažné negativní dopady celého neštěstí na kvalitu jejich dalšího rodinného života a zejména na jejich psychický stav, který u syna a otce poškozeného dokonce vyžaduje odbornou pomoc psychologa, resp. psychiatra. V tomto směru lze plně odkázat na podrobná a výstižná odůvodnění jejich rozhodnutí [viz body 15. až 18., 23. a 26. až 31. rozsudku okresního soudu a body 28. až 32. a bod 33. (v části týkající se nároků tchyně M. T.) rozsudku krajského soudu], k nimž není třeba cokoli dalšího doplňovat.
27. Z kritérií posuzovaných na straně pachatele krajský soud v řešené věci adekvátně zohlednil, že postoj dovolatele ke škodní události nelze považovat za projev natolik hluboké a upřímné lítosti, který by mohl mít vliv na snížení dopadu jeho jednání na sekundární poškozené v satisfakčním smyslu. S tímto závěrem se dovolací senát ztotožňuje, když ani on nepřehlédl poněkud alibistické vyjádření obviněného v hlavním líčení, jímž se pokusil vysvětlit, proč se do té doby M. D. ani členům jeho rodiny žádným způsobem neomluvil a neprojevil žádnou autentickou snahu jim své selhání třeba jen symbolicky kompenzovat, resp. jim v tomto směru nabídnout alespoň nějaké plnění. Jeho neověřitelné tvrzení, že poškozené prozatím (míněno po celé přípravné řízení) nekontaktoval pouze proto, že byl takto autoritativně instruován policisty zasahujícími na místě nehody, vyznívá absurdně. Lze totiž předpokládat, že je natolik inteligentní a soudný člověk, aby mu bylo jasné, že případným omluvným dopisem s vyjádřením upřímné lítosti nad neštěstím, které způsobil, spojeným s nabídkou okamžité hmotné pomoci, by se ničeho protiprávního nedopustil. Pokud by skutečně cítil potřebu se D. omluvit a dát jim nezištně najevo, že si je svého fatálního řidičského pochybení a jeho krutých následků vědom a upřímně jich lituje, jistě by ve spolupráci se svými tehdejšími obhájci hledal vhodnou cestu, jak toho docílit, a nepodvoloval by se bez dalšího údajnému zákazu policie, který by v otázce své legitimity musel vzbudit pochybnosti i v naprostém právním laikovi. Odhlédnout zároveň nelze ani od toho, že dovolatel po dopravní nehodě prakticky kontinuálně dál řídil motorové vozidlo a až do pravomocného skončení trestního řízení z pragmatických důvodů usiloval o to, aby mu i nadále zůstalo zachováno řidičské oprávnění v plném rozsahu, když se odmítal smířit s trestem zákazu činnosti, který mu v relativně mírné výměře uložil soud prvního stupně. I z toho lze vysledovat jeho spíše rezervovaný postoj k následkům svého zaviněného jednání, resp. minimálně nelze hovořit o tom, že by jím skutečnost, že svou nedbalostí zásadně a nevratně poškodil zdraví jiného, nějak významněji otřásla a odrazila se na jeho psychické pohodě. Poškozeným se naopak nelze divit, že jeho přístup k věci ještě umocnil jejich emocionální utrpení, jemuž byli už tak vystaveni.
28. Výše rekapitulované specifické okolnosti případu skýtaly prostor pro přiznání náhrad výše vyjmenovaným poškozeným za utrpěné duševní útrapy v částkách, které stanovil odvolací soud, a to navzdory tomu, že primární poškozený M. D. v důsledku dopravní nehody nezemřel, nezůstal zcela nehybný ani neutrpěl například rozsáhlé poškození mozku, které by ho připravilo o schopnost vnímat okolí či s ním plnohodnotně komunikovat.
29. Dovolací senát i při respektu k požadavku formulovanému v § 13 občanského zákoníku v řešeném případě neshledává důvod ke kasačnímu zásahu do napadeného pravomocného rozsudku jen proto, aby manželce, dětem, rodičům, sourozencům a tchyni poškozeného byly nakonec přiznány na náhradách nemajetkové újmy za duševní útrapy pouze takové částky, jaké „nabízí“ sám dovolatel v odůvodnění svého mimořádného prostředku s poukazem na vybranou dílčí úvahu z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3468/2019. V něm sice byl řešen případ v určitém ohledu srovnatelný s tím nynějším, ovšem jen pokud jde o rozsah poškození zdraví primární poškozené a jeho příčiny. Jak již ale bylo zdůrazněno výše, kritérií, která je obecný soud povinen zohlednit při určení výše odškodnění osobám blízkým, je vícero a v různých případech se svou kvalitou liší. Pravomocné rozhodnutí ohledně výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením či vážnou nesmrtelnou újmou způsobenou osobě blízké je přitom v dovolacím řízení namístě revidovat jen tehdy, pokud není dostatečně či vůbec odůvodněno, anebo je přiznané odškodnění zjevně nepřiměřené ať už ve prospěch poškozených anebo škůdce. Jinak je třeba mít na zřeteli, že určení výše této náhrady zůstává věcí úvahy soudu při aplikaci ustanovení § 2959 občanského zákoníku, které je právní normou s relativně neurčitou hypotézou. O podobný případ nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí či „zjevné nepřiměřenosti“ přiznaných náhrad se však v posuzované věci nejedná.
30. Naopak je nutno vyzdvihnout, že krajský soud na rozdíl od soudu prvního stupně při jejich stanovení respektoval „judikatorní limity“ zmíněných volných úvah při určování výše podobných finančních kompenzací, spočívající v tom, že tzv. základní částku lze v konkrétním případě modifikovat (ať už směrem nahoru či dolů) maximálně v řádu desítek procent (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 25 Cdo 894/2018, 25 Cdo 4478/2018, 25 Cdo 1681/2023, 7 Tdo 1485/2019 aj.). Dostatečně také zvážil majetkové poměry
dovolatele potud, aby pro něj napadené rozhodnutí nemělo likvidační dopady (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Správně přitom vyšel ze zjištění, že obviněný je muž v plně produktivním věku, zároveň vlastní relativně hodnotný nemovitý majetek, v rozhodné době byl jako řidič pro případ podobných selhání pojištěn podle tehdy účinného zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, a přitom není dána žádná okolnost, která by pojišťovnu opravňovala odepřít výplatu pojistného plnění, resp. která by zakládala její nárok vůči obviněnému na následnou úhradu toho, co za něj poškozeným D.
plnila. Presumpce obhajoby, že pojistitel by v budoucnu za obviněného nemusel dobrovolně a zároveň zavčasu vyplatit přiznané náhrady v plné výši, což by ho mohlo postihnout právě v majetkové sféře, formálně vzato má jisté ratio, neboť v praxi k takovým případům někdy vskutku dochází. Po věcné stránce však nemůže být důvodem pro rozhodnutí dovolacího soudu, jímž se sekundárním poškozeným přiznané náhrady nemajetkové újmy ještě dále výrazně sníží tak, aby obviněný mohl nabýt definitivního klidu a jistoty, že se vyhne jakýmkoli „ekonomickým důsledkům“ svého nedbalostního protiprávního jednání.
Potud je nutno zdůraznit, že právo druhotné oběti trestného činu na soukromí a na rodinný život je funkčně vyšší hodnotou než právo škůdce na ochranu jeho majetku. Hájení ekonomických zájmů škůdce soudem rozhodujícím v trestním řízení by mohlo osobám blízkým primárnímu poškozenému vzniklou újmu naopak ještě více prohloubit. Judikaturou formulovaná obecná povinnost v omezené míře zohledňovat i majetkové poměry škůdce je pouze korektivem sloužícím k eliminaci rizika přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy, jenž byl uplatněn v nesmyslné a neúnosné výši.
K něčemu takovému však v nyní projednávané věci nedošlo.
31. Za prozatím dostatečně důkazně nepodložené a nepřesvědčivě odůvodněné považuje dovolací senát toliko závěry nižších soudů týkající se povahy vztahu mezi primárním poškozeným M. D. a partnerem jeho tchyně V. V. Řešení otázky, zda lze posledně jmenovaného skutečně považovat za osobu blízkou ve smyslu § 22 odst. 1 věty první občanského zákoníku, část věty za středníkem, jíž v souvislosti s následky nešťastné dopravní nehody rovněž náleží právo na odškodnění nemajetkové újmy v podobě duševních útrap, bude nutno věnovat mnohem větší pozornost a bude vyžadovat podrobnější analýzu. V. V. není přímým příbuzným M. D., a proto ho automaticky nelze považovat za osobu, které má bez dalšího postavení tzv. druhotné oběti (sekundárního poškozeného) s nárokem na odškodnění podle § 2959 občanského zákoníku. Zvláště u něj tak bylo třeba, vzhledem k jeho formálnímu i faktickému postavení, velmi podrobně zkoumat, jaké intenzity dosahovaly jeho vztahy přímo s primárním poškozeným.
32. V tomto směru se rozhodně nebylo možné spokojit jen se zobecňujícím konstatováním nezvyklé soudržnosti a semknutosti rodiny D. jako celku, nebo s poukazem na to, že V. (který jinak s primárním poškozeným ani neobývá společnou domácnost) po nehodě asistoval své partnerce M. T. při hlídání jejích vnoučat (míněno nezletilých dětí primárního poškozeného), a konečně ani s výčtem jeho drobných úsluh pro rodinu primárního poškozeného, spočívajících v obstarávání příležitostných oprav zařízení nemovitosti či v její údržbě. Taková jeho ochota a přičinlivost jsou jistě hodné respektu a ocenění v morální rovině, ovšem nelze na nich stavět závěr, že dosavadní citové vazby mezi ním a M. D. lze definovat jako vztah mezi „tchánem“ a „zetěm“, potažmo jako jiný vztah natolik specifický, aby jednomu z nich zakládal nárok na odškodnění duševních útrap při eventuální závažné újmě na zdraví nebo smrti toho druhého.
33. Úvahu okresního soudu, že V. V. si v souvislosti s úrazem M. D. vytrpěl „psychickou bolest“, resp. že byl svědkem a „přímou obětí“ zhroucení a následné nutné rekonstrukce vztahů v rodině, a proto je namístě ho za „utrpěná příkoří“ odškodnit, lze mít z pohledu tradičních euro-křesťanských hodnot (z nichž vychází i české soukromé právo) v kontextu výše rekapitulovaného za poměrně odvážnou a mírně řečeno diskutabilní. Toho si byl patrně vědom i odvolací soud, který v tomto směru dosavadní argumentaci soudu nižší instance „posílil“ o poukaz na pozdější zdravotní problémy poškozené M. T., které ovšem přičetl na vrub obviněnému a uvedl je do příčinné souvislosti s jeho protiprávním činem jen na základě ničím nepodložené presumpce. V návaznosti na to pak dovodil, že tragická nehoda se přímo dotkla i V., když měla negativní dopad na jeho soukromý život. Jeho „velmi blízké vztahy“ s primárním poškozeným M. D. pak i on bez dalšího spíše jen konstatoval.
34. Dovolací senát po prostudování předloženého spisového materiálu uzavírá, že nižší soudy nedisponovaly takovými důkazy, aby z nich mohly vyvodit pochybnosti nevzbuzující závěr, že v posuzované věci lze V. V. přiznat postavení osoby blízké ve smyslu § 22 odst. 1 občanského zákoníku, jestliže předmětem rozhodování mělo být mimo jiné i odškodnění jeho „duševních útrap“ spojených s újmou, kterou obviněný způsobil manželovi dcery jeho partnerky. K vnitřnímu bolestnému prožívaní nešťastné události se sám V. autenticky a konkrétně nevyjádřil, když de facto jen signoval ručně psané prohlášení, které „za oba“ zjevně vyhotovila poškozená M. T. a které je převážně jen výčtem materiálních výdajů, které měli v souvislosti s návštěvami primárního poškozeného ve zdravotnických a rehabilitačních zařízeních a s „opravami RD“ (patrně domu obývaného primárním poškozeným a jeho rodinou). Nadstandardně intenzivní vzájemné citové vazby mezi dotčenými explicitně nezmínil ve svém prohlášení a při výpovědi v hlavním líčení ani sám M. D., a totéž lze uvést i k obsahu písemných vyjádření a výpovědí jeho manželky M. D. a bratra P. D., které měly být podkladem pro napadený výrok.
35. Nejvyšší soud a priori nevylučuje, že V. V. může být vzhledem k vzájemnému vztahu s primárním poškozeným osobou, která zdravotní újmu způsobenou M. D. důvodně pociťuje jako újmu vlastní, a v tomto smyslu ho tedy lze pokládat za osobu jemu blízkou, avšak takový závěr lze případně učinit až po důsledném vyjasnění povahy a kvality jejich sociálních interakcí, na což nižší soudy do jisté míry rezignovaly (k tomu srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 54/2021, bod 30. odůvodnění). V předmětné části proto nemůže dovoláním napadené rozhodnutí obstát.
V. Způsob rozhodnutí
36. Nejvyšší soud tedy podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 2. 2025, č. j. 14 To 137/2024-718, pouze ve výroku, jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému V. V. nemajetkovou újmu v podobě duševních útrap částkou 201 765 Kč, a ve výroku, jímž byl poškozený V. V. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně musela být zrušena také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
37. Z ustanovení § 265m odst. 2 a § 265 tr. ř. vyplývá, že pokud dovolací soud zruší rozsudek toliko ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a nerozhodne ve věci sám, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. V uvedené souvislosti je nutno znovu připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž ustanovení § 265r odst. 7 tr. ř. výslovně stanoví, že důkazy se ve veřejném zasedání před Nejvyšší soudem zpravidla neprovádějí. Jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl rozhodnout o dovolání. V nynějším případě by však bylo třeba provést ke sporné otázce doplnění dokazování v rozsahu značně přesahujícím rámec i samotný účel dovolacího řízení trestního.
38. Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než podle § 265m odst. 2 tr. ř., s přiměřeným použitím ustanovení § 265 tr. ř., odkázat poškozeného V. V. s celým jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Předmětné rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 9. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek