25 Cdo 2665/2023

25 Cdo 2665/2023-226

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) S. V., b) V. F., c) nezletilý AAAAAA (pseudonym), zastoupený matkou V. V., d) J. V., e) P. V., f) V. V., všichni zastoupení Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Aloise Krále 2640/10, Prostějov, proti žalované: UNIQA pojišťovna, a.s., IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, Praha 6, zastoupená JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého 223/5, Nymburk, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 48/2020, o dovolání žalobců b), c), d), e) a f) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2023, č. j. 13 Co 359/2022-202, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2023, č. j. 13 Co 359/2022-202, v části výroku I, jíž byly potvrzeny napadené zamítavé výroky IV, VI, VIII, X, XII ve věci samé a výroky XIV až XVIII o náhradě nákladů řízení rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II, se zrušuje spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 8. 2022, č. j. 10 C 48/2020-143, ve znění usnesení ze dne 13. 1. 2023, č. j. 10 C 48/2020 -179, v zamítavých výrocích IV, VI, VIII, X a XII a v nákladových výrocích XIV až XVIII a výroku usnesení ze dne 14. 9. 2022, č. j. 10 C 48/2020-157, o soudním poplatku, a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

1. Žalobci se domáhali náhrady nemajetkové újmy za duševní útrapy spojené s úmrtím D. V. (narozeného XY, zemřelého XY), a to jeho matka – žalobkyně a) 1.400.000 Kč, otčím – žalobce b) 1.450.000 Kč, synovec – žalobce c) 480.000 Kč, otec – žalobce d) 950.000 Kč, bratr – žalobce e) 930.000 Kč a sestra – žalobkyně f) 1.430.000 Kč.

2. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. 8. 2022, č. j. 10 C 48/2020-143, doplněným usnesením ze dne 14. 9. 2022, č. j. 10 C 48/2020-157, a opraveným usnesením ze dne 13. 1. 2023, č. j. 10 C 48/2020-179, uložil žalované zaplatit žalobkyni a) 195.040 Kč (výrok I), žalobci b) 97.470 Kč (výrok III), žalobci d) 97.470 Kč (výrok V), žalobci e) 59.008 Kč (výrok VII), žalobkyni f) 59.008 Kč (výrok IX) a žalobci c) 39.008 Kč (výrok XI), vždy s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, do tří dnů od právní moci rozsudku; ohledně zbývajících 1.204.960 Kč ve vztahu k žalobkyni a), 1.352.530 Kč ve vztahu k žalobci b), 852.530 Kč ve vztahu k žalobci d), 870.992 Kč ve vztahu k žalobci e), 1.370.992 Kč ve vztahu k žalobkyni f) a 440.992 Kč ve vztahu k žalobci c), vždy se specifikovaným úrokem z prodlení (výroky II, IV, VI, VIII, X a XII)

žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky XIV až XVIII) a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (nečíslovaný výrok doplněný usnesením ze dne 14. 9. 2022). Rozhodl tak poté, co usnesením z 27. 7. 2022, č. j. 10 C 48/2020-126, vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí nárok žalobkyně a) na zaplacení 1.500.000 Kč s příslušenstvím za ztížení společenského uplatnění. Ve sporu o náhradu nemajetkové újmy za usmrcení osoby blízké vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že dne 5.

8. 2018 v odpoledních hodinách při dopravní nehodě vozidlo jedoucí ve směru od obce XY směrem na obec XY sjelo z vozovky v důsledku nepřizpůsobení rychlosti vozidla při předjíždění jiného vozu, narazilo do stromu a po bezprostředním vznícení v něm uhořeli řidič vozidla M. L. (jeho odpovědnost byla pojištěna u žalované) a jediný spolujezdec D. V. (dále jen „poškozený“). V den nehody se skupina přátel vypravila dvěma vozidly na koupaliště do XY a před jízdou na koupaliště i při pobytu na něm poškozený i M.

L. pili alkoholické nápoje. Před návratem byl M. L. zbylými přáteli vyzýván, ať neřídí. Poškozený s M. L. do vozidla nasedl, ačkoli si byl vědom opilosti řidiče, který byl v okamžiku dopravní nehody ovlivněn alkoholem ve stupni těžké opilosti až na hranici otravy alkoholem; poškozený vykazoval lehký až střední stupeň opilosti. Žalovaná pojišťovna vyplatila mimosoudně na náhradu nemajetkové újmy žalobkyni a) 100.000 Kč, žalobci b) 50.000 Kč, žalobci d) 50.000 Kč, žalobci e) 70.000 Kč, žalobkyni f) 70.000 Kč a žalobci c) 20.000 Kč s tím, že/ je plnění sníženo o 80 % pro spoluúčast poškozeného na vzniku škody.

Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu posoudil soud prvního stupně věc podle § 2900, § 2918, § 2927, § 2951 odst. 1, 2 a § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dovodil, že poškozený před jízdou, během níž se stala dopravní nehoda (ale i před jízdou, která té inkriminované předcházela), nastoupil dobrovolně do vozidla, ačkoli věděl, že jeho řidič požil nemalé množství alkoholu; míru jeho spoluzpůsobení si újmy proto určil na 50 %. Z provedeného dokazování dále zjistil, že všichni žalobci měli s poškozeným blízké, harmonické a intenzivní příbuzenské vztahy.

Při stanovení výše náhrady soud vyšel ze základní částky 590.080 Kč (dvacetinásobek průměrné měsíční mzdy v roce 2017) a po odečtení 50 % spoluúčasti poškozeného stanovil výchozí částku na 295.040 Kč. U/zavřel, že nejintenzivnější zásah smrtí syna utrpěla jeho matka [žalobkyně a)], jejíž vztah s ním byl nadstandardní, hluboce kamarádský a intenzivnější, než vztah mezi ní a jejími dalšími dětmi; ztráta syna pro ni znamenala nejen neodčinitelné útrapy, ale vyvolala též poškození zdraví. Pro navýšení výchozí částky soud neshledal důvod, odečetl žalovanou poskytnuté plnění a přiznal žalobkyni a) 195.040 Kč. U otčíma poškozeného [žalobce b)] vyhodnotil s,oud útrapy jako méně intenzivní než u žalobkyně a), přihlédl ke skutečnosti, že má vlastní děti, proto výchozí částku snížil o polovinu, odečetl plnění poskytnuté žalovanou a přiznal mu 97.470 Kč.

U otce poškozeného [žalobce d)] soud vyhodnotil stejnou intenzitu útrap jako u žalobce b), neboť po rozvodu s žalobkyní a) a opuštění společné domácnosti se mezi ním a poškozeným objektivně nemohly vytvořit tak silné vazby jako mezi matkou a synem; soud proto provedl stejný výpočet jako u žalo/bce b) a přiznal tutéž částku. U bratra poškozeného [žalobce e)] soud vyhodnotil útrapy méně intenzivní než u žalobců a), b) a d) i přesto, že byl jejich sourozenecký vztah kamarádský a žili společně s matkou, vyšel ze 40 % výchozí částky, odečetl plnění poskytnuté žalovanou a přiznal mu částku 59.008 Kč. U sestry [žalobkyně f)] soud shledal útrapy rovněž jako méně intenzivní než u žalobců a), b) a d), neboť v dospělosti opustila společnou domácnost, pořídila si samostatné bydlení a intenzita vztahu k poškozenému nutně objektivně poklesla, proto provedl stejný výpočet jako u žalobce e) a přiznal jí shodnou částku.

Nejméně intenzivní útrapy podle soudu prožil synovec poškozeného [žalobce c)], který si vzhledem k nízkému věku nemohl objektivně vytvořit vztah dosahující intenzity vztahu ostatních žalobců, proto soud vyšel z 20 % výchozí částky, zohlednil plnění poskytnuté žalovanou a přiznal mu 39.008 Kč.

3. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 13 Co 359/2022-202, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a XIII a v tomto rozsahu věc vrátil soudu k dalšímu řízení, jinak jej v zamítavých výrocích o věci samé (IV, VI, VIII, X, XII) a ve výrocích o nákladech řízení (XIV až XVIII) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ohledně odškodnění duševních útrap žalobců podle § 2959 o. z. se zcela ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně.

Vadu řízení shledal ve vyloučení nároku žalobkyně a) na náhradu za ztížení společenského uplatnění (1.500.000 Kč s příslušenstvím) k samostatnému projednání a rozhodnutí, proto pokud soud prvního stupně rozhodl výrokem II o zamítnutí zbytku nároku žalobkyně a), v tomto rozsahu jej zrušil a vrátil k novému projednání a rozhodnutí s tím, že přerostlo-li její citové utrpení v důsledku úmrtí syna ve vznik duševního onemocnění, je třeba tento odvozený následek zohlednit ve výši náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 o.

z., nikoliv jako přímý nárok na náhradu újmy na zdraví podle § 2958 o. z. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem o 50% spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy a nedůvodnou shledal i námitku žalobců, že soud prvního stupně neprovedl důkaz jimi předloženými fotografiemi, neboť z protokolů o jednáních konaných 15. 11. 2021, 7. 3. 2022 a 25. 7. 2022 vyplývá opak. Podle názoru odvolacího soudu odpovídá výše stanovené náhrady rozsahu újmy vzniklé osobám blízkým. Soud prvního stupně totiž vyšel ze správně určené základní částky, zohlednil kritéria, k nimž měl při stanovení výše náhrady podle § 2959 o.

z. přihlížet a výsledné částky rozlišil podle stupně a intenzity příbuzenských vztahů s poškozeným.

Odvolací soud k tomu dodal, že náhrada za újmu sdílenou společně několika rodinnými příslušníky je o něco nižší, protože se mohou vzájemně podpořit.

4. Žalobci b), c), d), e) a f) podali dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, a to každý z těchto žalobců proti té části výroku, kterou byl ve vztahu k němu potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelé spatřují přípustnost dovolání v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve způsobu výpočtu náhrady duševních útrap podle § 2959 o. z., a to v otázce kritérií, která mají být zohledněna, jejich významu a míry spoluzavinění poškozeného D.

V. Nesprávný způsob výpočtu náhrady dovolatelé odvozují ze způsobu, jak byla vyčíslena náhrada nemajetkové újmy matky poškozeného, neboť se soud prvního stupně od částky jí přiznané odrazil při výpočtu nároků ostatních žalobců. Soud prvního stupně u žalobkyně a) přijal vnitřně rozporné závěry – na jednu stranu měl vztah matky a syna za nadstandardní, na druhou stranu neshledal důvody pro navýšení základní náhrady,

která je určena pro standardní, běžné, obvyklé případy. Nesprávné právní posouzení nároku žalobkyně a) se pak promítlo do posouzení nároků dovolatelů v tom smyslu, že soud prvního stupně intenzitu jejich vztahu s poškozeným porovnával s intenzitou jeho vztahu s žalobkyní a), částku dovozenou u žalobkyně a) ve výši 590.080 Kč (před krácením o spoluzavinění a vyplacené pojistné plnění) chápal jako nepřekročitelné maximum a při výpočtu náhrad pro dovolatele vždy vyšel z určitého podílu na výchozí částce pro žalobkyni a).

U otce poškozeného přistoupily soudy na krácení o 50 %, ačkoli zjistily, že jeho vztah s poškozeným nebyl méně intenzivní než běžný vztah rodiče s dítětem, po rozvodu s žalobkyní a) za synem docházel, snažil se mu věnovat, měli společný zájem v hudbě, nezaložil si novou rodinu a neměl další děti. U sourozenců poškozeného vypočítaly soudy výši náhrady (40 % z výchozí částky) v příkrém rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3463/2018, podle něhož se v případě sourozenců obvykle vychází ze základní částky o jednu čtvrtinu nižší.

Závěr o snížení intenzity vztahu sestry a poškozeného je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, z nichž se naopak podává, že byli nejlepšími přáteli, byli na sebe fixováni jako dvojčata, nebyl víkend, kdy by se neviděli, každý den si psali, navštěvovali společně nejrůznější akce, poškozený ji podporoval jako matku samoživitelku při péči o nezletilého žalobce c). Intenzita tohoto nadstandardního sourozeneckého vztahu nijak neutrpěla ani tím, že si žalobkyně f) pořídila samostatné bydlení. Soudy však postupovaly přesně opačně – namísto navýšení náhrady pro sourozence, jež v běžných případech činí 75 % základu pro nejbližší osoby, vyšly jen ze 40 % základu.

I ohledně synovce zemřelého se soudy odchýlily při výpočtu náhrady od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 378/2019 a 25 Cdo 1887/2021 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3003/20, podle nichž s ohledem na rovnost lidí v důstojnosti a právech nelze dětem přiznávat nižší náhrady v případech, kdy pro svůj věk ještě nejsou schopny zcela chápat zásahy do svých práv, a klade se důraz i na potenciální budoucí rozvoj vztahu [o němž v této věci nemohlo být pochyb, protože zemřelý představoval v životě žalobce c), žijícího jen s matkou samoživitelkou, nepostradatelný mužský prvek].

Dovolatelé dále namítají, že soudy při výpočtu náhrady opomněly vzít v potaz věk poškozeného (přišel o život ve 23 letech), zvlášť traumatizující způsob usmrcení (vědomí, že poškozený uhořel zaživa, újmu pozůstalých jen prohloubilo), a v rozporu s rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 3463/2018 nepřihlédly ke skutečnosti, že poškozený vedl společnou domácnost s matkou, otčímem a bratrem. Dovolatelé dále kritizují, že odvolací soud přišel s jediným právním závěrem, že „náhrada za újmu sdílenou společně několika rodinnými příslušníky je o něco nižší, protože se mohou vzájemně podpořit.“ Mají za to, že takové obecné konstatování je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu ohledně kritérií, která mají být při výpočtu adekvátní náhrady brána v potaz, mínil-li odvolací soud sdílení újmy více osobami jako kritérium pro snížení základní částky.

Brojí rovněž proti závěru o spoluzavinění zemřelého v rozsahu 50 %, tj. že se zemřelý podílel na tragickém následku stejnou měrou jako řidič vozidla M. L. Je-li v rozhodnutích dovolacího soudu (sp. zn. 25 Cdo 4199/2013, 23 Cdo 4111/2011 a 25 Cdo 1130/2018) akceptováno spoluzavinění v nižším rozsahu než 50 % za situace, kdy k vědomosti zemřelého o ovlivnění řidiče alkoholem přistoupí další závažná okolnost (např. nepřipoutání), jeví se závěr odvolacího soudu jako zcela nepřiměřený. Mají dále za to (s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV.

ÚS 638/2022 a I. ÚS 3281/22 a Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2495/2022), že odvolací soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Způsob, jakým se s námitkami žalobců proti rozhodnutí soudu prvního stupně „vypořádal“, označují za zcela nevídaný. Celé rozhodnutí odvolacího soudu je jen rekapitulací rozhodnutí soudu prvního stupně, podaného odvolání a vyjádření žalované k odvolání, zatímco rozsáhlé námitky, směřující proti vyčíslení náhrady nemajetkové újmy včetně mnoha odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud naprosto odbyl.

Dovolatelé dále namítají, že se odvolací soud nevypořádal s výhradami proti neprovedení či nehodnocení některých důkazů soudem prvního stupně (osobní vyjádření a fotografie), které měly prokázat vysokou intenzitu vztahu poškozeného a žalobců. Jedná se o tzv. opomenuté důkazy, jak byly vyloženy v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1751/2022 a 23 Cdo 4265/2014). Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.

5. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu, které zopakovala, a navrhla zamítnutí dovolání. Má za to, že žalobci ani jeden z důvodů přípustnosti ve svém dovolání blíže nerozvádějí a neformulují otázku hmotného či procesního práva, jež má být dovolacím soudem vyřešena. Odvolací soud správně posoudil v rámci odvolacího řízení jak míru spoluzavinění poškozeného D. V. v rozsahu 50 %, tak i výchozí částky pro odškodnění jednotlivých pozůstalých žalobců, tyto výchozí částky správně rozlišil podle stupně příbuzenských vztahů s poškozeným, jakož i jejích míry (intenzity). Judikatura, na kterou v rámci dovolání odkazují žalobci, je nepřiléhavá a je ze strany žalobců účelově dezinterpretována. Skutkové závěry soudů obou stupňů jsou zcela v souladu s provedenými důkazy. Navrhla proto, aby dovolání všech žalobců byla odmítnuta, případně zamítnuta.

6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání je přípustné (§ 237 o. s. ř.) pro otázku přiměřené výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

7. Nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

8. Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké, peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

9. Pro účely objektivizace výše náhrady, která má zamezit libovůli ze strany soudů, byla Ústavním soudem v nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaném pod č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), demonstrativním způsobem uvedena kritéria, ke kterým mají soudy při stanovení výše náhrady újmy podle § 2959 o. z. přihlédnout. Podle citovaných rozhodnutí je třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalého, případná existenční závislost na zemřelém a eventuálně jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Předpokládá se, že běžné rodinné vztahy mají určitou kvalitu, důvodem pro zvýšení náhrady proto mohou být vztahy mimořádně blízké a kvalitní, naopak pro úvahu o nižší náhradě by měly svědčit slabší než obvyklé vazby mezi zemřelým a pozůstalou osobou. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného.

10. Ustanovení § 2959 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií (srov. již zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14).

11. Byť matka poškozeného [žalobkyně a)] dovolání nepodává, neboť její nárok je po zrušení jí se týkajícího výroku znovu projednáván soudem prvního stupně, je třeba přisvědčit dovolatelům (ostatním žalobcům), že odvíjel-li odvolací soud (resp. i soud prvního stupně) výši náhrady za jejich duševní útrapy od výše náhrady náležející matce poškozeného, je třeba posoudit správnost stanovení výše náhrady za usmrcení osoby blízké prvořadě u ní.

12. Platí obecný předpoklad, že běžné rodinné vztahy mají určitou kvalitu, a že zejména slabší než obvyklé (byť v zásadě dobré) vztahy již odůvodňují přiznání nižší než výchozí částky (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 757/2022, zabývající se mimo jiné intenzitou rodinných vztahů zemřelého a sekundární oběti). Bylo by téměř nemožné definovat standardní míru soužití a naopak kvalitu vztahu, která již nezakládá nárok ve výši základní náhrady, proto v případě tvrzené výjimečnosti sepětí rodinných příslušníků musí soud zvažovat všechny zjištěné okolnosti způsobilé objektivizovat kvalitu vzájemných vztahů.

Ve smyslu uvedených kritérií je pro rozhodování o výši peněžité náhrady za duševní újmy pozůstalých v daném případě rozhodné, že žalobkyně a) byla s poškozeným v nejbližším rodinném vztahu jako matka se synem, že i přesto, že byl poškozený již dospělý muž, žili ve společné domácnosti [ještě spolu s bratrem – žalobcem e)], přičemž bylo prokázáno, že jejich vztah byl láskyplný a spokojený, a protože bydleli pod jednou střechou, prakticky se každý den vídali. Bylo-li tedy v řízení prokázáno, že mezi poškozeným a jeho matkou existovaly velice úzké vazby a vřelý mateřský vztah, nejedná se o předpoklad přiznání výchozí částky v základní výši (k čemuž nesprávně dospěly soudy obou stupňů), ale o důvod pro její zvýšení (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018).

Intenzitu negativního prožívání tragické ztráty syna u žalobkyně a) dokresluje i skutečnost, že se u ní rozvinuly zdravotní problémy psychického rázu, jejichž odškodnění soud prvního stupně vyčlenil k samostatnému řízení usnesením ze dne 27. 7. 2022, č. j. 10 C 48/2020-126. V této souvislosti je třeba poukázat na aktuální plenární nález ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 14/24, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že sekundárním obětem mohou příslušet veškeré relevantní nároky na náhradu „újmy ze šoku“ (tj. újmy na psychickém zdraví způsobené v důsledku usmrcení či zvlášť závažného ublížení na zdraví primární oběti) podle § 2958 o.

z. Bez ohledu na tento závěr, kterým byla změněna ustálená judikatura obecných soudů, vyznívá poněkud šablonovitě výše náhrady podle § 2959 o. z. stanovená soudem zcela přesně (navíc v jednotkách korun) na doporučenou výchozí částku, aniž by dostatečně zohledňovala popsané skutečnosti, které nejsou obvyklé pro většinu případů ztráty osoby blízké, takže jsou nepochybně důvodem pro určité zvýšení náhrady nad standardní částku. Z tohoto důvodu tedy nemůže obstát ani výše náhrad za duševních útrapy dovolatelů, neboť ji soudy procentně odvíjely právě od takto nesprávně založeného východiska předpokládané náhrady nemajetkové újmy žalobkyně a).

13. Lze pak přisvědčit dovolatelům i v tom, že nebyl dostatečně zohledněn ani mladý věk zemřelého ani trýznivý způsob smrti uhořením; pozůstalí podle obecné zkušenosti takové případy vnímají bolestivěji, neboť jde o odchod osoby blízké zcela nepatřičným způsobem, který se zcela vymyká jak běžnému průběhu života, tak i většině tragických úmrtí. I když nebylo zjištěno úmyslné zavinění škůdce, které je ve smyslu § 2957 o. z. výslovně uvedeným zákonným důvodem pro zvýšení náhrady nemajetkové újmy, je i v případě tzv. objektivní odpovědnosti (nastupující bez ohledu na protiprávnost a zavinění, jíž je též odpovědnost za újmu způsobenou provozem dopravního prostředku) namístě zohlednit též případnou hrubou nedbalost při počínání škůdce, je-li prokázána (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2421/2022, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 6/2024, s. 195). V posuzovaném případě ostatně nebylo pochybností o zaviněném jednání řidiče vozu v rozporu se zákonem.

14. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak plyne z ustálené judikatury, povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit i z hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) je třeba chápat tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníka řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4767/2018, nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, jestliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu však těmto požadavkům nevyhovuje.

15. Je třeba přisvědčit dovolatelům, že se odvolací soud řádně nevypořádal se stěžejními argumenty obsaženými v jejich odvolání o nepřiměřené výši náhrady nemajetkové újmy, o tom, že i přesto, že soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru o velmi intenzivním a blízkém vztahu ke všem žalobcům, vycházel přesně z výchozí částky a ke zvýšení nepřistoupil, naopak u většiny z nich náhradu snížil (kromě jinak zcela opodstatněného zohlednění spoluzpůsobení si újmy poškozeným), ačkoli žalobci v tomto odvolání poukazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu v civilních i trestních věcech týkající se odškodnění duševních útrap osob blízkých, výslovně i sourozenců poškozených a sekundárních obětí dětského věku. Není zřejmé, odkud se odvíjí úvaha o 40% náhradě u sourozenců; v tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3463/2018 (ústavní stížnost zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2578/19), podle nějž lze při stanovení výše náhrady za duševní útrapy pozůstalého sourozence vycházet zhruba ze tříčtvrtečního rozsahu základní náhrady a takto stanovený základ posléze modifikovat podle dalších kritérií tak, aby bylo dosaženo spravedlivé náhrady. Odvolací soud nedostál své povinnosti racionálně a logickým způsobem vypořádat argumentační tvrzení účastníků řízení, neboť námitky žalobců stroze a paušálně odmítl s tím, že „soud prvního stupně vyšel ze správně určené základní částky, zohlednil kritéria, k nimž měl při stanovení výše náhrady újmy podle § 2959 o. z. přihlížet, výslednou výši náhrady rozlišil podle stupně a intenzity příbuzenských vztahů s poškozeným“. Tato úvaha odvolacího soudu však logicky nijak nevyvrací přednesenou argumentaci žalované.

16. Rovněž není z velmi strohého konstatování odvolacího soudu (na závěr odůvodnění napadeného rozsudku) o nižší náhradě za společně sdílenou újmu zcela zřejmé, zda tím chtěl vyvrátit námitky žalobců přednesené v odvolání ohledně nepřiměřeně nízké výše náhrady nemajetkové újmy. Měl-li tím na mysli užití judikatorních závěrů, že při stanovení výše zadostiučinění je nutno přihlédnout i k tomu, že nemajetková újma spočívající v duševním strádání skupiny blízkých osob je snášena lépe díky jejich vzájemné psychické podpoře a peněžitá náhrada této újmy není mechanickým součtem náhrad za újmu členů takové skupiny, neboť slouží k opatření hmotných a nehmotných statků, jež zmírňují nemajetkovou újmu poškozených a mohou přinášet užitky a požitky více poškozeným současně [tento tzv. koncept sdílené újmy může v některých případech odůvodňovat snížení peněžité náhrady u všech členů postižené skupiny obětí neoprávněného zásahu do osobnostních práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, č. 6/2022 Sb. rozh. obč.)], pak takovou úvahu nijak neodůvodnil ani nerozvedl.

17. Dovolatelé dále brojí proti závěru o spoluzpůsobení si smrti poškozeným, poukazují na judikaturu dovolacího soudu a považují závěr odvolacího soudu o 50% spoluzavinění poškozeného za zcela nepřiměřený. K této námitce lze obecně uvést, že úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě (§ 2918 o. z.) je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně.

Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy.

Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, č. 83/2020 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2222/2020, a ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1599/2022). Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.

5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 7228, rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017, nebo usnesení ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019). Vzhledem k tomu, že § 2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.

2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409).

18. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dále plyne, že míra spoluzpůsobení si škody poškozeným spolujezdcem může dosáhnout až jedné poloviny, jestliže vědomě podstoupí jízdu s řidičem, o němž ví, že je pod vlivem alkoholu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, Soubor C 7833). Rozhodující příčinou vzniku škody ovšem stále zůstává nezodpovědné počínání řidiče vozidla, proto nepůjde o nadpoloviční rozsah ani v případě, kdy spolupřispění poškozeného bude značné, např. jestliže kromě zásadního podcenění situace s ohledem na vědomost o ovlivnění schopností řidiče alkoholem či jinými návykovými látkami k tomu přistoupí další okolnosti, jako například jeho vědomost, že řidič vozidla nemá řidičské oprávnění nebo že hrozí nezvládnutí řízení za špatných povětrnostních podmínek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.

12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4111/2011, v němž byla spoluúčast poškozeného vyjádřena poměrem 35 %, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409, v němž byla míra spoluzavinění shledána právě ve výši jedné poloviny). V rozsudku ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013, Nejvyšší soud zdůraznil, že okolnost, že porušení povinnosti zapnout si bezpečnostní pás ze strany poškozeného nebylo „základním důvodem nehody“, není relevantní, neboť pro posouzení míry spoluúčasti poškozeného není významný jeho podíl na vzniku škodní události, nýbrž jeho podíl na vzniku škody.

Není tedy vyloučeno, aby existence, byť i jen jediné okolnosti přičitatelné poškozenému odůvodnila závěr o jeho spoluzavinění v míře srovnatelné s účastí primárního škůdce, podílela-li se na vzniku a celkové výši škody stěžejním způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1022/2019).

19. Dovolací soud má v posuzované věci za to, že odvolací soud by se při stanovení míry spoluzpůsobení si újmy poškozeným v rozsahu jedné poloviny nedopustil zjevné nepřiměřenosti (jeho rozhodnutí by nevybočilo z mezí akceptovatelného uvážení), pokud by byly zohledněny všechny okolnosti, za nichž poškozený absolvoval jízdu s nezpůsobilým řidičem. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo prokázáno, že před jízdou na koupaliště a poté poškozený i řidič M. L. požili takové množství alkoholu, že v okamžiku dopravní nehody se řidič nacházel ve stavu těžké opilosti až na hranici otravy alkoholem a poškozený v lehkém až středním stupni opilosti, a že poškozený nereagoval ani na to, jak zbylí kamarádi M. L. opakovaně vyzývali, ať za volant (právě z důvodu opilosti) nesedá. Není pochyb o tom, že ze strany poškozeného šlo o vědomý a lehkomyslný hazard se životem, který skončil tragicky. Žalovaná navíc tvrdila (viz bod 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), že poškozený znal náklonnost M. L. k alkoholu i to, že byl opakovaně přestupkově trestán za řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, a konečně že nereagoval ani na pokusy přítomných osob vytáhnout řidiče z vozu ani na odchod původně třetího pasažéra do druhého vozidla řízeného střízlivou osobou. Pokud by míra neopatrnosti poškozeného byla vystupňována až na takovou ignoranci hrozícího rizika, bylo by možno uzavřít, že přes zjevně naprostou lhostejnost a hrubou bezohlednost škůdce, který nehodu způsobil jízdou pod vlivem alkoholu, nebyla by úvaha soudu o spoluzpůsobení si újmy poškozeným až v míře 50 % zjevně nepřiměřená ani odchylná od výše citovaných rozhodnutí. Ovšem s posledně uvedenými okolnostmi soudy obou stupňů nijak nepracovaly a v rozhodnutí se jimi nezabývaly, takže není zřejmé, zda je měly za prokázané a zda lze na jejich základě stanovit takto vysokou míru spoluzpůsobení si újmy poškozeným.

20. Konečně ohledně žalobci předložených fotografií nelze říci, že se jedná o opomenuté důkazy, neboť je soud prvního stupně na jednáních dne 15. 11. 2021, 7. 3. 2022 a 25. 7. 2022 provedl. To, že z nich nevyvodil skutkové závěry korespondující s představami žalobců, je nečiní tzv. opomenutými.

21. Protože dovolací důvod nesprávného právního posouzení kritérií pro stanovení výše náhrady za usmrcení osoby blízké podle § 2959 o. z. je ve vztahu ke všem dovolatelům naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu, v němž jím byl potvrzen prvostupňový rozsudek v zamítavých výrocích [ve vztahu k žalobci b) ohledně 1.352.530 Kč, žalobci d) ohledně 852.530 Kč, žalobci e) ohledně 870.992 Kč, žalobkyni f) ohledně 1.370.992 Kč a žalobci c) ohledně 440.992 Kč] a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí (včetně závislých výroků) a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.).

22. Pro úplnost dovolací soud ve vztahu ke zrušeným výrokům podotýká, že ve shora citované judikatuře Nejvyššího soudu je rovněž ustálen názor, že náhrada újmy podle § 2959 o. z. by neměla dosahovat až desítek milionů korun a blížit se náhradám fatálních trvalých následků poškození zdraví; obvykle platí pravidlo modifikace základní částky jen v řádu desítek procent. Na druhou stranu platí závěr již citovaného rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3463/2018, který se týká zadostiučinění pro pozůstalé sourozence a podle něhož výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením sourozence může v případě intenzivnějších vztahů pozůstalého se zemřelým dosáhnout úrovně základu pro nejbližší osoby (manžel, rodiče, děti). Konečně lze poukázat i na judikaturu týkající se synovce poškozeného [žalobce c)], podle níž odškodnění nepostihuje pouze újmu nastalou u pozůstalých v době smrti blízké osoby, ale též v období následujícím, v zásadě časově nijak neomezeném (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016 nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 378/2019). Měla by tedy být vzata v úvahu okolnost, že žalobce c) přišel smrtí strýce mladého věku o možnost navázat a dále s ním rozvíjet citový vztah, přičemž pro to byly vhodné podmínky, neboť s jeho matkou poškozený udržoval intenzivní sourozenecké vztahy.

23. Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud znovu posoudí míru účasti poškozeného na vzniku újmy a výši náhrady jednotlivých žalobců a rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 8. 2024

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu