25 Cdo 1599/2022-393
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: K. N. -L., narozená XY, bytem XY, Spolková republika Německo, zastoupená Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod Křížkem 428/4, 147 00 Praha 4, proti žalovaným: 1. Z. S., narozený XY, bytem XY a 2. Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, zastoupená JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U střešovických hřišť 621/15, 169 00 Praha, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 229/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, č. j. 18 Co 374/2021-349, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně se žalobou domáhá po žalovaných náhrady majetkové a nemajetkové újmy, která jí vznikla v souvislosti s dopravní nehodou, k níž došlo dne 1. 5. 2014. Obvodní soud pro Prahu 9 mezitímním rozsudkem ze dne 17. 9. 2021, č. j. 7 C 229/2017-309, vyslovil, že žaloba je vůči oběma žalovaným co do základu opodstatněná z jedné poloviny s tím, že o výši náhrady majetkové i nemajetkové
újmy a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Soud vyšel ze zjištění, že dne 1. 5. 2014 kolem 04:25 hod. došlo v Praze, v ulici Křížovnická, k dopravní nehodě – střetu žalobkyně s osobním automobilem XY, RZ XY (taxi), řízeným 1. žalovaným, které bylo pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem pojištěno u 2. žalované. Žalobkyně se vracela ze své svatební hostiny a přecházela přes přechod pro chodce ve směru z Karlovy ulice v době, kdy na zdvojených světelných signalizačních zařízeních svítil červený signál pro chodce („Stůj!“).
V okamžiku, kdy se nacházela v druhé části vozovky (před tramvajovou kolejí ve směru od náměstí Jana Palacha), došlo k jejímu střetu s levým bokem vozidla 1. žalovaného, který jel z uvedeného směru na zelené světelné znamení pro vozidla, avšak rychlostí 67 až 74 km/h, ačkoliv nejvyšší dovolená rychlost v daném místě byla 30 km/h. Žalobkyně reagovala na přijíždějící vozidlo 1. žalovaného asi 1 sekundu před střetem, když se nejprve ocitla v prostoru mezi kolejnicemi zády k přijíždějícímu vozidlu, a tento prostor se následně snažila opustit.
Při střetu žalobkyně utrpěla tříštivou zlomeninu obou kostí levého bérce s posunem úlomků a podvrtnutí krční páteře. První žalovaný byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 6 T 5/2015, odsouzen za přečin těžkého ublížení na zdraví žalobkyně z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku; žalobkyně byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Právně soud věc posoudil podle § 2910, § 2927 odst. 1 a § 2918 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.
z.“), § 6 odst. 1 a 2 a § 9 odst. 1 věty první zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, a příslušných ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“). Při posouzení míry zavinění dopravní nehody žalobkyní a 1. žalovaným přihlédl mimo jiné ke znaleckému posudku vypracovanému v trestním řízení a výslechu znalce, zohlednil více než dvojnásobné překročení rychlosti 1. žalovaným v historickém a turisty hojně navštěvovaném centru města [§ 4 písm. a) a c) a § 18 odst. 1 a 6 zákona o silničním provozu] a i to, že v případě dodržení stanovené rychlosti by žalobkyně stihla vozovku přejít, aniž by došlo ke střetu.
Žalobkyně porušila povinnost řídit se světelnými signály [§ 4 písm. c) zákona o silničním provozu], byla si vědoma projíždějících vozidel, když vstoupila do vozovky právě po přejetí protijedoucího vozidla (nikoliv bezprostředně po změně světelného signálu) a měla místu věnovat větší míru pozornosti i vzhledem ke křížení dvou tramvajových kolejí. Soud přihlédl k nízkému provozu v daném místě a v danou hodinu, a i k tomu, že 1. žalovaný, který jel „na zelenou“, žalobkyni na přechodu pro chodce neočekával.
Uzavřel, že žalobkyně porušením svých povinností nebezpečnou situaci vyvolala, a současně však 1. žalovaný svou rychlou jízdou způsobil, že se tato nebezpečná situace neobešla bez následků.
Ohledně míry nebezpečnosti jednání žalobkyně i 1. žalovaného soud uzavřel, že vzhledem k možným následkům byla stejná a stejný je i jejich podíl na vzniku újmy, neboť újma by nevznikla, pokud by kdokoliv z nich své zákonné povinnosti dodržel. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2022, č. j. 18 Co 374/2021-349, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho posouzením míry spoluúčasti na způsobení újmy oběma účastníky. Jestliže žalobkyně v době počátku přecházení vozovky ignorovala červený světelný signál pro chodce, zcela vědomě podstoupila riziko střetu nejenom s automobily, ale i tramvajemi, které v daném místě mohly projíždět. Přitom nelze dovodit, že by tato okolnost vzniku škody, přičitatelná výlučně žalobkyni, přispěla k jejímu vzniku jen zanedbatelným způsobem nebo v rozsahu nižším než 50 %.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně s odůvodněním, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud neřešených, a to 1) jaký je význam povinností porušených dovolatelkou (přecházení vozovky na přechodu pro chodce na červený světelný signál) a 1. žalovaným (překročení nejvyšší povolené rychlosti v daném místě vozidlem o více než 120 %), 2) zda je porušení povinnosti řídit se světelnými signály závažnější oproti povinnosti výrazně nepřekročit předepsanou rychlost, 3) zda lze porušení povinnosti řídit se světelnými signály kvantifikovat tak, jako u nedovolené rychlosti a 4) jakou měrou přispěla jednotlivá porušení zákonných povinností dovolatelky a 1.
žalovaného ke vzniku újmy. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně stanovení míry spoluúčasti na způsobené škodě. Namítá nedostatečné zohlednění všech okolností na straně 1. žalovaného, především extrémní překročení nejvyšší povolené rychlosti profesionálním řidičem taxislužby, navíc v místě s velkou koncentrací osob, zejména turistů. Namítá nepřiléhavý odkaz soudů na rozhodnutí sp. zn. 1481/2016 a sama odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 290/2012, 25 Cdo 1097/2014, 7 Tdo 1446/2012 a 5 Tdo 1173/2004), jež nebyla dle jejího názoru respektována, jakož i na závěry znaleckého posudku.
Domnívá se, že skutečnost, že vstoupila do vozovky na červený světelný signál, neznamená, že by intenzita porušení povinností obou účastníků provozu byla srovnatelná. Z dokazování navíc vyplynulo, že situaci na komunikaci, na rozdíl od 1. žalovaného, sledovala (nechala projet jiné vozidlo, rychle zareagovala na vozidlo 1. žalovaného). Poukázala rovněž na to, že judikatura k obdobným případům akcentuje vyšší nároky kladené na jednání řidiče motorového vozidla s ohledem na nebezpečí, jež automobil pro chodce představuje a vzhledem k nepochybně větší zranitelnosti chodce.
Navrhla proto změnu rozsudků soudů obou stupňů tak, že žaloba je co do základu opodstatněná nejméně z 80 %, neboť její spoluúčast na způsobení újmy nepřevyšuje 20 %. Druhá žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s rozsudky soudů obou stupňů s tím, že je považuje za věcně správné a odkázala i na svá dřívější vyjádření. Navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání žalobkyně. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o.
s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v dosud neřešených otázkách, avšak z obsahu jejího dovolání plyne, že ve skutečnosti namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce míry spoluzpůsobení újmy na zdraví poškozeného, přičemž má za to, že se na způsobení újmy podílela v podstatně nižší míře než 50%. Úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě (§ 2918 o.
z.) je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy.
Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019). Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 7228, rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017 nebo usnesení ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019). Vzhledem k tomu, že § 2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409).
Závěr odvolacího soudu o míře spoluúčasti poškozené na vzniku újmy vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, a jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu. Soud vyšel ze zjištění (správnost skutkových závěrů podle § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá), že oba účastníci porušili povinnosti, které jim zákon o provozu na pozemních komunikacích ukládá. Žalobkyně tím, že přecházela ulici v době, kdy na světelném signalizačním zařízení určeném pro chodce v jejím směru již svítilo červené signální světlo.
Žalovaný tím, že překročil nejvyšší povolenou rychlost v daném úseku více než dvojnásobně. Obě tyto skutečnosti se zásadně podílely na vzniku újmy, neboť kdyby žalobkyně nepřecházela „na červenou“, újma by jí nevznikla, a kdyby žalovaný jel povolenou rychlostí 30 km/hod, stačila by žalobkyně přejít, i když šla „na červenou“. Porušení pravidel silničního provozu oběma účastníky bylo tedy příčinou, bez níž by újma žalobkyni nevznikla. Lze navíc souhlasit se závěrem soudů nižších stupňů, že žalobkyně nebezpečnou situaci vstupem do vozovky vyvolala.
Porušení povinností obou účastníků je srovnatelné a není důvod přičítat větší míru zavinění žalovanému, který (na rozdíl od žalobkyně) respektoval světelné signalizační zařízení (jel „na zelenou“). Námitka žalobkyně, že žalovanému lze přičítat větší míru spoluzpůsobení újmy proto, že na řidiče motorového vozidla jsou kladeny vyšší nároky s ohledem na nebezpečí, jež automobil pro chodce představuje, není za daných skutkových okolností důvodná. V projednávané věci se nejednalo o přecházení komunikace bez vyznačeného přechodu ani o přechod bez světelného signalizačního zařízení, kdy chodec má na přechodu přednost a projíždějící řidič má povinnost sledovat své okolí mnohem pečlivěji a svou jízdu přizpůsobit situaci například v případě zvýšeného pohybu chodců poblíž komunikace, kdy lze očekávat, že chodci mohou vstoupit do vozovky, ačkoli ani zde nelze po řidiči motorového vozidla vyžadovat, aby předvídal všechna možná porušení povinností, kterých se mohou okolo se nacházející chodci dopustit.
Avšak v daném případě došlo k nehodě na světelně řízené křižovatce, kde je situace zásadně odlišná v tom, že světelné signalizační zařízení jak pro chodce, tak pro další účastníky silničního provozu dává jasný signál chodcům i vozidlům, kdy mohou jít či jet a kdy mají povinnost zastavit (k tomu srov. soudy odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1481/2016, ale i usnesení ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1787/2018). Dovolatelka tento signál pro chodce ignorovala a nelze klást řidiči k tíži, že neočekával, že žalobkyně jako chodkyně nebude respektovat zákaz vstupu do vozovky v době rozsvíceného červeného signálního světla určeného pro chodce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2554/2018).
Lze podotknout, že ve všech třech posledně uvedených rozhodnutích, kdy újma vznikla za situace, kdy chodec přecházel po přechodu „na červenou“, bylo shledáno plné způsobení újmy poškozeným chodcem. Dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí nejsou na daný případ pro skutkovou odlišnost přiléhavá. V případě věci projednávané pod sp. zn. 25 Cdo 290/2012 přecházela poškozená ulici mimo přechod pro chodce (a tedy nikoli po světly řízeném přechodu) a v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1097/2014, sp. zn. 7 Tdo 1446/2012 a sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 šlo o střet automobilu a motocyklu, navíc mimo světelnou křižovatku.
Poukazuje-li dovolatelka na závěry znaleckého posudku znalce Ing. Kopala (vypracovaného pro účely trestního řízení vedeného proti 1. žalovanému), že pokud by 1. žalovaný jel povolenou rychlostí, vozovku by žalobkyně přešla, aniž by došlo ke kolizi, jedná se o skutkový závěr shodný se závěry učiněnými soudy obou stupňů. Tato skutečnost však neznamená, že žalobkyně neporušila svou povinnost respektovat světelnou signalizaci, nebo že by míra spoluzpůsobení újmy 1. žalovaným měla být vyšší. Pokud v tomto směru
činil znalec jakékoli závěry, jedná se o právní posouzení, které znalci nepřísluší. Lze uzavřít, že dovodil-li za daného skutkového stavu věci (jehož správnost ve smyslu § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá) odvolací soud, že okolnosti a jednání žalobkyně se podílely na vzniku újmy přibližně ve stejném rozsahu jako jednání 1. žalovaného, a proto stanovil míru spoluzpůsobení újmy žalobkyní v rozsahu 50 %, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená a neodchyluje se od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z těchto důvodů není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné. Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě případných nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu