25 Cdo 290/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně L. N., zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, se sídlem
Praha 5, Plzeňská 4, proti žalované Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna
Insurance Group, IČO 471 16 617, se sídlem Praha 1, Templová 747/5, zastoupené
JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem, se sídlem Praha 1, U Prašné brány 3, o
náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 50/2007, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června
2011, č.j. 39 Co 80/2011-174, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobkyně se domáhala zaplacení 15.794.279,- Kč s příslušenstvím zahrnujících
odškodnění bolesti, ztížení společenského uplatnění, ztráty na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti, náhradu nákladů právního zastoupení v trestním řízení a
náhradu věcné škody, a přiznání měsíční renty od 1. 8. 2009 ve výši 24.734,- Kč
jako odškodnění ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žalobu
odůvodnila tím, že dne 6. 1. 2005 byla při přecházení vozovky sražena osobním
automobilem, jehož řidič T. P. byl pravomocně shledán vinným trestným činem
ublížení na zdraví. V trestním řízení byla žalobkyni přiznána náhrada
bolestného, přičemž soud dospěl k závěru o jejím spoluzavinění v rozsahu
maximálně 50 %; žalobkyně podíl na vzniku škody odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 3. 2010, č.j. 21 C 50/2007-110,
ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 20. 10. 2010, č.j. 21 C 50/2007-157, a
opravného usnesení ze dne 9. 12. 2010, č.j. 21 C 50/2007-162, uložil žalované
zaplatit žalobkyni 8.078.523,- Kč s příslušenstvím a počínaje 1. 8. 2009 vždy
do každého 10. dne v měsíci platit 23.361,- Kč; ve zbytku žalobu zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že 6. 1. 2005 byla
žalobkyně sražena osobním automobilem řízeným T. P., když za tmy přecházela
ulici osvětlenou veřejným osvětlením asi 15 m od přechodu pro chodce; oba
účastníci dopravní nehody byli navzájem spatřitelní, avšak nereagovali na sebe.
Žalobkyně při nehodě utrpěla závažná poranění (mozku, čelisti, žeber, lopatky,
lýtkové kosti), v jejichž důsledku se stala zcela závislou na pomoci svých
rodičů. Při rozhodování o spoluúčasti žalobkyně na vzniku škody vycházel soud z
výsledků trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Kolíně proti T. P. a
dospěl k závěru, že žalobkyně přecházením vozovky mimo přechod pro chodce
jednala v rozporu s povinnostmi chodce, jiného porušení právních předpisů se
však nedopustila, a proto její podíl na vzniku škody činí 25 %. Po odečtení
žalovanou již poskytnutého plnění přiznal žalobkyni odškodnění bolesti, ztráty
na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení a náhradu věcné
škody ve výši odpovídající jejímu spoluzavinění. Ztížení společenského
uplatnění bylo znaleckým posudkem ohodnoceno 9400 body v základní výměře a
zvýšeno o 50 % na 14.100 bodů podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001
Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 440/2001 Sb.“). V důsledku úrazu
došlo u žalobkyně k závažnému poškození mozku, je inkontinentní, pobírá plný
invalidní důchod. Před úrazem byla aktivní, věnovala se malování, ručním
pracím, sportovala, chystala se uzavřít manželství. Po úrazu je zcela odkázána
na péči svých rodičů, není schopna obstarat si osobní hygienu, domluvit se s
okolím, zdržuje se na lůžku nebo invalidním vozíku. Soud po zhodnocení všech
okolností zvýšil podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. náhradu za ztížení
společenského uplatnění na desetinásobek. Vycházeje ze základního bodového
ohodnocení sníženého o 25 % a po započtení žalovanou již poskytnuté částky
909.000,- Kč, přiznal žalobkyni 7.551.000,- Kč.
K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2011,
č.j. 39 Co 80/2011-174, vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně v
rozsahu napadeném odvoláním potvrdil co do částky 2.608.225,- Kč, ohledně
částky 2.771.076,- Kč jej změnil tak, že se žaloba zamítá, a co do částky
322.943,- Kč a celého přiznaného úroku z prodlení jej zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zamítavý výrok rozsudku
soudu prvního stupně potvrdil, pokud jím bylo rozhodnuto o 7.408.460,- Kč, a
ohledně částky 307.296,- Kč a příslušenství, stejně jako ve všech zbývajících
výrocích, napadený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Konstatoval, že soud v civilním řízení je povinen
vycházet z popisu skutku, jak byl zjištěn v řízení trestním; z něj v posuzované
věci plyne, že ke střetu žalobkyně s vozidlem řízeným T. P. došlo mimo přechod
pro chodce. Opak ostatně nebyl prokázán ani v tomto řízení. Ze znaleckých
posudků dále vyplývá, že při včasné a správné reakci jednoho z účastníků nehody
bylo možné střetu zabránit, z neznámých důvodů ale chodkyně nezaznamenala
přijíždějící vozidlo a vstoupila do vozovky a řidič vozidla nezačal brzdit.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedodržela povinnosti chodce jako
účastníka silničního provozu, neboť vstoupila do vozovky, aniž se ujistila, že
nikoho neohrožuje, přecházela za přechodem pro chodce, tedy v místě, kde právě
pro blízkost přechodu nebyla očekávána, k tíži jí lze přičíst i tmavé oblečení.
Míra zavinění žalobkyně a řidiče vozidla je téměř stejná, ovšem s ohledem na
větší zranitelnost chodce jako účastníka silničního provozu a tomu odpovídající
nároky kladené na řidiče automobilu, stanovil odvolací soud podíl žalobkyně na
vzniku škody ve výši 40 %. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že jsou
dány předpoklady pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Připomněl,
že žalobkyně úraz utrpěla ve věku 24 let, jeho následky ji zcela vyloučily z
pracovního a společenského života, nemůže vykonávat žádnou aktivní zájmovou
činnost, nemůže mít vlastní úplnou rodinu. S odkazem na stanovisko Nejvyššího
soudu uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek shledal
přiměřeným zvýšení na sedminásobek základního bodového ohodnocení. Žalobkyni
pak po odečtení jejího podílu na vzniklé škodě a 931.500,- Kč zaplacených
žalovanou náleží 4.821.300,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
tak, že se žaloba ohledně 2.771.076,- Kč zamítá, napadla žalobkyně dovoláním,
jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a co do dovolacího důvodu výslovně
odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Napadá
závěr odvolacího soudu o výši podílu na vzniku škody. Namítá, že k dopravní
nehodě došlo v obci, kde řidič musí vždy předvídat výskyt chodců, že
nevytvořila překážku, kterou by řidič nemohl předvídat, její porušení pravidel
silničního provozu neznemožnilo řidiči, aby pravidla silničního provozu dodržel
on, a proto u něj mohla dodržení pravidel důvodně předpokládat. Přehlédnout
nelze ani skutečnost, že řidič vozidla si musí být vědom, jaké nebezpečí pro
chodce představuje, a proto se podíl dovolatelky na vzniku škody nemůže blížit
podílu řidiče, který hrubým způsobem porušil své řidičské povinnosti, když se
dostatečně nevěnoval řízení a jel nepovolenou rychlostí (68 – 75 km/h).
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s výší odškodnění ztížení společenského
uplatnění, jak byla přiznána odvolacím soudem. Jestliže odvolací soud považoval
za přiměřené odškodnění ve výši 9.588.000,- Kč, zatímco soud prvního stupně
odškodnění ve výši 11.280.000,- Kč, koresponduje, dle dovolatelky, názor soudu
prvního stupně více stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn.
Cpjn 203/010, v němž Nejvyšší soud (mimo jiné) dovodil, že rozsah ztráty
životních příležitostí po celý zbytek života je natolik závažným následkem, s
nímž je potřeba spojovat výraznější zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná oponuje popisu okolností dopravní nehody předloženému žalobkyní v
jejím dovolání. Namítá, že podle znaleckého posudku vypracovaného pro účely
trestního řízení jel T. P. rychlostí 50 km/h (+ - 5 %), rychlost jeho jízdy
byla pod hranicí přiměřenou rozhledu s ohledem na osvícení vozovky. Zatímco
žalobkyně porušila ustanovení § 54 zákona o silničním provozu, jediným
pochybením shledaným u řidiče byl nedostatek včasné reakce na vzniklou dopravní
situaci. Jelikož se žalobkyně podílela na vzniku škody významnou měrou, lze
stanovení jejího podílu ve výši 40 % považovat za vstřícné a reflektující
nepochybnou větší zranitelnost chodce vůči automobilu. Žalovaná dále podrobuje
kritice praxi postupného upouštění od užívání tzv. násobků pro účely zvyšování
náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb. Odškodnění přiznané odvolacím soudem považuje za přiměřené a
srovnatelné s obdobnými případy. Proto ve svém vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší
soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese
škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Východiskem tohoto ustanovení je skutečnost, že škoda nemusí být pouze
výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. K tomu, aby byla
založena spoluodpovědnost poškozeného dle § 441 obč. zák., musí jít o takové
jeho jednání či opomenutí, jež se podílelo na vzniku škody; mezi jeho jednáním
a škodlivým výsledkem musí být vztah příčiny a následku. V rozsahu, v jakém se
podílelo jednání poškozeného na vzniku škody, je vyloučena odpovědnost škůdce
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3966/2009).
Při poměrném rozdělení škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním
poškozeného a škůdce, vychází se z míry účasti každého z nich na vzniku škody,
zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a jak u škůdce tak i u
poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z
příčin vzniku škody.
Pro závěr, nakolik se při dopravní nehodě na vzniku škody podílelo i jednání
samotného poškozeného, nelze vycházet jen ze srovnání obecného rozsahu
povinností ukládaných pravidly silničního provozu jednotlivým účastníkům ani z
porovnání počtu porušených povinností na straně škůdce a na straně poškozeného
v konkrétní situaci. Rozhodující je posouzení, nakolik se na škodlivém výsledku
podílely jednotlivé příčiny na obou stranách, a z hlediska porušení právní
povinnosti škůdcem a poškozeným je podstatné zejména to, o jak významné
povinnosti šlo, jak závažné bylo jejich porušení a jaký vliv mělo na vznik
škody (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn.
25 Cdo 1264/2002, publikovaného pod C 2358 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu).
V posuzovaném případě vycházel odvolací soud ze znaleckých posudků, z nichž
plyne, že poškozená i řidič vozidla mohli při včasné a správné reakci střetu
zabránit, neboť byli navzájem spatřitelní, z neznámých důvodů na sebe však
nereagovali, řidič nezačal brzdit a chodkyně nepřerušila přecházení vozovky.
Tvrzení dovolatelky, že řidič jel v době nehody nepovolenou rychlostí, nemá
oporu ve zjištěních provedených soudy obou stupňů. Rychlostí vozidla se
odvolací soud sice výslovně nezabýval, jak ovšem plyne ze znaleckých posudků,
na něž odkázal, byl řidič schopen při správné a včasné reakci nehodě zabránit;
ostatně sama dovolatelka v dovolání uvádí, že „pokud by se řidič vozidla
věnoval řízení a na žalobkyni ... reagoval včas, střetu mohl zabránit i při
jízdě nepovolenou rychlostí“. Příčinu škody na straně řidiče lze tedy spatřovat
pouze v nedostatku pozornosti věnované řízení vozidla.
Žalobkyně, jak vyplývá z pravomocného rozhodnutí vydaného v trestním řízení
vedeném proti řidiči vozidla, jímž je ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. soud v
civilním řízení vázán, a to jak právní, tak skutkovou, částí výroku o vině (viz
rozhodnutí publikované pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
přecházela vozovku v rozporu s ustanovením § 54 zákona č. 361/2000 Sb., o
silničním provozu, v platném znění, mimo přechod pro chodce. Kromě toho ani ona
nereagovala na příjezd vozidla a porušila povinnost přesvědčit se, zda může
přejít, aniž by ohrozila ostatní účastníky silničního provozu.
Žalobkyně i řidič vozidla tedy porušili povinnosti, jež jim jako účastníkům
silničního provozu stanovuje právní předpis. Oba také svým aktivním jednáním
přispěli ke vzniku škody, neboť v řízení bylo prokázáno, že správnou a včasnou
reakcí kteréhokoliv z nich mohlo být škodě zabráněno, avšak chodkyně navzdory
blížícímu se vozidlu pokračovala v přecházení vozovky a řidič nebrzdil. Za této
situace lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, který podíl žalobkyně na
vzniku škody stanovil na 40 %, akcentuje přitom vyšší nároky kladené na jednání
řidiče motorového vozidla s ohledem na nebezpečí, jež automobil pro chodce
představuje, resp. s ohledem na nepoměrně větší zranitelnost chodce.
Dovolatelka dále zpochybňuje přiměřenost výše náhrady za ztížení společenského
uplatnění přiznané podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského
uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a
4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a
mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve
společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb,
včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví
(dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být
přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v
jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském
posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných
případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky
přiměřeně zvýšit.
Podle této úpravy představuje odškodnění ztížení společenského uplatnění již v
základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní
úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro
plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy
předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve
společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení
základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby
zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví § 3
odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky
přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy
možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela
ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v
době před vznikem škody. Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o
možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění přihlížejí, je
zpravidla porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných
aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po
zranění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím nemá být řečeno, že by život a zdraví
jedince s výjimečnými aktivitami byl cennější než život a zdraví jiného
jedince, ani popíráno, že každý může žít takový život, jaký mu vyhovuje, nýbrž
jde pouze o to, aby intenzivnější zásah do života poškozeného byl také
výrazněji odškodněn, přičemž je třeba zohledňovat objektivní skutečnost, že
intenzita zásahu není dána výlučně povahou poškození zdraví, nýbrž i tím, jak
se toto poškození zdraví projevilo v životě konkrétního poškozeného, což je
dáno zejména tím, jakým aktivitám se poškozený věnoval a nadále je v nich
omezen. Kromě toho nejde o hledisko jediné, a v případě postižení tak závažných
jako v projednávané věci, ani o hledisko rozhodující. Úsudek soudu o
přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně
určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s
přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).
Vzhledem k tomu, že § 7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou
hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého
případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v
konkrétním případě „přiměřené“, opírá se hodnocení závažnosti trvalých
zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného
před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005,
publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
I rozsah mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění musí
být diferencován; rozdíly v závažnosti poškození zdraví a v intenzitě omezení,
jež toto poškození zdraví vyvolalo, se pochopitelně musí projevit i v rozdílné
míře zvýšení náhrady (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006,
sp. zn. 21 Cdo 2510/2005, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, a ze
dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008). Zvyšování odškodnění musí mít
jisté hranice, zachovat si racionální vztah k úrovni bodového ohodnocení
jednotlivých následků poškození zdraví i jeho peněžnímu vyjádření, respektovat
požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy, nesmí být projevem
libovůle a mít zjevně likvidační účinky pro subjekty k náhradě škody povinné,
přičemž není zásadně (s výjimkou případné moderace dle § 450 obč. zák.)
významné, zda škodu hradí sám škůdce nebo pojišťovna (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5223/2009).
V posuzovaném případě utrpěla žalobkyně úraz v podstatě na počátku
produktivního věku, v jeho důsledku je nenávratně vyřazena ze společenského,
kulturního, sportovního, rodinného a pracovního života a zcela odkázána na péči
jiných osob. Všechny tyto okolnosti vedou k úvaze o naplnění předpokladů pro
mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. Odvolací soud po
zvážení okolností případu považoval za přiměřené odškodnění ve výši 9.588.000,-
Kč (při posouzení přiměřenosti přiznané náhrady se vychází z absolutní výše
odškodnění před snížením o podíl odpovídající spoluzavinění poškozeného).
Ačkoliv odvolací soud za základ zvýšení náhrady na sedminásobek považoval
bodové ohodnocení stanovené lékařem podle § 3 odst. 1 vyhlášky, nikoli
ohodnocení zvýšené o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, což je v rozporu
se závěry citovaného stanoviska Cpjn 203/2010; tato okolnost sama o sobě však
neměla vliv na přiměřenost celkové částky odškodnění. Jak dovodil Nejvyšší soud
např. ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, pro
posouzení přiměřenosti odškodnění není rozhodující matematický postup, jímž
soud ke stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění dospěl, nýbrž
reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o
které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel.
Při zohlednění všech skutkových okolností, jak byly zjištěny v řízení před
soudy obou stupňů, dovolací soud uzavřel, že přiznané odškodnění odpovídajícím
způsobem reflektuje rozsah a intenzitu omezení, respektive ztráty, životních
aktivit poškozené, nevybočuje z mezí, v nichž se rozhodování soudů v obdobných
případech pohybuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009,
sp. zn. 25 Cdo 968/2008, nebo ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, nebo
rozsudek ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2288/2011, proti němuž byla podána
ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp.
zn. II. ÚS 3579/2012, odmítnuta), zachovává kompenzační charakter náhrady za
ztížení společenského uplatnění a respektuje požadavek na její přiměřenost
(proporcionalitu).
Nejvyšší soud tedy dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto
rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu