USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci
žalobkyně: A. G., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Pavlem Cyrnerem,
advokátem se sídlem Havlíčkova 2959/7, Prostějov, proti žalované: Kooperativa
pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8,
IČO 47116617, o 345.604 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
8 pod sp. zn. 23 C 179/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 11. 10. 2018, č. j. 20 Co 226/2018-293, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalobkyně byla dne 1. 8. 2009 při řízení osobního motorového vozidla účastnicí
dopravní nehody, při níž utrpěla škodu na zdraví a na majetku. Nehodu zavinil
řidič protijedoucího vozidla L. T., jenž měl sjednáno pojištění odpovědnosti za
škodu způsobenou provozem vozidla u žalované, a jenž byl za své jednání
pravomocně odsouzen v trestním řízení. Žalovaná vyplatila žalobkyni náhradu
odpovídající jedné polovině celkové výše vzniklé škody, ve zbylé části pak
uplatněný nárok neshledala oprávněným vzhledem k 50% tzv. spoluzavinění
žalobkyně na vzniku škody tím, že nepoužila bezpečnostní pás. Soud prvního
stupně vzal za prokázané, že žalobkyně v době nehody nebyla připoutána, čímž
porušila povinnost plynoucí jí z § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., a
že jí v důsledku toho byla způsobena poranění podstatně závažnějšího
charakteru, než jaká by utrpěla při řádném splnění svých povinností. Za daného
skutkového stavu věci shledal adekvátním, aby si žalobkyně nesla vzniklou škodu
v rozsahu jedné poloviny ze svého.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že se nalézací soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, v souvislosti s čímž poukazuje především na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, z něhož podle ní
plyne, že spoluzavinění poškozeného se může blížit až k jedné polovině pouze v
případech kumulace více přitěžujících okolností a že i v těchto případech je za
rozhodující příčinu vzniku škody zapotřebí považovat primárně nezodpovědné
jednání řidiče, který zavinil nehodu. Je přesvědčena, že rozsah jejího
spoluzavinění na vzniku škody určený nalézacími soudy je v kontextu daných
judikatorních východisek zjevně nepřiměřený. Dále nesouhlasí s postupem soudů v
rámci důkazního řízení, jímž nebyly dostatečně objasněny střetové rychlosti
vozidel při dopravní nehodě. Námitky pak vznáší rovněž proti postupu odvolacího
soudu, který ponechal beze změny zjevně nesprávný výrok, jímž byla žalobkyně
zavázána k náhradě nákladů řízení státu. Navrhla, aby dovolací soud napadený
rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil.
Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 11. 10. 2018, Nejvyšší soud jako
soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č.
296/2017 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“). Shledal, že dovolání bylo podáno včas,
osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupenou advokátem, avšak není přípustné.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů účinných v
době škodné události, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný
do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Ustanovení § 441 obč. zák., jehož výklad dovolání napadá, se vztahuje na
případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání
škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílel i sám poškozený.
Předmětné ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou,
tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která
tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu
se na vzniku škody podílelo jednání žalobce a žalovaného, přezkoumat pouze v
případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně
neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009,
sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
V projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že byť hlavní příčinou
škodné události bylo zaviněné protiprávní jednání řidiče L. T., rozsah škody na
zdraví poškozené žalobkyně se výrazně zvýšil v důsledku jednání jí samotné,
neboť nebyla připoutána bezpečnostním pásem. Znaleckým posudkem MUDr. Jiřího
Fialky, CSc., a jeho konzultanta Ing. Tomáše Rozlivky bylo konkrétně prokázáno,
že při řádném připoutání by bodové ohodnocení vytrpěných bolestí nepřekročilo
50 bodů a trvalé následky na zdraví žalobkyně by vůbec nenastaly. Jelikož však
žalobkyně zákonnou povinnost nesplnila, utrpěla poranění podstatně závažnějšího
charakteru, jež byla z hlediska vytrpěných bolestí ohodnocena 1.414 body a z
hlediska ztížení společenského uplatnění 3.861 body. Dovodil-li za daného
skutkového stavu věci (jehož správnost ve smyslu § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3
o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá) odvolací soud, že jednání žalobkyně
přispělo ke zvýšení rozsahu vzniklé škody zásadním způsobem a stanovil-li míru
jejího spoluzavinění na 50 %, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená a neodchyluje
se od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4199/2013, C 13869, podle
nějž okolnost, že spolujezdec nebyl při jízdě motorovým vozidlem připoután
bezpečnostními pásy, lze hodnotit jako důvod výraznějšího spoluzpůsobení si
škody poškozeným, jestliže je doloženo, že právě nepřipoutání vedlo při havárii
k úrazu či ke zhoršení jeho důsledků a v jakém rozsahu). Určení rozsahu
spoluzavinění poškozeného totiž podle ustálené judikatury není odvislé pouze od
počtu okolností, jež mu lze v tomto směru přičítat, nýbrž i od toho, jak
významným způsobem se každá z nich podílela na vzniku škody a její výši (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2740/2018).
Není tedy vyloučeno, aby existence byť i jen jediné okolnosti přičitatelné
poškozenému odůvodnila závěr o jeho spoluzavinění v míře srovnatelné s účastí
primárního škůdce, podílela-li se na vzniku a celkové výši škody stěžejním
způsobem.
Námitka dovolatelky, že nalézací soudy pochybily, pokud řádně nezjistily
střetovou rychlost vozidel, postrádá charakter právní otázky, kterou by měl
dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřuje proti právnímu
posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu,
čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.
Napadá-li pak žalobkyně dovoláním výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení
státu, přehlíží, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9.
2017 jsou dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech
řízení podle § 238 odst. 1 písm. h) objektivně nepřípustná.
Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu