25 Cdo 2740/2018-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci
žalobce: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO 41197518, se
sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, proti žalovaným: a) Z. P., narozená XY, bytem
XY, zastoupená JUDr. Janem Jasou, advokátem se sídlem Jaltská 7, Karlovy Vary,
b) Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o
834.499 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
23 C 217/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 25. 5. 2017, č. j. 17 Co 451/2016 - 260, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované a) na náhradě nákladů dovolacího
řízení 9.777 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Jana
Jasy, advokáta se sídlem Jaltská 7, Karlovy Vary.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované b) na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 7. 2016, č. j. 23 C 217/2010 –
227, uložil žalovaným, aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně 584.150 Kč
s příslušenstvím, ohledně 250.349 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že žalovaná a)
dne 24. 6. 2008 při řízení vozidla nedala přednost protijedoucímu vozidlu
řidiče L. H. při odbočování vlevo na místní pozemní komunikaci, čímž způsobila
dopravní nehodu. Při ní došlo ke zranění spolucestujících v jejím vozidle, a to
mimo jiné i paní A. P. a V. S., které nebyly připoutány bezpečnostními pásy.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 834.499 Kč s příslušenstvím
představující účelně vynaložené náklady spojené s léčením těchto poškozených.
Soud prvního stupně uzavřel, že v důsledku jednání poškozených (nepoužití
bezpečnostních pásů) bylo dáno ve smyslu § 441 obč. zák. spoluzavinění v
rozsahu 30 %, a nárok žalobkyně na náhradu podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o
veřejném zdravotním pojištění, je tak oprávněn ze 70 %.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2017, č. j.
17 Co 451/2016 - 260, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku tak, že žaloba se ohledně 166.900 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak jej
v tomto výroku potvrdil; rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Podle jeho
názoru soud prvního stupně nesprávně posoudil míru spoluzavinění na straně
poškozených, která je vyšší, a to konkrétně 50 %. Ačkoliv příčinou dopravní
nehody bylo výlučně protiprávní jednání žalované, na vzniku škody se zcela
zásadním způsobem podílely poškozené svým jednáním, kterým porušily nejen
prevenční povinnost stanovenou § 415 obč. zák., ale i § 9 odst 1 písm. a)
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu v otázce stanovení míry spoluzavinění poškozeného jako
spolujezdce při dopravní nehodě. Namítá, že hlavní a zcela zásadní příčinou
škody bylo protiprávní jednání žalované a), jehož závažnost je výrazně vyšší
než jednání poškozených a bez něhož by ke škodě vůbec nedošlo. Odkazuje přitom
na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že míra spoluzavinění škody
poškozeným může dosáhnout až jedné poloviny v případě, kdy spolupřispění
poškozeného je značné, avšak konkrétní úvaha o tom, nakolik se na vzniku škody
podílel poškozený, závisí vždy na porovnání všech příčin škody v konkrétním
případě. Jako příklad, kdy míra spoluzavinění dosáhla 50 %, uvádí zásadní
podcenění bezpečnostní situace, kdy k nepřipoutání bezpečnostními pásy
přistoupí další okolnost, jako například vědomost o ovlivnění řidiče alkoholem
nebo vědomost o tom, že řidič nemá řidičské oprávnění. V projednávaném případě
nebyla žádná taková další okolnost dána. Podle dovolatelky nelze dovodit, jaká
zranění vznikla konkrétně v důsledku nepoužití bezpečnostních pásů, a to ani ze
znaleckých posudků. Vznáší v této souvislosti námitky proti odbornému zaměření
znalce doc. MUDr. Evžena Hrnčíře CSc., který není kompetentní k zodpovězení
otázky, jaká zranění vznikla v důsledku nepoužití bezpečnostních pásů, i proti
kvalitě znaleckého posudku vyhotoveného VUT v Brně. Žalovaná tak navrhuje, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná a) ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně neuvedla řádným
způsobem přípustnost dovolání. Nejedná se ani o nesprávné právní posouzení
věci, které spočívá v tom, že soud použije jiný právní předpis, než použít měl,
nebo pokud správný právní předpis nesprávně soud vyloží. Hodnocení
spoluzavinění není přitom odpovídajícím dovolacím důvodem a je nutné vycházet z
toho, že se jedná o zákonné právo soudu vycházející z práva volného hodnocení
důkazů v dané věci. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolaní zamítl.
Žalovaná b) ve vyjádření k dovolání uvedla, že pokud by poškozené použily
bezpečnostní pásy, rozsah zranění by byl mnohonásobně nižší. Rozhodnutí
odvolacího soudu pak v důsledku toho není v rozporu s dosavadní judikaturou
Nejvyššího soudu, neboť poškozené se na škodě podílely ve větší než poloviční
míře. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 25. 5. 2017,
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 29. 9. 2017 – srov. čl. II bod
7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále též jen
„o. s. ř.“. Shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem. Dovolání není
přípustné.
Ustanovení § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do
31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“ (vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů,
účinných v době škodné události), které aplikoval odvolací soud, se vztahuje na
případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání
škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílel i sám poškozený.
Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin,
která se podílí na vzniku škody, o jejíž odškodnění jde, a to o příčinu
podstatnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo
1369/2006, publikovaný pod C 4642 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Předpokladem použití § 441 obč. zák. je,
aby jednání či opomenutí poškozeného bylo jednou z příčin vzniku škody. Jednání
poškozeného, jež přispělo ke vzniku jeho vlastní škody, může, ale nemusí mít
povahu porušení právní povinnosti, včetně povinnosti prevenční. Při úvaze o
podílu na vzniku škody jde totiž o určení vzájemného vztahu mezi jednáním
poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení
škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o
spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí
jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady
casum sentit dominus poškozený dokonce nese i následky náhody, která jej
postihla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25
Cdo 1462/2003, Soubor C 2593, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp.
zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425). Jde o obecné ustanovení vztahující se ke
všem typům odpovědnosti, včetně odpovědnosti provozovatele za škodu způsobenou
zvláštní povahou provozu dopravního prostředku (např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 431/2008, a ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25
Cdo 3434/2009, Soubor C 8671 a C 10425).
Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a
tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního
případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na
straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009,
sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Citované ustanovení patří k právním
normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu
odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání
žalobce a žalovaného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo
1618/2007, či ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
V projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalovaná a) při řízení
vozidla nedala přednost protijedoucímu vozidlu při odbočování vlevo na místní
pozemní komunikaci, čímž způsobila dopravní nehodu. Při ní došlo k újmě na
zdraví poškozených A. P. a V. S., které nebyly připoutány bezpečnostními pásy.
Hlavní příčinou škodné události bylo zaviněné protiprávní jednání žalované,
ovšem rozsah škody na zdraví se značně zvýšil v důsledku jednání samotných
poškozených, které nebyly připoutány bezpečnostními pásy. Pokud totiž z
provedených důkazů i ze srovnání následků dopravní nehody u ostatních
spolujezdců vyplývá, že jim byla způsobena podstatně lehčí zranění, je
nepochybné, že k vážnému poškození zdraví A. P. a V. S. výrazně přispělo právě
nepoužití bezpečnostních pásů. Vzhledem k charakteru poranění při převrácení
vozidla na střechu je z provedených důkazů zřejmé, že připoutání bezpečnostními
pásy by nedovolilo pohyb těl směrem k částem vozidla a nevedlo by k závažnému
poranění obratlů. Správnost těchto skutkových zjištění nepodléhá dovolacímu
přezkumu (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.) a vzhledem k nepřípustnosti
dovolání nelze se zabývat ani námitkou vady řízení (§ 241a odst. 1 věta druhá
o. s. ř.) spočívající ve využití znaleckého posudku doc. Hrnčíře (znalce z
oboru zdravotnictví, odvětví interní nemoci se zvláštní specializací na choroby
z povolání, odvětví hygiena se zvláštní specializací na hygiena práce a odvětví
pracovní úrazy a nemoci z povolání), který překročil své znalecké oprávnění a
činil odborné závěry z oboru, pro který není znalcem. K tomu lze dodat, že
odvolací soud svá skutková zjištění opřel i o jiné důkazy, a to o znalecké
posudky z oboru doprava, posuzování příčin dopravních nehod, dále z oboru
kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, a rovněž o simulaci
mechanismu pohybu těla ve vozidle v programu Virtual Crash. Nelze proto
dovodit, že by jeho závěry byly důkazně nepodložené.
Podle ustálené judikatury může míra tzv. spoluzavinění poškozeného jako
spolujezdce dosahovat vzhledem k okolnostem konkrétního případu až 50 %
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, Soubor
C 7833). Nezáleží však pouze na počtu okolností, které lze poškozenému přičíst,
jak uvádí žalobkyně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn.
25 Cdo 748/2016, Soubor C 16520), ale i na tom, jak významným způsobem se
jednotlivé okolnosti podílely na vzniku škody a její výši. V uvedeném případě
jednání poškozených nepochybně přispělo zcela zásadním způsobem ke značnému
rozsahu jejich poranění a v důsledku toho i k rozsahu nákladů, které za jejich
léčení musela vynaložit žalobkyně. Osobě průměrných znalostí musí být přitom
zřejmé, že nepoužití bezpečnostních pásů může mít při srážce vozidel za
následek fatální poškození zdraví, ke kterému by za použití bezpečnostních pásů
nedošlo. Pro obě poškozené se tak jedná o předvídatelný následek, a tudíž i jim
přičitatelnou okolnost. Na druhé straně nelze opominout, že právě jednání
žalované a) bylo prvotní příčinnou, bez které by škoda nevznikla.
Jestliže tedy odvolací soud za této situace dovodil, že jednání poškozených
podstatnou měrou přispělo k rozsahu škody, je srovnatelné s mírou účasti
žalované a), a výši jejich tzv. spoluzavinění tak stanovil na 50 %, není jeho
úvaha zjevně nepřiměřená a neodchyluje se od dosavadní rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolání žalobkyně tudíž směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle § 237 o. s. ř. přípustný, a
Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. února 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu