3 Tdo 689/2024-590
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 8. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. J., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 9 To 70/2024-560, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 113/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále též jen „okresní soud“), č. j. 2 T 113/2022-526, byl obviněný M. J. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že (převzato z rozsudku okresního soudu) v období od února 2020 do února 2022 včetně, vyjma částek uhrazených obviněným, a to v únoru 2020 ve výši 1 500 Kč, v březnu 2020 ve výši 1 500 Kč, v dubnu ve výši 300 Kč a v květnu 2020 ve výši 500 Kč, a vyjma částek uhrazených na základě výkonu rozhodnutí, a to v listopadu 2020 ve výši 1 725 Kč, v prosinci 2020 ve výši 1 676 Kč, v lednu 2021 ve výši 1 676 Kč, v únoru 2021 ve výši 1 970 Kč, v březnu 2021 ve výši 1 970 Kč, v dubnu 2021 ve výši 1 970 Kč, v květnu 2021 ve výši 1 970 Kč, v červenci 2021 ve výši 1 726 Kč, v srpnu 2021 ve výši 1 667 Kč, v září 2021 ve výši 3 336 Kč, v říjnu 2021 ve výši 1 666 Kč, v prosinci 2021 ve výši 1 668 Kč, v lednu 2022 ve výši 1 668 Kč a v únoru 2022 ve výši 1 666 Kč, v průběhu předmětného období k rukám matky v místě svého bydliště a ani nikde jinde úmyslně řádně neplnil svou vyživovací povinnost ke své nezletilé dceři AAAAA (pseudonym), která byla svěřena do péče matky V. P., a to přesto, že mu vyživovací povinnost vyplývala z občanského zákoníku a dále byla konkretizovaná rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 5. 2016, č. j. 11Nc 1454/2015-420, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2017, č. j. 25 Co 557, 558/2016-688, s právní mocí dnem 27. 3. 2017, kterými mu byla uložena povinnost přispívat na výživu dcery AAAAA částkou 8 000 Kč měsíčně vždy každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, přičemž s vědomím, že má vyživovací povinnost vůči své nezletilé dceři a do budoucna tuto bude muset plnit, nezajistil si finanční rezervu po prodeji svých nemovitostí a nesnažil se zajistit si zdroj příjmů, které by mu umožňovaly úhradu výživného v plné výši, ale spokojil se s příjmem z částečného invalidního důchodu, své vyživovací povinnosti si byl plně vědom a v uvedeném období bylo v jeho možnostech a schopnostech vyživovací povinnost plnit v plné výši, takže za uvedené období dluží na výživném k rukám matky částku v celkové výši 169 846 Kč.
2. Za to byl obviněnému podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na 3 měsíce, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Současně byla obviněnému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné. „Poškozená“ V. J. byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze (dále též jen „krajský soud“) zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. svým usnesením ze dne 27. 3. 2024, č. j. 9 To 70/2024-560.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Bracha, LL.M., dovolání, které formálně opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (aniž by výslovně označil jejich konkrétní alternativy).
5. V odůvodnění na více místech zdůraznil, že soudy prvního a druhého stupně se nezabývaly jeho poměry v „době rozhodování“ a nedůvodně vycházely z výše výživného, jak byla stanovena opatrovnickým soudem v roce 2017. Nebylo zohledněno, že ve stíhaném období byl jeho jediným příjmem částečný invalidní důchod ve výši zhruba 10 000 Kč měsíčně, že vzhledem ke svým závažným zdravotním problémům nebyl schopen pracovat, a proto nebylo reálné, aby platil výživné v částce 8 000 Kč měsíčně. Nesprávně bylo vycházeno ze skutkových zjištění civilního soudu z roku 2017, ačkoli se řešilo období let 2020 – 2022 a při posuzování trestného činu zanedbání povinné výživy „dle § 213 tr. zák.“ není trestní soud rozhodnutím civilního soudu vázán. V nynějším řízení nebyly opatřeny důkazy potřebné pro závěr, že měl možnost si opatřit finanční prostředky a získat zaměstnání bez jakýchkoli komplikací pro své zdraví. Z důvodu vícero svých onemocnění (které konkrétně vyjmenoval) je veden jako částečný invalidní důchodce a osoba s těžkým zdravotním postižením a je držitelem průkazu ZTP. Nebylo prokázáno ani zjišťováno, že by úmyslně odmítal nabízená pracovní místa a dobrovolně se tak vzdal možnosti dosahovat vyšších výdělků. Vzhledem k těmto nedostatkům nelze považovat rozhodnutí soudů za transparentní a přesvědčivá.
6. Pokud soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel ze zpráv ČSSZ, tak si měl také vyžádat informaci, „jak byly pohledávky na výživném vymáhané v exekučním řízení a zda vůbec mohly být takové pohledávky zabavitelné vzhledem k jeho příjmu zhruba 10 000 Kč a nepoměrné výši výživného 8 000 Kč“. Ze zprávy ČSSZ datované 29. 4. 2024 (jíž si on sám vyžádal pro účely řízení o snížení výživného) je zjevné, že srážky byly prováděny podle jeho možností a schopností tak, aby zůstala zachována nezabavitelná částka. Obviněný soudu prvního stupně vytkl, že v odůvodnění svého rozsudku vycházel z odůvodnění rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 10. 2023, č. j. 30 P 150/2017-2739, který však ještě nenabyl právní moci a aktuálně je přezkoumáván u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Co 26/2024. Podle názoru obviněného nebylo respektováno ustanovení občanského zákoníku, dle něhož oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů a soudy mají při určení výživného přihlédnout k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. „Z tohoto pohledu jsou rozhodnutí trestních soudů nepřezkoumatelná, chybí rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou aktuálně vzhledem k probíhajícímu řízení u civilního soudu založena na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy. Rozhodnutí obou soudů tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“.
7. S odkazem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „vytýkané nedostatky rozhodnutí soudů obou stupňů konstatoval“ a postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. „vyslovil zrušení“ jak usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 9 To 70/2024-560, tak i jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 1. 2024, č. j. 2 T 113/2022-526, a podle § 265l odst. 2 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby jej Nejvyšší soud sám postupem podle § 265m odst. 1 tr. ř. obžaloby zprostil.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného do doby rozhodnutí Nevyššího soudu nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
9. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
11. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud předně podotýká, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolenému způsobu argumentace se obviněnému při podání dovolání primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jestliže obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, lze v tom spatřovat jistou nelogičnost, resp. nedůslednost, která ovšem nepředstavovala natolik zásadní pochybení, aby dovolací senát musel striktně trvat na formálním upřesnění předloženého opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Dále se proto zaměřil na otázku, zda napadené rozhodnutí krajského soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy některou z vad zakládajících existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jak obviněný tvrdí. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Námitky obviněného sice lze s jistou mírou tolerance formálně podřadit pod jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první alternativě), avšak nejsou věcně opodstatněné. Důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. námitky obviněného neodpovídají.
13. Výhrady obviněného jsou soustředěny výlučně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž se poukazuje na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Až na tuto argumentaci navazuje (vychází z ní) tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jinými slovy, bude-li jinak posouzen skutkový stav (ve prospěch obviněného ve smyslu jeho skutkových námitek), pak nebude namístě použitá právní kvalifikace (nepůjde o trestný čin). Takovouto konstrukci samozřejmě nelze přijmout, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na jejím základě nelze dovodit. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat pouze to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl chybně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Námitky obviněného však ve skutečnosti směřují pouze k tomu, že soudy nižších stupňů údajně vadně zjistily skutkový stav (zejm. v tom směru, zda obviněný měl dostatek finančních prostředků na to, aby řádně hradil opatrovnickým soudem stanovené výživné, zda částečný invalidní důchod byl skutečně jediným zdrojem příjmů, jímž disponoval, zda mohl v případě skutečné snahy získat vhodné zaměstnání, z něhož by mu plynul příjem další, zda mohl či nemohl volně disponovat alespoň částí kupní ceny nemovitostí, které za více než 23 milionů korun prodal krátce před začátkem stíhaného období, zda darování bytu sestře bylo z jeho strany „účelovým“ jednáním, apod.), tedy se fakticky vztahují pouze k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání obviněného bylo vadným způsobem právně kvalifikováno. Nebyl zde proto žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat.
15. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález téhož soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je primárně určeno k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. a Nejvyšší soud není a nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
16. V projednávaném případě se obviněný domáhá evidentně právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jeho představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů.
17. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Okresní soud Praha-východ a Krajský soud v Praze v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku, jak tyto důkazy hodnotily a na základě čeho měly obhajobu obviněného za vyvrácenou. Učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Je zjevné, že při provádění a hodnocení důkazů postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., veškeré relevantní důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinily správné skutkové i právní závěry.
18. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly vědomy bez výjimky všech podstatných skutečností zmiňovaných obviněným nyní shodně i v jeho dovolání. Dovolací námitky obviněného jsou pouhým opakováním jeho dosavadní konstantní obhajoby, a to včetně odvolacích námitek, jimiž se ovšem Krajský soud v Praze zabýval a dostatečně se s nimi vypořádal. Ve skutečnosti vůbec nejde o situaci, že by z provedených důkazů vyplývalo něco jiného, než s čím oba soudy nižších stupňů pracovaly a z čeho při svém rozhodování vycházely. Podstata dovolání obviněného spočívá toliko v polemice se způsobem, jakým soudy provedené důkazy zhodnotily. Takovouto polemikou, resp. prostým popíráním trestné činnosti, však „zjevný rozpor“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. kvalifikovaně namítat nelze.
19. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud plně ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů, považuje za dostačující dovolatele odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí těchto soudů. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
20. Nad rámec toho, co v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí uvedly soudy prvního a druhého stupně, tak považuje Nejvyšší soud za potřebné učinit už jen několik málo poznámek.
21. V žádném případě není pravdou, že by rozhodnutí okresního a krajského soudu byla nepřezkoumatelná, že by se tyto soudy nezabývaly poměry obviněného v době svého rozhodování, respektive, což je podstatně důležitější, ve stíhaném období od února 2020 do února 2022. Tato tvrzení obviněného nemají oporu v realitě. Osobními a majetkovými poměry obviněného se soudy naopak zabývaly poměrně pečlivě a poté přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že v možnostech obviněného bylo na výživu nezletilé dcery přispívat v mnohem větším rozsahu, než jak ve skutečnosti činil (ať už dobrovolně sám nebo nuceně prostřednictvím výkonu rozhodnutí), včetně toho, že byl objektivně schopen platit částku 8 000 Kč měsíčně, která mu byla naposledy stanovena v opatrovnickém řízení. Obhajoba obviněného (že šlo o výživné „nepřiměřeně vysoké“, které objektivně platit nemohl, když jeho jediným příjmem byl částečný invalidní důchod ve výši zhruba 10 000 Kč měsíčně, že s ohledem na svůj zdravotní stav vůbec nebyl schopen pracovat, resp. získat jakýkoli jiný zdroj příjmu, že z kupní ceny převyšující 23 000 000 Kč z prodeje nemovitostí mu vůbec nic nezbylo, že darování bytu sestře bylo vynuceno objektivními okolnostmi, že měsíční zahraniční dovolenou v Kolumbii nehradil z vlastních prostředků, nýbrž šlo o dar jeho rodinných příslušníků, apod.) byla zjevně účelová a soudy nižších stupňů ji důvodně odmítly.
22. Opodstatnění nebylo možné přiznat ani výtce obviněného, že doba neplnění vyživovací povinnosti nebyla ve výroku rozsudku soudu prvního stupně konkretizována (viz str. 3 dovolání). Ve výroku i odůvodnění tohoto rozsudku bylo naopak přehledně uvedeno, že obviněný svoji vyživovací povinnost neplnil v době od února 2020 do února 2022, s výjimkou určitých dílčích plateb, které byly tamtéž konkretizovány, a to vždy datem a výší zaplacené částky.
23. Podobně nejasná je i námitka na str. 4 dovolání, že soudy měly dotazem na Českou správu sociálního zabezpečení zjišťovat, „jak byly pohledávky na výživném vymáhané v exekučním řízení a zda vůbec mohly být takové pohledávky zabavitelné vzhledem k výši příjmu obviněného zhruba 10 000 Kč a nepoměrné výši výživného v částce 8 000 Kč“. Jaké srážky, kdy a v jaké výši byly z příjmu obviněného provedeny, bylo postaveno najisto a našlo to svůj odraz v popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Pro rozhodnutí v této trestní věci bylo podstatné, zda obviněný skutečně neměl, resp. nemohl mít, příjem vyšší, než ve skutečnosti „oficiálně vykazoval“, tj. částečný invalidní důchod ve výši zhruba 10 000 Kč měsíčně. Oba soudy nižších stupňů přesvědčivě vyložily, proč dospěly k závěru opačnému a Nejvyšší soud se s tímto jejich závěrem beze zbytku ztotožňuje.
24. Další značně neurčitá „argumentace“ obviněného je obsažena na str. 8 dovolání. Ve skutečnosti jde jen o telegraficky stručné konstatování, že „vzhledem k probíhajícímu řízení u civilního soudu jsou rozhodnutí trestních soudů v této věci založena na procesně nepoužitelném důkazu a ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy“. Toto samo o sobě poměrně těžko pochopitelné tvrzení nebylo nijak blíže rozvedeno. Jedná se o prosté konstatování bez jakékoli bližší argumentace, takže Nejvyšší soud se prakticky ani nemá k čemu relevantně vyjádřit. Je přitom třeba akcentovat, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř. Jak už bylo řečeno, zákonný důvod přitom nemůže být jen deklarován, nýbrž je také třeba, aby mu svým obsahem odpovídala vlastní argumentace dovolatele. V jejím rámci je nutné co nejpřesněji vylíčit okolnosti, v nichž je spatřováno naplnění použitého dovolacího důvodu. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval. Naopak, je vázán rozsahem podaného dovolání, uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (viz § 265f odst. 1, 2 a § 265i odst. 3 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci dotčeného mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem. V tomto případě však skutečně fundovaná (konkrétní a relevantní) argumentace absentuje.
25. Jestliže soudy při rozhodování v této trestní věci vycházely mj. ze zjištění prokazatelně učiněných v probíhajícím opatrovnickém řízení, a to s vědomím, že poslední rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 30 P 150/2017, ještě nenabyl právní moci, pak v tomto jejich postupu nelze spatřovat nic nesprávného či dokonce nezákonného, co by mohlo naplnit obviněným označený, resp. jakýkoli jiný, dovolací důvod.
26. Argumenty obviněného lze celkově označit za nejen mnohdy nekonkrétní, ale též za poněkud zmatené, včetně např. toho (mimo již výše uvedeného), že na více místech svého podání odkazuje na ustanovení § 213 trestního zákona, jež bylo ovšem účinné pouze do 31. 12. 2009 (ke dni 1. 1. 2010 vstoupil v účinnost nový trestní zákoník – zákon č. 40/2009 Sb.). Vše je pak završeno těžko pochopitelným návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil nejen napadené usnesení Krajského soudu v Praze, ale i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ, avšak k novému projednání a rozhodnutí aby věc přikázal Krajskému soudu v Praze. Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že za takové situace by Krajský soud v Praze jako soud odvolací vůbec neměl co přezkoumávat.
27. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly obviněným deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) resp. h) tr. ř. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě (který obviněný navíc ani výslovně neoznačil).
V. Způsob rozhodnutí
28. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 8. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek