3 Tdo 69/2025

3 Tdo 69/2025-307

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný E. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2024, č. j. 7 To 199/2024-262, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 100/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2024, č. j. 88 T 100/2023–223, byl obviněný uznán vinným přečinem maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen za to k trestu odnětí svobody na 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let, a dále k peněžitému trestu 100 denních sazeb po 500 Kč, celkem tedy 50 000 Kč.

2. Přečinu se dopustil zjednodušeně řečeno tím, že 27. 3. 2020 podal prostřednictvím advokáta Emila Flegela správní žalobu proti odvolacímu rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje potvrzujícímu rozhodnutí Městského úřadu Znojmo z 23. 10. 2019, č. j. MUZN 121373/2019, jímž byl obviněný uznán vinným přestupkem spočívajícím v tom, že jel automobilem rychlostí 69 km/h v místě s maximální povolenou rychlostí 50 km/h, a správní žalobou se domáhal zrušení obou rozhodnutí správních úřadů s tvrzením, že v místě je nejvyšší povolená rychlost 70 km/h, což dokládal úmyslně pozměněnou fotografií zachycující vyobrazení dopravní značky povolující maximální rychlost 70 km/h, ačkoliv taková značka se ve skutečnosti v daném místě nikdy nenacházela.

3. Odvolání obviněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 7. 2024, č. j. 7 To 199/2024-262, zamítl podle § 256 tr. ř.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací body uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Namítl, že uznán byl vinným pouze na základě argumentu, že nižší soudy neuvěřily, že by jeho advokát předložil pozměněný důkazní prostředek, ačkoliv k takovým závěrům neprovedly žádné dokazování, zejména předmětného advokáta nevyslechly. Upozornil, že nikdy netvrdil, že důkazní prostředek pozměnil advokát, neboť plnou moc udělil advokátní kanceláři a nebylo vůbec objasněno, kdo z jejích pracovníků se na vypracování správní žaloby podílel. Pokud odvolací soud k nadbytečnosti výslechu advokáta poukazoval na to, že obviněný jej mohl sám zprostit advokátské mlčenlivosti a neučinil-li tak, pak nelze vyloučit, že i po advokátově předvolání by jej obviněný mlčenlivosti nezprostil, odmítl dovolatel tyto úvahy s argumentem, že je právním laikem a nelze mu tedy vyčítat, že sám nevyvinul aktivitu ke „zproštění advokátské mlčenlivosti”, když o potřebě takového odborného postupu nebyl soudy poučen. Ohradil se proti tomu, že by neprovedení výslechu svědka bylo možno odůvodnit pouze teoretickou hypotézou, že by stejně svědka možná nešlo vyslechnout.

6. Za absurdní až úsměvné označil úvahy soudů, že platil-li za správní žalobu soudní poplatek, pak neobstojí jeho tvrzení, že po předání kauzy advokátní kanceláři se o věc již dále nezajímal. Poplatek totiž obviněný platil na výzvu advokáta a pouhé uhrazení soudního poplatku nikterak neprokazuje, že by se o věc dále zajímal či se v ní nějak aktivně angažoval.

7. Obviněný také odmítl, že by jeho pachatelství mohlo být dovozováno úvahou, že právě on měl ze stíhaného jednání prospěch. Jeho advokát by totiž měl z úspěšné správní žaloby prospěch také, neboť v takovém případě by mu byl přiznán další finanční bonus. Stejně tak nelze dovozovat jeho pachatelství z úvahy, že předal-li by advokátovi neupravenou fotografii, pak takový dokument by advokátovi k ničemu nebyl. Dovolatel vysvětlil, že advokátní kanceláři předal veškeré podklady, včetně několika neupravených fotografií a videozáznamů z palubní kamery, které nebyly advokátovi „k ničemu”, ale sloužily k tomu, aby si advokát udělal obrázek o průběhu celé události. Argumentoval-li odvolací soud tím, že teoreticky obviněný mohl advokátovi předat neupravenou fotografii, avšak s vědomím, že její úpravu zajistí před předložením správnímu soudu advokát, pak jde o spekulaci, která navíc zpochybňuje průkaznost skutku tak, jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku, neboť podle jeho znění pozměněnou fotografii předložil obviněný, a nikoliv advokát s případným vědomím obviněného.

8. Za flagrantní rozpor s realitou dovolatel označil argumentaci odvolacího soudu, že o nevědomosti advokáta o upravené fotografii nasvědčuje to, že i po rozhodnutí správního soudu zadat zpracování znaleckého posudku na posouzení pravosti fotografie advokát pokračoval v řízení o správní žalobě namísto toho, aby vzal okamžitě žalobu zpět. Advokát totiž právě takto zareagoval a ke zpětvzetí správní žaloby přistoupil.

9. Výhrady dovolatel vznesl i k uloženému trestu, který označil za nepřiměřeně přísný. Nižším soudům vytkl, že fakticky hodnotily jako přitěžující takové okolnosti, které jimi ve skutečnosti nejsou. Ve skutečnosti totiž přihlédly k jeho dalšímu trestnímu stíhání s poukazem na to, že určitým způsobem charakterizuje jeho osobnost. Dále soudy obviněnému přičetly k tíži, že nespolupracoval, nedoznal se k trestné činnosti, což však přitěžující okolností není. Naproti tomu se nezabývaly dovolatelovým dosavadním způsobem života a již vůbec ne možnostmi jeho nápravy. Nepřiměřenost svého potrestání obviněný ilustroval na jiné trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 131/2023, v níž byl pachatel odsouzen za dva přečiny maření spravedlnosti pouze k peněžitému trestu 19 000 Kč bez uložení jakéhokoliv dalšího druhu trestu.

10. Obviněný také rozporoval, že došlo k předložení důkazního prostředku, který má podstatný význam pro rozhodnutí. Správní soud totiž vydal v předmětné věci dvě rozhodnutí, v nichž ani u jednoho nebyla jako důkazní prostředek předmětná fotografie použita, natož aby měla podstatný význam pro rozhodnutí. Ta správní soud založil na zcela jiných podkladech. Obviněný zdůraznil, že ne každé předložení padělaného či pozměněného důkazního prostředku bude bez dalšího naplňovat skutkovou podstatu řešeného přečinu a soudům nižších stupňů vyčetl, že se otázkou nyní podstatnosti významu předmětného důkazního prostředku nijak nezabývaly.

11. Konečně obviněný vznesl výhradu, že zpětvzetím správní žaloby dne 22. 9. 2022 došlo k zániku případné trestní odpovědnosti, neboť pachatel dobrovolně zamezil vzniku škodlivého následku.

12. Dovolatel proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (a zřejmě i rozhodnutí prvostupňového soudu) zrušil a zprostil jej obžaloby, neboť skutek není trestným činem a ani nebylo prokázáno, že jej spáchal obviněný.

13. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u nejvyššího státního zastupitelství.

14. Dovolací argumentaci obviněného směřující k vyloučení jeho podílu na trestné činnosti označil za nepřesahující meze běžné polemiky s hodnocením důkazů nižšími soudy. Státní zástupce neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, natož rozpor extrémní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O konstrukci flagrantních vad důkazního řízení se obviněný nepokusil na rámec projevu obvyklé nespokojenosti s výsledky dosavadního dokazování. V tomto ohledu jde o opakování, respektive pokračování jeho obhajoby z dřívějších fází řízení.

15. Námitku, že předložená fotografie neměla podstatný význam pro rozhodnutí a lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., této námitce však přisvědčit nelze. Přečin maření spravedlnosti je předčasně dokonaným trestným činem a jako takový byl dokonán již samotným podáním správní žaloby. Posouzení, jaká byla maximální povolená rychlost v daném úseku, přitom bylo určující pro napadaný závěr o spáchání přestupku v dopravě, takže je zřejmé, že předložená fotografie nepravdivě zachycující dopravní značku dovolující vyšší rychlost než reálně povolenou v daném místě, měla podstatný význam pro rozhodnutí správního soudu. Navíc, ačkoliv se nevyžaduje faktické ovlivnění názoru soudu, v projednávané věci se tak stalo, neboť v prvém svém rozhodnutí správní soud vyhověl správní žalobě, zrušil odvolací správní rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení i ohledně námitky, zda v daném silničním úseku byla maximální povolená rychlost 70 km/h či nikoliv.

16. Souhlasit nelze ani s námitkou obviněného, že zpětvzetím správní žaloby došlo k zániku trestní odpovědnosti. Znak dobrovolnosti totiž není naplněn, pokud pachatel nepostupuje z vlastní vůle, ale až na základě vědomí, že jeho trestný čin je již prozrazen, anebo jedná-li pod tlakem již bezprostředně hrozícího trestního stíhání. Stejně tak nejde o dobrovolnost, vyčkává-li pachatel s odstraněním následku na to, zda příslušný orgán odhalí jeho čin. Zpětvzetí správní žaloby v projednávaném případě nastalo až pod tlakem vedení trestního řízení.

17. Pokud část dovolací argumentace směřovala vůči uloženému trestu, pak státní zástupce připomněl, že dovolání není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti. Úspěšně lze námitky proti uloženému trestu uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pokud by obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Proti uloženému trestu lze brojit i v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h tr. ř., to ovšem nikoliv v otázkách druhu a výměry trestu, ale toliko například stran právního vyhodnocení, zda měl či neměl být uložen trest společný, úhrnný či souhrnný. Zcela výjimečně lze proti druhu a výměře trestu brojit dovoláním tam, kde potrestání vykazuje ústavněprávní deficity a uložené tresty jsou extrémně přísnými, exemplárními, zjevně nespravedlivými a nepřiměřenými. Takové parametry však postih uložený obviněnému nevykazuje. Nižší soudy se náležitě zabývaly individualizací trestů, které uložily při spodní hranici zákonných mezí. Přisvědčit nelze ani specifické výhradě obviněného, podle níž prvostupňový soud přihlédl k probíhajícímu trestnímu řízení v jiné věci. Soud prvního stupně výslovně uvedl, že k tomuto faktu přihlížet nelze a je něco jiného, že soud v souvislosti s potřebou individualizace trestu nemohl opomíjet poznatky, které se týkají další trestné činnosti.

18. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1, písm. e) tr. ř. a aby tak učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. S rozhodnutím v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání

19. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

20. V prvé řadě nutno zmínit, že všechny dovolací výhrady jsou opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ně patřičně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč jim nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

21. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.

22. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

IV./1. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

23. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

24. Obviněný v rámci svých skutkových námitek rozporuje závěry nižších soudů o svém pachatelství, jeho výhrady se však s prvou alternativou tohoto dovolacího důvodu spíše míjejí, neboť představují jen prostou polemiku s hodnotícími úvahami nižších soudů, aniž by obviněný označoval zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy. Obviněný předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy hodnotit, netvrdí však, že by z důkazů, které vzaly za věrohodné soudy nižších stupňů, nebylo možno činit skutkový závěr, jaký soudy učinily. Dovolatel „toliko” namítá, že při jiném náhledu na opatřené důkazy by takový skutkový závěr možný nebyl, uplatňuje však vlastní optiku, která soudy nižších stupňů akceptována nebyla. Jinak řečeno, domáhá se, aby nižší soudy přijaly logiku jeho úvah, opomíjí však, že hodnocení důkazů je doménou soudů, před nimiž je důkaz proveden, a jde-li o komplexní posouzení všech aspektů důkazního řízení nevykazující trhlinu v logice úvah, pak takové hodnocení nelze označovat za vadné jen proto, že nevyhovuje představě dovolatele a jím prosazovanému náhledu.

25. Pokud by však námitky obviněného rozporující jeho pachatelství, bylo možno s jistou měrou tolerance pod prvou alternativu zmíněného dovolacího důvodu podřadit, pak jde o námitky zjevně neopodstatněné. Obviněný totiž na provedené důkazy nazírá selektivně a jednotlivě, nikoliv též v jejich vzájemném souhrnu. Upřednostňuje a zveličuje aspekty vyhovující jeho představám, a naopak upozaďuje či opomíjí úvahy, které se mu nehodí. Takto se poukazem na jednotlivosti snaží vyvolat dojem masivních nesrovnalostí, které však při komplexním náhledu na provedené důkazy dány nejsou. Naproti tomu hodnotící úvahy nižších soudů jsou dostatečně podrobné, přesvědčivé a zaobírají se důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné provázanosti. Neopomíjejí tedy žádný prvek provedeného dokazování, nevykazují žádnou logickou mezeru a vypořádávají se právě i s okolnostmi, které obviněný prosazující pouze určitý náhled jednostranně vyzdvihuje. Takto nižší soudy podrobně a přiléhavě vysvětlily, proč bez důvodných pochybností vyloučily, že původcem zfalšované fotografie by byl někdo jiný než obviněný.

26. Ten naznačuje veskrze teoretickou konstrukci, dle níž měl být zákeřně oklamán bezcharakterním advokátem či některým z pracovníků jeho advokátní kanceláře, kteří za zády a bez vědomí obviněného pošlapali veškeré právní i stavovské předpisy a zfalšovali předmětnou fotografii. Dovolatel přitom neoznačuje ani sebemenší indicii, jež by nasvědčovala tomu, že advokát či pracovníci jeho kanceláře by měli těmito (ne)kvalitami oplývat a nenabízí ani žádný (rozumný) důvod, pro který by něco takového měly činit. Tvrzení obviněného o jakémsi advokátově finančním bonusu v případě úspěšné správní žaloby je více než nekonkrétní a mlhavé, a navíc lze s úspěchem pochybovat, že nějaký nespecifikovaný bonus by stál advokátovi za to, aby riskoval svou profesní čest a kariéru. Jak navíc trefně upozornil prvostupňový soud, pokud by obviněný měl být svým advokátem oklamán, bylo by nanejvýš logické, aby zpochybnil aktivity svého právního zástupce, podal na něho trestní oznámení či stížnost na advokátní komoru. Nic takového však obviněný neučinil, a to nejen v průběhu řízení o správní žalobě, v němž již v únoru 2022 vyvstaly pochybnosti o pravosti předmětné fotografie, ale ani následně poté, co proti němu byly započaty úkony trestního řízení (3. 4. 2023 bylo obviněnému doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání). V tomto kontextu je pak více než případná úvaha soudu prvního stupně poukazujícího na to, že dovolatelův advokát Flegel správnímu soudu po upozornění na pochybnosti o autenticitě fotografie navrhl zpracování znaleckého posudku na její pravost, což by sotva činil, pokud by on sám či některý z pracovníků jeho kanceláře byl plagiátorem, neboť takovým důkazním návrhem by jen riskoval své odhalení, a tudíž by bylo daleko logičtější, aby obratem vzal správní žalobu zpět.

27. Dovolatel namítá, že právě k takovému procesnímu úkonu došlo, zcela však opomíjí temporální aspekt tohoto procesního kroku a jeho usazení do určité fáze řízení o správní žalobě. Podezření na ne-autenticitu fotografie správní soud advokátu Flegelovi sdělil písemností datovanou 28. 1. 2022 (viz č. l. 56), ke zpětvzetí však došlo až 22. 9. 2022 (viz č. l. 158), a to v reakci na rozhodnutí správního soudu, který 12. 9. 2022 přerušil řízení o správní žalobě z důvodu vyčkání na výsledek znaleckého posudku stran pravosti předmětné fotografie (viz č. l. 55). Obrázek vykreslovaný dovolatelem, že advokát ihned po vzniku podezření ze strany správního soudu, že předmětná fotografie by mohla být plagiát, vzal žalobu zpět, tak neodpovídá realitě, neboť k zpětvzetí správní žaloby došlo až s takřka půlročním odstupem. Vyčítá-li tedy dovolatel odvolacímu soudu flagrantní rozpor s realitou, pak naopak právě on uvedenou argumentací flagrantní rozpor s realitou zakládá.

28. Zmínil-li Nejvyšší soud výše, že obviněný se uchýlil k přeceňování určitých okolností, které vyhovují konstrukci jeho úvah, pak velmi ilustrativní je to na jeho námitce, kterou rozporuje, že zaplatil-li soudní poplatek ze správní žaloby, pak se o věc v tamním řízení zajímal. Prvostupňový soud sice argumentační poznámku v tomto duchu učinil, ovšem nikoliv izolovaně, jak ji vykládá obviněný, ale v provázanosti s dalšími argumentačními okruhy – totiž s tím, že to byl právě obviněný, kdo mohl mít ze zfalšované fotografie prospěch a že to byl právě obviněný, kdo nikdy neuplatňoval, že byl oklamán tím, že do řízení o správní žalobě nějaká třetí osoba předložila zfalšovanou fotografii.

29. Obdobně selektivně obviněný postupuje, pokud odvolacímu soudu vyčítá spekulaci o jeho vědomosti, že úpravu fotografie zajistí advokát, a pokud dokonce z toho dovozuje, že soudy nižších stupňů skutkový stav popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku pokládaly za neprokázaný. Argumentace odvolacího soudu o vědomosti obviněného o tom, že úpravu fotografie zajistí advokát, je vedena toliko v rovině vypořádání teoreticky možných variant (viz slovo „teoreticky” v textu odvolacího rozhodnutí) tak, aby druhostupňový soud vytěsnil i nepravděpodobné a spíše modelové alternativy skutkového děje a posílil závěr, že jediným nad rozumnou pochybnost stojícím je skutkový děj uvedený ve výroku odsuzujícího rozsudku. Obviněný si z takto koncipované argumentace odvolacího soudu však „vybírá“ pouze její torzo, které dokonce do jisté míry dezinterpretuje a připisuje mu význam, který ve skutečnosti nemá.

30. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g tr. ř., a to pod jeho třetí alternativu nelze podřazovat ani výhrady obviněného k nevyslechnutí advokáta Flegela. Obviněný totiž netvrdí, že výslech tohoto svědka by měl být podstatným důkazem a snáší spíše subjektivní stesky týkající se údajné nedostatečnosti či nepřesvědčivosti odůvodnění, pro které soudy od výslechu advokáta Flegela ustoupily. Obviněný tak toliko odmítá výtku, že mohl sám uvedeného advokáta zprostit mlčenlivosti a ohrazuje se proti tomu, že by neprovedení výslechu svědka bylo možno odůvodnit hypotézou, že by výslech možná stejně realizovat nešlo. Pokud by však Nejvyšší soud měl vybočit z mezí dovolacího přezkumu ve smyslu výše zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu a aktivisticky dedukovat, že smyslem dovolatelových námitek je výtka, že nebyl proveden podstatný důkaz vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním, pak i tyto dovolatelovy stesky jsou zjevně neopodstatněné. Soudy nižších stupňů přesvědčivě a logicky vyargumentovaly, proč mají skutkový stav za zjištěný bez důvodných pochybností i bez výslechu advokáta Flegela. Vyložily rovněž, o co opírají svou pochybnost o informativní výtěžnosti takového potenciálního výslechu – riziko, že svědek by stejně nebyl oprávněn vypovídat. Takový postup není nikterak nelegitimní, naopak je logický a nezbytný, neboť justiční orgány musí vždy předem vyhodnocovat informativní přínos určitého důkazu. IV./2 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

31. Pod tento dovolací důvod spadají jak námitky, že zfalšovaná fotografie nebyla důkazním prostředkem, který má podstatný význam pro rozhodnutí, tak výhrada, že zpětvzetím správní žaloby došlo k zániku trestní odpovědnosti. Obě tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.

32. Obviněný byl ve správním řízení postižen pro rychlostní přestupek a stojí tak nade vši pochybnost, že nejvyšší povolená rychlost stanovená v daném úseku je zcela klíčovým parametrem pro posouzení přestupkové odpovědnosti. Pokud tedy zfalšovaná fotografie osvědčovala vyšší rychlostní limit v daném úseku komunikace, a to takový, do něhož se skutečná rychlost jízdy vozidla obviněného vešla, pak jde evidentně o podstatný parametr, bez jehož naplnění by přestupková odpovědnost obviněného vůbec založena nebyla. Výše maximálního rychlostního limitu je tak jádrem přestupkové odpovědnosti a z tohoto hlediska důkazní prostředek, který toto kritérium modifikuje, má bezesporu podstatný význam pro rozhodnutí o spáchání či nespáchání přestupku. Uvedené platí ve zcela obecné rovině a – jak výstižně upozornil státní zástupce – je nerozhodné, zda takový zfalšovaný důkazní prostředek fakticky ovlivní rozhodování veřejné moci. V projednávaném případě k tomu navíc dokonce došlo, neboť prvé kasační rozhodnutí správního soudu bylo vedle primárních procedurálních důvodů (neúplnost dokazování k identitě řidiče) zrušeno právě i pro potřebu dalšího dokazování též k otázce maximální povolené rychlosti v místě měření (viz č. l. 50). Bagatelizační snahu obviněného proto nutno rezolutně odmítnout.

33. Obviněnému rovněž nelze přisvědčit, vyčítá-li i nižším soudům, že se otázkou podstatnosti významu zfalšovaného důkazního prostředku pro rozhodnutí nezabývaly. Nejvyššímu soudu uniká, na základě čeho obviněný toto tvrdí, neboť opak je zřejmý z bodu 24 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně a rovněž i z bodu 9 rozhodnutí odvolacího soudu. V obou těchto pasážích je srozumitelně a jasně vyloženo, že fotografie měla za cíl zrušení správních rozhodnutí, tj. mířila na meritum věci správní žaloby, jejíž úspěšnost měla založit. Výtka obviněného adresovaná nižším soudům tak je nejen zjevně neopodstatněná, ale i (slovy obviněného) „ve flagrantním rozporu s realitou”.

34. Obviněnému nelze dát za pravdu, ani domáhá-li se zániku trestní odpovědnosti ve smyslu § 33 písm. a) tr. zákoníku. I v tomto směru lze odkázat na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání v tom, že v projednávaném případě absentuje znak dobrovolnosti, který je nutnou podmínkou pro naplnění účinné lítosti. Jak bylo řečeno již výše, z časosledu událostí vyúsťujících ve zpětvzetí správní žaloby je zřejmé, že obviněný byl k tomuto procesnímu kroku dohnán odhalením či hrozícím odhalením jeho podvádění a hovořit za této situace o dobrovolném zamezení škodlivému následku trestného činu je tak více než smělé. Navíc nutno připomenout, že stíhaný přečin je předčasně dokonaným trestným činem nevyžadujícím způsobení následku. Takže účinná lítost není automaticky naplněna jakýmkoliv procesním krokem, v důsledku něhož nedojde k vydání rozhodnutí podstatně ovlivněného zfalšovaným důkazním prostředkem, ale pouze takovým procesním úkonem, který zfalšovaný důkazní prostředek deaktivuje ještě předtím, než veřejná moc pojme jakoukoliv pochybnost o jeho zfalšování. Taková situace v projednávaném případě rozhodně nenastala a obviněný ke zpětvzetí správní žaloby sáhl až v momentě, kdy mu s nadsázkou řečeno, nic jiného nezbývalo.

35. Výhrady obviněného k uloženému trestu nelze podřazovat pod uplatněné ani žádné jiné dovolací důvody. Námitka nepřiměřenosti trestu může být relevantně vznesena ve zcela výjimečných případech, kdy jde o trest natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že vybočuje z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Pokud uložený trest těmito parametry neoplývá, pak případné nedostatky při zohlednění kritérií rozhodných pro druh a výměru trestu pod žádný z dovolacích důvodů podřazovat nelze.

36. V projednávaném případě navíc takové nedostatky nevznikly. Obviněnému nelze přitakat, vyčítá-li prvostupňovému soudu, že hodnotil jako přitěžující okolnosti takové, které jimi nejsou. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí netvrdil, že obviněného trestá za nedoznání, ale napadanou argumentací toliko vysvětloval, že obviněnému nelze přičíst polehčující okolnost jeho doznání a spolupráce s justičními orgány. Takové konstatování nelze obracet a dovozovat z něho, že obviněný je fakticky trestán za to, že se nepřiznal. Obdobné platí i o okolnosti dovolatelova dalšího trestního stíhání, k níž soud prvního stupně výslovně uvedl, že k samotnému trestnímu stíhání přihlížet nelze. Události prověřované v onom dalším trestním stíhání však skýtají určitý obrázek o dovolatelových životních prioritách, žebříčku hodnot, zájmech a osobnostním i sociálním ukotvení. To jsou parametry, které je při ukládání trestu namístě brát v potaz, aniž by to znamenalo, že tím soud v nynější věci činí jakýkoliv závěr o tom, jestli ony události zakládají trestný čin a tím méně pachatelství obviněného či jakékoliv další otázky týkající se jeho trestní odpovědnosti v tamní věci. I z tohoto hlediska tak neplatí, že by se nižší soudy v nyní řešené kauze nezabývaly dosavadním způsobem života obviněného a možnostmi jeho nápravy, k jejímuž naplnění sáhly ke spíše mírnějším nástrojům, od nichž si lze právě s ohledem na veškeré zjištěné skutečnosti týkající se obviněného slibovat dostatečný efekt.

37. Zcela nepřípadným je příměr obviněného porovnávajícího nyní řešenou trestní věc s jinou kauzou. Obviněný zde porovnává neporovnatelné a postupuje metodou jakési exaktní matematické komparace konečného výsledku rovnic, z nichž každá je však tvořena jinými (individualizovanými) proměnnými. Jinak řečeno, z faktu, že v jiné věci jinému obviněnému za jiných okolností byl uložen jiný postih, nelze dovozovat, že v nynějším případě by potrestání dovolatele vykazovalo prvky nepřiměřenosti, natožpak exemplárnosti, zjevné nespravedlnosti a disproporcionality trestní represe.

V. Způsob rozhodnutí

38. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání vznesl dílem námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody věcně rozešly a dílem námitky, které se s dovolacími důvody sice nemíjejí, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

39. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 3. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů