3 Tdo 690/2014-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. června 2014 o dovolání, které podal obviněný R. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 4 To 198/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 189/2012, t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 4 T 189/2012, byl obviněný R. P. uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
„v N. J. na přesně nezjištěném místě po předchozí žádosti o zapůjčení finančních prostředků s příslibem navrácení zapůjčených peněz a předběžném smluvení podmínek případného jejich zapůjčení, s úmyslem obohatit sebe, uzavřel v postavení dlužníka ve třech případech s P. H. písemnou smlouvu o poskytnutí hotovostní půjčky a to: - dne 11. 3. 2011 znějící na částku 200.000,- Kč, splatnou v termínu do 11. 5. 2011 zpět k rukám věřitele, - dne 21. 3. 2011 znějící na částku 65.000,- Kč, splatnou v termínu do 21. 3. 2011 zpět k rukám věřitele, - dne 8. 6. 2011 znějící na částku 115.000,- Kč, splatnou v termínu do 25. 6. 2011 zpět k rukám věřitele, přičemž v době uzavření těchto smluv o půjčkách si byl obžalovaný vědom toho, že uvedené půjčky v dohodnutých termínech poškozenému nevrátí, neboť byl v celkovém předlužení v důsledku neuhrazení více splatných závazků, a to zejména ve vztahu k věřiteli J. Č., kterému dlužil na úhradě jistiny částku 250.000,- Kč, dále pak úrok z prodlení ve výši 6% měsíčně od 5. 9. 1997, jakož i smluvní pokutu ve výši 200.000,- Kč a náklady exekučního řízení (v celkové částce přibližně 2.500.000,- Kč) dále ve vztahu k věřiteli R. V. v částce 415.687,- Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 9,5% od 13. 5. 2005 do 30. 6. 2005 dále z 8,75% úrokem z prodlení od 1. 7. 2005 do 31. 12. 2005, 9% úrokem z prodlení od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006 dále od 1. 7. 2006 do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši reposazby stanovené ČNB zvýšených o 7% jakož i náklady předcházejícího řízení ve výši 62.400,- Kč a ve vztahu k dalším věřitelům, zejména České republice - Okresní správě sociálního zabezpečení v N. J. a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a současně vůči němu byla vedena různá exekuční řízení pro dříve neuhrazené splatné závazky po lhůtě splatnosti a obžalovaný v té době navíc hradil další náklady a to nejméně leasing na osobní automobil v částce 7.871,- Kč, který splácel společnosti ČSOB Leasing, avšak s ohledem na příjem, který vykázal ve zdaňovacím období roku 2011 toliko v částce 139.200,- Kč hrubého příjmu a jinak nedisponoval významnějšími majetkovými hodnotami, způsobil tímto jednáním poškozenému P. H. škodu ve výši 380.000,- Kč, přičemž po termínu splatnosti uhradil obviněný poškozenému splátku ve výši 40.000,- Kč dne 11. 5. 2011, splátku ve výši 5.000,- Kč dne 14. 12. 2011, splátku ve výši 4.000,- Kč dne 30. 12. 2011 a splátku ve výši 5.000,- Kč dne 4. 5. 2012, z celkové zapůjčené částky tak neuhradil částku 54.000,- Kč“.
Za to byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 - 3 živnostenského zákona, obor podnikání realitní činnost, správa a údržba nemovitostí na dobu dvou roků.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 4 To 198/2013, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. P. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném posouzení skutku, protože odvolací soud aplikoval hmotné právo na zjištěný skutkový stav v rozporu se zásadou ultima ratio, jak je vyjádřena v ustálené judikatuře, zejména v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012. Obviněný k tomu zdůraznil, že neuváděl poškozenému žádné nepravdivé informace o svých majetkových poměrech a žádné informace, které by byl povinen sdělovat, případně které poškozený požadoval, před ním nezamlčel. Bylo věcí poškozeného, aby si případně všechny relevantní informace před uzavřením smlouvy o půjčce vyžádal. Poškozený prostě udělal odvážný obchod spekulující na vysoký úrok s odpovídajícím rizikem. Riziko nevratnosti půjčky bylo, nebo alespoň mělo být poškozenému známo. Poškozený ovšem nevyvinul ani minimální úsilí, které po něm lze požadovat k ochraně svých zájmů, a proto mu neměla být poskytnuta ochrana normami trestního práva. Obviněný dále namítl, že nebyl prokázán jeho úmysl předmětné půjčky nevracet. V řízení naopak bylo prokázáno, že peníze vrátit chtěl a část dokonce průběžně vracel. Ve stejné době, kdy si půjčoval od poškozeného, navíc řádně splácel další své závazky, jako byly splátky za auto či telefony. Pochopitelně si byl vědom toho, že své závazky z půjček může splnit pouze v případě, pokud by vyšel jeho podnikatelský záměr, tzv. Vila domů. Přitom nespoléhal pouze na nějaký náhodný děj, nýbrž na seriózní a bankou schválený plán prodeje bytů. Bylo jen otázkou náhody, že jeho plán nevyšel. Půjčky si bral v době těsně po kolaudaci předmětných bytů, přičemž teprve později vyšlo najevo, že řada bytů byla obtížně prodejních z důvodu poklesu poptávky a některých stavebně technických závad. Nabízení bytů se přitom poctivě věnoval a realizoval od ledna 2011 do června 2011 přibližně padesát prohlídek a řada zájemců byla tzv. vážných. Pokud jde o soudy dovozený závěr, že s ohledem na své další dluhy nebyl schopen předmětné půjčky v dohodnutých lhůtách uhradit, obviněný namítl, že data splatnosti jednotlivých půjček byla uváděna čistě z důvodu určitosti právního úkonu, avšak bylo zřejmé, že obě strany s jistou tolerancí vůči případnému zpoždění počítají. Tomu ostatně odpovídá i datum splatnosti půjčky ze dne 21. 3. 2011, která se měla vracet ještě téhož dne. Ve skutečnosti šlo o chybu v psaní a tato jen dokládá určitou dobrou vůli na straně poškozeného.
Obviněný z těchto důvodů Nejvyššímu soudu navrhl, aby byl napadený rozsudek ve všech výrocích dotčených dovoláním zrušen, a věc byla vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení se závazným pokynem, aby v novém odvolacím řízení byl obviněný zproštěn obžaloby v celém rozsahu.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný námitky vyjádřené v dovolání uplatnil v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Státní zástupkyně souhlasila s názorem odvolacího soudu, že poškozený nebyl zjevně neopatrný, avšak jen v důsledku jednání obviněného svolil k uzavření předmětných smluv o půjčkách. Obviněný totiž poskytl poškozenému nejen záměrně neúplné, ale i nepravdivé informace o své dlouhodobě nepříznivé finanční situaci, když důvodně předpokládal, že při takové znalosti majetkových poměrů by s ním P. H. jednotlivé smlouvy o půjčkách rozhodně neuzavřel. Jednal tak jednoznačně s vědomím, že své platné peněžní závazky v budoucnu nebude moci splnit, o čemž poškozeného nijak nevyrozuměl a sám ani neučinil kroky, aby se tak v době splatnosti stalo. Úhrada jednotlivých splátek dluhu po termínu splatnosti byla spíše zapříčiněna enormním tlakem, který na něj poškozený vyvinul. Obviněný tím poškozeného bezpečně uvedl v omyl, aby se na jeho úkor obohatil, přičemž uvedeným činem způsobil větší škodu, která přesáhla daný kvalifikační moment více jak sedmapůlkrát.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Obviněný R. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že
dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovou vadou však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, plně odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí odůvodnil. Sám pak zdůraznil významné aspekty důkazního stavu věci, potvrzující správnost zvolené právní kvalifikace.
Právní relevanci lze přiznat dovolací argumentaci pouze v té části, pokud namítala absenci subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku jako právní kvalifikace přisouzeného jednání.
Tuto námitku řešil již soud odvolací a vypořádal se s ní. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je zcela lichá. Obviněný zatajil svému věřiteli relevantní informace o své finanční situaci, vědom si toho, že je fakticky dlouhodobě předlužen, neschopen dostát svým splatným finančním závazkům, to v nikoli přechodném časovém období. Věděl, že v dohodnutých krátkodobých termínech nebude moci peníze poškozenému vrátit. Musel si být pak vědom toho, že shora řečené pro krátkost termínů platí i pro případ, že by někdy v budoucnu obdržel provizi za prodej bytů. Nemohl tak spoléhat ani na tuto okolnost, značně nejistou, nezávislou na jeho vůli. Na okraj lze ještě poznamenat, že poškozený neměl negativní zkušenost s obviněným z předchozí makléřské činnosti, poškozeného se týkající. Obviněný se nemůže zbavit trestní odpovědnosti poukazem na údajně bezdůvodnou víru poškozeného v jeho poctivé úmysly, za těchto okolností totiž nelze na poškozeném spravedlivě požadovat, aby si opatřil hodnověrné informace o majetkových a finančních poměrech obviněného od pro poškozeného neznámých zdrojů.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. června 2014 Předseda senátu: JUDr. Pavel Šilhavecký