3 Tdo 706/2024

3 Tdo 706/2024-581

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 44 To 114/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 33/2023, takto:

I. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce se podle § 265k odst. 1 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 44 To 114/2024, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 1. 2024, sp. zn. 58 T 33/2023.

Podle § 265k odst. 2 věty druhé trestního řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 1. 2024, sp. zn. 58 T 33/2023, byla obviněná M. B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 1 ZT 13/2023, pro skutek spočívající v tom, že: Dne 5. 4. 2022 v době výuky hodiny českého jazyka ve třídě 8. A, jako učitelka českého jazyka, na Základní škole a Mateřské škole, XY, tedy v době po útoku Ruské federace na Ukrajinu, který byl zahájen dne 24. 2. 2022 a který naplňoval znaky použití síly ve smyslu čl. 2 odst. 4 Charty OSN, před žáky uvedla mj.:

„(…) Čili tadyhle je Rusko a tadyhle už je Ukrajina, tak stejně jako u nás s Německem v pohraničí máme plno Němců, Slovensko má třeba na jihu plno Maďarů, a na Ukrajině právě tady v oblasti Doněcka a Luhaňska bylo plno Rusů. A vznikaly tam tak zvané etnické čistky, to znamená, že ti Rusové byli v té oblasti Doněcka a Luhaňska zabíjeni, likvidováni jenom proto, že to byli Rusové. A byli likvidováni opravdu Ukrajinskými nacistickými skupinami tak, že se zatloukly dveře do baráků, ten barák se zapálil, stáhli se ti lidé zaživa z kůže, vraždily se děti a tak dále a probíhalo to neustále od roku 2014.

Čili Ruské obyvatelstvo bylo v oblasti Doněcka a Luhaňska Ukrajinou, Ukrajinskými nacistickými skupinami trvale a stále likvidováno, na což tedy Ruský prezident Putin opravdu od toho roku 2014 upozorňoval, že tam dochází k etnickým čistkám, že tam vlastně jeho Rusové jsou zabíjeni, snažil se prostě na toto poukázat, snažil dosadit Evropu k nějakému jednacímu stolu a nebyla jediná schůzka, která by se této tématiky týkala, prostě se to Putinovi nepodařilo. Ta Evropa ho nebrala vážně. (…)“ a dále:

„(…) Čili pak k tomu ještě přišla další věc. Ukrajina v roce 2014 tak zvanou Minskou dohodou slíbila Putinovi a dostala za to 900 miliard dolarů, že nikdy nevstoupí do NATA, a že se vzdá jaderných zbraní. Znovu podotýkám za 900 miliard dolarů, ta dohoda byla sepsána v Minsku. 2016 neměla Ukrajina z těch 900 miliard dolarů ani hřivnu, neměla ani dolar, neměla nic, začala se ucházet o členství do NATA a začala vyrábět nebo začla opět zbrojit, začla jaderně zbrojit a to už se Putinovi nelíbilo. Čili tadyhle v těch oblastech mu likvidovali obyvatelstvo, Ukrajina zbrojila, Ukrajina se ucházela do NATA, přestože předtím byly sepsány nějaké písemné dohody v tom Minsku a Putin na to opět trvale upozorňoval.

Opět žádal Evropu, ať se sejde nějaká schůzka, odpovědí na to mu bylo jaderný sklad ve Vrběticích, odpovědí na to mu byla aféra se Skripalem a vždycky, když se snažil toto jednání nějakým způsobem aktivovat, tak vždycky proti němu něco událo nebo vymyslelo. Takže potom se tedy Ruská vojska sebrala a vpadla na Ukrajinu. Tady máme ohniska konfliktu jo? (…)“ následně:

„(…) Čili jak jste říkali, že Rusko se snaží získat Ukrajinu, už by byla jejich, při jejich síle a při množství vojáků, při množství zbraní a tak dále, udělá kobercový nálet a Ukrajina padne během tejdne jo?

Čili Rusové se opravdu snažili vyhlásit Doněckou a Luhaňskou republiku, aby tam měli samostatnost, aby tam nemohlo být proti těm jejich spoluobčanům nějakým způsobem zasahováno. Je jenom na zvážení, když tvoje rodina bude žít u sousedů někde jo? A budou jí tam ubližovat, budou jí tam masakrovat, půjdeš k těm sousedům nebo nepůjdeš? Jo, já neustále slyším "Rusové vtrhli, Rusové masakrují, Rusové todleto támdleto" jo. Ne! Rusové todletotámdleto nechtějí, Rusové kdyby chtěli tu Ukrajinu připojit a jakýkoliv jiný stát, tak s jejich jaderným nebo vůbec jako zbrojním potenciálem už by to dávno udělali jo? Proto také vlastně ta linie bojová se odehrává neustále jenom na východní Ukrajině. Čili při těch hranicích s Ruskem. (…)“ a také:

„(…) Důležité je sehnat si informace prostě opravdu všude, kde si je sehnat můžu a ne třeba poslouchat jenom nějaké prostě jednostranné jo? Protože já když řeknu Novák krade v krámu a budu to slyšet tisíckrát, tak pak si budu říkat tyjo ten Novák krade v tý sámošce, ale když si seženu nějaké relevantní informace a uvidím si dál než na špičku nosu, tak zjistím, že nic není černobílé jo? Že je to prostě všechno trošku jinak, než je to podáváno, než se zdá. (…)“ a

„(…) Když se podíváš na Kyjev. Najdete tam v Kyjevě prachobyčejnou, co jsou kamery z města, jo. Mně včera zrovna, já jsem to teda smazala, shodou okolností došel obrázek současného Kyjeva. Jako nic se tam neděje, jo. (…)“, tedy měla veřejně popírat, zpochybňovat a snažit se ospravedlnit válečné zločiny a zločiny proti míru, čímž měla spáchat přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výroky obviněné, pokud bylo uvažováno alespoň o implicitním naplnění objektivní stránky žalovaného trestného činu, nedosáhly intenzity požadované zákonem, ale lze je nanejvýš vykládat jako zřejmou snahu obžalované v rozporu s předpisy upravujícími její pracovní pozici učitele II. stupně přesvědčit ve prospěch svého názorového pólu právě ze své pozice kantorky s odpovídající formální autoritou názory a pocity žáků ve směru relativizování mainstreamovými médii popisovaných jednoznačných rolí obou aktérů válečného konfliktu před vznikem tohoto konfliktu, nicméně bez ambice posuzování jejich rolí či jednání po vpádu Ruské federace na Ukrajinu.

S ohledem na uvedené dle názoru soudu tudíž není možné ani uzavřít, že by výroky obžalované specifikované v obžalobě mohly být posouzeny jako významově jednoznačné ve smyslu podané obžaloby. … Uvedený závěr soud učinil, ačkoli míra závažnosti těchto závadných tvrzení je nepochybně zvyšována postavením obžalované jako kantorky na druhém stupni základní školy, jakožto i samotným věkem nezletilých žáků (13-14 let) a jejich povinností účastnit se uvedené hodiny českého jazyka. Z provedeného dokazování, zejména z obsahu diskuse zachycené v nahrávce a z výslechu nezl.

AAAAA (pseudonym) rovněž vyplývá, že jednáním obžalované nebyla porušena práva ani svobody druhých, jakožto ani zdraví, mravnost, majetek, pořádek či bezpečnost (bod 39. odůvodnění rozsudku). Dále uvedl, že obviněná explicitně, ale ani implicitně v kontextu všech svých výroků v hodině českého jazyka zachycených v pořízené nahrávce nepopírala, nezpochybňovala ani neospravedlňovala žádný konkrétní válečný zločin ani zločin proti míru Ruské federace na území Ukrajiny, ale žáky nevhodně ovlivňovala ve snaze přesvědčit je o správnosti svého názorového pólu, ovlivněného jednostrannou informační základnou, k čemuž použila jak pravdivé výroky týkající se historických událostí, tak výroky nepravdivé, překrucující historická fakta a časové údaje, jakožto i výroky zavádějící, manipulativní a neověřitelné, a zejména nevhodné i v kontextu okamžiku jejich pronesení.

Uvedené výroky však zjevně obžalovaná v té době i nyní nevývratně vnímá a posuzuje jako správné a pravdivé. … Jak vidno z uvedeného, jakožto i z aktuálních vyjádření obžalované v průběhu jejího výslechu i závěrečné řeči, obžalovaná se i přes svou erudici a kompetence řadí mezi početné množství osob ovlivněných probíhajícími dezinformačními kampaněmi, kdy tuto skutečnost je nutné v tomto individuálním případě zohlednit i při hodnocení úmyslu obžalované spáchat žalovaný přečin. … Soud dospěl rovněž k závěru, že obžalovaná neměla v úmyslu docílit důsledků uvažovaných § 405 tr.

zákoníku, a ani se způsobením takového důsledku nebyla srozuměna. Soud má za to, že tedy nelze v daném případě učinit ani závěr o naplnění subjektivní stránky žalované trestné činnosti, kdy pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia dle § 405 tr.

zákoníku je vyžadováno úmyslné zavinění pachatele, což v daném případě nebylo prokázáno ani ve formě alespoň úmyslu nepřímého (bod 44. odůvodnění rozsudku).

3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 1. 2024, sp. zn. 58 T 33/2023, podal řádně a včas odvolání státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, a to v neprospěch obviněné do výroku o vině.

4. O podaném odvolání bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 44 To 114/2024, a to tak, že bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

5. Odvolací soud uvedl, že v postupu soudu prvního stupně neshledal jakékoli vady, kdy soud prvního stupně splnil pokyny soudu odvolacího obsažené v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, č. j. 44 To 282/2023-456, a ve věci nashromáždil důkazy v potřebném rozsahu, který je vyžadován ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Důkazní materie pak byla náležitým a adekvátním podkladem pro rozhodovací činnost nalézacího soudu, kdy všechny provedené důkazy nalézací soud ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu řádně a pečlivě vyhodnotil, čehož výsledkem jsou správné skutkové i právní závěry, kdy v zažalovaném jednání nebyl shledán čin trestný podle trestního zákoníku a bylo tudíž rozhodnuto zprošťujícím výrokem (bod 6. usnesení odvolacího soudu).

II.

6. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 44 To 114/2024, podal nejvyšší státní zástupce (dále jen „státní zástupce“) v neprospěch obviněné M. B. dovolání (sp. zn. 1 NZO 5027/2024, č. l. 560–566 spisu), přičemž uplatil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř.

7. Státní zástupce uvedl, že soudy k důvodům zproštění obžaloby uvedly vedle závěru, že obviněná nenaplnila objektivní ani subjektivní stránku stíhaného trestného činu, že svým projevem rovněž nevybočila z mezí svobody projevu. Ačkoli byly inkriminované výroky pedagogicky nevhodné, neprofesionální a manipulativní, skutkovou podstatu žalovaného přečinu nenaplnily. Kromě toho soudy podotkly, že státní zástupce v obžalobě ani ve svých opravných prostředcích podaných proti zprošťujícím rozhodnutím v podstatě ani nekonkretizoval, které válečné zločiny a zločiny proti míru obviněná svým projevem ospravedlňovala, zpochybňovala či popírala, přičemž na přímý dotaz jednoho ze žáků se dokonce odmítla pouštět do podrobnějšího a konkrétnějšího hodnocení toho, zda „měl Putin nárok zaútočit na Ukrajinu, či nikoli“.

Ve prospěch obviněné bylo dále oběma soudy zohledněno to, že po úvodní monologické části jejího výkladu vyučovací hodina pokračovala diskusí se žáky, kterou sama obviněná podněcovala a nebránila ve vyjádření jejich vesměs nesouhlasných názorů. Jakkoli pak obviněná z hlediska pedagogického vedení žáků naprosto neobstála, z provedených důkazů nelze podle soudů dovodit, že by její svébytný a nemístný výklad a přístup měl na žáky nějaký negativní dopad v podobě například nevhodného nazírání na otázku příčin a průběhu války na Ukrajině, eventuálně že by žáci dokonce nekriticky přejali jí prezentované názory.

Je naopak zřejmé, že se žáci nebáli své učitelce oponovat, diskutovali s ní a snažili se ji do určité míry přesvědčit o tom, že o válce na Ukrajině existují lepší informační zdroje, než jsou ty, které jim předkládá. S takto pojatými právními úvahami, jimiž soudy odůvodnily zproštění obžaloby a zamítnutí podaného odvolání, se státní zástupce neztotožňuje.

8. Státní zástupce dává soudům za pravdu v tom, že v obžalobou tvrzených výrocích není možno spolehlivě dovodit, že by obviněná válečné zločiny a zločiny proti míru jednoznačnou formou veřejně popírala či zpochybňovala. Skutková podstata § 405 tr. zákoníku se nicméně nevyčerpává pouze veřejným popíráním, zpochybňováním, event. v této věci nevytýkaným schvalováním takových zločinů či jiných, jim na roveň postavených jednání. Trestní odpovědnost pachatele zakládá i jednání, jímž mimo jiné válečné zločiny a zločiny proti míru „pouze“ veřejně ospravedlňuje.

Skutková zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6, jejichž správnost aproboval rovněž Městský soud v Praze, přitom odůvodňují závěr, že obviněná se právě takovéto formy jednání dopustila. Ve výroku obžaloby jsou výše uvedené „zdrojové“ zločiny popsány poněkud obecně jako „útok Ruské federace na Ukrajinu, který byl zahájen 24. 2. 2022 a jenž naplňoval znaky použití síly ve smyslu čl. 2 odst. 4 Charty OSN.“ Byť popis skutku v tomto ohledu není pregnantní a vyčerpávající, lze jej považovat za dostačující.

Skutková podstata trestného činu podle § 405 tr. zákoníku obsahuje normativní znaky, které vyjadřují právní pojmy z jiného právního odvětví. Konkrétně jde o pojmy „genocidium“, „zločiny proti lidskosti“, „válečné zločiny“ a „zločiny proti míru“, které tvoří speciální kategorii zločinů podle mezinárodního práva. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 405 tr. zákoníku je tedy rozhodující to, jakým způsobem tyto zločiny vymezuje mezinárodní právo. „Zločiny proti míru“ jsou termínem mezinárodního práva, který označuje „ osnování, přípravu, podněcování nebo podniknutí útočné války nebo války porušující mezinárodní smlouvy, dohody nebo záruky, anebo účast na společném plánu nebo spiknutí ku provedení čehokoliv z toho, co výše uvedeno“ a který má svůj původ v Londýnské dohodě, resp. Statutu Mezinárodního vojenského soudního dvora, který k ní byl připojen.

Jedná se o předchůdce zločinu agrese, který je v čl. 8 bis Římského statutu Mezinárodního trestního soudu vymezen jako „plánování, příprava, zahájení nebo provedení útočného činu, který svým charakterem, závažností a rozsahem zakládá zjevné porušení Charty OSN, a to osobou v postavení, které jí umožňuje efektivně vykonávat kontrolu nad státem nebo řídit jeho politické nebo vojenské akce“. Článek 8 bis odst. 2 se týká agrese jako jednání státu a stanoví, že „útočný čin“ znamená použití ozbrojené síly jedním státem proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti druhého státu nebo jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s Chartou OSN.

Nutnou podmínkou trestnosti jednání podle § 405 tr. zákoníku není existence rozhodnutí mezinárodního soudu, přičemž nebylo-li takové rozhodnutí vydáno, je na orgánu činném v trestním řízení, aby schvalovanou událost co do možného naplnění znaků zločinů podle mezinárodního práva posoudil jako předběžnou otázku a za tímto účelem pak také vedl náležité dokazování. Bude-li pak předmětem projevu pachatele událost či jednání zcela zjevně naplňující znaky zločinů uvedených v § 405 tr.

zákoníku, o jejichž neslučitelnosti se standardy mezinárodního práva není pochyb, není trestní odpovědnost vázána na vydání konkrétního soudního rozhodnutí, v němž budou předmětné zločiny výslovně uvedeny. Tato neslučitelnost může například pramenit z veřejně dostupných aktů mezinárodních organizací, které se k povaze daného jednání autoritativně vyslovují (rezoluce Rady bezpečnosti OSN, stanovisko Valného shromáždění OSN, závěry Rady Evropské unie, prohlášení hlavního prokurátora Mezinárodního trestního soudu aj.).

9. Státní zástupce následně aplikoval výše uvedená obecná východiska na projednávaný případ, kdy poukázal na to, že je objektivně prokázanou skutečností, že v důsledku zmíněného útoku Ruské federace na Ukrajinu, který je bezpochyby sám o sobě podniknutím útočné války porušující mezinárodní smlouvy, dohody a záruky (a tedy zločinem proti míru, resp. zločinem agrese), reálně dochází – a také k okamžiku žalovaných projevů obviněné došlo – ke konkrétním případům jednání, jež podle všech indicií naplnily znaky válečných zločinů a zločinů míru, resp. zločinu agrese tak, jak je Obvodní soud pro Prahu 6 vymezil v odstavcích 34. až 36. odůvodnění zprošťujícího rozsudku (např. události ve městě Buča, masakr v divadle v Mariupolu či útoky na nemocnici v Mariupolu). O těchto tragických událostech přitom bylo prokazatelně ještě v době před projevy obviněné před žáky, konkrétně v měsíci březnu 2022 a na počátku měsíce dubna 2022, informováno ve všech dostupných mainstreamových i alternativních mediích, v nichž bylo možno sledovat průběh války téměř online a ve kterých byl opakovaně prezentován postoj České republiky, včetně tehdejšího prezidenta Miloše Zemana. Státní zástupce dodal, že podání pregnantního a vyčerpávajícího popisu veškerých jednání zakládajících v době projevu obviněné před žáky „zdrojové“ válečné zločiny uvedených ve výroku obžaloby je s ohledem na jejich množství a rozsah prakticky nemožné.

10. Dále státní zástupce poukázal na to, že již dne 2. 3. 2022 zahájil prokurátor Mezinárodního trestního soudu vyšetřování situace na Ukrajině pro důvodné podezření z páchání válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a genocidy. V postavení podezřelých (suspects) byli uvedeni prezident Ruské federace Vladimir Putin, komisařka pro práva dětí Úřadu prezidenta Ruské federace Maria Lvova-Belova, generál ruské armády Sergei Kobylash a admirál ruské armády Viktor Sokolov. Agresi Ruské federace konstatovalo a odsoudilo také Valné shromáždění OSN v rezoluci ES-11/1 ze dne 2. 3. 2022, kde mimo jiné dovodilo porušení čl. 2 odst. 4 Charty OSN a porušení územní integrity a suverenity Ukrajiny v Doněcké a Luhaňské oblasti na východě Ukrajiny, přičemž vyzvalo Ruskou federaci k okamžitému ukončení násilných akcí. O plošném vojenském útoku na Ukrajinu ze strany Ruské federace bylo průběžně k dispozici – a to již v době činu obviněné M. B. – nepřeberné množství zpráv všech domácích i světových seriózních médií, stejně jako svědectví a zpráv oficiálních institucí, jakou je kupříkladu Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva. Státní zástupce konstatoval, že je možno označit za notorietu, že odpovědní představitelé Ruské federace a její ozbrojené složky se ode dne 24. 2. 2022 na území napadené Ukrajiny dopouštějí skutků vykazujících veškeré obligatorní znaky přinejmenším zločinů proti míru, resp. agrese a válečných zločinů. Ostatně skutečnost, že na Ukrajině dochází k válečným zločinům a zločinům proti míru, uznaly taktéž Obvodní soud pro Prahu 6 a Městský soud v Praze.

11. Státní zástupce dále s odkazem na komentářovou literaturu podal výklad zákonného znaku veřejné ospravedlnění válečných zločinů a zločinů proti míru. Dle ní je snahou o ospravedlnění uváděných zločinů míněn poukaz na nejednoznačnou historickou situaci a na to, že „druhá strana“ například páchala tytéž nebo ještě horší zločiny. Obsah žalovaných skutků byl předmětem odborného zkoumání PhDr. Jana Šíra, Ph.D., z Katedry ruských a východoevropských studií Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, který zhodnotil míru jejich pravdivosti, přičemž stěžejní pasáže žalovaných výroků označil za nepravdivé nebo zavádějící.

Správnost závěrů tohoto odborného vyjádření přitom nezpochybnil ani žádný ze soudů. Podle státního zástupce právě první tři výroky vymezené v obžalobě a ve zprošťujícím rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 jednoznačně naplňují znak snahy o ospravedlňování válečných zločinů a zločinů proti míru páchaných na Ukrajině představiteli Ruské federace a jejími ozbrojenými složkami. Projevy obviněné nelze označit jinak než jako snahu o ospravedlnění prokazatelně páchaných válečných zločinů a zločinů proti míru.

Nemůže přitom obstát ani případný poukaz na to, že tyto zločiny nebyly obžalobou dostatečně konkretizovány, neboť již útok vojsk Ruské federace na Ukrajinu provedený z rozkazu odpovědných činitelů je sám o sobě podniknutím útočné války porušující mezinárodní smlouvy, dohody a záruky a je tedy zločinem proti míru, resp. zločinem agrese, přičemž v rámci tohoto útoku prokazatelně již k okamžiku, kdy obviněná M. B. své projevy před žáky prezentovala, zcela zjevně docházelo přinejmenším k medializovaným případům válečných krutostí, vraždění a perzekuce civilního obyvatelstva a plenění veřejného a soukromého majetku naplňujícím znaky válečných zločinů.

12. Státní zástupce soudům dále vytkl bagatelizaci závažnosti těchto výroků obviněné s poukazem na to, že na přímou otázku jednoho ze žáků, zda měl Putin nárok zaútočit na Ukrajinu, odpověděla, že „do toho by se nechtěla úplně pouštět“. Soudy totiž nijak nezohlednily, že krátce nato obviněná v rámci své odpovědi žákům předestřela hypotetickou otázku ve smyslu „když ti budou vraždit bráchu, ségru, mámu ve vedlejším bytě, masakrovat, půjdeš, nebo nepůjdeš?“ S užitím mimořádně drastické a obsahově zcela lživé (falešné) analogie tedy silně manipulativním způsobem vedla žáky k tomu, že jedinou možnou odpovědí na položenou otázku je to, že ruský útok byl oprávněný.

Nesprávně byla soudy rovněž vyložena okolnost, že někteří příjemci sdělení obviněné, žáci osmé třídy základní školy, na její názory nepřistoupili a vedli s ní při hodině polemiku převážně v odmítavém a odporujícím duchu. Na trestnost činu podle § 405 tr. zákoníku nemá vliv okolnost, jak se k závadovým sdělením staví jejich konkrétní příjemci a zda na ně mají přesvědčující dopad nebo naopak vyvolávají nesouhlas. Státní zástupce zde užil analogii k trestnému činu podle § 404 tr. zákoníku, tj. projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod občana.

Podle státního zástupce rovněž nelze přistoupit na zlehčování a mylnou obsahovou klasifikaci výroků obviněné obsažených v bodě 38. odůvodnění rozsudku, že stran prvních tří výroků obviněné se v podstatě jedná pouze o její svébytný výklad historických vztahů Ruské federace a Ukrajiny, názor na příčiny válečného konfliktu, jakož i subjektivní a nepodložené konstrukce s prvky persvaze stran válečné taktiky Ruské federace a průběhu bojů na Ukrajině. Zdůraznil, že předmětem kriminalizace v žádném případě nejsou názory obviněné, na které má nepochybně právo tak jako každý člen společnosti, stejně tak není kriminalizován ani její apel na žáky stran čerpání informací z více pramenů.

Trestnost výroků je dovozována výlučně ve vztahu ke skutkovým tvrzením, což je zcela jiný pojem než hodnotící soudy (názory), zejména v tom, že u skutkových tvrzení se prokazuje jejich (ne)pravdivost. Skutková tvrzení přitom pronesla obviněná M. B. veřejně ve smyslu § 117 písm. b) tr. zákoníku, přičemž tato prokazatelně neměla a nemají oporu v objektivní realitě, neboť jsou nepravdivá, lživá, zavádějící a manipulativní. Obviněná tedy realitu ignorovala a nahradila ji propagandistickými proruskými manipulacemi, nepravdami a faktickými dehonestacemi ukrajinské strany konfliktu.

Řečeno jinými slovy, lež není možno považovat za pouhý „jiný názor“ tak, jak to v dané věci učinily soudy.

13. Podle státního zástupce obviněná v projednávané věci rovněž naplnila subjektivní stránku zmiňovaného přečinu, u kterého postačí prokázání úmyslu nepřímého ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tím je vyžadováno, že pachatel o nepravdivosti svých výroků musí vědět nebo s ní být minimálně srozuměn. Tyto předpoklady přitom budou naplněny i v případech, kdy je pachatel sice subjektivně přesvědčen, že jeho názor je pravdivý, avšak ví o tom, že se zásadně liší od většinového názoru současné demokratické společnosti.

K založení trestní odpovědnosti nicméně nestačí, pokud by popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování bylo pouze důsledkem pachatelovy neznalosti. Státní zástupce poukázal na to, že obviněná je vysokoškolsky vzdělaná osoba, jako učitelka humanitního oboru tedy i znalá historických a společenských souvislostí, a vědoma si aktuálního pohledu na události vojenského útoku Ruské federace proti Ukrajině. Byť v rámci své obhajoby v podstatě deklarovala své přesvědčení o tom, že její názory jsou pravdivé a její argumenty stran příčin vojenského napadení Ukrajiny Ruskou federací relevantní, tato skutečnost naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 405 tr.

zákoníku nevylučuje. Obviněná si většinového, dostatkem objektivních a odborných informací podloženého názoru byla velmi dobře vědoma, a pokud mu přesto vědomě veřejně odporovala, dopustila se trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, a to nejméně v úmyslu nepřímém. Státní zástupce poukázal na to, že obviněná byla obeznámena nejméně s obsahem válečného zpravodajství České televize, která stejně jako prakticky všechny ostatní seriózní sdělovací prostředky označila Ruskou federaci za válečného agresora, proto se snažila Českou televizi zdiskreditovat tvrzením o jejím spojením s osobou finančníka George Sorose, což je opět typická a zažitá figura takzvané dezinformační scény a dezinformátorů.

Žáky pak nabádala, aby informace čerpali i odjinud, přičemž zmínila některé dezinformační prameny. Obviněná si byla vědoma, že se její názory liší od většinového názoru současné demokratické společnosti na důvod války na Ukrajině a příčiny ruské agrese, kterou přesto ospravedlňovala. Exkulpaci obviněné na základě závěru, že obviněná „uvěřila dezinformacím“, a nejednala tedy úmyslně, nelze podle státního zástupce přisvědčit. Uvedl, že taková logika by vedla k tomu, že by nebylo možné stíhat např. neonacistické výroky popírající holokaust, neboť k vyvinění by zřejmě stačilo pachateli přesvědčit soud o tom, že autenticky věří tehdejší oficiální propagandě hlásané příslušným říšským ministrem.

Takový závěr je evidentně absurdní a rozporný s ustálenou judikaturou soudů.

14. Dále se státní zástupce vyjádřil k otázce svobody projevu coby prvního politického práva, jak je uvedeno v čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Právo na svobodu projevu není absolutní a zásahy do něj jsou přípustné za předpokladu, že splňují požadavky uvedené v čl. 17 odst. 4 Listiny, respektive požadavky vymezené v čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Z něj vyplývá možnost zásahu do práva na svobodu projevu za podmínek, kdy užité opatření musí být stanoveno zákonnou normou, musí sledovat dosažení legitimního cíle a musí být nezbytné v demokratické společnosti.

Vedle toho lze připomenout také obdobné závěry plynoucí například z nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 6 Tdo 674/2019. Rovněž Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“), který přistupuje při posuzování oprávněnosti zásahů do svobody projevu opatrně a individuálně, opakovaně judikoval, že ochrany čl. 10 Úmluvy obecně nepožívají projevy vyvolávající nebo ospravedlňující násilí, nenávist nebo intoleranci.

Výroky obviněné kolidovaly se svobodou projevu a zásah do ní byl v tomto případě nepochybně krokem oprávněným a legitimním. Je splněna první podmínka, tedy že omezení je stanoveno zákonem (přečin je upraven v ustanovení § 405 tr. zákoníku). Zároveň byl sledován legitimní cíl ochrany práv jiných (podmínka druhá). Pokud jde o třetí podmínku, tj. nezbytnost zásahu v demokratické společnosti, tato byla rovněž splněna, neboť zásah zcela jistě odpovídal naléhavé společenské potřebě, neboť sledoval zaručených práv a svobod jednotlivců (tedy ochranu lidské důstojnosti a osobní cti, konkrétně nevinných obětí válečné agrese Ruské federace na Ukrajině), jakož i obecně ochranu základů demokratického právního státu ve snaze o zajištění vnitřního míru a fungujícího demokratického systému a právního státu, který závisí také na důvěře společnosti ve stát a jím uznávané postoje i pohledy právě na historické události.

S ohledem na to, že obviněná M. B. své jednání založené na souhrnu konspirace a manipulace činila veřejně, při vyučovací hodině před třináctiletými či čtrnáctiletými žáky 8. třídy základní školy, její projev nepochybně mohl ovlivnit a deformovat mysl těchto dětí, které z logiky věci nemohly vyučovací hodinu opustit. Navíc přinejmenším její hypotetické, argumentačně vadné srovnávání toho, jak jinak by se žáci zachovali, pokud by bylo ubližováno jejich blízkým, nepochybně mělo potenciál vyvolat v žácích nenávist k obyvatelům Ukrajiny obecně.

V této souvislosti státní zástupce rovněž zmínil některé závěry Analýzy připravenosti České republiky čelit závažné dezinformační vlně z roku 2022 zpracované ministerstvy vnitra, obrany a spravedlnosti. Trestní stíhání obviněné M. B.

a její případné odsouzení tedy podle státního zástupce neodporuje jejím základním právům či svobodám, konkrétně právu na svobodu projevu, neboť se jedná o důsledek jejího jednání popírajícího základní hodnoty demokratické společnosti a základní práva jiných osob, jež jsou pod ochranou nejen vnitrostátních soudů, ale i soudu mezinárodního.

15. Závěrem se státní zástupce krátce vyjádřil i k zásadě subsidiarity trestní represe, kteroužto se soudy v projednávané věci blíže nezabývaly. Uvedl, že okolnosti činu jeho společenskou škodlivost výrazně zvyšují. Poukázal na roli obviněné coby učitelky základní školy, která u žáků požívá přirozenou autoritu a od níž její zaměstnavatel i celá společnost oprávněně očekávají, že bude vyučovat kvalitně a profesionálně a bude sdělovat seriózní a ověřená fakta, a nikoli žáky manipulovat a učit je bludy a nepravdy. Zdůraznil, že v projednávané věci nejde o věc subjektivního názoru, ale o objektivní a ověřitelná fakta, kdy je stran války na Ukrajině všem kriticky smýšlejícím a alespoň základně informovaným jedincům ve společnosti naprosto jasná role viníka a jeho oběti. Jednání obviněné M. B. je o to závažnější, že jejími posluchači byli žáci osmé třídy, tedy lidé v ještě dětském věku okolo třinácti či nejvýše čtrnácti let, kteří jsou z podstaty věci relativně lehce manipulovatelní a nad nimiž má dospělý člověk přirozenou intelektuální a vzdělanostní převahu, nota bene je-li jejich učitelem. Žáci se navíc v daný čas účastnili povinného základního školního vzdělávání bez možnosti se z hodiny svévolně vzdálit. Státní zástupce rovněž uvedl, že zcela jinou (a tedy významně nižší) míru společenské škodlivosti by měl hypoteticky vzato totožný čin obviněné, kterého by se dopustila kupříkladu v menší uzavřené společnosti dospělých v restauračním zařízení v pozdní noční hodině.

16. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 44 To 114/2024, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 1. 2024, sp. zn. 58 T 33/2023, a rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

17. K dovolání státního zástupce byla Nejvyššímu soudu dne 1. 10. 2024 doručena replika obviněné, v rámci níž se obviněná vyjádřila v tom smyslu, že se ztotožňuje s argumentací uvedenou v odůvodnění napadených rozhodnutí a dovolává se svých vyjádření založených ve spise. Uvedla, že má za prokázané, že nahrávka nebyla pořízena spontánně, nýbrž na základě promyšleného návodu dospělou osobou, která s ní měla konflikt kvůli známkám jejího syna. Tato osoba jednala v pomstychtivém úmyslu ji fatálně poškodit.

Nahrávka pak byla upravena „spřáteleným odborníkem“. Obžaloba neprověřila, z jakého důvodu a s jakým úmyslem nebyla nahrána celá výuková hodina a proč zachycuje pouze část výuky, a to konkrétně část použitelnou k vykonstruování obvinění. Nahrávka nesplňuje z technického a obsahovaného aspektu znaky nezpochybnitelného důkazu ve smyslu § 112 odst. 1 tr. ř., a není tak nejen z procesních důvodů použitelná v hlavním líčení. Opakuje svou obhajobu, že nahrávka v délce 18 minut byla vytržena z kontextu 45 minut trvající vyučovací hodiny, která se týkala tématu „Komunikační gramotnost – kritické myšlení“, jehož cílem bylo, aby byl žák schopen se samostatně orientovat v protikladných informacích k určité věci či události.

Nejednalo se o nový předmět. Za dehonestující označuje obžalobou tvrzenou skutečnost, že ve svojí výuce měla prezentovat pouze jednostranné komentáře, kdy trvá na tom, že postupovala metodou výkladu, kombinovanou s provokováním aktivní a kritické diskuse žáků. Obhajoba ignoruje její výpovědi o cíli, poslání a průběhu celé vyučovací hodiny. Jednalo se o výukovou metodu, kdy si má žák metodou kritického myšlení při komparaci obsahu diametrálně protikladných sdělení z různých médií osvojit schopnost dobrat se nejpravděpodobnější, a tudíž i nejtrvalejší verze interpretace určité, konkrétní problematiky.

Její výuka se týkala míry relevance informací jako takových, čili výkonu různých médií, nikoli událostí, s nimiž mají souviset. Nesouhlasí s tím, že by z pozice autority vnucovala svým žákům verzi o příčinách agrese na Ukrajině, kterou podle obžaloby mohla převzít jen z tzv. dezinformačních zdrojů. Poukázala na to, že sledovala v České televizi projev prezidenta Ruské federace o příčinách vojenské agrese, kde byla zpochybňována mj. samotná existence ukrajinského národa a jeho státnost (ze dne 4.

3. 2022 v 9:34 hodin). Stejně tak tento projev mohli sledovat žáci či jejich rodiče. Jeho odvysílání odůvodnila Česká televize tím, že chtěla divákům umožnit přístup k autentickým zdrojům a informacím, neboť to je podstatou zpravodajství. To odpovídá právní zásadě audiatur et altera pars, kterou se řídila i obviněná (pozn. Nejvyššího soudu – Uvedená zásada se uplatňuje i v žurnalistice. Pokud podání zprávy zahrnuje spor mezi dvěma či více stranami, novinář se má snažit získat a zahrnout stanoviska zástupců všech stran sporu).

Státní zastupitelství Českou televizi za šíření tohoto projevu nicméně nestíhá. Má za to, že má být vyhověno její námitce o porušení zásady in dubio pro reo.

Dovolatel si dle jejího přesvědčení protiřečí, když uvádí, že žáci nemohli hodinu opustit, a současně, že se nebáli své učitelce oponovat. Dále v rámci své repliky reaguje na skutečnost, že dovolání bylo ze strany nejvyššího státního zastupitelství vůbec podáno a že má být projednáno v neveřejném zasedání, kdy naznačuje, že má jít o jakýsi precedent, jímž by bylo možno v budoucnu restriktivně interpretovat ustanovení čl. 17 Listiny (pozn. Nejvyššího soudu – politická práva zahrnující mimo dalšího i svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace v odst. 4) a obejít tak zákaz uvedený v čl.

4 Listiny, podle něhož lze základní právo omezit pouze zákonem. Dále poukazuje na to, že skutkovou podstatu „zpochybňování“ mezinárodní Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia či trestní zákony Ukrajiny neznají. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) přitom opakovaně zamítnul návrhy na trestnost „zpochybňování“ s odůvodněním, že prioritu má neomezování svobody slova. Navíc, zakotvení této skutkové podstaty v § 405 tr. zákoníku není v zahraničí obvyklé. Požadavek na jeho zpřísňující výklad proto považuje obviněná za kontraproduktivní.

Závěrem prezentuje svůj pohled na veřejnoprávní média a jejich závislost na politické ideologii, zpochybňujíc míru jejich objektivity a pravdivosti. Právní zástupce obviněné pak prezentuje svou osobní zkušenost coby vysokoškolský učitel, z níž se v podstatě podává, že namísto vědeckých poznatků jsou vyzdvihovány zavádějící mediální názory pouze reprodukující politický interes na omezenou dobu zvolené parlamentní většiny ve Sněmovně a vládě, ačkoli vzdělávání jako celek má být založeno na svobodném šíření poznatků.

Zásah do této svobody by byl omezováním svobody vědecko-pedagogických pracovníků. Naznačuje, že obžaloba je jakousi výstrahou pedagogickým pracovníkům. V posledním bodě repliky pak právní zástupce obviněné informuje soud o negativních dopadech celé kauzy na jeho klientku a o některých incidentech, jimž musel čelit jako její obhájce, a které jej vedly k podání trestního oznámení. S ohledem na uvedené proto obviněná navrhla, aby bylo dovolání státního zástupce zamítnuto.

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

19. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř.

20. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Státní zástupce uplatnil druhou variantu tohoto dovolacího důvodu, s tím, že v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

22. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.

23. Námitky státního zástupce obsažené v podaném dovolání tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají.

24. Státní zástupce předložil obsáhlou, podrobně zpracovanou a v podstatě vyčerpávající argumentaci, která byla zaměřena na otázky, zda výroky pronesené obviněnou během vyučovací hodiny na základní škole naplňují objektivní stránku přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, a to formou snahy o veřejné ospravedlnění válečných zločinů a zločinů proti míru, a zda obviněná svým jednáním naplnila rovněž subjektivní stránku uvedeného přečinu.

25. Nejvyšší soud po podrobném přezkumu projednávané věci dospěl k závěru, že dovolání státního zástupce je důvodné.

26. Přečinu podle § 405 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru.

27. Přečin podle § 405 tr. zákoníku je zařazen v hlavě XIII. trestního zákoníku, v rámci níž jsou upraveny trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy, přičemž je klasifikován jako trestný čin proti lidskosti (díl 1. hlavy XIII. trestního zákoníku). Potřeba stíhat takto definované trestné činy je dána historickou zkušeností lidské společnosti. Závazky pro Českou republiku z toho vyplývající jsou založeny celou řadou mezinárodních úmluv [např. Úmluva o zabránění a trestání zločinů genocidia (č. 31/1955 Sb.), Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (č. 53/1974 Sb.), Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (č. 95/1974 Sb.), či Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.)]. Mezinárodní právo je pak zdrojem, z něhož je třeba vycházet při definování některých právních pojmů, které se se skutkovými podstatami trestných činů zařazených do hlavy XIII. trestního zákoníku pojí. Ve vztahu k projednávané věci jsou takovými pojmy „zločiny proti míru“ a „válečné zločiny“. „Zločin proti míru“ je přitom historickým označením, kterému odpovídá současný trestný čin agrese podle § 405a tr. zákoníku. Přestože přečin podle § 405 tr. zákoníku ve svém názvu obsahuje pojem „genocidium“, jehož definice je rovněž vymezena mezinárodním právem, skutková podstata je obsáhlejší a zahrnuje různé formy jednání, přičemž některé se genocidia přímo nedotýkají, stejně tak není tato skutková podstata omezena na zločiny spáchané nacistickým či komunistickým režimem. Po novelizaci provedené zákonem č. 141/2014 Sb. (s účinností od 1. 8. 2014) dopadá na relativně široké spektrum historických i aktuálních zločinů podle mezinárodního práva, u nichž je nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví či mravnosti omezit na ústavní úrovni garantovanou svobodu projevu zaručenou čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Mimo jiného zakládá trestní odpovědnost i za jednání, které spočívá v tom, že pachatel se snaží veřejně ospravedlnit jiné válečné zločiny a zločiny proti míru. Ospravedlňováním se v obecné rovině má na mysli neobjektivní vyzdvihování některých průvodních aspektů událostí spočívajících v těchto zločinech, a to ve snaze snížit jejich závažnost.

28. Předně je třeba uvést, že uvedená skutková podstata přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku je v rozhodovací praxi jak obecných soudů, tak soudů vyšších instancí poměrně ojedinělým úkazem. Vypovídá to o tom, že jednání, které by bylo možno podle této skutkové podstaty kvalifikovat, je v naší společnosti vnímáno a priori jako závadné a společensky nepřípustné, tedy, že je ve společnosti nastolen jakýsi koncensus stran toho, co je v rámci veřejného projevu akceptovatelné, a co je již za hranicí ústavně zaručené svobody projevu každého jednotlivce.

Svoboda projevu se přitom nevztahuje pouze na informace a myšlenky, které jsou přijímány pozitivně nebo jsou považovány za neurážlivé nebo nedůležité, ale také na ty, které pohoršují, šokují nebo ruší (např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 63/2011). Je skutečností, že ozbrojený konflikt na Ukrajině a s tím se pojící témata vyvolávají ve společnosti veřejnou debatu v rozsahu, který není zcela obvyklý, nicméně není s ohledem na závažnost konfliktu ani nijak překvapující.

V praxi se jedná zejména o příspěvky a komentáře na sociálních sítích, nicméně sem spadají jakékoli formy veřejné prezentace projevu ve smyslu ustanovení § 117 tr. zákoníku. Objektivní stránka trestného činu podle § 405 tr. zákoníku výslovně stanoví, že k uvedeným projevům musí docházet veřejně, čímž jsou rovněž zúženy mantinely, v rámci nichž je možno omezit svobodu projevu jednotlivce. V rámci demokratické společnosti totiž mohou být základní práva a svobody, tedy i svoboda projevu, omezeny pouze v krajních případech (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28.

11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10), resp. pouze za předpokladu, že zásah splňuje požadavky uvedené v čl. 17 odst. 4 Listiny, resp. v čl. 10 odst. 2 Úmluvy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 6 Tdo 674/2019, nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. II. ÚS 1593/24, usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2728/23). Případné zneužití práva na svobodu projevu je pak v nesouladu s demokracií a lidskými právy a zasahuje do práv ostatních (viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 16.

11. 2004 ve věci Norwood proti Spojenému království).

29. Jednání pachatele trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia se musí týkat určité jasně prokázané historické události, která naplňuje znaky zločinů podle mezinárodního práva a o jejímž spáchání není pochyb. Posloužit mohou rozhodnutí mezinárodních trestních soudů a tribunálů. V případě, že mezinárodní rozhodnutí není k dispozici, musí trestní soud historickou událost právně kvalifikovat sám [srovnej § 405 (Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 4]. Jinými slovy, rozhodnutí mezinárodního soudu není nutnou podmínkou trestnosti. Orgán činný v trestním řízení tak při absenci takového rozhodnutí sám posuzuje jako předběžnou otázku, a za tímto účelem vede i dokazování, zda pachatelem schvalovaná historická událost naplňuje podle mezinárodního práva znaky zločinu.

30. Je-li veřejným příspěvkem schvalováno jednání, které zcela zjevně naplňuje znaky zločinu podle mezinárodního práva (tj. zločinů proti lidskosti, míru či válečných zločinů), lze toto jednání postihovat prostřednictvím § 405 i bez konkrétního soudního rozhodnutí označujícího předmětné jednání za zločin podle mezinárodního práva. Měly by být stíhány především projevy v kyberprostoru dosahující vysoké míry společenské nebezpečnosti, přičemž doposud jsou v kontextu války na Ukrajině stíhány např. projevy podněcující veřejnost ke spolupráci s ruskou armádou, projevy nabádající k rozšíření ozbrojeného válečného konfliktu, k zintenzivnění války a projevy zahrnující schvalování válečné agrese jako nástroje spravedlnosti. … Nad rámec uvedeného je dále třeba podotknout, že noví autoři či autoři původní, posílení o souhlasné projevy dalších přispěvatelů, svou rétoriku v prostředí kyberprostoru v období posledních měsíců zostřují a posouvají ji dále a daleko za hranici jednání, které by bylo možné podřadit pod realizaci práva na svobodný projev (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 4793– 4794). Aktuální se tak stává otázka limitů svobody projevu a s tím spojených trestněprávních důsledků jejich překročení.

31. Státní zástupce v rámci dovolání podal vyčerpávající definici pojmů „zločiny proti míru“, „válečné zločiny“ a „zločin agrese“, kdy zejména citoval ustanovení Římského statutu mezinárodního soudního dvora (zveřejněno pod č. 84/2009 Sb.m.s., dále jen „Římský statut“), konkrétně pak jeho čl. 8, kde jsou definovány „válečné zločiny“ a „zločin agrese“. Nalézací soud učinil v podstatě totéž v rámci velmi podrobného odůvodnění svého rozsudku, kdy v bodě 34. rozvedl, co je myšleno válečnými zločiny, přičemž neopomněl ani tento stěžejní článek Římského statutu.

Správně dospěl k závěru, že se jedná o pojem mezinárodního práva, a jelikož v době jeho rozhodování nebylo Mezinárodním trestním soudem či žádným jiným ad hoc zřízeným soudem či tribunálem vydáno jakékoli rozhodnutí, že na území Ukrajiny byly ze strany Ruské federace páchány válečné zločiny, musel takovou událost hodnotit sám (bod 33. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Uzavřel, že i z běžně dostupných zpráv je známo, že od počátku ozbrojeného konfliktu, tj. ode dne 24. 2. 2022, probíhá na území Ukrajiny šetření komise OSN stran toho, zda k válečným zločinům dochází.

První ucelená zpráva o páchání válečných zločinů na Ukrajině ze strany Ruské federace však podle závěru soudu prvního stupně pochází až ze dne 23. 9. 2022. V bodě 35. odůvodnění rozsudku pak uvedl definici zločinů proti míru a velmi podrobně rozvedl, opírajíc se o celou řadu dokumentů vydaných mezinárodními organizacemi, jejich prohlášení, výzvy a zprávy, jak byl konflikt na Ukrajině vnímán v mezinárodním prostoru. Poukázal na dostupnost informací o událostech na Ukrajině, neboť ve všech přístupných médiích bylo v podstatě možné sledovat průběh konfliktu den po dni, a na opakovaně prezentovaný postoj České republiky (včetně tehdejšího prezidenta Miloše Zemana) odsuzující zejména události ve městě Buča (duben 2022), masakr v divadle v Mariupolu (16.

3. 2022) či útoky na nemocnici v Mariupolu (březen 2022), s tím, že v těchto událostech bylo možné identifikovat bez ohledu na jakýkoli postoj jedince hlavní vzorce jednání, jež podle všech indicií znaky válečných zločinů či zločinů proti míru naplnily. Soud prvního stupně konstatoval, že „pro účely rozhodnutí o podané obžalobě dospěl k závěru, že k datu jednání obžalované, specifikovaného v obžalobě, již bylo možné ozbrojený útok Ruské federace na Ukrajinu označit za zločin dle mezinárodního práva, respektive bylo lze dovodit, že v rámci ozbrojeného konfliktu dochází k páchání válečných zločinů, a to zejména ze strany jednotlivých osob bojujících za Ruskou federaci“ (bod 36.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Lze uzavřít, že o skutečnosti, že ze strany Ruské federace jsou na území Ukrajiny páchány válečné zločiny a že vpád ozbrojených sil Ruské federace na území Ukrajiny dne 24. 2. 2022 byl aktem agrese, tedy zločinem proti míru, neměl soud prvního stupně, a potažmo tedy i soud odvolací žádné pochybnosti.

32. Soudy rovněž nijak nezpochybnily závěry podávající se z odborného vyjádření vypracovaného dne 23. 10. 2022 PhDr. Janem Šírem, Ph.D., z Katedry ruských a východoevropských studií, Institutu mezinárodních studií, Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, jehož cílem bylo posouzení předloženého audiozáznamu nahrávky hodiny českého jazyka, resp. pravdivosti a přesnosti obviněnou pronesených výroků týkajících se rusko-ukrajinského konfliktu. Závěrem bylo, že první věta výroku uvedeného pod první odrážkou skutkové věty je hodnocena jako pravdivá, zbývající výroky pod první odrážkou byly vyhodnoceny jako nepravdivé a tvrzení v nich uvedená jako nemající oporu v dostupné evidenci.

Výroky pod druhou odrážkou skutkové věty byly vyhodnoceny jako nepravda, respektive poslední dvě věty uvedeného výroku byly vyhodnoceny jako zavádějící tvrzení, částečně se pak jedná o tvrzení konspiračně spekulativního rázu a nemající oporu v dostupné evidenci. Stran první věty výroku pod třetí odrážkou skutkové věty dospěl zpracovatel k závěru, že se jedná o výrok neověřitelný, stran druhé věty, že se jedná o výrok zavádějící, třetí věta byla vyhodnocena jako výrok neověřitelný s odůvodněním, že se jednalo o aplikaci hypotetické situace ze života čísi rodiny na mezinárodní bezpečnostní situaci, věta čtvrtá výroku pod třetí odrážkou skutkové věty pak byla vyhodnocena jako nepravda.

Jako neověřitelné s odůvodněním, že se jedná o spekulativní konstrukci, byly vyhodnoceny výroky uvedené pod čtvrtou odrážkou skutkové věty. Pokud jde o výrok pod pátou odrážkou skutkové věty, tento byl vyhodnocen jako nepravda. Zpracovatel PhDr. Šír své závěry řádně zdůvodnil s odkazem na konkrétní zdroje. Zpracovatel se vyjádřil i k výrokům proneseným obviněnou v rámci vyučovací hodiny, které nejsou součástí skutkové věty rozsudku, zejména k tvrzení obviněné, že Česká televize není nezávislým médiem a je napojena na osobu George Sorose, které vyhodnotil jako nepravdivé a konspiračně spekulativního rázu.

Sumarizace odborného vyjádření je obsažena v bodech 15. až 20. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. PhDr. Šír uzavřel, že „prezentované výsledky zkoumaných výroků obžalované dovolují zformovat hypotézu, že veškeré výroky vyhodnocené jako nepravdivé či zavádějící, bezprostředně směřují a slouží k podpoře cílů ruského informačně psychologického válčení v kontextu probíhají ozbrojené kampaně proti Ukrajině, kdy jde zejména o zamlžování skutečné povahy konfliktu (nevyprovokovaná útočná válka spojená s útokem na národní identitu, zabráním území sousedního státu a masivními demografickými přesuny), poškozování, diskreditaci a delegitimizaci Ukrajiny i jejích kroků činěných v rámci výkonu přirozeného práva na sebeobranu, mimo jiné i cestou svalování viny za vzniklou situaci na oběť agrese a kvazilegitimizaci jednání nejvyššího ruského a politického vedení a agentur ruského státu, jež je k momentu dokončení tohoto vyjádření předmětem vyšetřování Mezinárodního trestního soudu a orgánů činných v trestním řízení ve více než čtyřech desítkách národních institucí na světě“.

33. Podle obžaloby měla obviněná veřejně popírat, zpochybňovat a snažit se ospravedlnit válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Jak rozvedeno výše v bodě 2. tohoto usnesení, soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná svým jednáním skutkovou podstatu přečinu podle § 405 tr. zákoníku nenaplnila. Státní zástupce dal v projednávané věci soudům za pravdu v tom, že v obžalobou tvrzených výrocích, jak jsou vymezeny ve skutkové větě rozsudku, není možno spolehlivě dovodit, že by obviněná válečné zločiny a zločiny proti míru jednoznačnou formou popírala či zpochybňovala. Je nicméně přesvědčen, že s ohledem na obsah obviněnou pronesených výroků a dostupnost informací týkajících se ozbrojeného konfliktu na Ukrajině a ověřitelné historické skutečnosti, obviněná válečné zločiny a zločiny proti míru páchané Ruskou federací na území Ukrajiny veřejně ospravedlňovala, tedy, že svým jednáním naplnila jednu z alternativ jednání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 405 tr. zákoníku.

34. Státní zástupce namítl, že výroky obviněné vymezené pod první, druhou a třetí odrážkou, tedy v podstatě první tři výroky vymezené ve skutkové větě, jednoznačně naplňují znak snahy o ospravedlňování válečných zločinů a zločinů proti míru. Přestože i komentářová literatura je stran skutkové podstaty podle § 405 tr. zákoníku poněkud chudá, uvádí, že snahou o ospravedlnění budou zejména poukazy na historickou situaci, poukazy na to, že např. spojenci páchali tytéž zločiny, popř. ještě horší (srovnej ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 4796). Tedy se bude jednat zejména o poukazy na historické události, často přizpůsobené, ne-li zcela překroucené tak, aby zapadaly do požadovaného narativu sdělovatele, kdy jsou často neobjektivním způsobem vycizelována některá fakta či skutečnosti týkající se událostí, v nichž je spatřován zločin podle mezinárodního práva, a to s cílem snížit jeho závažnost či jej v očích příjemce zcela ospravedlnit.

35. Obviněná v rámci svého výkladu během hodiny slohu na základní škole v podstatě žákům sdělovala, že zejména na východě Ukrajiny v Doněcké a Luhaňské oblasti operovaly „ukrajinské fašistické skupiny“, které systematicky likvidovaly, tedy vraždily obyvatele z důvodu jejich etnické příslušnosti, tedy proto, že byli Rusové, a to až bestiálním způsobem (upalování zaživa, stahování z kůže, vraždění dětí), přičemž současně Ukrajina navzdory slibu, že výměnou za 900 miliard dolarů nevstoupí do NATO, začala zbrojit, resp. jaderně zbrojit, čímž vyvolala v Ruské federaci, a zejména pak jejím prezidentovi Vladimiru Putinovi, oprávněnou obavu o bezpečnost ruského etnika na území Ukrajiny a bezpečnost Ruské federace, a i přes jeho opakované snahy o řešení situace, kdy byl bezdůvodně osočován z různých zločinů (výbuch muničního skladu ve Vrběticích, chemický útok v Salisbury), byl v podstatě postaven do situace, kdy neměl jinou možnost než vojensky zasáhnout a ochránit tak ruskou menšinu žijící na území Ukrajiny.

Obviněná uvedla různé detaily, které zcela zapadají do takto formulovaného náhledu na situaci. Jedná se např. o zmínky týkající se toho, že boje se týkají pouze Doněcka a Luhaňska, nikoli jiných území Ukrajiny, tedy, že Ruská federace zasáhla pouze tam, kde žije ruské etnikum, nebo o zmínku, že kdyby Ruská federace chtěla sama od sebe zabrat jakékoli území Ukrajiny, je natolik vojensky silná, že by to mohla udělat v podstatě kdykoli, nicméně vojenský zásah přišel až ve chvíli, kdy selhala jakákoli jednání Vladimira Putina s Evropou, resp. se světem.

Zcela zásadní však byla hypotetická otázka položena žákům, v rámci níž velmi drastickým způsobem přirovnala mezinárodní bezpečnostní situaci na Ukrajině k situaci, v níž je vražděna jejich rodina.

Doslova uvedla: „Je jenom na zvážení, když tvoje rodina bude žít u sousedů někde jo? A budou jí tam ubližovat, budou jí tam masakrovat, půjdeš k těm sousedům nebo nepůjdeš?“ Na uvedenou otázku totiž zcela zjevně existuje pouze jedna odpověď, ke které žáci mohli dospět. Užitou analogií tak obviněná chtěla zjevně docílit toho, aby žáci dospěli k závěru, že útok Ruské federace na Ukrajinu byl ospravedlnitelný, resp. oprávněný. Takovýto výklad nápadně připomíná historické události 30. let 20. století, kdy na podkladě velmi sofistikované propagandy nacistického režimu o diskriminaci a zlém zacházení s německou menšinou v pohraničních oblastech Československa (Sudet) ze strany většinového obyvatelstva a československých úřadů došlo k zabrání území Sudet Německem, které tento bezprecedentní krok zdůvodňovalo právě nutností ochránit německé etnikum žijící na území tehdejšího Československa.

Skutečnost, že obviněná rovněž uvedla, že „válku nikdo nechce“ či že na přímý dotaz žáka, zda měl Putin nárok zaútočit na Ukrajinu, odpověděla, že „do toho by se nechtěla úplně pouštět“, je pak třeba posoudit ve světle celkového vyznění jejího projevu.

36. Soud prvního stupně v bodě 38. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že pokud jde o výroky pod první a druhou odrážkou, tyto podle jeho závěru představují svébytný výklad obviněné stran historických vztahů Ruské federace a Ukrajiny a její názor na příčiny válečného konfliktu, a výroky pod třetí odrážkou pak její výklad doplňují a zahrnují její subjektivní a nepodložené konstrukce s prvky persvaze stran válečné taktiky Ruské federace a průběhu bojů na Ukrajině. Uzavřel, že obviněnou uváděná tvrzení „jsou zjevně, a to potvrdila obžalovaná i při svém výslechu u hlavního líčení, odrazem jejích nevývratných (byť zjevně s objektivní realitou rozporných) názorů a postojů a tyto nepovažuje za lži ani nepravdy.

Shodnou optikou pak je dle názoru soudu nutno hodnotit snahy obžalované uvést v jiné části svého výkladu informace žáků, jež o daném regionu mají k dispozici, „na pravou míru“ (rozuměj přesvědčit je o domnělé správnosti svých informací a náhledu na danou problematiku), v čemž obžaloba zřejmě spatřovala snahu o ospravedlnění zločinu proti míru představovaného aktem agrese ve formě rozpoutání ozbrojeného válečného konfliktu ze strany Ruské federace, a to přestože obžalovaná doprovodila vysvětlování „své pravdy“ persvazivními dotazy a apely na tzv. humanitární narativ utiskovaných ruskojazyčných obyvatel Donbasu, neboť soud opětovně musel hodnotit celkový rámec výkladu, postoj a reakce obžalované, intenzitu a účel jí sdělených nepravdivých (zavádějících či neověřitelných) tvrzení, jakož nemohl přehlédnout i její přímé odmítnutí schválení ozbrojeného konfliktu k dotazu jednoho z žáků a apel na to, že „válku nikdo nechce“.

Soud prvního stupně tedy konstatoval, že výroky obviněné jsou v podstatě pouze jejími trochu svéráznými názory. Dodal, že obviněná je o verzi jí uváděné natolik přesvědčena, že i při konfrontaci se závěry odborných vyjádření, vyjádření mezinárodních institucí i lidskoprávních organizací, nebyla schopna připustit své pochybení, a uzavřel, že obviněná „pravděpodobně výroky specifikované obžalobou pronesla s přesvědčením, že podává ze svého pohledu správný a faktům odpovídající přehled a zdůvodnění aktuálního dění na Ukrajině“ (bod 39.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Takové vyhodnocení je však zcela nesprávné. Obviněná není stíhána za své názory, ať už se zdají být jakkoli svérázné, či za své přesvědčení o „své pravdě“. Předmětem posuzování zde totiž nejsou „jiné názory“, ale skutková tvrzení pronesená během vyučovací hodiny, tj. veřejně ve smyslu ustanovení § 117 písm. b) tr. zákoníku. U skutkových tvrzení je přitom nutno prokázat, zda se jedná o tvrzení pravdivá či nepravdivá. Je přitom třeba zkoumat nejen obsah každého se stíhaných výroků, ale i jejich vzájemnou provázanost a následnou celistvost výkladu.

Zcela zásadní je rovněž celkový kontext. Tedy kým, vůči komu, kdy, při jaké příležitosti, jakým způsobem apod. byly výroky proneseny. Nelze se proto pouze zaměřit na jejich prvoplánový obsah.

37. S ohledem na výše uvedené je možno uzavřít, že tvrzení obsažená ve výrocích obviněné uvedených pod odrážkami jedna až tři výroku o vině, je třeba vyhodnotit jako nepravdivá, lživá, zavádějící a manipulativní, tedy jako nemající oporu v objektivní realitě. Tyto výroky pak byly obviněnou coby pedagogickou autoritou proneseny během vyučovací hodiny, kdy jejími posluchači byli žáci osmé třídy základní školy. Soud prvního stupně, navzdory svému negativnímu závěru o trestnosti činu, konstatoval, že samotná závadnost tvrzení obviněné „je nepochybně zvyšována postavením obžalované jako kantorky na druhém stupni základní školy, jakožto i samotným věkem nezletilých žáků (13-14 let) a jejich povinností účastnit se uvedené hodiny českého jazyka“ (bod 39.

odůvodnění rozsudku). Poněkud překvapivé se proto jeví odůvodnění soudu prvního stupně stran možného dopadu výroků pronesených obviněnou na tyto žáky. Soud prvního stupně uvedl, že „z nahrávky v jejím původním znění i výslechu jejího nezletilého žáka lze dovodit, že její výroky neměly přes jejich značně kontroverzní obsah na postoje či psychické zdraví žáků 8.A, tedy žáků s nemožností dobrovolně opustit hodinu vedenou obžalovanou, zásadní negativní vliv“, kdy z výpovědi nezl. žáka rovněž vyplývá, že „nedošlo ke změně vnímání dané situace (myšleno válečného konfliktu a důvodů k němu vedoucích) ze strany žáků, ani že by výklad obžalované a následná debata kohokoli včetně ukrajinské spolužačky zasáhl v tom smyslu, že by uvedený konflikt začal některý z žáků vnímat optikou prezentovanou obžalovanou“ (bod 43.

odůvodnění rozsudku). Zdůraznil, že obviněná umožnila ve třídě debatu a žáci očividně neměli strach jí v rámci debaty oponovat. Debata i skutečnost, že se někteří žáci neobávali projevit svůj názor, jsou jistě chvályhodné, nicméně závěr soudu o absenci jakýchkoli zásadních negativních dopadů na žáky osmé třídy základní školy, a to včetně ukrajinské žákyně, o jejímž osobním vnímání situace nebyl ve skutečnosti pořízen jakýkoli záznam, je poněkud zarážející. Za prvé se jednalo o děti ve věku 13–14 let, tedy osoby, které si teprve utvářejí svůj náhled na svět a jsou s ohledem na svou nedospělost snadněji manipulovatelné.

Není troufalé uvést, že válka na Ukrajině nebyla s největší pravděpodobností na seznamu jejich hlavních zájmů, nicméně se již jedná o osoby natolik vyspělé, aby byly schopny vnímat, utvářet a formulovat si vlastní názory na složité historické i mezinárodní konflikty, v zásadě však tím, že přebírají vzorce těchto názorů od jimi respektovaných autorit. Takovými autoritami jsou v první řadě rodiče a učitelé. Jelikož se stran války na Ukrajině jedná o stále probíhající konflikt, o němž je nadále pravidelně referováno na všech multimediálních platformách, jsou žáci i nadále vystavováni informacím všeho druhu, přičemž skutečnost, že po samotné hodině se nezdálo, že by tvrzení vyslovená obviněnou měla jakýkoli zásadní vliv na jejich vnímání konfliktu, nevylučuje to, že pokud byly takové výroky proneseny v rámci hodiny, a to osobou požívající autority díky svému postavení učitele, žáci se k nim mohou vracet, resp.

nechat se jimi ovlivnit až s odstupem času, kdy se konflikt na Ukrajině dostane do oblasti jejich bližšího zájmu. Z výpovědi svědka AAAAA se přitom podává, že někteří ze žáků byli těsně po incidentu výroky obviněné ovlivněni, takže „musel s nimi uvedené po telefonu probrat a vysvětlit jim kontext“. K ovlivnění tedy zjevně u žáků docházelo, byť soud prvního stupně následně tuto skutečnost poněkud bagatelizuje se závěrem, že se jednalo o „ovlivnění přechodného a nevýrazného charakteru“ (bod 43. odůvodnění rozsudku).

Závěr soudu prvního stupně, že s ohledem na reakce žáků a ústní formu jejich sdělení měly výroky obviněné minimální potenciál k podnícení násilí, nesnášenlivosti či nenávisti (bod 39. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), je rovněž poněkud předčasný. Pokud obviněná žákům předložila obrázek ukrajinského národa jako stoupenců nacismu, kteří neváhají zaživa upalovat děti a stahovat lidi z kůže, užívajíc přitom i sugestivní hypotetické otázky, jak by se zachovali, kdyby někdo takto ubližoval jejich blízkým, zcela jistě nelze takové výroky bagatelizovat, neboť přinejmenším hrozilo, že u žáků takové představy mohly deformovat jejich vnímání Ukrajiny, potažmo vyvolat nenávist k obyvatelům Ukrajiny a zejména pak uprchlíkům hledajícím v České republice útočiště před válkou.

Za druhé, a to je v podstatě stěžejní, trestnost činu podle § 405 tr. zákoníku není podmíněna tím, že výroky mají prokazatelně negativní dopad na vnímání situace příjemcem. Na trestnost činu nemá vliv, zda se příjemce nechal ovlivnit tvrzeními sdělovatele či zda se vůči nim negativně vymezil. Tedy to, jak se k výrokům sdělovatele staví příjemce, je v podstatě irelevantní. Z podstaty postačí, že obsah veřejně pronesených tvrzení je sto takový negativní následek způsobit, přičemž tvrzení, která nemají natolik vypovídající potenci, aby takový následek mohla způsobit, nebudou ze své podstaty postižitelná prostředky trestního práva.

Zde lze uplatnit určitou analogii k trestnému činu podle § 404 tr. zákoníku, s kteroužto skutkovou podstatou se obecné i vyšší soudy setkávají přeci jen častěji, než se skutkovou podstatou přečinu podle § 405 tr. zákoníku. I u trestného činu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku je podmínkou, že projev musí být učiněn veřejně ve smyslu ustanovení § 117 tr. zákoníku. Z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu podle § 404 tr. zákoníku pak není rozhodující, že jednání pachatele přímo nesměřuje k ovlivňování jiných osob, protože projevem sympatií je pouze vyjádření pozitivního vztahu či obdivu k tomuto hnutí (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.

8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 643/2011, dále např. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 11/2007). U trestného činu podle § 405 tr.

zákoníku se jedná o situaci, že ospravedlňováním je prezentován pozitivní či pozitivnější náhled na události, které jsou z hlediska mezinárodního práva označeny za válečný zločin či zločin proti míru, tedy jde o jakési vyjádření pozitivního vztahu k jednání agresora, přičemž cílem sdělovatele nemusí být a priori obrátit příjemce takříkajíc na svou stranu.

38. Jednou ze stěžejních námitek státního zástupce uplatněných v dovolání je námitka týkající se závěru soudu prvního stupně, jenž byl podkladem pro zprošťující výrok a zejména pak závěr o nenaplnění subjektivní stránky přečinu podle § 405 tr. zákoníku, spočívajícího v tom, že tvrzení obviněné jsou zjevně odrazem jejích nevývratných názorů a postojů, o jejichž pravdivosti a správnosti je bytostně přesvědčena. Jinými slovy, že obviněná se i přes svou erudici a kompetence řadí mezi početné množství osob ovlivněných probíhajícími dezinformačními kampaněmi, tedy, že uvěřila dezinformacím a byla tak přesvědčena, že žákům předkládá ucelený a pravdivý obrázek o příčinách konfliktu na Ukrajině, a tedy neměla v úmyslu docílit důsledků uvažovaných § 405 tr. zákoníku, a ani se způsobením takového důsledku nebyla srozuměna (bod 44. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že zavinění nebylo prokázáno ani ve formě úmyslu nepřímého.

39. Obecně lze uvést, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel za a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo za b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

40. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky srovnej ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 316–327).

41. Zavinění je pak vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

42. Z hlediska subjektivní stránky je trestný čin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku úmyslným deliktem, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Pachatel tedy o nepravdivosti svých výroků musí vědět a být s ní minimálně srozuměn. Nicméně z hlediska subjektivní stránky je tento předpoklad splněn i za situace, kdy je pachatel sice subjektivně přesvědčen, že jeho názor je pravdivý, avšak ví o tom, že se zásadně liší od většinového názoru současné demokratické společnosti [§ 405 (Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 17.]. Tedy skutečnost, že pachatel je přesvědčen o své pravdě, naplnění subjektivní stránky přečinu podle § 405 tr. zákoníku bez dalšího nevylučuje. K založení trestní odpovědnosti nicméně nestačí, pokud by popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování bylo pouze důsledkem pachatelovy nevědomosti či neznalosti (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 8 Tdo 985/2023).

43. Závěr o úmyslu nelze jen předpokládat, nýbrž musí být opřen o konkrétní zjištěné skutečnosti. Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Vždy se však musí stát po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jednání.

44. Podle závěru soudu prvního stupně obviněná navzdory konfrontaci se závěry odborného vyjádření, vyjádření mezinárodních institucí i lidskoprávních nevládních organizací setrvala na svém stanovisku, že jí prezentované výroky jsou pravdivé a podložené jí provedeným výzkumem. Obviněná samu sebe vnímá jako velmi dobře zorientovanou osobu, která na rozdíl od většinové společnosti disponuje informace, které oficiální zdroje, a zejména pak veřejnoprávní média, odmítají prezentovat či je přímo zatajují.

Podle vlastních slov se problematikou ozbrojeného konfliktu na Ukrajině zabývala, tento sledovala od jeho samého počátku, a k získání informací využívala nejen české, ale i zahraniční informační zdroje. V rámci výslechu u hlavního líčení svá tvrzení často uváděla slovy jako „mám informace“, „je mi známo“, „je prokázané“, „mám zaznamenané“, či užila proklamace typu „uvedla jsem na pravou míru pasáže, které neodpovídají realitě“, „státní zástupce má velmi špatné informace“. V rámci výslechu byla obviněná rovněž dotazována na některé v době spáchání skutku již zdokumentované události, ke kterým došlo v rámci ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny a o nichž bylo jak tuzemskými, tak zahraničními médii obsáhle informováno.

K dotazu, zda v době, kdy pronesla své výroky, měla informace o incidentu v městě Buča či o útoku na divadlo v Mariupolu, uvedla, že tyto v médiích zaznamenala, nicméně se o nich při hodině nezmiňovala, neboť se nejednalo o pro ni relevantní informace, jelikož byly v médiích prezentovány podle jejího názoru jednostranně, tedy chyběl pohled na tyto události z druhé, tj. ruské strany. Soud prvního stupně poukázal nejen na to, že obviněná je vysokoškolsky vzdělaná osoba, ale i na její pedagogické zaměření, kdy součástí jejího studia byly i dějiny Sovětského svazu, tedy je zřejmé, že „určitými odbornými znalostmi obžalovaná v okamžiku promluvy disponovala“ (bod 44.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Je tedy možno uzavřít, že obviněnou není možno považovat za osobu, která výroky pronesla v důsledku své nevědomosti či neznalosti. Obviněná si byla dobře vědoma toho, že její názory jsou v rozporu s většinovým názorem současné demokratické společnosti, čímž není myšlena pouze Česká republika, ale přinejmenším celé evropské společenství. To ostatně vyplývá i z následné debaty, kterou vedla se žáky. Například ve chvíli, kdy žáci poukazovali na zpravodajství České televize, která stejně jako prakticky všechna seriózní média označovala Ruskou federaci za válečného agresora a referovala o událostech v tomto duchu, reagovala na to tím, že se snažila přesvědčit žáky o tom, že Česká televize není nezávislým veřejnoprávním médiem financovaným z veřejného rozpočtu České republiky, ale je napojena na osobu finančníka George Sorose (což je v podstatě notorieta dezinformační scény), čímž se snažila jeden z hlavních informačních zdrojů informací v jejich očích zdiskreditovat.

Žáky pak nabádala k tomu, aby hledali informace i v jiných zdrojích, což je zcela v pořádku, nicméně jediný zdroj, který jmenovala, je jedním z nejaktivnějších dezinformačních webů na české internetové scéně, na němž jsou zveřejňovány konspirační články na všemožná témata od zinscenování přistání na Měsíci vládou Spojených států až po tvrzení, že bývalá kancléřka Angela Merkelová je dcerou Adolfa Hitlera. Obviněná před žáky užila výrok „vše je jinak, než se zdá“, což v podstatě dokládá, že si byla vědoma toho, jaký náhled na rusko-ukrajinský konflikt ve společnosti převažuje, tedy, že jí podávaná verze příčin konfliktu neodpovídala tomu, jak byl tento konflikt a jeho příčiny vnímán nejen většinou společnosti a čelními představiteli českého státu, ale i evropskými a mezinárodními organizacemi v čele s OSN.

Obviněná je sice o pravdivosti svých tvrzení přesvědčena, nicméně tuto skutečnost není možno vyhodnotit tak, jak to učinil soud prvního stupně, tedy, že pouze uvěřila dezinformacím, a nejednala tudíž úmyslně. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem státního zástupce, že pokud by taková logika byla aplikována, pak by k vyvinění pachatelů ospravedlňujících např. koncentrační a vyhlazovací tábory, nucené sterilizace romských žen či pronásledování homosexuálů postačilo, aby obvinění přesvědčili soud o tom, že věří v oprávněnost takových zásahů, resp. že uvěřili tehdejší oficiální propagandě nacistického režimu, tedy dezinformacím.

Byť se takové přirovnání může zdát poněkud překvapivé, vychází z premisy, že lež není názorem, byť ji pachatel subjektivně vnímá jako pravdu. Jak bylo uvedeno výše, pachatel trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku si buďto musí být vědom nepravdivosti svých výroků, nebo s ní musí být alespoň srozuměn. O takové srozumění jde i v případech, kdy pachatel je sice subjektivně přesvědčen o pravdivosti svého názoru, avšak ví o tom, že jeho názor se zásadně liší od většinového názoru současné demokratické společnosti, jak již bylo zmíněno.

Vyhodnocení této otázky soudem prvního stupně, a potažmo soudem odvolacím, bylo tedy nesprávné.

45. K námitce státního zástupce vztahující se k otázce omezení ústavně garantované svobody projevu coby prvního politického práva uvedeného v čl. 17 Listiny a garantovaného čl. 10 Úmluvy, je možno v této fázi řízení uvést, že limity svobody projevu a možné trestněprávní důsledky jejich překročení se ve vztahu ke skutkové podstatě přečinu podle § 405 tr. zákoníku netýkají pouze historických událostí, ale jsou aktuálními také v souvislosti s probíhajícím válečným konfliktem na území Ukrajiny. Z odůvodnění rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího, se nicméně podává, že soudy si byly této skutečnosti dobře vědomy (zejména bod 42. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jak bylo uvedeno výše v bodě 28. tohoto usnesení, právo na svobodu projevu není absolutní a při splnění požadavků uvedených v čl. 17 odst. 4 Listiny, resp. čl. 10 odst. 2 Úmluvy, je v rámci demokratické společnosti přípustné jeho omezení. Cílem takových zásahů není a priori omezení něčího práva, ale zejména ochrana ústavně zaručených práv a svobod druhých, jejich života, zdraví, cti a důstojnosti, stejně jako společenská potřeba ochránit základy demokratického právního státu a důvěry společnosti ve stát, a to včetně zabezpečení řádného vzdělávání dětí (legitimní cíl).

46. K námitce státního zástupce týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe, je možno uvést, že soud prvního stupně ani soud odvolací se touto blíže nezabývaly, byť by se případná analýza zdála být vhodná. Nicméně jak již bylo uvedeno výše v bodě 37. tohoto usnesení, soud prvního stupně navzdory svému negativnímu závěru o trestnosti činu, konstatoval v bodě 39. odůvodnění svého rozsudku, že samotná závadnost tvrzení obviněné „je nepochybně zvyšována postavením obžalované jako kantorky na druhém stupni základní školy, jakožto i samotným věkem nezletilých žáků (13-14 let) a jejich povinností účastnit se uvedené hodiny českého jazyka“. Její výroky označil za závadné a nepřípustné, a jí užité metody za nevhodné. Obviněná jednala z pozice učitelky druhého stupně základní školy, tedy se jednalo o povinnou školní docházku, kdy žáci až na drobné výjimky nemají jakýkoli vliv na to, jaké předměty budou navštěvovat a jakým způsobem budou tyto předměty vyučovány, přičemž plán výuky je zaměřen na jejich všeobecnou vzdělanost. A to na rozdíl od vysokoškolského studia, které je primárně určeno ke vzdělávání již dospělých osob, které se samy mohou rozhodnout, jaký obor budou studovat, podle jakého učebního plánu a za jakých podmínek, resp. samy se mohou rozhodnout, zda jim takové podmínky vyhovují či nikoli.

47. Jako obiter dictum, reagujíc na opakující se tvrzení obhajoby, ostatně zmíněné i v replice k dovolání, je možno uvést, že je pravdou, že vysoké školy jsou centrem vědeckých výzkumů a bádání, přičemž je jim zaručována svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby (čl. 15 odst. 2 Listiny). Nicméně ani ta není neomezená a bezbřehá. „S ohledem na povahu skutkové podstaty trestného činu podle § 405 tr. zákoníku omezující svobodu slova i s ohledem na svobodu vědeckého bádání je v obdobných případech nutno zkoumat právě to, zda argumenty, kterými potenciální pachatel trestného činu podle § 405 tr. zákoníku popírá či zpochybňuje okolnosti tam vyjmenovaného zločinu, mají při zvážení dosavadních známých historických zjištění alespoň reálný potenciál zpochybnit průběh takových historických událostí či jejich okolnosti nebo pachatele, jak byly zjištěny. Jedině tak lze dostát principům demokratické společnosti a svobodě slova i svobodě vědeckého bádání. O takovém potenciálu však nelze uvažovat, když pachatel účelově opomíjí řadu zjištění, o jejichž existenci ví, či se staví do role, kdy údajně všechny okolnosti zná, a drží se toliko těch skutečností a důkazů, které mají historickou událost zpochybnit, aniž by zohlednil a reagoval na argumenty, které tyto skutečnosti či důkazy a z nich vyplývající skutečnosti vyvracejí, či poukazuje na zcela irelevantní skutečnosti nemající v celkových souvislostech určité historické události podstatného významu. V takové situaci se již jedná o vědomé rozšiřování nepravd, nikoliv o snahu objektivní pravdu nalézt“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 8 Tdo 985/2023).

IV.

48. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné, a proto z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 44 To 114/2024, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 1. 2024, sp. zn. 58 T 33/2023, a podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

49. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. V novém řízení bude soud prvního stupně povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Zejména je třeba správně a řádně vyhodnotit, zda výroky pronesené obviněnou M. B. během vyučovací hodiny na základní škole (zejména pak výroky uvedené pod odrážkami jedna až tři skutkové věty) naplňují objektivní stránku přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, a to ve formě snahy o veřejné ospravedlnění válečných zločinů a zločinů proti míru vztahujících se k ozbrojenému konfliktu na Ukrajině, a pokud ano, zda obviněná svým jednáním naplnila rovněž i subjektivní stránku uvedeného přečinu. Zejména je třeba správně kvalifikovat výroky obviněné a posoudit jejich závažnost ve světle ústavně garantovaných práv, jak jejích, tak druhých osob. Přitom je nutno postupovat v souladu s právem na spravedlivý proces a dodržet základní zásady trestního řízení včetně zásady in dubio pro reo.

50. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 12. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu