3 Tdo 706/2024

3 Tdo 706/2024-581

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o

dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné M. B.,

proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 44 To

114/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro

Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 33/2023, takto:

I. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce se podle § 265k odst.

1 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu zrušuje

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 44 To 114/2024, a

jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 1. 2024, sp.

zn. 58 T 33/2023.

Podle § 265k odst. 2 věty druhé trestního řádu se zrušují i další rozhodnutí na

zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 6

přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 1. 2024, sp. zn. 58

T 33/2023, byla obviněná M. B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby

Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 1 ZT

13/2023, pro skutek spočívající v tom, že: Dne 5. 4. 2022 v době výuky hodiny

českého jazyka ve třídě 8. A, jako učitelka českého jazyka, na Základní škole a

Mateřské škole, XY, tedy v době po útoku Ruské federace na Ukrajinu, který byl

zahájen dne 24. 2. 2022 a který naplňoval znaky použití síly ve smyslu čl. 2

odst. 4 Charty OSN, před žáky uvedla mj.:

„(…) Čili tadyhle je Rusko a tadyhle už je Ukrajina, tak stejně jako u nás s

Německem v pohraničí máme plno Němců, Slovensko má třeba na jihu plno Maďarů, a

na Ukrajině právě tady v oblasti Doněcka a Luhaňska bylo plno Rusů. A vznikaly

tam tak zvané etnické čistky, to znamená, že ti Rusové byli v té oblasti

Doněcka a Luhaňska zabíjeni, likvidováni jenom proto, že to byli Rusové. A byli

likvidováni opravdu Ukrajinskými nacistickými skupinami tak, že se zatloukly

dveře do baráků, ten barák se zapálil, stáhli se ti lidé zaživa z kůže,

vraždily se děti a tak dále a probíhalo to neustále od roku 2014. Čili Ruské

obyvatelstvo bylo v oblasti Doněcka a Luhaňska Ukrajinou, Ukrajinskými

nacistickými skupinami trvale a stále likvidováno, na což tedy Ruský prezident

Putin opravdu od toho roku 2014 upozorňoval, že tam dochází k etnickým čistkám,

že tam vlastně jeho Rusové jsou zabíjeni, snažil se prostě na toto poukázat,

snažil dosadit Evropu k nějakému jednacímu stolu a nebyla jediná schůzka, která

by se této tématiky týkala, prostě se to Putinovi nepodařilo. Ta Evropa ho

nebrala vážně. (…)“

a dále:

„(…) Čili pak k tomu ještě přišla další věc. Ukrajina v roce 2014 tak zvanou

Minskou dohodou slíbila Putinovi a dostala za to 900 miliard dolarů, že nikdy

nevstoupí do NATA, a že se vzdá jaderných zbraní. Znovu podotýkám za 900

miliard dolarů, ta dohoda byla sepsána v Minsku. 2016 neměla Ukrajina z těch

900 miliard dolarů ani hřivnu, neměla ani dolar, neměla nic, začala se ucházet

o členství do NATA a začala vyrábět nebo začla opět zbrojit, začla jaderně

zbrojit a to už se Putinovi nelíbilo. Čili tadyhle v těch oblastech mu

likvidovali obyvatelstvo, Ukrajina zbrojila, Ukrajina se ucházela do NATA,

přestože předtím byly sepsány nějaké písemné dohody v tom Minsku a Putin na to

opět trvale upozorňoval. Opět žádal Evropu, ať se sejde nějaká schůzka,

odpovědí na to mu bylo jaderný sklad ve Vrběticích, odpovědí na to mu byla

aféra se Skripalem a vždycky, když se snažil toto jednání nějakým způsobem

aktivovat, tak vždycky proti němu něco událo nebo vymyslelo. Takže potom se

tedy Ruská vojska sebrala a vpadla na Ukrajinu. Tady máme ohniska konfliktu jo? (…)“

následně:

„(…) Čili jak jste říkali, že Rusko se snaží získat Ukrajinu, už by byla

jejich, při jejich síle a při množství vojáků, při množství zbraní a tak dále,

udělá kobercový nálet a Ukrajina padne během tejdne jo?

Čili Rusové se opravdu

snažili vyhlásit Doněckou a Luhaňskou republiku, aby tam měli samostatnost, aby

tam nemohlo být proti těm jejich spoluobčanům nějakým způsobem zasahováno. Je

jenom na zvážení, když tvoje rodina bude žít u sousedů někde jo? A budou jí tam

ubližovat, budou jí tam masakrovat, půjdeš k těm sousedům nebo nepůjdeš? Jo, já

neustále slyším "Rusové vtrhli, Rusové masakrují, Rusové todleto támdleto" jo. Ne! Rusové todletotámdleto nechtějí, Rusové kdyby chtěli tu Ukrajinu připojit a

jakýkoliv jiný stát, tak s jejich jaderným nebo vůbec jako zbrojním potenciálem

už by to dávno udělali jo? Proto také vlastně ta linie bojová se odehrává

neustále jenom na východní Ukrajině. Čili při těch hranicích s Ruskem. (…)“

a také:

„(…) Důležité je sehnat si informace prostě opravdu všude, kde si je sehnat

můžu a ne třeba poslouchat jenom nějaké prostě jednostranné jo? Protože já když

řeknu Novák krade v krámu a budu to slyšet tisíckrát, tak pak si budu říkat

tyjo ten Novák krade v tý sámošce, ale když si seženu nějaké relevantní

informace a uvidím si dál než na špičku nosu, tak zjistím, že nic není

černobílé jo? Že je to prostě všechno trošku jinak, než je to podáváno, než se

zdá. (…)“

a

„(…) Když se podíváš na Kyjev. Najdete tam v Kyjevě prachobyčejnou, co jsou

kamery z města, jo. Mně včera zrovna, já jsem to teda smazala, shodou okolností

došel obrázek současného Kyjeva. Jako nic se tam neděje, jo. (…)“,

tedy měla veřejně popírat, zpochybňovat a snažit se ospravedlnit válečné

zločiny a zločiny proti míru, čímž měla spáchat přečin popírání, zpochybňování,

schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, neboť v

žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výroky obviněné, pokud bylo

uvažováno alespoň o implicitním naplnění objektivní stránky žalovaného

trestného činu, nedosáhly intenzity požadované zákonem, ale lze je nanejvýš

vykládat jako zřejmou snahu obžalované v rozporu s předpisy upravujícími její

pracovní pozici učitele II. stupně přesvědčit ve prospěch svého názorového pólu

právě ze své pozice kantorky s odpovídající formální autoritou názory a pocity

žáků ve směru relativizování mainstreamovými médii popisovaných jednoznačných

rolí obou aktérů válečného konfliktu před vznikem tohoto konfliktu, nicméně bez

ambice posuzování jejich rolí či jednání po vpádu Ruské federace na Ukrajinu. S

ohledem na uvedené dle názoru soudu tudíž není možné ani uzavřít, že by výroky

obžalované specifikované v obžalobě mohly být posouzeny jako významově

jednoznačné ve smyslu podané obžaloby. … Uvedený závěr soud učinil, ačkoli míra

závažnosti těchto závadných tvrzení je nepochybně zvyšována postavením

obžalované jako kantorky na druhém stupni základní školy, jakožto i samotným

věkem nezletilých žáků (13-14 let) a jejich povinností účastnit se uvedené

hodiny českého jazyka. Z provedeného dokazování, zejména z obsahu diskuse

zachycené v nahrávce a z výslechu nezl. AAAAA (pseudonym) rovněž vyplývá, že

jednáním obžalované nebyla porušena práva ani svobody druhých, jakožto ani

zdraví, mravnost, majetek, pořádek či bezpečnost (bod 39. odůvodnění rozsudku). Dále uvedl, že obviněná explicitně, ale ani implicitně v kontextu všech svých

výroků v hodině českého jazyka zachycených v pořízené nahrávce nepopírala,

nezpochybňovala ani neospravedlňovala žádný konkrétní válečný zločin ani zločin

proti míru Ruské federace na území Ukrajiny, ale žáky nevhodně ovlivňovala ve

snaze přesvědčit je o správnosti svého názorového pólu, ovlivněného

jednostrannou informační základnou, k čemuž použila jak pravdivé výroky

týkající se historických událostí, tak výroky nepravdivé, překrucující

historická fakta a časové údaje, jakožto i výroky zavádějící, manipulativní a

neověřitelné, a zejména nevhodné i v kontextu okamžiku jejich pronesení. Uvedené výroky však zjevně obžalovaná v té době i nyní nevývratně vnímá a

posuzuje jako správné a pravdivé. … Jak vidno z uvedeného, jakožto i z

aktuálních vyjádření obžalované v průběhu jejího výslechu i závěrečné řeči,

obžalovaná se i přes svou erudici a kompetence řadí mezi početné množství osob

ovlivněných probíhajícími dezinformačními kampaněmi, kdy tuto skutečnost je

nutné v tomto individuálním případě zohlednit i při hodnocení úmyslu obžalované

spáchat žalovaný přečin. … Soud dospěl rovněž k závěru, že obžalovaná neměla v

úmyslu docílit důsledků uvažovaných § 405 tr. zákoníku, a ani se způsobením

takového důsledku nebyla srozuměna. Soud má za to, že tedy nelze v daném

případě učinit ani závěr o naplnění subjektivní stránky žalované trestné

činnosti, kdy pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu popírání,

zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia dle § 405 tr.

zákoníku

je vyžadováno úmyslné zavinění pachatele, což v daném případě nebylo prokázáno

ani ve formě alespoň úmyslu nepřímého (bod 44. odůvodnění rozsudku).

3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 1. 2024, sp.

zn. 58 T 33/2023, podal řádně a včas odvolání státní zástupce Obvodního

státního zastupitelství pro Prahu 6, a to v neprospěch obviněné do výroku o

vině.

4. O podaném odvolání bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze

ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 44 To 114/2024, a to tak, že bylo podle § 256 tr. ř.

zamítnuto.

5. Odvolací soud uvedl, že v postupu soudu prvního stupně neshledal

jakékoli vady, kdy soud prvního stupně splnil pokyny soudu odvolacího obsažené

v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, č. j. 44 To

282/2023-456, a ve věci nashromáždil důkazy v potřebném rozsahu, který je

vyžadován ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Důkazní materie pak byla náležitým a

adekvátním podkladem pro rozhodovací činnost nalézacího soudu, kdy všechny

provedené důkazy nalézací soud ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu podle

svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností

případu jednotlivě i v jejich souhrnu řádně a pečlivě vyhodnotil, čehož

výsledkem jsou správné skutkové i právní závěry, kdy v zažalovaném jednání

nebyl shledán čin trestný podle trestního zákoníku a bylo tudíž rozhodnuto

zprošťujícím výrokem (bod 6. usnesení odvolacího soudu).

II.

6. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 44

To 114/2024, podal nejvyšší státní zástupce (dále jen „státní zástupce“) v

neprospěch obviněné M. B. dovolání (sp. zn. 1 NZO 5027/2024, č. l. 560–566

spisu), přičemž uplatil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř.

7. Státní zástupce uvedl, že soudy k důvodům zproštění obžaloby uvedly

vedle závěru, že obviněná nenaplnila objektivní ani subjektivní stránku

stíhaného trestného činu, že svým projevem rovněž nevybočila z mezí svobody

projevu. Ačkoli byly inkriminované výroky pedagogicky nevhodné, neprofesionální

a manipulativní, skutkovou podstatu žalovaného přečinu nenaplnily. Kromě toho

soudy podotkly, že státní zástupce v obžalobě ani ve svých opravných

prostředcích podaných proti zprošťujícím rozhodnutím v podstatě ani

nekonkretizoval, které válečné zločiny a zločiny proti míru obviněná svým

projevem ospravedlňovala, zpochybňovala či popírala, přičemž na přímý dotaz

jednoho ze žáků se dokonce odmítla pouštět do podrobnějšího a konkrétnějšího

hodnocení toho, zda „měl Putin nárok zaútočit na Ukrajinu, či nikoli“. Ve

prospěch obviněné bylo dále oběma soudy zohledněno to, že po úvodní monologické

části jejího výkladu vyučovací hodina pokračovala diskusí se žáky, kterou sama

obviněná podněcovala a nebránila ve vyjádření jejich vesměs nesouhlasných

názorů. Jakkoli pak obviněná z hlediska pedagogického vedení žáků naprosto

neobstála, z provedených důkazů nelze podle soudů dovodit, že by její svébytný

a nemístný výklad a přístup měl na žáky nějaký negativní dopad v podobě

například nevhodného nazírání na otázku příčin a průběhu války na Ukrajině,

eventuálně že by žáci dokonce nekriticky přejali jí prezentované názory. Je

naopak zřejmé, že se žáci nebáli své učitelce oponovat, diskutovali s ní a

snažili se ji do určité míry přesvědčit o tom, že o válce na Ukrajině existují

lepší informační zdroje, než jsou ty, které jim předkládá. S takto pojatými

právními úvahami, jimiž soudy odůvodnily zproštění obžaloby a zamítnutí

podaného odvolání, se státní zástupce neztotožňuje.

8. Státní zástupce dává soudům za pravdu v tom, že v obžalobou tvrzených

výrocích není možno spolehlivě dovodit, že by obviněná válečné zločiny a

zločiny proti míru jednoznačnou formou veřejně popírala či zpochybňovala. Skutková podstata § 405 tr. zákoníku se nicméně nevyčerpává pouze veřejným

popíráním, zpochybňováním, event. v této věci nevytýkaným schvalováním takových

zločinů či jiných, jim na roveň postavených jednání. Trestní odpovědnost

pachatele zakládá i jednání, jímž mimo jiné válečné zločiny a zločiny proti

míru „pouze“ veřejně ospravedlňuje. Skutková zjištění Obvodního soudu pro Prahu

6, jejichž správnost aproboval rovněž Městský soud v Praze, přitom odůvodňují

závěr, že obviněná se právě takovéto formy jednání dopustila. Ve výroku

obžaloby jsou výše uvedené „zdrojové“ zločiny popsány poněkud obecně jako „útok

Ruské federace na Ukrajinu, který byl zahájen 24. 2. 2022 a jenž naplňoval

znaky použití síly ve smyslu čl. 2 odst. 4 Charty OSN.“ Byť popis skutku v

tomto ohledu není pregnantní a vyčerpávající, lze jej považovat za dostačující. Skutková podstata trestného činu podle § 405 tr. zákoníku obsahuje normativní

znaky, které vyjadřují právní pojmy z jiného právního odvětví. Konkrétně jde o

pojmy „genocidium“, „zločiny proti lidskosti“, „válečné zločiny“ a „zločiny

proti míru“, které tvoří speciální kategorii zločinů podle mezinárodního práva. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 405 tr. zákoníku je tedy

rozhodující to, jakým způsobem tyto zločiny vymezuje mezinárodní právo. „Zločiny proti míru“ jsou termínem mezinárodního práva, který označuje „

osnování, přípravu, podněcování nebo podniknutí útočné války nebo války

porušující mezinárodní smlouvy, dohody nebo záruky, anebo účast na společném

plánu nebo spiknutí ku provedení čehokoliv z toho, co výše uvedeno“ a který má

svůj původ v Londýnské dohodě, resp. Statutu Mezinárodního vojenského soudního

dvora, který k ní byl připojen. Jedná se o předchůdce zločinu agrese, který je

v čl. 8 bis Římského statutu Mezinárodního trestního soudu vymezen jako

„plánování, příprava, zahájení nebo provedení útočného činu, který svým

charakterem, závažností a rozsahem zakládá zjevné porušení Charty OSN, a to

osobou v postavení, které jí umožňuje efektivně vykonávat kontrolu nad státem

nebo řídit jeho politické nebo vojenské akce“. Článek 8 bis odst. 2 se týká

agrese jako jednání státu a stanoví, že „útočný čin“ znamená použití ozbrojené

síly jedním státem proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické

nezávislosti druhého státu nebo jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s

Chartou OSN. Nutnou podmínkou trestnosti jednání podle § 405 tr. zákoníku není

existence rozhodnutí mezinárodního soudu, přičemž nebylo-li takové rozhodnutí

vydáno, je na orgánu činném v trestním řízení, aby schvalovanou událost co do

možného naplnění znaků zločinů podle mezinárodního práva posoudil jako

předběžnou otázku a za tímto účelem pak také vedl náležité dokazování. Bude-li

pak předmětem projevu pachatele událost či jednání zcela zjevně naplňující

znaky zločinů uvedených v § 405 tr.

zákoníku, o jejichž neslučitelnosti se

standardy mezinárodního práva není pochyb, není trestní odpovědnost vázána na

vydání konkrétního soudního rozhodnutí, v němž budou předmětné zločiny výslovně

uvedeny. Tato neslučitelnost může například pramenit z veřejně dostupných aktů

mezinárodních organizací, které se k povaze daného jednání autoritativně

vyslovují (rezoluce Rady bezpečnosti OSN, stanovisko Valného shromáždění OSN,

závěry Rady Evropské unie, prohlášení hlavního prokurátora Mezinárodního

trestního soudu aj.).

9. Státní zástupce následně aplikoval výše uvedená obecná východiska na

projednávaný případ, kdy poukázal na to, že je objektivně prokázanou

skutečností, že v důsledku zmíněného útoku Ruské federace na Ukrajinu, který je

bezpochyby sám o sobě podniknutím útočné války porušující mezinárodní smlouvy,

dohody a záruky (a tedy zločinem proti míru, resp. zločinem agrese), reálně

dochází – a také k okamžiku žalovaných projevů obviněné došlo – ke konkrétním

případům jednání, jež podle všech indicií naplnily znaky válečných zločinů a

zločinů míru, resp. zločinu agrese tak, jak je Obvodní soud pro Prahu 6 vymezil

v odstavcích 34. až 36. odůvodnění zprošťujícího rozsudku (např. události ve

městě Buča, masakr v divadle v Mariupolu či útoky na nemocnici v Mariupolu). O

těchto tragických událostech přitom bylo prokazatelně ještě v době před projevy

obviněné před žáky, konkrétně v měsíci březnu 2022 a na počátku měsíce dubna

2022, informováno ve všech dostupných mainstreamových i alternativních mediích,

v nichž bylo možno sledovat průběh války téměř online a ve kterých byl

opakovaně prezentován postoj České republiky, včetně tehdejšího prezidenta

Miloše Zemana. Státní zástupce dodal, že podání pregnantního a vyčerpávajícího

popisu veškerých jednání zakládajících v době projevu obviněné před žáky

„zdrojové“ válečné zločiny uvedených ve výroku obžaloby je s ohledem na jejich

množství a rozsah prakticky nemožné.

10. Dále státní zástupce poukázal na to, že již dne 2. 3. 2022 zahájil

prokurátor Mezinárodního trestního soudu vyšetřování situace na Ukrajině pro

důvodné podezření z páchání válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a

genocidy. V postavení podezřelých (suspects) byli uvedeni prezident Ruské

federace Vladimir Putin, komisařka pro práva dětí Úřadu prezidenta Ruské

federace Maria Lvova-Belova, generál ruské armády Sergei Kobylash a admirál

ruské armády Viktor Sokolov. Agresi Ruské federace konstatovalo a odsoudilo

také Valné shromáždění OSN v rezoluci ES-11/1 ze dne 2. 3. 2022, kde mimo jiné

dovodilo porušení čl. 2 odst. 4 Charty OSN a porušení územní integrity a

suverenity Ukrajiny v Doněcké a Luhaňské oblasti na východě Ukrajiny, přičemž

vyzvalo Ruskou federaci k okamžitému ukončení násilných akcí. O plošném

vojenském útoku na Ukrajinu ze strany Ruské federace bylo průběžně k dispozici

– a to již v době činu obviněné M. B. – nepřeberné množství zpráv všech

domácích i světových seriózních médií, stejně jako svědectví a zpráv

oficiálních institucí, jakou je kupříkladu Úřad Vysokého komisaře OSN pro

lidská práva. Státní zástupce konstatoval, že je možno označit za notorietu, že

odpovědní představitelé Ruské federace a její ozbrojené složky se ode dne 24.

2. 2022 na území napadené Ukrajiny dopouštějí skutků vykazujících veškeré

obligatorní znaky přinejmenším zločinů proti míru, resp. agrese a válečných

zločinů. Ostatně skutečnost, že na Ukrajině dochází k válečným zločinům a

zločinům proti míru, uznaly taktéž Obvodní soud pro Prahu 6 a Městský soud v

Praze.

11. Státní zástupce dále s odkazem na komentářovou literaturu podal

výklad zákonného znaku veřejné ospravedlnění válečných zločinů a zločinů proti

míru. Dle ní je snahou o ospravedlnění uváděných zločinů míněn poukaz na

nejednoznačnou historickou situaci a na to, že „druhá strana“ například páchala

tytéž nebo ještě horší zločiny. Obsah žalovaných skutků byl předmětem odborného

zkoumání PhDr. Jana Šíra, Ph.D., z Katedry ruských a východoevropských studií

Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, který

zhodnotil míru jejich pravdivosti, přičemž stěžejní pasáže žalovaných výroků

označil za nepravdivé nebo zavádějící. Správnost závěrů tohoto odborného

vyjádření přitom nezpochybnil ani žádný ze soudů. Podle státního zástupce právě

první tři výroky vymezené v obžalobě a ve zprošťujícím rozsudku Obvodního soudu

pro Prahu 6 jednoznačně naplňují znak snahy o ospravedlňování válečných zločinů

a zločinů proti míru páchaných na Ukrajině představiteli Ruské federace a

jejími ozbrojenými složkami. Projevy obviněné nelze označit jinak než jako

snahu o ospravedlnění prokazatelně páchaných válečných zločinů a zločinů proti

míru. Nemůže přitom obstát ani případný poukaz na to, že tyto zločiny nebyly

obžalobou dostatečně konkretizovány, neboť již útok vojsk Ruské federace na

Ukrajinu provedený z rozkazu odpovědných činitelů je sám o sobě podniknutím

útočné války porušující mezinárodní smlouvy, dohody a záruky a je tedy zločinem

proti míru, resp. zločinem agrese, přičemž v rámci tohoto útoku prokazatelně

již k okamžiku, kdy obviněná M. B. své projevy před žáky prezentovala, zcela

zjevně docházelo přinejmenším k medializovaným případům válečných krutostí,

vraždění a perzekuce civilního obyvatelstva a plenění veřejného a soukromého

majetku naplňujícím znaky válečných zločinů.

12. Státní zástupce soudům dále vytkl bagatelizaci závažnosti těchto

výroků obviněné s poukazem na to, že na přímou otázku jednoho ze žáků, zda měl

Putin nárok zaútočit na Ukrajinu, odpověděla, že „do toho by se nechtěla úplně

pouštět“. Soudy totiž nijak nezohlednily, že krátce nato obviněná v rámci své

odpovědi žákům předestřela hypotetickou otázku ve smyslu „když ti budou vraždit

bráchu, ségru, mámu ve vedlejším bytě, masakrovat, půjdeš, nebo nepůjdeš?“ S

užitím mimořádně drastické a obsahově zcela lživé (falešné) analogie tedy silně

manipulativním způsobem vedla žáky k tomu, že jedinou možnou odpovědí na

položenou otázku je to, že ruský útok byl oprávněný. Nesprávně byla soudy

rovněž vyložena okolnost, že někteří příjemci sdělení obviněné, žáci osmé třídy

základní školy, na její názory nepřistoupili a vedli s ní při hodině polemiku

převážně v odmítavém a odporujícím duchu. Na trestnost činu podle § 405 tr.

zákoníku nemá vliv okolnost, jak se k závadovým sdělením staví jejich konkrétní

příjemci a zda na ně mají přesvědčující dopad nebo naopak vyvolávají nesouhlas.

Státní zástupce zde užil analogii k trestnému činu podle § 404 tr. zákoníku,

tj. projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod občana.

Podle státního zástupce rovněž nelze přistoupit na zlehčování a mylnou

obsahovou klasifikaci výroků obviněné obsažených v bodě 38. odůvodnění

rozsudku, že stran prvních tří výroků obviněné se v podstatě jedná pouze o její

svébytný výklad historických vztahů Ruské federace a Ukrajiny, názor na příčiny

válečného konfliktu, jakož i subjektivní a nepodložené konstrukce s prvky

persvaze stran válečné taktiky Ruské federace a průběhu bojů na Ukrajině.

Zdůraznil, že předmětem kriminalizace v žádném případě nejsou názory obviněné,

na které má nepochybně právo tak jako každý člen společnosti, stejně tak není

kriminalizován ani její apel na žáky stran čerpání informací z více pramenů.

Trestnost výroků je dovozována výlučně ve vztahu ke skutkovým tvrzením, což je

zcela jiný pojem než hodnotící soudy (názory), zejména v tom, že u skutkových

tvrzení se prokazuje jejich (ne)pravdivost. Skutková tvrzení přitom pronesla

obviněná M. B. veřejně ve smyslu § 117 písm. b) tr. zákoníku, přičemž tato

prokazatelně neměla a nemají oporu v objektivní realitě, neboť jsou nepravdivá,

lživá, zavádějící a manipulativní. Obviněná tedy realitu ignorovala a nahradila

ji propagandistickými proruskými manipulacemi, nepravdami a faktickými

dehonestacemi ukrajinské strany konfliktu. Řečeno jinými slovy, lež není možno

považovat za pouhý „jiný názor“ tak, jak to v dané věci učinily soudy.

13. Podle státního zástupce obviněná v projednávané věci rovněž naplnila

subjektivní stránku zmiňovaného přečinu, u kterého postačí prokázání úmyslu

nepřímého ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tím je

vyžadováno, že pachatel o nepravdivosti svých výroků musí vědět nebo s ní být

minimálně srozuměn. Tyto předpoklady přitom budou naplněny i v případech, kdy

je pachatel sice subjektivně přesvědčen, že jeho názor je pravdivý, avšak ví o

tom, že se zásadně liší od většinového názoru současné demokratické

společnosti. K založení trestní odpovědnosti nicméně nestačí, pokud by

popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování bylo pouze důsledkem

pachatelovy neznalosti. Státní zástupce poukázal na to, že obviněná je

vysokoškolsky vzdělaná osoba, jako učitelka humanitního oboru tedy i znalá

historických a společenských souvislostí, a vědoma si aktuálního pohledu na

události vojenského útoku Ruské federace proti Ukrajině. Byť v rámci své

obhajoby v podstatě deklarovala své přesvědčení o tom, že její názory jsou

pravdivé a její argumenty stran příčin vojenského napadení Ukrajiny Ruskou

federací relevantní, tato skutečnost naplnění subjektivní stránky trestného

činu podle § 405 tr. zákoníku nevylučuje. Obviněná si většinového, dostatkem

objektivních a odborných informací podloženého názoru byla velmi dobře vědoma,

a pokud mu přesto vědomě veřejně odporovala, dopustila se trestného činu

popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405

tr. zákoníku, a to nejméně v úmyslu nepřímém. Státní zástupce poukázal na to,

že obviněná byla obeznámena nejméně s obsahem válečného zpravodajství České

televize, která stejně jako prakticky všechny ostatní seriózní sdělovací

prostředky označila Ruskou federaci za válečného agresora, proto se snažila

Českou televizi zdiskreditovat tvrzením o jejím spojením s osobou finančníka

George Sorose, což je opět typická a zažitá figura takzvané dezinformační scény

a dezinformátorů. Žáky pak nabádala, aby informace čerpali i odjinud, přičemž

zmínila některé dezinformační prameny. Obviněná si byla vědoma, že se její

názory liší od většinového názoru současné demokratické společnosti na důvod

války na Ukrajině a příčiny ruské agrese, kterou přesto ospravedlňovala.

Exkulpaci obviněné na základě závěru, že obviněná „uvěřila dezinformacím“, a

nejednala tedy úmyslně, nelze podle státního zástupce přisvědčit. Uvedl, že

taková logika by vedla k tomu, že by nebylo možné stíhat např. neonacistické

výroky popírající holokaust, neboť k vyvinění by zřejmě stačilo pachateli

přesvědčit soud o tom, že autenticky věří tehdejší oficiální propagandě hlásané

příslušným říšským ministrem. Takový závěr je evidentně absurdní a rozporný s

ustálenou judikaturou soudů.

14. Dále se státní zástupce vyjádřil k otázce svobody projevu coby

prvního politického práva, jak je uvedeno v čl. 17 Listiny základních práv a

svobod (dále jen „Listina“) a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod (dále jen „Úmluva“). Právo na svobodu projevu není absolutní

a zásahy do něj jsou přípustné za předpokladu, že splňují požadavky uvedené v

čl. 17 odst. 4 Listiny, respektive požadavky vymezené v čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Z něj vyplývá možnost zásahu do práva na svobodu projevu za podmínek, kdy užité

opatření musí být stanoveno zákonnou normou, musí sledovat dosažení legitimního

cíle a musí být nezbytné v demokratické společnosti. Vedle toho lze připomenout

také obdobné závěry plynoucí například z nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, ze dne

28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne

24. 7. 2019, sp. zn. 6 Tdo 674/2019. Rovněž Evropský soud pro lidská práva

(dále jen „ESLP“), který přistupuje při posuzování oprávněnosti zásahů do

svobody projevu opatrně a individuálně, opakovaně judikoval, že ochrany čl. 10

Úmluvy obecně nepožívají projevy vyvolávající nebo ospravedlňující násilí,

nenávist nebo intoleranci. Výroky obviněné kolidovaly se svobodou projevu a

zásah do ní byl v tomto případě nepochybně krokem oprávněným a legitimním. Je

splněna první podmínka, tedy že omezení je stanoveno zákonem (přečin je upraven

v ustanovení § 405 tr. zákoníku). Zároveň byl sledován legitimní cíl ochrany

práv jiných (podmínka druhá). Pokud jde o třetí podmínku, tj. nezbytnost zásahu

v demokratické společnosti, tato byla rovněž splněna, neboť zásah zcela jistě

odpovídal naléhavé společenské potřebě, neboť sledoval zaručených práv a svobod

jednotlivců (tedy ochranu lidské důstojnosti a osobní cti, konkrétně nevinných

obětí válečné agrese Ruské federace na Ukrajině), jakož i obecně ochranu

základů demokratického právního státu ve snaze o zajištění vnitřního míru a

fungujícího demokratického systému a právního státu, který závisí také na

důvěře společnosti ve stát a jím uznávané postoje i pohledy právě na historické

události. S ohledem na to, že obviněná M. B. své jednání založené na souhrnu

konspirace a manipulace činila veřejně, při vyučovací hodině před

třináctiletými či čtrnáctiletými žáky 8. třídy základní školy, její projev

nepochybně mohl ovlivnit a deformovat mysl těchto dětí, které z logiky věci

nemohly vyučovací hodinu opustit. Navíc přinejmenším její hypotetické,

argumentačně vadné srovnávání toho, jak jinak by se žáci zachovali, pokud by

bylo ubližováno jejich blízkým, nepochybně mělo potenciál vyvolat v žácích

nenávist k obyvatelům Ukrajiny obecně. V této souvislosti státní zástupce

rovněž zmínil některé závěry Analýzy připravenosti České republiky čelit

závažné dezinformační vlně z roku 2022 zpracované ministerstvy vnitra, obrany a

spravedlnosti. Trestní stíhání obviněné M. B.

a její případné odsouzení tedy

podle státního zástupce neodporuje jejím základním právům či svobodám,

konkrétně právu na svobodu projevu, neboť se jedná o důsledek jejího jednání

popírajícího základní hodnoty demokratické společnosti a základní práva jiných

osob, jež jsou pod ochranou nejen vnitrostátních soudů, ale i soudu

mezinárodního.

15. Závěrem se státní zástupce krátce vyjádřil i k zásadě subsidiarity

trestní represe, kteroužto se soudy v projednávané věci blíže nezabývaly.

Uvedl, že okolnosti činu jeho společenskou škodlivost výrazně zvyšují. Poukázal

na roli obviněné coby učitelky základní školy, která u žáků požívá přirozenou

autoritu a od níž její zaměstnavatel i celá společnost oprávněně očekávají, že

bude vyučovat kvalitně a profesionálně a bude sdělovat seriózní a ověřená

fakta, a nikoli žáky manipulovat a učit je bludy a nepravdy. Zdůraznil, že v

projednávané věci nejde o věc subjektivního názoru, ale o objektivní a

ověřitelná fakta, kdy je stran války na Ukrajině všem kriticky smýšlejícím a

alespoň základně informovaným jedincům ve společnosti naprosto jasná role

viníka a jeho oběti. Jednání obviněné M. B. je o to závažnější, že jejími

posluchači byli žáci osmé třídy, tedy lidé v ještě dětském věku okolo třinácti

či nejvýše čtrnácti let, kteří jsou z podstaty věci relativně lehce

manipulovatelní a nad nimiž má dospělý člověk přirozenou intelektuální a

vzdělanostní převahu, nota bene je-li jejich učitelem. Žáci se navíc v daný čas

účastnili povinného základního školního vzdělávání bez možnosti se z hodiny

svévolně vzdálit. Státní zástupce rovněž uvedl, že zcela jinou (a tedy významně

nižší) míru společenské škodlivosti by měl hypoteticky vzato totožný čin

obviněné, kterého by se dopustila kupříkladu v menší uzavřené společnosti

dospělých v restauračním zařízení v pozdní noční hodině.

16. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší

soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1

písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p

odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2024,

sp. zn. 44 To 114/2024, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro

Prahu 6 ze dne 25. 1. 2024, sp. zn. 58 T 33/2023, a rovněž i všechna další

rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,

k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1

tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu

znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v

neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c)

tr. ř.

17. K dovolání státního zástupce byla Nejvyššímu soudu dne 1. 10. 2024

doručena replika obviněné, v rámci níž se obviněná vyjádřila v tom smyslu, že

se ztotožňuje s argumentací uvedenou v odůvodnění napadených rozhodnutí a

dovolává se svých vyjádření založených ve spise. Uvedla, že má za prokázané, že

nahrávka nebyla pořízena spontánně, nýbrž na základě promyšleného návodu

dospělou osobou, která s ní měla konflikt kvůli známkám jejího syna. Tato osoba

jednala v pomstychtivém úmyslu ji fatálně poškodit. Nahrávka pak byla upravena

„spřáteleným odborníkem“. Obžaloba neprověřila, z jakého důvodu a s jakým

úmyslem nebyla nahrána celá výuková hodina a proč zachycuje pouze část výuky, a

to konkrétně část použitelnou k vykonstruování obvinění. Nahrávka nesplňuje z

technického a obsahovaného aspektu znaky nezpochybnitelného důkazu ve smyslu §

112 odst. 1 tr. ř., a není tak nejen z procesních důvodů použitelná v hlavním

líčení. Opakuje svou obhajobu, že nahrávka v délce 18 minut byla vytržena z

kontextu 45 minut trvající vyučovací hodiny, která se týkala tématu

„Komunikační gramotnost – kritické myšlení“, jehož cílem bylo, aby byl žák

schopen se samostatně orientovat v protikladných informacích k určité věci či

události. Nejednalo se o nový předmět. Za dehonestující označuje obžalobou

tvrzenou skutečnost, že ve svojí výuce měla prezentovat pouze jednostranné

komentáře, kdy trvá na tom, že postupovala metodou výkladu, kombinovanou s

provokováním aktivní a kritické diskuse žáků. Obhajoba ignoruje její výpovědi o

cíli, poslání a průběhu celé vyučovací hodiny. Jednalo se o výukovou metodu,

kdy si má žák metodou kritického myšlení při komparaci obsahu diametrálně

protikladných sdělení z různých médií osvojit schopnost dobrat se

nejpravděpodobnější, a tudíž i nejtrvalejší verze interpretace určité,

konkrétní problematiky. Její výuka se týkala míry relevance informací jako

takových, čili výkonu různých médií, nikoli událostí, s nimiž mají souviset. Nesouhlasí s tím, že by z pozice autority vnucovala svým žákům verzi o

příčinách agrese na Ukrajině, kterou podle obžaloby mohla převzít jen z tzv. dezinformačních zdrojů. Poukázala na to, že sledovala v České televizi projev

prezidenta Ruské federace o příčinách vojenské agrese, kde byla zpochybňována

mj. samotná existence ukrajinského národa a jeho státnost (ze dne 4. 3. 2022 v

9:34 hodin). Stejně tak tento projev mohli sledovat žáci či jejich rodiče. Jeho

odvysílání odůvodnila Česká televize tím, že chtěla divákům umožnit přístup k

autentickým zdrojům a informacím, neboť to je podstatou zpravodajství. To

odpovídá právní zásadě audiatur et altera pars, kterou se řídila i obviněná

(pozn. Nejvyššího soudu – Uvedená zásada se uplatňuje i v žurnalistice. Pokud

podání zprávy zahrnuje spor mezi dvěma či více stranami, novinář se má snažit

získat a zahrnout stanoviska zástupců všech stran sporu). Státní zastupitelství

Českou televizi za šíření tohoto projevu nicméně nestíhá. Má za to, že má být

vyhověno její námitce o porušení zásady in dubio pro reo.

Dovolatel si dle

jejího přesvědčení protiřečí, když uvádí, že žáci nemohli hodinu opustit, a

současně, že se nebáli své učitelce oponovat. Dále v rámci své repliky reaguje

na skutečnost, že dovolání bylo ze strany nejvyššího státního zastupitelství

vůbec podáno a že má být projednáno v neveřejném zasedání, kdy naznačuje, že má

jít o jakýsi precedent, jímž by bylo možno v budoucnu restriktivně

interpretovat ustanovení čl. 17 Listiny (pozn. Nejvyššího soudu – politická

práva zahrnující mimo dalšího i svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit

informace v odst. 4) a obejít tak zákaz uvedený v čl. 4 Listiny, podle něhož

lze základní právo omezit pouze zákonem. Dále poukazuje na to, že skutkovou

podstatu „zpochybňování“ mezinárodní Úmluva o zabránění a trestání zločinu

genocidia či trestní zákony Ukrajiny neznají. Evropský soud pro lidská práva

(dále jen „ESLP“) přitom opakovaně zamítnul návrhy na trestnost „zpochybňování“

s odůvodněním, že prioritu má neomezování svobody slova. Navíc, zakotvení této

skutkové podstaty v § 405 tr. zákoníku není v zahraničí obvyklé. Požadavek na

jeho zpřísňující výklad proto považuje obviněná za kontraproduktivní. Závěrem

prezentuje svůj pohled na veřejnoprávní média a jejich závislost na politické

ideologii, zpochybňujíc míru jejich objektivity a pravdivosti. Právní zástupce

obviněné pak prezentuje svou osobní zkušenost coby vysokoškolský učitel, z níž

se v podstatě podává, že namísto vědeckých poznatků jsou vyzdvihovány

zavádějící mediální názory pouze reprodukující politický interes na omezenou

dobu zvolené parlamentní většiny ve Sněmovně a vládě, ačkoli vzdělávání jako

celek má být založeno na svobodném šíření poznatků. Zásah do této svobody by

byl omezováním svobody vědecko-pedagogických pracovníků. Naznačuje, že obžaloba

je jakousi výstrahou pedagogickým pracovníkům. V posledním bodě repliky pak

právní zástupce obviněné informuje soud o negativních dopadech celé kauzy na

jeho klientku a o některých incidentech, jimž musel čelit jako její obhájce, a

které jej vedly k podání trestního oznámení. S ohledem na uvedené proto

obviněná navrhla, aby bylo dovolání státního zástupce zamítnuto.

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je

přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném

místě.

19. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti

dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr.

ř.

20. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze

dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného

opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2

písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro

takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání

uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních

alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí

nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení

uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní

podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé

alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v

písmenech a) až l). Státní zástupce uplatnil druhou variantu tohoto dovolacího

důvodu, s tím, že v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí byl dán

důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení.

22. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak

byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý

trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin.

Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též

jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné

skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Obecně lze pod

jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá

přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam

z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných

právních odvětví.

23. Námitky státního zástupce obsažené v podaném dovolání tomuto

dovolacímu důvodu obsahově odpovídají.

24. Státní zástupce předložil obsáhlou, podrobně zpracovanou a v

podstatě vyčerpávající argumentaci, která byla zaměřena na otázky, zda výroky

pronesené obviněnou během vyučovací hodiny na základní škole naplňují

objektivní stránku přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a

ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, a to formou snahy o veřejné

ospravedlnění válečných zločinů a zločinů proti míru, a zda obviněná svým

jednáním naplnila rovněž subjektivní stránku uvedeného přečinu.

25. Nejvyšší soud po podrobném přezkumu projednávané věci dospěl k

závěru, že dovolání státního zástupce je důvodné.

26. Přečinu podle § 405 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo veřejně

popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické

nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru.

27. Přečin podle § 405 tr. zákoníku je zařazen v hlavě XIII. trestního

zákoníku, v rámci níž jsou upraveny trestné činy proti lidskosti, proti míru a

válečné trestné činy, přičemž je klasifikován jako trestný čin proti lidskosti

(díl 1. hlavy XIII. trestního zákoníku). Potřeba stíhat takto definované

trestné činy je dána historickou zkušeností lidské společnosti. Závazky pro

Českou republiku z toho vyplývající jsou založeny celou řadou mezinárodních

úmluv [např. Úmluva o zabránění a trestání zločinů genocidia (č. 31/1955 Sb.),

Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (č.

53/1974 Sb.), Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (č. 95/1974

Sb.), či Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu

zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.)]. Mezinárodní právo je pak zdrojem, z

něhož je třeba vycházet při definování některých právních pojmů, které se se

skutkovými podstatami trestných činů zařazených do hlavy XIII. trestního

zákoníku pojí. Ve vztahu k projednávané věci jsou takovými pojmy „zločiny proti

míru“ a „válečné zločiny“. „Zločin proti míru“ je přitom historickým označením,

kterému odpovídá současný trestný čin agrese podle § 405a tr. zákoníku.

Přestože přečin podle § 405 tr. zákoníku ve svém názvu obsahuje pojem

„genocidium“, jehož definice je rovněž vymezena mezinárodním právem, skutková

podstata je obsáhlejší a zahrnuje různé formy jednání, přičemž některé se

genocidia přímo nedotýkají, stejně tak není tato skutková podstata omezena na

zločiny spáchané nacistickým či komunistickým režimem. Po novelizaci provedené

zákonem č. 141/2014 Sb. (s účinností od 1. 8. 2014) dopadá na relativně široké

spektrum historických i aktuálních zločinů podle mezinárodního práva, u nichž

je nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou

bezpečnost, ochranu veřejného zdraví či mravnosti omezit na ústavní úrovni

garantovanou svobodu projevu zaručenou čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2

Úmluvy. Mimo jiného zakládá trestní odpovědnost i za jednání, které spočívá v

tom, že pachatel se snaží veřejně ospravedlnit jiné válečné zločiny a zločiny

proti míru. Ospravedlňováním se v obecné rovině má na mysli neobjektivní

vyzdvihování některých průvodních aspektů událostí spočívajících v těchto

zločinech, a to ve snaze snížit jejich závažnost.

28. Předně je třeba uvést, že uvedená skutková podstata přečinu

popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405

tr. zákoníku je v rozhodovací praxi jak obecných soudů, tak soudů vyšších

instancí poměrně ojedinělým úkazem. Vypovídá to o tom, že jednání, které by

bylo možno podle této skutkové podstaty kvalifikovat, je v naší společnosti

vnímáno a priori jako závadné a společensky nepřípustné, tedy, že je ve

společnosti nastolen jakýsi koncensus stran toho, co je v rámci veřejného

projevu akceptovatelné, a co je již za hranicí ústavně zaručené svobody projevu

každého jednotlivce. Svoboda projevu se přitom nevztahuje pouze na informace a

myšlenky, které jsou přijímány pozitivně nebo jsou považovány za neurážlivé

nebo nedůležité, ale také na ty, které pohoršují, šokují nebo ruší (např. nález

Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10, publikováno ve

Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 63/2011). Je skutečností, že

ozbrojený konflikt na Ukrajině a s tím se pojící témata vyvolávají ve

společnosti veřejnou debatu v rozsahu, který není zcela obvyklý, nicméně není s

ohledem na závažnost konfliktu ani nijak překvapující. V praxi se jedná zejména

o příspěvky a komentáře na sociálních sítích, nicméně sem spadají jakékoli

formy veřejné prezentace projevu ve smyslu ustanovení § 117 tr. zákoníku.

Objektivní stránka trestného činu podle § 405 tr. zákoníku výslovně stanoví, že

k uvedeným projevům musí docházet veřejně, čímž jsou rovněž zúženy mantinely, v

rámci nichž je možno omezit svobodu projevu jednotlivce. V rámci demokratické

společnosti totiž mohou být základní práva a svobody, tedy i svoboda projevu,

omezeny pouze v krajních případech (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28.

11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10), resp. pouze za předpokladu, že zásah splňuje

požadavky uvedené v čl. 17 odst. 4 Listiny, resp. v čl. 10 odst. 2 Úmluvy (viz

např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 6 Tdo 674/2019,

nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, usnesení

Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. II. ÚS 1593/24, usnesení Ústavního

soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2728/23). Případné zneužití práva na

svobodu projevu je pak v nesouladu s demokracií a lidskými právy a zasahuje do

práv ostatních (viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 16. 11. 2004 ve věci Norwood

proti Spojenému království).

29. Jednání pachatele trestného činu popírání, zpochybňování,

schvalování a ospravedlňování genocidia se musí týkat určité jasně prokázané

historické události, která naplňuje znaky zločinů podle mezinárodního práva a o

jejímž spáchání není pochyb. Posloužit mohou rozhodnutí mezinárodních trestních

soudů a tribunálů. V případě, že mezinárodní rozhodnutí není k dispozici, musí

trestní soud historickou událost právně kvalifikovat sám [srovnej § 405

(Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia). In: ŠČERBA,

Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck,

2022, marg. č. 4]. Jinými slovy, rozhodnutí mezinárodního soudu není nutnou

podmínkou trestnosti. Orgán činný v trestním řízení tak při absenci takového

rozhodnutí sám posuzuje jako předběžnou otázku, a za tímto účelem vede i

dokazování, zda pachatelem schvalovaná historická událost naplňuje podle

mezinárodního práva znaky zločinu.

30. Je-li veřejným příspěvkem schvalováno jednání, které zcela zjevně

naplňuje znaky zločinu podle mezinárodního práva (tj. zločinů proti lidskosti,

míru či válečných zločinů), lze toto jednání postihovat prostřednictvím § 405 i

bez konkrétního soudního rozhodnutí označujícího předmětné jednání za zločin

podle mezinárodního práva. Měly by být stíhány především projevy v

kyberprostoru dosahující vysoké míry společenské nebezpečnosti, přičemž doposud

jsou v kontextu války na Ukrajině stíhány např. projevy podněcující veřejnost

ke spolupráci s ruskou armádou, projevy nabádající k rozšíření ozbrojeného

válečného konfliktu, k zintenzivnění války a projevy zahrnující schvalování

válečné agrese jako nástroje spravedlnosti. … Nad rámec uvedeného je dále třeba

podotknout, že noví autoři či autoři původní, posílení o souhlasné projevy

dalších přispěvatelů, svou rétoriku v prostředí kyberprostoru v období

posledních měsíců zostřují a posouvají ji dále a daleko za hranici jednání,

které by bylo možné podřadit pod realizaci práva na svobodný projev (ŠÁMAL,

Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 4793–

4794). Aktuální se tak stává otázka limitů svobody projevu a s tím spojených

trestněprávních důsledků jejich překročení.

31. Státní zástupce v rámci dovolání podal vyčerpávající definici pojmů

„zločiny proti míru“, „válečné zločiny“ a „zločin agrese“, kdy zejména citoval

ustanovení Římského statutu mezinárodního soudního dvora (zveřejněno pod č.

84/2009 Sb.m.s., dále jen „Římský statut“), konkrétně pak jeho čl. 8, kde jsou

definovány „válečné zločiny“ a „zločin agrese“. Nalézací soud učinil v podstatě

totéž v rámci velmi podrobného odůvodnění svého rozsudku, kdy v bodě 34.

rozvedl, co je myšleno válečnými zločiny, přičemž neopomněl ani tento stěžejní

článek Římského statutu. Správně dospěl k závěru, že se jedná o pojem

mezinárodního práva, a jelikož v době jeho rozhodování nebylo Mezinárodním

trestním soudem či žádným jiným ad hoc zřízeným soudem či tribunálem vydáno

jakékoli rozhodnutí, že na území Ukrajiny byly ze strany Ruské federace páchány

válečné zločiny, musel takovou událost hodnotit sám (bod 33. odůvodnění

rozsudku soudu prvního stupně). Uzavřel, že i z běžně dostupných zpráv je

známo, že od počátku ozbrojeného konfliktu, tj. ode dne 24. 2. 2022, probíhá na

území Ukrajiny šetření komise OSN stran toho, zda k válečným zločinům dochází.

První ucelená zpráva o páchání válečných zločinů na Ukrajině ze strany Ruské

federace však podle závěru soudu prvního stupně pochází až ze dne 23. 9. 2022.

V bodě 35. odůvodnění rozsudku pak uvedl definici zločinů proti míru a velmi

podrobně rozvedl, opírajíc se o celou řadu dokumentů vydaných mezinárodními

organizacemi, jejich prohlášení, výzvy a zprávy, jak byl konflikt na Ukrajině

vnímán v mezinárodním prostoru. Poukázal na dostupnost informací o událostech

na Ukrajině, neboť ve všech přístupných médiích bylo v podstatě možné sledovat

průběh konfliktu den po dni, a na opakovaně prezentovaný postoj České republiky

(včetně tehdejšího prezidenta Miloše Zemana) odsuzující zejména události ve

městě Buča (duben 2022), masakr v divadle v Mariupolu (16. 3. 2022) či útoky na

nemocnici v Mariupolu (březen 2022), s tím, že v těchto událostech bylo možné

identifikovat bez ohledu na jakýkoli postoj jedince hlavní vzorce jednání, jež

podle všech indicií znaky válečných zločinů či zločinů proti míru naplnily.

Soud prvního stupně konstatoval, že „pro účely rozhodnutí o podané obžalobě

dospěl k závěru, že k datu jednání obžalované, specifikovaného v obžalobě, již

bylo možné ozbrojený útok Ruské federace na Ukrajinu označit za zločin dle

mezinárodního práva, respektive bylo lze dovodit, že v rámci ozbrojeného

konfliktu dochází k páchání válečných zločinů, a to zejména ze strany

jednotlivých osob bojujících za Ruskou federaci“ (bod 36. odůvodnění rozsudku

soudu prvního stupně). Lze uzavřít, že o skutečnosti, že ze strany Ruské

federace jsou na území Ukrajiny páchány válečné zločiny a že vpád ozbrojených

sil Ruské federace na území Ukrajiny dne 24. 2. 2022 byl aktem agrese, tedy

zločinem proti míru, neměl soud prvního stupně, a potažmo tedy i soud odvolací

žádné pochybnosti.

32. Soudy rovněž nijak nezpochybnily závěry podávající se z odborného

vyjádření vypracovaného dne 23. 10. 2022 PhDr. Janem Šírem, Ph.D., z Katedry

ruských a východoevropských studií, Institutu mezinárodních studií, Fakulty

sociálních věd Univerzity Karlovy, jehož cílem bylo posouzení předloženého

audiozáznamu nahrávky hodiny českého jazyka, resp. pravdivosti a přesnosti

obviněnou pronesených výroků týkajících se rusko-ukrajinského konfliktu.

Závěrem bylo, že první věta výroku uvedeného pod první odrážkou skutkové věty

je hodnocena jako pravdivá, zbývající výroky pod první odrážkou byly

vyhodnoceny jako nepravdivé a tvrzení v nich uvedená jako nemající oporu v

dostupné evidenci. Výroky pod druhou odrážkou skutkové věty byly vyhodnoceny

jako nepravda, respektive poslední dvě věty uvedeného výroku byly vyhodnoceny

jako zavádějící tvrzení, částečně se pak jedná o tvrzení konspiračně

spekulativního rázu a nemající oporu v dostupné evidenci. Stran první věty

výroku pod třetí odrážkou skutkové věty dospěl zpracovatel k závěru, že se

jedná o výrok neověřitelný, stran druhé věty, že se jedná o výrok zavádějící,

třetí věta byla vyhodnocena jako výrok neověřitelný s odůvodněním, že se

jednalo o aplikaci hypotetické situace ze života čísi rodiny na mezinárodní

bezpečnostní situaci, věta čtvrtá výroku pod třetí odrážkou skutkové věty pak

byla vyhodnocena jako nepravda. Jako neověřitelné s odůvodněním, že se jedná o

spekulativní konstrukci, byly vyhodnoceny výroky uvedené pod čtvrtou odrážkou

skutkové věty. Pokud jde o výrok pod pátou odrážkou skutkové věty, tento byl

vyhodnocen jako nepravda. Zpracovatel PhDr. Šír své závěry řádně zdůvodnil s

odkazem na konkrétní zdroje. Zpracovatel se vyjádřil i k výrokům proneseným

obviněnou v rámci vyučovací hodiny, které nejsou součástí skutkové věty

rozsudku, zejména k tvrzení obviněné, že Česká televize není nezávislým médiem

a je napojena na osobu George Sorose, které vyhodnotil jako nepravdivé a

konspiračně spekulativního rázu. Sumarizace odborného vyjádření je obsažena v

bodech 15. až 20. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. PhDr. Šír uzavřel,

že „prezentované výsledky zkoumaných výroků obžalované dovolují zformovat

hypotézu, že veškeré výroky vyhodnocené jako nepravdivé či zavádějící,

bezprostředně směřují a slouží k podpoře cílů ruského informačně

psychologického válčení v kontextu probíhají ozbrojené kampaně proti Ukrajině,

kdy jde zejména o zamlžování skutečné povahy konfliktu (nevyprovokovaná útočná

válka spojená s útokem na národní identitu, zabráním území sousedního státu a

masivními demografickými přesuny), poškozování, diskreditaci a delegitimizaci

Ukrajiny i jejích kroků činěných v rámci výkonu přirozeného práva na

sebeobranu, mimo jiné i cestou svalování viny za vzniklou situaci na oběť

agrese a kvazilegitimizaci jednání nejvyššího ruského a politického vedení a

agentur ruského státu, jež je k momentu dokončení tohoto vyjádření předmětem

vyšetřování Mezinárodního trestního soudu a orgánů činných v trestním řízení ve

více než čtyřech desítkách národních institucí na světě“.

33. Podle obžaloby měla obviněná veřejně popírat, zpochybňovat a snažit

se ospravedlnit válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Jak rozvedeno výše v

bodě 2. tohoto usnesení, soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná svým

jednáním skutkovou podstatu přečinu podle § 405 tr. zákoníku nenaplnila. Státní

zástupce dal v projednávané věci soudům za pravdu v tom, že v obžalobou

tvrzených výrocích, jak jsou vymezeny ve skutkové větě rozsudku, není možno

spolehlivě dovodit, že by obviněná válečné zločiny a zločiny proti míru

jednoznačnou formou popírala či zpochybňovala. Je nicméně přesvědčen, že s

ohledem na obsah obviněnou pronesených výroků a dostupnost informací týkajících

se ozbrojeného konfliktu na Ukrajině a ověřitelné historické skutečnosti,

obviněná válečné zločiny a zločiny proti míru páchané Ruskou federací na území

Ukrajiny veřejně ospravedlňovala, tedy, že svým jednáním naplnila jednu z

alternativ jednání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 405 tr. zákoníku.

34. Státní zástupce namítl, že výroky obviněné vymezené pod první,

druhou a třetí odrážkou, tedy v podstatě první tři výroky vymezené ve skutkové

větě, jednoznačně naplňují znak snahy o ospravedlňování válečných zločinů a

zločinů proti míru. Přestože i komentářová literatura je stran skutkové

podstaty podle § 405 tr. zákoníku poněkud chudá, uvádí, že snahou o

ospravedlnění budou zejména poukazy na historickou situaci, poukazy na to, že

např. spojenci páchali tytéž zločiny, popř. ještě horší (srovnej ŠÁMAL, Pavel a

kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 4796). Tedy se

bude jednat zejména o poukazy na historické události, často přizpůsobené, ne-li

zcela překroucené tak, aby zapadaly do požadovaného narativu sdělovatele, kdy

jsou často neobjektivním způsobem vycizelována některá fakta či skutečnosti

týkající se událostí, v nichž je spatřován zločin podle mezinárodního práva, a

to s cílem snížit jeho závažnost či jej v očích příjemce zcela ospravedlnit.

35. Obviněná v rámci svého výkladu během hodiny slohu na základní škole

v podstatě žákům sdělovala, že zejména na východě Ukrajiny v Doněcké a Luhaňské

oblasti operovaly „ukrajinské fašistické skupiny“, které systematicky

likvidovaly, tedy vraždily obyvatele z důvodu jejich etnické příslušnosti, tedy

proto, že byli Rusové, a to až bestiálním způsobem (upalování zaživa, stahování

z kůže, vraždění dětí), přičemž současně Ukrajina navzdory slibu, že výměnou za

900 miliard dolarů nevstoupí do NATO, začala zbrojit, resp. jaderně zbrojit,

čímž vyvolala v Ruské federaci, a zejména pak jejím prezidentovi Vladimiru

Putinovi, oprávněnou obavu o bezpečnost ruského etnika na území Ukrajiny a

bezpečnost Ruské federace, a i přes jeho opakované snahy o řešení situace, kdy

byl bezdůvodně osočován z různých zločinů (výbuch muničního skladu ve

Vrběticích, chemický útok v Salisbury), byl v podstatě postaven do situace, kdy

neměl jinou možnost než vojensky zasáhnout a ochránit tak ruskou menšinu žijící

na území Ukrajiny. Obviněná uvedla různé detaily, které zcela zapadají do takto

formulovaného náhledu na situaci. Jedná se např. o zmínky týkající se toho, že

boje se týkají pouze Doněcka a Luhaňska, nikoli jiných území Ukrajiny, tedy, že

Ruská federace zasáhla pouze tam, kde žije ruské etnikum, nebo o zmínku, že

kdyby Ruská federace chtěla sama od sebe zabrat jakékoli území Ukrajiny, je

natolik vojensky silná, že by to mohla udělat v podstatě kdykoli, nicméně

vojenský zásah přišel až ve chvíli, kdy selhala jakákoli jednání Vladimira

Putina s Evropou, resp. se světem. Zcela zásadní však byla hypotetická otázka

položena žákům, v rámci níž velmi drastickým způsobem přirovnala mezinárodní

bezpečnostní situaci na Ukrajině k situaci, v níž je vražděna jejich rodina.

Doslova uvedla: „Je jenom na zvážení, když tvoje rodina bude žít u sousedů

někde jo? A budou jí tam ubližovat, budou jí tam masakrovat, půjdeš k těm

sousedům nebo nepůjdeš?“ Na uvedenou otázku totiž zcela zjevně existuje pouze

jedna odpověď, ke které žáci mohli dospět. Užitou analogií tak obviněná chtěla

zjevně docílit toho, aby žáci dospěli k závěru, že útok Ruské federace na

Ukrajinu byl ospravedlnitelný, resp. oprávněný. Takovýto výklad nápadně

připomíná historické události 30. let 20. století, kdy na podkladě velmi

sofistikované propagandy nacistického režimu o diskriminaci a zlém zacházení s

německou menšinou v pohraničních oblastech Československa (Sudet) ze strany

většinového obyvatelstva a československých úřadů došlo k zabrání území Sudet

Německem, které tento bezprecedentní krok zdůvodňovalo právě nutností ochránit

německé etnikum žijící na území tehdejšího Československa. Skutečnost, že

obviněná rovněž uvedla, že „válku nikdo nechce“ či že na přímý dotaz žáka, zda

měl Putin nárok zaútočit na Ukrajinu, odpověděla, že „do toho by se nechtěla

úplně pouštět“, je pak třeba posoudit ve světle celkového vyznění jejího

projevu.

36. Soud prvního stupně v bodě 38. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že

pokud jde o výroky pod první a druhou odrážkou, tyto podle jeho závěru

představují svébytný výklad obviněné stran historických vztahů Ruské federace a

Ukrajiny a její názor na příčiny válečného konfliktu, a výroky pod třetí

odrážkou pak její výklad doplňují a zahrnují její subjektivní a nepodložené

konstrukce s prvky persvaze stran válečné taktiky Ruské federace a průběhu bojů

na Ukrajině. Uzavřel, že obviněnou uváděná tvrzení „jsou zjevně, a to potvrdila obžalovaná i při svém výslechu u hlavního líčení,

odrazem jejích nevývratných (byť zjevně s objektivní realitou rozporných)

názorů a postojů a tyto nepovažuje za lži ani nepravdy. Shodnou optikou pak je

dle názoru soudu nutno hodnotit snahy obžalované uvést v jiné části svého

výkladu informace žáků, jež o daném regionu mají k dispozici, „na pravou

míru“ (rozuměj přesvědčit je o domnělé správnosti svých informací a náhledu na

danou problematiku), v čemž obžaloba zřejmě spatřovala snahu o ospravedlnění

zločinu proti míru představovaného aktem agrese ve formě rozpoutání ozbrojeného

válečného konfliktu ze strany Ruské federace, a to přestože obžalovaná

doprovodila vysvětlování „své pravdy“ persvazivními dotazy a apely na tzv.

humanitární narativ utiskovaných ruskojazyčných obyvatel Donbasu, neboť soud

opětovně musel hodnotit celkový rámec výkladu, postoj a reakce obžalované,

intenzitu a účel jí sdělených nepravdivých (zavádějících či neověřitelných)

tvrzení, jakož nemohl přehlédnout i její přímé odmítnutí schválení ozbrojeného

konfliktu k dotazu jednoho z žáků a apel na to, že „válku nikdo nechce“. Soud

prvního stupně tedy konstatoval, že výroky obviněné jsou v podstatě pouze

jejími trochu svéráznými názory. Dodal, že obviněná je o verzi jí uváděné

natolik přesvědčena, že i při konfrontaci se závěry odborných vyjádření,

vyjádření mezinárodních institucí i lidskoprávních organizací, nebyla schopna

připustit své pochybení, a uzavřel, že obviněná „pravděpodobně výroky

specifikované obžalobou pronesla s přesvědčením, že podává ze svého pohledu

správný a faktům odpovídající přehled a zdůvodnění aktuálního dění na Ukrajině“

(bod 39. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Takové vyhodnocení je však

zcela nesprávné. Obviněná není stíhána za své názory, ať už se zdají být

jakkoli svérázné, či za své přesvědčení o „své pravdě“. Předmětem posuzování

zde totiž nejsou „jiné názory“, ale skutková tvrzení pronesená během vyučovací

hodiny, tj. veřejně ve smyslu ustanovení § 117 písm. b) tr. zákoníku. U

skutkových tvrzení je přitom nutno prokázat, zda se jedná o tvrzení pravdivá či

nepravdivá. Je přitom třeba zkoumat nejen obsah každého se stíhaných výroků,

ale i jejich vzájemnou provázanost a následnou celistvost výkladu. Zcela

zásadní je rovněž celkový kontext. Tedy kým, vůči komu, kdy, při jaké

příležitosti, jakým způsobem apod. byly výroky proneseny. Nelze se proto pouze

zaměřit na jejich prvoplánový obsah.

37. S ohledem na výše uvedené je možno uzavřít, že tvrzení obsažená ve

výrocích obviněné uvedených pod odrážkami jedna až tři výroku o vině, je třeba

vyhodnotit jako nepravdivá, lživá, zavádějící a manipulativní, tedy jako

nemající oporu v objektivní realitě. Tyto výroky pak byly obviněnou coby

pedagogickou autoritou proneseny během vyučovací hodiny, kdy jejími posluchači

byli žáci osmé třídy základní školy. Soud prvního stupně, navzdory svému

negativnímu závěru o trestnosti činu, konstatoval, že samotná závadnost tvrzení

obviněné „je nepochybně zvyšována postavením obžalované jako kantorky na druhém

stupni základní školy, jakožto i samotným věkem nezletilých žáků (13-14 let) a

jejich povinností účastnit se uvedené hodiny českého jazyka“ (bod 39. odůvodnění rozsudku). Poněkud překvapivé se proto jeví odůvodnění soudu prvního

stupně stran možného dopadu výroků pronesených obviněnou na tyto žáky. Soud

prvního stupně uvedl, že „z nahrávky v jejím původním znění i výslechu jejího

nezletilého žáka lze dovodit, že její výroky neměly přes jejich značně

kontroverzní obsah na postoje či psychické zdraví žáků 8.A, tedy žáků s

nemožností dobrovolně opustit hodinu vedenou obžalovanou, zásadní negativní

vliv“, kdy z výpovědi nezl. žáka rovněž vyplývá, že „nedošlo ke změně vnímání

dané situace (myšleno válečného konfliktu a důvodů k němu vedoucích) ze strany

žáků, ani že by výklad obžalované a následná debata kohokoli včetně ukrajinské

spolužačky zasáhl v tom smyslu, že by uvedený konflikt začal některý z žáků

vnímat optikou prezentovanou obžalovanou“ (bod 43. odůvodnění rozsudku). Zdůraznil, že obviněná umožnila ve třídě debatu a žáci očividně neměli strach

jí v rámci debaty oponovat. Debata i skutečnost, že se někteří žáci neobávali

projevit svůj názor, jsou jistě chvályhodné, nicméně závěr soudu o absenci

jakýchkoli zásadních negativních dopadů na žáky osmé třídy základní školy, a to

včetně ukrajinské žákyně, o jejímž osobním vnímání situace nebyl ve skutečnosti

pořízen jakýkoli záznam, je poněkud zarážející. Za prvé se jednalo o děti ve

věku 13–14 let, tedy osoby, které si teprve utvářejí svůj náhled na svět a jsou

s ohledem na svou nedospělost snadněji manipulovatelné. Není troufalé uvést, že

válka na Ukrajině nebyla s největší pravděpodobností na seznamu jejich hlavních

zájmů, nicméně se již jedná o osoby natolik vyspělé, aby byly schopny vnímat,

utvářet a formulovat si vlastní názory na složité historické i mezinárodní

konflikty, v zásadě však tím, že přebírají vzorce těchto názorů od jimi

respektovaných autorit. Takovými autoritami jsou v první řadě rodiče a učitelé. Jelikož se stran války na Ukrajině jedná o stále probíhající konflikt, o němž

je nadále pravidelně referováno na všech multimediálních platformách, jsou žáci

i nadále vystavováni informacím všeho druhu, přičemž skutečnost, že po samotné

hodině se nezdálo, že by tvrzení vyslovená obviněnou měla jakýkoli zásadní vliv

na jejich vnímání konfliktu, nevylučuje to, že pokud byly takové výroky

proneseny v rámci hodiny, a to osobou požívající autority díky svému postavení

učitele, žáci se k nim mohou vracet, resp.

nechat se jimi ovlivnit až s

odstupem času, kdy se konflikt na Ukrajině dostane do oblasti jejich bližšího

zájmu. Z výpovědi svědka AAAAA se přitom podává, že někteří ze žáků byli těsně

po incidentu výroky obviněné ovlivněni, takže „musel s nimi uvedené po telefonu

probrat a vysvětlit jim kontext“. K ovlivnění tedy zjevně u žáků docházelo, byť

soud prvního stupně následně tuto skutečnost poněkud bagatelizuje se závěrem,

že se jednalo o „ovlivnění přechodného a nevýrazného charakteru“ (bod 43. odůvodnění rozsudku). Závěr soudu prvního stupně, že s ohledem na reakce žáků a

ústní formu jejich sdělení měly výroky obviněné minimální potenciál k podnícení

násilí, nesnášenlivosti či nenávisti (bod 39. odůvodnění rozsudku soudu prvního

stupně), je rovněž poněkud předčasný. Pokud obviněná žákům předložila obrázek

ukrajinského národa jako stoupenců nacismu, kteří neváhají zaživa upalovat děti

a stahovat lidi z kůže, užívajíc přitom i sugestivní hypotetické otázky, jak by

se zachovali, kdyby někdo takto ubližoval jejich blízkým, zcela jistě nelze

takové výroky bagatelizovat, neboť přinejmenším hrozilo, že u žáků takové

představy mohly deformovat jejich vnímání Ukrajiny, potažmo vyvolat nenávist k

obyvatelům Ukrajiny a zejména pak uprchlíkům hledajícím v České republice

útočiště před válkou. Za druhé, a to je v podstatě stěžejní, trestnost činu

podle § 405 tr. zákoníku není podmíněna tím, že výroky mají prokazatelně

negativní dopad na vnímání situace příjemcem. Na trestnost činu nemá vliv, zda

se příjemce nechal ovlivnit tvrzeními sdělovatele či zda se vůči nim negativně

vymezil. Tedy to, jak se k výrokům sdělovatele staví příjemce, je v podstatě

irelevantní. Z podstaty postačí, že obsah veřejně pronesených tvrzení je sto

takový negativní následek způsobit, přičemž tvrzení, která nemají natolik

vypovídající potenci, aby takový následek mohla způsobit, nebudou ze své

podstaty postižitelná prostředky trestního práva. Zde lze uplatnit určitou

analogii k trestnému činu podle § 404 tr. zákoníku, s kteroužto skutkovou

podstatou se obecné i vyšší soudy setkávají přeci jen častěji, než se skutkovou

podstatou přečinu podle § 405 tr. zákoníku. I u trestného činu projevu sympatií

k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku

je podmínkou, že projev musí být učiněn veřejně ve smyslu ustanovení § 117 tr. zákoníku. Z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu podle § 404 tr. zákoníku pak není rozhodující, že jednání pachatele přímo nesměřuje k

ovlivňování jiných osob, protože projevem sympatií je pouze vyjádření

pozitivního vztahu či obdivu k tomuto hnutí (např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 24. 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 643/2011, dále např. stanovisko trestního

kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005,

publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 11/2007). U

trestného činu podle § 405 tr.

zákoníku se jedná o situaci, že ospravedlňováním

je prezentován pozitivní či pozitivnější náhled na události, které jsou z

hlediska mezinárodního práva označeny za válečný zločin či zločin proti míru,

tedy jde o jakési vyjádření pozitivního vztahu k jednání agresora, přičemž

cílem sdělovatele nemusí být a priori obrátit příjemce takříkajíc na svou

stranu.

38. Jednou ze stěžejních námitek státního zástupce uplatněných v

dovolání je námitka týkající se závěru soudu prvního stupně, jenž byl podkladem

pro zprošťující výrok a zejména pak závěr o nenaplnění subjektivní stránky

přečinu podle § 405 tr. zákoníku, spočívajícího v tom, že tvrzení obviněné jsou

zjevně odrazem jejích nevývratných názorů a postojů, o jejichž pravdivosti a

správnosti je bytostně přesvědčena. Jinými slovy, že obviněná se i přes svou

erudici a kompetence řadí mezi početné množství osob ovlivněných probíhajícími

dezinformačními kampaněmi, tedy, že uvěřila dezinformacím a byla tak

přesvědčena, že žákům předkládá ucelený a pravdivý obrázek o příčinách

konfliktu na Ukrajině, a tedy neměla v úmyslu docílit důsledků uvažovaných §

405 tr. zákoníku, a ani se způsobením takového důsledku nebyla srozuměna (bod

44. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně tak dospěl k

závěru, že zavinění nebylo prokázáno ani ve formě úmyslu nepřímého.

39. Obecně lze uvést, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže

pachatel za a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit

zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku], nebo za b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo

ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl

nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

40. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat

objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými

ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se

vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické.

Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené

ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň

v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro

oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele

představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování

volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo

ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro

případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele,

které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro

trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou

konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel

představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky srovnej

ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha:

C. H. Beck, 2023, s. 316–327).

41. Zavinění je pak vybudováno:

a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj.

odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i

představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl

svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností,

b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě

rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel

rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

42. Z hlediska subjektivní stránky je trestný čin popírání,

zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku

úmyslným deliktem, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§ 15 odst. 1 písm. b) tr.

zákoníku]. Pachatel tedy o nepravdivosti svých výroků musí vědět a být s ní

minimálně srozuměn. Nicméně z hlediska subjektivní stránky je tento předpoklad

splněn i za situace, kdy je pachatel sice subjektivně přesvědčen, že jeho názor

je pravdivý, avšak ví o tom, že se zásadně liší od většinového názoru současné

demokratické společnosti [§ 405 (Popírání, zpochybňování, schvalování a

ospravedlňování genocidia). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání

(2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 17.]. Tedy skutečnost, že

pachatel je přesvědčen o své pravdě, naplnění subjektivní stránky přečinu podle

§ 405 tr. zákoníku bez dalšího nevylučuje. K založení trestní odpovědnosti

nicméně nestačí, pokud by popírání, zpochybňování, schvalování a

ospravedlňování bylo pouze důsledkem pachatelovy nevědomosti či neznalosti

(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 8 Tdo 985/2023).

43. Závěr o úmyslu nelze jen předpokládat, nýbrž musí být opřen o

konkrétní zjištěné skutečnosti. Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o

tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí

doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z

povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní

povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních

vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz

č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Vždy se však musí stát po velmi detailním dokazování

a všestranné analýze jednání.

44. Podle závěru soudu prvního stupně obviněná navzdory konfrontaci se

závěry odborného vyjádření, vyjádření mezinárodních institucí i lidskoprávních

nevládních organizací setrvala na svém stanovisku, že jí prezentované výroky

jsou pravdivé a podložené jí provedeným výzkumem. Obviněná samu sebe vnímá jako

velmi dobře zorientovanou osobu, která na rozdíl od většinové společnosti

disponuje informace, které oficiální zdroje, a zejména pak veřejnoprávní média,

odmítají prezentovat či je přímo zatajují. Podle vlastních slov se

problematikou ozbrojeného konfliktu na Ukrajině zabývala, tento sledovala od

jeho samého počátku, a k získání informací využívala nejen české, ale i

zahraniční informační zdroje. V rámci výslechu u hlavního líčení svá tvrzení

často uváděla slovy jako „mám informace“, „je mi známo“, „je prokázané“, „mám

zaznamenané“, či užila proklamace typu „uvedla jsem na pravou míru pasáže,

které neodpovídají realitě“, „státní zástupce má velmi špatné informace“. V

rámci výslechu byla obviněná rovněž dotazována na některé v době spáchání

skutku již zdokumentované události, ke kterým došlo v rámci ozbrojeného

konfliktu na území Ukrajiny a o nichž bylo jak tuzemskými, tak zahraničními

médii obsáhle informováno. K dotazu, zda v době, kdy pronesla své výroky, měla

informace o incidentu v městě Buča či o útoku na divadlo v Mariupolu, uvedla,

že tyto v médiích zaznamenala, nicméně se o nich při hodině nezmiňovala, neboť

se nejednalo o pro ni relevantní informace, jelikož byly v médiích prezentovány

podle jejího názoru jednostranně, tedy chyběl pohled na tyto události z druhé,

tj. ruské strany. Soud prvního stupně poukázal nejen na to, že obviněná je

vysokoškolsky vzdělaná osoba, ale i na její pedagogické zaměření, kdy součástí

jejího studia byly i dějiny Sovětského svazu, tedy je zřejmé, že „určitými

odbornými znalostmi obžalovaná v okamžiku promluvy disponovala“ (bod 44. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Je tedy možno uzavřít, že

obviněnou není možno považovat za osobu, která výroky pronesla v důsledku své

nevědomosti či neznalosti. Obviněná si byla dobře vědoma toho, že její názory

jsou v rozporu s většinovým názorem současné demokratické společnosti, čímž

není myšlena pouze Česká republika, ale přinejmenším celé evropské

společenství. To ostatně vyplývá i z následné debaty, kterou vedla se žáky. Například ve chvíli, kdy žáci poukazovali na zpravodajství České televize,

která stejně jako prakticky všechna seriózní média označovala Ruskou federaci

za válečného agresora a referovala o událostech v tomto duchu, reagovala na to

tím, že se snažila přesvědčit žáky o tom, že Česká televize není nezávislým

veřejnoprávním médiem financovaným z veřejného rozpočtu České republiky, ale je

napojena na osobu finančníka George Sorose (což je v podstatě notorieta

dezinformační scény), čímž se snažila jeden z hlavních informačních zdrojů

informací v jejich očích zdiskreditovat.

Žáky pak nabádala k tomu, aby hledali

informace i v jiných zdrojích, což je zcela v pořádku, nicméně jediný zdroj,

který jmenovala, je jedním z nejaktivnějších dezinformačních webů na české

internetové scéně, na němž jsou zveřejňovány konspirační články na všemožná

témata od zinscenování přistání na Měsíci vládou Spojených států až po tvrzení,

že bývalá kancléřka Angela Merkelová je dcerou Adolfa Hitlera. Obviněná před

žáky užila výrok „vše je jinak, než se zdá“, což v podstatě dokládá, že si byla

vědoma toho, jaký náhled na rusko-ukrajinský konflikt ve společnosti převažuje,

tedy, že jí podávaná verze příčin konfliktu neodpovídala tomu, jak byl tento

konflikt a jeho příčiny vnímán nejen většinou společnosti a čelními

představiteli českého státu, ale i evropskými a mezinárodními organizacemi v

čele s OSN. Obviněná je sice o pravdivosti svých tvrzení přesvědčena, nicméně

tuto skutečnost není možno vyhodnotit tak, jak to učinil soud prvního stupně,

tedy, že pouze uvěřila dezinformacím, a nejednala tudíž úmyslně. Nejvyšší soud

se ztotožňuje se závěrem státního zástupce, že pokud by taková logika byla

aplikována, pak by k vyvinění pachatelů ospravedlňujících např. koncentrační a

vyhlazovací tábory, nucené sterilizace romských žen či pronásledování

homosexuálů postačilo, aby obvinění přesvědčili soud o tom, že věří v

oprávněnost takových zásahů, resp. že uvěřili tehdejší oficiální propagandě

nacistického režimu, tedy dezinformacím. Byť se takové přirovnání může zdát

poněkud překvapivé, vychází z premisy, že lež není názorem, byť ji pachatel

subjektivně vnímá jako pravdu. Jak bylo uvedeno výše, pachatel trestného činu

popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405

tr. zákoníku si buďto musí být vědom nepravdivosti svých výroků, nebo s ní musí

být alespoň srozuměn. O takové srozumění jde i v případech, kdy pachatel je

sice subjektivně přesvědčen o pravdivosti svého názoru, avšak ví o tom, že jeho

názor se zásadně liší od většinového názoru současné demokratické společnosti,

jak již bylo zmíněno. Vyhodnocení této otázky soudem prvního stupně, a potažmo

soudem odvolacím, bylo tedy nesprávné.

45. K námitce státního zástupce vztahující se k otázce omezení ústavně

garantované svobody projevu coby prvního politického práva uvedeného v čl. 17

Listiny a garantovaného čl. 10 Úmluvy, je možno v této fázi řízení uvést, že

limity svobody projevu a možné trestněprávní důsledky jejich překročení se ve

vztahu ke skutkové podstatě přečinu podle § 405 tr. zákoníku netýkají pouze

historických událostí, ale jsou aktuálními také v souvislosti s probíhajícím

válečným konfliktem na území Ukrajiny. Z odůvodnění rozhodnutí jak soudu

prvního stupně, tak soudu odvolacího, se nicméně podává, že soudy si byly této

skutečnosti dobře vědomy (zejména bod 42. odůvodnění rozsudku soudu prvního

stupně). Jak bylo uvedeno výše v bodě 28. tohoto usnesení, právo na svobodu

projevu není absolutní a při splnění požadavků uvedených v čl. 17 odst. 4

Listiny, resp. čl. 10 odst. 2 Úmluvy, je v rámci demokratické společnosti

přípustné jeho omezení. Cílem takových zásahů není a priori omezení něčího

práva, ale zejména ochrana ústavně zaručených práv a svobod druhých, jejich

života, zdraví, cti a důstojnosti, stejně jako společenská potřeba ochránit

základy demokratického právního státu a důvěry společnosti ve stát, a to včetně

zabezpečení řádného vzdělávání dětí (legitimní cíl).

46. K námitce státního zástupce týkající se aplikace zásady subsidiarity

trestní represe, je možno uvést, že soud prvního stupně ani soud odvolací se

touto blíže nezabývaly, byť by se případná analýza zdála být vhodná. Nicméně

jak již bylo uvedeno výše v bodě 37. tohoto usnesení, soud prvního stupně

navzdory svému negativnímu závěru o trestnosti činu, konstatoval v bodě 39.

odůvodnění svého rozsudku, že samotná závadnost tvrzení obviněné „je nepochybně

zvyšována postavením obžalované jako kantorky na druhém stupni základní školy,

jakožto i samotným věkem nezletilých žáků (13-14 let) a jejich povinností

účastnit se uvedené hodiny českého jazyka“. Její výroky označil za závadné a

nepřípustné, a jí užité metody za nevhodné. Obviněná jednala z pozice učitelky

druhého stupně základní školy, tedy se jednalo o povinnou školní docházku, kdy

žáci až na drobné výjimky nemají jakýkoli vliv na to, jaké předměty budou

navštěvovat a jakým způsobem budou tyto předměty vyučovány, přičemž plán výuky

je zaměřen na jejich všeobecnou vzdělanost. A to na rozdíl od vysokoškolského

studia, které je primárně určeno ke vzdělávání již dospělých osob, které se

samy mohou rozhodnout, jaký obor budou studovat, podle jakého učebního plánu a

za jakých podmínek, resp. samy se mohou rozhodnout, zda jim takové podmínky

vyhovují či nikoli.

47. Jako obiter dictum, reagujíc na opakující se tvrzení obhajoby,

ostatně zmíněné i v replice k dovolání, je možno uvést, že je pravdou, že

vysoké školy jsou centrem vědeckých výzkumů a bádání, přičemž je jim zaručována

svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby (čl. 15 odst. 2 Listiny). Nicméně

ani ta není neomezená a bezbřehá. „S ohledem na povahu skutkové podstaty

trestného činu podle § 405 tr. zákoníku omezující svobodu slova i s ohledem na

svobodu vědeckého bádání je v obdobných případech nutno zkoumat právě to, zda

argumenty, kterými potenciální pachatel trestného činu podle § 405 tr. zákoníku

popírá či zpochybňuje okolnosti tam vyjmenovaného zločinu, mají při zvážení

dosavadních známých historických zjištění alespoň reálný potenciál zpochybnit

průběh takových historických událostí či jejich okolnosti nebo pachatele, jak

byly zjištěny. Jedině tak lze dostát principům demokratické společnosti a

svobodě slova i svobodě vědeckého bádání. O takovém potenciálu však nelze

uvažovat, když pachatel účelově opomíjí řadu zjištění, o jejichž existenci ví,

či se staví do role, kdy údajně všechny okolnosti zná, a drží se toliko těch

skutečností a důkazů, které mají historickou událost zpochybnit, aniž by

zohlednil a reagoval na argumenty, které tyto skutečnosti či důkazy a z nich

vyplývající skutečnosti vyvracejí, či poukazuje na zcela irelevantní

skutečnosti nemající v celkových souvislostech určité historické události

podstatného významu. V takové situaci se již jedná o vědomé rozšiřování

nepravd, nikoliv o snahu objektivní pravdu nalézt“ (usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 8 Tdo 985/2023).

IV.

48. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že

dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné, a proto z podnětu podaného

dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v ustanovení § 265p

odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2024, sp.

zn. 44 To 114/2024, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6

ze dne 25. 1. 2024, sp. zn. 58 T 33/2023, a podle § 265k odst. 2 věty druhé tr.

ř zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud

vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1

tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu

znovu projednal a rozhodl.

49. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. V

novém řízení bude soud prvního stupně povinen se v intencích zrušujícího

rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s

právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§

265s odst. 1 tr. ř.). Zejména je třeba správně a řádně vyhodnotit, zda výroky

pronesené obviněnou M. B. během vyučovací hodiny na základní škole (zejména pak

výroky uvedené pod odrážkami jedna až tři skutkové věty) naplňují objektivní

stránku přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování

genocidia podle § 405 tr. zákoníku, a to ve formě snahy o veřejné ospravedlnění

válečných zločinů a zločinů proti míru vztahujících se k ozbrojenému konfliktu

na Ukrajině, a pokud ano, zda obviněná svým jednáním naplnila rovněž i

subjektivní stránku uvedeného přečinu. Zejména je třeba správně kvalifikovat

výroky obviněné a posoudit jejich závažnost ve světle ústavně garantovaných

práv, jak jejích, tak druhých osob. Přitom je nutno postupovat v souladu s

právem na spravedlivý proces a dodržet základní zásady trestního řízení včetně

zásady in dubio pro reo.

50. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné

Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o

dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto

rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 12. 2024

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu