3 Tdo 717/2025-620
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2025 o dovolání, které podala obviněná K. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2025, č. j. 6 To 11/2025-563, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 21/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. Z. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též jen „krajský soud“) ze dne 10. 12. 2024, č. j. 20 T 21/2024-462, byla obviněná K. Z. (dále také jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustila tak, že (převzato z výroku rozsudku krajského soudu) v přesně nezjištěné době od 18:00 hodin dne 9. 1. 2024 do 9:45 hodin dne 10. 1. 2024 ve svém tehdejším bydlišti v XY, na adrese XY, v pronajatém bytě, po požití přesně neustanoveného množství alkoholu a hádce se svým tehdejším partnerem M. P. v obývacím pokoji vyjmula svého plačícího nezletilého syna AAAAA (pseudonym), z dětské postýlky, nejprve jej plácala rukou přes hýždě, a když se neutišil, uchopila jej do rukou za hrudník v podpaží a úmyslně s ním začala silou třást, aby jej utišila, čímž nezletilému způsobila povlakový sražený krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou nad oblinami obou mozkových polokoulí, ložiskový krevní výron v měkkých plenách mozkových na spodině levého spánkového laloku mozku a otok mozku, následně nezletilého AAAAA uložila zpět do dětské postýlky, šla spát a ponechala jej bez další kontroly, načež dne 10. 1. 2024 v 9:45 hodin M. P. zjistil, že nezletilý AAAAA nedýchá a má promodralé rty, pročež vzbudil obviněnou a společně telefonicky přivolali zdravotnickou záchrannou službu, která nezletilého AAAAA po prováděné resuscitaci převezla do Nemocnice České Budějovice, kde na následky uvedených poranění dne XY ve 12:20 hodin zemřel.
Za to byl obviněné podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na 8 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, a současně byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázána, aby poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky zaplatila na náhradě škody částku 191 044 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 22. 10. 2024 do zaplacení.
2. Proti tomuto rozsudku (proti všem jeho výrokům) podala obviněná odvolání. Na jeho podkladě rozhodl Vrchní soud v Praze (dále též jen „vrchní soud“) rozsudkem ze dne 7. 4. 2025, č. j. 6 To 11/2025-563, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil toliko ve výroku o náhradě škody a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněné nově uložil povinnost zaplatit na náhradě škody jmenované zdravotní pojišťovně stejnou částku spolu se stejným úrokem z prodlení, jdoucím ovšem až ode dne 23. 10. 2022.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná K. Z. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, a to s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
4. V jeho odůvodnění především namítla, že soudy obou stupňů nesprávně hmotněprávně posoudily skutek, který se stal a jímž byla uznána vinnou. Za zásadní považuje výpovědi znalců, a to jak z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, tak i z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie. V soudnělékařském znaleckém posudku se jeho zpracovatelé vyjádřili ke zraněním nezletilého poškozeného AAAAA a zde je třeba především zdůraznit „časový horizont“, kdy mělo ke zraněním vedoucím ke smrti poškozeného dojít. Znalci uvedli, že krevní výron vznikl tři a více dnů před úmrtím, přičemž jako horní hranici stanovily dobu 10 dnů. Jedná se tedy o značně dlouhý interval, během kterého mohla předmětná zranění vzniknout a během něhož byl nezletilý poškozený i mimo péči a dohled obviněné. Nelze tak mít za jednoznačně prokázané, že právě její případné mírné zatřesení nezletilým dne 9. 1. 2024 tak, jak uvedla ve své výpovědi ze dne 22. 2. 2024 (kterou vzaly soudy bez dalších pochybností za pravdivou), bylo příčinou následně zjištěných zranění a smrti poškozeného. Časový interval možného vzniku zranění není dále nijak konkretizován ani znalci, ani případnými výpověďmi svědků či jinými důkazy. Existuje tedy nikoli jen teoretická možnost, že zranění nezletilého mohlo vzniknout i dříve a jeho následek se projevil až později, případně že mohlo dojít ke zranění nezletilého poškozeného již dříve a eventuální nešetrné zacházení ze strany obviněné, byť by jinak na poškozeném nezanechalo následky, vedlo spolu s tímto dříve způsobeným zraněním k jeho úmrtí. V daném případě tak nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a způsobeným zraněním vedoucím k úmrtí poškozeného a v takovém případě měly soudy aplikovat zásadu in dubio pro reo, jak je konkretizována např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1022/2020. Z tohoto usnesení dovolatelka následně ocitovala část odůvodnění, včetně odkazů na některá konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, a učinila dílčí závěr, že soudy obou stupňů nesprávně hmotněprávně posoudily předmětný skutek – zda se tento stal tak, jak bylo popsáno v obžalobě, zda se jej dopustila obviněná a zda existuje příčinná souvislost mezi jejím jednáním a následkem v podobě úmrtí nezletilého poškozeného.
5. V druhé části odůvodnění se obviněná zaměřila na subjektivní stránku trestného činu s tím, že zde je zásadní znalecký posudek a výpovědi znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie. Tito znalci ve svém posudku uvedli, že obviněná trpí smíšenou poruchou osobnosti a její intelekt současně označili za výrazně nízký. Uvedli, že se jedná o simplexní a nezralou osobnost, která obtížně odolává impulsům a jedná pod vlivem „bezprostředních podmínek“, není schopna pojmout realitu v její složitosti a všech souvislostech, mnohdy je bezradná, spoléhá na podporu druhých, čímž se stává též zvýšeně ovlivnitelnou. Znalec Mgr. Šnorek v hlavním líčení vypověděl, že obviněná nebyla schopna úplně dohlédnout následků svého údajného jednání, tj. zatřesení nezletilým, když i mnoho lidí bez intelektového oslabení nemá zcela povědomost o tom, co takové jednání může způsobit. Obviněná nebyla podle jmenovaného znalce schopna vyhodnotit takové jednání jako něco, co by mohlo být nějak zásadně problematické. Znalec MUDr. Tuček doplnil, že je otázkou, nakolik intelektová kapacita obviněné byla schopna pojmout fakt, že zatřesením s dítětem může dojít až k jeho smrti.
6. Na základě uvedeného obviněná dovodila, že v řízení nebylo prokázáno, že by si byla vědoma škodlivého následku, který může svým údajným jednáním způsobit. S odkazem na další část znaleckého posudku má zároveň za to, že se pouze neznaje jiného způsobu, snažila utišit dítě jednáním, které mu uškodilo. Lze tedy mít za prokázané, že jejím záměrem nebylo dítěti vážně ublížit, natož jej usmrtit, čili zde chybí její úmysl ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví, ať už přímý nebo nepřímý. Za takové situace není možné na skutek, pokud by jej spáchala, nahlížet jako na zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku, nýbrž je nutné jej kvalifikovat jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, eventuálně i odst. 2 tr. zákoníku. „V daném případě s ohledem na stanoviska znalců lze mít za to, že obviněná, pokud by se skutku dopustila, nevěděla, ačkoliv vzhledem ke svým poměrům (kdy je matkou dalšího dítěte) o tomto vědět měla a mohla“. Soud prvního stupně rozhodl v přímém rozporu se stanoviskem znalců a svůj závěr ohledně zavinění zdůvodnil tak, že i jedinec s podprůměrným intelektem si jistě dokáže představit, že zatřese-li dítětem ve věku tři a půl měsíce, u něhož je mu známo, že při jakékoli manipulaci s ním je třeba mu podkládat jeho hlavičku, aby nedošlo k jejímu zvrácení, může mu takovým násilným jednáním způsobit vážnou poruchu zdraví. Postavil tak svůj názor do přímého rozporu se znaleckým posudkem a výpověďmi obou znalců, a to bez jakéhokoli dalšího zdůvodnění.
7. Obviněná následně znovu zdůraznila, že pro úmyslné spáchání trestného činu je nutné, aby „pachatel chtěl či věděl, že trestný čin páchá, event. jej svým jednáním spáchat může“. Ona však, pokud by skutek spáchala, ani pod jeden z těchto případů nespadá a nejedná se tedy o úmyslné jednání. Chybí zde zásadní znak zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví, neboť se nemůže jednat o úmyslný trestný čin.
8. S odkazem na shora uvedené argumenty dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil, a to ve výroku o trestu, aby zrušil i další rozhodnutí na toto zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněné nejprve zdůraznil, že jakkoli byl s účinností od 1. 1. 2022 do trestního řádu doplněn nový dovolací důvod aktuálně zařazený pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neznamená to, že by došlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu, mj. mezi skutkovými zjištěními a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů, a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením skutku. Nadále však není možné se ani na podkladě tohoto dovolacího důvodu domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze daného dovolacího důvodu jsou proto takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím dosáhnout i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje on, resp. která více odpovídá jeho představám. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, jež jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem hodnocení důkazů.
10. V nyní posuzované věci každopádně nelze shledat žádný, natožpak extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů skutkový stav zjistily řádně bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro jejich rozhodnutí v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily, přihlížeje ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, jak stanoví § 2 odst. 6 tr. ř. Státní zástupce proto nepovažuje za nutné se souvisejícími námitkami obviněné blíže zabývat, plně postačí odkázat na dostatečná skutková zjištění soudů obou stupňů.
11. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přezkumná povinnost dovolacího soudu se omezuje na to, zda soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav byl odpovídajícím způsobem právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V případě dovolatelky lze pod citovaný dovolací důvod podřadit zejména její námitky týkající se absence příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a vzniklým následkem, absence subjektivní stránky projednávaného zločinu a obecně namítanou nesprávnou hmotněprávní kvalifikaci činu. I v těchto bodech však obviněná převážně rozporuje učiněná skutková zjištění soudů a navíc jde většinou o zcela totožné námitky, jako byly ty, která uplatnila již v řízení před soudy nižších stupňů. Těmito námitkami se ovšem soudy podrobně zabývaly a ve svých rozhodnutích se s nimi vypořádaly. Lze proto odkázat na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, kde bylo konstatováno, že pokud obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se tyto soudy dostatečně a správně vypořádaly, pak jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. V nynější věci se soud prvního stupně, s jehož závěry se de facto ztotožnil soud odvolací, dokázal náležitým a plně přezkoumatelným způsobem vypořádat s rozdíly ve výpovědích obviněné. Ta se v přípravném řízení po sdělení obvinění k trestné činnosti v podstatných bodech doznala, zejména popsala, jak s poškozeným zatřásla, což vedlo ke způsobení fatálních poranění. Během hlavního líčení pak již prezentovala verzi odlišnou a svůj podíl na smrti poškozeného odmítla. Verze vzniku poranění poškozeného, jak ji popsala v přípravném řízení, je podporována dalšími nepřímými důkazy, naopak verze z hlavního líčení je do jisté míry nelogická a nemá žádnou oporu v navazujících zjištěních (viz body 45.-69. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 9.-15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Charakter poranění poškozeného, včetně mechanismu jeho vzniku, byl objektivizován znaleckým zkoumáním. Takto byla mimo jiné vyvrácena verze, že by daná poranění mohla vzniknout při nešetrném drncání s kočárkem na schodišti. Stejně tak lze s ohledem na zjištění stran fyzického rozpoložení poškozeného v době před inkriminovaným večerem dne 9. 1. 2024, kdy se měla obviněná vrátit domů od L. H., bezpečně vyvrátit polemiku obviněné, že poranění mohla vzniknout jindy a jinak, než jak bylo nakonec ustáleno při objasňování skutkového děje. Ostatně ona sama uvedla, že v době jejího odchodu z domu byl poškozený ještě v pořádku a ani při jejím návratu domů nevykazoval známky vážného poranění, dokud se jej neujala.
13. Znalecká zjištění poté úzce souvisejí taktéž se samotnou objektivní stránkou projednávané skutkové podstaty a bezpečně vyvracejí námitky obviněné, že mezi jejím jednáním a způsobeným následkem není dána příčinná souvislost. Naopak bylo postaveno najisto, že právě nešetrné zacházení obviněné s poškozeným, tj. prudké zatřesení s několikaměsíčním miminkem, tedy tzv. shaken baby syndrom, vedlo ke vzniku poranění, jež vyústila v následné úmrtí poškozeného. S ohledem na učiněná skutková zjištění tudíž soudy mohly uzavřít, že provedené důkazy podporují verzi, kterou obviněná prezentovala v přípravném řízení, kdy se k předmětnému jednání doznala, a nikoliv druhou variantu, která zazněla během hlavního líčení.
Po právní stránce je proto namístě se ztotožnit se závěrem, že jednání obviněné naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku. Pokud obviněná rozporovala naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslného zavinění, soud prvního stupně v bodě 66. odůvodnění svého rozsudku přiléhavě rozvedl, jaké okolnosti ho vedly k závěru o zavinění přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu. Nelze souhlasit s námitkou, že by soudy tento závěr učinily toliko na základě domněnek.
Naopak je třeba souhlasit s konstatováním, že je až notorietou, jak musí být zacházeno s novorozencem, resp. několikaměsíčním miminkem, které ještě nemá zpevněné krční svaly a při nešetrné manipulaci mu hrozí vážné poranění krku, hlavy apod. Obviněná přitom měla již předchozí zkušenost s péčí o dítě, byla již dříve v kontaktu s porodníky, pediatry atd., tudíž o možnosti způsobení vážných zdravotních následků dítěti při jeho uchopení patrně pod pažemi za hrudník a zatřesením, kdy se poškozenému musela nepřirozeně ohýbat jeho hlavička, musela být přinejmenším srozuměna.
V dané souvislosti bylo přiléhavě poukázáno i na to, že stran následku podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku, tj. způsobení smrti, je zavinění obviněné posuzováno jako nedbalostní. V případě zavinění úmyslného by se totiž muselo jednat o trestný čin vraždy podle § 140 tr. zákoníku. Námitky obviněné ve smyslu, že skutek měl být kvalifikován jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, event. odst. 2 tr. zákoníku, je třeba odmítnout. Jak poznamenal odvolací soud v bodě 15.
odůvodnění napadeného rozsudku, provedené důkazy a dovozená skutková zjištění svědčí o úmyslném zavinění obviněné, která podle všeho věděla, jaký následek může svým nešetrným jednáním vůči poškozenému způsobit, a pro případ, že jej způsobí, s tím byla srozuměna. Není proto namístě uvažovat o zavinění nedbalostním.
14. V nastíněném kontextu lze poukázat i na relevantní judikaturu, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 11 Tdo 601/2013. Zde bylo mimo jiné zmíněno, že pro závěr o úmyslném zavinění se nevyžaduje, aby pachatel měl konkrétní představu o nepříznivých zdravotních následcích, které souvisejí s jeho protiprávním jednáním, a že každý (i podprůměrně inteligentní) dospělý člověk, který přišel do styku s dítětem ve věku několika měsíců a byl přítomen tomu, jak se s ním zachází, ví, že takové dítě není schopno samo udržet hlavu a je proto třeba mu ji při manipulaci s ním přidržovat, chránit před nárazy a celkově je třeba s tak malým dítětem zacházet velmi opatrně.
15. Poukaz obhajoby na nízký intelekt obviněné, její ovlivnitelnost, závislost na druhých apod. nemá potenciál obviněnou vyvinit, neboť nečinila žádné sofistikované právní jednání ani nic podobného, nýbrž měla zajišťovat základní fyzickou péči o dítě. Znalec v daných souvislostech navíc konstatoval, že schopnost obviněné ovládat své jednání lze hodnotit jako nepodstatně sníženou a schopnost rozpoznat jeho společenskou nebezpečnost či škodlivost jako zachovalou. Není tak namístě polemizovat o zmenšené či dokonce vymizelé příčetnosti obviněné v inkriminované době.
16. Z výše parafrázovaných důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněné bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
17. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho obecná přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl fakticky zamítnut řádný opravný prostředek obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest (vrchní soud odvolání obviněné vyhověl pouze v marginální části, když „kosmeticky“ upravil výrok o její povinnosti k náhradě škody, zatímco zásadní námitky směřující proti výrokům o vině a trestu neakceptoval).
18. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněnou vznesené námitky obsahově vyhovují jí deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatelky.
19. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.
20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace
odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
21. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek k uplatněným dovolacím důvodům posoudil Nejvyšší soud jednotlivé námitky obviněné a dospěl k následujícím závěrům.
22. Z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně nelze přiznat právní relevanci té části dovolání, v níž obviněná zpochybňuje finální skutková zjištění formulovaná výroku o vině. Dovolací senát v nich nespatřuje nic závadného a rozhodně je nevnímá jako produkt předpojatého či jinak neobjektivního hodnocení provedených důkazů, ba právě naopak.
23. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že tzv. zjevný rozpor ve smyslu posledně citovaného zákonného ustanovení obviněná nemůže kvalifikovaně namítat jen prostým popíráním nebo bagatelizací své trestné činnosti, předkládáním alternativních verzí skutkového děje, anebo běžnou polemikou s hodnocením důkazů nižšími soudy. Právě o to se ovšem snaží, když nižším soudům vytýká v zásadě to, že neupřednostnily její změněnou výpověď z hlavního a vycházely z výpovědi učiněné v přípravném řízení (jež korespondovala s dalšími ve věci provedenými důkazy), přičemž současně nabízí teoretickou možnost, že nezletilý poškozený AAAAA mohl ke svým zraněním přijít i jinde, jinak a dříve než až dne 9. 1. 2024 večer. To je ovšem ryzí a ničím nepodložená spekulace. Sama dovolatelka ve svých výpovědích nepopsala žádnou konkrétní situaci, při níž by předmětná zranění poškozeného mohla reálně vzniknout (na přímý dotaz předsedy senátu krajského soudu, „co se tedy AAAAA mohlo stát“, odpověděla „nevím, fakt nevím“ – viz č. l. 406 p. v.) a žádná taková možnost nevyplývá ani z výpovědí slyšených svědků, včetně jejího tehdejšího druha M. P., či jiných důkazů.
24. Dovolací senát v opozici s názorem obviněné konstatuje, že soudy nižších stupňů při provádění a hodnocení důkazů plně respektovaly zásady zakotvené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Mezi obsahem důkazů na straně jedné a výslednými skutkovými závěry na straně druhé žádný zásadní nesoulad není. Argumentační východiska obhajoby lze charakterizovat jako určitý pokus o resuscitaci dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. I proto byl uvedený pojem po novele trestního řádu, provedené zákonem č. 292/1993 Sb., s účinností od 1. 1. 1994 nahrazen souslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o níž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelkou poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která jej vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I - Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C. H. BECK, Praha 2013, str. 34).
25. K takové principiální nejistotě však krajský soud v nyní posuzované věci neměl žádný rozumný důvod. Disponoval dostatkem důkazů, které podrobil kritické a komplexní analýze a vyhodnotil je způsobem respektujícím požadavky zákona. V relativně obsáhlém písemném vyhotovení svého rozsudku přitom transparentně a přesvědčivě vyložil, proč vzal za základ pro příslušná skutková zjištění výpověď obviněné z přípravného řízení spolu s dalšími konkrétně označenými důkazy, jež s touto prvotní výpovědí korespondovaly (viz body 45.-64. odůvodnění). Pokud vrchní soud následně v rozporu s představami dovolatelky neměl k těmto skutkovým zjištěním žádných výhrad (viz body 8.-10. odůvodnění napadeného rozsudku), neznamená to, že by rezignoval na svoji přezkumnou povinnost, jak je mu implicitně a nepřípadně vytýkáno. Skutkové závěry soudu prvního stupně, jakož i jejich odůvodnění, označil za zcela správná a v zásadě odkázal na odůvodnění rozsudku krajského soudu, které pak ještě sám mírně doplnil. Totéž může nyní učinit i Nevyšší soud v rámci dovolacího řízení (ve vztahu k meritorním rozhodnutím obou soudů nižších stupňů).
26. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše daný princip uplatní v řízení dovolacím.
27. Nejvyšší soud je se soudy nižších stupňů zajedno v tom, že obviněná žádným racionálním, resp. alespoň elementárně uvěřitelným, způsobem nevyjasnila důvod zásadní změny ve svých výpovědích. Své doznání z přípravného řízení se snažila vysvětlit tím, že byla „naivní kráva“, která „to chtěla vzít na sebe, aby neměl průšvih M. P.“. K tomu je však třeba uvést, že v dané chvíli nic nenasvědčovalo tomu, že by to byl snad právě jmenovaný, kdo nezletilému poškozenému ublížil, žádné důkazy proti němu nesvědčily, nebyl v pozici obviněného. Je naprosto nelogické a nesmyslné, aby se v takové chvíli dovolatelka falešně přiznala k zabití vlastního dítěte jen proto, aby potenciálně ochránila svého druha, s nímž navíc měla vztahy mírně řečeno problematické (sama jej prezentovala jako alkoholika, agresora, tyrana apod.). Navíc je třeba upozornit na důležitý fakt, že v době, kdy obviněná inkriminovanou výpověď v přípravném řízení učinila, její družský vztah se svědkem M. P. už ani netrval (viz její vlastní vyjádření na č. l. 10 p. v. – od 9. 2. 2024 byla ve vztahu se Z. T.).
28. Dovolací senát neshledal pochybení ani v právní kvalifikaci skutku. I v tomto směru může především odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů – viz body 66.-67. rozsudku krajského soudu a body 12.-15. rozsudku soudu vrchního. Nad rámec zde uvedené argumentace postačí v reakci na dovolací námitky obviněné doplnit či opakovaně zdůraznit následující.
29. Nelze než souhlasit s tím, že je naprostou notorietou a obecně známou skutečností, na niž jsou všechny matky ještě zvlášť upozorňovány zdravotnickým personálem v porodnici před propuštěním domů, že novorozenec není v prvních měsících svého života schopen sám udržet hlavičku a je proto třeba mu ji při každé manipulaci s ním podkládat rukou. To je naprosto jednoduchá věc, která je jistě pochopitelná i pro osoby se sníženým intelektem. Sama obviněná ani nepopřela, že jí tato skutečnost byla známa, že i ona byla v tomto smyslu poučena, a to již v souvislosti s narozením svého prvního dítěte. O tom ostatně svědčí jak v zásadě bezproblémový zdravotní stav nezletilého poškozeného AAAAA až do inkriminovaného dne 9. 1. 2024, tak i skutečnost, že kojenecký věk bez závažné újmy na zdraví přežil i prvorozený syn obviněné. Stejně jako soudy nižších stupňů, ani Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že obviněná dobře věděla, že při manipulaci s poškozeným musí dbát maximální opatrnosti, a to včetně toho, že mu musí rukou podkládat hlavičku, aby se nezvrátila. Pokud toto neučinila a naopak s poškozeným, jehož držela oběma rukama za hrudník, silně zatřásla, pak nepochybně musela vědět, že mu tím může způsobit závažné poranění, a pro případ, že se tak stane, s tím byla srozuměna. Závěr soudů o zavinění obviněné ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (ve vztahu k následku v podobě těžké újmy na zdraví), je tak odpovídající. Ve vztahu k těžšímu následku v podobě smrti poškozeného bylo současně správně dovozeno zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
30. K řešené problematice se Nejvyšší soud v minulosti již vyjádřil, a to konkrétně ve svém usnesení ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 11 Tdo 601/2013, na něž odkázal již odvolací soud. Toto rozhodnutí je na nyní posuzovanou věc dobře aplikovatelné. V jeho odůvodnění bylo mimo jiné konstatováno, že každý, i podprůměrně inteligentní, dospělý člověk, který přišel do styku s dítětem ve věku několika měsíců a byl přítomen tomu, jak se s ním zachází, ví, že takové dítě není schopno samo udržet hlavu, a je proto třeba mu ji při manipulaci s ním přidržovat, chránit před nárazy, a celkově je třeba s tak malým dítětem zacházet velmi opatrně. Není přitom nutné, aby pachateli byla známa diagnóza tzv. syndromu třeseného dítěte, aby si dokázal představit nutné následky jednání spočívajícího v třesení či házení s poškozeným ve věku tří až čtyř měsíců, jehož tělesná konstituce je natolik křehká, že i laikovi musí být zřejmé, že takovým následkem může být v krajním případě i smrt. Pokud jde o vědomost pachatele stran možného následku v podobě těžké újmy na zdraví nebo smrti, je třeba poukázat též na významnou okolnost spočívající v tom, že nešlo o jeho první dítě, tedy měl již s péčí o novorozence větší zkušenost než jiní rodiče malých dětí.
31. Obviněná dále specificky poukázala na část znaleckého posudku psychologa Mgr. Václava Šnorka, v níž zmínil, že „na základě dostupných informací se lze domnívat, že nebylo záměrem obviněné poškozenému vážně ublížit, natož ho usmrtit“. K tomu je ovšem třeba uvést, že závěr o zavinění obviněné je závěrem právním, který mohou učinit jedině soudy (nikoli znalec), přičemž předmětný znalecký posudek byl jedním z vícero důkazů, z nichž soudy vycházely. Každopádně, jak vyplývá již z uvedené citace, závěr znalce jednak nebyl zcela kategorický (viz formulace „na základě dostupných informací se lze domnívat…“) a jednak hovořil o „záměru“ obviněné.
Pokud tedy znalec u obviněné něco vylučoval (byť ani to ne kategoricky), pak to byl přímý úmysl [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], avšak soudy u obviněné shledaly úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Z výroků ani odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá závěr, že by způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného bylo „záměrem“ dovolatelky, tj. že mu (slovy trestního zákoníku) tento následek způsobit „chtěla“. Ve skutečnosti byl učiněn závěr opačný – nebylo prokázáno, že by obviněná uvedený následek přímo zamýšlela, ale současně věděla, že v důsledku jejího jednání nastat může, a pro případ, že se tak stane, s tím byla srozuměna.
Dále je pravdou, že Mgr. Václav Šnorek ve své výpovědi v hlavním líčení uvedl též to (viz č. l. 456 p. v.), že se domnívá, že obviněná „nebyla schopna úplně dohlédnout těch důsledků takového jednání“, resp. „vyhodnotit své jednání jako něco, co by mohlo být nějak zásadně problematické“. Jedním dechem však dodal, že to na druhé straně neznamená, že by nevěděla, že se k dítěti má chovat opatrně a laskavě (přičemž to, za co je souzena, je samozřejmě pravým opakem opatrného a laskavého zacházení). Na uvedená vyjádření znalce psychologa měl potřebu bezprostředně reagovat druhý zpracovatel společného posudku – znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr.
Jan Tuček, Ph.D., LL.M. Ten zdůraznil, že ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněné byly v době činu zachovalé (pouze schopnosti ovládací byly vzhledem k osobnostní struktuře a předpokládané lehké intoxikaci alkoholem nepodstatně snížené), rozhodně nebyla nepříčetná a věděla, co dělá, jen je otázkou, „nakolik její mentální kapacita byla schopna pojmout ten fakt, že zatřesením s dítětem může dojít až k jeho smrti“. Na druhou stranu však jistě věděla, že k dítěti by se takto chovat neměla, že dítě je třeba uklidnit jiným způsobem než prudkými pohyby.
32. Z uvedeného je zřejmé, že závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie rozhodně nebyly natolik kategorické a jednostranné, jak je prezentováno obviněnou v jejím dovolání. Navíc nelze přehlédnout, že námitky obsažené v tomto mimořádném opravném prostředku se nyní primárně soustředí na údajné nenaplnění subjektivní stránky trestného činu (obviněná údajně nevěděla, co může svým jednáním – zatřesením s dítětem – způsobit), přičemž však v předchozím průběhu řízení před soudy obviněná kategoricky popírala, že by se předmětného jednání vůbec dopustila, že by se svým dítětem zatřásla. I v dovolání nyní nabízí možnost, že ke zranění poškozeného mohlo dojít jinde, jindy a jinak, než právě dne 9. 1. 2024 večer způsobem, který je jí kladen za vinu. Dovolací argumenty jsou tak zjevným vyvrcholením snahy obviněné zbavit se své trestní odpovědnosti nebo ji alespoň minimalizovat. Poté co zjistila, že její dřívější obhajovací strategie nevede k úspěchu, nahradila ji strategií novou. V souvislosti s takto změnou argumentací považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že ani sama dovolatelka v rámci svých výpovědí neuváděla, že by snad nevěděla, jak se má správně k tříměsíčnímu dítěti chovat, jak o něj má pečovat, na co si má dávat pozor, čeho se má vyvarovat, a to včetně toho, že se s ním nesmí třást a co by to mohlo způsobit. Naopak, jestliže po předchozím doznání z přípravného řízení byla s tímto v hlavním líčení konfrontována a dotázána na důvod rozporů, tak uvedla, že vůbec netuší, co se poškozenému stalo, že ona s ním rozhodně netřásla a ani ho neplácala po zadečku, a při popisu průběhu inkriminovaného večera zdůrazňovala, že s poškozeným zacházela naprosto citlivě, konkrétně např. že ho po nakrmení „pomalu a opatrně“ uložila do postýlky. Opakovaně popřela to, co uvedla v přípravném řízení, s dovětky typu „svému miminku bych nikdy neublížila, nejsem debil, nejsem blbá…“ (viz č. l. 404 p. v. – 405 p. v.). Tvrzení, že se pouze snažila syna utišit a netušila (s ohledem na své chabé rozumové schopnosti), co mu může eventuálním zatřesením způsobit, se poprvé objevilo až v odůvodnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Až poté, co prvotní obhajovací taktika selhala a krajský soud vynesl odsuzující rozsudek, obviněná svoji taktiku pro účely následného odvolacího a dovolacího řízení změnila. Z důvodů výše popsaných však Nejvyšší tuto novou obhajobu akceptovat nemohl.
33. Souborně lze tedy uzavřít, že obviněná K. Z. uplatnila v dovolání jednak námitky, které pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit nelze, a jednak výhrady, které neměly z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. potřebné opodstatnění.
V. Způsob rozhodnutí
34. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil, jak ukládá § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 9. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek