u odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 82/2010, t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 82/2010 ze dne 20. prosince 2010
byl dovolatel uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 214 odst. 1,
odst. 3 písm. d) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný
skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za
výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let
a šesti měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání D. Z. proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v
Brně usnesením sp. zn. 7 To 89/2011 ze dne 24. února 2011 tak, že je jako
nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal D. Z. dovolání, a to
jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací
důvody označily ty, které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V
důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že dle rozsudku
soudu prvního stupně na sebe převedl tři vozidla, která byla odcizena
nezjištěným způsobem a nezjištěným pachatelem. To s tím, že dle rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 6 Tdo 258/2002 je soud povinen jako
předběžnou otázku vyřešit to, jakým způsobem byla získána věc, kterou na sebe
podílník převedl a pokud se nepodaří pachatele ztotožnit (zjistit), nelze
jednání obviněného kvalifikovat jako trestný čin podílnictví dle § 251 tr.
zák., ale „max. dle § 254 tr. zák.“ Dále soudy dle jeho přesvědčení rozhodly o
jeho vině tak, že nebyla zachována totožnost skutku, neboť mu bylo sděleno
obvinění a obžaloba byla následně podána pro trestný čin krádeže, kdy skutky
byly vymezeny místem, časem a odcizeným vozidlem, přičemž jeho jednání mělo
spočívat v odcizení vozidla nezjištěným způsobem, následkem potom bylo
přisvojení si tohoto vozidla v místě jeho odcizení. Skutky, za které byl
odsouzen jsou dány jednáním – převzetím odcizených vozidel a následkem –
převedení věcí (vozidel) na sebe ve stejnou dobu. Z výše uvedených důvodů proto
navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24.
2. 2011, sp. zn. 7 To 89/2011, a rovněž i rozsudek MS Brno 11 T 82/2010.“ Dále
učinil alternativní návrh, aby poté „Nejvyšší soud buď podle § 265l odst. 1 tr.
ř. přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci, nebo aby
Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.“ Zároveň
učinil návrh předsedovi senátu Městského soudu v Brně, aby podle § 265h odst. 3
tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody do doby
jeho rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce).
V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. To
s tím, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud
k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím
zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod dle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Poukázal na skutečnost, že námitky dovolatele jsou
shodné s jeho obhajobou, uplatněnou již v předchozích stádiích trestního
stíhání, s níž se oba nižší soudy bezezbytku vypořádaly. Zdůraznil, že trestní
zákoník nevyžaduje zjištění pachatele základního trestného činu a postačí,
pokud je najisto prokázáno, že skutek trestným činem byl, přičemž tato podmínka
byla splněna a použitá právní kvalifikace skutku je proto přiléhavá. Co se týká
dovolatelovy další námitky stran zachování totožnosti skutku, je lhostejné, zda
vozidla odcizil přímo obviněný či nějaká jiná osoba, od níž obviněný tato
vozidla získal, neboť v obou případech se jednalo o zmocnění se vozidel
obviněným proti vůli jejich majitele a z toho plynoucí jím získání majetkového
prospěchu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že
tento dovolací důvod, uplatněný dle druhé tam uvedené alternativy, by mohl být
relevantním důvodem dovolání toliko v případě, že by v řízení napadenému
rozhodnutí předcházejícím byl naplněn některý z důvodů dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Avšak námitky dovolatele jsou ve vztahu k
předchozímu řízení zjevně neopodstatněné a tento závěr lze tedy vztáhnout i na
uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ze shora uvedených
důvodů navrhl, aby podané dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítnuto, jako zjevně neopodstatněné, přičemž poukázal na skutečnost, že
navrhované rozhodnutí lze podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v
neveřejném zasedání, což současně navrhl. Pro případ, že by Nejvyšší soud
hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasím ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací
důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění,
pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze
přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a
následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí
vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které
bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Co se týká první námitky dovolatele, jejímž prostřednictvím namítl, že nebyla
zachována totožnost skutku, je namístě uvést, že v tomto případě se nejedná o
námitku hmotně právního charakteru, nýbrž o námitku procesní, neboť předmětný
institut je upraven v § 220 tr. ř. a takovouto námitku nelze v rámci dovolání
úspěšně uplatnit nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným
jiným ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. Nicméně jako obiter
dictum považuje dovolací soud za nezbytné uvést, že podle ustálené judikatury
je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve
vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou,
jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské
komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný
skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a
nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února
2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována,
je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom
nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně,
postačí shoda částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku
nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či
jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení
individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní
následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ
následku [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. (Rt) Tzn
12/94, publ. ve Sb. soud. rozh. a stanovisek pod č. R 1/1996/I tr.]. Totožnost
skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení (dříve i vznesení)
obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v
případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností
pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo
následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí
skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek [viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. (Rc) Tzn 12/94]. Dále je
třeba zdůraznit, že z ustanovení § 220 odst. 3 tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud
rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací
skutku v obžalobě soud není vázán (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99).
Proto je namístě uvést, že totožnost skutku
zůstala v posuzovaném zachována, když od počátku trestního řízení bylo
dovolateli kladeno za vinu, že získal neoprávněný prospěch tím, že disponoval s
automobily (majetkem), který byl odcizen proti vůli původních majitelů a tím
pro sebe získal neoprávněný prospěch, když jeho jednání je zaměřeno proti témuž
společenskému vztahu, jemuž poskytuje ochranu trestní zákon (zájem na ochraně
majetku).
K námitce dovolatele, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin
podílnictví podle § 251 tr. zák., ale maximálně jako trestný čin zatajení věci
podle § 254 tr. zák. (tedy námitky právně relevantně uplatněné po deklarovaným
dovolacím důvodem), je v první řadě nutno podotknout, že obecné soudy na danou
věc správně aplikovaly v souladu s pravidly časové působnosti trestních zákonů
nový trestní zákoník, když tento je pro pachatele jednoznačně příznivější.
Přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo
ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá a) věc nebo jinou majetkovou
hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky
nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj, nebo b) věc nebo jinou
majetkovou hodnotu, která byla opatřena za věc nebo jinou majetkovou hodnotu
uvedenou v písmenu a/.
Zločinu podílnictví podle § 214 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten,
kdo získá takovým činem (výše popsaným) pro sebe nebo pro jiného značný
prospěch.
Je sice pravdou, že se v daném případě nepodařilo jednoznačně určit hlavního
pachatele trestného činu krádeže předmětných vozidel, avšak soud prvního stupně
se velmi pečlivě zabýval otázkou, jak byla získána motorová vozidla, která byla
v dispozici dovolatele, když tyto svoje úvahy řádně zdůvodnil, přičemž trestní
zákoník (ani dříve trestní zákon) zjištění totožnosti pachatele základního
trestného činu nevyžaduje. I ze všech dalších okolností případu, zejména z
výpovědí soudy označených (konkrétních) svědků je zřejmé, že dovolatel musel
vědět, že předmětná vozidla pocházejí z trestné činnosti a dovolací soud tak
nemá jakýchkoli pochyb, že došlo k naplnění všech znaků dovolateli
přisuzovaného trestného činu (zločinu).
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který
dovolatel ve svém podání také uplatnil, je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto
o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1
tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již
v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů
(druhá alternativa). Ač dovolatel výslovně neuvedl, v které z těchto dvou
alternativ předmětný dovolací důvod mínil uplatnit, je zřejmé, že o první
alternativu tohoto dovolacího důvodu se nejedná, když soud podané odvolání
věcně projednal v rámci řádně konaného veřejného zasedání. Současně je namístě
uvést, že pokud se dovolatel domáhal druhé alternativy tohoto dovolacího důvodu
s tím, že je dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitky
uplatněné pod tímto dovolacímu důvodem nebyly Nejvyšším soudem shledány jako
důvodné. Proto je namístě uvést, že i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn zjevně neopodstatněně.
Vzhledem ke skutečnosti, že předseda senátu Městského soudu v Brně neučinil
návrh na odklad dovolateli uloženého trestu podle § 265h odst. 3 tr. ř. a
dovolání bylo odmítnuto, nerozhodoval již Nejvyšší soud o návrhu na odklad
takto uloženého trestu ani ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za
podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny
podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka