3 Tdo 728/2011-16
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24.
srpna 2011 o dovolání podaném R. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně sp.
zn. 9 To 349/2010 ze dne 27. 10. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 58/2010, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně sp.
zn. 9 To 349/2010 ze dne 27. 10. 2010 zrušuje.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další
rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l trestního řádu se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 58/2010 ze dne 15. 7. 2010 byl
dovolatel uznán vinným pokusem k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 8
odst. 1 k § 222 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a trestným činem
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že „dne
12. 9. 2009 kolem 20,35 hodin v B., na T. náměstí, po předchozí slovní hádce
napadl M. T., a to tím způsobem, že ho nejprve rukama srazil zezadu na zem, kde
ho dále údery pěstmi bil do obličeje a hlavy, kopal nohama do těla, a to do
levého boku, kdy mu tímto svým jednáním způsobil mnohačetná povrchová poranění
hlavy, konkrétně oboustranné zhmoždění obličeje, mnohočetné krevní výrony a
oděrky v obličeji, otok měkkých tkání v okolí pravé očnice, drobné tržné
poranění pod levým okem, zhmoždění měkkých tkání čelně-temenní krajiny vpravo,
otřes mozku s bezvědomím, zhmoždění hrudníku, zlomeninu čtyř žeber a to 8.
žebra vlevo na dvou místech v zadní podpažní čáře a dále zlomeninu 9. a 11.
žebra vlevo v zadní podpažní čáře, zhmoždění levé plíce s výpotkem tekutiny do
levé pohrudniční dutiny, zhmoždění břišní stěny, krevní výron a zhmoždění levé
ledviny, zhmoždění horního pólu sleziny, tedy útok byl směřován proti důležitým
orgánům, kdy poškozený v důsledku tohoto napadení byl hospitalizován na
chirurgickém oddělení Vojenské nemocnice v B. v době od 12. 9. 2009 do 17. 9.
2009, poté propuštěn do domácího ošetření s citelným omezením v obvyklém
způsobu života po dobu 4-5 týdnů, kdy však jen shodou okolností nedošlo s
ohledem na způsob, intenzitu útoku a jeho vedení na hlavu a horní polovinu těla
poškozeného ke zranění závažnějšímu, jako například komplikované zlomenině
očnic s poraněním oka, popřípadě k jeho ztrátě, ke zhmoždění plic s krvácením
či vykrvácením do dutiny hrudní nebo k roztržení sleziny, jater s masivním
krvácením do dutiny břišní“. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců s tím, že takto uložený
trest mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků. Dále bylo rozhodnuto
o vzneseném nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podal R. O. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně
usnesením sp. zn. 9 To 349/2010 ze dne 27. 10. 2010 tak, že je jako nedůvodné
podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soud podal R. O. dovolání, a to jako
osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací
důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l)
tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy
nesprávně hodnotily ve věci provedené důkazy, když v tomto směru namítl, že
výpovědi poškozeného se v průběhu trestního řízení lišily, nebyly přitom v
souladu s dalšími svědeckými výpověďmi, nebylo přihlédnuto k podnapilosti
poškozeného a nebyly také akceptovány návrhy dovolatele na doplnění dokazování,
když soudy se ani nezabývaly zmíněnými návrhy a nevysvětlily (ani v důvodech
přijatých rozhodnutí), proč navrhované důkazy (zejména detailní a odborné
posouzení zdravotního stavu dovolatele v době popsaného incidentu) neprovedly.
Uvedl takto, že to byl poškozený M. T., kdo jej napadl, a on sám se pouze
bránil, a to v době, kdy sám byl zdravotně handicapován. Konečně zpochybnil i
závěry stran zranění poškozeného (odborný závěr příslušné znalkyně). Soudy
takto nepřihlédly ani k materiální stránce přisuzovaného skutku, když se
spokojily pouze s následkem, aniž by vzaly v úvahu osobu dovolatele včetně jeho
zdravotního stavu, okolnostmi, za kterých se předmětný skutek stal, mírou
zavinění a jeho pohnutkou. Dodal, že pokud byl přesto shledán vinným trestným
činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §
8 odst. 1 tr. zák., tak samotná takto soudy užitá právní kvalifikace neodpovídá
zejména s ohledem na následek v podobě zranění poškozeného a v úvahu tak
připadalo shledat jej vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221
odst. 1 tr. zák. S ohledem na uvedené potom navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené (citované) usnesení Krajského soudu
v Brně i jemu předcházející (citovaný) rozsudek Městského soudu v Brně podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil a zrušil též rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla
podkladu a dále, aby věc byla vrácena postupem podle § 265l odst. 1 tr. ř. „až
do stádia soudu I. stupně s příslušným závaznými pokyny k doplnění dokazování“.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že k argumentaci dovolatele je namístě především
uvést, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě za užití
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] se nelze úspěšně
domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně,
ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného
dovolacího důvodu totiž dle státního zástupce vyplývá, že jeho výchozím
předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v
provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež
jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti
tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. [resp. v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé
alternativě za užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.],
je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci
učinily soudy prvního a druhého stupně. K obdobným závěrům přitom dospěl i
Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). Státní zástupce doplnil, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v
určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li
extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
právními závěry soudu na straně druhé (tzn. v případech, kdy zjištění soudů
nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění
soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení,
jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování), v
případě opomenutých důkazů a v případě užití důkazů nezákonných, pokud je
současně pochybení takové intenzity, že se nesprávná realizace důkazního řízení
dostává do kolize se základními postuláty spravedlivého procesu. Taková situace
však dle státního zástupce v posuzované věci nenastala. Dovolatel totiž v rámci
své argumentace sice namítá nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového
děje, když zmiňuje nesprávné vyhodnocení subjektivní a objektivní stránky
vyslovených skutkových podstat, resp. nesprávné vyhodnocení společenské
nebezpečnosti svého činu, avšak tento závěr výlučně opírá o údajnou nesprávnost
skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci, když tvrdí, že se
nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, ale skutkový děj nastal zcela
odlišným způsobem, především v tom smyslu, že byl sám napaden poškozeným,
kterému se pouze bránil. Zejména soud prvního stupně se ovšem zmíněnou
skutkovou verzí dostatečně zaobíral, a to včetně posouzení zdravotního stavu
obviněného jak z pohledu dlouhodobého, tak i z pohledu okamžitých následků činu
a učinil jednoznačné skutkové závěry, které potvrdil i soud odvolací.
Námitky
se tak dle státního zástupce zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. v jeho druhé alternativě za užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.], i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Podané
dovolání tudíž shledával podaným z jiného důvodu, než jaký je uveden v
ustanovení § 265b tr. ř. a navrhl je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného
stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný
prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací
důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v
citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést
přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst.
1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeném v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak míří
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke
druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora
uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto
dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení
a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve
veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Druhá alternativa uvedeného
dovolacího důvodu však byla uplatněna nejenom právně relevantně, ale současně i
důvodně, a to z pohledu dovolacího důvodu uplatněného podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., jak uvedeno dále. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání
učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu,
že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je
tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s
provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze
hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6
tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn
v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění a je povinen zjistit, zda je právní
posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové
podstatě trestného činu právě s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, případně korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím
je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudu druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen proto, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím
řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat
Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně)
velmi úzce vymezené dovolací důvody (k tomu např. usnesení Ústavního soudu
České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Dále je namístě uvést, že v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná
pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak
stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž
v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a
nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím
k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy
stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z
hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o
rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem
dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm
nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné
rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními
prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového
stavu významná. Přitom ovšem do shora uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního
soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup
Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný
dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem
garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba
poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého
procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen
Listina) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána
jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro
prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka
pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také –
pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z
jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní,
zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních
předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté
Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se
takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem
rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení
důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k
tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05,
číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález
Ústavního soudu ve věci sp. zn. III.
ÚS 150/93), z hlediska práva na
spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový
požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo
§ 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
1285/08). V judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že
rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně
zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v
extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence
důležitých skutkových zjištění).
Jestliže dovolatel namítá, že byl neprávem uznán vinným trestným činem
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a pokusem k trestnému činu ublížení na
zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. a že toto vadné hmotně právní
posouzení skutku se opírá o skutkový stav zatížený vadou spočívající v tom, že
odvolací (ani nalézací) soud posoudil otázku jeho viny bez toho, že by předtím
rozhodly o navrhovaných důkazech (a své stanovisko k navrhovanému odůvodnily),
jde právě o tzv. opomenuté důkazy, a proto je podané dovolání (i s ohledem na
shora citovanou judikaturu Ústavního soudu) nutno považovat za právně
relevantní a současně i důvodné. Proto ve světle výše uvedených skutečností
Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř., přičemž podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v
rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uplatněny, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícímu. Soud prvního
stupně se důkazními návrhy dovolatele na přehrání videozáznamu policie a
zjištění nedobrého zdravotního stavu obviněného v době předmětného incidentu v
podstatě nezabýval, když pouze v rámci protokolu o hlavním líčení ze dne 15. 7. 2010 uvedl, že podle § 216 odst. 1 tr. ř. nebudou další důkazy prováděny (bez
dalšího). V důvodech svého (přijatého) rozhodnutí se potom k návrhům dovolatele
na doplnění dokazování nevyjádřil vůbec. Dovolatel potom v rámci písemného
odůvodnění odvolání (č. l. 163-167 spisu) namítl, stejně jako v rámci veřejného
zasedání před odvolacím soudem ústy svého obhájce, že soud prvního stupně
neprovedl důkaz videozáznamem pořízeným policií na místě činu, neprovedl
rekonstrukci a dokazování nedoplnil ani požadovaným doplněním znaleckého
posudku či pořízením jiného znaleckého posudku, který by se zabýval možnostmi
obviněného spáchat označený skutek a to s ohledem na jeho zdravotní dispozice. Současně navrhl provedení takto navrhovaných důkazů ve veřejném zasedání. Odvolací soud se však s těmito důkazními návrhy nijak nevypořádal, tedy
nerozhodl ani o jejich provedení či naopak o jejich zamítnutí, když v tomto
směru ani v důvodech napadeného usnesení neargumentoval. V rámci písemného
odůvodnění odvolání (č. l. 169-174) namítl dovolatel (obviněný), že soud
prvního stupně neprovedl jím navrhované důkazy, neboť neprovedl videozáznam
pořízený Policií ČR, rekonstrukci a zejména doplnění znaleckého posudku ohledně
možnosti poranění poškozeného reklamním poutačem či (zejména) vypracování
znaleckého posudku ohledně možnosti obviněného spáchat označený trestný čin (s
ohledem na jeho aktuální zdravotní dispozice). Odvolací soud se však s těmito
důkazními návrhy nijak nevypořádal, tedy nerozhodl ani o jejich provedení či
naopak o jejich zamítnutí. Nedostatek tohoto procesního postupu vyplývá jednak
z obsahu protokolu o veřejném zasedání ze dne 27. 10. 2010 (č. l. 190-191), ale
i ze samotného odůvodnění napadeného usnesení. V něm se odvolací soud omezil na
pouhé konstatování, že soud I.
stupně učinil ve věci úplná a správná skutková
zjištění mající plnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování s tím, že se
konečně ztotožnil s jeho závěry a neshledal v nich pochybení.
V posuzované věci jde tedy o typický případ tzv. opomenutých důkazů. Protože se
odvolací soud důkazními návrhy dovolatele vůbec nezabýval, nemohl posoudit ani
jejich význam z hlediska řádného objasnění věci. Přímý dopad uvedené (procesní)
vady na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na (hmotně právní)
kvalifikaci předmětného skutku nelze tudíž předem vyloučit.
Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání zrušil podle § 265k odst. 1 tr.
ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 349/2010 ze dne 27.
10. 2010 a podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. rovněž i všechna další
rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému
soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném
zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit v zasedání veřejném.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Brně bude muset znovu projednat
řádný opravný prostředek (odvolání) R. O. a rozhodnout o něm. V novém řízení
bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu
zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným
právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde tak především
o to, aby se odvolací soud vypořádal s důkazními návrhy předloženými mu
dovolatelem a rozhodl o nich. V odůvodnění svého nového rozhodnutí bude potom
povinen náležitě odůvodnit, jakými úvahami se přitom řídil (srov. § 134 odst. 2
tr. ř.). Jestliže rozhodne, že je nezbytné dokazování doplnit, pak podle jeho
výsledku (který v nynější fázi řízení nelze předvídat) zváží, zda pro případ
zrušení odvoláním napadeného rozsudku může řízení ukončit sám a za podmínek §
259 odst. 3 písm. b) tr. ř. ve věci meritorně rozhodnout rozsudkem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka